„Patologie je krásný lékařský obor plný veselých lidí, kteří si rádi povídají o hnusných věcech,“ glosoval profesor Zámečník hned v úvodu. A bylo jasné, že přednáška nebude ani ponurá, ani akademicky odtažitá.

Patolog není soudní lékař

Jedním z největších omylů veřejnosti je představa, že patolog tráví většinu času na pitevně.

Ve skutečnosti jde o dva různé obory. Zatímco soudní lékařství hledá příčiny násilných či nejasných úmrtí, patologie se zabývá především samotnými nemocemi – jejich vznikem, průběhem i tím, jak je co nejlépe diagnostikovat a léčit.

Profesor Zámečník s nadsázkou vyprávěl, že se patologové celý profesní život snaží vysvětlovat, že nejsou „ti od mrtvol“. Když jednou v rozhlase dlouze objasňoval rozdíl mezi patologií a soudním lékařstvím, druhý den mu redaktorka zavolala znovu. Myslela si totiž, že jako patolog bude ideálním hostem do debaty o tom, zda je ekologičtější lidi kompostovat, nebo zpopelňovat. „Tak jsem pochopil, že jsem ji asi úplně nepřesvědčil.“

Ve skutečnosti dnes pitvy tvoří jen malou část jeho práce. Na jeho pracovišti každoročně stanoví diagnózu přibližně 24 tisícům pacientů, zatímco pitev provedou kolem stovky. Většina práce se odehrává u mikroskopu a stále častěji také při analýze DNA a různých molekulárních změn.

Od pitevny k personalizované medicíně

Patologie byla jedním z oborů, které položily základy moderní medicíny. Právě pitvy totiž před dvěma sty lety ukázaly, že nemoci nevznikají kvůli „špatným tělesným šťávám“, ale že mají konkrétní příčiny v jednotlivých orgánech.

Později se těžiště práce přesunulo od pitev k mikroskopii a biopsiím. Lékaři už nemuseli čekat na konec života pacienta – nemoc dokázali rozpoznat z malého vzorku tkáně odebraného během života.

Dnes se patologie posouvá ještě dál. Nestačí určit, že jde například o nádor prsu nebo plic. Patolog hledá konkrétní genetické změny, které onkologům umožní vybrat léčbu přesně pro daného pacienta. „Patolog dnes ví skoro všechno. Ale už není pozdě.“

Patologie někdy rozhoduje během patnácti minut

Ne vždy má patolog na svou práci dny nebo týdny, během některých operací přinese chirurg čerstvě odebraný vzorek přímo na patologii s jedinou otázkou: je to zhoubný nádor, nebo ne?

Vzorek se během několika minut zmrazí, připraví a patolog ho okamžitě hodnotí pod mikroskopem. Do patnácti minut musí chirurgovi odpovědět, aby věděl, jak rozsáhlý výkon má provést.

Je to jedna z nejstresovějších částí oboru. Profesor Zámečník přitom zdůraznil, že nejdůležitější vlastností dobrého patologa není sebevědomí, ale pokora.

„Když nevíš, řekni, že nevíš. Je lepší pacienta operovat dvakrát než mu zbytečně odstranit zdravý orgán.“

Když mikroskop zachrání život

Velkou část přednášky tvořily skutečné příběhy pacientů.

Jedním z prvních byl mladý muž s těžkou epilepsií. Léky nezabíraly a tehdejší medicína nabízela jen velmi malou naději. Lékaři se proto rozhodli pro tehdy odvážný krok – odstranit malé ložisko v mozku, které patologové označili za pravděpodobnou příčinu záchvatů.

Byl to úspěch. Pacient přestal mít epileptické záchvaty a operace zároveň vedla k objevu dosud nepopsaného typu mozkové léze, která dnes nese vlastní diagnostické označení.

Jiný příběh se týkal svalové dystrofie. Ještě před několika lety znamenala pro mnoho lidí nevyhnutelnou cestu na invalidní vozík a předčasnou smrt. Dnes už díky pochopení genetické podstaty onemocnění existuje cílená léčba, která dokáže průběh nemoci výrazně zpomalit.

Někdy zachrání život i pochybnost

Nejzajímavější příběh celé přednášky ale začal téměř banálně.

Mladý student profesora opakovaně přesvědčoval, že trpí svalovým onemocněním. Jediným výraznějším příznakem byly bolesti zad a mírně zvýšené laboratorní hodnoty. Biopsie byla prakticky normální.

Profesor Zámečník byl přesvědčený, že žádnou svalovou chorobu nemá.

Student se ale nevzdal. Nakonec přiměl lékaře doplnit ještě jedno velmi specifické enzymatické vyšetření. A ukázalo se, že měl pravdu.

Trpěl vzácnou Pompeho chorobou – dědičným metabolickým onemocněním, při němž se ve svalech hromadí glykogen. V jeho případě byla nemoc natolik mírná, že pod mikroskopem téměř nebyla vidět.

„Celou noc jsem pak znovu prohlížel jeho preparáty a zjistil jsem, že opravdu měl postižené jediné svalové vlákno z tisíců,“ přiznává profesor.

