Nepoddal se snadno, co vám budu nalhávat. Na zhruba tříkilometrové asfaltovo-štěrkové trase jsme narazili na spoustu překážek, které náš vyčerpávající výstup protahovaly téměř do nekonečna. Samá lavička, vyhlídka, svačina… No prostě hrůza. Ale největší nepřítel vytrvalého tempa nás doslova obklopoval ze všech stran. Byly to borůvky. Jakmile je děti objevily, začaly si jimi barvit tváře, ruce, oblečení, a co bylo vůbec nejhorší, i jícny a žaludky. A tak se naše skupina dostala do konfliktu. Část osazenstva byla na vrchol doslova nabuzena: těšila se, až usedne ke stolu a dá si něco na oslavu vrcholového sportovního výkonu. Menšina čítající děti a jejich otce si vystačila s nabídkou místních přírodních zdrojů.

Jakž takž jsme postupovali dál. Naše dívčí juniorské osazenstvo prodělalo transformaci na vlčí sourozence Kláru a Sáru a žonglovalo se svým genofondem jako s nějakou lacinou hračkou, což na chvíli odpoutalo pozornost od pojídání borůvek. Tudíž jsme se dostali až k soše Radegasta.

Ženy ho zhodnotily tradičně skeptickým pohledem: „Ten je malej, představovala jsem si ho většího.“ A mohli jsme dál.

To, co jsme v dáli zatím jen tušili, se před námi zjevilo jako sen. Ne, ještě to nebyl vrchol, ale už jsme byli blízko. Byla to chata s výčepem. Ta nás dokázala zabavit téměř jako borůvky. Děti se vrhly na dráhu artistů a okusily vše, co umožnilo dětské hřiště.

Pak se šlo na vrchol. Někteří ho vskutku dosáhli, věřte nebo ne. A pokud vede k vrcholu spousta rozmanitých cest, vede jich stejně i dolů. Rozprchli jsme se každý svým směrem, do svých domovů v nížinách, kam mraky nemohou, plánovat další odvážnou cestu blíž ke hvězdám a jednou… Jednou vyjdeme třeba i na Lysou horu.

Nezbývá než poděkovat organizátorům akce za organizaci, přírodě za borůvky a všem výletníkům před námi, kteří je nesbírali, a určitě taky pivovaru Radegast za to, že se náš výlet mohl uskutečnit.

Autor: Lenka Stodůlková