Vyrůstal jsem v křesťanské rodině za komunistů. Dodnes obdivuji svého otce za to, že přes nátlak seshora nás vedl ke křesťanství, chodili jsme do kostela, k farářovi. Přesto se nakonec křesťanem necítím být, Bibli považuji „jen“ za nejstarší knihu o hygienických, právních, morálních zásadách, knihu popisující historii, zjevně předávanou ústně, tedy značně zkreslenou, vágní, jinotajnou. Kdyby se mě někdo ptal, v co věřím, asi bych řekl, že v ateismus (bezbožnost, život bez Boha či bohů). Pokud bych to měl upřesnit, tak asi jako něco mezi pasivním/tolerantním ateismem (tj. posuzující jen vlastní víru a postoj k dogmatům; označován i jako ateismus slabý nebo nejistý) a apateismem (apatie k otázce existence Boha), ale sám bych si tím nebyl a nejsem jist.

Nicméně já věřím ve spoustu věcí, jen s mým poznáním těžko říct, co vše se za danou vírou skrývá. A spíše dodatečně jsem si pro své víry našel odůvodnění, značně pod vnuceným vnějším pohledem: „emoce a víra jsou fuj, věcnost a věda je bůh“. Mimochodem všimněte si, jak často lidé paradoxně mají prvky víry k věcným otázkám jako je věda, např. je to tak, protože to řekl farář, v jejich případě nějaký jejich bůh, vědec, lékař, důvěryhodná osoba. Samozřejmě ona víra/důvěra značně zjednodušuje život.

V co konkrétně věřím? Těžko říct, stejně jako mnoho věcí není ani víra pro mě binární (buď věřím, nebo nevěřím), ale analogová. Analogově myslím to, že většinou vnímám nějak intuitivně míru víry. Prostě mnoho věcí mám ukotveno, i když důkazy nejsou, nebo dokonce pravděpodobně nikdy nebudou, nebo jsou jen částečně, ať už z důvodu celospolečenského nebo mého osobního – už mi nedává smysl tomu věnovat více času.

Věřím v sebenaplňující proroctví aneb nejdříve by si člověk měl umět něco představit, než to udělá, a naopak mnoho věcí, které si neumíte představit, se prostě nestane. Když si neumíte ani představit, že oslovíte svou Bohyni, pravděpodobně ji sám nikdy neoslovíte, a spoléhat na štěstí, že ji oslovíte omylem, nemá velkou šanci na úspěch. I proto se snažím naplnit si mozek spíše pozitivními myšlenkami.

S tím souvisí i to, že věřím tomu, že špatné chování se dřív či později lidem vrátí, stejně tak dobré. Není radno na to spoléhat, ale na druhou stranu – toho, kdo vás riskantně předjel, můžete (aniž bych mu to přál) o kus dál potkat ve škarpě. Věřím ve sny, mozek nejen v noci prostě zpracovává myšlenky a mnohé to, co se zdá, jsou logická vyústění, předtuchy, věštění budoucnosti. Věřím ve svobodu, tržní hospodářství – a nalezneme knihy, které předkládají důkazy. Věřím v placebo/nocebo a opět jsou seriózní výzkumy na to, jak velký vliv (a to i měřitelně) mají na léčbu věci jako bílý plášť člověka, barva léčiva, velikost a cena léčiva, chování lékaře/léčitele. Je zajímavé, že sebedůvěra lékaře je u mě placebo, jeho přehnaná jistota nocebem. Věřím v to, že mozek potřebuje chvíle klidu k lepšímu výkonu, nejen že je obhajoba prokrastinace, ale také jsou za tím výzkumy, že dost myšlenek člověka napadne ve sprše, na záchodě, před spaním i během spánku, při čekání – jen mnoho lidí těmito myšlenkami mrhá a nezapisuje si je.

Ale věřím v nějakého boha? Asi jen tím věcným způsobem – pokud neexistuje, je jedno, jestli v něj člověk věří, nebo ne. Pokud existuje, je lepší věřit. Dále mi zodpovězení této otázky trochu komplikuje otázka, kdo/co je to vlastně bůh. Někteří mimozemšťané budou pro nás pravděpodobně svým způsobem bohové. Vesmír je příliš obrovský, abychom v něm byli sami. Když věřím v mimozemšťany, věřím tím i v boha, ve formě mimozemšťanů?

