Oceňovat schopnost memorovat a vydávat ji za důkaz dovedností je zavádějící – neukazuje skutečné schopnosti studenta. Pouhé zapamatování si faktů neurčuje, zda má člověk pro daný obor nadání. A přestože je užitečné znát některé základní informace, stresovat se kvůli zapamatování nejmenších detailů je zbytečné.

Jaký má tedy smysl nutit studenty, aby si pamatovali podrobnosti z celé řady témat? Snažíme se zjistit, jak dobrou mají paměť? Nebo kolik informací si zvládnou nacpat do hlavy?

Přehnané a neopodstatněné upřednostňování paměti je nefér. Proč také nehodnotíme a neodměňujeme kritické myšlení, tvořivost a inovativní přístup? Neměli bychom motivovat studenty, kteří prokazují schopnosti řešit problémy kreativně?

Pokud jde o inteligenci, silně s ní souvisí pracovní paměť – tedy krátkodobá paměť, která dočasně uchovává informace, když řešíme nějaký kognitivní úkol. Pracovní paměť je důležitá pro vyšší úrovně myšlení. Mechanické učení naproti tomu odrazuje studenty od toho, aby přemýšleli samostatně. Jaký má tedy smysl nutit studenty, aby se na test nazpaměť učili fakta, jejichž obsah si pravděpodobně krátce po něm ani nevybaví?

Dnes máme díky internetu informace z celého světa doslova na dosah ruky. Navíc není potřeba mít skvělou paměť, abyste se stali úspěšným umělcem, sportovcem, matematikem, podnikatelem nebo čímkoli jiným. Požadovat po studentech nereálné množství memorování pro ně vytváří stresující situace.

Je samozřejmé, že každý student nemůže vynikat ve všech předmětech. Vysvědčení by mělo ukázat, v čem student vyniká a jaké má zájmy.

Jedním ze způsobů, jak prolomit současný model, jsou otevřené zkoušky, ke kterým může mít student dostupné materiály, domácí práce, výzkumné úkoly nebo projekty, ve kterých studenti uplatňují své myšlení při řešení reálných problémů. Jak úžasné by bylo, kdyby školy učily, jak zvládat stres, nepodlehnout tlaku vrstevníků, vyrovnat se s odmítnutím nebo se postavit šikaně! A jak skvělé by bylo, kdyby vychovávaly mladé lidi k obhajobě rovnosti! Školy, vysoké školy i univerzity hrají klíčovou roli v tom, aby z dětí vyrostli dobří občané.

Navrhovat osnovy a způsoby hodnocení, které podporují memorování, není správná cesta ke kvalitnímu vzdělání. Naopak – zapojením studentů do smysluplného učení jim pomáháme rozvíjet intelekt prostřednictvím technik jako je rozpoznávání vzorců nebo spojování pojmů. Studenti potřebují být vedeni k osvojování si základních životních dovedností, aby se v budoucnu dokázali správně rozhodovat.

Je nesmírně důležité pěstovat v nich hodnoty jako soucit, pokoru a vytrvalost. Školy a vysoké školy by měly usilovat o to, aby studentům vštěpovaly vědecký přístup a racionální myšlení. Nemůžeme dosáhnout kvalitního vzdělání, pokud se budeme soustředit výhradně na memorování a mechanické učení. Dokud bude výuka a hodnocení založeno na paměti jako hlavním ukazateli schopností v daném předmětu, nebude to v nejlepším zájmu studentů.

Malá knížka o velké paměti není jen o paměti. Bezmezná paměť jednoho člověka sice byla základem celého příběhu, ale autor Aleksandr Romanovič Lurija zkoumal více. Je to zajímavý soubor různých pozorování, testů i rozhovorů a celkově pohled na to, jak komplexní synestetické vnímání světa ovlivnilo život jednoho muže. Přibližuje nám osobu pana Š., jeho obrazotvorný způsob fungování paměti, např. úskalí při čtení nebo (ne)porozumění poezii, a zároveň poukazuje na to, jaké překážky jeho netypická mysl musela překonávat v běžném životě.

Neurodivergentním čtenářům bude možná příběh pana Š. v něčem blízký. Mně připadal fascinující a pootevřel mi dvířka k porozumění jinému světu.

Kristýna Mothejzíková

Když jsem začínala číst tuto knížku, v duchu jsem se připravila na to, že možná bude suchá a popisná, jak některé dokumenty bývají. Mile mne ale překvapilo, jak dobře se čte.

Velmi obdivuji kohokoliv, kdo vyniká v nějakém oboru, ať už jde o dokonalost fyzickou (tanec, akrobacie, …) či duševní, kterou obdivuji ještě více. Pociťovala jsem proto skoro až závist při představě, jaké úžasné výkony pozorovaný subjekt předváděl, ať při samotném testu, nebo při ověřování paměti v čase. Snažila jsem se představit si, jak skvělé by bylo takovou paměť mít.

Zaujala mě část knihy, kde jsem měla možnost seznámit se s postupy a způsoby, kterými si pan Š. vypomáhal při zapamatování cvičení či čteného textu. Kupříkladu jeho vizualizace byla úchvatná a v jeho vyprávění také byla výrazně zachycena. Pokud tedy bylo jeho úkolem zapamatovat si slovo podzim, člověk i při čtení téměř slyšel šustění suchého listí či dopady kapek na dlažbu. Bohužel ale jeho vizualizace byla až tak úchvatná, že než prošel druhým slovem textu, byl text u konce a on netušil, o čem se vlastně mluví. Ještě výraznější problém představovaly obrazné pojmy či básnická přirovnání, při kterých se pan Š. ztrácel naprosto, takže báseň vůbec nepochopil. Mnohdy pak nebetyčný problém představoval i jiný běžný výraz ze života.

A tak se mi postupem čtení jevila nepoužitelnost této úžasné paměti v běžném životě a já se v duchu vracela ke chvále normálnosti. Jsem ráda, že takovou paměť nemám, a už nezávidím.

