Vaše nová kniha se jmenuje Osobní kniha nadání a její podtitul zní O duševním zdraví pro nadané dospívající a mladé dospělé. Proč jste se rozhodla věnovat právě této skupině a právě tématu duševního zdraví?

Hlavních důvodů bylo několik. Věk dospívání a mladé dospělosti přirozeně doplňuje mé předchozí knihy – první byla věnována dospělým a druhá dětem. Třetí kniha se tak logicky zaměřila na období mezi nimi.

Mnohem silnějším impulzem však byla nabídka nakladatelství Grada. V současnosti je velkým společenským tématem otázka, proč má tolik mladých lidí psychické potíže. Sama jsem si tuto otázku kladla a chtěla jsem v knize co nejkomplexněji zachytit různé příčiny, které tyto potíže způsobují.

Nechtěla jsem se přitom opírat pouze o jeden psychologický přístup. Snažila jsem se jednotlivé perspektivy propojovat. V knize se proto objevují citace filozofů a záměrně v ní ponechávám i prostor pro spiritualitu – nikoli však ve smyslu současné esoteriky. Vracím se například k tématu ctností, tedy k něčemu, co má své kořeny v minulosti a co může být i dnes funkční.

Vlastně hledám odpověď na otázku, co mladý nadaný člověk potřebuje k tomu, aby se cítil dobře. Nechci tím samozřejmě říct, že každý potřebuje všechno, o čem v knize píšu. Chtěla jsem ale nabídnout širší souvislosti a zároveň jsem tuto třetí knihu chtěla pojmout více esejisticky.

Za posledních deset let jsem se i já sama profesně i osobně posunula. Už nechci stavět svou roli na pozici odbornice, která říká: „Takhle to je a tohle bychom měli dělat.“ To, co potřebuje konkrétní člověk, je individuální a ukazuje se až v kontextu jeho vlastní situace – v tom, kde právě je a co právě prožívá. Neexistují univerzální rady platné pro všechny. A právě na to jsem při psaní knihy myslela.

Na druhou stranu si myslím, že každý si v ní dokáže najít kousek sebe.

Ano. Právě proto jsem ji chtěla pojmout více esejisticky. Čtenář v ní nenajde jen odborné informace, ale také různé otázky, které ho vedou k vlastnímu přemýšlení: Jak to mám já? Co potřebuji? Nad čím bych se měl/a zamyslet? Hledej dál. Je to trochu jiná forma, přesto kniha stále vychází z odborných poznatků.

A v čem je tedy období dospívání a mladé dospělosti specifické u nadaných?

Dospívání a mladá dospělost jsou specifickým obdobím pro každého člověka. U nadaných však bývá řada procesů ještě intenzivnější. Intenzivněji přemýšlejí, intenzivněji prožívají a některé zkušenosti proto mohou subjektivně nabývat závažnějších podob.

V tomto období člověk také mnohem silněji potřebuje sounáležitost s vrstevníky – někam patřit, být součástí určitého kolektivu. Výrazněji se rozvíjí osobnost a hledá se vlastní identita. U nadaných to může být vzhledem k jejich odlišnosti a neuroatypii složitější. Mohou mít větší potíže navazovat kontakty, identifikovat se s vrstevníky nebo hledat osobnosti, se kterými by se mohli ztotožnit. Často také potřebují jiné vzory.

Umět své nadání rozvíjet je jedna věc. Co by měl nadaný člověk dělat sám pro sebe, aby se mu se svým nadáním dobře žilo?

Toho je celá řada. Rozdělila bych to do dvou oblastí. Jednou je rozvoj potenciálu, druhou duševní pohoda a osobnostní stránka člověka.

Dříve jsem tyto dvě oblasti více spojovala. Pod nadáním jsem vnímala nejen určitý potenciál, ale také citlivost, vnímavost a specifičnost psychických funkcí. Společnost se však v posledních letech ubírá trochu jiným směrem a tyto dvě cesty se stále více rozdělují.

Jednou cestou je potenciál. Slovo nadání se dnes často používá téměř jako synonymum pro potenciál – a určitý potenciál má samozřejmě v nějaké podobě každý člověk. Nadání však podle mého názoru není jen potenciál. Souvisí také s určitou neurodivergencí a specifickým způsobem fungování psychiky.