Právě tento případ podle něj změnil pohled celého týmu na nemoc. Do té doby ji spojovali hlavně s těžce nemocnými dětmi. Najednou se ukázalo, že existují i dospělí pacienti s velmi mírným průběhem, kteří léta netuší, že jsou nemocní.

Rakovina není jedna nemoc

Podobně se během posledních let změnil i pohled na nádorová onemocnění.

Profesor Zámečník se snaží studenty odnaučit používat před pacienty slovo rakovina. Ne proto, že by bylo nepřesné, ale protože v lidech okamžitě vyvolává představu smrti.

Ve skutečnosti jde o stovky různých nemocí s velmi rozdílnou prognózou.

Stejný nádor může mít u dvou pacientů zcela odlišné vlastnosti. Jeden bude reagovat na konkrétní biologickou léčbu, druhý nikoli. Právě proto dnes patologové zkoumají jednotlivé molekulární změny a pomáhají vybírat léčbu šitou na míru.

Velkým tématem současného výzkumu jsou také nádorové kmenové buňky. Ukazuje se, že právě ony často přežijí chemoterapii i ozařování a po čase dají vzniknout novému nádoru. Budoucnost léčby tak pravděpodobně nebude spočívat v agresivnější chemoterapii, ale v cíleném zásahu proti právě těmto buňkám.

Největší šanci stále dává prevence

Přes všechny technologické pokroky se jedna věc nemění: největší šanci na vyléčení stále dává včasný záchyt.

Profesor Zámečník připomněl, že mnoho lidí odkládá návštěvu lékaře ze strachu, aby se nepotvrdilo to nejhorší. Jenže právě tím si často výrazně zhorší prognózu.

Pokud je nádor zachycen v časném stadiu, bývá pravděpodobnost dlouhodobého přežití velmi vysoká. Když se ale objeví až ve chvíli, kdy už vytvořil metastázy, ani nejmodernější molekulární medicína často nedokáže zázraky.

Právě proto považuje za jednu z největších výzev současné medicíny nikoli vývoj dalších léků, ale lepší účast lidí ve screeningových programech a preventivních prohlídkách.

Ačkoliv tedy bývá patologie bývá spojována se smrtí, ve skutečnosti je stále častěji oborem, který pomáhá zachraňovat životy. Každý nový poznatek o tom, proč nemoc vzniká, může znamenat vznik nové léčby. To, co bylo ještě před několika lety neléčitelnou diagnózou, se dnes u některých pacientů mění v chronické nebo dokonce dobře zvládnutelné onemocnění.

Patolog se sice dívá na nemoci z bezprostřední blízkosti, ale ne proto, aby popsal jejich konec – proto, aby pomohl najít jejich řešení. Jak s úsměvem uzavřel profesor Zámečník: „Patologie zná i dobré konce.“

Původní přednášku najdete na http://mensa.click/1ox

Cestopis není dovolená s kamerou

Ta představa zní lákavě: „Jedeme na dovolenou, tam něco natočíme a vznikne z toho díl cestopisu.“ Jenže jedna epizoda půlhodinového cestopisu může znamenat i čtvrt roku přípravy – rešerše, dramaturgie, plán, kontakty, logistika, povolení, bezpečnost, lokace, domluvení témat a situací, které se budou točit. „Než vezmu kameru do ruky, musím vědět, co tam hledám,“ říká Bělohradský. „Je to jako s fotografií. Než uděláte fotku, měli byste vědět, co chcete vyfotit.“

Teprve na takovém základě může vzniknout dokument, který není jen sestřihem hezkých záběrů, ale má příběh a rytmus. A hlavně po něm divák ví víc než předtím.

Proč vůbec točit: motivace jako základ

U dokumentu se vyplatí položit si otázku, která zní jednoduše, a přitom je zcela klíčová: Proč daný projekt dělám? Nejen proto, že „se uživí“ nebo že se to hodí do vysílání, ale co navíc má cesta přinést. Cestopis může motivovat k poznávání světa – anebo paradoxně posílit vztah k domovu. Oba výsledky dávají smysl. Čím víc člověk vidí země, kde život komplikují diktatury, chudoba nebo nestabilita, tím jasněji si uvědomí, jaké výhody má i obyčejné „normální“ fungování.

Malý štáb jako tajná zbraň

Televizní dokument se dá dělat různě: s velkým týmem, karavany, flotilou aut a několika kamerami… anebo v minimalistické verzi. Malý štáb přitom má jednu zásadní výhodu – dostane se blíž k lidem.

Velké produkce jsou často z logistických i kulturních důvodů nucené točit z dálky. Nejen kvůli pravidlům, ale i proto, že už sama jejich přítomnost vytváří bariéru. Naopak malý tým působí civilněji, méně ruší a někdy se díky tomu dostane k situacím, které jsou pro diváka nejcennější: autentické momenty, důvěra, pozvání, otevřené rozhovory.

Bělohradský popisuje například zkušenost z Váránasí. Zatímco stodvacetičlenný zahraniční tým s Morganem Freemanem točil gháty jen z dálky („bohužel se tam nesmí“), malý český štáb se na pozvání místní komunity dostal přímo mezi obřady.

