Amplion vyřvával hity minulé sezóny. Ze stánku se linula vůně hamburgerů a vzduch byl prosycen atmosférou prázdnin. Zbývalo pár minut do sedmé. Slunce už skoro nehřálo, ale dlažba ještě sálala teplem. Asi dvanáctiletý kluk se pokusil o přemet ze skokanského můstku a dopadl do vody tak, že kolemstojící mimoděk stáhli tvář v bolestivé grimase.

„Tak co? Dobrý?“ Otázal se jakési dívky na břehu.

„Dobrý. Akorát bys měl nosit suspenzor,“ zasmál se Riky místo ní a odložil poslední číslo časopisu Crew. Nahmatal na krku píšťalku.

Nad koupalištěm se rozlehl ostrý táhlý hvizd. Druzí dva plavčíci po stranách bazénu vstali a začali nahánět lidi ke krajům. Pro dnešek konec koupání. Pozorovali, jak z trávníků kolem mizí poslední ručníky.

Tomáš se zadíval na dno:

„Co to tam je? Něčí plavky, nebo…?“

Riky popošel blíž k němu, aby se mu vodní hladina neleskla v podvečerním slunci.

„Něco nafukovacího to bude,“ zahučel znalecky a znova si sedl na plastikovou židli:

„Jare, skoč tam a vylov to!“ křikl.

Nejmladší z plavčíků se mrzutě zakřenil. Vždycky to vyšlo na něj. Lézt do vody úplně na konci pracovní doby, kdy už slunce nehřeje a voda, i když je to městský bazén a ne přírodní koupaliště, je docela chladná. „ No jo, Rikymu by neuschly vlasy,“ ohlídl se na nejstaršího. Měl asi pravdu, protože Riky právě rozpustil svou hřívou do půl pasu a vytáhl z batohu hřeben.

Jarek ozkusil vodu špičkou nohy. Ach jo. Byl sice srpen, ale roku 2006 byl poměrně chladný. Rozmáchl se a zajel ukázkovou šipkou pod hladinu. 

Chladná voda objala jeho opálené tělo. Otevřel oči a dlouhými tempy zamířil k místu, kde na betonovém dně zářila světlejší skvrna. Hmátl po ní. Prsty se mu zabořily do něčeho měkkého a vazkého. Vydechl všechen vzduch a musel nahoru.

„Hned to bude!“ vykřikl směrem ke klukům. Znova se potopil. Tentokrát si tu věc dole pozorněji prohlédl. Světlezelená, na okrajích nepravidelná placka. Skoro se mu zazdálo, jako by slabě fosforeskovala. Pokusil se ji podebrat spodem. Pomalu podsunul prsty po kluzkém dně. Nebyla těžká a byla celkem kompaktní. Volně se mu stočila v rukou. Oddechl si. Náhle se však to něco, co držel, divně zkroutilo a vyklouzlo ze sevřených dlaní. V duchu zanadával.

„Nějaký slizký svinstvo!“ zakřičel na ostatní, když se vynořil opět s prázdnou.

Riky výmluvně poklepal na sklíčko hodinek.

„Je sedum. Nehodlám tady tvrdnout do noci.“ 

„Klouže to, nedá se to sebrat.“

„Tak ale dělej, debile…,“ zaslechl nad sebou už když se znova potápěl. Tentokrát popadl hmotu pevně. Odrazil se ode dna. Vzápětí málem znovu vypustil z plic všechen vzduch. Ať to bylo co chtělo, nešlo to odervat. Takže zpátky na hladinu.

„Nejde to,“ křikl, „je to jako přilepený!“

„Jak to?“ rozčiloval se Riky, „dyťs to předtím už držel! To si snad děláš srandu!“

Další pokus. „Ty bláho… ono je to snad živý,“   pomyslel si nevěřícně.

„No to snad ne!!! Přestaň s těma srandičkama, nebo…!“ vztekal se nejstarší. Tohle už opravdu zavánělo zmeškaným kinem.

* * *

RnDr. Albert Mysoňský vyhlédl z okna úzkou škvírou mezi zataženými roletami. Pořád stejné horko! Zadoufal, že i v místních garážích funguje klimatizace. Nerad vdechoval dusný vzduch, prosycený ještě ke všemu výpary katalyzovaných zplodin.

