Měla bych snad spíše říci slečna Nálada. Je totiž stejně stará nebo raději mladá jako já. Má šaty z barev příslušné roční doby, v kterou přichází a trochu tmavších odstínů než vidíme ve dne. Dnes přichází jako vždy bez klepání a je celá v šedobílé. Jako ta mlha. Nese v ruce lampičku, kterou svítí okno domu na protější stráni. Je udivená, že už jsem rozsvítila, obyčejně touhle dobou sedím v šeru pracovny a čekám, až zazní její krok, který má úplně stejný zvuk jako krok Ticha. Tedy pana Ticha. Ten je ještě méně nápadný než slečna Nálada. Jeho oblek je v barvách věcí mojí pracovny a umí, tedy ten oblek měnit odstín stejně jako regál na knihy a časopisy, psací stůl, lampa, magnetofon, židle nebo okenní rám, když vstupují do světla nebo stínu v různou denní hodinu. Slečna Nálada mě navštěvuje sice pravidelně, ale má i jiné povinnosti, jako jsou návštěvy dalších slečen, které rády v tichu sní, nebo třeba různých zákoutí města, parků, nábřeží a také kostelů a výstavních síní, kde ji můžete potkat i vy, když tam zajdete.

Slečna Nálada má totiž některé zvláštní schopnosti. Například dokáže, že zapomenete na svoje všední starosti, načerpáte nové síly, v duši se vám rozhostí mír a klid. Bude se vám lépe dýchat a budete i lépe rozumět svým vlastním myšlenkám, protože si najdete chvíli času si s nimi popovídat. Slečna nálada je totiž velmi skromná, nestrhává pozornost na sebe, nemusíte se jí věnovat, když vás navštíví doma ani když ji potkáte třeba v parku, naopak vás přiměje k tomu, abyste se věnovali sami sobě. A pak umí ještě něco velmi důležitého. Přivádí s sebou pana Ticho.

Moc jsem o něm zatím nepsala, ani by o to nestál, protože je ještě skromnější než slečna Nálada. Byl odjakživa tak skromný až na to málem doplatil. Nechal se vyhnat z ulic hlukem motorových vozidel, houkáním klaksonů, z bytů a domů křikem a hádkami nebo hudbou z reproduktorů, a dokonce už nechodí ani na vysokoškolské přednášky, kde ho překřičí hlučně se bavící studenti. Navštěvuje už jen těch málo míst, kde pracuje slečna Nálada. Navzájem se potřebují a podporují. Už jste si jistě všimli věty, která se objevuje v literatuře: „Náhle se rozhostilo ticho a vznikla taková zvláštní nálada.“ To je právě ono. Nálada, která k nám přijde, když si pro ni v naší uspěchané době uděláme chvíli čas, nám pomůže k tomu, že se nám v duši a mysli rozhostí ticho, mír a klid.

Na protější stráni se na tmavě šedomodrém podkladu stromů rozzářila další světla. Slečna Nálada si totiž s sebou vzala dnes víc lampiček. Asi čekala, že o ní budu vyprávět. Takové věci ona zná dopředu. A co vy? Už vás někdy navštívila? Že ne? Že nevíte? Tak se dobře rozhlédněte po svém pokoji nebo kanceláři. Třeba sedí někde v koutě pan Ticho v barvě šanonu a inkoustu. Možná ho i uslyšíte, když ztlumíte rádio. A kde je slečna Nálada? Vyhlédněte z okna do ulic, na stromy a na oblohu. Už ji vidíte? Právě vystoupila z obzoru fialového soumrakem a míří přímo k vám.

Spadané listí se točí v barevných vírech a prudce stoupá ve spirále, aby se zase svezlo k zemi na větrném tobogánu. Opracovaný kmen vyvráceného stromu, který padl za oběť povodni, bývá obležený dětmi, ale dnes po něm leze jen jeden hošík oblečený do šedé větrovky. Po asfaltové cestě se jen zřídka projede bruslař nebo cyklista. Na běžeckém okruhu je víc místa, protože zde nejsou žádní sváteční sportovci, kteří běhají, bruslí a jezdí na kole výhradně za horkých letních dnů nebo o slunných víkendech. Okénko u bývalé Šlechtovy restaurace, kde prodávají zmrzlinu a limonádu, je zavřené. Ani starší dámy s hádavými psíky s mašličkou na hlavě tu nejsou vidět. Zahrádka před kavárnou Vozovna, kde jsou kvůli autentičnosti i koleje, je prázdná. Školní výpravy s peroucími se žáky směřují do planetária zásadně před koncem školního roku a nikoliv na jeho začátku, takže zde také schází. Ani žádní milenci nesedí na lavičkách s nápisem „Ukradeno ve Stromovce“. Jen málo podzimních běžeckých závodů mírně naruší atmosféru usínající přírody. Pracovníci podniku Sady, lesy, zahradnictví vysávají z cest a trávníků spadané listí, které alespoň na pár dní změkčilo tvrdý povrch asfaltových cest. Na záhoně před Šlechtovkou nic nekvete. Závodní běžci mají po sezóně, a tak trénují nezáživné monotónní objemy. Voda v potoce odnáší zlaté, oranžové a rudé listí směrem do Tróje. Z výstaviště není slyšet žádná hudba. Půjčovna kolečkových bruslí, která nepůjčuje za deště, má častěji zavřeno. U stolečků venku před bistrem sedí jen několik největších opilců, které by už pro opilost nepustili dovnitř. Jezdí méně vlaků, protože nejsou v provozu výletní spoje. Brzy se stmívá. Nekonají se žádné výstavy pod širým nebem. Drobně mrholí. Je listopad. Napadne první sníh a skončí podzim ve Stromovce.

