Deprese se zdá být mezi mladou generací čím dál častější – to, zda skutečně častější je, nebo jde jen o zkreslení situace dané vyšším počtem diagnostikovaných jedinců oproti minulosti, nebo tím, že se tématu v poslední době často věnuje více pozornosti než dříve, je otázkou spíše pro odborníky v oboru. Mě jakožto laika zajímá spíše otázka, proč dnešní generace často onen depresivně naladěný obsah sleduje a také co z psychologického hlediska přispívá k tomu, že se k němu opakovaně vrací. Rád bych se v následujícím článku podělil o svoji teorii, jak tento systém funguje.

Ukázka konkrétního videa

Pojďme si definovat typický obsah takových videí na dvou konkrétních příkladech z TikToku.

První z nich „my thoughts when i look at myself“ od autora @0_0.whut (Odkaz) obsahuje scénu ze seriálu, kde silně emocionální člověk křičí věty typu „nikdo tě nemá rád“ a „skončíš úplně sám a zasloužíš si to“ – to vše je doplněno právě popiskem ve smyslu „mé myšlenky, když se na sebe dívám“. Druhé video „POV: how every day is starting to feel“ od autora @shehatetoolie (Odkaz) opět obsahuje popisek, tentokrát ve smyslu „jak začíná vypadat každý den“, a scény s animovanou postavou chlapce s rozbitým keramickým obličejem, který skrývá pod usmívající se maskou a vlivem každodenních událostí má obličej stále rozbitější. Právě rozbitý porcelán zde symbolizuje „rozbitou“ psychiku. Každý den pro chlapce vypadá stejně špatně a postupně se jeho stav zhoršuje. To je známka deprese – na kterou ukazuje i popisek pod videem „Everyday i feel more and more alone“ (v překladu „každý den se cítím ještě osamělejší).

Tato videa používající metafory dávají dnešní generaci pocit pochopení. To je taktéž důvod, proč většina tráví na sociálních sítích tolik času, když mají právě zhoršené duševní zdraví. Existují videa, kde je člověk či nějaká entita v pozadí a trápí se nad tím, že není či nedokáže být pochopen/a svým okolím – právě tento pocit, ve kterém se mnoho vrstevníků nachází, je nutí k tomu, aby dané pochopení našli jinde – právě skrze takový obsah.

Další videa se týkají samoty. Přitom když jedinec tráví více, než tři hodiny na zmíněné platformě a vidí spoustu videí typu „cítím se sám, nemám nikoho,“ může mu dojít, že je doopravdy osamocený – a pocit samoty má na psychiku jedince neskutečný negativní vliv. Oběma videi jsem se detailněji zabýval v loňském roce ve své závěrečné práci Vlivy ovlivňující duševní zdraví.

Pro doplnění ještě uvádím, že video „my thoughts when i look at myself“ má k začátku dubna 2025 celkem 9,7 milionu shlédnutí a 1,2 milionu likes, přičemž ale autor videa má jen 76 tisíc sledujících. Video „POV: how every day is starting to feel“ má k začátku dubna 2025 celkem 2,8 milionů shlédnutí a 285,4 tisíc likes, ale autor videa má jen 23,4 tisíc sledujících.

Hudba, iso-princip a algoritmy

Proč tento typ obsahu mladou generaci láká a proč jej sledují, a to kolikrát opakovaně?

Nechme na chvíli stranou princip fungování algoritmů na sociálních sítích, které uživateli obsah na základě jednou projeveného zájmu opakovaně nabízejí, a zaměřme se na to, proč uživatel zájem vůbec projevovat začne. Jako vhodný nástroj k demonstraci by nám mohla pomoci hudba, konkrétně tzv. iso-princip pozorovaný v receptivní muzikoterapii.

