kdy: třetí pondělí v měsíci od 19:00 (první setkání tedy 16. 1. 2012)
kde: salonek restaurace U Plaza, Brno – Královo Pole

České Budějovice

kdy: každý sedmý kalendářní týden, vždy v úterý od 17 h. (první setkání tedy 14. 2. 2012)
kde: kavárna Měsíc ve dne

Hradec Králové

kdy: každé první úterý v měsíci od 18:00 (první setkání výjimečně druhé úterý v měsíci, tedy 10. 1. 2012)
kde: vinný sklípek U Královny Elišky, Dlouhá 194, Hradec Králové

Karlovy Vary

kdy: většinou každý 2. pátek v měsíci
kde: Jasmínová 10, Karlovy Vary

Ostrava

kdy: každé první úterý v měsíci od 18:00 (první setkání tedy 3. 1. 2012)
kde: Čajovna u Sýkorova mostu, Ostrava

Pardubice

kdy: každý první pátek v měsíci od 18:00 (první setkání tedy 6. 1. 2012)
kde: klubovna Evropského spolkového domu na Pernštýnském náměstí

Plzeň

kdy: každého 4. dne v měsíci (je-li to sobota, pak předchozí pátek; je-li to neděle, pak následující pondělí), první setkání tedy 4. 1. 2012
kde: restaurace U Wallise, Palackého náměstí 11, Plzeň

Praha

kdy: každé třetí úterý v měsíci (první setkání tedy 17. 1. 2012)
kde: nekuřácká kavárna Kumbal, Heřmanova 12, Praha 7 – Holešovice

Prostějov

kdy: každý pátek večer (první setkání tedy 6. 1. 2012)
kde: Průchozí 2

Ústí nad Labem

kdy: nepravidelně (první setkání 14. 1. 2012 v 17:00)
kde: salonek Billiard klubu v ulici Hradiště

Zlín

kdy: každá první sobota v měsíci od 18 h. (první setkání tedy 7. 1. 2012)
kde: Kavárna a čajovna Lilith v suterénu zlínské polikliniky, tř. T. Bati 3705, Zlín

Prostějovská MS učinila při prohledávání archivu MěÚ neuvěřitelný objev. V našem městě krátce pobýval geniální český vynálezce Jára Cimrman, než ho bodří Hanáci vyhnali z města. Kronikář ještě zaznamenal jeho poslední slova: „Nežli mezi hanáckéma sedlákama býti, raději ve Velkých Losinách budu žíti.“

Pátrání jsme započali na velkolosinském zámku, kde jsme očekávali záplavu informací. Rychle jsme však byli vyvedeni z omylu, neboť jsme byli promptně vykopnuti se slovy, že v archivu nemáme co pohledávat. Tak nám nezbylo nic jiného než chodit dům od domu a sbírat střípky informací od více či méně (spíše však méně až vůbec) ochotných obyvatel Velkých Losin. Přesto jsme dokázali z několika drobtů sestavit velkolepou mozaiku o Járu Cimrmanovi a jeho snaze o vybudování Mensy v době, kdy novodobí zakladatelé chodili po Oxfordu s kačerem na provázku.

Tímto bychom chtěli poděkovat paní Podolákové za čaj a domácí zázvorové sušenky. Byť byly sušenky nevalné chuti a žádné informace o Cimrmanovi nám neřekla, byla ze všech obyvatel nejvstřícnější.

V následujících článcích vás postupně seznámíme s výsledky našeho výzkumu. Přejeme vám příjemnou zábavu a dobrou náladu během celé procházky.

Vznik Mensy

Aniž to dějiny zaznamenaly, již v roce 1908 Cimrman usoudil, že má-li se pokrok lidstva výrazně urychlit, je nutné sdružit lidi s vysokou inteligencí, aby společnými silami vyřešili palčivé problémy lidstva, jako je plešatost a ploché nohy. Jen čirou shodou okolností těmito neduhy trpěl sám velký génius.

Proto založil 1. dubna 1908 v Prostějově Mezinárodní esteticko-naučnou stranu anomálních, zkráceně Mensa. Ještě téhož dne uspořádal volby a jako jediný člen se nakandidoval, odevzdal si hlas a vzápětí byl i zvolen jako 1. předseda Mensy c. k. R-U. Po 1. valné hromadě si odhlasoval zkrácení zkratky na Mensa R-U.

Už druhý den po založení začal Jára Cimrman verbovat nové členy. Na náměstí Františka Josefa vybudoval bludiště, do jehož středu umístil voňavou klobásku řezníka Kučery. Počítal s tím, že kdo nalezne tuto nezdravou pochutinu a najde během pěti minut cestu zpět, tomu nabídne okamžitě členství v Mense. Bohužel v bludišti zabloudila a neznámo kam se ztratila celá městská rada i s ponocným Jouzou a jeho psem Čmuchalem. To bylo příliš i na pohostinné Hanáky a cepy a vidlemi Cimrmanovi naznačili, že jeho odchod z města by nebyl příliš oplakáván. A tak Jára Cimrman, s klobáskou v ruce, navždy opustil Prostějov.

