ANI SRIEŇ, ANI CHUMELICA HMLY

Pooraná pôda, miestami oziminy sa zelenia,
už tých stôp niet,
už ich povypĺňal prvý sneh…

Vyšliapané cesty sa lúčia, odchádzajú…
Nájdeš ešte domov?

Haluze, polámané konáre.
a nich dravé vtáky na teba gániace luhajú, drancujú…

Kráčať neprestávaš…
predsa cítiš teplo – slyšíš vyspevúvanie tvojej pece.
Upokojuje ťa to,
hoc domov tvoj je preďaleko.

Dôjdeš doň, dôjdeš.
Ľúbosť neoklameš.

ŽELEZNIČNÉ OČI

Mala v očiach všetok ten čas.
Stretla moje oči v žltastom poli,
a ja som pocítila razom večerné smutno,
také ktoré sa tiahne zo starého kopca,
z dávnej púte,
z prechádzok oproti slnku,
z posedávania si na lavičke pri kaplnke,
z jari, ktorá si snímala z ružového klobúčka lupeň…
morušami farbiacimi ten horný kraj.

Mala v očiach všetky tie jari.

JEHO HODINY

Pofukovalo.
Mesiac mal v sebe ešte včera modré chumáče večera…
ráno ho vystriedala teplá tma.

Preľaknutý… visel Mesiac z oblohy ešte vždy.
Ani vo vetre, nechcel sa prenechať osudu,
odísť za kopce sladkých spánkov.

Za vŕšteky sa nechcel rozhliadnuť.
Tam, kde najstaršie svetlo nedospieva,
dve mačky zvlčené sa neodlúčia…
Tam kde, mladosť, ale dávna mladosť nezabúda na mená,
kde vidiecka zhrbená láska nezhadzuje ihličie,
kde písmenami maľované pohľadnice netratia vône.

Za sladkými spánkami, nechcel sa Mesiac vydať.

Pofukovalo.
Ale možnože, bolo ešte pre neho skoro.

ZNOVU HRÁ NA TELE

Počúvali sme o pohľadoch na náš zašlý čas,
ale nemohli sme sa obzerať na včerajšky…
Boli by sme sa utopili v minulosti,
med by nás ošialil, že nie je srdcovou krvou.

Počúvali sme, že potrebujeme lásku,
že potrebujeme hodvábnu kolísku…
Zadubili sme sa a utekajúc dolu svahom,
kričali kry na nás, nech sa zaľúbime na lavičkách,
a či i v tej komnate, v ktorej tma kropí na líca mäkké svetlo.

Počúvali sme, ako ožíva strach a v ňom tuhá vášeň,
ale to bola len polovičatá pravda…
Bála som sa len ja,
zatiaľ čo ty si si robila kúpele – obárala si sa v záhradných vodách…
bez popálením, bez ďalších jaziev,
celá si sa vystierala…
opovážlivosť tvoja usmrtila všetky divadelné opery.

Počúvali sme, kde je to miesto – tiché, ale neskrotne rujné,
ale ty si ho už dobre znala,
sama si v ňom vyrastala.
Teraz učíš mňa, ako ísť krkolomnou cestou,
a v nej sa bozkať s kvetnými agóniami,
spať nezletilo bez šiat,
ale ráno byť plná závojových úmyslov Mesiaca.

Počúvali sme, čím sú naše myšlienky, skutky a hriechy také čisté,
keď zem je oblatená vzdychmi, čo i diaľky zvádza.
Stuchlé dni odchádzajú,
začína znovu pofukovať…
Na tele nám hrajú hlasy tranzistorových piesní.
Znovu pofukuje.
Piesne nám húdli…
karnáty na tele.

Andrea Šťástková (3. místo dospělí)

Óda na periferii

A tak zatímco za námi cinkaly zvonky tramvají,
smáli jsme se těm lidem,
co se týden co týden tlačili v přeplněných vagonech, jen aby
se na pět dní ohřáli ve stověžatém městě,
tak úžasném, že tu chce být každý.

Nad skleničkou vína jsme se radovali,
že na víkend můžeme zůstat tady,
zatímco oni jsou odsouzeni k nekonečné cestě
do Aše, do Břeclavi nebo Vsetína,
do míst, kde je ve tři ráno docela ticho,
kde se kočka přecházející cestu v půlce zastaví,
abys ji pohladil,
a kde tě paní v potravinách zná jménem.

Večer jsme se vraceli do našich malých bytů
s pocitem, že nám nic nechybí,
aby oni vstávali s výhledem do zahrady nebo na louku,
dýchali čerstvý vzduch smísený s vůní buchet,
které jim maminka v neděli večer zabalila do ubrousku.