Pokud začneme za nadané označovat všechny lidi pouze na základě jejich potenciálu, může se stát, že se budeme věnovat především jeho rozvoji a psychickou stránku člověka z tohoto obrazu vyčleníme. Pokud o sebe nadaný člověk dlouhodobě nepečuje způsobem, který odpovídá jeho specifickým potřebám, nemusí se cítit dobře. Zejména mladý člověk přitom nemusí vůbec rozumět tomu, co se s ním děje. Problémy se pak mohou postupně nabalovat a vytvořit začarovaný kruh, který může vést až k závažnějším psychickým obtížím.

Potřebujeme tedy obojí. Rozvíjet potenciál je důležité – pokud nadaný člověk svůj potenciál dlouhodobě nemůže realizovat, může tím také trpět. Stejně důležité je ale nezapomínat na péči o sebe. Ta podle mě začíná tím, že člověk poznává, jak funguje, co potřebuje a co by neměl sám v sobě potlačovat.

Nemusí přitom všude chodit a oznamovat: „Jsem nadaný.“ Podstatné je respektovat sám sebe i s vědomím vlastní odlišnosti. Odlišnost nemusí být překážkou ve vztazích s ostatními lidmi. Mnohem větší překážkou může být situace, kdy nadaný člověk začne potlačovat sám sebe a snaží se vytvořit obraz někoho, kým ve skutečnosti není. Právě tehdy mohou začít vztahy selhávat.

Jak tedy o sebe pečovat, abychom své nadání nepromarnili?

Jako první je podle mě důležité si uvědomit, že nadaní lidé mají specifický způsob myšlení. Často u nich převažuje intuitivní a divergentní myšlení.

Nejsou to nutně lidé, kteří pod tlakem podávají nejlepší výkony. Většina lidí, včetně dospívajících na středních školách, pracuje právě tímto způsobem: vytvoří se atmosféra tlaku, stresu a spěchu, člověk se zatne, podá výkon a funguje téměř jako stroj. U nadaných to takto ale nefunguje.

Jejich způsob myšlení často vyžaduje jinou metodu práce a soustředění. Potřebují podnětný klid – prostředí bez zbytečné nervozity, ve kterém je důvěra a pocit bezpečí, ale také dostatek času, aby se jejich myšlení mohlo rozvinout do komplexnosti, složitosti a hloubky.

Potřebují také prostor pro myšlení, které nechce pouze opakovat to, co už je známé, ale chce přijít na něco nového. A na to je potřeba čas, který jim však často není dopřán.

Když je člověk od dětství oceňován především za to, co umí a jakých výsledků dosahuje – což je pro dnešní školství i celou naši epochu typické – může si snadno začít spojovat vlastní hodnotu s podaným výkonem. Jak se tomuto vzorci u nadaných lidí vyhnout? A lze vůbec vnitřně oddělit pocit „jsem schopný a hodnotný člověk“ od neustálého nutkání „musím pořád něco dokazovat, abych vůbec směl existovat“?

To je bezpochyby jedna z nejtěžších životních výzev současnosti. Podstatou lidského bytí je podle mého názoru neustálé překonávání překážek – a to zdaleka nejen v profesní rovině, ale především v té duševní a duchovní. Pro nadaného člověka se toto téma často stává celoživotním úkolem a vnitřním zápasem: najít svou sebehodnotu nikoli v opozici vůči vlastnímu výkonu, ale v tvořivém souladu s ním.

Pokud bychom se opřeli o Carla Gustava Junga, cílem každého z nás je proces individuace – tedy objevení toho, kým skutečně jsme v hloubce své duše. Znamená to odložit společenské masky, které jsme si nasadili, abychom vyhověli nárokům okolí, a vyrůst v autentickou osobnost. U nadaných lidí je tato potřeba ještě naléhavější. Pokud se o to nepokusí a zůstanou uvězněni v diktátu vnějšího úspěchu, začne jejich psychika dříve či později strádat.

Tímto tématem se zabývá i kapitola Nadání jako příležitost pro vznik osobnosti. Co to z vašeho pohledu znamená „stát se osobností“? A je pro nadaného člověka klíčové, aby byl uznáván okolím, nebo spíše to, aby dosáhl vnitřního smíření a spokojenosti se sebou samým?

Znovu si zde pomohu Jungem: „Osobnost je nejvyšším uskutečněním vrozené svéráznosti určité živé bytosti“. Právě to je podstata individuace. Znamená to prokouknout iluzi vlastních sociálních rolí, uvědomit si hluboce zakořeněné mentální vzorce a programy, a skrze toto poznání se stát sám sebou.

