Samotné testování pro mne bylo zcela novým zážitkem. Vyrostl jsem v demograficky sociálně slabém městě a už na testování jsem měl pocit, že jsem snad v jiné dimenzi. Nechci své město ani jeho obyvatele žádným způsobem hanit ani v náznaku, ale taková koncentrace vzdělaných, přátelských a kultivovaně vystupujících lidí na jednom místě mne upřímně zaskočila. Byla nám v krátkosti představena organizace Mensy a její činnost, aktivity a zájmové skupiny, každoroční setkání a zahraniční výlety, načež přišel test coby vyvrcholení celého dopoledne. Vyplněno, odevzdáno a hurá na oběd. Za dva týdny očekávání jsem ku svému potěšení obdržel e-mail, který mi navždy potvrdil, že moje „chytrej jsem dost“ obstálo v testu a neztratilo nic na své platnosti. Stal jsem se mensanem.

Krátce po novém roce mi do mailu přistála pozvánka na předjarní mensovní setkání na Šumavě. Šumava je krásné místo, na kterém jsem byl do té doby jen jednou, navíc jsem se chtěl co nejdříve seznámit s dalšími Mensany. Bez dlouhého váhání jsem tedy přihlásil sebe i svou přítelkyni a v druhé polovině března jsme se vydali na cestu.

Jak jsme se blížili k cíli, již z dálky nás vítaly zelené šumavské kopce a vůně lesů. Ještě v autě jsme se nadšeně domlouvali na pořadí, ve kterém půjdeme na které kopce. Dorazili jsme na místo. Skautská základna Bílý Orel v osadě u Javorné, nevšedního jména Šukačka. Jak jsem se později dozvěděl, toto jméno pochází pravděpodobně ze srbského slova „šuka“, což v češtině znamená „koza“. Navzdory tomuto jménu však na přilehlé farmě dnes chovají především ovce a krávy, které nás těšily svou přítomností po většinu pobytu – především jejich zvědavá telata.

Po příjezdu na místo nás čekalo milé přivítání mensany i nemensany se spoustou dětí, kteří dorazili před námi. „Vy nemáte děti?“ byla jedna z prvních otázek. „Tak to se tady zblázníte,“ bylo nám řečeno po potvrzení, že děti vskutku nemáme. Dnes mohu s potěšením říci, že na zbláznění nedošlo a přítomnost dětí nás ani nijak jinak nepoznamenala. Po přidělení pokoje a povlečení a zběžné prohlídce objektu došlo na seznámení s milým panem správcem a přítomnou částí osazenstva včetně hrdinné babičky, jež s sebou měla zcela sama na starost tři vnoučata. Přestože slunce bylo již na ústupu a světla ubývalo, nemohli jsme si pomoci a vyrazili jsme se nasytit čerstvým vzduchem po okolí krátkou procházkou.

Nastavený režim tohoto setkání nebyl nijak striktní, při úvodní schůzi nám byl představen koncept společných aktivit, na kterých byla účast dobrovolná, tedy každý nechť činí dle své vůle, kdo se chce přidat, ať se přidá, kdo má jiné plány, ať si jde po svém a možná se někdo přidá k nim. Za mě organizačně super systém, jelikož sladit rytmy tolika dětí a jejich rodičů a bezdětných lidí by bylo náročné samo o sobě. Po večerech, kdy se naše skupina sešla zpět na základně, jsme sdíleli své přes den nabyté zážitky a doporučení na další dny.

A zážitků jsme si odvezli hodně. Šplhání po kopcích, na kterých jsme se nechali překvapit sněhem až po kolena, zrada turistické aplikace, která nás nestydatě zavedla mimo stezku, kde nás ponechala osudu a vypověděla spolupráci, stádo jelenů, kteří zdánlivě obrátili roli pozorované zvěře naruby a prohlíželi si nás jako exotický živočišný druh. V nedalekém Srní jsme navštívili vlčí výběh s naučnou stezkou nejen pro děti, v Prášilech zhruba na půli cesty do Srní jsme objevili vynikající cukrárnu, kam jsme jeli na kávu a dort během pobytu několikrát. Došlo i na opékání buřtů a naučné dopoledne venkovních aktivit pod záštitou Lesů ČR.

V druhé polovině pobytu nám výlety do přírody komplikovalo počasí, nicméně v muzeu v Klatovech nepršelo a děti našly vyžití v nedalekém německém aquaparku. Prohlídka přilehlého statku byla také příjemným zážitkem, dozvěděli jsme se něco o chovu ovcí, o chovu krav, o chodu statku a náplni práce statkářů a pohladili jsme si jehně. Zkrátka žádná nuda, naopak se dny zdály až příliš krátké, abychom do nich vměstnali všechny naše plány. Poslední večer před odjezdem jsme překvapili naši vedoucí výpravy narozeninovou oslavou, kterou se nám podařilo společnými silami držet v tajnosti zakrýváním trouby, ve které se pekl dort, vlastními těly, nenápadným bráněním vstupu do kuchyně, kde se připravovaly chlebíčky, a bleskurychlou výzdobou jídelny pomocí nafukovacích balonků. Nutno říci, že oslava i dort se povedly a naše oslavenkyně si večer užila, stejně tak, jako my si užili celý pobyt.

