Pro našeho osmiletého syna to byla obrovská příležitost, kdy měl možnost zapojit svou kreativitu při vymýšlení a výrobě vlastních produktů, ale také si mohl na vlastní kůži vyzkoušet prodej a komunikaci se zákazníky. Sám si vymyslel a vyrobil dřevěné roboty a výrobky z hmoty Jesmonite (podtácky na svíčky, mušle a srdíčka na šperky, apod.) Kromě prodeje výrobků nabízel také službu „Naučím vás hrát šachy“, kde se věnoval těm, kteří projevili zájem. Tato zkušenost mu ukázala, že peníze se dají vydělat nejen prodejem výrobků, ale také službou.

Díky celé této akci se naučil samostatnosti, zodpovědnosti a základům podnikání. 

Jsme rádi, že jsme se mohli této akce zúčastnit (i přes vzdálenost 277 km) a určitě se budeme účastnit i v budoucnu. Vidíme v tom velký přínos pro děti, zejména pro jejich rozvoj a finanční gramotnost.

Děkujeme za podporu takových akcí a sdílení informací na vašem webu. Tyto akce podporují děti v jejich rozvoji, kreativitě a získávání cenných životních zkušeností. Těšíme se na další akce, které přinesou radost nejen dětem, ale také jejich rodinám. Děkujeme.

Poznámka redakce: Akci nepořádala Mensa Česko, ale lektorské centrum Calm2be, v rámci nějž mimo jiné funguje Klub nadaných dětí. Akce se objevila v kalendáři akcí na webu deti.mensa.cz, kde najdete aktivity pro (nadané) děti organizované jak Mensou Česko, tak i dalšími organizacemi.
Více o Dětských trzích najdete ZDE.

Srovnání OSVČ (osoba samostatně výdělečně činná) a zaměstnance už je hodně. Více tabulkové porovnání naleznete zde:
mensa.click/xz. V článku se zaměříme v prvé řadě na to, co ve výše zmíněném tabulkovém srovnání nenaleznete, i když zopakujeme ty nejdůležitější rozdíly.

Upozornění: Pro tento článek nerozlišuji mzdu a plat, a i mnoho termínů z důvodu srovnání překládám (např. „pojištění“, které se neplatí dle rizika dobrovolně, ale dle příjmu a povinně, označuji výstižnějším termínem daň). Zákony jsou plné výjimek a výjimek z výjimek. Úmyslně mnoho výjimek nezmiňuji, aby článek příliš neodváděl pozornost stranou.

Je OSVČ zaměstnavatelem sám sebe?

Někdy bývá spor, jestli je OSVČ sám sobě zaměstnavatelem.

Pokud OSVČ není sám sobě zaměstnavatelem, jak to, že platí daně jako zaměstnavatel? Pak by tu měla být úplně jiná debata a to, jak snížit daňové sazby i minimální odvody na úroveň zaměstnance.

Pokud je svým zaměstnavatelem, pak je v pořádku, že platí daně i jako zaměstnavatel. Nicméně zaměstnavatel má celou škálu způsobů, jak některé finanční a nefinanční odměny předat zaměstnanci výhodněji. Uvedu dvě nejdůležitější z nich:

Až 50 000 Kč ročně (4 166 Kč měsíčně) jako příspěvek na DPS/ŽP (dobrovolné penzijní spoření – novější penzijní připojištění/životní pojištění) bez všech tří daní.
Až 99 Kč denně (cca 2 000 Kč měsíčně) stravenkový paušál bez všech tří daní.

Ale OSVČ nemá možnost si vyplácet nedaněné peníze ve formě stravenkového paušálu, ani na DPS.

Povinnost živnostenského oprávnění

O čem vlastně vypovídá pokles či vzrůst počtu lidí s živnostenským oprávněním? O tom, jak je výhodné zdanění OSVČ oproti zaměstnancům? Myslíte? Mít živnostenské oprávnění je povinnost pro každého, kdo soustavně a za účelem zisku dělá téměř cokoliv, jinak se dopouštíte nelegálního podnikání. A hranice, kdy ještě nepotřebujete živnostenské oprávnění, je velmi nízko.

Když si chcete být jisti, tak hned pro druhý prodej byste měli mít raději příslušné živnostenské oprávnění.
Rozhodnete se někoho doučovat a doučování vyžaduje několik setkání? Potřebujete živnostenské oprávnění. Prodáváte své věci a několikrát se stane, že je prodáte za víc, než jste je koupili? Potřebujete živnostenské oprávnění. Máte na svých webovkách reklamu? Musíte na to mít živnosťák, viz mensa.click/wd. Šijete, občas po vás nějaký známý, nebo jen příbuzný chce něco ušít a vy mu to nebudete šít zadarmo? Potřebujete živnosťák.

Myslíte si, že když vám místo peněz druhá strana něco udělá, dá na výměnu, že tím pádem nepotřebujete živnosťák? Omyl. Myslíte si, že když nakoupíte a prodáte za stejnou reálnou cenu (navýšíte cenu o inflaci), že negenerujete zisk a tedy nepodnikáte? Omyl. Pokud berete inflaci jako do značné míry skrytou formu daně, kterou ze zákona ČNB zajišťuje nenulovou, ano, platíte daně z daně.

Ano, máte pravdu, že mnozí živnosťák nemají. Ano, dohledatelnost je nízká, ale zvyšuje se.

Rozdělení na hlavní a vedlejší OSVČ

Rozdělení není dle časové náročnosti nebo dle příjmu, ale dle toho, jestli kromě OSVČ jste i „něčím jiným“ (víceméně role, co za vás platí sociální a zdravotní daň).

Je jasné, že být hlavní OSVČ a platit min. odvody sociální a zdravotní daně do značné míry odradí vůbec něco málo dělat, přesněji legálně. Ale kupodivu jsou stále lidi, co si raději vydělávají než být na podpoře, i když jim značnou (nadprůměrnou) část výdělku sebere stát na odvodech. Ale ubývají.

Do kategorie OSVČ hlavních spadnou samozřejmě i ti, co se starají o dítě starší 7 let nebo o dvě děti starší 15 let. Dále i ti, co si vydělávají nájmem nebo investováním nebo psaním článků, knih a dalších „problematických činností“, kdy pak využití zbytku času podnikáním znamená minimální odvody OSVČ hlavních. Přitom např. nájem může být téměř bezpracný (nájem zemědělské půdy někomu, kdo se stará dobře, nebo pokud vás to nezajímá), ale také může zabrat v součtu mnoho týdnů v roce.

Může se stát, a často tomu tak i je, že OSVČ dle sociální daně je brána jako OSVČ hlavní a dle zdravotní daně je brána jako vedlejší – takto schizofrenně ze zákona to mají nejen samoživitelé.

Možnosti zaměstnanců versus OSVČ

Zaměstnanec je víceméně najatá pracovní síla, s omezenou zodpovědností, s omezeným vlivem. Regulace z něj, ať už chce, nebo nechce, dělají slabší stranu, která má omezené možnosti projevit své priority, mnoho dohod mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je prohlášených za nelegální a v těchto otázkách je na zaměstnance pohlíženo jako na částečně nesvéprávného (např. nemůžete nárok na dovolené vyměnit za něco jiného, ani čerpat dovolenou v pozdějších letech, ani pracovat za nižší než zaručenou mzdu, i kdybyste stokrát viděli i jiné než finanční přínosy práce).

