Orléans nás přivítal památníkem Panny orleánské – nápis hovoří o tom, jak tam na ni všude vzpomínají a opravdu jsme se s připomínkou jejího hrdinství setkali na mnoha místech, Jeanne d’Arc najdete i na obraze v pařížském Pantheonu.

Putování po pohádkových zámcích na Loiře (řeka překvapivě příjemná i na osvěžení) jsme ukončili v Nantes – město jsme prohlíželi potmě, takže jsme mohli obdivovat zámek nasvícený i s okénky, zvenku na něj vrhaly reflektory nepravidelně červené pruhy a i strom měl díky reflektoru úplně umělecký stín.

V Carnacu jsme se dozvěděli, že menhiry si stále drží své tajemství, protože dosud není jisté, který výklad jejich účelu odpovídá skutečnosti. A víte, co v bretonštině vlastně znamená menhir? Dlouhý kámen.

V Bretani mne zaujalo také Concarneau, kde švitořili racci mořští, dokonce i v krabičce jako suvenýr, anebo jste si mohli koupit jejich vajíčka v cukrové podobě.

Pláž u Plovanu s pěknými oblázky měla moře s nebezpečnými vlnami. A prý opravdu nebyla k plavání vybraná kvůli svému jménu. Tedy plavat tam nešlo, jen skákat s vlnami – a bylo to vydatné cvičení.

Nejzápadnější cíp Francie střeží Sémaphore de la Pointe du Raz – maják využívaný vojensky, meteorologicky i telekomunikačně. Kromě útesů a cesty lemované kvetoucími janovci tam byl k vidění u obchodů ve vitríně čokoládový maják vysoký jako člověk a nápis hlásal, že ho vyráběli dva cukráři přes 300 hodin a váží kolem 100 kg.

Atmosféra Bretaně s kamennými domy a drsnými námořníky je znát i v Brestu: tam jsme prohlíželi zvláštní strohý kostel, který měl několik vchodů a byl bez ozdob, jen barevná okna většinou vysoko u stropu a na schodech růžové lístky, patrně ze slavnosti, kterou jsme ale nezastihli. A Brest je rodištěm herce Pierra Brice.

V Dinanu měli u budovy městské policie na záhonku vystříhaný letopočet 2011.

Kdysi největší přístav Francie Saint-Malo nám nabídl romantický pohled na mnoho lodiček, úžasný výběr zmrzlin a procházku po pevnosti a historických uličkách. A také tu stál kolotoč, ale na rozdíl od kolotočů, které jsme viděli jinde, byl upravený k obchodním účelům.

Jeden z divů Francie, klášter Mont Saint Michel, jsme opustili včas, aby nám moře neodplavilo auta, a ještě jsme stihli povečeřet v pizzerii v Avranches. Tam jsme viděli i restauraci připomínající pojmenováním blízkost muzea rukopisů z Mont Saint-Michel.

Další místo k zamyšlení byly pláže, kde proběhlo vylodění roku 1944 – perfektně zpracované v muzeu v Bayeux, kde měli přehledný film, portréty velitelů – ale také si člověk mohl všimnout drobností jako skleněné miny, kterou nešlo zjistit a i potom v ráně rentgenem těžko, anebo naopak podložky pod knoflíky, aby je mohli leštit a nezničili látku – usoudili jsme, že taková činnost přispívala k pořádku a také k uklidnění. Teď jsou na plážích i hlídaná místa na koupání – na jedné písčité pláži jsme toho využili a nasbírali si i mušle. Kromě hlavního památníku historických událostí – vysokého kříže – tam byly i menší pomníky kanadským a britským jednotkám.

Kanál La Manche vyvolal otázku po významu slova – označuje také rukáv, případně rukojeť, asi průliv opravdu ten tvar připomíná.

Čas v Paříži jsem rozdělila mezi EMAG a toulky po městě (na ty zbylo dost prostoru, protože některé přednášky odpadly).

Místo pro EMAG – v paláci UNESCO – bylo velmi reprezentativní; využila jsem i speciální známky UNESCO, které se daly použít jen při podání zásilky do schránky přímo v budově. Nechtěně jsem podrobila poštu testu – vynechala jsem omylem zemi určení, ale dopisy se dostaly většinou správně do ČR. Výstava na plotě areálu UNESCO nám připomněla nejrůznější zajímavé kouty Země. Poblíž paláce UNESCO stojí budova ministerstva ekologie, udržitelného rozvoje, dopravy a bydlení a zřejmě i proto tam byly k vidění stojany s označením pro elektromobily.

