Keltové věřili, že nejdřív akt plození proběhne v zásvětí a teprve potom v našem světě.

Jistě sami cítíte tu podivnost, že si Lugh vzal vlastní chůvu. Ale světlo a země bylo pro Kelty natolik odlišné, že nepovažovali toto spojení za pravé manželství. Tailta je tedy označována chůvou světla.

Oslavuje se zázrak setby, klíčení a zrání, život sám. Symbolická pro tento svátek je pšenice, ječmen, oves, ovoce a chleba.

Mluvíme o předchůdci dožínek. Země se připravuje na zimu, stejně jako lidé jsou nuceni si vzpomenout, že léto není věčné. Je to vyvrcholení teplého období roku. Po svátku Beltine na 1. května, kdy se scházejí milenci, se 1. srpna konají svatby na zkoušku. V květnu je vše v rozpuku, v srpnu je třeba začít pamatovat nejen na život, ale i na smrt, zimu. Koloběh stále pokračuje.

V tento svátek se, jak už jsem zmínila, na zkoušku uzavírala manželství. Pokud spolu partneři nebyli spokojení, byl sňatek na jaře zrušen. Dostálo se však jisté věci: manželé se v zimě navzájem zahřívali a tudíž nemrzli.

Jako zajímavost stojí za to říct, že římský císař Augustus se nechával v Lugdunu (zde se konaly velkolepé oslavy Lughasadu) oslavovat jako sluneční božstvo. Byly mu také přinášeny obětiny jako Lugovi.

Dnes máme také možnost slavit Lugnasad, pokud v sobě cítíme keltskou krev. Jednou z možností je slavnost v Nasavrkách nebo na hradě Veveří, pořádaná c.k. Kudrnou.

Chodíme po zemi a nastavujeme tvář slunci a zapomínáme, jaké velké a vskutku symbolické události jsme právě svědkem.

Použitá literatura:

• Encyklopedie keltské mytologie (Jitka Havlíčková, Libri, Praha 2002)
• Keltská kniha mrtvých (Holger Kalweit, Eminent, Praha 2003)

Autor: Veronika Anor Partiková