OSVČ je stále do značné míry svým pánem, ručí celým svým majetkem, má velkou volnost si domluvit dobré, horší i hloupé věci. Svobodný, co se týká času, doby a náplně práce, kdy se bude starat o své klienty, jinak nesvobodný jako zaměstnanec, co se týká státu. Je zde plno lidí, kteří pracují pod minimální mzdou, ze srdce (víc než mezi zaměstnanci, přece jen větší svoboda, co dělat a kdy dělat, dělá své) dělají věci, které jim dávají smysl, i když ekonomicky to nemusí být žádná hitparáda. Ať už je důvodem takového malého vydělávaní příprava, rozjezd svého podnikání nebo seberozvoj, naplnění svých snů, naplnění potřeby dělat něco smysluplného, má to těžko viditelný a spočitatelný vliv na chod celé ekonomiky. Bohužel, jak novináři zjistili před pár lety, i minimální odvody OSVČ vedlejších jsou často započítávány do průměru OSVČ a tím přiživují dojem, jak málo OSVČ zdánlivě odvádějí daní. A to nemluvím o tom, že se výstupy lidí zjednodušují na pohled, kolik z nich máme daní…

Když z těchto všech čísel (pro mě jsou to lidi, ale přizpůsobuji se vnímání politiků) uděláme průměrné odvody, vyjdou nízké v porovnání se zaměstnanci. A podprůměrné vyjdou, i kdybychom udělali průměr jen z OSVČ hlavních. Ano, vše lze navýšit tím, že zvedneme sazbu, minimální odvody. Ale nesrovnáváme jablka a hrušky? OSVČ často slouží aspoň k nějakému přivýdělku lidí, kteří kvůli péči o děti (nebo i o rodiče) potřebují pracovat v době, kdy jejich závislá osoba usne nebo jinak krátkodobě nepotřebuje péči. Nebo je to způsob práce pro lidi, kteří z nějakého důvodu nejsou vhodní pro zaměstnanecký poměr – mají zdravotní problémy a mají, ale i nemají invalidní důchod. Fakt stát čeká zvýšení odvodů, když zvedne odvody? A už vůbec nebude vidět snížení sebevzdělání lidí, kteří místo minipodnikání nebudou pravděpodobně dělat nic.

Zaměstnanec versus zaměstnanecká role OSVČ

Sazby daně, základ daně, minimální odvody. Zaměstnanec platí daň z příjmu ve výši 15 % ze své hrubé mzdy a zdravotní a sociální daň v celkové výši 11 % opět ze své hrubé mzdy, kterou má víceméně jistou každý měsíc s výpovědní dobou, odstupným a nějakou garancí od státu při krachu zaměstnavatele.

Pokud mzda (např. z důvodu menšího úvazku) je taková, že by nezaplatil ani zdravotní daň v minimální výši, strhne se mu zdravotní daň v minimální výši. U sociální daně toto pravidlo neplatí.
OSVČ platí daň z příjmu ve výši 15 % ze zisku a zdravotní a sociální daň v celkové výši 11 % z minimálně poloviny svého zisku.

Pokud by se z jeho zisku nezaplatily ani minimální odvody, musí zaplatit zdravotní i sociální daň v minimální výši (vyjma vedlejších OSVČ). Žádné odstupné, žádná výpovědní doba. Mimochodem ještě existují minimální odvody OBZP (osob bez zdanitelných příjmů, např. pronajímatelé, autoři, starší studenti), pokud si myslíte, že minimální odvody OBZP, zaměstnanců, podnikatelů definuje jediná hodnota, mýlíte se.

U zaměstnavatelské části OSVČ a zaměst­navatele je situace obdobná, sazby stejné, základ jiný.

Procentuálně platí zaměstnanec a OSVČ stejně. Nicméně ta procenta jsou z různého základu. Zaměstnanec platí všechny tři daně ze své hrubé mzdy, OSVČ ze zisku. U daně z příjmu z celého zisku, u zdravotní a sociální daně z poloviny zisku. K tomu zisku přijde buď odečtením skutečných nákladů od příjmů, popř. může využít výdajové paušály (popř. existuje ještě paušální daň). Ale pozor, hodně OSVČ platí procentuálně více procent ze zisku než zaměstnanec, protože platí minimální odvody, které jsou bez ohledu na výši zisku. Zaměstnanec má svou mzdu jistou od prvního dne nástupu (a zaměstnavatel má možnost vyrovnávat zátěž mezi zaměstnance). Navíc je možné vzít částečný úvazek, kde se platí jen minimální zdravotní daň. Nebo zde máme další možnosti ve formě DPP a DPČ.

OSVČ má od prvního dne jisté minimální odvody na zdravotní a sociální daň (v součtu 5 666 Kč měsíčně), vyjma výjimek je vždy OSVČ hlavní (žádný částečný úvazek si nemůže zvolit). Zvláště pro začínajícího OSVČ, kdy musí plno věcí nastudovat (studování zákonů i znalostí, certifikací), navázat spoustu spolupráce (s účetní, daňovým poradcem, zákazníky) a tedy místo času zákazníkům se musí věnovat režii, je to značně odrazující. Nebo pro toho, kdo chce pár hodin doučovat nebo šít ke svému hlavnímu příjmu, který není důvodem k vedlejší OSVČ (nájem, investice).

Mzdu máte dost jistou. Zisk máte proměnlivý. A pokud začínáte, často je zisk záporný, přesto musíte platit minimální odvody zdravotní i sociální daně. K tomu žádné úspory z rozsahu, jaké má průměrný zaměstnavatel. Vlastně jedinou praktickou možností by bylo začít podnikat při zaměstnání, jenže to má často negativní vliv na partnerské vztahy a zdraví, věnovat čas zaměstnání a pak další hodiny podnikání.

A když už existují minimální odvody, nebylo by rozumné, aby alespoň to, co člověk zaplatí v jednom roce nad své zisky, si mohl v dalších letech odečíst, když se dostane nad minimální odvody?

Nemocenská. Zaměstnanec si nemocenskou musí platit a pak má nárok od 1. dne nemoci. OSVČ si může platit, ale má nárok od 15. dne. Procentní sazba je přesto stejná.

Odečet odborových příspěvků. Zaměstnanec, který je členem odborové organizace, si může odečíst členské příspěvky až 3 000 Kč ročně zaplacené této organizaci. OSVČ tuto možnost nemá. Zní vám odbory u OSVČ jako nesmysl? Přesto podnikatelské odbory existují, jen jejich smysl, motivace a cíle jsou jiné: podb.cz. Možná se 3 000 Kč může zdát jako drobnost, nicméně v součtu jsou to velké částky, které se pak odrážejí i v tom, jaký obraz tu máme. A zde vidím i zdroj návrhů na „spravedlivé“ daně OSVČ, na pověst OSVČ. A sám jsem zvědav, jestli by se postupně ukotvilo i právo na stávky podnikatelů. Možná by stávka účetních a daňových poradců v době podávání daňových přiznání byla pro některé návrháře zákonů srozumitelnější než věcné vysvětlování.

Navýšit sazby? Ale pak…

Pokud tedy někdo chce zvýšit odvody OSVČ (předpokládám, že to bude formou zrušení možnosti platit zdravotní a sociální daň z 50 % zisku), měl by ale také zrušit minimální odvod ze sociálního pojištění (jako je tomu u zaměstnanců s částečným úvazkem), měl by umožnit nedaněné peníze ve formě příspěvku na DPS a stravenkový paušál, měl by umožnit cestovní náhrady za stejných podmínek jako u zaměstnanců a ideálně mít i nemocenskou od prvního dne.

Problém nevidím ani tak u sazby daní (je podobně šílená jako u zaměstnanců), ale u minimálních odvodů na ně. Protože minimální odvody vytvářejí zábranu v tom, aby všichni ti, kdo prodávají opakovaně něco na bazarech nebo občas někoho něco doučí za finanční odměnu, tuto činnost dělali legálně přes živnosťák. Aby si kdokoliv, kdo má trochu času „navíc“, mohl trochu připodnikat. Aby prakticky každý měl živnosťák (protože vlastně téměř každý, kdo něco dělá opakovaně pro výdělek, by měl mít živnostenský list dle zákona, měl by být OSVČ), ale aby odváděl daně ze zisku (protože téměř každý takový musí podávat daňové přiznání, stačí překročit příjem – obrat – pár tisíc korun ročně) a ne daně vyšší než zisk kvůli minimálním odvodům.