Vlastně vůbec neměl rád léto. Nechápal, co se může lidem na tomhle období líbit. Obleky se lepí na tělo, člověk se zpotí sotva vyleze ven a ulice jsou plné polonahých ječících dětí, které nemají na práci nic lepšího, než vběhnout vám pod kola dřív, než stačíte horkem otupený mozek probrat k nějaké reakci.

No nic. Zívl a vrátil se k monitoru.

„Věruško, ještě jednu kávu prosím vás…,“ zahlaholil do vedlejší místnosti. Jeho asistentka vzdychla. „To mi snad dělá schválně!“ vztekle hodila plážovou tašku zpět na židli.  a vydala se do kuchyňky. „Čím lepší počasí, tím delší přesčas,“ zopakovala si Murphyho zákon, který vymyslela kdysi v podobné situaci.

„Dědek jeden workoholickej!“ dodala v duchu k zavřeným dveřím kuchyňky.

* * *

„To se mi snad jenom zdá!!“ zavyl Riky o hodinu později. Vývoj situace byl takový, že zelená skvrna stále ještě okupovala dno a vzdorovala jakýmkoli pokusům Jarka i Tomáše. „ Nestihnu kino a k tomu ještě tohle!“ Riky ze sebe navztekaně shodil tričko. Skočil do chladnoucí vody. Téměř ve stejné chvíli se potopili i Tomáš a Jarek. Šestero rukou zároveň uchopilo slizkou masu. Rázem se rozplynula.

Jakoby se rozpustila v okolní vodě. Byla všude. Měli v ní ruce až po lokty, kolena, břicha, cítili, jak je svědí a pálí na obličeji. Vynořili se.

„Doprčic!!“ Co to ksakru je za zkurvenej bordel?“ zuřil Riky a snažil se otřít si světlezelené fleky, „ono se to snad brání, nebo co!“

„Sem říkal, že se to hejbá,“ neodpustil si Jarek.

„Ty drž hubu, prostě se nějak postarej, aby to do rána zmizelo. Já na to seru a du domů,“ rozhodl Riky.

„Jdu taky,“ přidal se honem Tomáš.

Jarek se po nich vyčítavě podíval. Od začátku brigády všechny průšvihy házeli na něj, veškerou špinavou a nepříjemnou práci musel udělat sám.

„Ale nééé,“ zaúpěl Riky, „nikam nemizíš, a já taky ne! Jde sem boss,“ kývl mrzutě směrem ke skluzavkám. K bazénu kráčel obézní čtyřicátník v košili s rozhalenkou a vyrudlých šortkách.

„Tak co je, mládeži?“ z jeho řeči bylo znát, že trochu pil.

„Neříkal jsem něco o tom koupání po pracovní době?“ Ne trochu, pořádně. Když k nim  došel, kluci konstatovali, že v sobě má hezkých pár piv.

„Něco je na dně a nejde to vytáhnout,“ řekl Riky.

„Co?“ otázal se majitel koupaliště nepříliš inteligentně.

„Tamhle, podívejte,“ ukázal Tomáš.

„A co má být, tak tam skočte a vylovte to.“

„No právě. My už to zkoušeli.“

„No a co jako? To se neumíte potopit?!? Za co vás kurva platím!!“rozčiloval se.

„To ne, pane Jonášek,“ pokusil se jej uklidnit Tomáš, „jenomže prostě… ten zelenej krám nejde vylovit. Je to nějakej sliz, klouže to a zapatlalo nás to.“

„Jo klouže, a zapatlalo, řikáš… tak se vrať do mateřský školky, ty srabe, když nejseš schopnej vyčistit mi bazén! Co si myslíš, že já teď asi tak budu dělat? Vypouštět? To ani omylem. Vlítněte tam a ať už je to venku!!“ tlustý obličej se mu při té řeči zapotil. Sedl si na Rikiho židli a díval se, jak se kluci znova chystají do vody.

„Zatraceně. A zrovna dneska…“ ulevil si Riky, „kdybysme aspoň věděli, co to tam dole je…“

„Hmmm….kluci, já asi tuším, co by to mohlo být,“ Riky a Tomáš se po Jarkovi udiveně podívali.

„Tak cos to neřek dřív, kreténe! Mohli jsme bejt dávno pryč.“

„Jenže to ničemu nepomůže. Vím, jak se ta věc jmenuje, to je celý.“

* * *

Připomněl jim zážitek z dnešního odpoledne: Seděli a opalovali se, když Rikiho někdo zatahal za rukáv.

„Pane?“ tráveně nadzvedl sluneční brýle. Malá holka s copánky a mezerou mezi předními zuby. Mohlo jí být tak šest nebo osm.