Už před mnoha lety vlastně pro mě ta otázka byla na tolik nedůležitá, že z jednoduchosti jsem se označoval jako ateista – a taky vědomě prostě být ateistou je v ČR méně vyčnívající. Ale sám pro sebe jsem si ji vlastně nikdy nezodpověděl. Stejně jako jsem si neodpověděl na mnoho jiných otázek, typu jestli jsem pravák. (Cítím se být spíše obojetným a myslím si, že mnoho praváků jsou praváky jen z výchovy).

Jak jsem potkal kvakery

Jako finanční poradce se potkávám s mnoha zajímavými lidmi. A tak jsem se potkal i s mensanem, se kterým jsme nakonec strávili dovolenou, a při té příležitosti jsem se dozvěděl, že existují nějací kvakeři a něco málo o nich. Stručné představení mi stačilo ke vzbuzení zvědavosti. Googlil jsem, wikil jsem, ptal jsem se. Zjistil jsem, že vlastně kvakerem už jsem. Navštívil jsem pražské osobní vícedenní setkání. Naštěstí pro mě jsem si nejdříve četl, kdo kvakeři jsou (víceméně společnost přátel), než jsem se dozvěděl jejich oficiální název, který mě jako ateistu mírně odpuzuje slůvkem náboženský: Náboženská společnost přátel (anglicky Religious Society of Friends).

Je mi trochu líto, že podobně jako o jiných důležitých věcech, jako jsou myšlenkové mapy nebo metody učení, jsem se o kvakerství dozvěděl tak pozdě. A tak vznikl tento článek. Ať lidé, kdo kvakery víceméně jsou a kteří směřují k jejich zásadám, o nich ví, mohou se od nich inspirovat. Nicméně první upozornění – neexistuje žádná Bible kvakerů, existují jen názory členů, které jsou rozmanité, tedy i vše níže berte s rezervou, může být zkomoleno mnou nebo mými zdroji.

Pro mě bylo na kvakerech zajímavé, že už tak dlouho a v jaké dávné době prosazovali skutečnou rovnost, nenásilnost (až pacifismus), jako jediná organizace získali Nobelovu cenu míru, dokázali se vzepřít státu, zákonům – a to se nedá srovnat vzepřením se státu v dnešní době. Např. odmítali bojovat ve válkách a odmítají platby na válku, odmítali přísahat – prohlašují (já od malička odmítám slibovat). Nevolí, nenavrhují. Nehlasují, shodují se (ale ano někdy to může trvat, což je v pořádku, i tak otroctví odmítali už v 17. století). Ano, byli to oni, kdo značně přispěli ke zrušení otroctví, rovnosti žen. Neuznávají „vyšší“ postavení, mimo jiné proto jsou bez hierarchie (protože to není v souladu s rovností). Jejich projekty, projekty jejich členů jsou mnohé známé: Pensylvánie, Amnesty International, GreenPeace, Oxfam, Loyd, Barclay. Nesnaží se lidi vychovávat, poučovat. Líbí se mi kvakerská svatba s podpisy všech zúčastněných, zvyk z doby, kdy jejich svatba nebyla uznávána ani v Anglii a v ČR není uznávána stále, protože proces uznání církve v ČR není moc kompatibilní s kvakerstvím a zatím nebyla motivace i ambice být církví, která může v ČR oddávat.

Jakou mají kvakeři histori? To vás asi odkážu na wikipedii Odkaz, případně na záznam přednášky SIGu Seberozvíjení Odkaz.

Je jednodušší napsat, kdo kvakeři nejsou, než kdo jsou. Neexistuje žádný seznam povinností správného kvakera, ani žádná kritéria pro přijetí. Mají pár svědectví, která jsou vlastní minimálně většině kvakerů, ale ani ta nejsou povinná. Ale mně velmi dávají smysl. Jsou to svědectví:

• Pravdy. Stáváme se sami sebou tím, že mluvíme pravdu. Dělej, co ti napovídá láska. Kvakeři jsou označováni jako šiřitelé pravdy.
• Rovnost. Víc uzdravení než odplata. Víc náprava než potrestání. Víc vyvážený výsledek než oko za oko.
• Jednoduchost. Já ho pochopil především jako nemějte doma nic, o čem si nejste jisti, že je to užitečné (nebo krásné).
• Mír. Je cesta, ne cíl. Nenásilí znamená přímou konfrontaci s bezprávím. Zajímá vás víc? conscienceonline.org.uk
• Trvalá udržitelnost je svědectví novější, částečně vyplývající z předchozích.

