Studie analyzovala veterány z války ve Vietnamu s poraněním mozku i bez něj. Porovnáním lidí s velmi lokalizovaným poškozením mozku a těch, kteří žádné poškození neměli, výzkumný tým identifikoval mozkové struktury, které mohou ovlivňovat intenzitu politických pocitů.

Poškození prefrontálního kortexu – oblasti mozku odpovědné za kognitivní kontrolu a uvažování – vedlo ke zvýšení intenzity politických emocí. Naopak poškození amygdaly, mozkové struktury zapojené do zpracování emocí, vedlo ke snížení.

Tato zjištění se potvrdila i po zohlednění faktorů, jako je věk, vzdělání, politická příslušnost, osobnostní rysy a další neuropsychiatrické symptomy.

„Většina lidí sice neprodělala poranění mozku jako veteráni v této studii, ale naše výsledky ukazují, jaké nervové dráhy se podílejí na politickém zapojení obecně,“ uvedl hlavní autor studie Jordan Grafman, profesor fyzikální medicíny a rehabilitace na Northwestern University Feinberg School of Medicine a ředitel výzkumu poranění mozku v Shirley Ryan AbilityLab. Grafman na této studii pracuje už od svého působení v americkém letectvu před desítkami let.

„Nezjistili jsme mozkové sítě spojené s liberálním nebo konzervativním smýšlením, ale identifikovali jsme okruhy, které ovlivňují intenzitu politického zapojení napříč politickým spektrem,“ dodal Grafman.
„To naznačuje, že faktory jako emoce spíš ovlivňují způsob, jakým jsou vyjadřovány stávající politické názory, než že by určovaly samotnou ideologii.“

Porozumění těmto mozkovým mechanismům může lidem pomoci ve smysluplnějším politickém zapojení. Například jednou strategií může být omezení emoční zaujatosti při diskusi s ostatními, nebo vžití se do role názorového oponenta. Další možností je spolupracovat na projektu, který podporují obě strany.

Zjištění mají také klinický význam. Neuropsychiatrické hodnocení v současnosti zřídka obsahuje otázky na změny v politickém chování, ale podle Grafmana by mělo.
„Stejně jako u jiných aspektů sociálního chování by se mělo zvažovat, zda pacient po poranění mozku zaznamenal změnu ve svých politických postojích,“ uvedl.

V letech 2008 až 2012 provedli neurologové rozsáhlé dotazování těchto veteránů, při němž zkoumali různé aspekty jejich politických názorů a intenzitu emocí – přibližně 40 až 45 let po jejich zranění. Účastníci uváděli jak informace o svém současném politickém chování, tak vzpomínky na své politické postoje před zraněním.

Studie zahrnovala 124 amerických válečných veteránů (můžu) s průnikovým poraněním mozku a kontrolní skupinu 35 dalších účastníků, kteří byli sice vystaveni boji, ale žádné poranění mozku neutrpěli.

Ještě před dotazováním vědci zmapovali léze v mozku veteránů pomocí tzv. „lesion network mapping“ – neurozobrazovací techniky, která určuje širší mozkové okruhy napojené na konkrétní poškozenou oblast. Poté zkoumali, zda jsou určité mozkové sítě spojeny s politickými postoji na základě nasbíraných behaviorálních dat.

Grafman, který se také věnoval výzkumu biologických a kognitivních základů náboženského fundamentalismu, říká, že pochopení role mozku při utváření přesvědčení „nám umožňuje lépe posuzovat podstatné aspekty života u pacientů i u zdravých jedinců.“
Dále uvádí, že tento výzkum má potenciál přispět k nalezení způsobů, jak pomoci pacientům při zotavování po poranění mozku.

Spoluautorkou ze strany Northwestern University je Shira Cohen-Zimerman. Další autoři působí na Harvardově univerzitě, Stanfordově univerzitě a Univerzitě v Modeně v Itálii.

Převzato z Mensa World Journal, č. 149, 6/25.

Sámova říše vznikla a upevnila se z odporu proti útlaku ze strany neslovanských etnik, a to Avarů a Francké říše. Avaři obývající Potisí a Panonii (tj. dnešní Maďarsko) napadali okolní slovanské obyvatelstvo a ekonomicky na něm parazitovali, což vedlo v roce 623 k povstání Slovanů proti nim. Při tomto povstání zde pobýval francký kupec Sámo se svým doprovodem. Sámo pocházel ze Senonského kraje, byl přirozeně inteligentní vůdčí typ s dobrými ekonomickými a politickými znalostmi. Sámo se svým doprovodem se postavil na stranu Slovanů proti Avarům. V průběhu tohoto boje poznali Slované Sámovy kvality, a proto si ho zvolili za svého představitele.