Je to ovšem vykoupené tím, že v malém týmu musí každý dělat skoro všechno. Kameraman je zároveň zvukař, produkční, řidič, někdy i maskér a pomocník průvodce. A po nocích občas žehlí košile.

Správný průvodce: hlavně uvěřitelný

Průvodce v cestopise není jen někdo, kdo stojí v záběru. Je to nástroj vyprávění. Divák skrze něj čte zemi, filtruje informace a prožívá emoce.

Existují dva funkční přístupy:

• průvodce je zkušený, vede diváka jistě a s přehledem,
• průvodce se učí cestovat „před kamerou“ – a divák sleduje jeho proměnu.

Druhá varianta může být velmi účinná, pokud je upřímná. Když se člověk ze střední Evropy ocitne v prostředí, které nechápe, a přizná obavy, odpor nebo zmatek, paradoxně to zvyšuje důvěru. Divák mu věří, protože nejde o pózu. A když se ten samý člověk během série promění v někoho, kdo chce ochutnávat, zkoušet a chápat souvislosti, vzniká skutečný příběh.

Bez znalosti země to nejde

Dobrá epizoda nevzniká z prvního dojmu. Tvůrci, kteří chtějí jít hlouběji než na úroveň „památky–pláž–trh“, si vybírají lidi, kteří danou oblast znají, mluví místním jazykem a nejsou v zemi poprvé. Jinak film skončí u náhodných scén bez výpovědi.

Cestopis si má umět položit klíčovou otázku: Co to říká o téhle zemi a lidech v ní?
Nestačí natočit hezké surfování na Bali, pokud na vlnách jezdí převážně turisté. Hezký obraz ještě není sdělení.

Nepředvídatelnost jako součást žánru

Natáčení dokumentu je vždycky trochu hazard — a v cestopisu to platí dvojnásob. Jednou do toho vstoupí politika, jindy počasí, jindy místní pravidla. A někdy globální krize.

Pandemie ukázala, jak rychle se může situace obrátit: tým může odjíždět do země, kde je klid, a po pár týdnech z ní odletět v okamžiku, kdy propuká katastrofa. K tomu přidejte falešně pozitivní testy, místní „hru na peníze“ a nutnost během hodin rozhodovat, jestli jde o reálné nebezpečí. Producent v takových chvílích neřeší estetiku záběru, ale bezpečnost lidí.

Stoprocentní zdravotní zajištění v terénu neexistuje. Dá se pracovat s tím, co je rozumné: pojištění, kontakt na lékaře, základní vybavení, antibiotika, vlastní jehly a injekce, aby je štáb nemusel odebírat z místních zdrojů, a zkušenosti z předchozích cest. Zbytek pak je někdy o život, někdy o dlouhou rekonvalescenci a někdy si vyžádá improvizaci, kterou by člověk doma ani nepovažoval za možnou.

A vedle toho platí překvapivě jednoduchá věc: nejlepší jazyk na světě je úsměv. I v situacích, které vypadají opravdu špatně.

Pro koho se točí: český nebo světový trh

Každý dokument musí vědět, komu se nabízí. V českém prostředí je zásadní rozdíl mezi projektem pro komerční televizní slot a projektem pro veřejnoprávní, edukativnější platformu.

U mezinárodního trhu navíc vstupuje do hry obchodní realita. Třeba průvodce v obraze je často problém – pokud mluví česky, pro mnohé zahraniční stanice je to hůř prodejné. Lépe funguje voiceover (komentář mimo obraz), který se dá snadno přepsat a nadabovat do jakéhokoli jazyka. Zní to tvrdě, ale je to jeden z důvodů, proč se formát v zahraničí staví jinak než doma.

Cestopis, který má sílu, tedy nevzniká jen z exotiky. Vzniká kombinací tří věcí – jasné představy, proč jedu a co chci vyprávět, poctivé přípravy a znalosti země, a konečně upřímného lidského prožitku. Není o tom, jak „to bylo krásné“. Je o tom, co cesta udělá s člověkem. Bělohorský závěrem zmiňuje „pravidlo Indie“ – pokud člověk nepřijme místní způsob života a zůstane jen evropským soudcem nepořádku, krav a davů, bude trpět. Když vše ale přijme s pokorou, začne ho to obohacovat – a přesně o tohle v cestopise jde.

Záznam přednášky najdete ZDE.

Na projektu spolupracoval šestičlenný tým složený z odborníků BFÚ AV ČR a Ostravské univerzity, který měl rozpočet pouhého půl milionu korun českých, přesto se podařilo uskutečnit vědeckou expedici za polární kruh a následné analýzy v českých laboratořích. Účastníci se tak dozvěděli, že i s omezenými prostředky lze dosáhnout mimořádných výsledků – pokud projekt stojí na dobrém plánování, týmové spolupráci a jasném řízení cílů.

Jednou z předních postav výzkumu je náš přednášející, dlouholetý člen Mensy Česko, pomyslný kapitán lodi a koordinátor výpravy, pan prof. Mgr. Václav Brázda, Ph.D., který se svým týmem zkoumá DNA žraloka grónského (Somniosus microcephalus) – fascinujícího tvora, který se nezřídka dožívá i více než 400 let a neohrožují ho žádní predátoři ani smrtelné nemoci. Vědci se snaží odhalit, jaké genetické zvláštnosti mu umožňují tak mimořádnou dlouhověkost a odolnost vůči nádorovým onemocněním.