„Pane?“ zopakovala. „Pomůžete mi? Mě utekl Blazmiš,“ přešlapovala na rozpálených dlaždicích.

„Cože?!?“ teprve teď k ní otočil hlavu, „cože ti uteklo?!?“

„No – Blazmiš,“ vyslovila zřetelně, „on je takovej… zelenej. Plaval tam někam,“ ukazovala kamsi do chumlu lidí v bazénu. „Ježiš snad ne nějakej pes nebo morče!“ pomysleli si znechuceně a zaostřili pohled na vodní plochu. Ne, nic takového tam naštěstí neplavalo. Riky si sesunul brýle z čela zpět na oči:

„A já ti to mám jít tahat, jo?“ řekl s despektem a trochu přísně. Zalíbilo se mu trochu pouštět hrůzu na tohle mrně.

„Jaktože si nedáváš na svoje věci pozor? Ty si myslíš, že já s teď můžu jen tak zvednout a jít ti hledat bůhvíco v celým bazénu? Jestli ta věc ucpe trysky nebo vlítne do čističe, tak si mě nežádej!!“ dítě polekaně poodstoupilo, ale stále čekalo, že se plavčík smiluje a do vody skočí.

„No co koukáš?! Řekl jsem jasně že ti nic lovit nebudu,“ ukončil debatu a nastavil tvář odpolednímu slunci.

* * *

Jejich zaměstnavatel se tvářil značně nevlídně. Raději přemohli pocit chladu a po schůdcích slézali do bazénu.

„No jo, nevylovili jsme ho tý holce, tak to teď máme i s nádavkem,“ povzdechl si Jarek. Snaživě se ponořili a seskupili se dole u dna. Nikdo se neměl k tomu, aby na tu věc sáhl. Pak Riky strčil do Jarka. „Vždycky jenom já,“ zaúpěl mlčky nejmladší a znova se pokusil to podebrat. Tentokrát pomalu a opatrně.

Šlo to. Kupodivu, teď mu Blazmiš zůstal ležet v dlaních. Pomalu s ním doplaval na hladinu.

„Máme ho,“ oznámil vítězně Tomáš, jako by to byla jeho zásluha.

„To je dost,“ konstatoval majitel a ovíval si rudou tvář Rikyho časopisem.

„Ukažte, co to bylo?“ projevil zvědavost, když se kluci přiblížili k němu. Natáhl ruku a ponořil časopis do vody, aby tu věc nabral. „To ne, můj Crewík s plakátama!“ zděsil se Riky a za zaťatými zuby doplnil několik šťavnatých nadávek.

Majitel si Blazmiše přitáhl blíž k očím.

„Teda pánové – opravdu nějakej sliz,“ konstatoval. Ta věc pomalu nabírala tvar rozpláclé koule s několika mělkými výběžky po stranách. Zaryl do ní prstem.

„Vypadá to jak medůza,“ přiřekl Jarek, skloněný spolu s ostatními nad ním.

„Medůza?!“ majitele se zmocnil matný pocit, že medůzy koušou, štípou, vysílají elektrické šoky nebo tak něco. A kluci přece říkali, že…. Vykřikl, vyskočil z křesla a mrštil to štítivě do nádoby na odpadky.

„Fuj, hnus…..“ zavrčel uklidněně a šel si znova sednout. Zaječel znova, když zjistil, že tu věc má přilepenou zespodu na předloktí.

„Áááááá, kurva, sundejte to, strhněte ten šmejd ze mě!!!“ Tomáš vyprskl smíchy. Riky uchopil Jarkovu ruku a pokusil se ji použít jako pomocného nástroje. Než Jarek stihnul zareagovat a začít se bránit, sevřel Riky jeho prsty Blazmiš a zapáčil, aby osvobodil svého zaměstnavatele. Vzápětí se stali svědky něčeho neuvěřitelného.

