Den 0 – Cesta

Vyrážíme z Podkrkonoší. V Hořicích nabíráme koláčky a proviant, pak ujíždíme na jihovýchod. Cesta jde hladce. Brno objíždíme bez nervů. V Bratislavě parkujeme – a zjišťujeme, že stojíme ani ne sto metrů od ostatních. Někdy je vesmír zkrátka dobře seřízený. Přijíždí autobus. Vítáme se. Hurá na jih.

Cestou prší. V Maďarsku nám to vynese skoro hodinu krásné duhy – slušná náhrada za stěrače na plný výkon. Autobus zastavuje snad co dvě hodiny, paráda. Tomáš nám k tomu pouští Jamese Bonda. Schválně ten díl, který se zčásti odehrává v Řecku. Navnadit umí.

Srbské hranice. Vypínáme mobily a snažíme se usnout. Klíčové slovo: *snažíme*.

Den 1 – Soluň

Spát se moc nedaří. Buď se uvelebím tak, že na hodinu dvě usnu a probudím se zkroucený, s krkem na odpis. Anebo sedím pohodlně, ale nezaberu vůbec. Volba mezi bolestí a nevyspáním. Mensan by mohl umět vymyslet třetí možnost, ale ve tři ráno mě nic nenapadá.

V noci se střídají řidiči a tiše se ptají, jestli někdo nechce na WC. Šel bych. Jenže přímo pode mnou spí na zemi Tomáš. Tak hledám zase o trochu jinou polohu. A snažím se usnout.

Srbsko-makedonské hranice dáváme rychle. Venku už je světlo, ale všichni klimbáme až k makedonsko-řeckým hranicím. Tam to trvá. Nakonec za pouhých pětačtyřicet minut projíždíme. Najednou je o hodinu víc a všem naráz pípají mobily – vítejte zpět v EU.

Před polednem jsme v Soluni. Dostáváme prostor na ubytování, stíhám i sprchu. Hurá.

Vyrážíme po památkách. A těch je v Soluni opravdu hodně. Aristotelovo náměstí se sochou, které lidé pro štěstí ohmatali palec u nohy do bronzového lesku. Nábřeží. Bílá věž a výhled z ní. Galeriův oblouk. Rotonda. Kostel sv. Sofie. Jasno, přes třicet stupňů, lovíme stín jako poklad.

Tomáš vylepšil komunikaci konferenčními naslouchátky. Slyšíme ho dokonale, i když na nás v kostele jenom šeptá. Super výbava.

Pár odvážlivců odchází hledat kousek čistého moře. Jiní odpočívají. Navečer stoupáme do horního města k hradbám. Klášter Latomou, kde prý mají bezvousého Ježíše – neviděli jsme. Úžasné výhledy – viděli jsme. Nahoře u hradeb klášter Vlatadon s pávy, kteří se chovají, jako by tu platili nájem oni nám. A pak zasloužená večeře a pomalu na hotel. Hodinky hlásí patnáct tisíc kroků. Usínání jde dnes o poznání rychleji.

Z dějepisu (deformace povolání): Soluň, řecky Thessaloniki, je druhé největší řecké město a vznikla roku 315 př. n. l. Bílá věž na nábřeží je dnes symbolem města; pochází z osmanské éry a sloužila mimo jiné jako vězení. Rotonda byla původně postavena na začátku 4. století za císaře Galeria – snad jako mauzoleum nebo chrám – a později se z ní stal kostel, pak mešita a dnes památka. Klášter Latomou (Osios David) skutečně skrývá ranou mozaiku zobrazující neobvyklého bezvousého Krista; problém byl jen v tom, že jsme ji nezahlédli.

Den 2 – Meteora a Delfy

Budíček v šest je krutý. V neděli. A je tu navíc o hodinu míň než doma. Matematik ve mně chvíli protestuje proti tomu, kam se ta hodina poděla.