Slované pod Sámovým velením Avary porazili. Po porážce Avarů byl vytvořen nadkmenový svaz, který byl později nazván Sámovou říší.

V roce 631 vyslal francký král Dagobert svá vojska, aby napadla Sámovu říši. Francká vojska si po porážce Avarů chtěla Slovany podmanit, ale Sámova říše byla natolik materiálně silná a vyspělá, že Dagobertovo vojsko porazila v bitvě u hradiště Wogastisburgu (leželo pravděpodobně v severozápadních Čechách). Sámovi vojáci pak v roce 631 vtrhli do Durynska, části Francké říše, a pak své nájezdy v letech 633 – 636 zopakovali.

Sámo pochopil, že Slované potřebují informace z tehdy jim známého světa, proto podporoval obchod. Dnes bychom řekli, že dělal vstřícnou politiku vůči cizím právnickým osobám. Zamezil, vyhnal či jinak se zbavil cizinců, kteří jeho říši neprospívali nebo jí přímo škodili. Dnes bychom řekli, že zlikvidoval kriminalitu, ale nyní by ho určitě označili za xenofobistu a muže nezvyklého myšlení.

Díky vazbám na obchod byla Sámova říše schopna pohrozit Francké říši (ale i ostatním) v duchu politiky: budete-li znovu dělat potíže, vaši obchodníci budou mít hospodářské ztráty. A to zapříčinilo, že obchodníci Francké říše tlačili na tehdejší francké politiky, aby nechali Sáma a jeho říši na pokoji. Slovany tedy nikdo nenapadal, přestože byla Sámova říše územně a i populačně slabší než říše Francká.

Tato Sámova politická koncepce je v mnohém podobná politické koncepci dnešního Švýcarska, Kajmanských ostrovů, Libye, Singapuru, Saúdské Arábie, Bahrajnu, Kataru, Ománu, Sjednocených arabských emirátů, Kuvajtu atd. (Vždyť přece v roce 1990 – 1991 bojoval za Kuvajt, za tento absolutistický emirát s trestem smrti a fyzickými tresty, celý západní demokratický svět, včetně tehdejšího Československa.)

Že byla tato Sámova politická koncepce úspěšná, dokazuje skutečnost, že po roce 636 žila Sámova říše v míru se svými sousedy, a to jak s Avary, tak s Franckou říší, a vytvářela příznivé podmínky pro rozvoj našich předků.

Na odkaz Sáma, tj. jeho myšlenek a činů, navázala Velká Morava, na ni Český stát a v důsledku toho, dovoluji si tvrdit, existuje i dnešní Česká republika, i když dnes některé myšlenky a činy upadly v zapomnění.

Sámo zemřel v roce 658 přirozenou smrtí jako všemi oplakávaný a milovaný státník a jeho říše zanikla. Zbylo po něm 22 synů a 15 dcer, které měl s 12 ženami, protože v plodnosti je věčnost.

Obrázek: Pravděpodobná poloha Sámovy říše, autor: Zmaj; Wikimedia Commons

Autor: Vilém Vácha

Teď trošku něco pro ty, kteří mají rádi čísla:

Dozvěděli jsme se, že Ministerstvo spravedlnosti (dále budu uvádět již jen MS) mělo na letošní rok ze státního rozpočtu přiděleno 20,5 mld. Kč. K tomu, aby MS fungovalo tak, jak by mělo či jak se očekává od občanů tohoto státu, by mělo dostat na rok 30 mld. Kč, což je o necelých 10 mld. více. Zatímco tedy ostatní ministerstva dostanou na příští rok méně, paní ministryni se podařilo vybojovat o celou 1,5 mld. více, tudíž MS bude hospodařit s 22 mld. Kč, což můžeme uznat, je velkým úspěchem.

Z rozpočtu, který má MS k dispozici, jde 300 mil. Kč ročně na investice.

MS zaměstnává konkrétně ve své budově 340 zaměstnanců. Dále na 90 soudech celkem 3 036 soudců + dalších X civilních zaměstnanců, na 90 státních zastupitelstvích cca 2 000 státních zástupců, 10 000 lidí u Vězeňské služby (počítaje do toho jak příslušníky, tak civilní zaměstnance). Celkem se jedná o sumu cca 30 000 zaměstnanců.

Ví se zhruba o 30 % lidí v resortu MS, kteří „netáhnou“ a práci za ně oddě

Ročně se u soudu projedná 700 000 věcí. Průměrný proces trvá tři čtvrtě roku. Každý rok přibývá 10 % případů, ale noví soudci ne a ne se „vylíhnout“.