Mensané jsou všude hraví. Na záložkách, které byly k dispozici, měli otázky – odpovědi se dozvědí zájemci, až když přijdou do Mensy. Dvě z otázek: Narodil jsem se 14. července roku 10 př. Kr. Kdy oslavím 20 let? Kolikrát napíšu 5 na seznam celých čísel od 1 do 100?

Organizátoři EMAG měli plné ruce práce, protože byla doba dovolených a nebylo moc dobrovolníků. Ti, co se nám věnovali, se snažili – jednou mne nechtěli pustit strážní do brány budovy, když jsem si zapomněla visačku – náhodou se tam objevil francouzský mensan, který se za mne zaručil. A ještě jedna náhoda mi pomohla, když jsem hledala naši skupinu pro odchod na večeři – jedna z organizátorek mne pozvala, že mne tam doveze – zrovna pršelo, jen se lilo, tak jsem byla moc ráda. Cestou jsme probraly, jak je ráda, že si zopakuje na EMAG angličtinu, že pracuje na univerzitě v Lyonu, že to typicky proměnlivé počasí v Paříži je určitě odlišné od našeho českého vnitrozemského. Podle očekávání jsem se na EMAG setkala se zajímavými mensany; místo francouzštiny jsem si v Café Dernier Métro procvičila angličtinu s francouzským mensanem, který pracuje hodně v zahraničí. Musím se také aspoň stručně zmínit o inspirativní prohlídce pasáží – do té doby mne nenapadlo, že to jsou vlastně předchůdci obchodních domů.

V Paříži jsem šla také kolem památníku objevitelů chininu – pánové Pelletier a Caventou chinin extrahovali r. 1820 a dostali za to ocenění jako dobrodinci lidstva.

V Pantheonu mne kromě Francouzi často uctívaných velikánů zaujala Marie Curie a také cestovatel Bougainville – zahradníci už vědí, že podle něj jsou pojmenované krásně kvetoucí keře bougainvillie.

Place des Vosges je klidné místo, jak slibuje průvodce, s krásnými obchůdky, kde se můžete pokochat i vystavenými obrazy – třeba inspirativní zátiší s vinnými zátkami. Je tam také dům, kde bydlel Victor Hugo, a kavárna Hugo. Té jsem neodolala a dala jsem si tam víno. Číšníci tam byli veselí a tak hezky se mne zeptali, ne třeba „Co si dáte?“, ale: „Co by vám udělalo radost?“

K Pont des Arts se lidé díky zámkům určitě zase vrátí.

Při večerním poklusu Paříží jsme zhlédli i kousek filmu na plátně letního kina na Montmartru a u Moulin Rouge jsme viděli frontu na divadlo Dvou oslů.

Zaujalo mne, že i v Paříži, podobně jako v Praze, byla reklama J. C. Décaux jako nepřemožitelné firmy. Cestou v metru jsme jednou jeli ve špičce a přitom jsem zblízka pozorovala, jak jeden Francouz vyskakoval jako kohout, aby mu ten druhý nedržel ruku před nosem – ale ten se v té situaci taky musel držet a nebylo moc kde jinde, taky mu to řekl, že má právo se držet – byl jako hodně dalších tmavší pleti. Ovšem zas na tmavé dítě v kočárku, které si hrálo, jako že telefonuje, se všichni usmívali. A opravdové mobily klidně fungovaly i v metru a Francouzi toho pilně využívali.

Bydleli jsme v Gennevilliers, kde jsem vyfotila ohrádku pro venčení pejsků.

Ve Versailles jsem kromě moderních skulptur, které byly nápadné i na parkovišti před vchodem do zámku, tentokrát prohlížela krátce i městečko. Našla jsem tam pekárničku, kde mi zabalili zboží do papíru, na kterém měli uvedené zákony Antoina Augustina vypracované v 18. století A. A. Parmentierem, které si upravili na dnešní dobu. Prvý zákon byl např. o obilí, které dodává ovocnou chuť a při kuchařské úpravě nakonec dostane chléb chuť oříškovou, podle druhého zákona se dává soli „vždy tak právě podle potřeby“. A kousek od toho dobrého pekařství jsem se s těmi dobrotami posadila na lavičku v parčíku, který dal upravit jeden z versailleských starostů.