Lenka Dudová

Pokud s přečtením knihy váháte, zkuste alespoň předmluvu. Autor v ní čtenáře motivuje pomocí pěkně rozepsaných důvodů, proč začít s tréninkem paměti ještě dnes. A protože je škoda se zlepšením dlouho otálet, hned v první kapitole čeká čtenáře malý test paměti. Je to šest paměťových úkolů, které nám pomohou zjistit svou „startovní“ úroveň a změřit pokrok, kterého během čtení knihy dosáhneme. Druhá kapitola se věnuje jednodušším paměťovým technikám, těm složitějším je zasvěcena kapitola třetí. Nápadově nabitá je kapitola čtvrtá, ve které se pomocí paměťových kódů naučíme zapamatovat si i dlouhé číselné řady. A nemusí jít zrovna o desetinná místa čísla pí, může se nám hodit třeba znát číslo své kreditní karty. Dříve popsané principy jsou dále použity v páté kapitole pro lepší zapamatování si jmen. Protože cvičení dělá mistra, věnoval autor šestou kapitolu tréninku. Jedná se o třicetidenní tréninkový plán, díky kterému se pomocí malých úkolů můžeme posouvat k lepší paměti každý den. Pokud budeme cvičení plnit poctivě, věřím, že budou výsledky závěrečného srovnávacího testu milé překvapení.

Celá kniha je psaná velmi lidsky a čtivě, přesto je v ní shrnuta spousta zajímavých vědeckých poznatků o fungování lidského mozku. Považuji ji za velmi dobrou investici do sebe samotné, protože lepší paměť mi už teď ušetřila více času, než mi zabralo přečtení knihy.

A jak že se ta knížka jmenovala?

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Michaela Karsten, rozená Buchvaldová, jen těžko mohla poslání mensantropa naplnit více doslova. Již při studiu medicíny se začala zajímat o lidský mozek. Brzy po studiích narazila na ukázku paměťového sportu a ten ji natolik uchvátil, že se mu začala věnovat naplno. Na mezinárodních soutěžích několikrát získala titul mistryně světa, zapsala se do Guinessovy knihy rekordů a od té doby učí lidi nejen efektivně pracovat s pamětí, ale celkově rozvíjet své mentální schopnosti.

Míšo, čím jste chtěla být jako malá?

Určitě jsem si přála něčeho dokázat a asi nejvíce mě táhlo vyučování. Všechna svá plyšová zvířátka jsem stavěla vedle sebe a měla jsem tendenci je učit, něco jim vykládat. Moje maminka je kantorka a tatínek je lékař, takže tuhle touhu jsem asi zdědila po mamce. Po vzoru táty jsem zase vystudovala lékařskou fakultu a pak se to nějak skloubilo dohromady.

Měla jste sama nějakého nezapomenutelného učitele nebo učitelku?

Ano. Na základní škole jsem měla fantastickou matematikářku. To byla kantorka jak řemen, která dokázala ukázat lásku, ale na druhou stranu hodně požadovala. Hlavně ale uměla nádherně vysvětlit matematiku. Trpělivě, srozumitelně a s dostatečnou motivací (její čokoládové bonbóny, které po nás házela, když jsme vyřešili obzvlášť náročné úlohy, nikdy nezapomenu). Právě čísla se díky ní stala mou velkou láskou.

Jak jste se dostala k paměťovým technikám?

To bylo jednou krátce před silvestrem ve Špindlerově Mlýně. Byla jsem tam se skupinou kamarádů na lyžích a v jednom kulturním centru jsem měla možnost zaslechnout rozhovor mého nynějšího manžela ohledně jisté sázky. Hovořili anglicky a já jsem tou dobou potřebovala angličtinu i profesně, takže jsem naslouchala, jestli budu rozumět. Najednou jsem zjistila, že se baví o paměti a o nějakých paměťových technikách. To mně bylo naprosto vzdálené, tak jsem zbystřila. Potom jsem viděla praktickou ukázku a výsledkům jsem nechtěla věřit. Hledala jsem za tím nějaký trik. Ale bylo mně naprosto pohodově řečeno, že zatím vším stojí paměťové techniky a že se to dá trénovat. Také jsem se dozvěděla, že existují soutěže, mistrovství a poháry v paměťových schopnostech. Pro mě to bylo pole neorané, ale naprosto fascinující.

To bylo ještě za studií, nebo až po skončení?

To bylo už po skončení studií. Škoda, mohla jsem si studium usnadnit. Na medicíně jsem se dozvěděla, že je možné výkon paměti zvýšit, ale pouze o pár procent. Praxe mně však ukázala něco jiného. Byla to pro mě výzva, zjistit, jak moc se dokáže člověk rozvinout. Na fyzické limity se dnes dostáváme díky olympiádám a podobně. Z toho vycházela i myšlenka Tony Buzana, Angličana, který organizoval světová mistrovství v paměťových schopnostech. Jeho cílem bylo zjistit, jestli existují nějaké kognitivní limity, konkrétně hlavně v oblasti paměti. Je obdivuhodné, že i po tolika letech výsledky z disciplín na světových soutěžích stále ještě narůstají. Máme tedy nějaký paměťový limit?

Kde nastal ten zlom od pouhého zájmu k tomu, že jste si řekla, že tohle budete dělat profesionálně?

Na samém začátku mého rozhodování byl test mé přirozené paměti, v kterém jsem dle mentora podala dobrý výkon. To mě samozřejmě motivovalo. Takže jsem začala zvažovat, že se touhle cestou nejspíš pustím a zkusím se ještě zlepšit. Po osvojení prvních paměťových technik jsem se začala testovat každý den, vždy za stejných podmínek. Své výkony jsem si zanášela do tabulky, na jejímž základě mně pak vznikla růstová křivka paměťového výkonu. Velmi motivující a rozhodující bylo, že můj paměťový výkon začal velmi rychle narůstat. To mně potvrdilo i funkčnost paměťových technik.

Než jsem se však dostala ke své současné profesi trenéra paměti, pracovala jsem nejdříve v klinickém prostředí pro americkou společnosti Merck Sharp & Dohme. V tu dobu mně vstoupil do života můj současný manžel (pochází z Hamburku), tak přede mnou stálo rozhodování – odejít do Německa, nebo zůstat v Čechách. Nakonec jsme se oba shodli na tom, že pro tohle zaměření je větší šance k hlubšímu rozvoji v Německu, a tak jsem odešla do Mnichova. Tam přede mnou stála další překážka. Musela jsem zvládnout němčinu. Takže ty první roky jsem medicínu úplně opustila a dala jsem se pod Goethe Institutem na studium německého jazyka. Paralelně jsem se však začala připravovala na paměťové soutěže a zároveň jsem začala pracovat s nadanými dětmi, kde se mi potvrdilo, že výuka a předávání znalostí dál je něco, co mě naplňuje a co dělám velmi ráda. Tak jsem se rozhodla, že u téhle cesty zůstanu. A bylo to správné rozhodnutí.

Hodně lidem se v souvislosti s medicínou a pamětí vybaví z Básníků Mirečkův dědeček. Zkoušela jste si zapamatovat jeho jméno?