Přijíždíme ke klášteru Velká Meteora. Sedí na vrcholu skály, kam by normální člověk nešel ani omylem. Tomáš sliboval cestu nahoru v zásobovacím koši. Realita: tři sta schodů vytesaných do skály. Nejdřív dolů. Pak strmě nahoru. Koš zůstal slibem.

Klášter je největší ze všech, ale stejně malý – prostě tolik, kolik se vešlo na temeno skály. V době rozkvětu tu prý žilo na tři sta mnichů. To si fakt neumím představit; museli spát na sobě. Když odcházíme, fronta ke vstupu pokrývá celé schodiště, které rozpaluje řecké slunce. Nově příchozí se dovnitř dostanou nejdřív za hodinu. Teď chápeme, proč jsme vstávali tak brzy.

Přejíždíme k menšímu klášteru Nejsvětější Trojice. Turistů je tu naštěstí málo, je útulnější, výhledy do údolí berou dech. A přesně tady běhal po skalách James Bond – ten film, kterým nás Tomáš krmil přes Maďarsko. Roger Moore tu visel na laně, my jsme rádi, že nás nahoru pustili po schodech.

Následuje přejezd přes hory do ospalého městečka Delfy. Rychle vyložit kufry – a hned popojíždíme k muzeu a slavné věštírně. Vyškrábeme se až ke stadionu, kde se před dvěma a půl tisíci lety každé čtyři roky konaly pythijské hry.

Po prohlídce míří většina výpravy o pět set výškových metrů níž k moři. Krátká koupel, večeře, po desáté zpátky na hotel.

Hodinky ukazují dvaačtyřicet vystoupaných pater. Nohy souhlasí.

Faktografická vsuvka: Meteora jsou bizarní pískovcové skalní věže v Thesálii. Mniši na ně začali šplhat a usazovat se od 14. století; v dobách největšího rozkvětu tu stálo kolem dvou desítek klášterů (uvádí se 24), dnes funguje šest. Klášter Nejsvětější Trojice (Agia Triada) se opravdu objevil v bondovce „Jen pro tvé oči“ z roku 1981. Cesta odtud do Delf vede přes jižní výběžek pohoří Pindos; samotné Delfy se pak choulí na svazích posvátné hory Parnas (Parnassos). Ve starověku byly Delfy považovány za „pupek světa” a věštby vyhlašovala kněžka Pýthie, jejíž vize bývají dnes přičítány spíše výparům stoupajícím z trhlin ve skále.

Den 3 – Olympie a Polymnio

Ranní vstávání o poznání příjemnější. Snídaně, odjezd až ve 8:20. Luxus.

Přejíždíme na Peloponés. Po novém mostě s unikátní konstrukcí navrženou pro tektonicky aktivní oblast – inženýr ve mně spokojeně přikyvuje. Míříme do Olympie.

A tam to dojde každému. Co všechno Řekové dokázali postavit před dvěma a půl tisíci lety, a s jakou dokonalostí. Hry se tu konaly přes tisíc let, než je křesťané na konci 4. století zakázali coby pohanské. Většina z nás si proběhla jeden stadion – sto dvaadevadesát metrů – přímo na původní olympijské dráze. Žádná osobní rekordní časomíra, zato historie pod nohama.

Ninu ten zážitek tak nažhavil, že odpoledne u vodopádů Polymnio udávala tempo celému mensovnímu pelotonu. O berlích. Ani Tomáš jí nestačil. Klobouk dolů. Travertinová jezírka s osvěžující vodou a hromadou vodopádů jsme nakonec ocenili snad víc než lecjaký klášter – voda v tom horku konkuruje i světovému dědictví.

Hodinky hlásí sedmnáct a půl tisíce kroků.

Faktografická vsuvka: Antická Olympie byla od 8. století př. n. l. svatyní Dia a dějištěm olympijských her, které se konaly každé čtyři roky více než tisíciletí. Roku 393 n. l. je císař Theodosius I. zakázal jako pohanský kult. Délka původního stadionu – jeden „stadion” – byla zhruba 192 metrů; odtud pochází jednotka i samotné slovo.