Denně vyjde vězeň v ČR rozpočet MS na 33 €, v SRN je to již 130 €. Ale co se samotného jídla týče, služební pes v resortu MS stojí na den 100 Kč, kdežto takový vězeň pouhých 45 Kč. To je také zajímavé zjištění. J

První z věcí, kterou paní ministryně po svém nástupu do funkce podstoupila, bylo zjišťování, kam „odtékají“ peníze, že jich MS má tak málo. Pro příklad mohu uvést, že do budovy MS docházela každý den firma, která zalévala všechny květiny v budově, což činilo 25 000 Kč měsíčně. Stejně tak výzdoba kanceláře paní ministryně činila za měsíc cca 28 000 Kč. Obě tyto zbytečnosti paní ministryně odstranila.

Velice zajímavé pro mne bylo zjištění, že soudci nemají žádné odměny. Přijde mi to demotivující, neboť „netáhla“ dostanou stejný plat jako „táhla“, která se nemají proč snažit (ono přesvědčení je sice hezká věc, ale chtě nechtě časem dojdou do stavu, kdy si položí otázku: ,,Mám já to zapotřebí, když ten lempl nedělá nic navíc a máme oba úplně stejně? Proč se tak snažím?“). Toto by jistě stálo za změnu, i když kde na to vzít peníze? A hlavně by se muselo zajistit důkladnou kontrolou, že ti, co mají najednou strašně moc „odklepnutých“ případů, je projednali opravdu důkladně, vzali v potaz veškeré skutečnosti a věc rozhodli při svém nejlepším vědomí a svědomí, ne proto, aby dosáhli na odměnu za počet projednaných kauz.

Paní ministryně nám sdělila, že není motivována být, co se pronájmu nevyužívaných prostor patřících MS týče, dobrou manažerkou, neboť veškeré peníze, které do pronájmu prostor (např. do ubytování v Justiční akademii přes léto) vloží, už nikdy neuvidí zpátky. Povlečou se postele, vyperou se cejchy, to vše něco stojí. Místo aby se jí toto vrátilo na ceně za ubytování, s těmito penězi se může rozloučit, dostává je totiž Ministerstvo financí. Stejně tak toto ministerstvo kasíruje i peníze, které se strhávají vězňům z výplaty, kterou dostanou na úhradu nákladů věznění. I tam se však nejedná o nijak závratné částky. Údajně dostávají 1 500 – 2 000 Kč. (Teď si jen nejsem jistá, jestli jsem si neseděla na uchu, když paní ministryně vysvětlovala, zda je to částka, kterou dostanou po stržení všeho, či částka, kterou dostanou od firmy celkově. Ve druhém případě by se totiž musely firmy přetrhnout o dovážení práce do věznic, neboť tak levně jim práci nikdo nikde neudělá.) Ti, co mají invalidní důchod, si jej mohou ponechat celý, na ten jim nikdo sahat nesmí.

Byla jsem zvědavá, jak se bude praktikovat trest ukládání domácího vězení, který má od Nového roku své místo v novém trestním kodexu. Praktikovat se bude údajně přes nedostatek financí na technické vybavení (počínaje GPS-náramky, konče výpočetní technikou, která bude kontrolovat pohyb osob vybavených náramky) tak, že budou chodit v době, kdy mají být „odsouzenci“ doma, do jejich domácností kontroly. Tyto mají vykonávat pracovníci Mediační a probační služby a dalších 90 lidí, kteří budou zaměstnáni jen na danou činnost. Až tak po devíti měsících, kdy proběhnou všechna výběrová řízení na firmu, která bude dodávat technické vybavení MS, možná systém bude fungovat tak, jak to měl zákonodárce v úmyslu. Čili jsem se utvrdila v jednom, opět budou všichni prvním dnem, kdy má něco fungovat, strašně překvapeni, že to už má fungovat, protože ještě vůbec nic není a nejsou na to peníze, natož aby proběhl nějaký zkušební provoz. Za příklad může posloužit spuštění systému v lékárnách, kdy se musí vydávat léky obsahující pseudoefedrin jen na recept a po zapsání občanského průkazu toho, kdo si lék vyzvedává, do systému. Stejně tak i systém datových schránek, kdy ti, co by je měli mít jako jedni z prvních (můžu uvést zrovna soudy, když už se bavíme o MS), je opět nemají.