V pondělí se s námi zase v metru smísí,
unavení a trochu pomačkaní z cesty,
když my se budeme sotva probouzet.
A za těch pár okamžiků
nikdo z nás nepozná,
o co věrni svému městu
přicházíme.

Dětský pokoj

To místo jedinečné, jediné
na věky krásné, tolik nevinné,
tebe sotva překvapí svou polohou,
zatímco ostatní nalézt ho nemohou.
Tam slova nepálí, tam slova hřejí,
jak svíčky oheň v boji s beznadějí.
Tam vykouzlí úsměv i rohlík či topinka,
jen tím, že chystala je tvoje maminka.
V tapetách tvé dětské sny zůstávají
a z vybledlých fotek jen dech se ti tají.
Jsi tu sám sebou, tak proč nepoznáváš
odraz kluka v zrcadle, kterému máváš.

Jan Žižka (Čestné uznání dospělí)

DŮM S PAVLAČÍ

Domácí blues

V zrcadle tiše plují modrobílé stuhy,
ma jsou to ty, co někdy nosíváš,
rána jsou bez tebe jedno jako druhý,
sama to dobře víš, tak proč se ukrýváš?

Už dávno minul čas, kdy zněla vlídná slova,
zůstaly dluhy z nevyřčených vět,
modrá a bílá je to, co nám zbylo
ze všech těch barev našich mladých let.

Život je na chvíli pak všechno hezké zmizí,
zvadne i růže, nad níž tajil se ti dech,
jen slunce bude dál kreslit zlaté pruhy,
v společném pokoji po šedivých zdech.

Předměstí

Někdo má rád bílé štíty domů,
široké třídy a náměstí,
já ale míval, věřte tomu
– vždycky raděj předměstí;

protože:
Kde potkáš ty, co jinde ne?
Jen tam, tam na předměstí,
kde nebe je před ránem stříbrné,
jen tam, tam na předměstí.

Kde všechno má svůj rub i líc?
Jen tam, tam, na předměstí,
kde žít můžeš si i když jsi z Nemanic?
Jen tam, tam, na předměstí.

Tam ulice vedou až do nebes,
jak dlouhé a úzké vrásky měst
a k ránu je vidět tolik hvězd,
jen tam, tam na předměstí.

Kde půjčil sis na věčnou oplátku?
Jen tam, tam na předměstí,
kde veselo bývá už od pátku,
jen tam, tam na předměstí;

kde po dešti často duha je,
kde svět končí za točnou tramvaje,
kdes zpaměti znal všechny partaje,
jen tam, tam na předměstí.

Tam ulice vedou až do nebes,
jak dlouhé a úzké vrásky měst,
a po jedné z nich vrátím se,
ze svých cest až k nám,
tam na předměstí.

Dům s pavlačí      

Je už to nějaký ten pátek,
co žiju v domě bez oken.
Ztratil jsem klíč od zadních vrátek,
teď nevím jak a kudy ven.

Bytná mi zastavila vodu,
a včera odpojili plyn,
jde o to dočkat do důchodu,
říkal můj soused jménem Grimm.

Zamlada čítával jsem Zolu,
abych stačil starším v hovoru,
teď padá prach na desku stolu
a výtah jede nahoru;

a výtah jede a prach padá,
jenom čas kolem otáčí,
z nás dvou jen noc je ještě mladá,
noc, v tomhle domě s pavlačí.

Dneska už dávno nečtu Zolu,
co nevím, to mě nebolí.
Prach padá dál na desku stolu
a čas je vlastně soukolí.

Je už to nějaký ten pátek,
co žiju v domě bez oken.
Ztratil jsem klíč od zadních vrátek
a nevím jak a kudy ven;

bytná mi zase zastavila vodu,
a včera odpojili plyn,
jde o to dočkat do důchodu,
říkával soused jménem Grimm.

Však jednou – zaplatím vše zlatým listím,
co zvednou kola tramvají,
smířím se s mnohým a snad i s tím,
jak se ty pátky střídají,
jak se ty pátky střídají.

Barevný podzim (a moll)

Až půlka života už bude za námi,
až podzim promluví sytými barvami,
pro všechny ty večery, noci i svítání,
pro všechno to co bylo,
prosím, buď se mnou dál.

buď se mnou dál, jak první sloka básně,
jak ticho v zahradě, když ptáci odletí,
buď se mnou dál, jak jaro čarokrásné,
jak střípek ze zlata a první objetí,
buď se mnou dál, jak jaro čarokrásné,
jak střípek ze zlata a první objetí;

buď se mou dál, jak příběh z lepších časů,
jako ten déšť co padl cestou k nádraží,
buď jak déšť v pramenech tvých vlasů,
jak ten náš starý dům a okno s vitráží,
buď jak déšť v pramenech tvých vlasů,
jak ten váš starý dům a okno s vitráží.

