program – Magazín Mensa

Pohoda mezi vinohrady

Tomáš Nováček — Mon, 18 Jun 2018 12:14:07 +0000

A protože několik mých kamarádů a kamarádek tentokrát nepřijelo, ráda bych se podělila o dojmy a důvody, proč to pohoda byla.

Když pominu to, že část programu jsem si opět připravila vlastní (nezávislý na organizátorech) a téměř jeden celý den strávila s bratrem, který žije v jedné z dalších nedalekých vinařských obcí, a druhý den strávila dámskou jízdou s Alčou a Janou po okolních pamětihodnostech a přírodních krásách, kterých opravdu tento kraj nabízí bezpočet, včetně přilehlých „cizích zemí“, zůstala ještě spousta prostoru pro organizátory a realizace jejich programu.

Jako „mazák“, který nevyužívá vše, co se nabízí, nemohu posoudit, jakým způsobem byly zorganizovány exkurze, kterých nebylo přespříliš a byly vedeny spíše v duchu procházek po městech, zámcích a parcích, ale věřím, že ku spokojenosti těch, kteří je využili a uznávám, že speciálně pro nováčky je určitý „připravený program“ dobrý.

My jsme si z okolních krás vybraly Pavlov, Mikulov a Valtice (včetně přilehlého areálu) a výlet zakončily pokořením soutoku Moravy a Dyje. Trojmezí jsme navštívily z rakouské strany a domů se vrátily přes Slovensko. Jiné skupiny jiné dny atakovaly soutok ze strany slovenské a navíc ho překonali i plavmo.

Proč se mi tedy na setkání tolik líbilo? Snad poprvé se stalo, že jsme už v osm večer mohli zasednout k oblíbeným hrám a nikdo nás „neobtěžoval“ programem. Minimální počet individuálních i týmových soutěží, když byly, byly vydařené, vtipné, krátké, úderné. Neunavující. Skutečně čilí a spokojení jsme mohli ukojit své hráčské vášně. Navíc s číší kvalitního vína v ruce.

Připojím výčet dalších pozitiv. Prostředí společných prostor bylo úžasně příjemné, spousta prostoru, velké množství světla, vlídný a profesionální personál, ochotný trávit s námi čas, i když konzumace nebyla obzvlášť výmluvná. Úroveň přípravy jídla a stolování byla nadstandardní, snídaně královské. Kvalitu večeří z vlastní zkušenosti ohodnotit nemohu, ale pohledem lákaly a očití konzumenti byli nadšeni. Ubytování bylo na úrovni, ale diferencované. Konkrétně náš pokoj mi připadal přehnaně drahý, když uvážím, že šlo o tmavě hnědou kobku s jedním malým oknem na severní straně, rámusícími bagry za ním (otřásal se strop i podlaha) a prostou úložných prostor na oblečení a osobní věci. Jedinou šatní skříň s ramínky jsme neměly čím zaplnit, když jsme sekce Outdoor. Viděla jsem ale i pěkné pokoje. Škoda, že v nich bydlel někdo jiný. Na druhou stranu, do pokoje chodíme pouze spát.

Všechno plynulo tak nějak přirozeně, samovolně, jako by s tím nikdo neměl ani žádnou práci, jako dobře namazaný stroj. Za touto iluzí však jistě stojí hodiny a hodiny přípravy a úsilí organizátorů, aby všechno vypadalo hladce, nenuceně a bezproblémově.

I pondělní bojovka slibovala pohodovou procházku mezi vinohrady, nezávislou na ničem, pouze na naší chuti dělat to či ono tehdy či ondy. Nebýt ovšem zapeklitých úkolů (Karle!!), které zbytečně svým počtem i náročností pohodu narušily a v některých vyvolávaly až mindráky. Nutno ovšem říct, že nad některými jsme se i pobavili.

Když k tomu všemu přičteme ještě počasí, které po celou dobu bylo více než ukázkové, není organizátorům co vytknout.

Autor: Marta Kubánková

MY-CAMP 2017

Tomáš Nováček — Mon, 23 Oct 2017 12:17:12 +0000

Co je MY-CAMP
MY-CAMP je mezinárodní letní setkání mladých mensanů organizované SIGem Mensa Youth. Mladý mensan se pozná podle toho, že na MY-CAMP jede, nikoliv podle toho, kolik je mu let. Obecně se za přiměřený považuje věk mezi 18 a 35 lety, tato pomyslná věková hranice však byla překročena účastníky v obou směrech (nikoliv zároveň). MY-CAMPy probíhají každoročně od roku 2007, trvají zhruba deset dní a v jejich pořádání se střídají jednotlivé národní Mensy.

Letošní camp
Tento rok se událost konala v městečku Csopak u maďarského jezera Balaton. Sjelo se tam 193 mensanů z 24 převážně evropských států. Jedno z nejvzdálenějších míst, odkud účastníci dorazili, byl francouzský ostrov Réunion, ležící u Madagaskaru.
Ubytování bývá tradičně zajištěno pořadateli, vždy s ohledem na to, aby jeho ceny byly nízké a dostupné všem. Maďarský MY-CAMP 2017 zabral celý areál mládežnického hostelu, kde byly k dispozici nejen bungalovy a místa ke stanování, ale také společenský sál, jídelna, herna a tzv. eternal kitchen, tedy kuchyně, ve které bylo jídlo k dispozici 24 hodin denně.