Z našeho prvního mensovního setkání jsem odjel utvrzen v tom, že mé obavy jít tzv. „s kůží na trh“, nechat své IQ objektivně posoudit a čelit tomu, jak si ve skutečnosti stojím, jsem měl překonat již mnohem dříve. Mnohem dříve jsem se mohl setkat s úžasnou partou milých a vzdělaných lidí, kterými mensané skutečně jsou. Pokud jste členy Mensy a na žádné setkání jste se ještě neodhodlali, neváhejte. Není se čeho bát, nikdy není pozdě a dost možná se pak někde potkáme. Bude mi potěšením.

Chtěl bych tímto článkem poděkovat Vladimíru Kutálkovi, Haně Druckmüllerové a svému partneru Michalovi za cenné organizační konzultace a dále hlavně všem účastníkům akce poděkovat za jejich účast a vytvoření báječné atmosféry, která se mi stala odměnou za celou organizaci a motivací do organizování dalších podobných akcí. Již nyní se i Vy můžete hlásit na II. queer večer konaný začátkem března (více informací v rubrice Pozvánky nebo na http://jdem.cz/9hy26).

Autor: Martin Felgr

Na jedné straně je být latentním členem, na druhé se aktivně podílet na chodu Mensy a střetávat se s ostatními. Letos na jaře jsem dodělával dálkově vysokou školu a tak jsem první setkání se členy brněnské skupiny oddálil až na prázdniny. I když musím uznat, že po shlédnutí snímku ,,Byl jsem mladým intelektuálem‘‘ jsem jisté obavy ze střetnutí měl.

Na první schůzce, která se jako vždy konala v brněnské restauraci ,,U Kanibala,‘‘ jsem potkal, z internetu, mně známého Pavla Terbera a Janču. Snad špatná konjunkce Saturnu a Marsu nebo čas prázdnin, zapříčinili, že tu víc lidí nebylo.

Víc se mi poštěstilo při zářijovém setkání, které bylo zároveň i valnou hromadou, ze níž měl vzejít nový předseda, místopředseda a pokladníka (škoda, že se nevolil i nástěnkář, určitě bych to ,,U Kanibala‘‘ nějak zvelebil). V 19.00 hod, kdy je pravidelný začátek schůze, jsem vstoupil do ,,Kanibala,‘‘ kde jsem u stolku rezervovaného pro Mensu, uviděl človíčka, který pro větší jistotu rozpoznání, žmoulal v rukách poslední vydání mensovního časopisu, ze něhož se na mě usmíval šťastný Tomáš Blumenstein.

Milí človíček mi podal ruku a řekl: ,,Tomáš Počarovský,‘‘ já mu pověděl to své a mohl jsem se posadit. Z pozvánkových mailů, které jsem v průběhu roku dostal, bylo patrné, že jde o vládnoucího předsedu, jenž chce dobrovolně opustit trůn. Měli jsme dost času si o sobě něco říct, protože další nejbližší člověk se objevil asi ve čtvrt na osm. S příchodem kohokoli nového jsem uslyšel: “Ahoj, já jsem … .“ Chvíli mi bylo až trapně, že nikoho neznám a jsem v této partičce absolutním elévem. Když jsem ale viděl, jak se i ostatní mezi sebou představují, z čehož bylo patrné, že se taky nikdy neviděli, uklidnilo mě to. Rozhovory se vedly o všem a ve chvíli, kdy gymnazijní profesor vytáhl ze svého archívu dva vtipy, které nemohu citovat, protože jeden nelze vysílat před desátou hodinou a pro ten druhý by nás jako Mensu mohli z politických důvodů klidně zrušit, pochopil jsem, že hrozba ,,Mladého intelektuála‘‘ nehrozí a neubránil jsem se zajásání: ,,Jsou normální!.‘‘

Okolo osmé nás byl dostatek k tomu, abychom regulérně a úspěšně odstartovali volby. Jako první byla na řadě funkce předsedy, kterou měl dopředu, za své aktivity v brněnské skupině, jasnou Pavel Terber. Ten, z obav před úspěchem, pro jistotu služebně odcestoval do Německa, a tak byl zvolen bez osobní účasti. Chudák, ani s námi tu velkou událost nemohl oslavit. Horší už to bylo s dalšími dvěmi pozicemi místopředsedy a pokladníka, protože moc funkce-chtivých členů se nedostavilo. Naštěstí, místopředsedu ve finále vyhrál Slávek a pokladník byl přiřknut starému předsedovi. Po úspěšných volbách se ještě asi do desíti posedělo, a pak jsme se rozjeli do svých obydlí. Z tohoto setkání jsem měl příjemný pocit a ještě jednou musím zajásat: ,,Hurá, jsme normální!!!‘‘

Článek poprvé vyšel v listopadu 2007.

Autor: Kamil „KIM“ Sedláček