Až vítr zvedne se vysoko nad námi,
a podzim odlétne jako barevný šál,
pro všechny ty barvy, noci i svítání,
pro všechno to, co bude,
prosím, buď se mnou tu dál.

Nela Fabíková (1. místo v kategorii 15–17 let)

Velká holka

Až vyrostu,
budu mít dům s tobogánem,
který povede
přímo z mého pokoje.
A tak každé ráno vyskočím
s těžkým školním batohem
(i učebnice fyziky
si chce občas jít zaplavat)
a převlečená do plavek
(dvoudílných,
jak nosí velké holky)
dám ranní šplouch –
stihnu ho ještě před školou.

Až vyrostu,
budu mít obrovskou zahradu
a v ní svůj vlastní les
s druhým domem
hluboko ve stromech.
A budu vysoko,
výš než ptáci,
budu mít přehled
a kontrolu
nad svým malým-velkým světem
nad svým malým-velkým životem.

Až vyrostu,
budu se denně vracet
do domu
bez hádek
a konstantního křiku
a bez špinavých triků
a bez jizev na těle
a bez oprátky
výhružně obemknuté
kolem mého krku.

Až vyrostu, budu šťastná…

Konečky vlasů v dešti

Doma jsem ve zbloudilé kapce deště,
která se omylem
rozplácne o beton.

Doma jsem v prázdném autobuse
hluboko v noci,
když klimbám
na špinavém sedadle.

Doma jsem u kadeřnice
v loknách vlasů
kroutících se na podlaze
jak upadlý ocásek
zděšené ještěrky.

Doma jsem ve zbytku kávy
upjatě lpícím
na dně prázdného hrnečku
okupujícího kuchyňskou linku.

Doma jsem na nejvyšší poličce
zahrabaná pod pokrývkou prachu,
který nikdy nikdo neutřel.

Violette Pospíšilová (2. místo v kategorii do 14 let)

Plamen

Kliku chladnou stáhnu dolů,
jen zlehka dveře popostrčím
pouhou špičkou svého prstu,
a, ani mrknout nestačím,

už valí se ven vůně sladká –
ta, již dobře znám.
Tak shodím z těla kabát,
boty – vůbec vše, co mám,
a jak jsem rázem lehká.

Pak projdu domem prázdným tam,
kde poslední plamínek plane
v kamnech stále vyhřátých.
Přihodím, čekám, co se stane,
a zničehonic – oheň!

Ten suší, kapku po kapce,
mé deštěm zmoklé vlasy.
Už jen přikrývkou se zahalím
a nechám si zdát cosi.

A jaké je mi teplo.

Poklad

Kráčím stejnou pěšinkou
přes stejně hustý hvozd,
na jehož konci, já snad sním,
tam stojí stejný most.

Ten most, jenž stále sklání se
nad vodou ladně tekoucí.
Ten most, jehož kamínků součet
znám jen já, vševidoucí!

Tak rozběhnu se tak moc rychle,
že jedním skokem ho zdolám.
V dáli z komína se kouří,
pročež z hlubin duše zvolám:

“Už jsem zpátky! Babi, dědo!”
Bábi běží s koláčem.
Děda srst Chlupáče tiskne,
pročísne ji kartáčem.

Tak dlouho byl jsem ve světě,
kde ztrácím se jak kapka v moři.
Tady to však patří mně
a jenom mně, vy malí škvoři!

Jenom já znám nazpaměť,
kde jaké smítko leží.
Boháč – ten, kdo má svůj svět,
jejž jako poklad střeží.

Tereza Gavlasová (2. místo v kategorii do 17 let)

tichá noc

mrzne.

zářivá světýlka,
sněhová postýlka
a malý holoubek
šlape sám zlehýnka,
předstírá klid.

chýlí se k půlnoci,
mrzne mu tělíčko,
buší mu srdíčko.

touží po pomoci,
bude jen snít.

tiše po náměstí
šedivý holoubek
tam a zpět přechází,
síly mu dochází.

přeje si,
neví, co.

snad kousek kabátku,
rybičku v pozlátku,
zrníčka hromádku…
nebo jen pohádku?

tu ho nečekaně
sevřou teplé dlaně,
uprostřed hloubání.

holoubek klepe se,
co osud přinese?
ať už ho odnese
na onen svět…

nevinné děvčátko,
s modřinou na tváři
svírá holoubátko,
očička mu září.

mrzne.

zářivá světýlka,
sněhová postýlka,
v ní šťastné děťátko,
se sivým holubem,

smutek pošel.

ptáček už nevnímá,
dítě ho kolíbá,
sen přenádherný má…

v spánku svém
dýchá zem
a malý holoubek
domů došel.