Ta skoro beztvará hmota nebo co to bylo zasyčela, smrštila se a cíleným pohybem vystřelila pryč. Poprvé přistála na hraně skokanského můstku, odtud se odrazila a dopadla Jarkovi na obličej. Dřív, než se Jary stačil leknout, hmota se znova smrštila, opustila jeho tvář a s hlasitým mlasknutím se přisála na Jonáškovo veliké břicho. Kluci uskočili stranou. Jonášek začal řvát a poskakovat tak hbitě, že by to od člověka jeho váhy nikdo nečekal. Blazmiš držel pevně. Majitel koupaliště se vrhl do vody. Šlapal vodu, prskal a přitom vší silou rval zelenou hmotu ze svého těla. Vypadalo to, že se Blazmiš pomalu rozpouští. Voda kolem se rychle barvila do fosforova. Majitel vylezl na břeh. Jeho břicho bylo poseté narudlými fleky, ale jinak byl zjevně v pořádku. Zadíval se na hladinu bazénu. Objevilo se na ní několik větších bublinek, které se začínaly srocovat v prostředku. Rozběhl se k malé plechové boudě vedle toalet. Ozvalo se pár cinknutí francouzáku o kov a několik nadávek. Atmosférou se rozezněl klapot naskakujícího motoru čerpadla a vzápětí už jen tiché vrnění, které věstilo, že bazén bude za chvilku prázdný. Bubliny na hladině změnily směr.

„Tak, a je vymalováno,“ konstatoval Riky při pohledu na vodu, mizící v turbínách.

„Ty, Romane, ale on to chce pustit do řeky,“ ozval se nesměle Jary, „vždyť to je něco úplně neznámýho, čistička to nemusí zachytit, dostane se to do pitný vody a…“

„A co je zrovna tobě do toho,“ ucedil Riky skrz zuby.

„Co když to může někoho i zabít!!“ vykřikl tak, že to slyšel i pan Jonášek za nimi.

„Do toho kurva vám dvěma nic neni!!“ naklonil se k Jarkovi a mluvil mu přímo do tváře: „Dostanete každej dva litry na ruku a budete mlčet, jasný? “ Jarek poodstoupil, ale nic neřekl. Majitel vytáhl ze šortek peněženku. Ze změti zmáčených bankovek odlepil dvě tisícovky a podal mu je.

„Ostatní dostanete zejtra,“ zavrčel a ždímal cípy košile, ze kterých crčela voda.

„Naval,“ řekl po jeho odchodu stručně Riky a vytrhl Jarymu bankovky z ruky. Jednu podal Tomovi a druhou si nechal. Pomalu odcházeli. Poslední Jarkův pohled patřil snižující se hladině vody.

V noci nemohl spát. Představoval si, jak z vodovodních kohoutků teče nazelenalá voda a lidé končí v nemocnicích s nejasnou diagnózou. Neměl by to přece jen někomu říct? Měl vztek sám na sebe, že se nechal přemluvit a uplatit. I když mu bylo jasné, že on z těch peněz neuvidí ani korunu. Nedokázal se vzepřít zaměstnavateli a nedokáže si vynutit slušné jednání vůči sobě ani od Rikyho. Jako by slyšel mámu: „Ty seš prostě moc slušnej, to nesmíš, to se dneska nenosí…“ Jenže mámě se to řekne. Ona s přílišnou slušností zjevně problémy neměla.

Když svítalo, přece jen ho přemohla únava. Probudil se, až když mu slunce pražilo do polštáře a budík ukazoval něco málo před začátkem pracovní doby. Hodil na sebe triko a plavky a rozběhl se ke koupališti.

Před zavřenou bránou přešlapoval hlouček lidí, Riky s Tomem se je snažili uklidnit.

„Co je,  my nepremávame?“ zeptal se.

„No kde seš?!?“ zahučel Riky vztekle, „já se můžu přetrhnout a pán si vyspává do osmi!“

„Rozejděte se, dneska je z technickejch důvodů zavřeno!“ křikl, patrně už ten den pokolikáté. Návštěvníci s otráveným huhláním opouštěli vidinu koupání i plácek před vchodem.

„Tome, ty tady zůstaň a odháněj je, kdyby něco,“ poručil Riky a prošel branou dovnitř. Jarek šel za ním. Když dorazili k bazénu, zarazil se. Byl znova napuštěný a voda byla čistá tak, že mohl spočítat všechny kamínky na dně.

„Proč sem teda nepustíte lidi?“ zeptal se Tomáše, který právě přicházel od stánku s občerstvením.

„Protože to svinstvo je tam pořád, jenomže zprůhlednělo.“ Při pozornějším zkoumání byla na dně bazénu patrná bělavá gelovitá skvrna.

„Takže do kanalizace se nic nedostalo,“ oddechl si Jary.

„O kanalizaci a vypouštění ani slovo,“ přitáhl si ho šéf za límec trika.