V rámci dotazníkového průzkumu zaměřeného na psychologii hudby, který jsem provedl, jsem se respondentů dotazoval mimo jiné i na to, zda si pouští hudbu podle toho, jakou mají náladu, či nezávisle na ní. Respondentů bylo u této otázky celkem 92, a to ve věku v rozmezí 13 až 18 let (tedy žáci zejména druhého stupně ZŠ ve Velkých Opatovicích a dále studenti SŠ, zejména Gymnázium Jevíčko, A.K. Vitáka). Až 60 % respondentů tehdy uvedlo, že hudbu si pouští podle nálady – cituji jednu z odpovědí:

Náš mozek tedy rád nachází pochopení, má tendence přijímat to, co emočně odpovídá našemu rozpoložení. Na velmi identickém principu funguje i zmíněný iso-princip, který spočívá v počátečním naladění na emoční stav pacienta (zejména melancholická hudba), následném pozvolném přechodu k pozitivnější a energičtější hudbě, a tedy postupném posunu emocí zpět do žádoucí roviny.

Obdobně se jedinci sledující na sociálních sítích depresivně naladěný obsah taktéž „ladí“ na videa odpovídající jejich náladě. Například chlapec procházející pubertou (kdy často dochází k odmítnutí od druhého pohlaví) se zlomeným srdcem bude sledovat videa popisující právě takovou situaci a při jejich sledování bude cítit identickou bolest se situací spojenou. Opakované sledování videí popisujících rozchod, zhrzenou lásku, odmítnutí apod., mu bude znovu a znovu navozovat bolest a v rámci toho u něj tvořit asociaci dané emoce k určité hudbě, určitému obsahu, kontextu a vlastnímu prožitku.

Nutno podotknout, že jedinci, v našem případě chlapec, kolikrát ani tento typ obsahu cíleně nevyhledávají. Dostanou se k němu skrze již zmiňovaný algoritmus. Po odmítnutí od dívky začne chlapec „shodou okolností“ narážet na čím dál depresivnější videa, ač si to neuvědomuje, až se postupně dopracuje právě k obsahu, který je svým poselstvím identický s jeho emocemi. Nicméně i když si chlapec uvědomí, o jaký obsah se jedná, tak jej sledovat (ani na něj reagovat příslušnou obdobou „to se mi líbí“) nepřestane, ba naopak, začne jej sledovat čím dál častěji a postupně každou chvíli věnuje pasivnímu sledování tohoto obsahu. K důvodu, proč tomu tak je, se ještě vrátíme.

Ještě však stojí za zmínku to, že autory těchto videí často nejsou žádní slavní influenceři, jak bylo patrné výše u dvou ukázkových videí – naopak se jedná o účty čistě „těžící“ z jedinců nacházejících se ve stavu s depresivními symptomy. Nemusí se přitom jednat o záměrné využívání – původním účelem často bývá pomoc lidem v těchto situacích, ale sledování videí nakonec vede k podpoře negativních myšlenek, násobení bolesti a prohloubení emocí. Autorovi videa to přinese ne zrovna malou sledovanost, sledujícímu to v důsledku spíše škodí.

Struktura videa

Nyní si rozeberme strukturu takového průměrného depresivního videa.

Kromě samotného vizuálního obsahu, je důležitým faktorem rozhodně již zmiňovaná hudba. Sociální sítě by na tichých videích nemohly existovat, jedná se o zásadní složku, která pomáhá vyvolat v lidech emoce, a tím si udržet své uživatele. (V případě analyzovaného typu vidí se jedná o emoce negativní.)

Důležitou složku videa tvoří ale i kontext. Kontext videa lze chápat jako to, o co se video opírá, určitý tematický přesah nad zvukovým a obrazovým obsahem. Například u zmiňovaného videa „my thoughts when i look at myself“ je tímto přesahem nedůvěra, až nesnášenlivost sama k sobě. U mladé generace se v rámci tohoto kontextu často vyskytují témata jako již zmiňovaná zhrzená láska, první vztahy, rozchody, pocity odcizení, samoty, nepochopení a podobně, tedy jednoduše řečeno časté důvody zaviňující zhoršený duševní stav, psychickou nepohodu či stres.