Velice zajímavou kapitolou bylo i řešení problému, co s těmi čtyřmi procenty platu, o které mají přijít státní zaměstnanci od Nového roku, paní ministryně provede. Zamýšlela se nad variantou propustit čtyři procenta lidí, když je nedostatek sil? Navíc by to musela udělat v rámci organizačních změn, každému z nich by bylo nutné dát odstupné. Tím by se peníze neušetřily. Snížit platy jen tak někomu nemůže, na to nemá pravomoc. To je v rukou vlády, aby odsouhlasila nový právní předpis, kterým se sníží tarifní tabulky o 4 %. Sebrat zaměstnancům odměny? Ty údajně nedosahují ani těch 4 %, takže to problém také neřeší. Nezávidím paní ministryni, že stojí před takovýmto problémem. Ať totiž udělá cokoli, vždy se najdou hloupí lidé, kteří ji odsoudí, i když se to bude snažit provést podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Přeji paní ministryni ještě mnoho krásných dní ve výkonu své funkce, ať už se jedná o měsíce či roky. Určitě je to velice zajímavá zkušenost, kterou by měl alespoň jeden den podstoupit každý z těch remcalů, co čtou bulvár a sledují bulvární televizní zpravodajství, umějí jen nadávat v hospodě nad pivem, vše vědí nejlépe a se vším si umějí poradit. Ono by je pak takové to prázdné tlachání velice rychle přešlo.

Jednu veselou připomínku ještě na závěr. Říká se „darovanému koni na zuby nekoukej“, avšak propiska z MS (která, doufám, že byla určena k odnesení domů) jaksi bojkotuje moji práci na ulici. Dávám-li lidem podepsat pokutové bločky, nějak se jí nechce a nechce psát. Je zvyklá na teplíčko a to je špatné, protože já pak musím nosit propisky záložní. Že by se mi ta propiska snažila něco naznačit?

Autor: Helena Kolská alias Helča Kolča

Daniela Kovářová vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (1987). V 90. letech začala spolupracovat s Českou advokátní komorou. Od konce 90. let aktivně publikuje, napsala desítky odborných článků v právnických časopisech. Je literárně činná, vydala dvě knihy povídek a pracuje na dalších knihách. V květnu 2008 byla jmenována ředitelkou Justiční akademie, jejímž předmětem činnosti je vzdělávání soudců, státních zástupců a dalších justičních zaměstnanců. Daniela Kovářová je vdaná a má dvě děti.

V rozhovoru s paní ministryní se záměrně vyhýbáme současné politické situaci, dění kolem předčasných voleb, udělování titulů na plzeňské právnické fakultě atd. Bylo by určitě zajímavé se zeptat, ale chtěli jsme udržet informace z rozhovoru nadčasové. Situace v těchto kauzách se mění každým dnem a vzhledem k uzávěrce tištěného i elektronického čísla časopisu by už informace nemusely být aktuální. Účelem mensovního časopisu také není suplovat denní tisk, rozhovor proto budeme směrovat k členství a aktivitám Daniely Kovářové v Mense.

Kdy jste začala vnímat svoji vysokou inteligenci?

Mám-li být upřímná, nikdy jsem neměla pocit, že bych oplývala vysokou inteligencí. Naopak před lidmi, kterým to myslí, mám celoživotně velký respekt.

V čem si myslíte, že pro vás byla inteligence v životě nejpřínosnější?

Byť je mi znám bonmot, dle něhož je IQ pouze číslo udávající schopnost řešit testy IQ, její největší přínos vidím ve schopnosti pochopit jevy a události kolem nás. Z vlastní zkušenosti vím, že samotné vysoké IQ nezaručuje ani štěstí ani vysoké pracovní uplatnění (koneckonců žiji s členem Einsteinovy společnosti).

Jak a kdy jste se dozvěděla o Mense? 

Od šestnácti let se zajímám o sci-fi a s Mensou jsem se poprvé setkala na některém z conů, v jehož průběhu jsem se zúčastnila přednášky Honzy Fikáčka a následně testování IQ.

Co vás přivedlo k myšlence nechat se otestovat? Kdy jste se nechala otestovat?

Jak jsem odpověděla na předchozí otázku, šlo o okamžité rozhodnutí a spolu s kamarádem Alešem Boháčem jsme tehdy testem úspěšně prošli, což nám umožnilo o několik měsíců později za vydatné pomoci tehdejšího předsedy Mensy Jana Fikáčka založit pobočku Mensy ČR v Plzni.

I když se situace oproti minulosti již zlepšila, pořád je málo žen ve vysokých (nejenom) politických funkcích. Ví vaši kolegové o tom, že jste členkou Mensy? S čím se „srovnávají“ lépe, s tím, že jste žena, navíc krásná blondýna, anebo s tím, že jste vysoce inteligentní?

Pro uplatnění v životě považuji za důležitější další formy inteligence, zejména inteligenci emoční. Všichni mí kolegové ve vládě jsou absolventi vysokých škol, o jejich inteligenci tedy nepochybuji, na druhé straně kvalitu člověka vidím v celém souhrnu dalších schopností a dovedností, z nichž si např. cením tolerance, smyslu pro humor nebo velkorysosti.

Jako blondýna ovšem musím přiznat, že v některých komunikacích zejména se silnějším pohlavím je praktičtější inteligenci skrývat a zesílit barvu vlasů. Bez ohledu na výšku IQ je udivující, jak barva vlasů zabírá.