Zima

Stoupám po čerstvě zasněžené cestě, ale není to ten příjemný křupavý sníh, který si pamatuji z té krásné zimy v roce 2005, kdy jsem se připravovala na svůj první maratón. Není to ani ten hluboký sníh z loňské zimy, do něhož jsem se bořila po kolena a na obvyklé běžecké tratě jsme vyráželi na běžkách. Je to zrádný slabý poprašek, který zakrývá tvrdošíjnou ledovou krustu, co vydrží snad až do prvního jarního dne, a který je právě tak mohutný, abychom neviděli led pod ním a přitom ne dost na to, aby člověka udržel a nohy při běhu neklouzaly. V některých místech si připadám jako v té pohádce, kde hrdina musel lézt na skleněnou horu. To nejhorší mě ale teprve čeká. Musím seběhnout kopec od knihovny Národního muzea ke Šlechtovce. Jistě, mohla bych se kopci v tomhle počasí vyhnout a pohodlně klusat na malém rovinatém okruhu, ale závodím taky v běhu do vrchu a potřebuji se připravit na konfrontaci se soupeřkami, které vyrostly v Krkonoších, a naše pražské kopce jsou pro ně úsměvná záležitost. A tak kloužu, téměř padám, ztrácím a zase nabývám rovnováhu, přebíhám z jedné strany na druhou, abych zjistila, že to vpravo i vlevo klouže úplně stejně. Ale naštěstí seběh není dlouhý, tak jenom doufám, že na jeho konci nebude čekat naježený pes, který by mi chtěl zabránit v dalším tréninku. Musím totiž oběhnout celý okruh znovu, abych se přibližně za půl hodiny mohla opět plahočit do kopce a potom znovu seběhnout dolů, a pak znovu a možná ještě jednou. A i kdyby se už setmělo nebo mi došly síly, vrátím se zítra, pozítří, za týden. Poběžím do kopce, bude mi to klouzat a budu těžko udržovat rovnováhu při seběhu a přebíhat z jedné strany cesty na druhou a doufat, že pod kopcem nečeká naježený pes, který by mě nepustil do dalšího kola.

Tělo se pomalu začíná probouzet, doopravdy probouzet. Vědomí už začíná fungovat, uši slyší tlumené zvuky z kuchyně, po chodbě kolem koupelny přeběhnou dvoje dětské nožky, cvakne klika od toalety, po chvíli se ozve spláchnutí a dupání pokračuje do kuchyně. Dobré ráno tati, slyším. Zívám, promnu si tvář, cítím život pomalu se vracející po krátké noci do tváří a rukou. Zhluboka dýchám, protáhnu si krk a pak i záda. Nadmíru příjemný pocit. Vcházím do kuchyně, přeju dobré ráno. Ještě se nezvládnu usmát, usmívací svaly zatím spí. Naleju si sklenici vody a napiju se. Na kuchyňské lince už na mě čeká buclatý hrnek s heřmánkovým čajem a na děti úhledně zabalené svačiny do školy.

U stolu se nad hrníčky čaje s mlékem a namazanou houskou sklánějí dvě spánkem rozcuchané hlavy, jedna tmavší a druhá blond. Blonďáčkovi se ještě míhají nožky ve vzduchu, polyká housku s medem a svým uječeným hláskem brebentí slova, která příliš nevnímám. Druhá hlava má úsměv od ucha k uchu, jako vždycky. Moje slunce, pomyslím si. Už se vytáhl nad sto šedesát centimetrů, můj malý velký muž. Zato blonďáček s velikou kulatou hlavou se dívá na svět vážně; obrovskýma tmavýma očima. Dohlédne jimi až na dno duše, řekla jednou stará sousedka, co o sobě tvrdí, že je čarodějnice. Má pravdu.

Dvojice dětí u stolu se o něčem dohaduje, překřikují se a po chvíli od snídaně odběhnou. Vtělená energie už od božího rána. Pomalu se v předsíni obouvám, beru si na sebe bundu, čepici a do ruky vodítko. Pes za dveřmi se hlasitě těší na svou pravidelnou ranní procházku. Otevřu dveře a on mi nedočkavě vyběhne naproti. První společné kroky do chladného rána a už jsme za brankou. Kráčím rychle, abych se brzy dostala na provozní teplotu. Ráznými pohyby od sebe odháním chlad, který hrozí zakousnout se mi do těla. Ruce křehnou, přes noc mrzlo, i teď je cítit zebavé dotyky na odhalené kůži. Tichý čas, většinou. Dnes zdálky zavrčí osamocené auto, od posledního stavení zaštěká pes. Okna všech domů ještě spí. Ale přece jen; jedno se právě probudilo.

Za zatáčkou končí ulice a mlatová cesta odbíhá mezi loukami a poli do tmy. Zase jsem si zapomněla vzít baterku, uvědomím si. Málokdy si vzpomenu. Dnes mám ale štěstí. Bílý poprašek se na promrzlé zemi drží už pár dní, svítí mi pod nohama a odkrývá záludné vystupující kameny, drny ztvrdlé trávy. Oči si zvyknou rychle. Schovávám se v tmavém ranním chladu, vidím a sama jsem neviděná. Kouzlo zimního rána. Jdu svižně a rázně, dlouhými kroky. Nádech, výdech. Ostrý vzduch probouzí plíce i srdce. Nad hranou pole po levici sedí na nebi původce toho zvláštního světla, měsíc, všimnu si konečně. Kulatý a blonďatý jako můj nejmladší. Usměju se, když si tohle uvědomím. Štěstí. Drobné kousíčky úsměvů; často ani nejsou vidět. Zahřejí jenom na okamžik moji duši. Naučila jsem se ty chvilky vnímat a intenzivně je prožívat. Často trvají právě jen ten jeden jediný nádech a výdech. Cítím štěstí rozpínající se kdesi uvnitř mého těla. Zrovna teď. V tuhle obyčejnou chvíli.

Odbočím z cesty na pěšinu a stoupám loukou do svahu. Srdce i pes běží napřed. Tmavé siluety stromů nahoře, na konci pěšiny, mi otevřou výhled na pole. Prudce oddychuji. Rozhlížím se. V dálce je vidět, že nebe se chystá každou minutou vstávat. Opozdilče! Směju se nahlas, dýchám zhluboka. Pes si sedne přede mě a očekává svůj pamlsek. Srdce se vrací zpátky do mé hrudi. Všechno má svůj řád. Pohladím psa po hebké hlavě a utíkáme spolu z kopce. Domů. Radost z pohybu a energie proudí v celém člověku i psu. Štěstí je vzácná, a přesto tak jednoduchá věc. Občas jen stačí si přivstat.