Mezisíť

Jára Cimrman si uvědomoval důležitost rychlé a spolehlivé komunikace mezi jednotlivými členy Mensy. Velice rychle opustil myšlenku poštovních holubů. Jelikož holub trefí pouze do místa svého bydliště, musel ho majitel osobně zavézt členovi, od kterého čekal zprávu, což komunikaci příliš neurychlovalo. Další nepříjemnost pro majitele (o holubech nemluvě) představovali draví ptáci a vesničané, pro které byl holub vítanou změnou v jídelníčku a zpráva zaseklá v zobáku (respektive v zubech) byla jen drobnou nepříjemností.

Cimrman usilovně přemýšlel, které zvíře může přenášet zprávu, aniž by bylo ohrožováno dravci či zmlsanými vesničany, až dostal spásný nápad. Krtci se pohybují pod zemí a nikdo je neohrožuje.

Aby mohl krtky vycvičit k nošení zpráv a vytvořit mezičlenskou podzemní síť (zkráceně mezisíť), musel nejprve krtky vypudit ze země. Použil zahradní hadici a vodu. Poté, co mu z děr vyplavali pouze utopení krtci, pochopil, že tudy cesta nevede. Ani s pomocí darů od jeho přátel A. Nobela a N. Tesly se mu nepodařilo získat živého krtka. A když navíc musel zuřivým farmářům vysvětlovat, proč je jejich dobytek, do té doby pokojně se pasoucí na louce, uškvařený nebo rozesetý po pastvině a širokém okolí, zanechal pokusů o mezisíť se zvířaty a přenos zpráv přenechal pomalé a rádoby spolehlivé rakousko-uherské poště. 

Jeden z Cimrmanových neúspěšných pokusů o realizaci mezisítě

Časopis

Jára Cimrman si uvědomoval nezbytnost a současně naprostou zbytečnost časopisu pro členy Mensy R-U.

Na jedné straně bylo nutné, aby si každý člen při přijetí časopisu připomněl své členství a nezapomněl poslat Cimrmanovi poplatek za členství.

Na straně druhé si nedělal iluze o jeho smysluplnosti. Pozvánka na akce neměla mezi čtenáři valný úspěch. C. k. R-U pošta nepatřila mezi nejvýkonnější v Evropě a při doručení časopisu příjemci akce buď probíhaly nebo již dávno skončily. Taktéž články o proběhlých akcích četl pouze sazeč, a to ještě z povinnosti. Kdo na akci byl, si nepotřeboval přečíst, jak akce dopadla. Kdo se nezúčastnil, toho akce ani článek vůbec nezajímal. I úvodník předsedy s plamennými výzvami k včasném placení členských příspěvků nechával čtenáře chladnými.

Cimrman se pokusil zlepšit image časopisu tím, že vyzval slavné osobnosti k sepsání článku. Od některých dostal opatrný dotaz, jak jsou články honorovány, zbytek se neozval vůbec. Výjimku tvořil A. Einstein, ale Cimrman nesouhlasil s jeho speciální teorií relativity a článek neotiskl.

Nakonec Cimrman vyřešil prekérní situaci tak, že časopis tvořily prázdné listy a každý člen si mohl časopis napsat sám, dle svých představ.

Charakteristika funkcí

Cimrman velmi dobře věděl, že jací budou funkcionáři Mensy, tak bude okolí vnímat celou organizaci. Proto vytvořil soupis vlastností pro jednotlivé funkce.

Předseda musí být štíhlý a zdatný sportovec pro případ, aby mohl utéct, kdyby ho za jeho některé nepopulární rozhodnutí chtěli zlynčovat rozvášnění členové Mensy.

Členové rady musí mít široká ramena, aby se mohli vzájemně poplácávat po dobrém výběru menu na zasedání rady. Také doporučuje, aby měli členové rady kratší jméno, aby se jim na vizitku vešly všechny mensovní funkce.

Šéfredaktor časopisu by měl bydlet a pracovat v centru země, aby byl v neustálém přímém kontaktu se všemi členy a přispěvateli do časopisu. Cestování za hranice by měl nesnášet.

Sazečka časopisu by měla mít alespoň krátkodobou paměť, aby věděla, jakou barvu podkladu pod nadpis použila v předešlém článku.

Předseda volební komise musí být čestný člověk, který od všech kandidátů přijme dárky o stejné hodnotě, aby byly zaručeny rovnocenné podmínky pro všechny.

