I tak se přihlásilo celkem osm amerikanistů Berounska. Část účastníků (včetně mě) vyrazila ráno z Plzně doporučeným vlakem. V Berouně jsme zjistili, že teleportace by byla dobrá i tady – ujel nám totiž vlak do Srbska a celá akce tak byla ohrožena už v úplném počátku. Naštěstí se někteří účastníci nespoléhali na nespolehlivé ČD a dopravili se na akci spolehlivě automobily. Což nás zachránilo a na start do Srbska jsme se dostali díky automobilu a ochotě jeho majitelky.

Na trasu jsme tedy vyrazili s mírným zpožděním. První zastávkou byl vodopád. Nutno říci, že to rozhodně nebyla Niagára. V současné době je totiž Bubovický vodopád světově unikátní svým nulovým průtokem. Vyžadovalo opravdu velké úsilí představit si na základě zavlhlých kamenů ležících v korytě padající a hučící vodu. V tomto ohledu byli účastníci s hučením v uších ve výhodě.

Dále jsme pokračovali lesem, ze kterého mráz (možná děda) vytvořil opravdové ledové království. Každý strom, každá větvička, každý list byl mrazem jakoby filigránově ozdoben v slunci lesknoucích se kokardami ledových krystalů. Pohádkové, mrazem dotvořené scenérie nebraly konce. V cestě jsme měli spoustu popadaných kmenů, polomů a lomů. Na několika zastávkách, ale i během chůze, si účastníci expedice vzájemně nabízeli různé pevné i tekuté a vánoční i nevánoční dobroty. Ty pevné větší se dělily nožem nebo lomem. Nejlepší z lomu byla štola, jako by z ní sálalo teplo, i když mrzlo.

Postupně jsme obdivovali romantickou Malou Ameriku, poměrně nevábnou Kanadu, kruté svou minulostí Mexiko (v padesátých letech minulého století tam fungoval lágr politických vězňů) a nakonec monumentální Velkou Ameriku, což bylo vyvrcholením naší expedice. Všechny tyto destinace jsou i za normálních podmínek obdivuhodné, ale při dotvoření mrazem a při šikmých slunečních paprscích jsou doslova úchvatné.

Když jsme se dostatečně pokochali impozantností Velké Ameriky, zamířili jsme do blízké vesničky Mořina, kde jsme si ve velice příjemné restauraci Na Růžku dopřáli pozdní oběd. Poté jsme, už za stmívání, šli trasou přes Dub sedmi bratří na Karlův Kámen (někteří pro toto místo stále ještě používají název cizáckého původu Karlštejn), kde jsme si v osvědčené restauraci Koruna dopřáli časnou večeři. Pak jsme vlakem již za tmy popojeli do Berouna, kde jsme si ve vyhlášené restauraci Medvěd dopřáli několik medvědů.

V cíli všichni účastníci zářili spokojeností a nešetřili chválou. A tak se dá říci, že se akce velice vydařila. Také ale musím konstatovat, že jsem tento článek musel psát velice dlouho, neboť jsem ho začal psát už loni. Většinu jsem stvořil o silvestrovské noci, což je asi i patrno z některých formulací. Také už se mi rýsuje další akce, kterou hodlám zorganizovat ve stejnou vánoční dobu a do přibližně stejné destinace. Doporučenou výbavou budou kromě různých vánočních dobrot i vánoční svíčky, popřípadě baterky. Akce bude mít název „Vánoční štola“.

Musím říci, že jsem byl překvapen. Přesto, že na stránkách Mensy bylo přihlášených necelých čtyřicet osob, pod mostním obloukem nás byla snad stovka. Později mi Iva vysvětlila, že jsme součástí většího organizovaného celku, mimo Mensu. Na začátku jsme se rozdělili do týmů, přičemž bylo vzato v potaz, zda chceme závodit a najít znamení v co nejkratším čase, nebo se hlavně zúčastnit (což byl s dětmi náš případ). Dostali jsme podkladové materiály, ve kterých byla mj. popsána historie vzniku a smyslu domovních znamení, dále padesát soutěžních názvů domovních znamení se zašifrovaným popisem umístění a soutěžní otázkou a také fotky. Fotek však bylo skoro o polovinu více než popisů, takže některé nás spíše mátly.

Na nalezení a odevzdání výsledků jsme měli asi 5,5 hodiny a projít se měla stará Praha na levém břehu Vltavy (Malá Strana, Hradčany). Zkušeným kapitánem týmu byla Ivina vitální maminka. Tým čítající cca třináct dospělých a větších dětí a dvě menší píďata rozdělila na menší skupiny a každá dostala za úkol projít určitou oblast. Naše převážně dětská skupina si vzala Pohořelec a Hradčany s vrchní částí Malé Strany. Do té chvíle jsem netušil, že na tak malé ploše jedné městské čtvrti můžete strávit půl dne intenzivním chozením bez toho, abyste nějakou ulici prošli dvakrát. Objevili jsme romantická zákoutí se starými domečky, kam bychom určitě nikdy nepřišli. Přiznám se, že třeba ulice Nový Svět byla pro mě skutečně nová. Dostali jsme se i do slepých uliček, kam kromě starousedlíků a zbloudilých turistů nikdo nepřijde. Viz třeba ulička Jánská s domovním znamením U Draka. Viděli jsme spousty krásných a nečekaných domovních znamení (U Bílé řepy, U Černého slona, U Jezevčíka a další). Viděli jsme mnoho krásných fasád, sgrafit, obrázků, nápisů. To, že jsme výsledky odevzdali včas a z deseti týmů skončili pátí, nebylo až tak podstatné. Už léta razím heslo, že Praha je nejkrásnější od čtyř metrů výše. A je jedno, jestli jdu Novým, nebo Starým Městem. Zde se to potvrdilo a myslím, že všem z naší skupiny se akce Ejhle Praha moc líbila. Já osobně jsem byl z poznání všech těch malebných a neznámých zákoutí nadšený. Tímto za všechny ještě jednou děkuji Ivě za pozvání a organizaci.

P. S.: Kdo by se chtěl dozvědět více o pražských domovních znameních, tak kromě tištěných tematických pragensií jsem objevil i tyto zajímavé a doporučeníhodné webové stránky: http://domovniznameni.chlumsky.eu/

Autor: Jan Pokorný