Jestli to bude znamenat, že se roční odvody na sociální daň nižší než „minimální“ odvody budou započítávat do odpracované doby pro státní důchod jen jako tolik měsíců, kolikrát v součtu ty minimální měsíční odvody dosáhnou, bude to stále lepší než povinné minimální sociální odvody každý měsíc.

Dále by se mělo zohlednit to, že OSVČ méně zatěžují zdravotnictví, minimálně v tom, že nezdržují lékaře vystavováním různých potvrzení pro zaměstnavatele, především o pracovní neschopnosti. Nebo své rýmičky řeší bez výdajů ze zdravotního pojištění, protože mohou pracovat na půl plynu. Zaměstnanec buď musí, nebo nesmí, legálně nic mezi tím.

Zapomíná se na druhou možnost srovnání sazeb – a to místo zvýšení sazeb OSVČ snížit sazby zaměstnancům.
Pokud je třeba za každou cenu šetřit státní rozpočet, můžeme „vyrovnat“ sazby i tím, že se zruší nedaňové příjmy ve formě příspěvku na DPS/ŽP a stravenkového paušálu. Nicméně pokud se nezruší, měly by na ně mít nárok i OSVČ. Nebo v čem se liší stravování obchodníka cestujícího jako zaměstnanec od většiny OSVČ s něčím obchodujících? Nebo v čem se liší potřeba podporovat penzi zaměstnance od potřeby podporovat penzi OSVČ?

Ideální daně zaměstnance a OSVČ

Tyto dvě role, OSVČ a zaměstnanec, mají naprosto jiné úlohy, smysl, riziko. Myslím si, že práce (ať už v zaměstnání nebo OSVČ) by neměla být trestána daní. A tím by se skutečně pomohlo ekologii, viz mensa.click/we. Jsem sice proti daním obecně, ale pokud bych si měl vybrat, tak i z důvodu ekologie bych přesunul daňovou zátěž z práce (daň z příjmu) jinam, především na spotřebu (DPH, spotřební daně). Ideálně včetně zdravotní a sociální daně, protože to by nejen snížilo finanční odvody, ale i byrokratickou zátěž. A zvláště by to pomohlo začínajícím OSVČ (i zaměstnancům) do výše limitu příjmu pro povinné plátce DPH, protože by kvůli státu vůbec nemuseli vést daňovou evidenci. Mohli, ale nemuseli by si vést už jen svou evidenci, příjmů a nákladů, bez přemýšlení, jestli tento výdaj, který potřebují k podnikání, je daňově uznatelný a jak.

Nebo alespoň snížit minimální odvody zdravotní daně, nejen OSVČ, nejlépe možností zvolit nižší pojistné krytí, vyšší spoluúčast, přiblížit zdravotní daň skutečnému pojištění.

Co tedy udělat s odvody?

Narovnat odvody by se měly, nicméně směr vidím opačný. Umožnit OSVČ odpočty, které mají zaměstnavatelé (příspěvky na DPS a stravenkový paušál), nebo jim snížit daňové sazby na úroveň zaměstnance. V každém případě umožnit odečítat členské příspěvky na odbory. Co se týká sazeb sociální a zdravotní daně, pokládám 50 % zisku za adekvátní. Nicméně pokud zrušit tuto kompenzaci OSVČ, měla by se aspoň zrušit minimální sociální daň, jak to mají zaměstnanci. A možnost nižší minimální zdravotní daně, blíž ke skutečnému zdravotnímu pojištění, pro všechny. A plno dalších drobných nespravedlností narovnat.

A samozřejmě jakákoliv nová legislativa by už neměla být diskriminační, ale rovnou by se měla vztahovat i na OSVČ. Např. nový paušál za každou hodinu práce doma zaměstnancům by měl být automaticky i pro OSVČ, i kdyby v nějaké zjednodušené měsíční formě.

Myslím si, že takové úpravy odvodů sníží množství lidí, kteří automaticky přerušují nebo ruší své živnosti, jakmile přijdou o zaměstnání, status osoby pečující o dítě apod. Tedy kteří jsou (de)motivováni si aspoň nějak přivydělávat a raději nedělají nic. Současné návrhy politiků by naopak tuto automatiku posílily.

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Míšo, děláte hrozně zajímavé věci pro děti, ale já bych se rád nejdřív zeptal, jak jste se k nim vlastně dostala. Vy jste skončila se střední školou těsně před koncem totality a rozhodla jste se jít rovnou do práce. Bylo to hlavně kvůli tomu režimu?

To si pamatuji úplně přesně. Řekla jsem mamince, že nepůjdu na vysokou školu, protože se odmítám učit marxismus a leninismus. Takže tím to bylo vyřešené. Bohužel po revoluci ještě trvalo, než marxismus a leninismus z osnov vytáhli. Navíc se přiznám, že ač jsem se shledala docela technickým typem, tak mi vůbec nikdy nešla matematika. Takže myslím, že bych se na vysoké škole stejně asi trápila. A díky tomu, že jsem naskočila téměř hned do firmy British Airways jako sekretářka, jsem vlastně měla náskok pěti let oproti svým chytřejším kolegům ze střední ekonomické školy, kteří tu vysokou poctivě udělali, a dodneška toho nelituji. Myslím si, že to tehdy bylo správné rozhodnutí.

Takže jste vlastně měla kliku na dobré načasování.

Já jsem do toho vlétla fakt po hlavě. Tenkrát mi bylo necelých 20 a všechno bylo nové a já to nasávala jako houba. Ty dějiny British Airways, co se tady psaly, to bylo nenahraditelné a úžasné. Skvělí lidé okolo mě a taková přirozená cesta nahoru.

Já jsem si vlastně mohla vybrat, co jsem chtěla dělat. Řekli: „jestli chceš dělat marketing, tak dělej marketing,“ a pak jsem najednou zjistila, že dělám kousek prodeje. Pak se začala otvírat pobočka v Bratislavě. Já tam chtěla, tak mě tam pustili. Všude jsem dřela na 300 procent, přejezdy autem do Bratislavy z Prahy v noci, já ani kolikrát nevěděla, jak jsem se tam dostala, najednou jsem se rozkoukala a byla jsem v Bratislavě. Měla jsem jednu práci v Praze a druhou v Bratislavě, dělala jsem prostě všechno a hrozně mě to bavilo. Bylo to fantastických 16 let.

Vy jste na ekonomce studovala zahraniční obchod. Využila jste to, nebo to bylo v praxi úplně něco jiného?

My jsme se učili jiné věci. To, co jsem ze střední školy použila, co byla největší pecka, že nás naučili, a přitom jsme to nesnášeli, bylo psaní na stroji všemi deseti. Celý svůj život pořád něco datluji, někde píšu nějaké reporty, zprávy, něco musím někde ztvárnit a víceméně vše se to píše. Když vidím lidi, co píšou dvěma, čtyřmi prsty, tak vidím, že mi těch mých 250 úhozů za minutu ušetří strašně času. Takže to jsem využila nejvíc.

Zmínila jste náskok před chytřejšími spolužáky. Není to trošku podceňování? Máte dítě v Dětské Mense, jak jste na tom vy, víte svoje IQ?

Nevím, ani ho nebudu zjišťovat. [smích] V podstatě ale musím nechat přetestovat dceru, protože jí je 15, a přemýšlím, když bychom tam šly, že by se zároveň svezl můj syn Jurášek, že bychom to zkusili jen tak z hecu…

Víte co, já jsem na střední škole měla spíš tak dvojky, trojky, a když nás učili programovací jazyk COBOL, to jsem měla regulérní čtyřku. Já spíš myslím, že mám obrovskou vůli, že když něco dělám, tak se do toho zažeru, a kdyby nevím co mělo být, tak to prostě musím nějakým způsobem dotáhnout do konce. Mám spíš takovou nějakou životní energii, která mi hrozně pomohla, ale určitě jsem měla chytřejší spolužáky.