Otázka, co je pro nadané důležitější, se dotýká citlivého místa. Způsob, jakým jsou tyto děti od malička vedeny rodinou i institucemi, v drtivé většině z nich pěstuje orientaci na výkon a vnější úspěch. Ostatně, celá naše současná kultura k tomu neustále podněcuje. Žijeme v iluzi bezbřehých možností: kdokoli dnes může napsat knihu, malovat nebo zpívat. Všude narážíme na narativ, že každý z nás v sobě nosí Picassa, Beethovena nebo Tolstého. Do jisté míry je to pravda a je skvělé, že existuje podpora tvořivosti, ale tato filozofie v sobě skrývá i určité nebezpečí. Na druhou stranu, když učitel vstoupí do třídy a prohlásí: „Dnes budeme probírat Dostojevského, nikdo z vás mu nesahá ani po kotníky, tak buďte zticha,“ je to stejně destruktivní. Možná totiž právě v té lavici nějaký budoucí Dostojevskij sedí a v tichosti poslouchá.

Tím, že je étos neustálého posouvání hranic všudypřítomný, lidé přirozeně směřují k tomu, aby stále něco dokazovali. Tlak na permanentní sebevzdělávání je enormní a společenské vzory ho jen utvrzují – vidíme úspěšné lídry, kteří si ukrajují ze spánku, jen aby udrželi krok s technologickým pokrokem a umělou inteligencí. Mladá generace je do tohoto kolotoče neustálé práce a seberozvoje vtahována velmi brzy.

Pro někoho to nemusí představovat problém; v této dynamice není nic černobílého. Nadaní lidé mají obrovské množství vnitřní energie, takže dokážou na této vlně dlouho a úspěšně jet. Pokud však ve své praxi hledám odpověď na to, z čeho pramení jejich duševní potíže, musím varovat: samotný výkon člověku ke štěstí nestačí. Mnozí na tento systém naskočí prostě proto, že se to od nich očekává, ale vnitřně s ním nesouzní. Možná by potřebovali spíše zpomalit a odpočívat, ale vnitřní kritik jim to nedovolí. Z toho pak vznikají hluboké krize a vyhoření. Ve své knize jsem proto nechtěla psát o „dalším rozvoji potenciálu“, ale spíše poukázat na to, jak nesmírně důležité je pouhé bytí. Skutečná cesta k osobnosti je sice otevřená všem, ale jen zlomek lidí na sobě začne takto hluboce pracovat dříve, než je k tomu donutí nějaká životní krize.

Jak je to u nadaných lidí se vztahy? Všichni řešíme přátelství, partnerství a hledání spřízněných duší. Existují v této oblasti u nadaných nějaká specifika? Je pro ně nezbytné mít vedle sebe partnera s podobným intelektem, nebo může být obohacující i vztah s člověkem, který uvažuje zcela odlišně?

Obojí má své opodstatnění. Věřím, že nadaní lidé bytostně potřebují kontakt s těmi, kteří jsou jim podobní – s lidmi, se kterými sdílejí specifickou „odlišnost“. Bez tohoto zrcadlení jim v životě často chybí podstatný dílek do skládačky jejich vlastní identity. Zároveň by se však neměli uzavírat do jakési pomyslné věže ze slonoviny; je nesmírně důležité, aby si uchovali schopnost zdravé interakce a komunikace s většinovým, neuro-typickým světem.

Zda může dlouhodobě fungovat partnerský vztah, v němž jsou partneři intelektově na zcela jiných pólech, zůstává otevřenou otázkou. Jistě bychom takové případy našli, ale pokud se podíváme na obecnou tendenci, časem to mívá sklon narážet na nepochopení.

Ve své praxi jsem nicméně vypozorovala, že největším kamenem úrazu nebývá ani tak samotný rozdíl v IQ (byť i ten hraje roli), jako spíše odlišná míra citlivosti, vnímavosti a empatie. Vztah je založen na sdílení, na tom, jak hluboce dokážeme druhého vnímat a jak moc jsme ochotni se mu otevřít. Pokud je jeden z partnerů výrazně empatičtější než druhý, musí si neustále úzkostlivě hlídat své hranice a ztrácí pocit partnerské rovnováhy. To je mnohem větší překážka než rozdíl v inteligenci – pokud se tedy nejedná o propastný rozdíl. Klíčem k harmonii je proto spíše hledání podobného nastavení nervové soustavy, podobné citlivosti a vnímavosti světa.

V přátelství to nemusí být tak striktní, tam do hry vstupuje obrovské množství proměnných. Jednou jsem se setkala s maminkou, která mi rezolutně řekla: „Můj syn do Mensy ani mezi nadané děti chodit nebude. Potřebuji, aby zapadl do normální společnosti.“ To je ale hluboký omyl – jedno nevylučuje druhé. Jsem přesvědčená, že pokud takové dítě nezažije společenství sobě podobných, bude v něm po zbytek života přetrvávat pocit vnitřní neúplnosti.