Součástí akce bylo i odlehčené a fotkami doplněné povídání o islandské přírodě a také o místní specialitě Hákarl, což je fermentované (nikoli jen sušené) maso žraloka grónského. Proces jeho výroby zahrnuje několik týdnů až měsíců fermentace, při které se z masa odstraní toxické látky (zejména močovina a trimethylaminoxid) a poté se maso suší na vzduchu. Výsledkem je velmi výrazně zapáchající, ale pro Islanďany tradiční pochoutka. Často se podává nakrájené na malé kostky a zapíjí se islandskou pálenkou brennivín.

Naše setkání spojilo vědu, dobrodružství i manažerský přístup – ukázalo, že i malý tým s omezeným rozpočtem dokáže řídit náročný mezinárodní projekt a přinášet poznatky, které mohou změnit naše chápání stárnutí a dlouhověkosti.

Více zajímavostí najdete ZDE.

Valné hromadě byla prezentována podrobná zpráva o činnosti Mensy, kdy členové Rady a další členové zodpovědní za různé oblasti představili, co vše se za rok 2024 v Mense událo. Dále radní pro ekonomiku prezentovala zprávu o hospodaření. Svou zprávu přednesli také členové kontrolní komise a ombudsmanka Mensy Česko.

S těmito dokumenty byli všichni členové seznámeni s předstihem a od 27. května také probíhalo elektronické hlasování o schválení těchto zpráv. Po prezentaci byl vyhlášen výsledek tohoto hlasování.

Elektronicky členové také hlasovali o vzetí na vědomí rezignace předsedy Martina Sedláčka a o tom, že do příštích voleb, které by se měly uskutečnit v roce 2027, bude funkci předsedy vykonávat současná 1. místopředsedkyně. I toto usnesení bylo valnou hromadou přijato.

Následovalo poděkování zlatým členům a všem kteří jsou členy Mensy již 25 let. Ti, kteří byli osobně přítomni obdrželi na památku odznáček a děkovný dopis. 

Po přestávce na oběd následovalo vyhlášení Čestného uznání, které Mensa pravidelně každoročně uděluje za významný přínos inteligenci národa, šíření duševních produktů a dobrého jména České republiky ve světě. Čestné uznání pro rok 2025 získala prof. RNDr. Šárka Pospíšilová, Ph.D., které byl společně s květinou předán unikátní grafický list. Diplom si osobně přijeli převzít také dva další nominovaní kandidáti Ing. Petr Hrdlička, CSc. a doc. Mgr. Petr Pokorný, Ph.D.

Následně si mohli členové i široká veřejnost vyslechnout přednášku profesorky Pospíšilové na téma „Jak jsme přečetli genom zakladatele genetiky G. J. Mendela“.

Ráda bych poděkovala všem přítomným členům, kteří vytvořili příjemnou atmosféru, i těm, kteří hlasovali jak v elektronickém hlasování k podkladům valné hromady, tak v hlasování o Čestném uznání.

Velmi si vážím projevené důvěry, kterou jsem dostala, a již nyní se těším na všechno, co další rok v Mense přinese.

Stejně jako každý rok byla i letos akce nabitá zajímavými jmény ze všech možných oborů. Ve škole jsme přivítali lékaře, vědce, kriminalisty, novináře, politiky, influencery i sportovce, např. lékařku Hanu Stsiapanavu a lékaře Jana Vydru, kajakáře Vavřince Hradílka, designera deskových her Tomáše Holka, Vulkanologa Petra Brože, právníka Tomáše Gřivnu, fyzičku Ivanu Kolamšovou, egyptoložku Renatu Landgráfovou, historika Michala Stehlíka, novináře Janka Kroupu, astronoma Petra Kabátha, politika Pavla Fischera, ikonopisce Martina Damiána, cestovatele Luďka Kocourka, youtubera a moderátora Lukáše Fritschera, ředitele 1. oddělení policie Aleše Stracha, správkyni Rotary klubu Janu Janovou a další. Každý z nich přinesl jiný pohled na svět, jiný příběh a jiné podněty k zamyšlení, což vytvořilo pestrý a inspirativní program, ze kterého si každý mohl vybrat to své.

Během tří dnů ožila škola nejen osobnostmi hostů, ale i vizuální stránkou – výzdoba na oknech, zdech i dveřích jasně ukazovala, že se něco děje. Celý prostor dýchal atmosférou zvědavosti, kreativity a otevřenosti novým myšlenkám.

Akce se vyvedla na jedničku. Nejen studenti a učitelé, ale i samotní hosté odcházeli nadšení. Chválili nejen skvělou organizaci, ale také zájem publika a celkově příjemné prostředí školy. Jsme rádi, že jsme mohli přivítat tolik inspirativních lidí a nabídnout našim studentům možnost osobně se potkat s lidmi, které běžně znají jen z médií, televize nebo učebnic.

Už teď se těšíme na příští rok, kdy nás čeká jubilejní 10. ročník Mensa fóra!

