Do salónu paní Morganowé jsem byl pozván díky tomu, že dokáži zahrát na klavír několik skladeb, které laici považují za obtížné. Nešlo o nic náročného, paní mě poprosila, zda-li bych na večírku nezahrál k pobavení hostů.

Její večírky navštěvovaly významné osobnosti, se kterými by se člověk jinak nesetkal: herci, hudebníci a spisovatelé, patřící k elitě našeho města. Své pozvání jsem proto bral jako poctu, i když, přiznám se, své umění nepovažuji za nijak výjimečné.
Dorazil jsem krátce po sedmé večer. Paní Morganowá stála ve dveřích přijímacího salónu a osobně vítala každého hosta. Podala mi ruku a obdařila mě širokým úsměvem.
„Jsem ráda, že jste přišel,“ řekla. „Vystoupíte zhruba v polovině večera, hned poté, co se budou podávat zákusky. Pokud se chcete podívat na klavír, je v pravém rohu místnosti, u okna.“
Přikývl jsem a chtěl projít do sálu, ale ona mě zadržela lehkým stiskem ruky. „Nespěchejte ode mne,“ řekla s úsměvem. „Nevadilo by vám, kdybyste kromě svých skladeb ještě doprovodil zpěvačku? Pozvala jsem ji na poslední chvíli.“

Ujistil jsem ji, že mi bude potěšením. Jen bych se potřeboval předem s dotyčnou dohodnout, co budeme hrát. Na to mi paní Morganowá s jistým zaváháním odpověděla, že zpěvačka ještě nedorazila, ale jakmile přijde, tak mě vyhledá. S úklonou jsem se vzdálil.

Vstoupil jsem do sálu mezi množství švitořících lidí, mezi kterými jsem zahlédl několik známých tváří. Místnost lemovalo bezpočet skříní a prosklených vitrín. Nebožtík manžel paní Morganowé býval vášnivý ornitolog, který za svého života nashromáždil rozsáhlé sbírky.

V řadách podél zdí se táhly vitríny, plné vycpaných pelikánů a cizokrajných brodivých ptáků, vznešených ibisů a nádherných plameňáků, zadumaně shlížejících na pestrou společnost v sále. Za nimi pokračovaly vitríny s dravci, naaranžovanými s široce rozepjatými křídly, obrovský kondor, orel, jestřáb a sokol, pohromadě v jednom prostoru.

V sousedství sedělo na umělých větvích několik křepelek, obklopených mumifikovanými krátkokřídlými jařaby a chocholatými dropy. Pak následovali ouhorlíci a kulíci, přičemž celou zadní vitrínu zaplňovalo množství mandelíků a lejsků. Sbírku doplňovaly malé, dřevěné sošky ptáků, stojící na vitrínách, nesmírně staré a různě zdeformované časem.

Klavír stál u velikého okna s tmavým závěsem, v koutě vyzdobeném starými olejomalbami dravců.

Neodolal jsem, nadzdvihl víko a pohladil řadu bělostných kláves. V tu chvíli se ozvala za mými zády paní Morganowá: „Jak jste spokojen s klavírem?“

Otočil jsem se, abych jí odpověděl, avšak chvála mi zamrzla na rtech. Po boku mé hostitelky stála neznámá žena. Měla nadměrně veliké oční bulvy bez řas, které jí zabíraly téměř polovinu obličeje a působily skoro děsivě. Paní Morganowá mi svou společnici představila:
„To je slečna Philomenová, kterou doprovodíte při zpěvu. Slyšel jste o ní?“

Přiznal jsem s jistými rozpaky, že o ní dnes slyším poprvé. Paní Morganowá toho hned využila a začala svou společnici vynášet do nebe. Tvrdila, že jednou bude moc a moc slavná. Zeptal jsem se slečny Philomenové, co hodlá zpívat.

„Ráda bych zazpívala Jak bolno u srdce,“ odpověděla. Hlas měla hluboký, s patrným cizím přízvukem. Byl to právě v té době populární šlágr, avšak spíše šantánového typu, sem do uhlazeného salónu se příliš nehodil.

„Jak bolno u srdce?“ zeptal jsem se pro jistotu ještě jednou. Přikývla a upřela na mě své bulvy, až se mi z toho dělalo nevolno.

„Hrajte to v hodně hlubokých tónech,“ dodala. Pak obě odešly za dalšími hosty.