U stánku na rohu ulice si od pekařského učně kupuji housku. Je zmrzlý jak preclík, stojí tu s tou nůší už dvě hodiny. Prý předloni promoval z genderových studií. S červeným. A na druhém rohu od řezníka plátek šunky. Míjím prázdnou zastávku zrovna ve chvíli, kdy přijíždí nacpaná dvaadvacítka od Zahradního města. Nebožáci, co bydlí na periferii a pracují v centru. Za cestu tam a zpět dají hodinový plat. Ještěže to mám do práce jen slabou hodinku pěšky.

Prázdnou ulicí majestátně tiše pluje černý elektrický Mercedes S-Klasse s modrým majákem. Pomalu mě míjí zelinářský povoz s logem Billa. Asi jede do sámošky na Náměstí republiky, jiná Billa tímhle směrem není. S rychlostí, kterou má, je na cestě z měcholupských skleníků už aspoň tři hodiny. Ale koník dostane odměnu – smlsne si na zbytcích ze včerejška. A jeho koblížkama pak vytápějí skleníky. Kde jsou ty časy, kdy všude jezdila a parkovala kvanta aut.

Kousek před Mírákem vede řeznický tovaryš bernardýna vlekoucího vozík s košem housek a s termosy s polévkou. Asi veze svačinu dělníkům na stavbě trasy D. Podle značek jsou termosy z amerického výprodeje druhoválečných přebytků.
Na Míráku potkávám další přecpanou dvaadvacítku. Kdysi ve špičce jezdila čtyřikrát za čtvrt hodiny. Teď jezdí po dvaceti minutách. Náměstím se proplétá policejní lítačka. Všude plno lidí, a tak kluci pískají na píšťalky a mačkají klaksony na řídítkách ostošest.

Za půl hodinky dojdu do práce.

Anglickou se do kopce plouží povoz Bránických ledáren tažený dvěma statnými valachy. Nedávno obnovily provoz. Ale kapacita je nedostatečná, tak se staví další v Libni.

Alejí, co bývala magistrálou, klusem projíždí dvouspřežná bryčka, kočí zabalený v houni, na pasažéra není vidět. Tohle bude privátní, žádné taxi. Zřejmě někdo z vyššího managementu některého z velkých podniků.

Z Václaváku udělali park. Vypadá celkem hezky. Samý trnitý keř a růže.

Asi aby lid neměl kde demonstrovat.

Na další stanici přistoupili další lidi a v autobusu už bylo slušně namačkáno. Mladý muž s krabicí si krátil cestu pozorováním špinavého okna. Naproti němu seděl ob jedno sedadlo vousatý muž. Asi nějaký námořník – napadlo ho. Určitě námořník, nebo něco takovýho – vzpomněl si na obrázky vousatých námořníků s fajfkou v pruhovaném tričku, jak drhnou palubu rejžákem, vedle sebe kýbl s vodou, loď se mírně pohupuje, moře šumí, je krásně, léto… Zasnil se a podíval se bezmyšlenkovitě ke dveřím, kde stál nějaký stařík. To je zvláštní, proč vždycky, když je léto, se člověk nemůže dočkat, už aby byla zima, sníh, lyže, rampouchy… A když je tu zima, tak vzpomíná, jaký to byly vedra v červenci, to sluníčko, ty barvy…. Ale hlavní je, že má konečně ten magneťák. Hřála ho u srdce představa, jak ho doma rozbalí a hned vyzkouší. Když ho doveze celý. Ještě štěstí, že si sednul, s tou krabicí stát… Na levém rameni ucítil nepříjemný tlak. Posunul se doprava. Nějaký chlápek v brýlích s černými obroučkami na něj tlačil špinavá kolečka. Podíval se na něj a snažil se kolečka odstrčit. Kolečka patřila nějaké skládací tašce nebo něčemu, co měl ten chlápek v rukou. Mladý muž se ještě trochu posunul doprava a zadíval se opět na námořníka. Teď měl pocit, že se na něj námořník mračí. Podíval se z okna. Venku bylo šedavo. Stejně to není žádná romantika, tahle zima.

Kolečka se zase začala tlačit na jeho rameno. Nechápavě se podíval na jejich majitele. „Nechte si to, pane, jó? Špiníte mi bundu!“ Chlápek se jen zašklebil. „Ta bunda stála tisíc korun, tak si to dejte pryč!“ – „Já bych mu dala facku,“ ozvalo se najednou vedle. „Tuhle jsem zrovna jela s takovým klukem a ten mě nechtěl pustit sednout, tak jsem mu ji ubalila a hned mě pustil!“ – „Moh bys pustit staršího!“ ozval se teď chlápek s kolečky. Mladý muž s krabicí se na něj podíval. „Vidíte, že mám magneťák, ne?“ – „To je mi jedno!“ odpověděl nakvašeně chlápek. „Tak pusťte jednou sednout mladšího a je to!“ odpověděl mladý muž s krabicí a podíval se kolem. Nikdo nic neříkal. Jenom ten námořník se stále víc a víc mračil. „Já mu snad tu facku dám!“ řekla najednou paní vedle. „Prosím vás, paní, to se bavíte o mně?“ otočil se na ni mladý muž s krabicí. „Já se s tebou nebavím!“ odsekla paní. „My si tykáme?!“ – „Jo.“ – „Tak já se s tebou taky nebavím,“ řekl mladý muž a otočil se od paní s taškou.

„No to snad ani není možný!“ zařval najednou námořník a začal se zvedat ze sedadla. „Ty toho pána nevidíš?“ – „Jakýho pána?“ zeptal se mladý muž. Námořník se sápal ke staříkovi, visícímu za tyč asi tři metry od něj. „To snad není možný!“ pokračoval dál zuřivě a cpal dědu na sedadlo. „Tak kvůli týhle generaci sme bojovali na barikádách! Hajzl jeden! Střepinu z granátu v prdeli a do nohy sem to dostal a tohleto!!! Kdybych to tenkrát věděl …“ sděloval nahlas námořník ostatním. Nikdo z cestujících nic neříkal. „Pane, to se bavíte o mně s celým autobusem?“ zeptal se mladý muž, teď už dost podrážděně. „Ty si dávej bacha na to, co řikáš!“ zařval námořník. „Jo tak – vy jste pan BRETSCHNEIDER, že jo?!“ řekl mladík a pravou rukou dělal, že si píše na manžetu od košile poznámky. „Tak to si povíme jinde! Tos neměl řikat! Já ti toho Bretschneidera vosladim! Zastavit! To si vodneseš!“ křičel hrubým hlasem námořník a cpal se skrz lidi k mladíkovi. „A dem! Poď ven! Měl sis dávat pozor na hubu! Všichni to slyšeli!“ chytil ho za rameno a tlačil k východu. Cestující se tvářili zcela nepřítomně. Nikdo neřekl ani slovo.

