Jako úplný nováček, který je v Mense od prosince, jsem v únoru t. r. poprvé navštívil setkání MS Praha. Protože se na setkáních nekonají žádná oficiální představování nováčků, musel jsem si poradit sám a aktivně se pokusit někoho z pražských mensanů poznat. Osud tomu chtěl, že jsem se téměř celý večer dobře bavil s nějakým Martinem a nějakým Vítkem.

Oba se bavili o různých absolvovaných výletech a srazech a jen tak mezi řečí se mě zeptali, zda s nimi nechci v květnu jet na kole do Prčice. Chvilku jsem se nechal hecovat, nicméně nakonec jsem přikývnul. Proč ne?

Rozhodl jsem se tedy neponechat nic náhodě. Zavezl jsem své „zánovní“ kolo zn. Favorit, které jistě pamatuje první let člověka do vesmíru, do servisu s prosbou, aby z něj udělali kolo, které by mohlo jet na silnici bez obav z pokuty za nesoulad se zákonem a spolehlivě mě dovezlo až do cíle.

V pátek večer mi kolo vrátili s tím, že zadání splnili na 50 %. Kolo splní předpisy, ale co se týká spolehlivosti, že prý mi přejí štěstí…

V obchodě jsem si koupil dva energy gely, jednu proteinovou tyčinku, dvě tatranky, tubu s šumivými tabletami obsahujícími hořčík a jednu Studentskou pečeť jako odměnu pro sebe, až dorazím do cíle. Protože speciální cyklooblečení nevedu, rozhodl jsem se vzít si funkční tričko, sváteční manšestráky a červenou bundu do deště, aby mě každý na silnici viděl. Jen kšiltovku mi manželka rozmluvila, že prý přilba bude přeci jen bezpečnější. Začal jsem se na výlet dokonce těšit. O tom, že do cíle dorazím, jsem nepochyboval. Jen jsem zatím netušil jak.

V sobotu jsem hodil kolo do auta a přijel na místo srazu po čtyřech kolech. Nechtěl jsem riskovat zpoždění, pokud bych jel na kole, a co si budeme povídat, každý ušetřený kilometr se počítá. Na místě srazu jsem byl jako první. Když přijel Vítek, tak chvilku přemýšlel, zda jsem to skutečně já a jestli v tom, v čem mě vidí, a na tom, na čem mě vidí, opravdu pojedu do Prčice.

Nakonec nás jelo pět: Vítek, Martin se svými syny a já. Prvních 35 kilometrů do Týnce bylo testovacích. Kluci zjistili, že do pedálů fakt nemohou šlapat naplno, protože mi ujíždí. Já zase zjistil, že nemá smysl neustále šlapat naplno, protože se jich stejně neudržím. A to jsem, prosím, šlapal i z kopce, což normálně nedělám! Nakonec jsme přistoupili na klasický model všech výletníků. Rychlejší jeli vepředu, čas od času počkali na pomalejšího, dali mu pak náskok, aby ho po čase zase dojeli. Vždy však platilo, že poslednímu byl někdo na dohled nebo s ním (obvykle tedy se mnou) i nějakou dobou někdo jel. Když jsme dojeli do Týnce na první kontrolní bod, kluci se radostně vrhli na klobásy. Já jsem s díky jídlo odmítnul a byl rád, že si můžu oddychnout. Ale jak si vychutnávali jídlo, vzpomněl jsem si, že mám v kapse ony dva energy gely. Hladově jsem vysál jednu tubu a navrch jsem ji zajedl velkou tvarohovou buchtou.

Že by se mnou ona tuba něco provedla, jsem nepozoroval. Nicméně kluci přiznali, že jsem šlápnul do pedálů a vyjel kopec jako Michal Klasa v dobách své nejlepší slávy. Tvarohová buchta asi dělala divy! Později mě však rychlost opustila a já si jel dál svým tempem. Aby Vítek stačil mému tempu, musel být neustále na brzdě a občas šlapat dozadu.

Uznávám, že moje převodová kombinace s pěti kolečky vzadu (jedno později nešlo použít) a jedno vpředu (na druhé jsem se neodvážil přeřadit) mi nedovolovala využít příliš variant při různých stupních stoupání či klesání. Bylo proto pár kopců, které jsem došel na vrchol dokonce pěšky. To jsem však za přílišný handicap nepovažoval, protože ti, co jeli „na veverku“ (nejmenší kolečko vpředu a největší vzadu) měli stejnou rychlost jako já pěšmo.

V Kosově Hoře (62 km) jsme si dali dršťkovou polévku, aby se žaloudečky zahřály a zaplnily. A já navrch svůj druhý energy gel. Díky vydatné polévce jsem potom chvíli šlapal na čele pelotonu a užíval si svých pár minut slávy drtiče kopců. Před Prčicí jsme odbočili do Strnadovského mlýna, kde nás kromě Katky Šírové a Tomáše Kocmana čekala ještě chutná svíčková a teplo výčepu. Jako návdavek bylo potěšitelné vnímat, jak jsou si všichni mensané vlastně blízcí, když nás Katka nazývala svými „příbuznými“.

Prčice (76 km) nás přivítala deštěm. Po krátkém oddychu, kdy jsme zapózovali Vítkovi na společnou fotku a oblékli se do pláštěnek, protože už fakt začalo pršet, jsme se rozloučili a vydali na zpáteční cestu. Já jsem se Sedláčky vyrazil k nejbližšímu vlaku, což bylo dalších šest kilometrů převážně do kopce a v lijáku. Vítek vyrazil na kole zpátky ku Praze.

České dráhy, vzdor své pověsti a tradici, tentokrát ukázaly lidskou tvář. Vlak z Heřmaniček do Benešova měl extra zavazadlové vagony pro kola a dostatečný počet osobních, v nichž bylo navíc teplo, takže jsme si mohli sednout a trochu se usušit. A vzdor výraznému zpoždění na nás v Benešově čekal přípoj na Prahu a také v něm jsme si mohli sednout.

Co napsat závěrem? Snad jen, že to byl povedený výlet, alespoň z mého úhlu pohledu. Nic mě výrazně nebolí a záda jsem cítil už před výletem. Díky Vítku za letošní pozvání na Prčice!

Autor: Jan Pokorný

Autor: Eva Sedláčková