Celé to poměrně silně zavánělo fiaskem. Že by paní Morganowá pro jednou sáhla vedle?
Otočil jsem se a spatřil jednoho svého dobrého známého, který se ke mně hrnul.
„Co to bylo za ženu, se kterou jsi mluvil?“ zeptal se mě.

„Ta okatá?“

„Ano, ta,“ přikývl. „Je opravdu zvláštní.“

„Vypadá děsivě,“ konstatoval jsem. „Nějaká slečna Philomenová.“

Přítel ožil. „Ta zpěvačka?“

„Ano,“ přitakal jsem váhavě. „Paní Morganowá ji vynáší do nebe.“

„No ano, prý je dobrá. Manželka byla na jejím koncertě a přišla úplně ohromená! Ta žena prý zpívá zcela novou technikou, navracející zpěv k přírodním kořenům. Její provedení je naprosto oproštěné od všech pěveckých manýr!“

Pokrčil jsem pochybovačně rameny. Další podvodnice, která zneužívá hudební neznalosti svých spoluobčanů, pomyslel jsem si.

Usedl jsem za klavír a rozhlédl se kolem sebe. Přede mnou bylo malé prostranství u zdi, kde stálo na zemi několik lamp, které se kvůli podnosům s jídlem nevešly na stůl. Bylo to provizorní řešení, které si vyžádal současný stav.

Sál se pomalu chystal na vystoupení a hluk postupně uklidňoval. Vzduchem se nesl cinkot kovových lžiček a zákusky zvolna mizely v útrobách pozvaných hostů.
Uličkou mezi posluchači prošla paní domu se svou společnicí. Obě stanuly před klavírem a paní Morganowá s úsměvem umělkyni představila. Publikum nadšeně zatleskalo. Jak se zdálo, slečnu Philomenovou každý v sále znal, což mě značně překvapilo.

Protáhl jsem si prsty a s trochou nervozity začal hrát. Zpěvačka se ke mě po několika taktech přidala. Její hlas byl zprvu tichý, ale rychle nabíral na intenzitě.

Těžko nyní popsat, co následovalo. Mohl by zde být uveden podrobný popis anatoma, fyziologa, fyzika, muzikologa, fonetika a etnologa, a stejně by ani jejich podrobný popis dohromady nestačil k popisu toho, co jsme toho dne v salonku paní Morganowé slyšeli.

Vokál zpěvačky se postupně roztahoval do šíře a sytosti, v jednom okamžiku kolísal, jako by inklinoval k pláči, pak se náhle dramaticky překlenul dál a klouzal od jedné oktávy k druhé v obrovském tempu, jako by se chystal prorazit strop místnosti. Znovu a znovu měnila výraz a zabarvení hlasu, měnila píseň k obrazu svému. Její pomalé pohyby dotvářely atmosféru skladby.

Hosté seděli jako zařezaní, nikdo ani nešpitl, zírali na nás, jako by se v celém sále zastavil čas.
Uprostřed hry jsem zvedl oči a zíral na slečnu Philomenovou, její obrovské oči, hrdlo napnuté k prasknutí, celé tělo, jakoby nakloněné vstříc divákům. Zvuk hudby a zpěvu se otáčel celou místností jako přízrak.

Omámení diváci se neodvážili pozvednout ani sklenku s vínem. Byli naprosto fascinováni, tiší, vtažení všemi smysly do toho, co se před nimi odehrávalo. V tu chvíli jsem zažíval nepopsatelný zážitek z hudby, který jsem již nikdy potom nepoznal. Mé prsty klouzaly po klavíru, aniž jsem na ně jednou pohlédl. O to více jsem mohl věnovat pozornost zpěvačce a sledovat její postavu. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči.
Náhle byla závěrečná sloka dozpívána a zvuk poslední slabiky se kvílivě nesl dolů. Zahrál jsem poslední tón.

Nastal okamžik ticha a vzápětí celý sál vybuchl nadšením. Seděl jsem za klavírem, bledý jako stěna, neschopen jediného slova.

Nebylo to však zážitkem z podivné hudby. Jako paralyzován jsem uprostřed všeobecné vřavy zíral na tu část těla zpěvačky, která byla díky klavíru až do pasu skryta ostatním.
Skrze hedvábnou sukni jsem viděl nohy, které oheň z krbu osvětloval a odhaloval tak jejich kontury. V okamžicích, kdy plameny příliš vyšlehly, jsem vyděšeně zíral na dva nestvůrné, vrásčité pařáty přerostlého drozda.

Autor: Jiří Sedláček