Kateřina Opatová (3. místo v kategorii 15–17 let)

Poničená vize léta

Červánky zakalený šedým dýmem,
letní lásky zmizí s tímto týdnem.
Naposled si zaplavem,
než zmizíš u Havla s davem.

Odlesky od prasklýho foťáku
jsou poetický jak vztahy na dálku,
akorát, že jsou i stejně nefunkční-
víc než filmový přestávky komerční.

Všechny ty naše výlety a nápady,
co se nám nad medovníkem zdály
tak, TAK, moc skvělý.
Tak proč bychom se vzdali?

Léto plný Tomáše Kluse, lásky a radosti ryzí.
Léto, co vytvořilo nespočet poničených vizí.
Léto roztříštěný jak sklenička o kov.
Léto, co mi konečně vytvořilo domov.

Nalejem prosecco

Odjedu někam daleko.
Ne na pláž, ne do lesa.
Tam, kde se pilo prosecco
a hrály se pexesa.

Z balkonu byly vidět západy.
Dojdu až k rybníku,
kde všude roste kapradí.
Na chleba dám dost šnytlíku.

Složím znovu ty velký puzzle,
uvařím polívku Co dům dal.
Vrátí se všechny iluze,
který jsi mi kdy vzal.

Budu tam úplně sama –
koukat se na ty západy.
Hlavu zaměstnám rébusama
a za tebe najdu náhrady.

Pustím si detektivku.
Že by nadpřirozeno?
Její duch objeví se vmžiku
a nalejem si prosecco.

Ivan Durnev (3. místo v kategorii 15–17 let)

Stýskání

Pod cizí oblohou, co svítí tak jasně,
proč zní mi ticho najednou halasně?
V zemi, kde řeky jinak šumí,
ptáci na větvích divně mluví.

Ve zdech, co šeptají cizím tónem,
stavím svůj příběh zlomky, slovem.
Prudce ten čas v pokoji plyne,
když v nové zemi cizinec žije.

Nebyla to volba, byl to rozkaz!
Věci se sbalily – nastal ten čas.
Hodnotu slovo v tu chvíli nemělo,
všechno se stalo, jako by mělo…

Domov mi vzali, pohodlí je pryč,
úsměv se ztratil, co na to říct?
Krajem, co v tváři skrývá mi stín,
hledám svůj směr, jak větru klín.

Každý kámen, co v srdci mi leží,
zpívá mi o domě, o lásce, o věžích.
O loukách krásných, co květinami voní,
o báječné poušti, kde se světlo zrodí.

„Domove, domove, drahý, jediný,
nejdražší, nejsladší nad světa končiny!“
Všude je dobře, všude je krásně,
ale domov jediný, ten je nejlepší.

Uměním svým zušlechtěna
živočišné něhy skvost
milující máma žena
tancující pro radost
Jak nebýt než jejím ctitelem?!

Do srdce únor dýku vťal
březen hned květy pošlapal
do koryt vrhnul je sviním
nežitý život jen viním
Nemrtvým stal jsem se netvorem?!

Zas jenom v představách ulétám
jak motýl pták šíp i střela
na sever na jih i sem a tam
do krajin jejího těla
moře tam hory úrodná zem

Ke krásným nohám se pohled vrací
Kdy mají hodiny otvírací?
Kdo jen smí vstoupit a čím se platí?
Živoucí naději navždy ztratit?!
Jakpak zní onen tajemný šém?

Roklí jsem odkázán pachtit se sám
vražedné toužit po průvodkyni
medvědí službě vždy neodolám
Na život že jsou tu druzí jiní??
Rozmarnou liškou nevykoupen

Prázdnotou otevře zas noc
svůj velký, temný chřtán.
Hnusným snům předhozen v moc,
hrudník stovkou uzlů omotán.

A samota z postele do nitra křičí,
že za touhu po lásce mně zničí.

Ráno úlevou světla se mi vysměje
a připraví další zbytečný den
z úzkosti a zítřků bez naděje,
bez lásky. Raděj být utracen.

Za víru touhy po blízkosti dvou uprostřed lidí,
za touhu po milování a dotecích, se nenávidím.