Organizátoři celostátních setkání by si měli trasu bojové hry projít osobně, a ne prstem na mapě. Nevýhodou osobního testu trasy je, že se bojová hra pravděpodobně scvrkne na délku několika desítek metrů.

Celostátní setkání

Cimrman měl novátorské nápady v mnoha oborech, Mensu nevyjímaje. Když pochopil, jak jsou mensané družní lidé, rozhodl se uspořádat 1. celostátní setkání, na kterém by se spolu mohli seznámit a družit mensané z celé země.

Cimrman předpokládal, že větší množství mensanů pohromadě bude sdílet jeho touhu po hledání neviditelného ducha Mensy, a proto vybral odlehlé místo, vhodné pro meditaci – Velké Losiny. Hned první večer po příjezdu pro ostatní uspořádal osvětovou přednášku: Démon alkohol – největší metla lidstva. Po přednášce musel jít na nádraží pro kufry a navrhl ostatním, ať si zatím zahrají společenskou hru Člověče, nezlob se! U této nevinné společenské hry Cimrman nečekal žádné problémy.

Cimrman se však velmi mýlil. Nelze popsat jeho šok po návratu z nádraží, když zjistil, že vynalézaví mensané si tuto zábavnou a pokojnou hru upravili do netradiční podoby a hra se zvrhla do alkoholických orgií.

Znechucený Cimrman setkání okamžitě rozpustil a už nikdy neměl odvahu uspořádat další setkání mensanů.

Fotografe  z  prvního  celostátního  setkání  členů Mezinárodní esteticko-naučné strany anomálních
Cimrman sám fotografoval a na snímku proto není přítomen

MS

Cimrman nezanedbal ani maličkosti, jako například, že by se členové Mensy, kromě placení příspěvků, spolu chtěli seznámit a pravidelně se vídat alespoň se členy v blízkosti svého bydliště. Z toho důvodu vytvořil tzv. miniaturní seskupení (MS).

V jednom ze svých úvodníků, hned po upomínce o placení příspěvků, vyzval členy k zakládání MS. Článek měl neobyčejný úspěch. Po celé zemi začaly skupinky členů zakládat MS. Pak se ale věci vymkly kontrole. Nikdo nechtěl být obyčejným členem, naopak o funkci předsedy byl zájem 100%. U skupinek jiných lidí by to skončilo patovou situací, ne tak u inteligentních mensanů. Výsledek překvapil i samotného Cimrmana, když zjistil, že si každý člen založil svou vlastní MS.

Cimrmanova idea o MS Praha, Brno, Liptákov apod. vzala za své a musel se smířit s MS Novák Josef, Novotný Alois, Kopýtko František apod. Jediná výhoda vzniku několika set MS byla, že názvy MS a adresy předsedů zcela zaplnily mensovní časopis a od té doby nemusel před každou uzávěrkou nervózně vyčkávat, jestli mu náhodou někdo nepošle nějaký příspěvek, či dokonce článek.

Autor: Jarek Zavadil

Jenže počasí se rozhodlo z létání udělat věc nejistou … a nahlodat i hlavního pořadatele Huberta. Ten mi volal ve středu a ptal se mě na názor, zda zrušit, či nezrušit celou akci s ohledem na předpověď počasí. Vzhledem k tomu, že jsem nezdolná optimistka, hlasovala jsem pro nezrušení. A jak se ukázalo, těch optimistů bylo více.

Jarek: Nakonec se nás sešel plný tucet. Já osobně jsem to na rozdíl od Petry bral spíše fatalisticky. Přijedeme, rozhlédneme se a možná se i proletíme. Proto mě Hubertův ustaraný obličej nechával klidným. Mé jediné přání bylo, abych v neděli odkráčel po svých.

P: Vybavena spoustou teplého oblečení (nikoli však dostatečným množstvím … přece jen teplotní rozdíl 45 a 15 je značný) jsem se vydala na Moravu. Cestou mi počasí jasně dávalo na vědomí, že se jen tak nevzdá. Pršelo čím dál více a tepla ubývalo. Moje první plánovaná zastávka byla v Prostějově.

J: U mě se Petra balila do černého prostěradla tak dlouho, dokud nevypadala jako palestinský terorista těsně před setkáním s Alláhem. I když jí byly vidět pouze oči, přesto byla prostějovskými mensany rychle rozpoznána a očekávaný úlek se nekonal. Proto se nám pokusila pomstít jiným způsobem.

P: Členy MS Prostějov jsem se neúspěšně pokusila otrávit kombinací vlastními silami uvařené arabské gahvy (speciální kořeněná káva, která nemá vůbec nic společného s normálním kafetem) a datlí. Našli se i tací, kterým tento nápoj chutnal.

J: Mně opravdu chutnala, asi bych si na ni zvykl. Přesto raději zůstanu u tradiční rozpustné kávy.