Když jsem film tehdy viděla, tak jsem ještě paměťové techniky neznala. Ale nad jménem Mirečkova dědečka jsem se skutečně zasmála. První otázka, kterou si vždy položím, když pracuji s informacemi, je: „Potřebuji to, nebo to nepotřebuji?“ I tohle rozhodnutí ovlivňuje můj ukládací proces. Tehdy mně ta scénka připadala vtipná, ale vyhodnotila jsem ji jako nepotřebnou informaci. Kdyby má odpověď byla ano, chci si to zapamatovat, tak bych dnes využila nějaké techniky k zapamatování. V praxi, když někdo přijde například na mítink s nezájmem, chybí mu motivace a vyhodnotí, že tohle si zapamatovat nechce nebo nedokáže, tak je to vlastně už první blokáda v učebním procesu a paměť bude mít problém informace uložit.

Možná by ta medicína mohla být otočená, že se nejdřív naučíte, jak zvládat paměť, a teprve potom všechno ostatní…

Tohle jsou témata, která se ve škole zatím moc neprobírají. Proto jsem se i podílela na založení spolku MemoryXL, jehož snahou je právě dostat vědomosti z paměťového sportu i do školství, a to do co nejvíce evropských zemí. Někde se to již podařilo, jinde to zase ztroskotalo na financích. Ale určitě to je něco, co by podle mne mělo být už v základních školách. Možná už i ve školkách.

To mě vede k otázce, jestli ty paměťové techniky používat hodně, málo, nebo jenom pro něco. Je nějaký limit, co už je moc?

Na prvním místě je vždycky logika a porozumění. Když zacházím s nějakým učebním materiálem, tak vycházím z toho, jestli tomu rozumím, a snažím se to číst tak dlouho, až najdu souvislosti, včetně informací, které už mám. Díky tomu aktivuji mnohem více nervových spojů a zvyšuji šanci, že nové informace skončí v dlouhodobé paměti. Ale pak jsou témata nebo informace, třeba abstraktní, telefonní čísla, odborné pojmy, slovíčka, příjmení, a ty má naše paměť tendenci zavrhovat. Mezi mé klienty patří třeba právníci. Opakují mnohonásobně nějakou definici a prostě si to nepamatují. Nebo za mnou chodí účetní, kteří mají velice náročné přípravy na zkoušky. Tehdy je vhodné sáhnout po nějakých dalších cestách učení, jako jsou třeba právě paměťové techniky.

Setkávám se s takovým názorem nebo oblíbenou výmluvou: já si to schválně nechci zapamatovat, protože si šetřím mozkovou kapacitu na to, abych mohl řešit složité problémy. Opravdu se paměť, logika a další mozkové funkce dělí o stejnou kapacitu?

To je velmi náročná otázka, na kterou nemohu přesně odpovědět. O paměti toho už sice víme hodně, ale pořád ne všechno s naprostou jistotou. Například je známo, že v mozku probíhají různé očistné procesy. Informace, které se delší dobu nepoužívají, přechází z aktivní formy uložení do nějaké pasivní. Ale již nevíme, zda tyto informace vymizí někdy úplně, anebo zůstávají ve slabé formě uložení. Také víme, že naše krátkodobá paměť informace filtruje. To vše napovídá tomu, že je paměťová kapacita asi omezená. Ale jistě je natolik obrovská, že se do ní vejde dostatek informací.

Kdyby naše paměť nefiltrovala informace a nebyl žádný limit, asi by s každou budoucí generací měla narůstat velikost hlavy. To by byl však z pohledu porodníka problém.

A ještě krátce k vašemu druhému dotazu – naše paměť jsou propojené mozkové buňky, které vytvářejí velkou asociační síť. A logické myšlení je součástí paměti. U logického myšlení se využívá informací uložených v dlouhodobé paměti. Takže se asi jedná o stejnou kapacitu.

Zhoršuje se paměť s věkem, nebo to závisí jen na tom, jak s ní pracujeme?

Věk má velký vliv na náš paměťový výkon. Pokud je však člověk duševně aktivní až do vysokého věku, odbourávání nervových spojů v paměti nemusí být spojováno s výpadky pamětí, tzv. věkovou demencí. V neurovědě se k tomuto tématu pojí název kognitivní rezerva.

Hodně se zmiňuje spánková hygiena a že nejvíc ukládání do dlouhodobé paměti probíhá ve spánku. Pracujete s tím nějak cíleně?

V noci probíhá takzvaná konsolidace informací. To je upevnění informací do dlouhodobé paměti. Čím jsme se v průběhu dne zabývali víckrát nebo co bylo pro paměť neobvyklé a atraktivní, to náš mozek vyhodnotí jako důležité k dlouhodobému uchování. Toho se dá krásně využít při učení. Třeba studentům doporučuji, aby si k večeru před spánkem prošli alespoň bodově, co se ten den naučili. Tohle opakování je pro podvědomí signál, že tyhle informace asi aktuálně potřebujeme pro přežití, a je tedy důležité je uložit.

Co polední spánek? Je užitečný?

Já jsem jeho zastáncem. Neměl by být dlouhý, dvacet až pětadvacet minut je pro regeneraci vynikající. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že když si zdřímnu, nebo stačí i třeba odpolední autogenní trénink na 25 minut, tak mám odpoledne aktivnější paměť a silnější koncentraci. Mozek je pak prostě bystřejší.

Pokud nechci zrovna pracovat jako špión, jaké to má další praktické využití, že si toho budu víc pamatovat? Zvlášť dnes, když si mohu všechno napsat do telefonu.

Přiznám, že si taky spoustu informací zanáším do mobilního telefonu. Ale taková ta nejdůležitější data se snažím si zapamatovat za pomoci vlastní paměti. Mozek je geniální v tom, že chce šetřit energii. Takže když jistá propojení neuronů nebudu aktivovat informacemi k zapamatování, začnou se rozpadat a já začnu danou schopnost ztrácet. To sledujeme u dnešní generace v souvislosti s používáním techniky. Ztrácí se schopnost pamatovat si čísla a orientace v prostoru. V testech, které provádím v rámci seminářů, pozoruji, že pro někoho už je nadlidský výkon zapamatovat si třeba jedno telefonní číslo. Tím se dostávám zpátky k tomu rozhodovacímu procesu. Potřebuji to, nebo to nepotřebuji? Spousta lidí to vyhodnotí, že to nepotřebují. Ale je potřeba si u tohoto rozhodnutí uvědomit, že té technice předáváme zodpovědnost. Jak daleko chceme technice a technickému pokroku předávat své schopnosti lidské bytosti? To je něco, kde bychom měli jako lidstvo zpozornět.