„Ne, ne… já samozřejmě……. budu mlčet.“ „ Jsem srab. Jsem korunovanej srab. Nikdy neudělám, co je správný.“

„Fajn. Takže mazej do kuchyně a budeš tam těm vařit kafe,“ umožnil mu Jonášek konečně zase dýchat. Hodil bradou směrem k bílé dodávce, která parkovala uvnitř areálu.

„Počkejte – kdo to je? Co se to teda děje?“ Nechápal Jarek.

„Přijeli pro ten zelenej sajrajt. Z výzkumnýho ústavu. Prej to je nějakej novej vynález nebo co.“

„A oni vědí, co to je?“

„Jo. Oni to vyrobili.“

Z vozidla Výzkumného ústavu léčebné kosmetiky vystoupili tři muži. Prostřední, nenápadný pomenší chlapík, se tvářil nejistě a provinile.

„Dobrý den, velice se omlouváme za to nedopatření…“

„Nedopatření?!? Tomu říkáte nedopatření? Skočilo to na mě a začalo mě to vysávat nebo co, málem jsem z toho měl infarkt!!“ Výzkumníci zatěkali po prostředním vyčítavými pohledy.

„Ale to snad ne, Metazoon není nijak nebezpečný… Mrzí nás, že vás vylekal.“  

„Není nebezpečnej, jo? A co je potom teda tohle!“ Vyhrnul si Jonášek rozhořčeně košili.

„Ano, u … ehm, obéznějších lidí se občas tvoří podlitiny, ale když vezmete v úvahu, že je to vlastně ekvivalent operativního řešení…“

„Snad abychom to vysvětlili,“ zasáhl nejmladší ze skupinky, který by zřejmě jejich vedoucím. „Metazoon, tedy to, co se tu objevilo, je primitivní organismus, kterého vyvinul tým tady doktora Mysoňského. Je to mnohobuněčná struktura řízená vlákny, které se samočinně dokáží spojit do nervové uzliny. Živí se výhradně čistým tukem, ten dokáže ucítit a najít i na menší vzdálenost.“

„No, to vysvětluje, proč se tomu tak líbilo moje břicho…“ utrhl se Jonášek, „ale proč sakra vyrábíte takovou věc?“

„Pro kosmetický průmysl. Víte, na čem v posledních letech vydělává nejvíc?“

„No to nevim. Na nějakejch krémech?“ Muži se pousmáli.

„Kdepak. To bychom měli sotva na slanou vodu. To, v čem se točí nejvíc peněz, jsou preparáty na hubnutí. Krémy a gely proti celulitidě. Masážní přístroje, které rozbourávají tukové buňky. Operace na odstranění tukových polštářů, bandáže žaludku…. Metazoon, jak tomu prozatím říkáme, je v tomto oboru převratný objev. Primitivní organismus, který se přitiskne na lidskou kůži a aniž by ji poškodil, vysaje z tukových buněk jejich obsah. Žádné jizvy, žádná rizika, markantní účinek během několika málo hodin.“

„Hm…“ Jonášek chvíli uvažoval. Pak mu zasvitlo v očích. Ta věc, co je v jeho bazénu, má vlastně obrovskou cenu….

„Jak se dohodneme?“ zeptal se přímo, „zadarmo dneska nic není, víme?“

„Jak – dohodneme…?“ Vedoucímu výzkumníků došlo, že asi neměl před chvílí tolik mluvit. „ Zatraceně! Vždyť on teď vážně může chtít milióny!“ upřel další rozhořčený pohled na doktora Mysoňského.

„Pokud vím, chcete Metazoon dostat z bazénu pryč. Neumíte s ním zacházet a předpokládám, že ani nechcete, aby vám začala jít po krku naše konkurenční mafie.“ „Já ti dám chtít prachy, špekoune jeden!“

„Ještě si to rozmyslím…“ zabrblal Jonášek, ale v duchu opouštěl vidinu náhlého zbohatnutí.

„Tak, to bychom měli,“ oddechl si nejmladší ze skupiny, když přicházeli k bazénu. Blazmiš už se zase koncentroval na dně v podobě kompaktní hmoty.

„Doplaveš nám pro něj?“ požádal Mysoňský Jarka. „Musíš na něho pomalu, nemá rád rychlé pohyby a to, když se někdo násilně snaží změnit jeho tvar.“

„Já přece vím, už jsem ho kolikrát držel…“

„Ano?“ podivil se vědec,“pokud jsi na to, jak s ním zacházet, přišel sám, tak máš dobrý cit pro věci…“

„Jak se sem vlastně dostal?“ obrátil se na Mysoňského s otázkou jeho nadřízený. Doktor si povzdychl:

„Přinesla ho sem Anetka.“

„To je kdo zase?“ nechápal šéf.