Další složkou, kterou je důležité zmínit, jsou asociace – pochopitelně ne přímo jako součást videa, ale jako subjektivní asociace, které jsou klíčové pro to, aby v nás video vyvolalo natolik silnou emoci, abychom měli důvod trávit náš čas nadále stejným způsobem – pasivně a depresivně. Asociace vnímám v rámci dvou rovin.

Buď jde o asociaci takovou, kde jedinec nalezne podobnost mezi kontextem videa a svou dřívější zkušeností, a až teprve tím u sebe vyvolá konkrétní emoci. Nebo může jít o asociaci, kde video nejdříve vyvolá v jedinci natolik silnou emoci, že na bázi mozkových reakcí se vyvolá asociace a s ní spojená emoce, totožná té, kterou video vyvolalo – byť byla původně založená na jiném podnětu.

Jak jsem už zmiňoval na příkladu chlapec, co zažil odmítnutí a sklouzává k depresivně naladěnému obsahu pojednávajícím o totožné události – chlapec zažívá dokola a dokola totožnou bolest, čímž stimuluje cestu oné emoce a s tím spojenou událost – asociace je pak na světě. To funguje podobně jako paměť (například učivo si musíme několikrát zopakovat, abychom si jej pamatovali). Když se v jedinci vyvolá v rámci videa emoce, která je shodná s tou již dříve prožitou, aktivuje se totožná mozková „cesta“, a tím se vyvolá i zkušenost asociovaná právě s touto emocí. Zde se pak již vyvolaná emoce „vypodloží“ tou asociovanou, čímž se emoce znásobí.

Podpůrnou složkou videa pak je mimo jiné i sekce komentářů a s tím spojená komunita, která může podpořit pocit pochopení – „nejsem v tom sám“. Nejde ale o zcela klíčovou roli, jedinec v rámci sledování videí prožívá emoce subjektivně, nepotřebuje kolektivní reakci k tomu, aby cítil emoci.

Mezi dalšími složkami musíme zmínit i algoritmus, dále to, že se jedná o pasivní trávení času, které je samo o sobě škodlivé jak v rámci fyzického, tak zejména psychického zdraví, a dále fakt, že jedinec, který tráví čas tímto způsobem, nezažívá sociální ani fyzické interakce. Tím pádem nezachovává jakýsi zdravý stud, který by normálně měl v kolektivu vrstevníků a který by mu do určité míry bránil projevovat všechna svá trápení (tím tak jedinec je schopen přejít běžná trápení a tzv. se nezhroutit z maličkostí), a nemá tak vůli nepodléhat depresivním myšlenkám a emocím.

Princip fungování videí

Na prvním schématu lze vidět tento proces nastíněný na psychologické bázi. Rozlišuji přitom, zda od dané osobní zkušenosti uplynula již delší doba (například v rámci let), nebo je to stále aktuální záležitost.

Pokud jedinec sleduje depresivně laděné video po delší době od dané zkušenosti, může s ní v kontextu videa najít spojitost. V tomto případě se vyvolají vzpomínky na onu zkušenost a následně se vyvolá asociovaná emoce. Na rozdíl od toho, pokud je záležitost pro jedince stále aktuální, když daný obsah sleduje, tak se za podpory kontextu videa a hudby vyvolá emoce. Ta následně, jak jsem již dříve zmiňoval, vyvolá identickou asociovanou emoci (právě na základě totožné mozkové „cesty“ oné emoce), až teprve tím vyvolá konkrétní osobní zkušenost. V tomto případě je emoce silnější, což je důvod, proč se stav jedince rapidně zhoršuje.

Mnohé z vás to možná dovedlo k úvaze, že pokud se jedincův stav nadále zhoršuje, tak jediný způsob, jak se dostat z tohoto zamotaného kola závislosti, je zhroucení, které nezřídka končí pokusem o sebevraždu. Pokud se však jedinec nepokusí o sebevraždu, zřejmě sklouzne k sebepoškozování. Zdali je hypotéza pravdivá, by ověřil jedině průzkum.