Rozhodně bych to nepodceňoval, já mám spolužáka, který měl na základce čtyřky a teď má dva doktoráty. Vaše dcera může mít IQ po vás. Jakou roli vlastně inteligence u vás v životě a v rodině hraje? Vaší dceři pomáhá, nebo je spíš na obtíž?

Spíš mám pocit, že záleží na tom, v jaké společnosti se člověk pohybuje. V nějakém momentu to může vypadat, že je člověku na obtíž, ale ona není na obtíž tomu člověku, ona je na obtíž tomu okolí. Prostě řeknou „ten je divnej, každýmu stačí jedna dva tři, a on musí mít ještě čtyři pět.“ Já neumím říct, jakou mám inteligenci, jsem s tím relativně spokojená, nicméně v nějaké společnosti to určitě cítím jako problém, že někdy je lepší být zticha.

Kdybychom zůstali v Praze, tak bych velice vážně zvažovala že by Nikitka nastoupila na Mensa gymnázium. Mně se to tam hrozně líbilo, učitelé byli úžasní, cítila jsem, že tam ten přístup je jiný. Teď chodí na osmileté gymnázium v Uherském Hradišti, které má velice dobrou pověst.

Jak jste vlastně došli k tomu, že jste šli s dcerou na test a že se stala členkou Dětské Mensy?

Já jsem jako maminka chtěla zjistit, jestli dítě má zůstat na základní škole. V té době už mohly děti přejít na osmileté gymnázium, i když to ještě nebylo tak časté. Tak Nikitka začla chodit na přípravu na přijímačky, kterou vedli dva skvělí manželé Fořtíkovi, a ti říkali, že by bylo dobré, kdybychom si udělali IQ test. Byla tam i psycholožka, individuálně strávila s Nikitkou dvě a půl hodiny a jednoznačně mi řekla, že je dítě nevytížené, že je absolutně nutné jí přidat a ať jde na gymnázium.

Jaké to pro ni bylo, dostat se mezi nadané děti a být ve společnosti, se kterou si možná líp rozumí?

Společně s ní na zmíněnou přípravku chodilo asi 12 dětí a byla tam hrozně spokojená, protože byly všechny nějakým směrem nadané. Ale jinak myslím, že jí to bylo jedno. Ještě byla malá, takže si to možná ani neuvědomovala.

Když se vrátím k vaší cestě, co vás dostalo od manažerské kariéry k podnikání?

Narodila se mi holčička. A protože tam to nasazení všech lidí bylo tak vysoké a já byla vyhlášený workoholik, tak všichni očekávali, že nejpozději tři týdny po porodu odložím dítě někam do jeslí a budu sedět zpátky za stolem. Ale jakmile se mi Nikita narodila, tak jsem hned věděla, že vůbec neexistuje možnost, abych byla zpátky v British, protože se musím přece věnovat dítěti. Já jí už od tří měsíců četla knížky a velmi jsem se jí věnovala – a dnes vidím, jak se to vyplatilo. Byla jsem s ní fakt dva a půl roku doma a v British už nechtěli čekat, i některé kolegyně vycítily šanci, takže jsme se rozešli.

Nebylo to úplně příjemné po těch letech a po tom, co všecko jsem pro ně udělala, ale oni zase udělali hrozně moc pro mě, takže ve finále to bylo fifty-fifty. A pro mě ten výběr zůstat s dcerou byl úplně jasný a možná, že i jediný možný. Kdyby se mi ty děti nenarodily, jsem v British určitě ještě teď. Takže jsem moc ráda, že mi dcera otevřela oči, že jsou ještě jiné věci na světě než ta práce a ten obrovský korporát, který vás dokáže vyždímat do poslední kapky. Všeho bylo do času a všechno to dopadlo úplně bezvadně. Jsem za to moc ráda.

Působíte, že když se do něčeho pustíte tak opravdu naplno.

Někdy je to fakt problém, protože jsem pravý kozoroh, který jde hlavou proti zdi, klidně i opakovaně.

Navašem LinkedIn profilu figuruje ještě firma IQ Steps. Jaké má místo ve vašem životě?

Veliké. Ještě když jsem pracovala v British Airways, jsem se seznámila s otcem svých dětí. On zrovna končil v jedné práci a já ho seznámila s kamarády na Slovensku, kteří dělali se dřevem. Takhle začala jeho kariéra ve schodištích. Když jsem odešla z British, tak jsem mu pomáhala. Začali jsme jako franšíža té slovenské firmy, ale chtěli jsme vlastní firmu,ajakmámpodkůžímarketing,takjsem s jedním kamarádem vymyslela logo, název a slogan „IQ Steps, vaše chytré schodiště,“ protože jsme si hodně zakládali na tom, že to schodiště je udělané skutečně bezpečně.

Dělali jsme opravdu krásná schodiště a tam začala moje veliká láska ke dřevu a k různým povrchovým úpravám. Po rozchodu s otcem mých dětí bohužel skončila i ta firma a zase jsem se musela rozhodnout kvůli dětem. Jediné, co zbylo, byla láska ke dřevu. A pak kamarád přišel s nápadem na hru, která později dostala jméno Žížalice.

Ani už nevím, jak ten název vznikl. Asi jsem řekla žížaly něco a najednou si to děti zapamatovaly a začaly mi říkat paní Žížalicová. Tím začala úplně jiná etapa mého života. Zase byla podmíněna zásadním rozhodnutím dát se na tu správnou cestu a zase to byly děti, které mi hrozně pomohly. Já bych jinak tu firmu nikdy v životě nezavřela. Přišla jsem o všechny peníze, které jsem do toho dala, v řádech milionů korun. Ale dneska mě to vůbec nemrzí.

A tak jsem začala dělat hračky. Příště bych asi chtěla mít továrnu na čokoládu. To už nevím, jestli stihnu v tomto životě, ale mám to v plánu. Vždycky mě hrozně bavily ty výrobní procesy.

Takže ta hra samotná vznikla někde jinde, ale vy jste ji dotáhla do realizovatelného stavu a udělala z ní produkt?

Přesně tak, ten nápad byl mého kamaráda. Já to potom dotáhla do podoby, kdy to začalo mít nějaké varianty. Deska má na výběr 11 barev, ale i mnoho hracích komponentů. Žížalice měří 50×50 centimetrů, je na ní 484 kolíčků, mezi kterými se proplétají speciální „žížaly“, čímž se na desce kreslí. Musela jsem najít někoho, kdo to za slušné peníze vyrobí, aby to bylo fakt kvalitní, aby tam ty kolíčky držely, pak jsem musela sehnat někoho, kdo mi udělá ty žížaly, aby byly barevné, ohebné a neměly paměť. Na všechno jsem našla úžasné lidi, kteří mi prostě přišli do cesty.

S tou hrou jsem potom začala obcházet různé lidi a ukazovat ji. Měla jsem třeba i štěstí, že jsem narazila na paní, která mi říkala, že dělá s postiženými dětmi a co to pro ně dělá. Tak se otevřely i cesty do domovů pro seniory, kde se vlastně hrou na žížaly zlepšuje jemná a hrubá motorika a propojení mezi mozkem, okem a rukou. Další byla třeba ergoterapeutická centra, kde jsou například lidi po nějakém zranění mozku. Nebo psycholožka, která mě oslovila, že dělá s dětmi s ADHD nebo nějakým zdravotním znevýhodněním.

Bylo pro mě velice povzbuzující zjistit, že se dá vyrobit něco, co umí udělat kromě nějaké hry ještě spoustu dobrých věcí. Pak jsme začali prodávat do školek. Prodalo se toho tisíce a dodneška se prodávají další a další nové komponenty.