Autobus už byl na sídlišti. Mladý muž se rázem vzpamatoval. Neblahá předtucha ho přiměla nasadit pokornější tón. „Já to tak nemyslel,“ říkal vážným hlasem a sunul se k východu. „Tak mi to promiňte…“ – „Já ti ukážu! Di! To si eště povíme!“ řval ale námořník a vystrčil mladého muže s krabicí ven z autobusu. „Tý paní se vomluvíš!“ křičel a už tu byla i paní s taškou i ten se špinavými kolečky. „Tak vomluvíš se, nebo si to chceš říct jinde?“ zařval vousáč a ukázal směrem k nedaleké stanici SNB. Vytáhl přitom nějakou průkazku s oranžovým pruhem a strčil ji mladíkovi pod nos. Mladému muži se udělalo nevolno. „Tak co, bude to?“ – „Já se vám omlouvám, já to tak nemyslel,“ řekl bezbarvým hlasem a paní se usmála. „Nejradši bych ti dal sám pár facek! Potřeboval bys přes prdel! To se nedělá, tohleto! Přece, když vidíš pána, že je starej, tak ho musíš pustit sednout.“ řekl chlápek s kolečky. „Ale já ho neviděl.“ – „Nekecej a zapamatuj si to! No, já jdu,“ dodal ještě chlápek v brýlích. „Na shledanou!“ obrátil se na paní a odešel. Vousáč s uspokojením praštil mladíka po zádech. „Máš štěstí, že ses omluvil!“ řekl, načež se uculil na paní s taškou a odešel kulhavým krokem do blízkého paneláku.

Mladý muž a paní s taškou teď na zastávce osaměli. „No, já nevím, kolik ti je. Jak tak koukám, nejvýš šestnáct. Víš, chtěla jsem ti říct – dávej si pozor na takový pány, s tou průkazkou, jako tenhleten, víš? Hele, mně to nevadí, já měla taky syna, ale ten umřel, jenže byl starší – bylo mu třicet, tak já to znám.“ – „Ale já jsem toho pána opravdu neviděl!“ opakoval stále mladík. „Já vim, já vim, ale stejně si dej pozor a pusť každýho příště sednout. Nevim, kde se učíš nebo kam chodíš do školy, ale – tak jezdi jiným autobusem, nebo jeď metrem, víš? Já mám dceru, ta už je na vdávání, ale je daleko starší než ty, je jí dvaadvacet, teď spolu děláme vánoční pečivo, tak já už musím domů, víš. Tak ti přeju ŠŤASTNÝ A VESELÝ VÁNOCE! Ahoj!“ – „Na shledanou – šťastný a veselý! Děkuju!“ zavolal za paní ještě mladý muž s krabicí.

Protože vousáč, který mezitím vyšel z domu se psem na procházku, se teď nacházel pár kroků od zastávky autobusu, mladík už na nic nečekal a rychle zmizel. Za chvíli jsou tu přece VÁNOCE – SVÁTKY KLIDU, MÍRU, ŠTĚSTÍ A POHODY! Ty jeho už třiadvacáté.

Autor: Jiří Křivka; Odpovědnou redaktorkou Literární sekce je Ing. Bc. Eliška Anna Kubičková.

Bolest rvala  Borenovo tělo na cáry. Nevěděl, kolik hodin či dokonce dní uplynulo od chvíle, kdy jako hadrový panák dopadl na dno rokle. Všechno se to seběhlo velmi rychle a nečekaně. Dětmarovi muži, mezi něž Boren patřil, neměli téměř žádnou šanci pozvednout zbraně a bránit se. Ti, kteří drželi noční hlídku, zemřeli jako první. Spící vojáky nestačil nikdo varovat.

Od nešťastné bitvy u Reynského mostu, v níž se střetly oddíly vévody nelitánského s vojskem Přímořské ligy, uplynuly téměř dva týdny. Když se zbytky poražených Nelitánců, včetně Dětmarova oddílu, po strastiplném ústupu či spíše úprku dostaly na území náležející  rokašské svatyni, jež požívala zvláštní ochrany samotného císaře, věřily, že to nejhorší už mají za sebou.  Nikoho z nich by ani ve snu nenapadlo, že se vojáci Ligy odváží překročit rokašské hranice, vstoupit na neutrální půdu a dokonce zaútočit na přeživší Nelitánce.

Boren za těch dvacet let, kdy se živil jako žoldnéř, poznal na vlastní kůži  službu ve vojsku téměř všech zemí a státečků v tomto koutě světa. Velela mu celá řada více či méně úspěšných velitelů, ale žádný z nich by si netroufl porušit rokašské hranice a dokonce poblíž svatyně zmasakrovat, ano, to je to správné slovo, nebyla to bitva, ale masakr, několik desítek spících mužů.

Jediné, co si z té noci pamatoval, byl nepředstavitelný zmatek, udivené tváře ubíjených napůl ještě spících mužů a řev těch, kteří včas rozpoznali nebezpečí a zoufale se snažili probít se z nepřátelského sevření a dostat se do bezpečí svatyně, jejíž vysoká mramorová věž se nad obzorem tyčila jako maják.

Šestému smyslu a po léta sbíraným zkušenostem vděčil Boren za to, že jej noční útok nezastihl zcela bezbranného. Sekal a bodal na všechny strany. Srážel útočníky k zemi a kryl se před jejich ránami. Toužil tábor měnící se v krvavou lázeň co nejrychleji opustit. Ačkoliv utržil několik ran, útěk do bezpečí se mu téměř vydařil. Řev bojujících mužů, lomoz zbraní a řičení poděšených koní za jeho zády pomalu slábl.