Druhé schéma popisuje to zásadní – jak funguje závislost na tomto depresivním obsahu.

Od vyvolané zkušenosti se lze dostat kvůli kontextu videa a komunitě až k pocitu, který by se dal vyjádřit frází: „Nejsem na to sám“. Uživatel totiž v sekci komentářů vidí i ostatní lidi, kteří se svými komentáři také ztotožňují s kontextem, a tedy zažívají podobné emoce jako daný jedinec právě teď – tato „rovnice“ tedy platí spíše pro aktuální prožívání zkušenosti. Dále můžeme sledovat ono ztotožnění se s kontextem. Nakonec vyvolaná zkušenost za podpory vyvolané emoce, asociované emoce a depresivní hudby zajistí jisté prohloubení emoce.

Závěr

Pokud tedy celý proces shrneme, jedinec se v rámci sledování depresivního videa jednak ztotožní s jeho obsahem, jednak nalezne pochopení. Může tak na krátkou dobu cítit úlevu, odhadl bych tak v rámci maximálně sekund, nicméně v dlouhodobém měřítku se jeho duševní stav zhoršuje – to zejména kvůli nadměrné stimulaci mozkových struktur, kde se ona negativní emoce vyvolává. Vnímám zde určitou spojitost s obsedantně-kompulzivní poruchou, kde obsese (nechtěné myšlenky, impulzy, …) člověka nutí dělat kompulze (opakované chování), čímž se jedinci uleví, opět ale jen na krátkou dobu (za předpokladu, že s tím nijak dál nepracuje), stejně jako u sledování videí.

Hlavním problémem je nedostačující povědomí o daném problému, dovolil bych si říct globálním, který má nesmírné následky. Jedinec se dostane do pochmurné nálady, vezme do ruky mobil, aby mohl pasivně trávit čas (nevydá to tolik energie), narazí na depresivní obsah, přes který se následně může dostat až do stavu projevy totožnému například s mírnou depresí, a během dlouhodobého sledování tohoto obsahu (kdy jedinec tomuto obsahu věnuje většinu svého volného času po dobu alespoň pár dní) a během nastíněného procesu si tak vybudovat závislost fungující na principu podobném obsedantně-kompulzivní poruše. Jednoduše se jedná o začarovaný kruh, ze kterého není jednoduché vystoupit. Proto se nabízí otázka, zda by si toto téma nezasloužilo podrobnější odbornou studii.

Petr Kovář, 16 let

Odolnost (resilience) je naše schopnost reagovat na nové, neznámé a zátěžové situace – a to dlouhodobě, po celý náš život. Hodí se v osobním životě, v pracovním nasazení nebo třeba při podávání sportovních výkonů a je jedním předpokladů pro úspěšný a naplněný život.

Ovlivňuje ji řada faktorů, mimo jiné věk, zdravotní stav nebo vrozené osobnostní vlastnosti, v čemž se podobá talentu – a stejně jako talent ji sice možná v určité podobě v základu máme, ale pro její plné využití s ní musíme aktivně pracovat a vynakládat úsilí na její rozvoj. Bohužel vědomý rozvoj psychické odolnosti nebyl (zvlášť u minulých generací) vždy podporován – a vzhledem k tomu, že naše prožívání změn na vědomé úrovni a to, jak se jim umíme, či neumíme přizpůsobit, je nám z části vštípené výchovou, nezřídka jsme si v průběhu let vybudovali řadu více či méně úspěšných schémat. Ta, za která jsme byli odměněni, máme pak tendenci opakovat – obtíž ale nastane, když dojde ke změně podnětu, naučené schéma najednou nefunguje, my tápeme a jsme nuceni se přizpůsobit a nalézt schémata.

Málokomu je co do odolnosti dopřáno tolik jako třeba vrcholovým sportovcům – jejich kariéra je na překonávání nepohodlí a střídání úspěchu a neúspěchu přímo založená. Stejně tomu je i u vědců a vynálezců, kteří se snaží lidstvu přinést něco mimořádného – jejich cesta k cíli není lemována ničím jiným než střídajícím se zklamáním a nadějí, že jsou na správné cestě. Jak se můžeme od takových lidí inspirovat?