Máte pocit, že ty enormní schopnosti dnešní techniky způsobují, že lidi leniví?

Mladí jedinci, když jsou třeba nějaké diskuse a oni neznají odpověď, tak první, co udělají, je, že si otevřou mobil a vyhledají si odpověď. Tu odpověď přečtou a málokdo z nich to přebírá aktivně. Když nebudeme mít dostatek vědomostí, tak je omezeno kombinační myšlení, tzn. i schopnost najít skvělé řešení nějakého problému. Manfred Spitzer ve své knize Digitální demence na tuto problematiku společnost provokativně upozorňuje.

Pokrok techniky je určitě velkým přínosem, u řady lidí ale nadmíra informací, které si nedokážou správně vybírat, produkuje stres. Stres sám pak blokuje nervové spoje na úrovni krátkodobé paměti v oblasti hipokampu. Tihle jedinci se v důsledku toho hůř učí. Toto téma je velice komplexní, ale primárně by se nad tím měli zamyslet rodiče, kteří mají kontrolu nad přístupem svých dětí k technice. Ten dohled už tam není dostatečný. Někdo zachází s internetem kvalitně, snaží se nad nalezenými informacemi zamyslet, ale čistě pasivní přístup je kontraproduktivní. Tady vidím i možný přínos Mensy, která by měla ukazovat i tu druhou stránku mince, co to může přinášet za eventuální nebezpečí.

Kdy vy jste se dostala k Mense?

To už je hodně dlouho, myslím, že to bylo někdy na přelomu let 1997–1998. Měla jsem kamaráda z letecké společnosti a ten jednou při obědě říká: „Hele, tys mně jednou říkala o inteligenčním testu. Nepůjdeme si ho dát spolu?“ Já si myslela, že je jakoby přípravný test, že tam pojedu, vyzkouším si to a pak teprve půjdu na nějaké hlavní přijímací kolo. Pak bylo vyhodnocení a mně bylo pogratulováno a nabídnuto, jestli chci být členem Mensy. To byla taková docela vtipná story. Tak jsem se pro to rozhodla a jsem v Mense dodnes velice ráda.

Jste v kontaktu s jinými Mensany? Účastníte se nějakých aktivit Mensy?

Jsem ve velmi blízkém kontaktu. Můj manžel je členem Mensy, ale v Německu. I v paměťovém sportu byla řada lidí členy Mensy. S nadanými dětmi jsem pracovala v Hochbegabtenförderung e.V., kam jsou přijímány děti s inteligenčním kvocientem od 125 bodů. Díky tomu jsem se dostala později i na dětskou Mensu v Německu. Němci českou Mensu, co se týká dětské kategorie, velice chválí a berou ji jako inspiraci. Na to jsem samozřejmě pyšná. Také velice ráda čtu jak časopis české Mensy, tak i té německé, protože tam jsou často zajímavé a přínosné články.

Je něco, co byste na Mense změnila?

Sama se snažím každé lidské bytosti, se kterou se setkávám, dát impuls, aby skutečně inteligenci využívala ku prospěchu společnosti, a ne k sebedestrukci. Třeba u nadaných dětí hraje Mensa důležitou roli a v Čechách pro ně dělá poměrně hodně. Skvělé by bylo dát jim i možnost se třeba dostat do nějakých firem a podílet se tam na projektech. To jsem zažila v Německu, kde dětem bylo nabídnuto na dobu letního tábora, že šly do nějaké společnosti, měly svého mentora a z toho týdne potom provedly vyhodnocení, které prezentovaly zbytku tábora. Tak se mohly rozvíjet i být přínosem pro ostatní.

Vy trénujete i jiné záležitosti než jenom paměť. Kam až ten přesah jde, jaké další schopnosti mozku pomáháte trénovat a jak souvisí paměť s inteligencí?

Primární pro dobrou paměť je mít dostatek životní energie. Takže se svými klienty hledáme její zdroje a také je učím různým technikám uvolňování mysli. Na druhém místě je téma koncentrace.  A vedle toho se zabývám optimalizací učebního procesu, zvyšováním psychické odolnosti a tématy komunikace s prezentací.

Jak je to s mozkovými hemisférami? Běžně se říká, že levá je odpovědná za logiku, kdežto ta pravá spíše za emoce, kreativitu a podobně.

To je mýtus. Přesto je to pořád populaci dál předáváno. Co se týká třeba té funkčnosti a paměti, tak se v poslední době nejvíce sledovala hlavně třeba levá hemisféra, až teď neurověda sleduje, že verbální paměť souvisí víc s levou hemisférou a neverbální část jde víc tou pravou. Při kreativním řešení nějakého problému se snažíme kombinovat ze všech areálů mozku, nepoužíváme jenom jen jednu část mozkové kůry nebo jenom jednu hemisféru. Ale ještě to není dostatečně prozkoumáno.

V nějakém rozhovoru mě zaujala myšlenka, že schopnost vybavit si věci má vliv na stres. Znamená to, že tréninkem paměti mohu přispět k jeho redukci?

Dobře fungující paměť dodává na sebevědomí a to snižuje vnímání zatěžujících situací jako stresujících. A obráceně. U jedince, který je ve stresu, se může vyskytovat blokáda na úrovni krátkodobé paměti, čímž si daný jedinec hůře něco pamatuje a také z paměti vybavuje. Proto se vedle tématu paměti také zabývám tématem redukce stresu.

Kde stojí paměťové dovednosti vedle dalších disciplín, jako je třeba populární rychločtení?

V příjmu informací se snažím co nejvíce aktivovat kritické myšlení. Co se týká rychločtení, tak moje kritické myšlení mně říká, že čím rychleji budu číst, tím menší mám šanci, že tomu budu ještě rozumět. Věřím, že se dá rychleji číst a slouží k tomu řada technik, ale od jisté rychlosti už nevěřím tomu, že se dá všechno zapamatovat a porozumět. Je to schopnost, která také pomáhá v procesu učení, ale je třeba si položit otázku, kolik jsem tomu rozuměla, kolik si toho odnáším.

Občas se ve filmech objevuje fenomén tzv. fotografické paměti. Je to mýtus, nebo někdo tuto schopnost opravdu má?