Měsíc vyplul z mraků. Noční krajina náhle tonula v  záplavě jeho stříbrného světla. Světla, jež pronásledovaným přinášelo smrt. Měsíční paprsky Borena prozradily jedné z hlídek, čekajících v záloze na prchající Nelitánce, z nichž nesměl dle rozkazu nikdo přežít. Běžel úzkou pěšinou, lemovanou z levé strany hustým smrčím. Vpravo rostlo několik keříků, které byly rozesety i po příkrém srázu, jenž určoval šířku stezky. Neměl se kam ukrýt. Slyšel jen zadrnčení tětivy a svistot letících střel. První jej zasáhla pod pravou lopatku, druhá do levého ramene. Třetí  již svůj cíl nenašla.  Boren rozpažil ruce a klesl na kolena. Ztratil rovnováhu a přepadl přes okraj srázu. Jeho tělo střelcům zmizelo kdesi v temnotě pod nimi.

***

Hlava mu třeštila, jakoby se mu lebka měla každou chvíli rozskočit na tisíc kousků. Kdysi slyšel kázat jednoho kněze o pekelných mukách, která jsou připravena pro hříšné duše. Žádné mučení však nemohlo způsobovat takovou bolest, která nyní prostupovala každou částečkou jeho těla. Místo úst měl rozpálenou výheň. Zdřevěnělým jazykem drhl o vyschlé patro. Všechny poklady světa by vyměnil za doušek vody.  

Ležel v tlejícím listí, obklopen spletí  mladých doubků, osik a jilmů. Zaťal zuby a z posledních sil, nedbaje na bolest zlomených žeber, se připlazil k padlému kmeni, jenž čněl z moře listí jako ostrov necelých pět stop před ním. Překulil se na záda. a opřel si hlavu o jeho zvrásnělou kůru.

Rány  už téměř nekrvácely. Jedna šipka zasáhla naštěstí pouze sval a při krkolomném pádu z rány vypadla. Druhá dosud vězela zlomená pod lopatkou. Zaklonil hlavu a podíval se vzhůru. Skrz listoví nad jeho hlavou probleskovaly sluneční paprsky. Vysoko na obloze podobná přízračným plachetnicím plula bílá oblaka.

Věděl, že, pokud ho někdo brzy nenajde, zemře a o jeho kosti se porvou vlci. Svůj konec si tedy představoval úplně jinak. Přál si zemřít v boji tak, jak se zpívá v hrdinských ságách, ale teď tu pojde v houští jako zatoulaný prašivý pes.

Neměl už sílu ani volat o pomoc. Odevzdal se osudu a doufal, že mu bude milostiv tak jako doposud. Boha o záchranu neprosil, už dávno v něj nevěřil. Nechával se uspávat šuměním listoví.  Náhle zpozorněl. Uslyšel cosi, co ke zvukům lesa zcela jistě nepatřilo. Byl to zpěv. Hlásek, broukající si  písničku, patřil dítěti a zněl stále zřetelněji. I když měla píseň dětský nápěv, působila poněkud pochmurně.

Ovečka běloučká,

strachy v lese beká.

Sama je, ztracená,

i stínů se leká.

Dítě kráčelo přímo jeho směrem, jakoby vědělo, že tam v houští leží a potřebuje pomoc. Slyšel, jak kráčí šustícím listím. Vzápětí se objevilo mezi stromy. Malým zpěvákem bylo bosé děvčátko v bílé košilce. Hádal mu tak pět, šest let. Za oušky mělo zastrčené prameny světlých vlásků. Skráně mu zdobil věneček, spletený ze  květů pampelišek.

Dívenku pohled na zakrváceného muže zjevně vůbec nevyděsil. Bez zaváhání přistoupila až k Borenovi a začala si ho zvědavě prohlížet. Pocítil podivnou závrať. Jakoby ty oči barvy šedi ani nepatřily dítěti.

Boren se přinutil do úsměvu a dívenku oslovil: „Kdepak ses tady vzalo, ty pískle?“

„Já nejsem žádný pískle, už jsem velká holka,“ odvětila. Přidřepla si k Borenovi a ďoubla do něj ukazováčkem modrým od borůvek.  Jeho zranění si snad vůbec nevšimla.

„Můžu ti říkat Huňáči?“  se zachichotáním ho zatahala  za vousy. Modré měla i zuby.

„Jmenuju se Boren.“

„Ale jsi huňatý jak medvěd,“ zasmála se, „proto jsi Huňáč.“

Nebránil se. Hlavně, aby neutekla. Doufal, že se každou chvíli objeví někdo z její rodiny, starší sourozenci, babička, nebo  starší děcka z vesnice a pomůžou mu dostat se odsud.

Přikývl na souhlas.

„A jak se jmenuješ ty?“

„Mám škaredý jméno. Vůbec se mi nelíbí. Huňáči, dej mi nový. Ať máme nový hezký jména oba dva.“

„Líbila by se ti Myška?“ maně ho napadlo při pohledu na její drobnou postavičku.

„Jé, Myška a Huňáč. To je jak z pohádky,“ potěšeně zatleskala.

„Myško, mám strašnou žízeň. Nemohla bys mi donýst trochu vody?“

„Doběhnu ke studánce a pak si zas budeme povídat. Počkej, hned jsem tady. Studánka je kousek.“

Na rozloučenou ho zatahala ještě jednou za vousy a zmizela mezi stromy.

„Když někoho potkáš, tak ho přiveď s sebou, abysme si líp popovídali,“ křiknul za ní. Snad nebude pozdě, pomyslel si.

***

Z dálky k nim doléhal hukot příboje. Hvězdy nad jejich hlavami začaly ztrácet svůj jas. Milovali se, jako by to měla být jejich poslední noc. Líbal ji na bělostnou šíj a opájel se vůní jejího těla. Přál si, aby jejich objetí nikdy neskončilo. Blížící se svítání jim však přikazovalo rozloučit se. Oblékli se do šatů pohozených v trávě. Dívka si spletla cop a  vyklepala z houně, na níž strávili noc, trávu a zrníčka písku.

„Erin,“ objal ji, „už musím jít. Za odlivu odplouváme.“

Dívala se mu do očí a v srdci potlačovala pláč: „Těch pět dní, kdy se neuvidíme, snad nevydržím. Budu se modlit, aby ses mi šťastně vrátil.“

„Sbohem, má plavovlasá vílo,“ políbil ji na rozloučenou.

Stále cítil její něžné doteky.

„Erin, lásko!“

Otevřel oči a pohlédl do vrásčité tváře, jež se nad ním skláněla.