Když se Žížalice začala prodávat a já jsem se mohla trošku finančně uklidnit a nadechnout, tak jsem se začala rozkoukávat, co bych mohla ještě jiného vymyslet. Potřebovala jsem jen nějaký impuls. Ten přišel rychle a vznikla hra „Povídejžížalo“, kterou hraje až pětadvacet dětí najednou a jsou tam různá témata. Nebo třeba hra Malí muzikanti, kde se děti naučí rozpoznat 36 hudebních nástrojů. Většinou jsou to dřevěné hry nebo se snažím, aby tam byly nějaké další materiály, které jsou příjemné do ruky. Taky se snažím dělat věci tak, aby se děti vždycky s hrou co nejvíce naučily.

Jsou i relativně složitá témata, která se dají hrou krásně pochopit a naučit, a to i malými dětmi. Třeba Záchranářský kufřík ve hře „Povídejžížalo“. Tam se děti s pomocí takových velkých XXL dřevěných čísel učí tísňová telefonní čísla. Děti se naučí tísňové linky znát, i když ještě neznají čísla. A dám krk na to, že si je budou pamatovat do konce života.

Vzpomenete si, co bylo u každé z těch her hlavním impulsem, který vás inspiroval k tomu, do jaké podoby jste tu kterou hru dostala? V jednom rozhovoru s vámi jsem četl, že třeba k Žížalici vám pomohl čas trávený se synem v nemocnicích.

Syn ve čtyřech měsících přestal přibírat a dodnes trpí neodůvodněnou podvýživou. Tehdy jsem to nechtěla nechat být, tak jsem s ním obíhala spoustu vyšetření, třeba v Motole jsme byli hodně. Ten je typický dlouhými chodbami a nikde nic. Pak najednou dětský koutek, jenže tam je většinou všechno pro strašně malé děti. Žížalice má jednu obrovskou výhodu, že je jedno, kolik je vám let, jen na tom v jiném věku vytvoříte něco jiného. Jedna sedmnáctiletá holka udělala na té desce nádhernou hlavu koně.

Akorát se mi zatím nepodařilo dostat se do nemocnic, aby nemocnice chtěla barevnými deskami osázet chodbu a udělat něco pro děti… Stočilo se to potom na školky, kde to pomáhá zejména předškolákům na uvolnění zápěstí. Ale ta původní myšlenka byly právě nemocnice.

Co se týče těch dalších her, měly třeba souvislost s tím, jak vaše děti rostly? Potřebovaly další zábavu a vy jste přicházela s dalšími nápady? Kde se braly další impulsy?

Víte, já musím učinit jedno veliké odhalení. Já jsem vlastně člověk, který si s dětmi hrozně nerad hraje. Já vůbec nejsem hrací typ, takže jsem vlastně svým způsobem kozel zahradníkem. Spíš jsem se asi stala otevřená takovým těm náhodným impulsům. Třeba jsem šla na veletrh FOR TOYS a byl tam takový malinkatý stánek a v něm sympatická blondýna s hrou Povídačky. Perfektní právě na to, aby si rodič jako já hrál s dětmi. Tak jsem ji koupila a doma jsme ji pak často hráli, až mě napadlo ji ve větším formátu přenést pro děti do školek. S paní Andreou jsme se domluvily a vznikla hra „Povídejžížalo”.

Na mě to působí tak, že máte talent vidět příležitosti a díry na trhu. Což mě přivádí k vaší nejnovější hře, kterou je Městečko Kybernetov. Tu jste zaměřila na kybernetickou bezpečnost, na to, jak se mají děti naučit správně a bezpečně chovat na internetu. Ale zaměřila jste se na věkovou kategorii 5 až 9 let. Tím je docela unikátní. Proč zrovna tahle věková skupina?

To bylo zase o příležitostech a impulsech. Prostě jsem se ocitla na konferenci o kybernetické bezpečnosti, na kterou mě přivedla kamarádka. A to je určitě konference, na kterou bych sama od sebe nikdy v životě nešla. O přestávce jsme se dali do řeči s přednášejícími a já říkala, jaká je to legrace, že tam jsou všichni nějak napojení na ty počítače a já dělám hračky a hry pro děti, ve kterých není vůbec žádný čip a není to ani na elektřinu. A jak jsme se tak bavili s chlebíčkem a kávou, mimo jiné s paní z NÚKIB, která měla na starosti prevenci, tak jsme došli k závěru, že prevence je potřeba dřív, protože děti ve škole už mají špatné návyky.

Pak vypsali výběrové řízení a oslovili mě a dalších x subjektů. Dali okruh asi dvanácti témat, z kterých se měla vybrat alespoň tři. Podmínkou bylo i to, že to bude pro větší skupinu dětí v tom věkovém rozpětí od 5 do 9 let.

Když jsem začala pracovat, tak jsem zjistila že o tom klasicky vůbec nic nevím a musím toho strašně moc nastudovat. Dokonce jsem se i já dostala do fáze, že jsem s tím sekla, že to dělat nebudu vůbec. A pak mi v noci přišla myšlenka, že to bude městečko. Takže jsem se k tomu ráno vrátila.

Šla jsem se synem do knihovny a na jeho průkaz jsem si napůjčovala miliardu všech možných knížek určených dětem a tam jsem začala zjišťovat, o čem to celé je, jaké jsou hlavní problémy. Hodně mi pomohl výzkum Univerzity Palackého v Olomouci, kde pan Kopecký v roce 2019 udělal jeden z největších výzkumů mezi dětmi 7 až 17 let s asi 27 tisíci respondentů. Ty výsledky byly strašně alarmující. Uvědomila jsem si, že je to obrovský průšvih a prostě hru musím dodělat.

Udělala jsem si přes Facebook takové malé výběrové řízení na kreslířku a nechala jsem svoje děti hodnotit, co na obrázcích vidí. To bylo strašně důležité, protože když řeknete někomu nakresli tady na ten domeček kyberšikanu, tak to není jednoduché vyjádřit.

Podařilo se mi tam přidat i takový podprahový fórek. Kartičky s odpovědí a domečky mají v sobě magnety, takže při správné odpovědi se kartička s domečkem k sobě přitáhnout, ale pokud je to špatná odpověď, tak se kartička od domečku díky obráceným pólům magnetů odpuzuje. Děti se tak vlastně samy kontrolují.

Hrozně těžké bylo ke každému tématu vybrat 4 jevy a projevy, které jsou ty nejzásadnější ANO, a 4 jevy, které jsou rozhodně NE, takové ty nejvíc se vyskytující. Ale podařilo se a je k tomu i takový manuál, kde jsou informace i pro rodiče a pro učitele. To je důležité, protože výsledky té studie jsou opravdu alarmující. Pro mě byla asi nejhorší část kybergrooming, protože ten je opravdu život ohrožující. A většina lidí neví, o co jde. Proto je hodně důležitá osvěta. Já jsem se snažila v manuálu pro dospělé vysvětlit, o co v tom kterém tématu jde. Pro rodiče dětí pak vznikla naše „Replug Me Výzva pro rodiče“.

Já jako jeden z nejsilnějších projevů vysoké inteligence vnímám to, když člověk dokáže něco složitějšího podat jednoduše… Takže teď jste plně ponořená do Kybernetova, nebo už máte v merku něco dalšího?

Mám dluh vůči Žížalici, nový komponent s názvem „Žížalí cestičky“, který je ve stádiu těsně před dokončením. Týden intenzivní práce a bude to hotové. Ale jinak mám problém v tom, že mám hrozně moc nápadů a musím se brzdit. Určitě si ale myslím, že Kybernetov si zaslouží podporu, a těším se, až děti zase budou moci být dohromady ve školách a školkách a zahrát si ho.

Odkazy:

Žížalice: zizalice.cz
Povídej žížalo: www.povidejzizalo.cz
Městečko Kybernetov: zizalice.cz/kybernetov

Jak se stát druhým Švýcarskem?