Líbí se mi kvakerské myšlení. Např. nejsme hříšní od narození, jsme dobří od narození, nedokonalí, ale na své cestě. Bůh je pojmenování pro skutečnost, již pojmenovat nelze. Kvakeři mají otázky, ne dobré odpovědi. Jsou heretici, ti, kdo kladou otázky, zastávají neortodoxní názory. Odlišovali se tykáním.

U kvakerů máte mnohé různé víry, nejvíce je tam křesťanů (mimo jiné z toho důvodu, že původně to byli heretici anglikánské církve). Nyní asi neexistuje náboženství, ze kterého by nebyl aspoň jeden kvaker, včetně ateistů. Dá se říct, že každý kvaker je sám o sobě farář. Podobně jako v Mense, kvakerských akcí, setkání se účastní mnoho nečlenů (jako já), tzv. přátelé přátel. Každý kvaker, když mu něco dává smysl, získá poslání.

Kvakeři a jejich ticho

Co ještě charakterizuje kvakery kromě žití dle svědectví? V úvodu zmíněné ticho. Setkání kvakerů se často neobejde bez ticha (aspoň ta evropská a US, afričtí kvakeři naopak hodně zpívají), pravidelně týdně se setkávají kvůli tomu, aby hodinu mlčeli (ale občas někdo něco řekne, když má z ticha důvod). Jednání, domlouvání často přeruší nějakou dobou ticha. Pro neateisty je to čekání na pokyny, vnuknutí od příslušného boha. Pro mě ateistu je to forma zklidnění, času na zpracování informací, času na vlastní nápady (když někdo mluví, hůře se soustředím), místo Boha čekám na pokyny a vnuknutí od svého mozku. A vnímám, že pro mozek introverta je ticho jak pobyt v lázních. A vlastně věřím, že mi mozek poradí dobře, stejně jako oni věří, že jim jejich Bůh poradí dobře. A stejně jako oni často nevím, kde k tomu mozek/Bůh ksakru vlastně přišel. A kdo ví, třeba mají pravdu neateističí kvakeři a v realitě dostávám vnuknutí od Boha.

Za mě je škoda, že kvakeři nejsou známí a víc rozšíření. Jejich svědectví dávají smysl mně a věřím, že dávají smysl mnoha lidem. Navíc vše je dobrovolné. Tedy se vyvíjí. Nejsou zde z principu dogmata, černobílé vidění, jasná témata, která se neotevírají (možná tak svědectví, ale i jejich praktická realizace je na každém kvakerovi a samozřejmě každý kvaker může mít svá témata, která už pro něj nejsou prioritou).
Mimochodem označení kvakeři byla původně nadávka, vysmívání, nakonec ho kvakeři vzali za své a svým způsobem i to něco říká o nich.

Kvakeři a Mensa

Vidím zde značné podobnosti s Mensou. Nadprůměrnou toleranci, diskuzi, nesouhlas. A podobně jako před mnoha lety jsem pomáhal Pavlovi rozjíždět místní skupinu Brno, kdy jsem si ze začátku občas naplánoval akci pro sebe a případně Pavla, to i nyní tak asi dopadne u kvakerů.

Pravidelná setkaní kvakerů jsou v Praze, z nouze online se na ně připojují lidé z celé ČR, ale i sousedních i nesousedních států (např. z Polska, Ukrajiny). Zjistil jsem, že kvakerů je kolem mě víc, nejvíc jich znám z řad mensanů a kdo ví, o kolika jich nevím…

Zatím hybridní (online i osobně) setkání v Brně plánuji ad hoc, pár dní předem, takže nedává moc smysl vás pozvat na nejbližší, které bude minulostí, až budete číst tento článek. Chcete být u toho? Chcete se víc dozvědět? Napište si o informování na vlk@mensa.cz

Metro Anděl – třpytivé pražské ulice, městská světla, městský ruch, tramvaje a zamračené výrazy lidí. Večerní klasika, která má pro mě najednou punc novoty. Dnes začínám něco nového a pro mě tak lákavého, že to předběhlo d

okonce i platbu členského příspěvku Mense. Jdu na setkání Business Clubu Mensy s panem Romanem Jochem, poradcem předsedy vlády České republiky pro otázku lidských práv. Vůbec nevím, co od toho mám čekat, nemám žádný konkrétní cíl a vlastně vůbec nic nechci. Jen ukojit svou zvědavost… Na Business Club, pana Jocha, na Mensu. V duchu si slibuji, že celou dobu neotevřu ústa, budu jen tiše poslouchat a vstřebávat dojmy.