MÉ SVĚTLONOŠCE
(Bytostem v mém srdci)

Než v mých nocích temných světla svíc,
Ty´s byla a jsi pro mě víc

Pláčeš,
nemůžeš spát,
chovám Tě v náruči,
chodím kuchyní
a zpívám

Usínáš,
držíš můj prst,
je akorát do ručky,
sleduji Tvé snění
a usínám

Směješ se,
oči Ti září,
údolí ve slunci je pod námi,
do dálky se bělají vrcholky
a vzduch voní

Hraješ
pod oknem na piano
naše písně na přání,
hlas mi s melodií zápolí
a v srdci to zní

Jsi světlem ve dnech mého života
Dík za Tvou lásku, víru i tehdy za Godota

JSI TU SE MNOU

Jsem tu teď sám,
ve vodě ležím, ve vaně
Na dnešní noc vzpomínám,
na Tvoji vůni, tělo, dlaně

Tvůj šampon nalil jsem do vany,
mé dlaně s vodou ho promnou
Pak zavřu oči, vdechuji
a cítím, že jsi tu se mnou

I BŮH HLEDÁ SVOU BOHYNI
(Quo vadis)

V každé chvíli a místě žít
tisíce dá se realit

V tom moři kolem bez břehů
spáč osudem je vlečen
Nevnímá vlastních nádechů
před snovou modlou kleče

Jeden může najít směr,
plout mezi víry, mimo ker

Mlčky nechat se vlnou nést,
strach svůj, štěstí, zamknout
Vyhnout se boji, ne ho svést,
ve větru plachtu napnout

Tři či třináct i mnohem víc
v dobrém, zlém, nestvoří nic

Energií v moři hýří,
proudem pak se stanou
Každého, kdo někam míří,
svádí z cesty stranou

Dva moc mají splynout v pár
a věčnost vzít si jako dar

Nad mořem létat, zrušit čas,
tvořit kouzlem zrození
To důvod je proč zas a zas
i bůh hledá svou bohyni

Z podzimu přes zimu do jara plyne čas
Budoucnost z minula chtěla by brát i krást
Skutečnost uniká Sen mě má raději?
Do kamen na plamen dívám se s nadějí
Smrku i švestky kmen mění se na popel
V prach se jen obrátit není nic co bych chtěl
Povstat zas k životu jak Benu Fénix snad
Na hravost radost i dravost [sic!] více dbát
Souhrou a souzněním mocí slov uměním
Smyslně vášnivým lékem na běsnění
Bouřlivý nepokoj zkrotit ne potlačit
Vyrovnanost možná na dotek přikráčí

Hvězda blízká vzdálená

Cituplné touhy struny
rozechvívá melodicky
dáma jež tak čistě umí
vyzařovat z nitra vždycky
květy rtů a třpytem očí
rozkvetlá a harmonická
něžnou krásu – a můj zločin
přízeň její chtít si získat
jak Bajaja v utajení
možná jako Honza hloupý
budiž kuráž – ta se cení
nelze za ni nic však koupit
spoután přece bez okovů
stylem syna z rodu komet
blížím se zas mizím znovu
hvězdě blízké vzdálené hned

Mládí

Zuzana Francová

Já jsem to poupátko,
poupátko v rozpuku.
Tak už mě laskavě
nedržte za ruku.
Já prostě vyraším,
vůbec se nebojím,
možná že zakopnu,
nakonec obstojím.

Koukněte na vaše princezny z pohádek,
ty taky neměly ve věcech pořádek.
Karkulka u lesa s prevítem kecala,
blbému vlkovi sežrat se nechala.
Zvědavá Růženka píchla se o trní,
sto let je zakletá, celý zámek chrní.
Ubohá Popelka u pece seděla,
čočku a hrách tam sbírala z popela.
Hrozně se nudila, tak prostě z recese,
oříšek rozbila a byla na plese.

Nastalo rašení,
je důvod k panice?
Vůbec se nebojím,
spoléhám na prince.

Mám ji rád

Michal Strnad

Slunce svítí,
všechno voní,
příroda je
v rozpuku.

Až se tráva
zazelená,
posadím se
na louku.

Stromy pučí,
kytky kvetou,
brouk mi sedl
na ruku.

Jaro, to je
nejkrásnější,
vezmu mámu
za ruku.