Po návštěvě památníku u Verdunu už vím, proč se říká – dopadli jako u Verdunu …

Kříže s keříky drobných růžiček byly nízké, takže když jste si chtěli přečíst jméno padlého vojáka, museli jste se poklonit. Zimostráz po stranách schodiště byl zastřižený do tvaru dělových koulí. Mezi velkými oddíly polí s kříži byla vedle tisů políčka chrp – byly modré jako oči těch mladých vojáků, kteří zde skončili své životy.

Závěrem ještě několik dalších dojmů. Co mne trochu zklamalo, nebo spíš překvapilo? Suvenýr – hrneček s nápisem I was in Paris, to by mne jako frankofila nepotěšilo. A v Bretani jsem si koupila pěkně typicky pruhovaný batůžek s bretaňským nápisem a pak jsem zjistila, že byl vyroben – kde myslíte? P.R.C.! Aspoň snad design nenechali na Číňanech.

K celkově příjemnému dojmu z výletu bych přidala takovou drobnost: vyvěšené oznámení o využívání obnovitelné energie v obchodě McDonald – jejich spolehlivou pohostinnost jsme jako obvykle využívali v přestávkách jízdy.

Přístup jednotlivých členů naší výpravy se dost lišil právě podle toho, jestli byli nebo nebyli obeznámeni s francouzštinou a francouzským přístupem – a podléhal zajímavému vývoji během cestování. Všichni se o místa, která jsme navštívili, živě zajímali, trochu taky o francouzštinu – i ti, co nejsou zrovna frankofilové, se dokázali několika slovy nakonec domluvit, z toho jsem měla velkou radost.

A poznala jsem zas o trošku víc Francii – některá další místa z jejího rozsáhlého repertoáru.

Ilustrační fotografie pocházejí z Wikimedia.

Autor: Jitka Nováková

Do Štrasburku přijíždíme kolem šesté hodiny ranní. V prostorách hlavního nádraží si dopřejeme zkrášlovací a „zkulturňovací“ přestávku. Již krásní a upravení se setkáváme s naší průvodkyní Kateřinou, od které dostáváme instruktáž, jak se po Štrasburku přepravovat s využitím městské hromadné dopravy. První část prohlídky města je jen zběžná,spěcháme na besedu a následnou diskusi s poslanci Evropského parlamentu, pány Vlasákem a Cabrnochem. Diskutuje se o všem možném – o společné zemědělské politice, o ekonomické krizi, o státní maturitě… Druhou část prohlídky Štrasburku absolvuje náš plzeňský tým samostatně. Chceme nasát atmosféru tohoto až neuvěřitelně klidného, čistého a zeleného města, prohlížíme si kvetoucí parky a historické i novodobé budovy a užíváme si odpolední slunečné atmosféry. Již lehce znaveni dorazíme na připravenou besedu o fungování Evropského soudu pro lidská práva spojenou opět s následnou diskusí. Počáteční obavy z nezáživné rozpravy se brzy rozplývají, beseda je skutečně zajímavá. Máme možnost vyslechnout si zajímavé povídání o tom, jak celý soud funguje, na jakých principech je vystavěn, co vlastně obnáší, být právníkem Evropského soudu pro lidská práva, a pro případné zájemce i informace o tom, jak se jím člověk může stát. Pravdou je, že někteří z nás vzdali boj s únavou a nechali padnout své hlavy do úklony, proto diskuse nebyla příliš živá. Budiž nám ale omluvou náročný program realizovaný již od brzkých ranních hodin.

Cestu do hotelu si krátíme vzájemným představováním se. Tuto aktivitu nenávidím už od dob střední školy, tudíž ji čistě náhodou po vzoru ostatních Plzeňáků zaspávám. Do hotelu dorážíme v pozdních večerních hodinách. Někteří účastníci jsou z vybraného F1 hotelu trochu v šoku, ostatní to neřeší. Pravda, není to žádný Ritz, ale na přespání bohatě stačí. Navíc jsme tak unaveni, že by si řada z nás ustlala v podstatě kdekoli.

