Ač to zprvu vypadalo spíše jako bláznivý nápad, v červnu jsem opravdu vyrazil jen tak s batohem (větší zavazadlo jsem s levnou letenkou ani mít nemohl) na týden do Norska.

Možná si říkáte, proč o této cestě píšu právě do mensovního časopisu… Měl jsem s sebou hamaku, spacák a nepromokavou plachtu, ale spaní v posteli je samozřejmě pohodlnější, tak jsem se ještě před odletem obrátil na Zuzku Polákovou, naši SIGHT koordinátorku, jestli by mi nezprostředkovala kontakt na norský SIGHT. Přestože jsem psal na poslední chvíli, odepsala mi norská koordinátorka, že mou prosbu o možnost přespání rozešle dál, a sama mi nabídla místo k noclehu u sebe doma. Vzhledem k tomu, že jsem měl namířeno i do Bergenu, druhého největšího města Norska, kde tato mensanka bydlí, nabídku jsem s radostí přijal. Moje hostitelka měla bohužel večer, když jsem přijel, službu v práci, takže mě nemohla provést po městě, ale aspoň jsme si druhý den ráno popovídali mimo jiné i o činnosti Mensy. Mohu potvrdit, že česká Mensa je zřejmě jedna z nejaktivnějších, v Norsku prý není zdaleka tolik akcí jako u nás. Asi největší zájem vyvolala zmínka – jak jinak – o celostátních setkáních.

Na Norech je skvělé, že jsou snad všichni neuvěřitelně přátelští a nápomocní, a navíc umí bezvadně anglicky. Původně jsem měl v plánu spát každý den (kromě zastávky v Bergenu) venku v hamace, ale díky norské pohostinnosti jsem strávil čtyři ze sedmi nocí uvnitř. Jednou díky SIGHTu, dvakrát doma u lidí, kteří mě vzali s sebou stopem, a jednou dokonce na lůžku v kabině kamionu! E-mailem mi v rámci SIGHTu přišly i další nabídky na přespání, ty jsem ale nakonec nevyužil, protože má cesta vedla jinudy. Nicméně je vidět, že vůle pomoci je v Norsku opravdu veliká.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kdo mi při mé cestě pomohli. Zuzce Polákové a norské SIGHT koordinátorce, díky kterým jsem měl jistou alespoň jednu noc pod pevnou střechou, všem 25 řidičům, kteří mě vzali stopem, obzvláště rodině, která mě i pohostila, a řidiči kamionu, který mě nechal přespat v kabině a druhý den mě pozval do podnikové jídelny na oběd, a nakonec mamince, která mě nechala do Norska odletět.

Poznámka pod čarou: Z Norska jsem se vrátil nabitý výbornou náladou a mám dojem, že vyprávěním o zážitcích se dá tato nálada šířit. Pokud by vás tedy třeba něco z mé cesty zajímalo, rád vám o ní napíšu nebo povím více. V případě velkého zájmu by se možná mohlo uspořádat i nějaké promítání fotek s vyprávěním. Tak mi určitě dejte vědět!

Jeho hlavním zájmem ovšem bylo ochutnat nějaká typicky česká jídla a k tomu přece jen byla osobní asistence někoho z místních nutná. Proto jsem se s ním dohodla, že spolu půjdeme ve středu někam na večeři. Původně jsem se sice domnívala, že zájemců o společnou večeři by mohlo být více, ale nakonec jsme večeřeli pouze ve dvou. Zvolili jsme restauraci „U Švejků“ na Újezdě, kde vaří typickou českou kuchyni (a kupodivu ceny nejsou až tak přemrštěné). Einar si zvolil zabíjačkový talíř skládající se z jitrnice, jelita, klobásy a uzeného, to vše se zelím a bramborami, já talíř selský (sekaná a dva druhy pečeného masa, to vše opět se zelím, ovšem pro změnu s bramborovým a houskovým knedlíkem).

Správné české jídlo je ale třeba zapít pivem – a tomu tedy Einar opravdu moc nedal. Přesněji řečeno pro pravověrného Čecha nejsou dvě malá piva pití. O co méně se však věnoval pivu, o to více se zajímal o všechna další jídla, která byla v nabídce, aby věděl, co si případně dát druhý den, až půjde do nějaké restaurace na vlastní pěst. Doufám, že mu moje rady ve věci jídel jakož i sympatických českých restaurací byly k něčemu dobré. Ačkoli tvrdil, že na něj co do množství alkoholu byla ta dvě malá piva až moc, řekla bych, že tady poněkud přeháněl. Po odchodu od „Švejků“ Einar zvládl bez sebemenších problémů nejen cestu lanovkou na Petřín a zpět, ale i noční procházku od konečné lanovky přes Malou stranu a Karlův most až na zastávku tramvaje u Národního divadla.

Poslední denní tramvají zamířil na hostel do postele. Protože měl v úmyslu většinu následujícího dne strávit na výletě mimo Prahu, potřeboval si trochu odpočinout.

Návštěvníci z USA Bill a Norma (o kterých jsme psali v minulém čísle) nám poslali několik fotografií ze své návštěvy v Praze a pár velmi milých řádků:

„Ahoj, v pořádku jsme dorazili domů tuto sobotu. Byli jsme poněkud unavení a také smutní z toho, že jsme vás museli zanechat v Praze. Děkujeme ještě jednou za to, že jste z naší návštěvy Prahy učinili ještě mnohem krásnější a nezapomenutelnější zážitek. Představili jste svou zemi a své město způsobem, který nás velmi potěšil a jsme proto nesmírně rádi, že jsme se s vámi mohli setkat a strávit čas ve vašem městě. Doufáme, že jednou navštívíte naši zem i New York a my budeme nesmírně potěšeni, když vám budeme moci vaši laskavost oplatit. Musíme ještě jednou zopakovat, jak skvělá a úžasná naše návštěva v Praze byla. A to především díky vaší pomoci a laskavosti. Nemůžeme vám za vše ani dostatečně poděkovat. Mnoho pozdravů, Bill a Norma“.

Další příjemnou zprávou je to, že jedna z nových členek Mensy – Jana Štefániková – ihned po svém vstupu do Mensy ČR projevila zájem spolupracovat se SIGHT jako možná hostitelka. Předem jí za její ochotu ke spolupráci děkuji a zároveň doufám, že bude i nadále jak mezi novými, tak i „starými“ členy přibývat osob, které budou chtít nejen využívat možností, které SIGHT poskytuje cestovatelům, ale budou mít zájem také sami návštěvníkům z ciziny pomáhat.