Víte například jak daleko od úlu včely létají? Schválně, tipněte si! Tak jestli váš odhad byl okolo sedmi kilometrů, pak vám gratulujeme, je to přesně tak.  Možná nevíte, jak si vlastně včely vybírají, kam daný den poletí. Je to snadné. Ráno vyletí včely průzkumnice, které zmapují okolí a zjistí, kde je nejlepší a nejefektivnější místo pro sběr, jak se změnily podmínky atd. Následně předají informaci ostatním včelám a dělnice mohou vyrazit na cestu. Už také víme odkud se vzalo přirovnání pilný jako včelka. Dělnice jsou opravdu tak pilné, neustále pracují a v podstatě se vlastně ulétají k smrti.

Stejně jako u ostatních zvířat či lidí probíhá i u včel konkurenční boj. Pokud se vylíhne nová královna, okamžitě zničí všechny kukly, ze kterých by se mohly potenciálně vylíhnout další konkurentky. A když už jsme u té královny, víte, že mají včelaři přesně dané pořadí barev, jimiž královnu označí, a následně tak poznají, ve kterém roce se vylíhla, a jak je tedy stará?

Jak je to vlastně s úly a jejich barvami? Myslíte, že je včely rozlišují podle barev? Vidí vlastně včely barevně? My už odpověď na tyto otázky známe, ale jestli vás téma včel zaujalo je snadné si i tyto fakta zjistit.

Každý z přihlášených účastníků si mohl sestavit program podle toho, která témata jej nejvíce zaujala. Vybírat mohli z oboru zdravotnictví, technických a vědeckých oborů, v nabídce byly přednášky na téma podnikání, fontologie, natáčení cestopisných dokumentů, bojových umění, genealogie a mnoho dalších. Účastníci mohli zkusit objevit svůj energetický potenciál nebo si vyzkoušet argumentaci v přednášce o debatování. Program byl skutečně velmi pestrý a z reakcí přítomných bylo znát, že vybírat bylo opravdu hodně těžké.

Na akci bylo přihlášeno 260 účastníků, bohužel některým nakonec zkomplikovala účast povodňová situace. Aktuálně pro všechny, kteří měli zaplacený registrační poplatek, chystáme zveřejnění video záznamů z přednášek, aby o ně nepřišli úplně.

Ráda bych na tomto místě poděkovala všem přednášejícím, kteří na akci vystoupili bez nároku na honorář. Velmi si vážíme toho, že si ve svých plných diářích našli prostor a pomohli nám tak zrealizovat akci, která se velmi podařila. Patří jim naše velké díky.

Již nyní se těšíme na druhý ročník, který se uskuteční opět na Novotného lávce v sobotu 13. září 2025. Máme v plánu několik novinek a věříme, že se tak podaří realizovat opět skvělou a inspirativní akci.

Prof. PhDr. Martin Hilský, CSc., dr. h. c., MBE, je profesor emeritus anglické literatury, překladatel, shakespearolog a držitel mnoha ocenění za literární práci. Patří k našim předním překladatelům Shakespearova díla, přeložil kompletní Shakespearovy sonety.

Martin Hilský se narodil v Praze roku 1943 do rodiny architekta Václava Hilského a japanoložky Vlasty Hilské, která původně vystudovala anglistiku. K anglickému jazyku měl Martin Hilský vztah už od dětství, v útlém věku začal dokonce číst anglické knihy v originále. Svou první hru Williama Shakespeara – Sen noci svatojánské – přeložil v roce 1983, od té doby přeložil do češtiny celé Shakespearovo dílo (vyšlo souborně v roce 2011), o němž napsal knihu Shakespeare a jeviště svět (2010). Své eseje o anglické a americké literatuře shrnul do souboru Rozbité zrcadlo (2009). Je také editorem dvojjazyčného kritického vydání Shakespearových her a sonetů. Jeho překlady byly uvedeny ve více než sto premiérách v českých divadlech. Národní divadlo v Praze uvedlo k roku 2010 osmnáct jeho překladů divadelních her.

Nakladatelství Academia letos chystá další dotisk monumentálního díla, prvního českého překladu všech Shakespearových divadelních her a básní pořízeného jedním překladatelem a vydaného v jednom svazku. V roce 2021 vyšla obsáhlá publikace Shakespearova Anglie: Portrét doby, v současnosti profesor Hilský pracuje na jejím pokračování.

Pan profesor Hilský je držitelem mnohých ocenění – v roce 2001 ho za zásluhy o šíření anglické literatury v České republice a za jeho shakespearovské překlady královna Alžběta II. jmenovala čestným členem Řádu Britského impéria (Member of the Order of the British Empire, MBE). V roce 2011 obdržel medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury a školství a státní cenu za překladatelské dílo. V roce 2015 získal hlavní Národní cenu projektu Česká hlava za překlad kompletního díla Williama Shakespeara do češtiny.

Řádný termín předání Čestného uznání Mensy ČR na Valné hromadě Mensy na Máchově jezeře v červnu 2022 nevyhovoval z důvodu kolize s jinými povinnostmi, přes léto byl pan profesor velmi vytížen přípravou Shakespearovských slavností, a tedy domlouvání vhodného termínu setkání trvalo téměř rok. Termín se nakonec ukázal jako velmi příhodný, protože jsme měli možnost se symbolicky zařadit do dlouhé řady gratulantů a popřát panu profesorovi i k životnímu jubileu, které začátkem dubna oslavil.