Kategorie 15 – 17 let

Stáří hrdliček

Hana Kubeczková

Mé ruce jsou jako ptáci
Lačně zobou doteky
Ve tvých vlasech udělám si
Hnízdo, kde se budu hřát
Kde zůstanu navěky
Pro radost ti budu zpívat
Přežívat i umírat

Usadím se na tvé hrudi
Budu ti spát na žebrech
Ze sna pokaždé se budím
Když necítím srdce bít
Když snad neslyším tvůj dech
Ochránce, přesto tak slabý
Nikdy nenaleznu klid

Dnes němý ve tvém sevření
Uchýlím se do věčných běd
Co dříve bylo, už není
Zima je blázen do léta
A naše poprvé je naposled
Ráno z nás zůstane pouhý stín
Můj dotek navždy odlétá

Vyznání matematika

Hana Kubeczková

Intervaly naší lásky stále nejsou nekonečné
Však mé city každý den se s těmi tvými násobí
Trápí mě jen sjednocení množin našich atomů
Tato slova, tyto řádky snad ti brzy napoví
Že se máš mou podmnožinou zítra večer stát

Chci se s tebou rozložit na něžná prvočísla
Jeden na druhém jsme zlomky s čarou uprostřed
Já budu tvůj jmenovatel, staneme se jedním
Omluv prosím pošetilost mých komplexních vět
Jen na ose tvého citu toužím v noci spát

Obdivuji všechny křivky tvého souměrného těla
Graficky jej znázorniti zdá se jako hřích
Vím, že tvé srdce již není jen lomený výraz
Navždy budu základem všech mocnitelů tvých
Na Newtona a na Einsteina budeme si hrát

Už jsem si tě vypočítal, už mi nejsi neznámou
Odstranil jsem závorky, co držely nás zpátky
Zbavil jsem se svých záporných vlastností i čísel
Ty si pamatuj mé vzorce, já poznám tvé zkratky
Všechnu racionalitu krade schopnost milovat

Kategorie dospělí

Myšlenky a fantazie

Bohumil Matějovský

Raději být…
nejmenším kamínkem
v Tádž Mahalu
než největším kamenem
obranného valu.

Raději být…
orobincem na rybníku
než vzácnou růží ve skleníku.

Vrabcem ve větvích keře,
než slavíkem ve voliéře.
Věřím, že…

na konci duhy je brána do ráje ukrytá,
a první láska navždy zůstane v srdci vyrytá.
Věřím,
že noc na křídlech netopýrů odlétá
a když léto odchází, louka steskem odkvétá.
Věřím,
že v každém zlu kapička dobra dřímá
a že všechny cesty vedou domů, ne do Říma.
Že vteřina života cennější je nekonečna vesmíru,
a oblohy se mohu dotknout z Pamíru.
A že stejně jako my, po životě dychtí malé ptáče
a svět vždy bude místem radosti i pláče.
Věřím,
že neznali bychom cenu přátelství,
kdyby neexistovala i zrada
a že věta zlá může ublížit víc,
než uštknutí hada.
A vážně věřím
že druhý život nám ve snech noci dávají
a právě teď si někde lidé
na přivítanou mávají.
A věřím
že jiné bytosti žijí tam za hvězdami
a že stejně jako my se ptají,
zda jsou v tom nekonečnu sami.
A nakonec věřím,
že upřímnost otevírá cestu do duše lidí,
že ne oči – to srdce všechno vidí.

Facebook rande

Bohumil Matějovský

Chci jí lásku dát
na sociální síti.
Mám ji asi rád.
Snad i ona něco cítí.

Online teď rande máme
deset minut už se známe.
Kliknu myší
vidí mne i slyší.

Tak mi prosím
šanci dej,
dotknu se tě
přes display.

Svoje data já jí dám
i svůj něžný instagram

Poslala mi selfíčka
jsou ve tvaru srdíčka.

Každý v bytě svém
v dobrém i zlém
od pondělí do pondělí,
dokud nás výpadek
nerozdělí.

nejmenším kamínkem
v Tádž Mahalu
než největším kamenem
obranného valu.

Raději být…
orobincem na rybníku
než vzácnou růží ve skleníku.

Vrabcem ve větvích keře,
než slavíkem ve voliéře.

Věřím, že…

na konci duhy je brána do ráje ukrytá,
a první láska navždy zůstane v srdci vyrytá.
Věřím,
že noc na křídlech netopýrů odlétá
a když léto odchází, louka steskem odkvétá.
Věřím,
že v každém zlu kapička dobra dřímá
a že všechny cesty vedou domů, ne do Říma.
Že vteřina života cennější je nekonečna vesmíru,
a oblohy se mohu dotknout z Pamíru.
A že stejně jako my, po životě dychtí malé ptáče
a svět vždy bude místem radosti i pláče.
Věřím,
že neznali bychom cenu přátelství,
kdyby neexistovala i zrada
a že věta zlá může ublížit víc,
než uštknutí hada.
A vážně věřím
že druhý život nám ve snech noci dávají
a právě teď si někde lidé
na přivítanou mávají.
A věřím
že jiné bytosti žijí tam za hvězdami
a že stejně jako my se ptají,
zda jsou v tom nekonečnu sami.
A nakonec věřím,
že upřímnost otevírá cestu do duše lidí,
že ne oči – to srdce všechno vidí.