P: Do auta jsem přibrala dalšího odvážlivce na létání – Jarka Zavadila. V sobotu se počasí naštěstí trochu umoudřilo … ale jen v Prostějově. Takže při příjezdu do Třince nás vítaly mraky a déšť … a … ZIMA …

J: Přijet z prosluněné Hané do sibiřské pobočky na Ostravsku byl fakt šok. Hanka se ale tvářila, jako by se nic nedělo, takže možná je to tam normální počasí.

P: Sraz s ostatními odvážlivci byl na parkovišti pod sjezdovkou. Zde jsem se seznámila s Bárou, která tvrdila, že ke své nemocné nožce přišla na zahradě, a nikoli při paraglidu. Následovala porada o dalším sobotním programu a okouknutí předpovědi počasí na odpoledne a druhý den. Vzhledem k tomu, že v dešti se nelétá, jsme se nakonec rozhodli ubytovat a poté odjet na bowling do Třince. Večer jsme byli seznámeni s podrobnostmi o létání na křídle a bezpečností při létání (někteří stále nejistě pokukovali po Báře). Jako bonus jsme zhlédli film o přeletu hor dvěma odvážlivci … vypadalo to úžasně … klid a pohodička.

J: Já jen dodám, že večer (a část noci) nám příjemně plynul při kytarové vložce Petry a Huberta. Na závěr Hubert doprovázel Petřino brnkání hrou na flétnu a nutno dodat, že výsledek byl skvělý (aspoň mně se to hodně líbilo).

P: S ohledem na počasí byla stanovena snídaně na devátou hodinu ranní a poté se rozhodne, co bude s létáním … V osm ráno někdo vlítnul do pokoje (pouze předpokládám, že klepal) se slovy, že jestli chci letět, tak za pět minut před chatou … počasí se prý umoudřilo. Ale nikdo neví, na jak dlouho … Posbírala jsem veškeré teplé oblečení a vyrazila ven … následována druhým odvážlivcem – Jarkem. Pilot už na mě čekal … Ještě jsem dostala podrobné instrukce o tom, co se bude dít a co mám dělat. Byla jsem zapnuta do sedačky, připnuta ke křídlu. Rozeběhnutí proběhlo poměrně hladce – vzlétli jsme bez padání a okusování roští a okolních stromů. A pak už jen krásný klídek, pohoda, nikde nic rušivého … poměrně krásný výhled na Třinec a okolí (pouze to, co mraky dovolily). Jako bonus jsem tu věc mohla pod vedením řídit … ten pán na mých zádech asi věděl, co dělá, když mi na chvilku svěřil řízení. Před přistáním ještě trocha organizovaného houpání a točení ve spirále – pod heslem „Bez adrenalinu to není ono“. Let byl krásný, osvěžující, ale krátký.

J: Aby Hubert nevypadal jako deviant, tak musím říct, že skutečně na dveře ráno klepal a čekal na vyzvání, než vešel. Na odletové ploše jsem nejprve pozoroval Petru, jak tiše odlétá v dál, a říkal si, že tohle přece dokážu taky. Jak se ukázalo o chvilku později, byl jsem přehnaně optimistický. Když jsme se odlepili od země, nečekal jsem na pokyn instruktora a začal se soukat do sedačky. To se vzápětí ukázalo jako velká chyba. Křídlo pokleslo, a protože vsedě se přistávat nedá, tak jsem brzdný manévr provedl pomocí mých kolenou a rukou. Vzhledem k nízké rychlosti nedošlo u nikoho k žádné újmě, a tak jsme hned po roztažení křídla opět vzlétli. Tentokrát už vše proběhlo, jak mělo, takže jsem si mohl užít pocit volnosti, který bohužel netrval věčně. Po několika minutách jsme dole čekající Petře předvedli ukázkové přistání (špinavé kalhoty jsem raději nekomentoval) a odjeli jsme zpět na snídani.

P: Po nás se ještě podařilo vzlétnout Simonovi. Poté se příroda rozhodla, že už by to stačilo, a mraky klesly. Odebrali jsme se do chaty na něco teplého. Od travičských úmyslů jsem neupustila a gahvu servírovala i skupince odvážlivců.

J: Jen se gahva musela zajídat čokoládou. Datle spořádali Prostějováci. I tak se mi ale zdálo, že čokoláda měla podstatně větší úspěch než gahva.

P: Na cestu domů se zúčastnění odvážlivci vydávali postupně. Ještě trošku zapršelo na rozloučenou. Byl to opravdu krásný … i když trochu mokrý a studený víkend.

J: Také bychom chtěli poděkovat Hubertovi a Hance za výbornou organizaci, instruktorům za zážitek do konce života a účastníkům za skvělou atmosféru.

Autor: :o) + jaz