Campová zábava
Výborné zajištění základních lidských potřeb přístřeší a jídla byl jen začátek toho, co MY-CAMP nabízel. Byl připraven program, na kterém se podíleli sami účastníci a který nabízel neuvěřitelné množství aktivit. Prakticky nebylo možné zúčastnit se všech. Kdo chtěl, mohl si zahrát poker na pokerovém turnaji, paintball, mohli jste plavat v jezeře nebo po něm plachtit, hrát volejbal nebo ping-pong. Samozřejmostí byly deskové hry, které se hrály bez přestávky dnem i nocí. Velkým hitem bylo také ochutnávání. Ochutnávalo se vše od piv, vín, pálenky, přes čaj až po tzv. miracle berries, tedy bobule, které mění funkci vašich chuťových pohárků tak, že všechny chutě vnímáte jako sladké.
Kulturně program také nezaostával a kromě prohlídky Budapešti se konal i karaoke večer a noc talentů se zpěvem, improvizovaným divadlem, poezií a přednáškami. Pro mě osobně byla nezapomenutelná přednáška o výhodách konzumace hmyzu.

Proč jet
Proč se zúčastnit MY-CAMPu? Já k tomu vidím pět hlavních důvodů:
1) Setkáte se se zajímavými lidmi z celého světa.
2) Máte příležitost procvičit si všechny jazyky, které znáte.
3) Dozvíte se a vyzkoušíte si spoustu zajímavých věcí, na které byste v běžném životě těžko narazili.
4) Jedete na neuvěřitelně levnou all-inclusive dovolenou, na které se nelze nudit.
5) MY-CAMP je místo, na kterém nejste divní, ale kam perfektně zapadnete.
Nezbývá než vás pozvat na příští letní MY-CAMP do Itálie, anebo pokud se již nemůžete dočkat, přijeďte na podobnou menší akci MY-NY, která proběhne od 26. 12. 2017 do 2. 1. 2018 ve švýcarské Basileji.

Autor: Michala Karásková

Kterak jsem se stala „aktivní členkou“ Mensy

Redakce — Sat, 15 Jan 2011 10:44:01 +0000

Jako matka „nadaného dítěte“ (dnes již téměř desetiletého) jsem se dostala v jeho 4 letech přes pana PhDr. Mrštíka z hradecké poradny k Fořtíkovým a následně na letní kempy pro rodiče s dětmi. Na jednom z těchto setkání jsem podstoupila vypracování vstupního testu do Mensy, abych si ověřila, zda náhodou nejsem podobně postižená, a uspěla. Celé ty roky jsem uvažovala a přemýšlela, jak to udělat, abych se zapojila i mezi dospělé, ale zůstávalo u přemýšlení a vymýšlení objektivních důvodů, proč to nejde.

Až letos na jaře mě mí přátelé ze západu – Čavojští, s kterými pravidelně jezdíme právě na tato letní setkání rodin – nalákali a následně přesvědčili, abychom jeli i na celostátní setkání na Kokořín. I když jsem tak úplně nevěděla, do čeho jdu, a hlavně měla s sebou toho malého prudiče, přesto jsem byla ve finále se setkáním více než spokojena. Byla to konečně zábava podle mého gusta. Jak říká jedna moje kolegyně – je to tábor pro dospělé.

I když ubytování bez elektriky a vody a testy plné záludných otázek téměř v noční hodinu na úvod působily spíš odrazujícně, celá akce dopadla nad všechna očekávání.

Jako vyvrcholení všeho jsem se totiž poslední den při odjezdu dozvěděla, že jsem byla v týmu téměř s kompletním složením hradecké skupiny. Kdo nebyl v týmu, byl rozptýlen v těch ostatních. A já konečně měla připravenou půdu pro vstup tam, kam jsem se dlouhou dobu ostýchala.

V květnu jsem tedy začala jezdit na setkání do Hradce a po půl roce mi připadá, jako bych je znala odjakživa.

V září už jsem tedy jela na setkání jako mazák. Sice opět s naším prudičem, i když jsme si s Magdou na jaře přísahaly, že příště jedině bez dětí. To když jsme po probdělé noci v herně byly těmito miláčky brzy ráno buzeny.

Jako první pozitivum bylo už to, že jsem se na místo dopravila jako příslušník hradecké skupiny, kdy jsme s Mílou a Martou pojali cestu jako pěkný výlet se zastávkou ve vlašimském muzeu.

Pak už následoval bohatý program plný exkurzí, prohlídek a hlavně večerních her a diskusí.

V týmu jsem se tentokrát cítila už jako plnohodnotný člen, a i když nebylo týmových aktivit tolik jako na Kokoříně, přesto nezapomenu třeba na dramatizace pohádek nebo pěší pochod v krásném pondělním dni na Dívčí skálu.

Už teď se těším na další setkání a možnosti uspokojení mého mozku i duše.

Účastníci podzimního celostátního setkání 2010, foto: Pavel Terber

Autor: Marta Kubánková