Facebook rande

Chci jí lásku dát
na sociální síti.
Mám ji asi rád.
Snad i ona něco cítí.

Online teď rande máme
deset minut už se známe.
Kliknu myší
vidí mne i slyší.

Tak mi prosím
šanci dej,
dotknu se tě
přes display.

Svoje data já jí dám
i svůj něžný instagram

Poslala mi selfíčka
jsou ve tvaru srdíčka.

Každý v bytě svém
v dobrém i zlém
od pondělí do pondělí,
dokud nás výpadek
nerozdělí.

Otevřela oči probuzená
chladnou rosou letních rán
z náruče lučních květů vstala
tak tiše a nenápadně
snad se ještě trochu bála
otočit klíčem zelených bran
snad vytušila, co ji čeká tam
kde toužila vždy tolik být.
Však, jak se mohlo stát
že náhle ztratila svůj klid?
To červená slzička jí připomněla
že cestou příštích měsíců a let
bude snad i loukám závidět
až ráno místo zpěvu skřivana
probudí ji dívčí pláč
netuší, že ptát se bude nocí do rána
ještě mnohokrát
co jsou lidé vlastně zač
když místo zpěvu slavíka
ji tolikrát uvítá jen nejtišší pláč.

Ještě lehkým krokem kráčí po mezi
však nevidí už třpytivé kapičky v trávě
tvář ještě vlhkou, oči bledé od slzí
jak teď chtěla by se vrátit zpět.
Luční zvonky vůbec nezvoní
smutně kopretiny kloní hlavičky
ty bledé líce trápí, že se nedoví
zda nese lidem radost nebo žal
co znamenají slzy, jež ji pálí pod víčky
proč už dlouho ani jeden hlásek nezpíval.
Šedým mrakem potáhla se obloha
odněkud náhle začal vítr dout
pod košatým stromem na břehu potoka
stojí smutná dívka
pozoruje, kam se valí proud
když oslovil ji cizí mládenec.
Dívka zvedá hlavu
za chvíli jí z tváře mizí stín
usmála se, zrůžověla
jako lístky kopretin.

Mladé lásce vyschly slzy
zář sluneční vstoupila jí do oka
pochopila, že prvně právě
navštívila člověka.

Květy / Sochy kolem nás

Až se jednou probudíš pod modrou klenbou
již protíná zlatý šíp
pak možná uslyšíš i hudbu znít
pár zázraků nevšedních.
Až se přetrhnou tvé korále z jeřabin
pak možná pochopíš
že na světě všechno vrhá stín.

Už sochy vystoupily z přítmí portálu
oživly tváře kamenné
chceš na ně zavolat
jen počkej chvíli
nechoď s nimi, ještě ne.
Až se jednou probudíš
nad hlavou Velký vůz
všude ticho, jen Pegas někde zařehtá
uvidíš padat hvězdu až na dno lesní tůně
až se černá voda zavře
měsíční blues začne hrát.

Sochy žijí, jdou blíž a blíž
cítíš jejich dech
teď ještě nesmíš s nimi
máš ještě slunce na řasách
máš ještě vítr ve vlasech.

Až se jednou probudíš
a červánků nachová zář tě oslní
ten den zapomeneš vše
co patřilo ti s tvými sny.
Pak poznáš jak rychle z oblohy
se ztrácí červánky
zbyla po nich šeď neskutečně hluboká.
Tvé ruce už spoutaly zlaté náramky
tvé oči začly plakat perly.
Odněkud se žene bouře
či vítr si jen zpívá snad
sochy vystoupily z oblak kouře
sama chceš se sochou stát.

Už spatřila jsi mnoha očí matný třpyt
sochy přišly blíž,
rozestavěly se všude okolo
že ještě nechceš velkou být
to měla’s vědět dřív
však oslnil tě něčích očí matný třpyt
mnoho soch tě volalo
teď už musíš s nimi jít.