Cílem našeho setkání bylo především inspirovat se prudkým růstem technologických firem a inovativním podnikáním vůbec. Abychom získali lepší náhled na situaci, vzali jsme to elegantním obloukem přes porovnání ekonomiky dvou evropských zemí, Česka a Švýcarska. Pomineme-li některá historická fakta ještě z dob křižáckých výprav, která měla nesporně důležitý vliv na bohatství a podobu dnešního Švýcarska, musíme si přiznat, že je na tom švýcarská vláda z hlediska efektivity výběru daní o „trochu“ lépe. Posuďte sami. Česko: 10,5 mil. obyvatel; rozloha 79 000 km²; HDP 18 020 $ na hlavu. Naproti tomu úspěšnější Švýcarsko: 8,2 mil. obyvatel; rozloha 41 200 km²; HDP 84 100 $ na hlavu. Nabízí se otázka: Co s tím? Jak jej dohnat? A je to vůbec reálné? Silný domácí kapitál nemáme a bez něj to nepůjde. Ale máme schopnost vytvářet silné domácí podniky. Tradiční průmyslové podniky vyžadují kapitál nebo přístup ke kapitálu. Přitom silný domácí kapitálový trh nemáme. „Co je tedy naším lékem? Je to právě inovativní podnikání. Je však lékem, nikoli všelékem,“ říká Jiří Hlavenka.

Inovativní podnikání

Inovativní podnikání má určitá specifika. Tím asi nejcharakterističtějším je, že na trhu zápolí, více než je obvyklé, síla nápadu se silou kapitálu. Utkávají se zde takzvaní grassroots – neprofesionálové s dobrým nápadem – a již zavedený byznys. Tedy kreativita a improvizace versus znalosti. Nejlepším příkladem jsou startupy (též start-upy), nově vznikající, začínající firmy, často ještě ve fázi tvorby podnikatelského záměru. Ty jsou ale vysoce rizikové a mnoho z nich dříve či později krachuje. Inovativní podnikání je velmi vhodné pro zemi s nízkými životními náklady, vzdělanou pracovní silou, rozvíjející se a nesaturovanou, podkapitalizovanou, bez přístupu k trhům a kapitálu, přitom však s fungujícím právem a tržními mechanismy. Poznáváte Českou republiku?

Skypicker.com

Jedním z nejznámějších českých startupů a ukázkovým příkladem úspěšné firmy založené na inovaci, chcete-li nápadu, je Skypicker.com. Spoluzakladatel Jiří Hlavenka považuje tuto společnost za svou nejlepší investici. Dokonce jej i trochu mrzí, že do jejích začátků neinvestoval více, ale v té době ještě nikdo nemohl tušit, jak obrovský potenciál ve skutečnosti skrývá. Během krátké doby firma vykázala obdivuhodný růst. Posuďte sami. Vznikat začala v roce 2012. V roce 2013 její tržby činily nula korun, o rok později už sto milionů a v roce 2015 pak 2,2 miliardy korun. A reálný odhad tržeb pro letošní rok je deset až dvacet miliard korun. Média ji pravidelně sledují a referují o každém jejím kroku. Zajímá vás, co stálo za úspěchem jménem Skypicker? Na počátku byl podle Jiřího Hlavenky nápad, nalezení díry na trhu. Ne že by něco podobného nikoho nenapadlo, ba naopak, ale všechny odradilo velké množství překážek. Nikdo se do realizace nepustil, i když k tomu nebyl zapotřebí velký kapitál. Za úspěchem pak stojí schopnost skvěle vyřešit dlouhou řadu obtížných překážek, včetně zdolání „údolí smrti“, tedy překonání období nejistoty, a dotažení nápadu až do dnešní podoby.

Inspirace samotnou firmou

Skypicker je úžasným přehledem znaků, které jsou pro moderní rychle rostoucí technologické firmy typické. Čím konkrétně se u něj můžeme inspirovat? Třeba hned tím, že dnes nejde nutně o „vynález“, ale spíše o způsob myšlení nazývaný problem solving, tedy o strategii, která se zaměřuje na problém a jeho řešení. Nemusíte vymýšlet něco velkolepého a technicky bůhvíjak novátorského, stačí se kriticky podívat na zdánlivě fungující všední věci a najít způsob, jak je dělat lépe, efektivněji, tak abyste z toho i něco měli. Jako příklad nám může posloužit třeba síťová dopravní společnost Uber, jež pomocí své mobilní aplikace přinesla do přepravy osob malou revoluci, nebo známý obchodní řetězec kaváren Starbucks, který to dotáhl na 23 tisíc kaváren v 65 zemích. Další inspirací je standardní používání přístupu, metody a zároveň způsobu učení trial and error (pokus a omyl). Není čas na testování, proto se nové nápady aplikují hned a čeká se na odezvu. Bohužel zákazník se při tomto testování dočasně stává pokusným králíčkem, byť je později odškodněn. Podobně je to s novými vlastnostmi, také se okamžitě pouštějí na trh. Taková je doba, rychlá reakce má přednost před jistotou správnosti. Ve společnosti Skypicker mají pracovníci málo porad, plánují nakrátko a mají zákaz papíru, vše musí být v elektronické podobě. Všude tam, kde to je možné, upřednostňují cloudové technologie. Využívají služby či programy serverů, ke kterým přistupují vzdáleně, pomocí webového prohlížeče (či e-mailu). Co se týče pracovního tempa a nasazení ve firmě Skypicker, je doslova enormní. Mluvíme o práci na hranici lidských možností, která není pro každého, ale podle Jiřího Hlavenky si dnes jen takto ve firmě udržíte nejlepší lidi.

Co nás čeká?

Jiří Hlavenka je znám také jako vizionář. V podnikání vidí postupující disrupci „tradičních“ oborů inovátory (např. v bankovnictví, energetice nebo dopravě). Všímá si, že se na trhu stále častěji objevují štiky – neformální, mladé, štíhlé a rychlé firmy operující odkudkoli. Investiční kapitál se stává „raketovým palivem“. V práci nastávají také zásadní změny. Zaměstnavatelé začínají více uvažovat nad tím, kdo je pro ně vzhledem k rychlým změnám výhodnější, zda lidé přizpůsobiví a učenliví, nebo zkušení a s odborností. Objevují se pestré modely práce jako práce z domu, z cest, více úvazků nebo „najímání“ pracovníka na konkrétní úkol. Zaměstnanci mění své zaměstnavatele stále častěji. A to vše má dopad na vzdělávání. To je stále více orientováno směrem k měkkým dovednostem (na které se zaměřuje i SIG Manager) spíše než ke znalostem, které si dnes lze o trochu snadněji doplnit.

Politické angažmá

Zatím posledním velkým životním rozhodnutím Jiřího Hlavenky je kandidatura na hejtmana Jihomoravského kraje, přijal totiž nabídku strany Zelených a Pirátů být lídrem na společné kandidátce v podzimních krajských volbách. Co jej k tomu vedlo? Je přesvědčen o tom, že by u nás politika mohla fungovat daleko lépe, než je tomu nyní. Oslovení navíc přišlo v době, kdy jeho podnikatelská dravost prý není už tak silná jako dříve, zvolnil pracovní tempo a věnuje se spíše investování než řízení firem. To vše mu poskytuje čas na další aktivitu. Nenechte se však mýlit, politika je Jiřímu Hlavenkovi blízká dlouhodobě. Na politické a společenské dění reaguje především na svém blogu Bloc.cz, kde najdete přes čtyři stovky článků. I to je důvod, proč už má jasno, co chce změnit, aby země dobře fungovala. Podle něj je potřeba zaměřit se na diskusi a dramatickou změnu ve společenském diskurzu (musíme to chtít), na výměnu politické reprezentace (jiní lidé, jiné myšlení), na velmi rychlou a hlubokou změnu vzdělávacího systému (od jeslí po VŠ) a na chytrou státní politiku směrem k inovativním domácím podnikům (pomoc, ale ne peníze). „Je to velmi obtížné. I částečný pokrok přinese výsledky, byť částečné,“ dodává optimisticky závěrem našeho báječného setkání.

Autor: Stanislav Wolf

Jak jste se dostala do Mensy?