Pan profesor Hilský měl z Čestného uznání Mensy ČR i z našeho blahopřání velkou radost, ale svoje narozeniny glosoval velmi skromně slovy, že „co je jeho 80 let oproti mnohem významnějšímu výročí, a sice 400 letům, které zrovna uplynuly od prvního folia Williama Shakespeara“ (myšleno Folio of Comedies, Histories & Tragedies, první souborný svazek Shakespearových děl z roku 1623), ve kterém bylo otištěno zcela poprvé 18 Shakespearových her. Moderní vědci na toto dílo obyčejně odkazují jako na První folio. Sbírka byla vytištěna v knižním formátu folio s výškou hřbetu asi 40 cm a obsahuje 36 her. Ačkoli osmnáct Shakespearových her bylo vydáno ve formátu quart před rokem 1623, tak První folio je pravděpodobně jediný spolehlivý zdroj pro asi dvacet jeho her a cenný zdroj textu i pro mnohé z těch, které byly vydané předtím.

Na přednášku s názvem „Fenomén Shakespeare“ jsme se velmi těšili, přičemž jsme byli přesvědčeni již předem, že anglický dramatik William Shakespeare fenoménem opravdu je, ale pan profesor nás jasnou argumentací ujistil o tom, že žádný spisovatel předtím ani potom se Shakespearovi nevyrovnal co do vlivu, úctyhodného uznání ani trvalého komerčního a lidového úspěchu. Shakespeare byl velký mistr postav, ve svých dílech jich představil širokou plejádu. Měl zájem o obrovskou šíři lidských povah, pochopení pro člověka a jeho slabosti. V jeho hrách vystupuje 930 postav, které mají jména, z toho 800 mužů a 130 žen. Pokud ovšem jde o rozsah typů, které najdete mezi ženskými hrdinkami (královny, princezny, hraběnky, komtesy, vévodkyně, měšťanky, chůvy, komorné, služebné, prostitutky, čarodějnice či bohyně), počtu mužských se vyrovnají. Shakespeare ve svém díle vytvořil ženské postavy, které byly v naprostém rozporu s oficiálně prosazovanými představami o ženách. Shakespeare ve svých komediích, tragédiích a částečně i romancích z těchto stereotypů vycházel a narušoval je.
William Shakespeare byl anglický básník, dramatik a herec, který bývá považován za největšího anglicky píšícího spisovatele a celosvětově nejvýznamnějšího dramatika. Připisuje se mu přibližně 38 dochovaných her, 154 sonety, dvě dlouhé epické básně a několik dalších básní. Jeho hry byly přeloženy do všech hlavních živých jazyků a jsou uváděny častěji než hry jakéhokoli jiného dramatika. Většinu svých známých děl Shakespeare vytvořil mezi lety 1589 a 1613. Některé jeho rané hry byly komedie. V dalším období vytvořil Shakespeare mnoho her na historické náměty hlavně z anglických dějin, ale také např. velké drama Julius Caesar. Později, asi do roku 1608, pak psal své slavné tragédie, jako jsou Hamlet, Othello, Král Lear a Macbeth, které jsou považovány za vrcholná díla anglické literatury. V poslední tvůrčí fázi vytvářel tragikomedie, známé též jako romance, pravděpodobně ve spolupráci s jinými autory.

Shakespeare vyrůstal ve Stratfordu nad Avonou v anglickém hrabství Warwickshire.

Shakespearova literární a kulturní autorita je dnes nezpochybnitelná, ale pan profesor upozornil i na vhodné načasování – Shakespeare se narodil na správném místě a ve správný čas, v okamžiku příznivém pro dějiny anglického jazyka, vzdělání, divadla, společenského a politického uspořádání Anglie, rodícího se britského impéria a angličtiny jako seriózního literárního jazyka. Shakespeare psal v jazyce, který dnes historičtí lingvisté označují jako raně novověkou angličtinu (cca 1500–1660).
V Shakespearově dětství byla latina stále jazykem teologie a vědy a v právním kontextu se používala zvláštní forma anglonormanštiny. Psaná angličtina ještě nedosáhla standardizace v oblasti pravopisu, syntaxe ani gramatických forem. Neexistoval žádný slovník angličtiny. Na konci 16. století byla angličtina připravena na proměnu v jedno z nejlepších médií pro vyjádření myšlenek, emocí a složitých vnitřních stavů, jaké kdy jakákoli společnost vytvořila.

Shakespeare tedy psal první použitelný repertoár divadelních her, protože žádný repertoár předtím nebyl.
Nyní je ve slovníku angličtiny ze všech autorů nejvíc citací Shakespearova díla.

Díky skvělým prezentačním dovednostem pana profesora byla přednáška navíc velkým uměleckým zážitkem.