Co si myslíte obecně o přístupu našich spoluobčanů k nadaným lidem?

Cítíte v tomto přístupu nějaké změny?

Domnívám se, že naše společnost má pro nadané lidi pochopení, které je někdy doprovázeno bezuzdným obdivem k celebritám. Vzpomínám si na své krátké působení ve správní radě gymnázia Buďánka a z této doby vím, že provozování školního zařízení pro nadané děti není jednoduché.

Jak zvládáte sladit mimořádně náročnou práci a péči o rodinu? Máte aspoň malinko času i pro sebe? Kde/jak nejraději relaxujete?

Obávám se, že vše zvládnout na sto procent není reálně možné, občas jsem plna výčitek svědomí, neboť od dětí utíkám do práce a z práce zase domů. Bez obětavé chůvy a hospodyně bych určitě nebyla schopna chod domácnosti zabezpečit. Času pro relaxaci mi zbývá málo, ale pokud je to možné, s oblibou relaxuji u četby knih, při lázeňských procedurách, při malování a výrobě šperků.

Co vás přivedlo k rozhodnutí vstoupit do vysoké politiky? Jak nyní své rozhodnutí hodnotíte?

Šlo o souhru šťastných náhod a o štěstí. Z odstupu sedmi měsíců svůj souhlas s nominací vidím jako rozhodnutí naivní, i když ani dnes bych se nerozhodla jinak.

Co se tím nejvíce změnilo ve vašem životě?

Nejzajímavější pro mě je vidět do rozhodovacích procesů a zjišťovat, jak se tvoří strategická rozhodnutí. Na druhé straně jsem přišla o soukromí a o kus vlastní přirozenosti a poznala na vlastní kůži práci médií.

Jak se vyrovnáváte s pozorností veřejnosti? Kdy vám nejvíce vadí? Jak snášíte mediální pozornost?

Zájem médií při soukromých aktivitách je naštěstí minimální a se zájmem veřejnosti jsem se zatím setkala jen v pozitivním smyslu.

Pod pseudonymem Ida Sebastiani (jméno babičky, která byla Italka) jste vydala knihu sci-fi povídek s názvem Minutové povídky. V září 2009 vyšla druhá kniha Láskyplné povídky, rozepsané máte Justiční povídky a Erotické povídky. Co je inspirací pro vaši literární tvorbu? Na jaká témata píšete nejraději?

Inspiruje mě každodenní život a do svých povídek transformuji zážitky vlastní i svých přátel. Někdy je předem upozorňuji, že jejich příběhy použiji, ale postavy, s nimiž rozehrávám literární děje, začnou obvykle jednat a žít vlastním životem, takže výsledný příběh nemá s reálným motivem příliš společného. Mám ráda příběhy s tajemstvím a špatné konce a povídka mě plně uspokojí zejména tehdy, má-li zvláštní zakončení.

Sledujete stránky Mensy České republiky? Chystáte se zúčastnit nějaké mensovní akce?

(pozn. autorky – V listopadu se speciálně pro mensany v prostorách Ministerstva spravedlnosti uskutečnila přednáška spojená s besedou s paní ministryní na téma Vyhlídky justice v ČR a Osobní postřehy z předsedání Rady EU, kterou navštívil velký počet členů.)

Dříve jsem webové stránky sledovala, ale v současné době mi nezbývá příliš času k surfování po internetu. Počítač používám jako pracovní nástroj a jsem ráda, když stihnu prolistovat tištěnou verzi časopisu, než mi poštou dojde další číslo.

Dříve (za předsedy Jiřího Bělohlávka) jste byla aktivní členkou Mensy; čemu jste se v té době věnovala? Zúčastňovala jste se akcí a/anebo jste i akce organizovala? Jak si ve vašich očích stojí dnešní Mensa ve srovnání s tehdejší Mensou?

Připouštím, že se lehce nadchnu pro vše, s čím se setkám, takže i v Mense jsem byla zejména kolem let 1995 – 1999 poměrně aktivní. S radou Mensy i s Jirkou Bělohlávkem jsem zažila zajímavé období a děkuji jemu i Vaškovi Fořtíkovi, že mi dali možnost tuto zkušenost zažít. V roce 1999 mé aktivity přerušilo narození syna, a protože jsem nepřerušila advokátní praxi, na přelomu let 1999 a 2000 jsem byla nucena některé aktivity ukončit, neboť den měl a dosud má bohužel jen čtyřiadvacet hodin.

Dnes je Mensa rychlejší a modernější, její aktivity se rozrůstají a věřím, že oslovuje větší publikum. Držím jí palce k moudrému vedení a zajímavým aktivitám.

Paní Kovářová, děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v náročné práci. Pokud vám čas dovolí, rádi se s vámi uvidíme na některé z mensovních akcí.