1. Poznejte sami sebe.

Přiznejte si svoje slabé stránky a realisticky se podívejte na ty silné. Na co se u sebe můžete spolehnout? Na které oblasti si naopak musíte dávat pozor?

2. Zkoumejte svoji motivaci.

Jakákoliv činnost nám jde dobře od ruky, když nás baví! Co naplňuje právě vás? Proč? Co dělat musíte, a co dělat chcete?

3. Naslouchejte svým emocím.

To, jak dobře známe své emoce a umíme s nimi zacházet, i to, jak umíme poznat emoce ostatních, je pro uplatnění našich schopností klíčové a pomáhá nám lépe reagovat na změny. Jaké emoce cítíte? Z čeho vzešly? A co vám říkají?

4. Pracujte s chybami.

Považujete každou chybu za selhání? Zkuste ji brát spíš jako zpětnou vazbu. Čím vyšší ambice máme, tím se samozřejmě zvyšuje i riziko našeho chybování – ale právě chybami se přeci člověk učí.

5. Nenechte se strhnout k honu za výkonem.

Prostředí, ve kterém žijeme, je striktně výkonové. Ze všech stran jsme přesvědčováni, že výkon je třeba obdivovat, že si všechno důležité lze změřit a spočítat, že život má být jednoduchý a materiálně zajištěný. Zkusme ale za úspěch považovat i takový život, který se možná neřídí těmito měřítky, ale ve kterém se prostě cítíme dobře a dokážeme udržovat svoji „dynamickou rovnováhu“. Jak takový život vypadá pro vás? Co potřebujete získat, naučit se nebo změnit, abyste se k němu přiblížili?

6. Čerpejte zevnitř i zvenku.

Pracujte se svou vnitřní energií, kterou máte reálně k dispozici.
Kolik síly a energie můžete do změny sebe sama investovat? O co se můžete opřít? Na co stačíte sami, a v čem byste si naopak měli nechat poradit a pomoct?

7. Vyhodnocujte.

Které situace zvládáte hůře? Čím jsou specifické? Proč vám právě ony „nejdou“? A čím jsou jiné ty, které zvládáte dobře? Proč jste v nich úspěšní? Jsou vaše schémata, která pro zvládání situací využíváte, stále efektivní, nebo jde o strategie, které sice fungovaly v dřívějších obdobích vašeho života, ale které jsou už nyní nefunkční?

Najít odpovědi na výše uvedené otázky rozhodně není jednoduché ani rychlé, ale je to velmi důležité. Nemůžeme se spolehnout na to, že svět kolem sebe známe a že zůstane takový, jaký je nyní – zkusme se tedy zaměřit na to, jací potřebujeme být my, abychom dokázali čelit neustálé změně a při tom cítili, že náš život je naplněný a spokojený.

Uvedený proces nastavení cílů je univerzální a vhodný pro všechny oblasti života, ať už chcete dosáhnout pozitivní změny v oblasti podnikání, zdraví, financí, práce nebo vztahů. Ideálně doporučujeme vybrat si tři oblasti vašeho života, které mají potenciál pozitivní změny a ve kterých nejste spokojeni, a z nich si vydefinovat trojici cílů.

Kritéria úspěšného cíle

Alfou a omegou pro úspěšné dosažení cíle je jeho definice. Bez správně vymezeného cíle zůstanete pouze u vágního předsevzetí a nepohnete se vpřed.