A… hmmmm… jak ordinérní… zase bloudím. Kde jen ta restaurace Austria může být? Měla by být od tramvajové zastávky směrem nahoru vlevo, nemám to náhodou obráceně?! A kolik metrů ještě musím ujít, abych byla dostatečně nahoře vlevo? Obchod s krmením pro zvířata, oblečení, park… oblečení… ha! Měšťan! Zdá se být domorodým obyvatelem, protože sleduje výlohu s uzeninami a ne nejnovější kolekci módních značek. Nesměle se ptám na restauraci a doufám, že o ní aspoň slyšel. Slyšel, je domorodý, ví, kde je, a já díky němu také. Líná ústa, holé neštěstí. Na druhý pokus už se mi vchod do restaurace neschoval. Pravda, z důvodu vnitřních duševních rozporů si pro jistotu schody do restaurace vyšlápnu dvakrát nahoru a dolů a přemýšlím, zda a kde to je a jestli tam můžu jen tak přijít nebo se k příchodu váže některý ze standardních vítacích rituálů. Říká se, že chůze uklidňuje. Naštěstí mě zachránil pán evidentně směřující na to samé místo, už tam nebudu první a to uklidňuje víc než pochodový krok.

Postupně přichází stále více lidí, co osoba, to svérázná individualita, která na první pohled nemá vůbec nic společného s těmi ostatními individualitami. Co osobnost, to jiný způsob vyjadřování, jiné názory, jiné myšlenkové pochody. Pozoruji pouze jediný společný jev. Neexistuje věc, na kterou by každý z nich nějaký názor neměl. Pan Joch to s námi moc lehké nemá, mimo standardní představení a nastínění několika vizí se vše rychle zvrtává v bitvu argumentů. Od lidských práv se rychle propracováváme celým hospodářsko-ekonomicko-politickým spektrem. Za chvíli už skáču do řeči, doplňuji a oponuji stejně jako ostatní a co hůř – přijde mi to normální. Mlčet jsem chtěla! Mlčet! Poslouchat! Přemýšlet! Vstřebávat! Ale copak to jde? Neťukat na sklíčko hodinek čerstvě noční hodina, možná by došlo i na létající nádobí, jak sliboval hlouček vpravo naproti. Takhle zůstalo jen u slibů. Škoda. Vlk taky sliboval…

Nezbývá než na tu další akci dorazit též a přesvědčit se, že to nebyl jen skvělý sen… Che – che… a připravit si munici (samozřejmě slovní). 

(redakčně upraveno)

Autor: Martina Ondroušková, foto: Luděk Kovář

Mé rozhodnutí bylo provázeno řadou nedůvěřivých pohledů z řad mých kamarádů a známých – někteří si nebyli až tak úplně jistí, jestli je to ten nejlepší nápad ze všech. Jiní si naopak byli jistí, že nic horšího už mě napadnout nemohlo.

Navzdory těmto varováním jsem odcestovala do země plné písku, zvláštních zákonů a sluníčka.

Setkání s arabskou realitou nebylo až tak tvrdé a neútěšné, jak někteří lidé předpovídali. K úspěšnému přežití je potřeba jen hodně trpělivosti, rozhodnosti a dostatečně pevné nervy. A to hlavně v případě setkání s úředníky. Všechno tady má svůj čas, a tak nezbývá než doufat, že to nezabere moc dlouhou dobu. A že to dopadne dle představ.

Vzhledem k tomu, že jsem v zemi, kde je nejpřísnější forma islámu, je pro mě nutností na veřejnosti nosit černý oděv zvaný abája. Ten je povinný pro všechny ženy. Její pořízení bylo poměrně snadné a první krůčky v ní dosti nejisté – byla dost dlouhá na to, abych si ji při každém druhém kroku přišlápla. Nošení abáji je pro mne osobně spíš příjemným módním doplňkem než nepříjemnou povinností. Jsou tu k sehnání různě vyšívané a zdobené abáji. Navíc jsou šité z příjemného chladivého materiálu.