Den 4 – Sparta a jeskyně Diros

Trocha dějepisu rovnou v terénu. Úpadek Sparty začal po roce 371 př. n. l., kdy ji porazili Thébané. A když Frankové roku 1249 nedaleko založili majestátní Mystru, použili na ni hodně původního spartského materiálu. Výsledek? Z původní Sparty toho dnes zbylo poskrovnu. Recyklace po středověku.

My zamířili do Mystry, sídla byzantských vládců. Úchvatný palác nad údolím. A hlavně trůnní sál s devatenácti dokonalými replikami dobových slavnostních oděvů panovníků a jejich žen. Nejzdatnější jedinci vyšplhali až k francké pevnosti úplně nahoře a užili si výhledy na všechny strany. Samota na vrcholu má své výhody.

Přesun ke krápníkové jeskyni Diros. Naložili nás po skupinkách do loděk, dovezli zhruba doprostřed jeskyně – a tam nechali. Ať si zbytek projdeme sami. Trochu jako pustit mensany do bludiště a sledovat, kdo najde východ.

V podvečer dorážíme do městečka Monemvasia. Většina výpravy se vrhá do moře. Pak skvělá večeře v restauraci To Kanoni a romantická procházka zpět. Cestou na nás pomrkává Venuše s Jupiterem v krásné konjunkci. Vesmír si pro nás zase něco nachystal.

Před spaním kontroluji hodinky: šedesát vystoupaných pater. Kopce dnes vyhrály.

Faktografická vsuvka: Antická Sparta byla vojensky dominantní polis, jejíž moc se zlomila po porážce od Thébanů v bitvě u Leukter roku 371 př. n. l. Mystras je opevněné byzantské město na svahu hory Taygetos, založené Franky v polovině 13. století a později centrum Despotátu Morejského. Jeskyně Diros (Vlychada) v oblasti Mani patří k nejkrásnějším podzemním komplexům Řecka a značnou část trasy se proplouvá na lodičkách po podzemní řece. Monemvasia je skalní městečko spojené s pevninou jen úzkou šíjí – odtud jméno „moní emvasis”, tedy „jediný vstup”.

Den 5 – Mykény

Několik odvážlivců, notně hnaných Tomášem, vyrazilo brzy ráno na opevnění na strmém kopci nad Monemvasií. Jiná část výpravy moudře zvolila delší spánek a pohodovou řeckou snídani. Někteří se stihli i vykoupat. V půl jedenácté vyrážíme směr Mykény.

Mykény jsou staré až tři tisíce sedm set let. Procházíme se ruinami kdysi monumentálního města. V kruhové hrobce s vnitřní výškou třináct a půl metru se na chvíli ochladíme a vyzkoušíme zajímavou akustiku – člověk si připadá jako uvnitř kamenného úlu.

Odpoledne přejezd do Nafplia. Krásná pláž. A jako vždy pár jedinců stále sršících energií vyběhlo na vrchol nedaleké pevnosti. Pevnost už ani neví, jak se ubránit mensanům. Příjemný večer končíme v řecké restauraci, ti nejzdatnější ještě v koktejlovém baru.

Faktografická vsuvka: Mykény byly centrem mykénské civilizace pozdní doby bronzové; rozkvět prožily zhruba mezi 1600 a 1100 př. n. l. Proslulá Lví brána pochází z doby kolem roku 1250 př. n. l. Ona „kruhová hrobka” s vynikající akustikou je tzv. Atreova pokladnice (zvaná též Agamemnonův hrob) – monumentální klenutá hrobka typu „tholos“ postavená zhruba mezi lety 1300 a 1250 př. n. l., jejíž kupole s vnitřní výškou kolem 13,5 metru byla po více než tisíc let nejvyšší samonosnou klenbou na světě. Nafplio bylo prvním hlavním městem moderního řeckého státu (1823–1834), než tuto roli převzaly Athény.