Cit šel s Touhou do světa
vystudovat na Lásku
Neprošel u ústních zkoušek
nepochopil otázku
Zněla prostě [KANT]

Zkritizoval čistý rozum
hovořil o věčném míru
mluvil velmi osvíceně
jak rozený filosof
zaníceně vzrušeně

Udělal by mnohem lépe
kdyby třeba jen tak plácal
ale hlavně o ženě
Nezabýval se tím Němcem
Pojednal klín bez i s věncem

Výsměch že byl logický?
Cit jen tragikomický?

Celou zkoušku takto zhativ
přidal ještě imperativ
onen kategorický…

(Touhu vzali beze zkoušek
Měla skvělé styky)

Temnosvit jara

Bez ustání roky plynou
zraňující šípy vteřin
nadějemi pronikají
melodii hledám jinou
ke kterým se vydat dveřím
bych se octl v šťastném kraji?

Jaro život oslavuje
les i louka v novém šatě
pohlavím se pyšní – květy
vnímám to jak z temné sluje
vzdoruplně horečnatě
jak před brzkým hlavy stětím

Šepot touhy v ryk se mění
na ulici vábných křivek
stále více odhalených
moudrost krotí zrádnost snění
– žhavé růže v klínech dívek –
kdo jak Werther – smrti ženich

Tapovan

K pramenům života mocně jsi hnán
k tajemství všelidské existence
posvátné vody tok napájí Himálaj
z ledovce Gangotri – Zři Shivling Tapovan

Vysoké hory jak překrásné ženy jen
zdaleka výhradně obdivuj
v kontaktu v doteku ztratíš vždy balanc svůj
úžas se promění v děsivý sen

Doufaje ve příchod z času se rodící
rozkvetlý barevný radostný den
v čekání jak oheň ba i víc pálícím
snaž se být v temnotě noci té měsícem?
– Asi ne: irbisem!

Uvolni otěže tužeb svých vraníka
střez se jej ponechat splašit se docela
ticho hor nemá jen milostnou tvář
Pomni že života kniha je psána vždy
krví a mlékem žen jinak vše zaniká
Z nadějí popela rozfoukej zář

Do ranní mlhy
se zavinout,
v ranní mlze
se rozplynout …

Pak zakuklit se,
s novými křídly
probudit se,
s volností si hrát,
s větrnými mlýny
bojovat…

Do ranní mlhy
se ponořit,
rusalkou se stát,
princově lásce
se vzdát,
snad i – navždy ho
milovat …

Do ranní mlhy
se zavinout,
čekat na zázrak,
až paprsky slunce
zas začnou mne
objímat…

P ř á n í  mám …

Zas žít jak žít se má
svobodně dýchat
jha neviditelných pout
zbavit se
zas roztáhnout křídla
Života dar, však s pokorou
zas si užívat
Když nastane den – i úsměv
zažene zlý sen
a láskyplné obětí
bez zábran už
lepší budoucno posvětí

Zas svobodně
křížem krážem brázdit svět
či za humny opájet se
tou krásou na pohled
Zas ať všude
životem to kypí…
požehnáno budiž
každé „poctivé“ živobytí
Zas ať dětský smích a křik
usadí se v školních lavicích

Mám přání
aby z á z r a k se stal
a „urputný“ protivník
našim zbraním se v z d a l!!

Touha zakletá v čase

Nebeská báň
nekonečno hvězd
nekonečno cest
nevratnosti je pečeť
Srdce ptám se
která z hvězd
je ta Tvá
navěky jen 
s Tebou spojená

Vzpomínám …
a toužím …
znovu (pro)žít
ten příběh lásky
plný tajemství
hudbu lásky
plné souznění
Hravé chvíle
vášně sevření
tajné lásky mlčení

Vzpomínám…
kdy louka, les i stráň
byl naší lásky chrám
jenž tisíckráte žehnal
našim zásnubám
Vždyť Osud sám
dar lásky nám dal 

Marné je toužení …
ten příběh lásky
jen básník ve verše
promění

V e s u v

Spatřit majestát
Vesuvu
jenž na pohled
poklidný zdá se…
v poklidné krajině
jež utápí se
v zahradách, ve víně

Je tak klamný
vulkánu klid, vždyť
od počátků jeho – tolikrát
znovu muselo se začít žít
Život z popela
musel vstát, jako
Fénix – bájný pták

Útroby jeho stále žhnou
ohněm a sírou se dmou
Pravým peklem jsou
když ničivým gejzírem
na vše živé se vyvrhnou…

Zmrtví – pohltí –pohřbí
v jednom okamžiku
dopadnout nenechá
vraždící dýku
dokončit objetí
dojíst mísu fíků…
Navěky však uchová
obraz či krásnou keramiku
V dějiny promění
zkázu okamžiku