Jako člověka, který se nachází nevratně už za polovinou svého života, mne nejvíce zaujal optimismus a pohoda autora soch (narozen 1926), který nás osobně výstavou provázel a seznamoval s okolnostmi vzniku svých děl. I přes svoje tělesné neduhy je plný elánu a humoru, má zájem o dění ve společnosti, přemýšlí o světě a stále nachází inspiraci pro svoji práci.

Velmi milým překvapením pro mne byly i fotografie tvorby sochařky Evy Kmentové, první manželky O. Zoubka. Zaujalo mne například, že právě ona je autorkou výtvarného řešení dětského hřiště v Praze 7 na kraji Stromovky, kam jsem chodívala se svými dcerkami.

Výstavu doprovázelo i několik akcí zaměřených na dětské návštěvníky. Autoři výstavy zřejmě vědí, že pokud děti už od raného věku začnou vnímat umění jako součást běžného života, stane se jim potřebou a případně i oporou v obtížných životních situacích. A my starší se nebudeme tolik bát o osud památek a uměleckých děl, protože kdo má nějaké povědomí o kráse a umění, nedopustí, aby bylo ničeno.