Den 6 – Epidauros a Korintský průplav

Opouštíme malebné Nafplio a zanedlouho stojíme v divadle v Epidauru. Nejdřív obdivujeme zbytky starověké VIP ubytovny – sto šedesát pokojů a kompletní servis, zdravotní i lázeňský. Léčily se tu i ženy. Dnešní wellness se má co učit. A k zábavě tu měli divadlo s legendární akustikou a kapacitou čtrnáct tisíc míst, aby pojalo všechny, kdo se sem jednou za čas sjeli na slavnosti.

Cestou do Korintu míjíme nádhernou pláž. A pak ho vidíme – šestikilometrový Korintský průplav, který spojuje Egejské a Jónské moře. Je ale tak úzký, sotva čtyřiadvacet metrů, že současné velké lodě jím neproplují. Majestátní zářez do skály, který si dnes užívají hlavně turisté a fotografové.

Večer dojíždíme do Athén. A hned nadšeně vyrážíme do večerních uliček, až zakotvíme v restauraci na střeše. Nad námi Akropole, pod námi celé Athény. Lepší stůl si objednat nešlo.

Faktografická vsuvka: Epidauros byl proslulou svatyní léčitelského boha Asklépia – vlastně starověké lázeňské a léčebné středisko. Tamní antické divadlo, postavené ve 4. století př. n. l., patří k nejlépe dochovaným v Řecku; pojme zhruba 13 až 14 tisíc diváků a jeho akustika je tak dokonalá, že i v nejvyšší řadě je slyšet šepot z jeviště. Korintský průplav byl dokončen roku 1893, měří asi 6,3 kilometru a na hladině je široký jen necelých 25 metrů. Propojuje Korintský záliv (Jónské moře) se Saronským zálivem (Egejské moře) a fakticky dělá z Peloponésu ostrov. Nemá zdymadla a kvůli úzkému profilu už dnes nemá velký dopravní význam.

Den 7 – Athény

Ráno snídaně a vzhůru na Akropoli. Jsme tam kolem deváté, a stejně mraky turistů, kolik jich tu bude o pár hodin později? K tomu spalující slunce. Obdivujeme Parthenón, chrám zasvěcený Athéně, postavený už v 5. století př. n. l. – a vedle nás kolabuje dívka sotva stará jako naše dcera. Místní zdravotnice ji staví zpátky na nohy. My prohlídku raději zrychlujeme, ať nedopadneme stejně.

Kolem Hadriánova oblouku se přesouváme k historickému stadionu, původně postavenému roku 329 př. n. l. a zrekonstruovanému pro první moderní olympiádu v roce 1896. Následuje Národní zahrada o rozloze osmadvaceti hektarů a řecký parlament.

A tady máme štěstí. Dorazíme přesně na slavnostní výměnu stráží. Kdo neviděl, neuvěří. Vojáci mají ke slavnostní uniformě sandály s obří bambulí vepředu, pohybují se jako zpomalené loutky a celé to působí mírně bizarně. Tak nějak jako z pohádky Zdeňka Trošky. Krok za krokem, bambule za bambulí.

Pak další památky, kostely, chrámy starověké i novější. Je toho víc než dost.

Na večerní procházku k Agoře nás Tomáš lákal zvláštně. Slíbil, že nám ukáže něco, co jsme týden neviděli – mraky. A fakt přišly. Dokonce s lehkou přeháňkou. Vzduch se ochladil na příjemných čtyřiadvacet stupňů. Ideální na poslední společnou večeři.

Tento den jsme ušli přes dvaadvacet tisíc kroků. Athény si vybírají daň v krocích.

Faktografická vsuvka: Athénská Akropole se vypíná nad městem a její vrchol korunuje Parthenón, chrám bohyně Athény z 5. století př. n. l. Panathénajský stadion (přezdívaný Kallimarmaro, tedy „krásný mramor”) stál původně kolem roku 330–329 př. n. l., byl přestavěn z mramoru ve 2. století n. l. a zrekonstruován pro první novodobé olympijské hry roku 1896 – je to jediný stadion na světě postavený celý z mramoru. Slavnostní stráž před parlamentem tvoří „evzoni“; jejich pomalá, stylizovaná chůze a botami s bambulí zvanými „tsarouchia“, na nichž bývá až čtyři sta hřebíčků, jsou součástí ceremoniálu, ne výstřednosti.