„No tak, mládenče, prober se,“ hladila ho po tváři  neznámá stařena. Její dlaň byla teplá a hrubá.

„Napij se,“ podávala mu k ústům dřevěnou misku s vodou. Vodou si nejprve svlažil rozpraskané rty a pak její obsah dychtivě vypil. Tak Myška na něj nezapomněla. Stařena bude určitě její babička. Obě měly  drobnou postavu a stejně znepokojivé šedé oči.

„Pomozte mi, prosím,“ stiskl ženě ruku.

„Neboj se,“ hleděla mu do očí, „už jsi v bezpečí.“

Ztratil vědomí.

***

„Huňáči, slyšíš? Už jsem tady!“ tahala ho za vousy.

Otevřel oči.  Myška klečela u jeho hlavy.

„Huňáči, nesla jsem ti vodu v dlaních, ale, jak jsem běžela rychle zpátky, tak mi všechna vytekla. Nezlobíš se?“

„To nevadí, Myško. Napít mi dala tvoje babička. Nepotkalas ji?.“

„Nelži, Huňáči, já žádnou babičku nemám,“ zlobila se, „já totiž nemám nikoho.“

„Ale před chvílí tady byla. Asi šla do vesnice pro pomoc.“

„Lžeš! Tady žádný lidi nejsou, protože všichni umřeli  Jsem tu jen já!“

„Měla černý šátek a  oči jako ty, Myško.“

„Lžeš! Buď si tu sám, když si tak zlý,“ postavila se.

„Počkej, Myško, neodcházej!“ chytil ji za ruku.

Vyškubla se mu a utíkala pryč.

„Myško, vrať se!“ křičel marně za mizejícím děvčetem, které si zase začalo broukat tu svou písničku.                                              

Ovečka zmatená

cestu domů hledá.

Smečka vlků litá

vyváznout jí nedá.

Zůstal sám.

***

„Probuď se, lásko,“ uslyšel dívčí hlas.

„Erin, miláčku,“ otevřel oči. Tvář, kterou spatřil, však  Erinina nebyla.

„Kdo jsi?“ zeptal se náhle zjevivší se dívky Boren.

„Jsem tvá spása,“ usmála se a položila si Borenovu hlavu do klína. Když se sklonila k jeho tváři, její vlasy, volně splývající po ramenech, ho šimraly na kůži. Dívka vonící sluncem. hladila Borena po tváři a stále se usmívala. Byla tak podobná Erin a přitom úplně jiná. Nedokázal to vysvětlit. I když ji viděl poprvé v životě, měl pocit, že ji zná, jako by se už  kdesi setkali.

Vzpomínka na milovanou Erin mu vehnala slzy do očí. Opět pocítil bolest, kterou dlouhá léta ukrýval hluboko ve svém srdci.

 Když se tenkrát vrátil z plavby, vítal jej místo krásné Erin zápach kouře a černý dým. Ještě než loď přirazila ke břehu, vrhl se do vln a hnán těmi nejstrašnějšími obavami utíkal k vesnici. Spáleniště, jenž bylo ještě před pěti dny jeho domovem, páchlo spáleným masem. Vesničané již na navrátilce čekali. Jejich zkrvavená a ohořelá těla byla naházena na jedné hromadě hned vedle studně.

Pozorně si prohlížel skrumáž  těl  starců, žen i dětí a hledal svou Erin. Doufal však, že se jí podařilo dostat se včas do bezpečí. Vzýval nebesa, aby vyslyšela jeho modlitby a zachovala Erin při životě. Záhy o svou naději přišel. Ve změti rukou zahlédl tepaný náramek. Píchlo ho u srdce. Takový náramek přeci daroval Erin minulou zimu. Jak šílený začal mrtvá těla shazovat z hromady, aby našel tělo té, jíž šperk patří.

Ta nejčernější předtucha se vyplnila. Vzal Erin do náruče a prosil za odpuštění, že ji tu nechal samotnou. Přísahal, že najde její vrahy a pomstí se. Proto opustil rodný kraj a stal se z něj žoldák.

„Již brzy se shledáte,“ řekla dívka a zadívala se mu do očí. Šeď jejích očí ho zneklidňovala. Když začala tiše zpívat, vůbec ho to nepřekvapilo.

Duše, ty ztracená,

pokojně můžeš spát.

Já, dívka bez jména,

náruč svou chci ti dát.

„Už je čas jít,“ políbila ho na rty. Její ústa chutnala po borůvkách. Pocítil podivnou závrať a pak jeho nitro zaplavil nepopsatelný klid. Posadil se a pohladil dívku po vlasech.

„Už vím, kdo jsi. Nevím, proč jsem se tě bál, vždyť si tak něžná.“

Dívka vstala a podala Borenovi ruku: „Pojď, už musíme jít. Máme před sebou dlouhou cestu.“

Stiskl jí dlaň. Ať už ho čekalo cokoliv, neměl, proč se bát.

Autor: Jana Beranová

Nakonec přišli téměř všichni. Staří, mladí, tlustí, hubení, burani i inteligenti. Nepočítal s tím, proto byl příjemně překvapen. Ale na druhou stranu,  jen hlupák by nevyužil takové lákavé nabídky. Nestává se často, aby člověk ve schránce našel poukaz na celodenní zájezd do nevšedních míst s příslibem chutného oběda,  nezapomenutelných zážitků  a dárkem pro každého a to vše ani za obvyklých 139 Kč či 99 Kč, nýbrž zcela zdarma.

Pobaveně pozoroval, jak v rukou žmoulají své poukazy, jakoby se báli, že je to všechno jen žert a zadarmo nic nedostanou. Srdečně se s nimi vítal a ukazoval jim vyhrazená místa v  autobuse. Když si v seznamu odškrtl poslední jméno a všichni se konečně usadili na svá místa, vzal si mikrofon a s thymolinovým úsměvem se obrátil k účastníkům zájezdu: „Dobrý den, dámy a pánové, jménem společnosti Inferno vás všechny vítám na palubě našeho zánovního autobusu, v němž se vydáte vstříc nezapomenutelným zážitkům. Jmenuji se Dagon a  mým úkolem je starat o vás po dobu zájezdu. Pokud to bude v mých silách, budu se snažit vyhovět všem vašim přáním.“  Ozval se nesmělý potlesk i dívčí chichotání.