Správně definovaný cíl mimo jiné splňuje podmínky a principy metody SMART (viz rámeček) – je tedy konkrétní, měřitelný, dosažitelný, realistický a časově ohraničený. Je ale vhodné doplnit i další kritéria, která pomohou zvýšit úspěšnost jeho dosažení:

Pozitivní. Lidé většinou snadno popíšou, co nechtějí, co se jim nelíbí, nebo co jim vadí. Mnohem těžší, ale bývá vydefinovat to, co chceme, co je pro nás pozitivní změna a žádoucí cílový stav. Pozitivní formulace cíle je ale klíčová.
Místo: „Přestanu prokrastinovat.“ si tedy řekněte například: „Splním všechny úkoly, které si naplánuji.“ Ještě lepší přitom je definovat a představit si cíle, jako by už byly splněny, tedy v přítomném čase: „Plním všechny úkoly, které jsem si naplánoval/a“.

Inspirující. Když si nahlas přečtete svůj cíl, měl by ve vás probudit motivaci, dát vám pozitivní náboj a chuť na něm pracovat. Když cíl nevychází z naší vnitřní motivace a nevnímáme ho jako důležitý, máme tendenci jeho plnění odkládat a vymlouvat se na nejrůznější překážky. Chybí nám chuť a energie, abychom se do něj doopravdy pustili, a pravděpodobně se nám ho nepodaří dosáhnout.
Odpovězte si proto hned na začátku na otázku: „Chci na tomto cíli pracovat, měl/a bych na něm pracovat, nebo na něm pracovat musím?“ Pokud je odpověď „chci“, jste na nejlepší cestě k jeho naplnění.

Náročný. Pokud si stanovíme příliš jednoduché cíle, možná se krátkodobě budeme cítit dobře. Máme splněno. Ve skutečnosti se ale příliš neposuneme. Oproti tomu opravdu náročný cíl je výzva, která vás posune vpřed. Musíte vyvinout úsilí a čas, osvojit si nové návyky, získat nové dovednosti a znalosti a začít dělat věci jinak, aby k žádoucí změně došlo. Náročné cíle zaručují určitý stupeň napětí, který stimuluje zájem, motivaci a ochotu zkoušet nové věci, které jsou mimo vaši komfortní zónu.

Od definice k realizaci

Jak postupovat, když už máme cíl definovaný? Pomůže stanovit si strategii – tedy sérii konkrétních kroků a milníků na cestě ke splnění cíle. Pomohou vám představit si konkrétnější a uchopitelné způsoby, jak se k cíli dostat, dají celému procesu určitou formu a strukturu a zabrání vám automaticky dělat věci tak, jak jste byli doposud zvyklí.

Krok 1: Definujte si výchozí bod, současný stav. Abyste se mohli posunout dál a udělat první krok správným směrem, musíte vědět, kde se nacházíte právě teď. Zmapujte si výchozí pozici, analyzujte metriky, shromažďujte data, zdroje, zapisujte si pocity, pozorujte návyky, zpracovávejte seznamy, poznávejte svoje silné stránky, hodnoty…

Krok 2: Vytvořte si inspirující vizi toho, jak by mohlo dosažení cíle vypadat. Abyste získali jasný obraz o konečném výsledku, vytvořte si vision board, sestavte myšlenkovou mapu, napište příběh nebo jakkoliv jinak zhmotněte koncový „ideální“ stav.

Krok 3: Brainstormujte možnosti a všechny způsoby a cesty, které vás mohou k cíli dovést. Následně si vyberte ty, které chcete realizovat.

Krok 4: Vytvořte plán k dosažení cíle. Měl by obsahovat, co budete dělat, jak to budete dělat, a zahrnovat časové určení od kdy a do kdy to budete dělat. Může obsahovat i nastavení jednotlivých milníků nebo získání podpory pro dosažení cíle.

Krok 5: Nyní plán realizujte. Převeďte ho na jednotlivé akce a úkoly a začněte postupně kroky plnit.

Krok 6: Pokrok monitorujte a přehodnocujte. Ohlédněte se, jak se vám daří plnit jednotlivé body plánu, a plán v případě potřeby upravte.

Krok 7: Vyzdvihněte svoje úspěchy a oslavte je. Naplánujte si, jak oslavit všechno, čeho se vám podařilo dosáhnout a co jste se na cestě za cílem naučili. Tento poslední bod vás povzbuzuje, abyste ocenili své úsilí, snahu, pokrok i výsledky.