Kdybychom měli jít do definice, tak by to měla být schopnost naskenovat nějaký text a potom ho přesně reprezentovat tak, jak vypadal v té originální formě, a to třeba i po nějakém delším časovém odstupu. V populaci jsou skutečně popisovány osoby, které mají na úrovni krátkodobé paměti pravděpodobně narušenou filtraci a všechno ukládají. Přesto se u osob, které byly dlouhodobě sledovány, zjistilo, že i ony chybují. To byl i jeden ze zajímavých dotazů na paměťových soutěžích, jestli má někdo z nás soutěžících fotografickou paměť. A soutěžící odpovídali, že kdyby tady někdo takový byl, tak si jdou rovnou zabalit kufr a odjíždí, protože by nejspíš neměli žádnou šanci.

Co považujete za svůj zatím největší životní úspěch?

Asi největší úspěch je to, že jsem na takovém místě a za takových životních podmínek, kde jsem chtěla být před spoustou let nazpátek. Že mám rodinu s dětmi, že mám krásné vztahy, že mám profesi, která mě baví, a že žiju s milujícím partnerem. Co si člověk může přát víc? Můžu si přát samozřejmě ještě to, aby lidstvo bylo rozumné, aby zvítězil zdravý rozum, aby nebyly války, abychom byli zdraví. Ale myslím, že svůj život jsem si doposud tvořila tak, jak jsem chtěla. A to považuji za úspěch.

Čeho dalšího chcete dosáhnout?

Představuji si nějaký dům s pohledem na jezero, za sebou obrovskou velikananánskou knihovnu plnou knih, které jsem přečetla, s velkým křeslem. To je takový můj největší životní sen. Vím, že možná mimo téma Mensy a toho, o čem si povídáme, ale je to jedno z takových mých velkých životních přání.

Jak je pro vás důležité, aby vaše bytí tady mělo význam i pro lidstvo jako takové?

Když půjdu ke své bytosti jako celku, nejen do té své profese, tak mám jisté morální zásady. Se všemi se snažím vždycky jednat fér a snažím se ty své zásady a to svoje morálno předávat dál. Nesmírně bych si přála, aby se lidi jeden k druhému chovali stylem fair play, aby si nelhali a byli schopni stát třeba i za svými chybami, aby si vzájemně pomáhali a aby byli pozitivně nastavení. Aby to, co v životě dělají a jak žijí, bylo k prospěchu společnosti a planety, ne proti ní.

Kam byste ráda lidstvo posunula?

Úplně nejkrásnější by bylo, kdyby slova jako válka už úplně zmizela. Je to momentálně aktuální téma, tak možná i proto mně to asi nejintenzivněji v paměti nějak naskakuje. Ale myslím, že i ta doba nám teď hodně ukázala, že spousta lidí chce žít v míru, chce se posouvat, chce se vzdělávat. Asi to nejcennější, čeho by lidstvo mohlo dosáhnout, je, abychom skutečně využívali našich schopností ku prospěchu společnosti a abychom si umělou inteligencí nenechali vzít naše životy.

Odkazy na web:

michaela-karsten.cz
www.michaela-karsten.com
mindkarat.de
www.brillantbrain.com
www.topvision.cz
www.memoryxl.de

„Ale takhle přesně funguju já!“ napadlo mě okamžitě a začala jsem o tom uvažovat. Vím, že mám nadprůměrně dobrou paměť. A hodně toho využívám. Například jízdní řád našeho autobusu znám víceméně nazpaměť ze všech pěti důležitých zastávek. Proč? Ušetřím si třeba čtvrthodinové čekání v mrazu, když vím, že stačí trošku popoběhnout, aby člověk stihl nejbližší spoj. Nebo naopak nemusím spěchat s těžkým nákupem, když vím, že mohu pár minut ještě posedět v teple supermarketu. O maličko tak třeba snižuji možnost nastydnutí a oddaluji chvíli, kdy se ozvou zničená záda…

Nebo procházím pasovou kontrolou pražského letiště a dívám se na hodinky. Znovu na ně kouknu, když se dostanu ke své odletové bráně. Zjištění, že mi to trvalo 15 minut, se mi hodí třeba při odletu zahraniční návštěvy, která zapomene něco v hotelu. V takové chvíli si prostě spočítám, jestli dokážu být se zapomenutou věcí včas na letišti, neboť od času letu, který znám, je potřeba odečíst minimálně 30 minut (čas, kdy se zavírá brána před odletem), ale taky čas, než stihnete k odletové bráně dojít. Obdobně při příletu. Pokud má letadlo přistát v 6:30, proč stepovat na letišti už od šesti hodin (co kdyby přistáli dřív), když vím, že to trvá ještě tak půl hodiny, než člověk dostane bagáž, projde pasovou kontrolou a dlouhými chodbami se dostane k východovým dveřím?

Zkrátka snažím se zapamatovat si spoustu věcí z praktických důvodů, protože vím, že někdy v budoucnosti se ocitnu na stejném místě v podobné situaci. Nebo mi to možná pomůže rychleji se rozhodnout mezi dvěma podobně vypadajícími možnostmi.

Tuto paměťovou strategii lze dobře pozorovat i u našich oblíbených deskových her. Špičkoví hráči si své partie zapisují a později (nejlépe hned po zápase) se k nim vracejí. Hráči nižší úrovně kolikrát zapisují partie jen proto, že se řeklo, že je to povinné. Nikdy se k partii nevrátí, nikdy nebudou zkoumat, jestli jejich prohra o tři tahy dřív mohla být odvrácena, kdyby hráli nějak jinak. Nevidí, že by jim to mohlo být při další partii prospěšné. A tak si jejich paměť tyto pro budoucnost užitečné informace nejspíš neuloží ani ve spánku.

A jak jste na tom vy? Cítíte se být spíš sběrateli krásných zážitků, nebo je vaše paměť plná praktických informací?

Paměť je kognitivní proces vnitřně provázaný s jazykem. Jednou ze základních úloh, kterou mozek vykonává, když vyvíjí nějakou jazykovou aktivitu – tedy například při rozhovoru – je sémantický proces. Při vykonávání této úlohy mozek srovnává slova, která slyší, s těmi, která si vybavuje z předchozích prožitků, aby je rozpoznával a zjišťoval jejich význam. Tento sémantický proces je základní úlohou, která umožňuje ukládání vzpomínek v našem mozku, pomáhá nám rozpoznávat slova a zapamatovávat si jména a události v naší mysli. I když tento proces nefunguje vždy na 100 % perfektně. Právě nedostatek přesnosti bývá za určitých okolností příčinou vytváření falešné paměti.