Den 8 – Athény

Po snídani jdeme do Agory. Je to tam hezké, ale za dvacet eur na osobu toho zase tolik není. V muzeu se nedá koupit ani voda. Honzu místní „děžúrná” seřvala za to, že si sedl na lavičku a vedle sebe odložil jablko. Bezpečnostní riziko jménem ovoce.

Hodinový rozchod na bleším trhu mnozí využili k nákupům. Pak míříme k tržnici s masem a rybami. Zkoušíme najít jednu „tajnou” hospůdku. Najdeme ji – a prostě se do ní nevejdeme. Tak se rozprchneme po tržnici a okolí.

Zpátky na hotel. Velké loučení. Přesně v patnáct hodin odjíždí autobus zpět do Čech.

Skupina „letců” vyráží na poslední výlet. Metrem a autobusem na okraj skoro čtyřmilionových Athén. Najdeme malou pláž a obdivujeme jezírko Vouliagmeni. Na úplný závěr se vracíme do centra a lezeme na kopec Lykavittos. Z něj sledujeme krásný západ slunce. Tečka, jak má být.

Faktografická vsuvka: Athénská Agora byla po staletí srdcem veřejného, politického i obchodního života antického města – debatoval tu i Sókratés. Jezero Vouliagmeni nedaleko od pobřeží je proslulé teplou termální a mírně slanou vodou. Kopec Lykavittos je s 277 metry nejvyšším bodem athénské kotliny a nabízí kruhový výhled na celé město.

Den poslední – Cesta domů

Ráno po osmé se potkáváme na snídani a zjišťujeme, že nedočkavější část letců už raději vyrazila na letiště. V devět odchází zbytek na metro. Ti s nejvíc zničenými nohami – za poslední dva dny máme nachozeno přes sedmačtyřicet tisíc kroků – usedají do taxíku. Nohy hlasovaly, taxík vyhrál.

Na letiště nakonec jako první dorážejí „taxikáři”. Chvíli po nich „nedočkavci”. A zhruba po půlhodině se připojí i zbytek výpravy.

Zjišťujeme, že athénské letiště ještě nemá nové skenery, které v Schengenu umožňují vézt víc tekutin. Takže nám Řekové zabavují zbytky opalovacího krému a podobné letadlu nebezpečné předměty. Krém jako hrozba civilizace.

Mezitím se dozvídáme, že autobus jel svižně, na hranicích z a do EU byly jen snesitelné kolony – a nejspíš dorazí do Brna o hodinu dřív než letci. Pozemní cesta se nakonec smála té vzdušné.

Výlet to byl náročný. Zážitky intenzivní a v drtivé většině pozitivní. Autobus do Athén ujel něco přes tři tisíce kilometrů. Chytré hodinky hlásí přes sto tři kilometry pěšky a dvě stě dvaačtyřicet vystoupaných pater.

A já zjišťuji, že nejcennější suvenýr z Řecka se neveze v kufru. Veze se v nohou, v hlavě – a párkrát i v pořádně bolavých lýtkách.

Dobrým příkladem přívětivého přístupu jsou názvy, které mandarínská čínština používá pro několik západních států. Čína se se Spojenými státy, Británií a Francií setkala až poměrně nedávno a jejich jména tam předtím nebyla známá. Jak je tedy nazvat v jazyce, který se od angličtiny a francouzštiny výrazně liší ve výslovnosti i slovotvorbě?

Číňané přišli s elegantním řešením. Vybrali pozitivní vlastnost, jejíž zvuk v mandarínštině přibližně odpovídal názvu dané země, a zkombinoval ji s příponou guo, která znamená „království“. Tak se ze Spojených států stalo Meiguo – „Krásné království“, z Anglie Yingguo – „Statečné království“ a Francie Faguo — „Zákonné království“.