Daniela Kovářová exkluzivně pro časopis Mensa ČR poskytla ukázku své literární tvorby. Povídka je jedna z jejích nejnovějších.

Autor: Zuzana Šimková, foto Luděk Kovář

Průběh akce byl pro mě několikanásobným příjemným překvapením. Již první část vystoupení věnovaná zajímavým aplikacím a interpretacím typu her, které se nazývají „vězňovo dilema“, obsahovala řadu původních postřehů a interpretací. Ve druhé části byly zmíněny některé myšlenky z knihy o teorii her a redistribučních systémech, která mi nedávno vyšla. [1] Potěšilo mě, že se o ní ví i v tomto prostředí a že inspirovala část diskuse. Zejména jsem pak ocenil, že již v průběhu večera dvojice přítomných dokázala vyřešit poměrně náročný problém dělení dědictví mezi pět bratrů [2] a další z účastníků – Jiří Volf – mi řešení poslal hned další den. Přesvědčil jsem se, že mensané skutečně umí myslet.

Způsob logického uvažování, který jsem měl možnost sledovat již na besedě, přesné odhalení velmi jemných a skrytých předpokladů, na kterých stojí řešení, tak jak je obsahoval mail jednoho z účastníků zaslaný hned druhého dne, mi vnuklo nápad: Dokážou se takto mensané vyrovnat s některými obdobnými otevřenými problémy, s nimiž si láme hlavu náš tým řešící problematiku modelování procesu vyjednávání v redistribučních systémech?

Problém dělení dědictví mezi pět racionálních, ale zlých bratrů je typický příklad z oblasti teorie her, kdy dochází k distribuci prostředků na základě vytváření koalic. Teorie redistribučních systémů se zabývá obdobnou problematikou, ovšem vztaženou k praxi. Pokud by měl někdo zájem dozvědět se o ní něco více, mohu mu doporučit podkladové materiály z archivu našeho pravidelného teoretického semináře. [3]

Pokusím se stručně sdělit, o jaké otevřené problémy teorie redistribučních systémů jde, včetněkontextu jejich vzniku a významu řešení. Především je nutné zdůraznit, že modelování různých typů vyjednávání není samoúčelné. Hledáme prostřednictvím něj „zajímavé“ strategie vyjednávání. Ovšem které strategie vyjednávání jsou zajímavé? S trochou nadsázky lze říci, že ty, které jsou „vytaženy z Platónovy říše idejí“. Poznají se podle toho, že se těžko hledají a když se najdou, zjistí se, že jsou tak samozřejmé, že jinak to ani nemůže být… Kromě toho má nalezení takové „platónské“ strategie zpravidla značný význam jak pro další rozvoj teorie, tak i při praktických aplikacích.

Teorie her se zabývá situacemi, kdy je výsledná situace určena nejen naší volbou, ale i volbou někoho jiného, případně několika dalších subjektů. Řešení konkrétních úloh předpokládá, že známe hráče, strategie, kterými disponují, a výplatní matici, tj. to, kolik kdo dostane, pokud jednotliví hráči uplatní některou ze svých strategií. [4] Hry rozlišujeme podle několika kritérií. Jedním z nich je počet hráčů. Poměrně dobře jsou matematicky popsány hry se dvěma hráči. Hry s více hráči jsou mnohem složitější, zejména pokud uvažujeme, že mohou vznikat koalice a docházet k vyjednávání mezi hráči. Jedním z případů je i teorie redistribučních systémů, která vychází ze dvou předpokladů: 1. čím větší je odchylka odměn hráčů od jejich výkonnosti, tím více poklesne výkon systému; 2. příčinou této odchylky je vznik koalic. Model elementárního redistribučního systému je koncipován tak, aby postihl to nejdůležitější a současně nejjednodušší, s čím se v dané oblasti setkáváme. V logice věci má tři hráče (A, B, C), každý z nich má stejný vliv na daný systém, kteříkoliv dva hráči mohou vytvořit koalici, výkonnost hráčů je oceněna malými přirozenými čísly (např. 6:4:2). Výplaty hráčů pak můžeme zobrazit ve trojrozměrném prostoru, kdy každé ose souřadnic odpovídá výplata některého z hráčů. Vliv snížení efektivnosti systému v důsledku odchylky výplat od výkonnosti hráčů můžeme vyjádřit redistribuční rovnicí, např. x + y + z = 12 – ·.R(x – 6, y – 4, z – 2), kde x + y + z je součet skutečných výplat jednotlivých hráčů; 12 je maximální odměna, která by mohla být rozdělena, pokud by výkon redistribučního systému byl maximální, což znamená, že by nedocházelo k redistribuci, rozdělení výplat by proběhlo podle výkonnosti; · je koeficient snížení výkonnosti; R(x – 6, y – 4, z – 2) je funkce vzdálenosti rozdělení skutečných výplat od výplat podle výkonnosti hráčů (v našem přístupu ji modelujeme jako prostorovou vzdálenost, tj. odmocninu ze součtu čtverců).