„Dovolte, abych vám ještě představil šoféra pana Goga.“  Zraky všech spočinuly na řidiči, který se jim pokynul hlavou. Řidič i delegát  měli zelené obleky se zlatým prýmkováním a čepice s nápisem Inferno. Většina přítomných žen hleděla na oba se zalíbením, neboť to byli pohlední třicátníci s římskými nosy a  uhrančivým pohledem.

„Myslím, že formality už máme za sebou a můžeme tedy vyrazit za dobrodružstvím,“ řekl Dagon. Červený autobus se zlatavým nápisem Inferno se podobně jako desítky dalších červených autobusů v jiných městech pomalu rozjel a odvážel cestující, jak se psalo v poukaze, za hranice všedních dnů.

Sotva si pasažéři uvědomili, že slibovaný zájezd právě  začal a skutečně nemusí zaplatit ani korunu, zahrnuli Dagona přívalem otázek.

„Kam to vlastně jedeme, pane Dagone?“  vyzvídala odbarvená blondýna na šestém sedadle.

„Co tak úžasnýho nám chcete ukázat? Abyste věděl, tak já vám tady přede všema oznamuju, že já nic kupovat nebudu,“ vykřikovala korpulentní důchodkyně  v růžové hučce sedící hned za řidičem. Dagon se nadechoval k odpovědi, ale nestačil říct ani slovo.

„Kdy bude nějaký to občerstvení a zábava? Posledně nás bavil Goťák s Bohdalkou a dostali jsme vepřovej řízek. Tak doufám, že to dneska bude ještě lepší,“ dělil se o své zážitky postarší obrýlený mužík. Vzápětí mezi několika matrónami  propukl spor o to, kdo je lepší, jestli Kája, Helena nebo Hanička. Dagon se raději postavil do uličky a pohybem ruky sílící hádku umlčel.

„Dámy a pánové, cílem našeho zájezdu je prohlídka nově otevřeného zábavného parku I-landu. Vy všichni máte tu čest být jeho prvními návštěvníky a vyzkoušet na vlastní kůži jeho atrakce. O vaše rozptýlení se postarají okostýmovaní zaměstnanci I-landu. Už teď vám můžu slíbit naprosto jedinečné zážitky. Dostane se vám exkluzivního servisu,“ sliboval. Potom  se odmlčel a zadíval se ven z okna: „Vidím, že už se blížíme k cíli naší cesty. Dámy a pánové, připoutejte se prosím, budeme přistávat,“ zavtipkoval.

Někteří cestující se snažili zahlédnout z oken ono slibované místo, jiní se dívali na hodinky a nevěřícně kroutili hlavami, neboť od chvíle, kdy autobus opustil nástupní místo, uplynulo sotva patnáct minut. Všichni okolí města dobře znali, a proto je zaráželo, že by jim stavba velkého zábavného parku téměř za humny zůstala naprosto utajena. To prostě nebylo možné.

„Tak už jsme téměř na místě,“ oznámil Dagon. Údiv se ještě zvýšil, jelikož se právě  nacházeli na serpentinách nad městem. Všichni delegáta upřeně sledovali a většina ho začala považovat za blázna, protože široko daleko byly jen lesy a kopce. Dagon jejich úšklebky ignoroval. Obrátil se k řidiči a poklepáním na rameno mu dal znamení. Gog znenadání strhl volant doprava. Autobus prorazil svodidla. Vzápětí opustil za vyděšeného řevu cestujících vozovku a řítil se ze srázu dolů do údolí, kde po smrtonosném pádu zůstal  ležet na boku. Z výšky  připomínal červenou krabičku pohozenou v trávě.

* * *

Vyděšení a zmatení cestující  nejistě vystupovali ze dveří autobusu, zaparkovaného před bránou ve tvaru zvířecí tlamy, nad níž hořel nápis Vítejte v I-landu!  Dagon, za jehož zády se brána pomalu otevírala, se na ně usmíval: „Dámy a pánové, račte vstoupit do našeho parku, jehož veškeré atrakce a služby vám jsou plně k dispozici.“

Když cestující zjistili, že jsou fyzicky zcela v pořádku a že i karosérie autobusu nenese sebemenší stopy po hrůzostrašném pádu, považovali vše jen za nějaký davový přelud. Brzy se ze šoku vzpamatovali a první zvědavci, vybaveni kamerami a fotoaparáty, prošli bránou do parku. Jakmile dovnitř vstoupil poslední z Dagonových klientů, brána se opět zavřela.

Areál I-landu byl velmi rozsáhlý a tvořil ho komplex několika vzájemně propojených údolí. O každé z nich pečovalo několik průvodců, oblečených do poněkud extravagantních kostýmů. Byli zahaleni do chlupatých kožek, někteří z nich měli i ocasy a netopýří křídla a hlavy všech zdobily dva rohy. Návštěvníci ocenili jejich úbory potleskem a mnozí z nich zatoužili po společné fotografii.

„Přijde mi to poněkud dětinské, co myslíš, René?“ žádala o vyjádření svou drahou polovičku vysoká kostnatá žena v kostkovaném kostýmku.

„Ano, drahá. Nemáš tušení, kde je nějaká restaurace? Už bych si dal pivko,“ reagoval její pupkatý oplešatělý manžel. Tento pár uzavíral zástup, který právě vcházel do prvního údolí.

Jeho hlavní atrakci tvořila obrovská ledová hora, v jejímž ledu vězely lidské figuríny (alespoň návštěvníci o tom byli přesvědčeni). Některé v něm stály po paty, jiné po kolena či prsa, některé byly v ledu uvězněny celé.  Bylo zde chladno, proto návštěvníci raději přešli do dalšího údolí, kde na ně čekaly železné schody, doruda rozžhavené a sršící jiskry, po nichž chodily nahoru a dolů další figuríny. Ačkoliv občas některá spadla do nádoby plné vroucího oleje, postavené pod schody, a začala se v ní škvařit, schody byly stále plné jako eskalátory v metru v době ranní špičky.