Synu Vítkovi bylo osm a vyhrál matematickou soutěž „Ukaž, co umíš“. Má matka učitelka zavětřila, prý „je nějakej divnej“ a ať ho necháme otestovat. Děti byly testovány v prvním patře a nás se zeptali, jestli nechceme taky zkusit štěstí. Nechtělo se nám celou dobu nečinně sedět, a tak jsme šli. Test mi nepřipadal těžký. Hlavou se mi honilo, že buď to mám celé dobře, nebo naopak celé špatně. Nakonec jsme se dostali všichni.

Účastnila jste se aktivit Mensy?

Členkou Mensy jsem dvacet let. Na mail mi chodí pozvánky Mensy, odebírám časopis. Jsem v mensovním gurmánském spolku. Na mensovní akce jsme brali i děti kamarádů. Vítek dodneška hraje Magiky. Jezdili jsme na celostátní setkání. V roce 2007 jsme v Praze jedno organizovali, tehdy jsem se musela předčasně vrátit z Dominikánské republiky. Pořádali jsme hru Fantom staré Prahy.

Vzpomínáte ráda na nějaký zážitek s Mensou?

Jednou jsme byli na takové hodně těžké celodenní bojovce. Byla jsem v trojici, kde se ostatní dva hned na začátku nepohodli a vypadalo to, že spolu celý den nepromluví, a já byla jediná spojnice mezi nimi. Spolupráce nefungovala ani u šifer, dvě hodiny jsme proseděli hned s tou první. Skončili jsme až za tmy. Teď po letech jsou ti dva velice dobří kamarádi.

A nyní k vaší práci. Řekněme, že chci jet na dovolenou, co mi může Dominikánská republika nabídnout?

Moře, pláž i hotelové areály jsou nesmírně kvalitní a samy o sobě připomínají městečka. Je to špičková destinace all inclusive, zahrnuje i minibary a vodní sporty. Země je přírodně rozmanitá, nacházejí se zde nejvyšší hory Karibiku, pouště, jezera pod hladinou moře, deštné pralesy. Kromě velryb, které v počtu deseti až dvanácti tisíc každoročně připlouvají vyvádět mladé, tam máme i dvoumetrové leguány. Velkým lákadlem je i tanec a všudypřítomná hudba. Kromě toho jsou Dominikánci skvělé povahy, vstřícní, přátelští … Nehrozí žádný tlak na spropitné jako na Kubě.

Tady si dovolím menší vsuvku: Nenabízejí cizinkám jako na Kubě sňatek?

Čím to?

Na oficiálních stránkách vaší cestovní kanceláře Caribissimo jsem se dočetla, že zprostředkováváte cestopisné reportáže pro různá média. V minulosti to byl časopis Týden, pak Cestománie studia Febio a v neposlední řadě BBC. Čím to, že oslovují právě vás?

Zařizujeme spoustu věcí pro Kancelář ministerstva turismu Dominikánské republiky pro východní Evropu. Navíc jsme jediný český operátor v Dominikánské republice.

Jak to, že nemáte konkurenci?

Jak jste se k této práci vlastně dostala?

Měla jste k takové práci vůbec dispozice?

Jak vypadaly začátky? Netápala jste v nové práci?

Ale určitě i vás potkaly nějaké ty těžkosti související s rozjezdem podnikání.

A nedonutíte je.

Bylo něco, čemu jste se musela po svém příchodu do Dominikánské republiky přiučit?

Nezkomplikovalo vám vaše rozhodnutí rodinný život?

A nestýská se vám někdy?

Máte vůbec čas na nějaké aktivity mimo vaši práci?

A proč se kromě dětí orientujete právě na zvířata?

Aha, takže psy adoptují hlavně bohatí Dominikánci, kteří mají počítač.

A jak ti se dostanou k Facebooku?

Co na své práci máte nejradši?

A líbí se opravdu všem?

Existuje nějaký zážitek, který vám nade všechny utkvěl v paměti?

Před dvěma lety začalo být velmi moderní dělat diskotéky v myčkách na auta. Jenže Dominikánci zkomolili anglické „car wash“ na kreolské karuaš a já netušila, co to je. Slyšela jsem, že karuaše mají i v Bavaru, a tak jsem myslela, že Karuaš musí být nějaký strašně schopný člověk, který vlastní síť diskoték po celé zemi. Tyto diskotéky kvůli bezpečnosti ze zákona zavírají o půlnoci, chlapi tam někdy tasí nože a ženské hází kameny, a to pak jde doslova o život.

Ale jinak je v Dominikánské republice bezpečno?

Četla jsem krátký rozhovor s vámi, kde jste se vyjadřovala ke krizi na Haiti. Jak moc se vás lednové události roku 2010 dotkly?

A v Dominikánské republice?

Co tím myslíte, že je příliš velká?

Když se jeden z partnerů odstěhuje, děti přijímá za vlastní ten, který se nastěhuje po něm. V každém domku běhá kolem deseti dětí různých rodičů, jen málo jich je společných. Rodiče k nim mají bez rozdílu dobrý vztah, kolikrát lepší k těm nevlastním. Když jeden bratr tráví dvanáct hodin v práci šest dní v týdnu, zatímco druhý prosedí celý den na plastové židli a hraje domino, tak maminka oba dva pohostí stejně. Je zvykem, že kdo pracuje, peníze neinvestuje do sebe, ale živí celou familii.

Co naplat, rozdílná mentalita. Ale nedovedu si představit, že bych takhle měla vyživovat sestru, zatímco ona si někde venku vesele randí… Opravdu jich část své kořeny neodvrhne?

Zajímalo by mě, jestli to takhle funguje i opačně. Kolik je vlastně v Dominikánské republice cizinců, když nepočítáme turisty?

Co vzkážete mensanům na závěr?

Člověk, který se snaží neškodit sobě, druhým ani životnímu prostředí a užívá si naplno toho krátkého času, který nám byl dán.

Kde a čím nyní žijete?

Již čtvrtým rokem žiji ve slunné španělské Valencii, kde pronajímám turistům pokoje ve svém velkém bytě v centru města a zároveň z domova řídím svoji českou webhostingovou společnost, která začínala na pražských kolejích na Jarově.

Je těžké skloubit pobyt v zahraničí s podnikáním v ČR?

To záleží na charakteru podnikání a velikosti firmy. Kvůli mé společnosti jsem se nechtěl stěhovat mimo Evropskou unii, ale nyní bych s tím žádný problém neměl. Telefonní účty mám nižší, protože k volání používám Skype a na papírování mám schopnou účetní v Kutné Hoře. Pro mé klienty není důležité, na jakém místě planety sedím, hlavně když jsem k dispozici na telefonu a emailu.

Čím vás tak oslovila právě Valencie? Uvažoval jste i o jiných místech, kde byste mohl žít?

Nejprve jsme se chtěli s přítelkyní odstěhovat na Mallorku, ale souhrou osudu jsem skončil ve Valencii, o které jsem, asi stejně jako mnozí jiní Češi, dříve ani neslyšel, ačkoliv to je třetí největší město Španělska. Pamatuji si jen, že jsem jednou v televizi zahlédl futuristické Město umění a vědy (City of Arts and Science, Ciudad de las Artes y las Ciencias), což je soubor budov od Santiaga Calatravy. Bylo postaveno v korytu odkloněné řeky Túrie, ale hned jsem zapomněl, kde se nachází. A že Buńol, ve kterém se každý rok koná šílená rajčatová bitva La Tomatina, je jen 20 km na západ odsud, jsem také netušil. O největší pětidenní oslavě Las Fallas, kdy po městě rozestaví 300 nádherných sousoší ze dřeva, papírové kaše a polystyrenu a nakonec je spálí, jsem neměl ani ponětí. Nyní ovšem vím, že život zde mi plně vyhovuje, a pokud budu nucen stěhovat se někam jinam, tak do ČR to určitě nebude. Dokladem toho je spousta Erasmus studentů, kterým se odsud zpět domů vůbec nechce a při každé příležitosti se sem vracejí, ať již na praxe, dovolenou nebo zde žijí.

