Ještě předtím, než jsme však začali hrát, jsme si dali jediné jídlo, které tam „vařili“ – a sice mraženou pizzu – ale výbornou (aspoň dle mého vkusu, ani nebylo poznat, že není čerstvě upečená), případně uzené mandle – ty vážně chutnaly, ač to zní neuvěřitelně, jako uzené. Poté jsme se odebrali k porovnání výkonů i v tak neintelektuální činnosti, jakou bowling je (i když o tom by se dalo polemizovat; i koule se musí správně nasměrovat, aby „sejmula“ všechny kuželky pokud možno na první pokus a to vyžaduje určitou úvahu, kam ji tedy nasměrovat, a určitě i prostorovou představivost). Alča se vzdálila ještě během hry, musela do tanečních – nicméně ve své baletní sukénce s těžkou koulí v ruce vypadala křehce jako rusalka. V souvislostí s tímto si vybavuji, že jsme ve dvou družstvech (hráli jsme na dvou drahách) byli rozděleni ne pod svými jmény, ale pod jmény pohádkovými. Pojmenování byla vskutku nápaditá: Budulínek, Amálka, Rákosníček, Fík (maxipes), Mach, Šebestová, Jája a Pája.

Nebudu tady zatěžovat nikoho nudnou statistikou, jak kdo dopadl. Ačkoliv mně samotné to nijak extra nešlo, musím vyzdvihnout výkony bytosti jménem Mach a Rákosníček (jedná se o tutéž osobu lidskou, ale protože došlo ke střídání osob v rámci obou družstev, jednou se jmenovala tak, podruhé zase onak), tato bytost zvítězila v obou kolech na plné čáře s docela solidním náskokem oproti ostatním. Vzhledem k ochraně osobních údajů pohádkových bytostí její jméno neuvedu, i když je autorce tohoto článku známé. Naopak nejslabší výkony podala Šebestová (a to v obou kolech). Na závěr samotné hry nastalo obligátní focení, a ač byl trochu problém s napůl vybitými bateriemi fotoaparátu, přesto se pár snímků podařilo.

Pár nezmarů, kteří nikam druhý den nemuseli, se ještě usadilo v jedné pizzerii poblíž bowlingu. Vaří tam úplně úžasnou tomatovou polévku tak hustou, že v ní skoro stála lžíce. A taky čajík z čerstvé máty s medem a s limetkou – jedním slovem „mňamka“. Tam jsme vydrželi, dokud nás doslova nevyhodili s tím, že je už „zavíračka“. Poté jsme se všichni (aspoň se mi nic nedoneslo) pokorně odebrali do svých příbytečků upadnout do říše snů.

Autor: Helena Kolská alias Helča Kolča

S moderní obdobou RVHP* poskakující za mými zády na malých kolečkách po nerovné pražské dlažbě se mi podařilo cestou domů úspěšně odfajfkovat všechny položky na seznamu „Zařídit v ČR“: zakoupit náhradní vrtuli pro vrtulníček, zrušit dolarový účet u ČSOB, sehnat digitální multimetr a sníst smažený sýr.

Hlavní bod programu, na který jsem se těšil, však následoval až večer, po odložení otravného vozíku – jednalo se o výpravu na setkání MS Pardubice, ke které se přihlásilo pět dalších Pražáků. S ohledem na to, že jsem pozvánku na výpravu odesílal členům MS Praha teprve ve středu 31. 3. 2010 ve 23:30, mě velice potěšilo, že se našlo tolik zájemců a že Roman dokonce nabídl k využití svůj zánovní koráb silnic, do kterého se tolik lidí pohodlně vejde.

Po drobném zdržení způsobeném nenechavými příslušníky Městské policie Praha 11, kteří Romanovo vozidlo schovali na své hlídané parkoviště, jsme vyrazili. Podařilo se nám vyhnout se zacpanému městskému okruhu, posbírat všechny zájemce i bezpečně dorazit na místo.

První logickou úlohou večera bylo nalezení místnosti, kde se zdejší místní skupina schází. U Mensy (nejen české) je totiž dobrým zvykem, že se akce organizují na netriviálně přístupných místech, aby se odfiltrovali členové, kteří při psaní vstupního testu opisovali. Nalezení místa znamenalo vejít do dvora prosyceného pachem smažených hranolek a vyjet nepopsatelným výtahem z čeledi lenochodů do třetího patra, v temné chodbě nahmatat vypínač a trefit správné dveře.

Protože se díky účasti přespolních delegací z MS Praha a MS Prostějov (každé o šesti členech) zvedl počet účastníků setkání MS Pardubice o úctyhodných 600 %, bylo stávající místo shledáno příliš malým a rychle rozhodnuto o přesunutí do vhodnějších prostor nedaleké pizzerie.

Pak již následovala jen neřízená (nezřízená) zábava, švitoření a veselí v přátelském a uvolněném mensovním duchu. Jednotliví návštěvníci si postupně přesedávali z místa na místo, aby si mohli popovídat se členy, které již delší dobu neviděli, hodovali nad pardubickými specialitami (salámová pizza, maxiburger a podobně), smáli se a užívali si toto speciální setkání.

Cesta zpět po vyčerpávajícím setkání proběhla v poklidu a tichosti. Musel jsem uznat, že na leprózní české silnice se velká kola a měkké pérování majestátního SUV opravdu hodí. Rád bych na závěr tímto velmi poděkoval všem, kteří svojí přítomností přispěli ke zdaru tohoto úžasného setkání.

*RVHP: ve smyslu „ráno vezmeš, h… přivezeš“ neboli taška na kolečkách

Autor: Tomáš Kubeš