Obdivovali jsme energii pana profesora, který nám nabízel jeden bonmot za druhým a upozorňoval na Shakespearovo „magické využití jazyka“. Tipnuli byste si třeba, co to znamená „airy nothing“? Vzdušná nic, a tedy – slova! Kladl množství řečnických otázek a podnětů k zamyšlení, významy dokládal vynikajícím faktografickým fundováním a objasňováním historických souvislostí. V neposlední řadě jsme byli vděčni za ochotu a čas, který nám pan profesor věnoval i v období oslav svého jubilea, přičemž den před konáním přednášky pro Mensu měl v Městské knihovně v Praze komponovaný večer, kde mu ve zcela vyprodaném hlavním sále knihovny vestoje tleskalo 400 diváků. Pan profesor v dialogu s chemikem a popularizátorem vědy Michaelem Londesboroughem předvedl mimořádně zajímavou konverzační show, která byla provázena hudebními vsuvkami a laudationy několika hostů na počest pana profesora. (Pokud byste chtěli zhlédnout zajímavou společnou přednášku prof. Hilského a dr. Londesborougha „Chemie lásky“, která zazněla v rámci Dne vědy na FFUK, vkládám odkaz: mensa.click/xs. V závěru večera prof. Hilský převzal z rukou rektorky paní prof. MUDr. Mileny Králíčkové, Ph.D., historickou medaili Univerzity Karlovy.

Přednášku pak pan profesor zakončil, jak sám řekl, téměř marketingovým sloganem „he was not of an age, but for all time“ – značícím, že Shakespeare nebyl pouze význačnou osobností své doby, ale jeho význam přetrvává na věky věků.

Pozvání na akci přijala i paní Kateřina Hilská, manželka pana profesora, která je rovněž vynikající překladatelkou, z angličtiny a do angličtiny přeložila 68 knih. Zaměřuje se zejména na románovou tvorbu, dětskou literaturu, divadelní hry a eseje.
Bylo mi velkou ctí přednášku pana profesora Hilského pro mensany a hosty a předání Čestného uznání Mensy ČR zorganizovat, protože společnost potřebuje neustále dobré vzory a noblesní osobnost pana profesora nepochybně velkým vzorem je.

Dovoluji si na závěr avizovat další akci a pozvat na přednášku prof. MUDr. Bohdana Pomahače, plastického chirurga, který jako jediný na světě úspěšně provedl několik celkových transplantací obličeje a oboustranných transplantací horních končetin. Podrobnosti této akce jsou ještě v jednání, ale uskuteční se pravděpodobně 18. 9. 2023 v přednáškovém sále na Novotného lávce 200/5, 110 00 Praha 1. Příležitost k setkání s panem profesorem využijeme k předání Čestného uznání Mensy České republiky za rok 2019, které Mensa ČR na základě hlasování svých členů prof. Pomahačovi udělila. Od řádného termínu předání v příslušném roce jej archivujeme a domlouváme vhodný náhradní termín předání, vzhledem k dlouhodobému pobytu pana profesora v Americe čekáme na jeho návštěvu České republiky a těšíme se na osobní setkání.

Zdroje:
Britannica.com: mensa.click/xt
Wikipedia.org: mensa.click/xu, mensa.click/xv

Zuzana Šimková, koordinátorka Čestného uznání do 06/2022

Nepřišli jsme s prázdnýma rukama a přednášce předcházelo předání diplomů Mensy České republiky za duševní přínos pro společnost Čestné uznání v náhradním termínu, které osobně převzali prof. MUDr. Jiří Horáček, PhD, FCMA, výzkumný pracovník v oblasti neurověd, přednosta kliniky psychiatrie a lékařské psychologie 3. LF UK a vedoucí centra pokročilých studií mozku a vědomí NÚDZ, a prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych, světově uznávaný český psychiatr, popularizátor vědy. V letech 1990–2021 byl ředitelem Psychiatrického centra Praha, jež se roku 2015 transformovalo právě v Národní ústav duševního zdraví. Oba páni profesoři vyjádřili potěšení z ocenění.

Přednáška pana profesora Horáčka vzbudila velký zájem a účastníci diskutovali i nad rámec původně vyhrazeného času, doufám tedy, že jsme přednášejícího nezdrželi od dalších povinností. 

Za sebe i za ostatní účastníky přednášky jsem ráda, že v prostorách NÚDZ jsme pobyli pouze jako hosté, a již při organizování akce jsem si opět uvědomila důležitost duševního zdraví a jeho křehkost.

V čase, kdy vyjde toto číslo časopisu, bude již ukončené hlasování na intranetu, děkuji všem, kteří se zapojili a spolurozhodli o laureátovi letošního, již 13. ročníku Čestného uznání.

Pro zopakování, osobnostmi nominovanými na ocenění pro rok 2022 jsou (abecedně): 

prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. – český lékař, specializací neurochirurg, v letech 1997–2020 přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze a 1. LF UK,

prof. PhDr. Martin Hilský, CSc., dr.h.c., MBE – profesor emeritus anglické literatury, překladatel, shakespearolog, držitel mnoha ocenění za literární práci,

prof. MUDr. Milena Králíčková, Ph.D. – lékařka a vysokoškolská pedagožka, profesorka histologie a embryologie, rektorka Univerzity Karlovy jako první žena v této funkci od založení univerzity,

prof. MUDr. Julius Špičák, CSc. – gastroenterolog, přednosta Kliniky hepatogastroenterologie Transplant centra Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze, člen odborných společností, držitel ocenění za odborné publikace,

prof. MUDr. Josef Zámečník, Ph.D. – vědec a vysokoškolský pedagog v oboru patologie se specializací na neuropatologii, vedoucí neuropatologické laboratoře Ústavu patologie a molekulární medicíny UK 2. LF.