Jaká je hned druhá věc, kterou v práci každý den uděláte?

Protože pracuji již 12 let z domova, bude to většinou snídaně. Na prvním místě po probuzení je samozřejmě jídlo pro mé dvě kočky.

Zmínil jste kočky, cestovaly s vámi z ČR, nebo jsou místní? Jak jim říkáte?

Původní plán byl vrátit se po stěhování pro pražskou kočku Catalinu letadlem, protože dvoudenní cestu autem bychom všichni ve zdraví nepřežili. Ovšem na místě jsme zjistili, že nemá cenu nosit dříví do lesa, tedy kočky do Španělska, a pořídili jsme si Eulálii z útulku a posléze koťátko El Cida z ulice. Navíc nám noví opatrovatelé Cataliny nechtěli kočku vrátit, protože si ji zamilovali.

Jste člověk, který už v životě zastával mnoho rolí. Lidé vás mohou znát jako předsedu Mensy, organizátora zájezdů na Tropical Islands, organizátora festivalů a kulturních akcí, vyznavače gotické hudby, amatérského fotografa, majitele a provozovatele webových služeb … Která ta role vám seděla nejvíce, nebo tu osudovou zatím stále hledáte?

Většina mých rolí se nepřekrývala, ale navazují na sebe. To je zapříčiněno tím, že pokud něco dělám delší dobu a dovedu to do stadia, kdy nevidím prostor pro další zlepšování, začne mě zajímat něco úplně jiného, kde je co nového se učit a poznávat. Jsem věčným studentem života, který se nebojí přijmout výzvy připravené osudem – pokud přijdou ve správný čas. V současné době mě nejvíce uspokojuje role hostitele a turistického průvodce, protože díky tomu poznám mnoho zajímavých lidí z celého světa, mohu si s nimi vyměňovat zkušenosti a zážitky z cestování a být tak téměř nonstop na dovolené. Role, která se vine všemi mými aktivitami, je role ekonoma, který se vše snaží dělat s minimem nákladů a neplýtvat zbytečně žádnými zdroji.

Pracujete i jako DJ. Jak se z počítačového odborníka stane nejdůležitější postava večerní či noční hudební produkce?

DJing pro mne není práce, ale koníček a stal jsem se jím z nouze. V roce 2003 jsem začal organizovat koncerty elektronických kapel, na které navazovaly afterparty. A protože bylo levnější odehrát si je sám než někoho platit, začal jsem se tím zabývat a nyní příležitostně hrávám v ČR, SR, Polsku, Rusku, Řecku, Španělsku, na Ukrajině či v Německu. V blízké době mám pozvání na hraní v Tokiu, Vilniusu či Francii. Výborně se to doplňuje s mojí chutí cestovat a poznávat cizí města z pohledu místního domorodce, nikoliv anonymního turisty.

Na který svůj koncert v roli DJ nikdy nezapomenete?

Většina z nich byla něčím výjimečná, už jen proto, že se každý konal v jiném státě či městě. Nejvíce mě asi potěšilo vystoupení na Halloweenské party v moskevském klubu Točka v roce 2010, na základě kterého jsem pak byl v anketě gotického portálu gothic.ru zvolen desátým nejlepším ruským DJ, ačkoliv vůbec z Ruska nejsem a ten rok jsem tam hrál jen jednou.

Jak vznikla vaše přezdívka Mirage, pod kterou na internetu vystupujete?

Tuto přezdívku jsem si vybral sám, protože přezdívka, kterou mi v roce 1995 dali mí spolužáci na VŠE, se příliš pro chatování na internetu nedala použít. Říkali mi „Internet“. Jako Mirage mě nyní znají nejenom na internetu, ale díky alteregu DJ Mirage a mým promotérským aktivitám též v hudební branži. Líbí se mi na ní, že začíná jako moje jméno, ale též v překladu znamená „fata morgana“ či „přelud“, což koresponduje s mými různorodými aktivitami po celém světě.

Zaujala mne fráze „s různorodými aktivitami po celém světě“. Prozradíte na sebe ještě nějakou aktivitu, o které jsme se nezmínili?

Z toho aktuálního se jedná o tzv. booking kapel na festivaly a vystoupení po celém světě a nově též koncertní vystupování např. s japonskou kapelou Gothika nebo s čilskou kapelou Vigilante jako koncertní hráč na klávesy a tour manager. Dále též rozvoj, podpora a využívání cestovatelských sociálních sítí couchsurfing.org a airbnb.com, které mohu vřele doporučit, protože cestování je s nimi mnohem zajímavější, zábavnější a bezpečnější.

Pozorujete změnu v okolí, když se lidé dozvědí, že jste členem Mensy?

Ani moc ne, bude to tím, že v mém okolí jsou lidé dost chytří na to, aby také byli v Mense, když budou chtít. Více se lidé diví, když jim prozradím svůj pravý věk, protože většinou mi hádají o 10-15 let méně.

Čím byla vaše role předsedy Mensy ČR unikátní mezi ostatními?

Nemyslím si, že by mé předsednictví bylo něčím unikátní, byl jsem nucen řešit stejné problémy jako kterýkoliv jiný předseda. Jako jediná specifická věc mě napadá zavedení emailových adres s doménou mensa.cz pro všechny a intranet s možností volit přes něj, ale nic z toho nebyla čistě moje zásluha, vždy se na tom podílelo více nadšenců.

Jak po letech pohlížíte na svoje působení na pozici předsedy Mensy ČR, shoduje se vaše tehdejší představa s jejím současným směřováním?

Myslím, že na to, jak málo zkušeností jsem měl s většinou problémů, které bylo nutno řešit, tak se Mensa posouvala vpřed a měla svým členům co nabídnout. Současné směřování mně plně vyhovuje a oceňuji dlouholetou obětavost Tomáše Blumensteina, že má stále čas a energii tlačit tu káru dál.

Provozujete sport pro chvíle odreagování?

Nikoliv, já se odreagovávám při mytí nádobí, ve sprše či vaně nebo při několikadenních přejezdech Evropy v autě. Sport kvůli svému tělu či duchu provozovat nemusím, naopak to často vede k trvalé invaliditě či bolesti kloubů. A pasivní sledování jakéhokoliv sportu nechápu již vůbec a považuji to za ztrátu času a často i peněz za sázky a vstupné na stadiony. Ve Valencii se pořádá Formule 1, MotoGP, tenisový turnaj Open 500, maraton, jsou zde dva velké fotbalové kluby, ale kvůli tomu tu opravdu nejsem. Více mě zajímají fiesty Las Fallas v březnu, Noche de San Juan v červnu či La Tomatina poslední středu v srpnu a další.

Kde se vidíte za deset let?

To si netroufám odhadnout a ani nad tím nechci spekulovat, protože vím, že Bůh má zvrácený smysl pro humor a vždy dokáže překvapit a obrátit život vzhůru nohama. Jak jsem již řekl, snažím se užívat si toho, co je teď, a být připraven na cokoliv v budoucnu. Plánuji maximálně v horizontu jednoho roku, ale spíše v horizontu týdnů.

A jak se za deset let budete ohlížet na období života, kterým procházíte nyní?

Jako na dlouhou dovolenou u moře a doufám, že i za deset let budu spokojený jako nyní, ať již budu u Středozemního, Karibského nebo nějakého asijského moře.

Životní motto, kterým se řídím, je …?

Karma ti to oplať!

Co byste vzkázal čtenářům na závěr?

Učte se jazyky a nezapomeňte na španělštinu. Je to krásný jazyk, se kterým se domluvíte ve třetině světa a lépe porozumíte i dalším latinským jazykům, jako je italština, portugalština, rumunština, katalánština, valencijština a francouzština.

Autor: Karel Vandas