Dvě výzkumné zprávy, které nedávno publikoval Kepa Paz-Alonso z Baskického centra poznávacích procesů, mozku a jazyka (Basque Center on Cognition, Brain and Language (BCBL)) ve vědeckých časopisech Journal of International Neuropsychological Society a Schizophrenia Research, ukázaly, že tento sémantický proces spojený s následným rozpoznáváním zmíněných slov je u dětí, stejně jako u dospělých schizofreniků méně účinný než ten, který probíhá v normálním dospělém mozku. Mimo to obě studie ukázaly, že děti mají menší sklon vytvářet ve svém mozku tento typ falešné paměti a že něco podobného se děje i u pacientů se schizofrenií.

Jednou z příčin tohoto jevu je, že děti nemají sémantický proces tolik zautomatizovaný a rozvinutý jako dospělí. Znamená to, že vytváří-li mozek dospělého člověka opakovaně znovu a znovu spojení mezi různými zónami spjatými s pamětí, zmechanizuje si proces sémantického propojování nových informací pro jejich snazší zapamatování. Nicméně podle výsledků Paz-Alonsova výzkumu je při tomto procesu pravděpodobnost vytváření falešných pamětí v mozku dospělého vyšší, než je tomu v mozku dětském.

Podle autora výzkumu „ve skutečnosti tentýž proces, který tyto ‚falešné paměti‘ u zdravých dospělých produkuje, je zároveň zodpovědný za jejich lepší paměť. Spíše než vada paměti je tento fakt příkladem toho, jakou cenu musíme někdy platit za schopnosti nebo přednosti naší paměti. Tyto dvě strany jedné a téže mince a zkoumání každé z nich nám umožňuje lépe pochopit, jak naše paměť funguje, stejně jako složité mozkové mechanismy, na nichž je založena.“

Během výzkumu prováděného mezi dětmi testoval Paz-Alonso paměťové schopnosti skupiny dětí ve věku 89 let a skupiny dospělých s použitím techniky funkčního zobrazování magnetickou rezonancí. Osoby trpící schizofrenií byly porovnávány s dospělými bez psychiatrických poruch za použití podobných materiálů jako při výzkumu dětí, avšak v tomto případě byly použity behaviorální techniky bez zapojení skeneru.

Autor: Z originálu Basque Research. False memories: The hidden side of our good memory, Science Daily, February 2014, přeložil Petr Psutka

Renato, prosím tě, jak je to tedy s tím tvým prvenstvím v luštění egyptských textů? Sama jsem překladatelka, takže mě tato oblast velmi zajímá… a samozřejmě moc gratuluji.

Celá tato záležitost je částečně mediální bublina. Kolegům archeologům se podařil unikátní nález neporušené a značně rozsáhlé skrýše balzamovačů z pozdní doby (665–332 př. n. l.) u hrobky generála Menechibnekona. Takovéto skrýše se nacházely u celé řady staroegyptských hrobek, neboť cokoliv, co se dotklo mumie či se účastnilo mumifikačního procesu, bylo nabité magickou silou a nebylo možné se toho jen tak zbavit. Egypťané tak zbytky po mumifikaci pohřbívali spolu se zemřelým ve zvláštních depozitech. S kolegou Jiřím Janákem, specialistou na egyptské náboženství, jsme pak dostali za úkol vypořádat se s texty, které se nacházely na přibližně desetině z asi dvou set nádob, jež depozit zaplňovaly. Postupně se nám podařilo texty rozluštit a po čase jsme přišli na to, že máme v rukou unikátní „návod na přípravu mumie“ – texty totiž neobsahovaly jen názvy látek využívaných při mumifikaci, ale také údaje, v jaký den mumifikačního procesu se dané substance měly použít. Nález a naše interpretace vzbudily v egyptologickém světě velký zájem, později se jich „chytla“ i česká média, která však celý příběh trošku přikrášlila.

Jak ses vůbec k egyptologii dostala a co vlastně přesně děláš – mimo to, že překládáš staré texty?

K egyptologii jsem se dostala více méně náhodou. Bavily mě jazyky, takže jsem chtěla studovat lingvistiku. Ještě na gymnáziu mi profesor filozofie dal egyptskou gramatiku s tím, že když mě tak baví jazyky, písma a šifry, ať zkusím tohle. Přes léto jsem došla do 20. lekce a dokázala jsem číst jednodušší egyptské texty. Pak jsem si říkala, že bych tu egyptologii mohla zkusit, když už umím egyptštinu. Postupně jsem začala shromažďovat informace – moc toho tehdy v Čechách dostupné nebylo – a Egypt se mi dostal pod kůži.

V posledních letech se hodně věnuji výuce. Interakce se studenty mne baví, myslím, že dobře vyvažuje čas, který strávím u pracovního stolu zíráním do egyptských textů ve třech různých písmech.

Předpokládám, že také často jezdíš do Egypta. Jak se tam cítíš?

Na rozdíl od kolegů archeologů, kteří jsou v Egyptě často i téměř polovinu každého roku, jezdím já jako filolog do Egypta jen občas a na kratší dobu – přibližně na dva týdny. Většinu své práce zvládnu s dobrými fotografiemi a další dokumentací v Praze, přesto je ale pro mne důležité, abych texty, které mám později přečíst, viděla v původním kontextu – člověk pak o nich přemýšlí úplně jinak.

Egypt mám ráda, hlavně příjemnou atmosféru noční Káhiry. Přiznávám ale, že se po těch dvou týdnech docela těším domů, přece jen bývá denní program v Egyptě poněkud jednotvárný a na výlety po noční Káhiře nezbývá vždy energie.

Vím o tobě, že hovoříš mnoha jazyky. Já nosím jako přívěsek na klíčích repliku disku nalezeného u krétského města Festos, který nebyl nikdy přeložen; tak mě napadlo, jestli se třeba nepokusíš rozlousknout tento překladatelský oříšek…

Také jednu repliku tohoto disku mám, dokonce tak velkou, že by se dala i přečíst, kdybychom věděli jak. Rozluštit nějaké neznámé písmo by se mi líbilo, ale zrovna u disku z Festu závisíme na archeolozích. Tenhle jeden text na rozluštění písma prostě nestačí, obzvlášť když nevíme, v jakém jazyce je text na něm psán.