Mandarínské jméno pro samotnou Čínu bylo určeno jejím vnímaným umístěním a významem. Tím jménem je Zhongguo, tedy „Střední království“, odrážející čínskou představu, že jejich země je středem světa.

Ne každý ovšem přistoupil k udělování názvů na základě pozitivních atributů. Často byla vybraná jména neutrální a odrážela geografické či kulturní charakteristiky. Od 16. století používaly pro Zhongguo evropské země výraz Čína, starý sanskrtský termín označující území na východ od Indie. Tyto země viděly Čínu jako zdroj bohatství, který je třeba využít, nikoli jako nadřazený národ.

Ve starověku označovali Římané své sousedy na jihovýchodě výrazem Graeci, od nějž jsou odvozeni i naši Řekové. Graeci byl ale jen menší kmen žijící v dané oblasti. Domorodí obyvatelé o sobě obvykle hovořili jako o občanech konkrétní polis, tedy městského státu — byli tedy Athéňané, Sparťané, Thébané atd.

Když o sobě mluvili kolektivně, téměř vždy pak používali označení Heléni — buď podle svého domnělého praotce Helléna („světlo“), nebo podle boha slunce Hélia. Oba původy jim přisuzovaly postavení „lidí světla“.

Existuje však i méně poetický výklad. Možná Heléni znamenalo „lidé olivy“, od řeckého slova pro olivovník elaia. Je to méně romantické, ale docela dobře možné.

Řekové pak označovali obyvatele východního Středomoří jako Féničany, podle řeckého slova phoínix, znamenajícího „červenofialový“. Tito obyvatelé ovládli techniku barvení látek purpurovou barvou získanou z mořských plžů. Je však nepravděpodobné, že by sami sebe nazývali řeckým termínem. Podobně jako staří Řekové se nejspíš identifikovali podle svých městských států — Týru, Sidónu či Byblu. Pokud používali společné jméno, pravděpodobně se označovali jako Kanaánci. Zajímavé je, že slovo Kanaán mohlo v některých starosemitských jazycích znamenat „purpurový“.

Méně často byla jména volena proto, aby vyjadřovala vítězství nad poraženým národem a ponížila jeho obyvatele. Když Římané zničili Judeu a uvrhli její obyvatele do vyhnanství, snažili se natrvalo zpřetrhat vazbu mezi Judejci a jejich zemí. Kromě toho, že přejmenovali Jeruzalém na Aelia Capitolina, přejmenovali také celý region. Zvolili při tom jméno, které mělo způsobit co největší urážku, a region pojmenovali Palestina, latinsky „Filistie“ — tedy země Pelištejců, národa, který s Izraelity dlouhá léta sváděl urputný boj, než byl definitivně poražen.

Nazývali Pelištejci sami sebe tímto jménem? Pokud existovalo jejich vlastní kolektivní označení, neznáme ho. Je docela možné, že se označovali opět jednoduše podle svých městských států — Ašdodu, Ekrónu, Gázy atd.

Z pohledu Izraelitů byli Pelištejci krutí, agresivní a utlačující. Izraelité je nakonec porazili a zapsali příběh konfliktu. Není proto divu, že byli Pelištejci vykresleni negativně. Tento pohled ovlivnil i dnešní význam slova filistr, tedy „necivilizovaný člověk“. Archeologie však ukázala, že Pelištejci byli vyspělým, tvořivým a schopným národem.

Co je po jméně? Stejně jako v příběhu o slepci a slonovi záleží na tom, co se rozhodnete vidět.

Copyright © 2022 Harvey Kipper. Harvey Kipper je doživotním členem Americké Mensy. Nedávno mu vyšla kniha IS THERE AN ELEPHANT IN YOUR BIBLE? Exploring Etymology, která je dostupná na Amazonu.