Halení obličeje je povinné pro muslimky ze Saudské Arábie, ostatní muslimky chodí pouze se zahalenými vlasy. Pro nemuslimky pak platí, že by se na veřejnosti měly zahalovat, ale skutečnost je poněkud jiná.

Pokud se žena baví s mužem na veřejnosti nebo s ním jde ven, tak buď musí mít potvrzení o sňatku nebo o rodinné spřízněnosti (bratr, otec, syn) nebo být v přítomnosti jiného manželského páru, který jí svou přítomností zajišťuje morální bezúhonnost. Ale i toto se dá poměrně dobře obcházet, pokud mají lidi smysl pro adrenalinové sporty. Pokud dané lidi přistihne mutawa (mravnostní policie), tak je zle. A tresty jsou přísné – prakticky s tím ale žádné zkušenosti nemám. Dobré je, že mutawa si moc nevšímá „zápaďáků“, pokud nedělají něco výjimečně protizákonného.

Další pro mne zapovězenou činností je řízení auta. Ale i na to mají v Saudi řešení … spoustu taxíků. Je zvykem mít jednoho nebo dva řidiče, které si ženy volají, když potřebují někam dojet.

Osobně jsem velmi ráda, že řídit nesmím. Doprava se řídí zákonem silnějšího, většího a hlučnějšího – tedy pokud má člověk k dispozici dostatečně velké a hlučné auto, tak má přednost. A čím více toho hluku nadělá, tím více přednosti má. Průjezd městem tedy někdy připomíná boj o přežití. Jindy je k vidění auto, které se na kruhovém objezdu otáčí v protisměru.

Během prvního týdne nás (všechny nové zaměstnance) seznamovali s nemocnicí, pravidly, protokoly a jinými podobně potřebnými věcmi. Největší zkouškou bylo zřízení účtu v bance … Ti šťastnější odešli s potvrzením o založení účtu již napoprvé. Ti méně šťastní si museli den nebo dva počkat.

V práci se potýkám s americkým systémem. To znamená, že vše (doslova vše) musí být na papíře. A jak to tam není nebo to nemá tu správnou formu, je třeba to okamžitě napravit.

Mimo práci jsem se setkala s milými lidmi, kteří nemají ani nejmenší snahu komukoli jakkoli komplikovat život. Naopak se rádi druží. Je pravda, že v tomto případě se jedná spíše o mladší lidi, kteří mají rozhled o okolním světě a studují.

Školy jsou tu ještě téměř v plenkách a na začátku jakéhokoli vývoje. Některé z těch holčin, které jsem potkala, říkaly, že jsou první generací, která má nějaký bližší přístup ke vzdělání.

Jeden volný pátek jsme se s kamarádkou Hankou vydaly na výlet do staré části Riyadhu, Dir´aiyah. Je to staré sídlo nynější královské rodiny Bin Saud. Tam se nám podařilo ukecat správce, který nás ochotně provedl po celém sídle (nyní je zavřené z důvodů rekonstrukce). Mohly jsme vidět paláce jednotlivých členů rodiny, čajovny pro muže a mešity, které jsou součástí každého paláce. Tuto snahu o prohlídku provázel výklad v arabštině, který se omezoval na jména, ukazování a sem tam nějakou důležitou informaci ve formě jednoduchých slov, které jsme mohly rozumět i s naší nevalnou arabštinou (učení arabštiny je totiž věc zapeklitá a nesnadná).

Poměrně zajímavou zkušeností byla i návštěva zdejšího trhu Dirry. Spousta stánků a snad ještě víc lidí, kteří se nás snažili nalákat ke koupi zboží, které podle nich bylo zaručeně nejkvalitnější v celém okolí. Ale i tyto nástrahy trhu jsme zvládly a vychutnaly si atmosféru.

Co dodat více? Snad jen, že jsem teprve na počátku prozkoumávání nové kultury a cestování po Saudské Arábii … První krůčky pro mě byly spíše zajímavé a zábavné. Setkala jsem se se spoustou zajímavých, ale i kuriózních situací. A věřím, že mě jich ještě mnoho čeká.

Autor: Petra Frumarová