Egyptologie tvoří ale jen součást tvé práce, vím, že se věnuješ ještě jiným oborům, jako je rétorika a trénování paměti. Spojení rétoriky a dobré paměti vcelku chápu, ale jak ses začala zajímat o rétoriku jako takovou? Říkala jsi mi, že staré egyptské texty se dají pochopit, ale ne přečíst nahlas, protože přesnou výslovnost neznáme…

Mimo egyptologii jsem studovala i lingvistiku a fonetiku a v rámci teorie komunikace nás tehdy paní profesorka Dohalská učila naprosté základy rétoriky. Již tehdy mě fascinovalo, jak velkých změn jsme my studenti dosáhli za neuvěřitelně krátkou dobu, a bylo mi líto, že se rétorika u nás na školách neučí. Od té doby jsem se o rétoriku začala vážněji zajímat. Nejdřív jsem jako studentka prošla řadou kurzů a postupně jsem došla k tomu, že když chci, aby se u nás rétorika učila, budu se do toho asi muset pustit sama. Mimo kurzy jsem si začala hledat informace, kde se dalo, a vytvářet vlastní metodiku. Neustále vyhledávám nové věci a snažím se ji zdokonalovat, takže mne to baví. Pár let navíc rétoriku spojuji s uměním paměti – mnemotechnikami vycházejícími z ars memoriae starých Řeků a Římanů.

K mnemotechnikám a trénování paměti jsem se dostala poněkud kuriózně – přes knížku Derrena Browna, jehož „čtení myšlenek” mne vždy bavilo. Brown popisoval základní techniky vytváření paměťových paláců a já jsem se tehdy rozhodla přečíst si o umění paměti více. Naprosto mě fascinovala kniha Frances A. Yatesové “The Art of Memory”; uměním paměti jsem se proto začala zabývat podrobněji a sama s ním pracovat při přednášení, k zapamatování čísel a jmen i ve výuce egyptologie.

Od samého počátku pro mne šlo využívání paměťových technik ruku v ruce s jejich zkoumáním a poznáváním a od počátku mi přišly velmi přirozené. Začala jsem si všímat paralel mezi vytvářením paměťových obrazů (lat. imagines agentes) a principy, na nichž fungují egyptské hieroglyfy. Pomáhala mi snad znalost egyptských hieroglyfů v práci s paměťovými obrazy? Tehdy jsem se začala zabývat souvislostí mezi egyptskými hieroglyfy a antickým uměním paměti, jímž se ve své vědecké práci zabývám dodnes.

Rétorika jako uznávané antické umění určitě vyžadovala velmi dobrou paměť. Jak si ji Řekové a Římané trénovali?

Původní metoda na podporu paměti se jmenuje metoda loci, tedy metoda míst. Její tajemství spočívá v propojení dobře uspořádané struktury, s níž jsme předem v maximální míře obeznámeni (je předem naučená nebo je součástí naší každodenní reality), a živých, emoce vyvolávajících obrazů, které probudí pozornost lidského mozku a zaujmou jej. Strukturu, jakousi síť, na niž budeme klást paměťové obrazy, může představovat nějaký interiér (náš pokoj či byt), celá budova (rodinný dům, škola, u pokročilejších a složitějších systémů pak např. muzea a galerie) nebo cesta, po níž pravidelně chodíme (z domova do školy či do práce, z domova na chatu). Na této vybrané struktuře si zvolíme místa s pevně daným pořadím (např. pokoj po směru hodinových ručiček: jídelní stůl – trenažer – pohovka – okno – televize – květina – knihovna – obraz nebo cesta do práce: popelnice – poštovní schránka – supermarket – kadeřnictví – hospoda – autobusová zastávka). Počet míst by měl odpovídat počtu objektů, které na ně umístíme, tedy počtu pojmů (klíčových slov), která si budeme chtít zapamatovat. Pro přednášku (zkoušku) bude téměř vždy stačit 15–20 míst. Místa a jejich pořadí si musíme pečlivě vrýt do paměti; na nich bude záležet, jak nám celá mnemotechnika bude sloužit – pokud ale správně zvolíme známou lokalitu a vybereme si na ní ta nejvýraznější místa, není to vůbec složité a bude stačit projít si daná místa několikrát v paměti (pokud máme problém rozlišit, co je místem a co nikoli, stačí si představit, že jsou zvolená místa oproti pozadí „přisvícena“). V okamžiku, kdy máme takovouto strukturu, můžeme na ni začít dosazovat mentální obrazy, které stojí za pojmy, jež si chceme zapamatovat. Konkrétní pojmy nahradíme přímo jejich ikonickým obrazem („kočku“ bude reprezentovat mentální obraz kočky) a abstraktní pojmy nahradíme symboly (např. „lásku“ symbolizuji srdcem, „stáří“ mužem o holi, „moudrost“ třeba Konfuciem nebo jiným mudrcem). Nejdůležitější na celém postupu je způsob, jímž tyto mentální obrazy na svou „síť“ umístíme. Antičtí řečníci zjistili, že lidský mozek si nejlépe zapamatuje to, co je neobvyklé, podivné a zvláštní a vzbuzuje v nás silné emoce. Řada nejnovějších psychologických experimentů tvrzení antických autorů potvrdila. Při umísťování „kočky“ na místo „poštovní schránka“ tedy v žádném případě nenechám kočku odpočívat stočenou do klubíčka na poštovní schránce – to je běžný, obyčejný obraz, který mozek nijak zvlášť neosloví a navíc bychom si jej mohli splést se scénou z každodenní reality. Kočka může například házet do schránky dopis (tento bizarní obraz mne pobaví) nebo na mne může otvorem na dopisy vyskočit (čehož se leknu). Scéna protkaná takto bizarními obrazy má mimo velmi snadnou zapamatovatelnost navíc tu výhodu, že mne procházení mé paměťové cesty bude bavit – budu si tedy častěji opakovat a bez opakování si nic dlouhodobě zapamatovat nelze, ani s mnemotechnikami.

Dnes existuje celá řada mnemotechnických systémů, všechny však fungují na obdobných principech, které objevili staří Řekové a zdokonalili řečníci starověkého Říma.

A jak tedy souvisí egyptské hieroglyfy s antickým uměním paměti?

Po několika letech bádání v této oblasti se domnívám, že antické umění paměti bylo egyptskými hieroglyfy – nebo alespoň řeckou představou o egyptských hieroglyfech – přímo inspirováno. Ke vzniku antického umění paměti se váže legenda, podle níž u jeho zrodu stál básník Simonidés. Přenáší nás do řecké Thessálie v 5. století př. n. l. Jistý bohatý muž jménem Skopás zde tehdy pořádal hostinu. Mezi pozvanými byl i básník Simonidés, najatý, aby zapěl chválu na hostitele. Simonidés to učinil, ale ve své ódě vychválil i božská dvojčata Kastóra a Polydeuka (Castor a Pollux, oba byli syny Zea). Skopás se urazil, jelikož se v Simonidově básni musel o slávu dělit s božstvy, a když si k němu básník přišel pro sjednanou odměnu, dal mu jen polovinu s tím, že druhou mu mají zaplatit oba bohové. Zanedlouho poté vešel do místnosti sluha a oznámil, že před branou stojí dva mladí muži a přejí si hovořit se Simonidem. Sotva Simonidés vyšel z budovy, země se zachvěla, stavba se zřítila k zemi a pohřbila pod troskami hodovní síň se Skopem i všemi jeho hosty. Přežil jen Simonidés, jemuž se tak Dioskúrové odměnili za jeho chvalozpěv. Po odklizení trosek se zjistilo, že těla byla příliš poškozena, než aby je bylo možno identifikovat. Byl tedy povolán Simonidés jako jediný žijící přímý účastník celé události. Když se básník podíval na spoušť před sebou, uvědomil si, že si dosud pamatuje, kde který z hostů seděl, a podle umístění těl tak mohl jednotlivé osoby identifikovat a předat je rodinám k řádnému pohřbu. Tak se (údajně) zrodilo umění paměti.