Jak pomůže kouč
Jedním z nástrojů, který vám může pomoci třeba právě s efektivnějším definováním a dosažením cílů, nebo i s „upgradem” vašeho mindsetu, je spolupráce s koučem.

International Coaching Federation definuje kouče jako partnera v tvůrčím a podnětném procesu, který vám umožňuje maximalizovat osobní a profesní potenciál a propojí vás s vašimi často zcela nevyužívanými nebo nedostatečně využívanými zdroji představivosti, produktivity, leadershipu a dalších dovedností v oblasti mezilidských vztahů.

K vytvoření prostředí pro pozitivní změnu využívají koučové celou řadu přístupů a vědeckých metod, od práce s příběhem a pojmenování emocí po sebereflexi a sebepozorování.

Aby koučování fungovalo

Podle nejnovějších vědeckých poznatků (i zdravého rozumu) je potřeba se při koučinku zaměřovat na cíle a změny, ke kterým máte vnitřní motivaci a na kterých chcete pracovat vy, ne vaše okolí.

Důležitou roli také hraje výběr kouče. Kromě vzájemných sympatií a toho, že se s koučem cítíte bezpečně, vám také doporučujeme ověřit jeho certifikaci. I když profesi kouč/koučka můžete najít u více než 30 000 lidí na LinkedIn, v České republice je jen okolo 150 mezinárodně certifikovaných koučů.

Třetí podmínkou je dlouhodobý vztah. Kouč je profesionál, který vám pomáhá vytvářet prostředí pro práci s vaším myšlením, emocemi a prožíváním, a to potřebuje větší prostor než jedno setkání. Pomocí nástrojů, jako jsou silné otázky nebo použití metafor, kouč postupně vytváří příležitosti pro nové podněty a vhledy, které vás mohou podpořit nejen při dosahování vašich cílů a překonávání překážek na vaší cestě, ale i při „upgradování“ (postupné pozitivní změně) vašeho mindsetu.

Přejeme vám jaro plné nových začátků, radosti, odolnosti i odvahy a držíme palce při restartu či plnění nejen vašich cílů.

Markéta Adamíková, certifikace PCC u International Coaching Federation, www.marketaadamikova.com, Jana Weinberg, certifikace ACC u International Coaching Federation, www.janaweinberg.com

Souboje se neodehrávaly pouze na šachovnici samotné, ale také v rovině psychologické.

Garri Kasparov využíval své inteligence (Mensa mu naměřila 190 bodů) a zároveň představivosti a díval se na šachové zápolení i z dalšího, zcela odlišného úhlu. Přišel s taktikou „vyčerpání soupeře“. Všiml si, že mnoho vrcholových zápasů trvá díky své vyrovnanosti poměrně dlouhou dobu. Také zaznamenal, že soupeři, proti kterým hrál, před zápasem často jedí jen velmi málo, aby jejich mozek zůstal dobře prokrven a myšlení bylo maximálně vyšponované. Garri posuzoval soupeření z jiné perspektivy – z pohledu příjmu a výdeje energie lidského těla. Před každým zápasem se pořádně najedl a jeho krátkodobá „nevýhoda“ se po chvíli změnila na velkou strategickou výhodu, mnohdy rozhodující zápas.

Na počátku zápasu zaměstnával Garri mysl svých soupeřů zbytečnými a nelogickými tahy. Když pak soupeři začali strádat, byli vyčerpaní, unavení a ztráceli kvůli tomu schopnost se koncentrovat, přišla Garriho chvíle. Začal mocně a energicky útočit. Zaskočený soupeř jen těžce zvládal nápor efektních a promyšlených tahů. Jeho psychická stránka byla dokonale podlomena.

Schopnost pohlížet na zavedené postupy neotřelým způsobem se vyplatila. Ne nadarmo je Garri Kasparov mnohými lidmi považován za největšího šachistu všech dob.