Struktura všech možných (tedy i nezajímavých) strategií v redistribučních systémech je složitá. Každý hráč má totiž následující možnosti: 1. dát návrh na rozdělení výplat jednomu hráči, druhému hráči, oběma hráčům současně; 2. čekat až jiný hráč dá návrh a reagovat na něj – přijmout, odmítnout; 3. čekat až dá druhý návrh třetí hráč a reagovat na obě nabídky. Přitom každý návrh na rozdělení podle redistribuční rovnice (tj. na redistribuční ploše) je konkretizací obecné strategie, tj. množina strategií je vícerozměrná s mohutností kontinua (každý hráč má nekonečně mnoho, dokonce nespočetně mnoho strategií).

První nalezená skutečně zajímavá strategie platónského typu umožnila, aby model vyjednávání začal chodit na počítači. Současně ukázala, že vyjednávání za podmínek orientace na tuto strategii konverguje k dosažení tří nestabilních rovnováh, v nichž vždy dva hráči diskriminují třetího. Nazvali jsme ji elementárním typem strategie vyjednávání. Lze ji ve stručnosti popsat takto: Předpokladem je, že každý hráč zná všechny kombinace výplat. Ke změně dojde, pokud si dva hráči zvýší výplatu. Jednání iniciuje vždy hráč, který je diskriminován (tj. je vně koalice). Tento hráč zná, jaké jsou výplaty ostatních dvou hráčů, a na základě toho dovede určit i to, jakou výplatu by měl v koalici s každým z hráčů stávající koalice, pokud by se jeho výplata (tj. výplata příslušného hráče, který tvoří stávající koalici) nezměnila. Vytvoření nové koalice nabídne tomu hráči, s nímž by měl větší výplatu, pokud by velikost výplaty hráče, kterému vytvoření koalice nabízí, zůstala zachována. Sobě navrhne výplatu, která se rovná procentuálně stanovému podílu (např. průměru, tj. 50 %) z rozdílu mezi největší a nejmenší možnou výplatou, kterou může v nové koalici dosáhnout. Od své výplaty odvodí velikost výplaty toho hráče, kterému vytvoření koalice nabídne, a ten tuto nabídku přijme. Diskriminovaným se pak stává druhý z hráčů předcházející koalice, který nyní podle stejných pravidel nabídne vytvoření nové koalice.

Odhalení rovnováh, ke kterým systém konverguje v případě vyjednávání na bázi elementární strategie, pak umožnilo zjistit, jak se systém chová, pokud na něj působí různé vnější vlivy (konkurence, možnost meziorganizační migrace, možnost nepředvídatelné změny výkonností hráčů apod.), tj. kam se posouvají tyto rovnováhy v případě, že je systém těmto vlivům vystaven. Z toho rovněž vyplynulo, čím lze argumentovat (případně doplnit argumentaci), pokud chceme vyjednat výhodnější podmínky.

Především však již první jednoduchý systém vyjednávání založený na strategiích platónského typu umožnil odhalení mimořádně významné skutečnosti. Totiž toho, že vnější vlivy lze rozlišit na kompenzované (kompenzovatelné) a nekompenzované (nekompenzovatelné). Pokud se podaří zablokovat určitý typ argumentace, pak nekompenzované vnější vlivy predeterminují typ koalice, který vznikne. To, co blokuje určitý typ argumentace se pak může replikovat („rozmnožovat“) v komunikačním prostoru a vést k predeterminování rovnováhy ve velkém množství reálných redistribučních systémů, následně pak vznikukřížových koalic mezi těmito systémy i od nich se odvíjejících sociálních sítí. Blokující replikátory, které tuto roli plní, jsou přitom v komunikačním prostoru vystaveny konkurenci („boji o přežití“), což vede k jejich zdokonalování, resp. vývoji. Čím větší je intenzita komunikace v příslušném komunikačním prostoru, tím silnější podněty pro vývoj replikátorů uvedeného typu na bázi přirozeného výběru vznikají. [5]

Existují však i jiné, dosud přesně nepopsané, neformalizované a tudíž i nepřenesené do podoby, která by umožnila jejich simulaci na počítači, typy vyjednávacích strategií, které mají významné důsledky. V současné době např. intenzivně hledáme strategii, která by umožnila „pozvednutí“ vývoje v redistribučním systému ze situací, kdy se vytvářejí diskriminující koalice, k situaci, která je pro všechny hráče „nejvýhodnější“. Musíme ovšem upřesnit i to, co znamená „nejvýhodnější“ v tomto kontextu. Jedná se totiž o situaci, která má rysy jak paretovské, tak i nashovské rovnováhy. [6]

Model elementárního vyjednávání v redistribučním systému ukazuje následující: 1 střídají se případy, kdy každý hráč je ve vítězné koalici a kdy je mimo ni a je tedy diskriminován; 2. střídají situace, kdy každý hráč má ve vítězné koalici o něco více a kdy o něco méně.