„Holka od jeho… no, přítelkyně,“ zahuhlal třetí.

„Já jsem kousek té hmoty dal Beátě,“ upřesnil vědec, „zapsal jsem ji regulérně na seznam testujících osob. Pořád stála před zrcadlem a naříkala, jak vypadá. Myslel jsem, že to bude vhodný dárek k narozeninám. Když otevřela krabici, Metazoon se pohnul, ona začala ječet a hodila ho do koše. Pohádali jsme se, křičela, že není žádný můj pokusný králík i kdyby ji celulitida měla zohavit tak, že nevyleze na ulici,“ dopověděl smutně.

„A ta malá k tomu přišla jak?“

„Byla u té hádky. Ptala se, co to je, neměl jsem to srdce ji odbýt. Dal jsem Metazoon zpátky do speciálního boxu a vysvětlil jí, že to je vlastně zvířátko. Já vím že jsem neměl, ale když ona se mnou jinak skoro nemluví…. nenávidí mě, nebo má ze mě legraci nebo co. Tohle bylo vlastně poprvé, co se ke mě chovala normálně.

Domluvili jsme se, že to bude naše společný tajemství. Měla box pod postelí a jednosměrným filtrem tam kapala olej. Nenapadlo mě, že by se mohlo něco stát. Je tam bezpečnostní pojistka, a i kdyby – Blazmi… totiž Metazoon se na suchu po chvíli přestává pohybovat. To proto, aby z části kůže, zpod které má vysát tukové buňky, neodlezl jinam. Copak jsem mohl tušit, že ho vezme vyvenčit zrovna na koupaliště?“

„Ale jak otevřela tu krabici? Nebo chceš říct, že ta hmota umí prolomit bezpečnostní kód?!“

„Nejspíš Anetka uhodla čísla, nevím…je jí teprve osm.“

„Osm, prosím tě…“ vedoucí se podíval na Mysoňského s předtuchou v očích.

„Cos tam dal za čísla?!?“

„Beátino narození přece,“ ohradil se nechápavě. Vedoucí prudce vydechl:

„Ty seš fakt idiot!! Pak bude někdo vykládat, že ty vtipy o vědcích jsou vymyšlený! Takže ta holka to otevřela hned ten den, že jo. Zkusila prostě zadat dnešní datum. Teď už chápu, proč s tebou ta malá nemluví. Nejspíš tě totiž považuje za mentálně postiženýho.“

„ Můžu se na něco zeptat?“ řekl Jarek, když vracel vyloveného Blazmiše výzkumníkům.

„No jistě,“ pousmál se Dr. Mysoňský.

„Nemohl bych taky… jak jste říkal o té paní…, být jako pokusná osoba?“ Vědci se po sobě nechápavě podívali.

„Vy? Máte sotva šedesát kilo.“

„No jo… ale předtím jsem měl děsný uhry. A komplexy,“ dodal.

Vedoucí ho zpražil pohledem:

„Tak si skoč do lékárny pro mastičku.“

„Jenže s mastičkou nepokecám,“ pokrčil Jarek rameny

„To se mi snad zdá!! Blaz… totiž Metazoon není mazlíček na hraní. Je to léčebná metoda a rozhodně nemá dost inteligence na to, aby se s ním dalo jakkoli komunikovat!“

„Stačí když poslouchá,“ šeptl Jary nesměle, když vedoucí odcházel.

„Ty asi nemáš moc kamarádů,“ odhadl Mysoňský.

„Hm…“

„Tak to jsme dva. Neboj, já tě na ten seznam propašuju. Stav se za mnou někdy do ústavu. A nebo víš co? Možná bych mohl přijít já sem.“

„S  tou vaší Anetkou? Já jsem ji vlastně viděl… je moc roztomilá.“

„To ano, jenže – víš, jaksi….. já si moc nedovedu představit sebe v dětském bazénku, jak ji učím plavat nebo držím na skluzavce. Nikdy jsem děti neměl, neumím to s nimi, a …….“ Povzdychl si a zadíval se někam do prázdna.

„Ale jo,“ dodal po chvilce, „máš pravdu, já se tu s ní zastavím.“

Autor: Petra Purketová