Předání diplomů Mensy a pamětního listu k Čestnému uznání proběhne v neděli 5. června 2022 v rámci valné hromady Mensy ČR ve Starých Splavech u Máchova jezera.

Přeji hezké jarní dny a těším se na viděnou na dalších mensovních akcích, třeba právě na jarním setkání anebo na valné hromadě Mensy.

Samotný výklad o tzv. antiscientismu mě poněkud zklamal. Přednášející představil čtyři kořeny antiscientismu a poukázal na pojem konfirmačního zkreslení (tendence ověřovat si své výchozí předpoklady či názory pouze na základě důkazů, které je potvrzují). Výklad doplnil příklady útoků na vědu, z nichž některé se pak často v přednášce a následné diskusi opakovaly. Představil hlavní směry antiscientismu v jejich historickém vývoji. Kritizoval nevědecké názory, například názor, že věda je pouze souborem faktů a že vědu tvoří pouze významné osobnosti (a jejich objevy). Sám vědu definoval naopak jako neustále se vyvíjející proces založený na týmové práci mnoha vědců.

Nicméně pak představil tezi, že existují dva kmeny – kmen vědců, který hovoří jazykem vědy, a kmen druhý, který mluví jazykem „přirozenosti“, a tyto kmeny si navzájem nerozumí (nedomluví se). Z mého pohledu však nebylo z výkladu zcela jasné, kdo všechno patří mezi příslušníky druhého (nevědeckého) kmene. Jestli jde pouze o antiscientisty, nebo o všechny nevědce, tedy o převážnou většinu lidí. To mi trochu zavání elitářstvím a hlavně černobílým pohledem na svět. Chápu, že pan Bc. Kyša, který se považuje za příslušníka kmene vědců (mluvících vědeckým jazykem), vidí ve světle (jím zmíněných) neustálých půtek s antiscientisty svět poněkud černobíle, jako střed jedněch s druhými. Pro většinu lidí je však svět barevnější a mnohovrstevnatý. Dalo by se to chápat i tak, že přednášející vlastně řekl, že většina lidí, kteří jsou nevědci a mluví jiným jazykem než vědci, jsou vlastně antiscientisty. Toto tvrzení ovšem přednášející nikterak vědecky nedokázal a porušil tím jím deklarovanou vědeckou metodu.

V odpovědích na dotazy při následné diskusi, během které se probudil i dosud klimbající bělovlasý pán, přednášející většinou použil a případně rozvinul témata z přednášky.

Například byla položena otázka, zda přílišná popularizace vlastně vědě neškodí. Proč někteří vědci přešli na druhou stranu a stali se antiscientisty? Na to pan Kyša odpověděl, že jde například o vědce vynikající v jednom oboru vědy, kteří si myslí, že rozumí i jinému oboru. Nebo že se stali součástí názorové skupiny, která je antiscientistická. Každopádně však tito (bývalí) vědci neovládli vědeckou metodu a chápou vědu pouze jako soubor faktů.

Nejzajímavější dotaz směřoval k tomu, kde vlastně hledat vědeckou pravdu a jak k ní dojít. Odpověď zněla, že k vědecké pravdě se dojde vědeckým konsensem a relevantní vědecké objevy se zveřejňují pouze v renomovaných vědeckých časopisech. Z toho však následně vzešla podnětná myšlenka, že by spolek Sisyfos měl najít a zveřejnit důvěryhodné zdroje vědeckých poznatků, zejména dostupné na internetu (byl uveden např. Technet.cz nebo Osel.cz). V diskusi jsme se dále dotkli i problematiky očkování nebo třeba návrhů na udělení Bludného balvanu za rok 2015 (ocenění, jež spolek Sisyfos každoročně uděluje za pseudovědeckou činnost).

Na závěr bych ještě rád vzpomněl na antiscientistku, která kontrastovala se zbytkem osazenstva tvořeným zejména příznivci vědy. Kacířsky upozorňovala na nevědeckost spolku Sisyfos, poukazovala na problematiku očkování, na to, že koncept Intelligent Design podporují i některé vědecké kapacity apod. Byla však vždy umlčena přednášejícím, mručením davu a jednou směrem k ní dokonce jistý rozohněný scientista hodil zmačkaný papír.

Z přednášky jsem odcházel poněkud rozpačitý, spíše se mi zdálo, že tam bylo příliš mnoho dogmatických a nedůtklivých scientistů. Později se mi to však rozleželo a po zhlédnutí pořízeného záznamu jsem si řekl: No, nebylo to zas tak špatné!

Videozáznam z přednášky je dostupný na adrese: https://www.youtube.com/watch?v=mWrlZsTP7k4.

Autor: Vladimír Andrš