Dlouhovlasý chlápek v rozdrbaných džínách dával najevo svou nespokojenost: „To jsem viděl v Terminátoru dvojce. Arnie se teda rozpouštěl mnohem líp. Kam se na něj hrabete.“

Ani zde se kvůli strašnému vedru příliš nezdrželi. Přicházeli k propasti, která vypadala jako studna. Na dně ležel nepředstavitelně veliký červ, u jehož tlamy poletoval roj jakýchsi bílých balónků. Když červ vdechl, všechny je najednou pohltil a při vydechnutí je chrlil ven žhavé jako jiskry. Tato atrakce také moc obdivu nezískala. Návštěvníci svorně dospěli k názoru, že prohlídka parku trvá už příliš dlouho a že je nejvyšší čas na slibovaný chutný oběd.

Dagon je tedy zavedl do jiného údolí, v němž hořelo několik desítek ohňů, nad nimiž na železných konstrukcích visely obrovské kotle. Z davu se začaly ozývat nespokojené výkřiky: „Tomu říkáte chutný oběd?“

„Ňákej blbej guláš! To jsme měli před volbama!“

„ Paní, koukejte, jak jsou ty kotle zasviněný!“

„Viděl vůbec tuhle vaši vývařovnu hygienik?!

„Z těch kotlů jde ale puch, já snad omdlím!“

Znechucení návštěvníci hrozili Dagonovi pěstmi a chtěli vrátit peníze, ale pak si vzpomněli, že vlastně nic neplatili, proto mu alespoň z plných plic nadávali. Vytvořili kolem něj kruh, který jako oprátku na odsouzencově krku pomalu zmenšovali.

Náhle se ozvala ohlušující rána provázená oslepujícím zábleskem. Lidé si v panice zakrývali oči a zacpávali uši, nevšimli si tedy, že se na ně seshora řítí stovka okřídlených, rohatých příšer. Když prohlédli, bylo už na útěk pozdě, nohy jim zcepeněly hrůzou. Na každého se vrhly dvě příšery, popadly ho v podpaždí a v okamžiku s ním odlétaly pryč. 

Osaměvši Dagon si setřel z čela krůpěje potu a nasupeně pozoroval odlétající podřízené.  „To jste si dali na čas, zatracení flákači, to si s vámi ještě vyřídím!“ pronášel na jejich adresu. Zlost ho však záhy přešla, neboť  vše až na pár drobností vyšlo přesně podle plánu.

„Good bye, hříšné duše! Užijte si to tady!“ loučil se se svými prvními klienty, kteří byli podle svých „zásluh“ roznášeni do jednotlivých údolí. Blondýně, která mu v autobuse nadbíhala, poslal na rozloučenou vzdušný polibek.

Právě se chystal zamáčknout nostalgicky slzu v oku, když zazvonil mobil. Podle displeje volal samotný šéf.

„Dagon, slyším,“ ohlásil se.

„Jak to u vás vypadá, Dagone?“ chtěl vědět šéf.

„Vše proběhlo podle plánu. První zásilka se právě třídí. Pouze bych zkrátil dobu exkurze. Jedno údolí bude, šéfe, bohatě stačit,“ oznamoval Dagon.

„Váš projekt modernizace se zatím jeví jako zdařilý. Když si vzpomenu, jak jsme dřív museli každý přírůstek dopravovat jednotlivě a k tomu ještě na vlastních zádech, ještě teď mě bolí v kříži. Váš nápad s autobusovými zájezdy nám ušetří personální zdroje a také nám zvýší i produktivitu práce. Prémie a povýšení vás určitě neminou,“ sliboval šéf.

„Děkuji vám, pane, za důvěru. I nadále budu pracovat na rozvoji a modernizaci Inferna,“ ujistil šéfa a odešel svému osobnímu poradci v sekci podnikatelů a manažerů přihodit za odměnu pod kotel další polínko.

Pozn. Při líčení pekelných muk jsem vycházela z Vidění mnicha Alberika, který žil v první polovině 12.století  v montecassinském klášteře.

Autor: Jana Beranová

Slunce zapadalo v odlescích oranžové, červené a žluté.

Ozářilo celou krajinu svým přízračným světlem.

Slunce mizelo v oceánu…Ještě chvíli a ztratí se v něm úplně.

Oblohu pokryly červánky a umocnily onen velkolepý dojem.

,,Magické!“ řekli by si lidé.

A právě v té chvíli, kdy poslední kousek slunce zmizel v oceánu, se stalo cosi zvláštního…

Celá obloha zaplála oranžovým světlem a v místě, kde ještě před pár minutami zářil kotouč, byl nyní obrys překrásného ptáka.

Během několika sekund se ale pták rozpadl na prach.

Někdo by možná věděl, kdo to byl.

Bůh Fénix.

A teď má dvanáct hodin do znovuzrození…

Autor: Eliška Hřebenářová

Nevím, kdy jsem to místo našla, jen tak jsem bloudila a narazila na starou železnou bránu.

,,Peklo za mnou leží, tak vstup, máš-li odvahu!“hlásal její nápis.

Staré panty zavrzaly, když jsem se opřela do křídel brány.

Vešla jsem a celý svět potemněl.

Všechno bylo šedé a Měsíc zčernal, jen desítky černých křížů byly jasně vidět.

,,Vítej! Sirotčinec pocitů tě zdraví!“zakrákala lebka nabodnutá na větev stromu, který stál u brány, ,,Avšak cesty zpět není!“

S hrůzou jsem se rozhlédla a četla nápisy krucifixů.

Bolest.

Nenávist.

Provinilost…

Pak vše zčernalo.

Na místě mrtvého dívčího těla vyrostl kříž…

STRACH…

Autor: Eliška Hřebenářová

„Sašo, oběd! Co tam máš? Nech to!“

„Ale…“

„Ukaž? Kde jsi to vzal?“

„Leželo to támhle… Podívej, když tady takhle zmáčkneš, pípá to jako ptáček!“

„Takové hlouposti! Kdoví, k čemu to je a komu to patří. Lidé si dnes vůbec nadávají pozor na věci.“

(o jednu vteřinu a dva jasné záblesky později)

„Olivere, vůbec si nedáváš pozor na věci! Tak u kterého stromu? Cože, někdo to už našel? Někdo z minulosti? Jsi opravdu ignorant, vždyť děláš už třetí průzkum! Ne, víc se vracet nebudu. Vezmu ten komunikátor a vymažu jim paměť. Počkám na centrále.“

„Alexandře Grahame! Okamžitě ke stolu!“

Autor: Hana Bednářová