Počítačové zobrazení procesu vyjednávání vypadá takto: Souřadnice zde představují výplaty hráč. Projekce redistribuční plochy je ohraničena silnými černými křivkami. Ty současně představují body, kdy má jeden z hráčů nejnižší možnou výplatu. V daném případě je výchozí, tj. první dojednaná situace označena zeleným bodem. Slabé modré linii ukazují další kroky vyjednávání, které postupně konverguji ke třem fialovým bodům – příslušným nestabilním diskriminačním rovnováhám.

Jeden z účastníků (a některý bude první, pro ostatní to v tu chvíli ještě nebude platit) zjistí následující: Pokud vyplatí každému z druhých hráčů průměr dvojnásobku větší výplaty a nejmenší výplaty, tj. více než mají průměrně, jeho vlastní výplata bude vyšší než jeho průměrná výplata. Tj. může navrhnout paretovské zlepšení, na kterém vydělá on sám nejvíce.

Matematicky vypadá návrh každému ze dvou ostatních hráčů takto: 1/3 krát (2 krát vyšší poslední výplata ve vítězné koalici plus 1) oběma ostatním hráčům a sobě to, co vyjde jako řešení redistribuční rovnice.

Odsud vyplývají otázky: 1. Jak dojde k tomu, že se hra „pozvedne“ z vytváření plně diskriminujících koalic (v nichž jeden hráč má vždy nejmenší možnou výplatu) k vytváření koalic, kdy i diskriminovaný hráč dostane výplatu vyšší (a v procesu vyjednávání rostoucí), resp. kdy přestává být diskriminován? 2. Kdy a jak konverguje proces vyjednávání v tomto případě k rovnováze, ve které není nikdo diskriminován?

Za těmito otázkami se skrývá mnohem více, než by se na první pohled zdálo – jde totiž o přechod od konfrontace ke kooperaci zúčastněných hráčů; existuje určitá naděje, že identifikování a popis příslušné strategie vyjednávání odhalí to, co je přítomno v každém přechodu od konfrontace k rozumnějšímu řešení problémů.

Lze namítnout, že zadání problému (hledání konvergenční strategie) není zcela přesně definováno. Ale to je standardní badatelská situace. Zformulovat úplně přesné zadání je skoro totéž jako již dát hotové řešení. Vyjasňování předpokladů zpravidla probíhá současně s upřesňováním zadání.

O autorovi

Radim Valenčík (1953) působí na Vysoké škole finanční a správní jako vedoucí katedry ekonomie a mezinárodních vztahů. Rediguje internetový časopis Marathon věnovaný společenskovědní problematice. Je rovněž členem Institutu pro sociální a ekonomické analýzy.

Poznámky

[1] Valenčík, R., Teorie her a redistribuční systémy, Praha, VŠFS EUPRESS 2008. Podrobné informace o knize včetně většího výňatku a recenzí jsou na http://www.palmknihy.cz/

[2] Lze nalézt na www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/80E893693576F0BDC12571140063B8BA?OpenDocument

[3] Jsou ke stažení na www.vsfs.cz/?id=1046

[4] Velké množství materiálů k teorii her lze nalézt prostřednictvím Google. Doporučuji zejména http://euler.fd.cvut.cz/predmety/teorie_her/ , kde jsou plné texty přednášek RNDr. Magdalenay Hykšové, Ph.D. z Ústavu aplikované matematiky Fakulty dopravní ČVUT. V tištěné podobě jsou velmi dobrá skripta nedávno zesnulého Prof. RNDr. Miroslava Maňase, Dr.Sc. Teorie her a konflikty zájmů, která vyšla na VŠE v roce 2002.

[5] Tím se náš výzkum dostal velmi blízko tomu, co se nazývá teorií memů. Zájemcům o tuto oblast poznání, které někteří nepřiznávají status vědy, lze odkázat např. na knihu Susane Blackmoreové Teorie memů, která vyšla v roce 2001 v nakladatelství Portál.

[6] Paretovská rovnováha je situace, kdy nejsou možná paretovská zlepšení, tj. když si nikdo nemůže polepšit, aniž by si někdo jiný nepohoršil. Nashovská rovnováha je situace, kdy každý ze subjektů systému (hráčů) realizuje jako svou strategii tu, která počítá s nejhorší možnou reakcí protihráčů usilujících o maximalizaci svého užitku.