Tato legenda sice vysvětluje, odkud se vzala paměťová místa, loci, o původu paměťových obrazů však mlčí. Řekové ani Římané neměli, na rozdíl od starých Egypťanů, „obrázkové“ písmo, jehož znaky by mohly okamžitě sloužit jako animované mentální obrazy. V době, kdy umění paměti vznikalo, však Řekové byli v úzkém kontaktu se starým Egyptem a egyptské hieroglyfy je fascinovaly. Egyptské chrámy pokryté skutečnými obrazy i „obrazy“ egyptského písma představovaly skutečné paláce paměti – a pro Řeky, kteří se domnívali, že jednotlivé egyptské hieroglyfy fungují na principu symbolů a že jednotlivé znaky hieroglyfického písma zastupují slova či dokonce celé věty, představovaly snadno dostupný zdroj inspirace k vytvoření principů mentálních paměťových obrazů. Přímým dokladem tohoto postupu je Horapollónova Hieroglyphika, která obsahuje řadu egyptských hieroglyfů vysvětlených na základě symbolických pravidel, která částečně vycházejí z egyptské kultury, částečně jsou však již čistě řecká.

To byla antika. Další historická období však již těmto naukám moc nepřála…

Ano, v antickém starověku bylo ars memoriae, umění paměti, nedílnou součástí řečnického umění a zůstalo jí až do 16. století, ale poté umění paměti upadlo v zapomnění společně s komplexní rétorikou.

Ve středověku a po část renesance však umění paměti představovalo základní součást všeobecné vzdělanosti a mnoho učenců je rozvíjelo a rozšiřovalo. K původní antické metodě loci přibyla celá řada dalších více či méně účinných paměťových technik. Ty byly později převzaty hermetickou okultní tradicí, v níž se umění paměti změnilo v úsilí klasifikovat svět a rozpomenout se na univerzální vědění, které podle tehdejších okultních tradic mají lidé v hlavě od narození. Z těchto pokusů lidí, jako byl např. Ramon Llull, se zrodila diagramatika, jeden z mocných nástrojů moderního vědeckého myšlení.

Mnemotechnika, tedy čisté umění paměti, se z hlavního proudu vytratilo a přežívalo pouze v tradicích iluzionistů. Ještě na počátku minulého století byla fenomenální paměť jedním z vrcholných čísel takové magie.

S rozvojem zájmu o fungování lidského mozku, kognitivních věd a neurověd se vrátil i zájem o mnemotechniky. Pro vědu objevila umění paměti Frances A. Yatesová ve své knize The Art of Memory (1960), v níž prokázala mimo jiné obrovský význam umění paměti ve středověké a renesanční společnosti a význam umění paměti pro vznik moderního vědeckého myšlení. Následné experimenty prokázaly, že účinnost tradičních metod umění paměti spočívá v tom, že jsou založeny na stejných principech jako fungování lidského mozku.

Předpokládám, že se neomezuješ jen na vědecké bádání v oblasti rétoriky a paměti, ale že jeho výsledky i uvádíš do praxe.

Na FF UK učím rétoriku již pátým rokem, a to v rámci mezinárodního programu Erasmus (v angličtině) i pro české studenty bakalářských programů (v češtině). Při výuce egyptologie jsem si uvědomila, že máme sice celou řadu nesmírně talentovaných a pilných studentů, ale základní a střední škola v nich postupem času vybudovaly negativní přístup a velmi špatné návyky: „zkoušku pravděpodobně nezvládnu“, „nemám na to“ (důsledek zkoušení metodou hledání chyb), „hlavně nemluvit“ a „hlavně se neptat“ (valná většina učitelů aktivní účast žáků v hodinách nepodporuje). Studenti – a platí to jak pro studenty české, tak pro studenty ze zbytku světa, snad s výjimkou elitních amerických a britských škol – slepě biflují nesmírné množství dat, jimž často nerozumí a která většinou po zkoušce či „písemce“ zapomenou, nikdo je však neučí, jak strukturovat informace, jak postupovat při čtení knih a zpracovávání informací v nich obsažených a jak důležité informace, které jsem získal, předávat dál.

Profesoři často spíše předčítají než přednášejí a studenti tak nemají kde se správné přednášení (a obecně mluvení na veřejnosti) naučit. Jejich první reakce na základní pravidla strukturování projevu bývá většinou „ale to si o mně bude publikum myslet, že je považuji za slabomyslné“. Když si však vše odzkoušejí na vlastní kůži a zjistí, že to funguje, získají značnou sebedůvěru a přednášejí v klidu a s radostí – je na nich vidět, že je předávání informací baví a že je těší, když mohou publiku předat něco svého.

A další využití?

Jednou z prvních organizací na světě, která se začala mnemotechnikami systematicky zabývat a uplatňovat je ke zlepšení kvality života seniorů, je Česká společnost pro trénování paměti, u níž právě dokončuji třístupňový vzdělávací program pro trenéry paměti. Dnes se mnemotechniky opět začínají využívat ke zlepšení efektivnosti učení a manažerských dovedností. Já jsem na základě svých zkušeností s rétorikou a mnemotechnikami a znalostí o původním ars memoriae a jeho postupů vytvořila unikátní metodu, která s mnemotechnikami tímto způsobem pracuje a navíc je řadí zpět do rétoriky, kam patří. V České republice jsou kurzy, které nabízím v rámci společnosti Tullius, s. r. o., vůbec první svého druhu.

A jedna poslední otázka: Vím, že jsi členkou Mensy, ale neaktivní. Řekneš mi proč? Pokud tedy chceš…

To už je dávno. Třeba se zase jednou „zaktivuji“.

Děkuji za rozhovor 

Autor: Renata Landgráfová, Martina Bártová