Není nám dopřáno mnoho spánku, ale protože jsme teprve na začátku našeho putování Paříží a všichni ještě máme dostatečné zásoby jídla a pití, nevadí nám to. Páteční ráno začínáme stylově výletem na Eiffelovu věž. Při vstupu jsme drze předběhnuti jinou skupinkou turistů. V této chvíli se ale Tomáš projevuje jako skutečný náčelník a předbíhajícím zloduchům vysvětluje, že takhle by to, pánové, opravdu nešlo! Z Eiffelovy věže pozorujeme Paříž zahalenou do ranní mlhy a prozářenou prvními slunečními paprsky. Je nádherná, bez debat! Nechce se mi tísnit v přecpaném výtahu, a tak z druhého patra scházím dolů pěšky. O to víc si užívám výhled. Dole u východu se na nás sesype skupina černých prodejců malých kovových Eiffelovek, každý ji samozřejmě nabízí za tu nejvýhodnější cenu, a protože jsme to „my“, nabízí nám ještě extra slevu. Unikáme ze spárů těchto podnikavých prodejců a už se na nás vrhá zahalená žena. Ptá se, zda hovoříme anglicky, a podává papírek s anglicky psaným textem o tom, odkud pochází, že hledá svého ztraceného bratra … dál se neobtěžuji ani číst. Zanedlouho ale potkáváme další ženu se stejnou prosbou a stejným papírkem a jim podobných pak ještě během našeho pobytu celou řadu. Je s podivem, kolik lidí hledá v Paříži ztraceného bratra!

Máme před sebou ještě spoustu zastávek – Invalidovnu, úzce spjatou s francouzskou vojenskou historií, Museum Rodin, kde vzhledem ke krásnému slunečnému počasí řada z nás vzdává prohlídku interiéru a raději tráví vymezený čas procházkou v zahradě zaplněné sochami. Lucemburské zahrady jsou plné relaxujících lidí posedávajících na židlích i na trávě a vychutnávajících si prosluněné všední odpoledne a pohodu nadcházejícího víkendu. Cestou na Pantheon se skupina „bagetchtivých“, která nedodržela čtyřminutový rozchod před pekárnou, téměř ztrácí ve spletitých pařížských uličkách, které na pohled vypadají mnohdy téměř totožně. Navštívíme společně ještě Pantheon, v jehož podzemní kryptě jsou pochováni významní francouzští umělci, myslitelé a vědci. Dalším cílem je Notre Dame. Pak přichází chvíle, kdy se naše parta trhá na dvě části. Gurmánská se rozhoduje dát vale dalším památkám toho dne a dává přednost posezení a vybranému jídlu v nějaké příjemné restauraci. Cestovatelská skupina má v batozích ještě řízky z domova a touží se projít Latinskou čtvrtí a čtvrtí Les Halles. Přidávám se k cestovatelům. Zde je náčelníkem Tomášem vyhlášena první dílčí soutěž. Kdo objeví vhodné místo na rychlou večeři, získává malou Eiffelovku. V této chvíli, kdy sepisuji své pařížské postřehy, se na ni zrovna pyšně dívám, krásně se mi vyjímá na pracovním stole. Následuje další soutěž. Přívěsek na klíče ve tvaru věže získá ten, kdo vyběhne po schodech uvnitř fontány až na vrchol a zpět. Tato soutěž ovšem nejenže nemá svého vítěze, nemá ani žádné účastníky. Vzhledem k tomu, že se Tomášovi podařilo zakoupit velmi výhodně pět Eiffelovek za jedno euro, jsem zvědavá, jaká další soutěž nás ještě v průběhu naší cesty čeká.

Ani dnes nemá řada z nás sílu řešit útulnost a čistotu hotelu a upadáme do komatu, ze kterého jsme vytrženi v sobotu opět časně ráno, přičemž tentokrát už je vstávání náročnější.

Obchodní čtvrť La Défense nás vítá svými moderními stavbami a mrakodrapy. Na někoho působí uměle, futuristicky, ale musím říct, že v tom ranním tichu má své kouzlo. Dopoledne strávené ve Versailles je opět slunečné, zámek je na pohled skutečně půvabný, ale davy lidí proudících tam a nazpět nám lehce ubírají na zážitku a řada z nás dává přednost relaxaci v překrásných zahradách. Těším se na návštěvu La Villette, dřívějších jatek, která byla přetvořena v postmoderní centrum zábavy. Užívám si návštěvu ponorky a jsem při ní velmi vděčná za svoji drobnou tělesnou konstrukci; stísněné prostory nedávají příliš možností k pohybu. Procházíme kompletně celou expozici. Nejsem technický typ, ale baví mě, že si můžu řadu věcí osahat a vyzkoušet. V planetáriu nám promítli film. Hezký zážitek, kdyby si ze mě kolega po pravé ruce neudělal polštář a kolega po levé ruce mi dal svůj „translator“ dřív, než došel ke zjištění, že anglicky stejně nerozumí. Možná bych i věděla, o čem film byl. Oproti tomu podvečerní Montmartre je trochu adrenalinovější zážitek. Davy lidí proudících po ulicích hříšné čtvrti, spousta obchodníků snažících se člověka zatáhnout do svého krámku, pouliční prodejci s ryze značkovým zbožím od hodinek až po parfémy. Člověka mého vzrůstu to chvílemi až děsí a necítí se zde úplně nejbezpečněji. Pohled na Sacré Coeur za to však stojí. Stejně tak i toulka večerními uličkami přes náměstí malířů, kde se od naší cestovatelské party opět odděluje ta gurmánská. Perličkou na závěr dne je zastávka na Trocadéru a pohled na rozsvícenou Eiffelovku. Ani nevím, jestli se mi líbí víc ve dne nebo v noci. Asi v noci, když o tom tak přemýšlím, osvětlená je kouzelná (ale blikající už mi trochu evokuje kýčovitý vánoční stromeček, nemohu si pomoci).

Nedělní opět velmi brzké vstávání v kombinaci s balením zavazadel, a to vše bez teplé ranní kávy. To už je skutečně zkouška pevné vůle a sebezapření. Příjezd k Vítěznému oblouku je zpestřen očekáváním, zda po nás organizátoři nebudou chtít přebíhat šestiproudový kruhový objezd jako další soutěž o Eiffelovku pro toho, kdo přežije. V zájmu co nejmenších ztrát však dáváme přednost chvilkovému bloudění podchodem. Neděle mi ubíhala v trochu rozvláčném tempu, Alexandrův most se mi líbí, ale v Musée d´Orsay jsem zřejmě nedokázala docenit krásu moderního umění a – skutečně nevím, jak se to mohlo stát – zmožena náročným programem předchozích dní i já poklimbávám na vskutku nepohodlné lavičce. Omlouvá mě snad jen to, že v umělecké oblasti jsem svoji nadějně nastartovanou kariéru ukončila někdy okolo pátého roku věku spolu s odložením dětských omalovánek. Očekávala jsem, že Louvre ve mně vzkřísí padlého umělce. Nevzkřísil, ale neusnula jsem, přestože sedačky zde byly mnohem pohodlnější než v předchozím muzeu! Smířena s tím, že kulturní barbarství ve mně zvítězilo nad citem pro umění, jsem si užívala zbytek neděle s ostatními v Les Halles a před Centrem Pompidou sledováním pouličního představení. Řada z nás sice nerozuměla ani slovo, ale přesto se královsky bavila a obdivovala to, jak si francouzský umělec na základě improvizace (nebo možná ne tak úplně) dokáže získat publikum. Čekání na autobus je okořeněno trochou adrenalinu, když se protahuje téměř na hodinu. Naši řidiči nás ale prostřednictvím mobilní komunikace svými hesly „Jedeme!“ a „Jsme na cestě!“ udržují v naději, že se domů přece jen dostaneme. Příjezd autobusu je však jen prvním předpokladem cesty domů. Hlavní podmínkou bylo složení výstupního testu sestaveného organizátory Hankou a Tomášem. Sankcí za neabsolvování je výstup na hranicích. Nutno podotknout, že otázky byly záludné, někdy až zákeřné a odpovědi mnohdy neznali ani sami zadavatelé výstupního testu. Nicméně prošli jsme všichni a bez ztrát na životech, ve zdraví i psychické pohodě jsme se šťastně vrátili do naší vlasti.

Za všechny „účastníky zájezdu“ bych skutečně ráda vyjádřila obrovské díky a pochvalu Hance Kalusové a Tomáši Blumensteinovi, báječným organizátorům našeho výletu, za bezchybnou organizaci, skvělý program a báječnou atmosféru, která nás provázela po celou dobu zájezdu. Doufám, že se za rok zase sejdeme při nějaké další akci v obdobně skvělé sestavě!

Autor: Alena Oudová