Na akcích pro nadané děti často pozorujeme, jak doslova rozkvetou. Mnohé z nich možná poprvé v životě zažijí pocit, že nemusí své schopnosti, neobvyklé zájmy ani specifický způsob uvažování před ostatními skrývat nebo se za ně omlouvat. Najednou jsou mezi svými, mohou odložit ostražitost a nacházejí opravdová přátelství. Co byste vzkázala rodičům, kteří mají z takového vyčleňování strach?

Každý člověk si přirozeně hledá přátele, se kterými emočně i myšlenkově ladí. Proč bychom tedy měli toto základní právo upírat nadaným dětem a nálepkovat to jako elitářství? V dnešní době, kdy se sociální bubliny spíše prohlubují, je pro ně možnost setkat se s lidmi na stejné vlně více možná a zároveň nesmírně přínosná.

V takovém společenství nadané děti zažívají tiché pochopení a hluboké přijetí. Najednou si vydechnou: „Aha, takhle je to v pořádku. Nejsem divný/á.“ Opadá z nich neustálé vnitřní napětí, nemusí v hlavě složitě překládat každou myšlenku a cenzurovat to, co chtějí říct. Komunikace najednou volně plyne, přichází pocit úlevy a bezpečí. Pro mladého člověka má tato zkušenost nevyčíslitelnou hodnotu.

Uvědomme si, že pokud se tyto děti vzdělávají ve společném vzdělávání, tráví ve většinové společnosti obrovské množství času. To, že pak svůj volný čas stráví v komunitě lidí, kteří jim rozumějí bez slov, pro ně nepředstavuje žádné riziko izolace. Naopak, posílí to jejich vnitřní stabilitu.

Existuje nějaká ideální frekvence těchto setkávání? Je nutné, aby se nadaní mladí lidé potkávali pravidelně, nebo stačí například jedna akce za měsíc?

To je velmi individuální, v této oblasti nelze nic paušalizovat. Mezi nadanými najdeme silné extroverty, kteří vyžadují neustálý sociální kontakt a podněty, stejně jako hluboké introverty, kteří si nejraději rozvíjejí své vnitřní světy v tichu a samotě. Určitá forma zdravé pravidelnosti je však žádoucí pro obě skupiny – dává jim to záchytný bod a vědomí, že jejich vnitřní svět někam patří.

Co byste poradila organizátorům takových programů? Měl by být prioritou samotný podnětný program rozvíjející schopnosti, nebo spíše vytváření komunity? A pokud program, zařadila byste do něj – s ohledem na současnou krizi duševního zdraví mládeže – i toto téma?

Velmi záleží na tom, jaká skupina nadaných se na akci schází. Někteří nadaní inklinují k filozofii, někdo k humanitním vědám, technické typy zase hledají něco jiného. Pro vaše účely bych doporučovala obě roviny organicky propojit. Právě skrze kvalitní a hluboký program se totiž nejlépe buduje autentická komunita.

Skrze vhodně zvolený program se pak můžete velmi jemně dotknout i témat duševního zdraví – ale spíše implicitně než prvoplánově. Mladí lidé, se kterými se setkávám, často o svých psychických problémech nechtějí mluvit otevřeně a deklarativně. Mnohdy se v nich rozevřely nůžky mezi jejich obrovským intelektovým potenciálem a křehkou osobností, a jejich vnitřní svět se tak stal něčím výsostně intimním. To je potřeba plně respektovat.

Mnohem lepší je nechat věci plynout přirozeně. Můžete koncipovat jakýkoli program s těmito cíli. Já například nabízím literárně-sebepoznávací kurz. Když mladý člověk dostane příležitost přemýšlet, tvořit a vyjadřovat se v bezpečném, intelektuálně stimulujícím prostředí – například nad vybraným textem nebo knihou – dochází k hlubokému sebepoznání. Skupina mu poskytne tichou podporu a duševní zdraví se tak posílí samo od sebe, aniž bychom ten proces museli jakkoli nálepkovat. Do programů je zkrátka potřeba vědomě zakomponovat prvky zklidnění, reflexe a pauzy. Aby to nebylo stále jen o hlavě, rychlosti a soutěživosti, ale také o bytí a integraci celé osobnosti.

U nadaných lidí se v této souvislosti velmi často skloňuje perfekcionismus, extrémně vysoké nároky na sebe sama a strach ze selhání…

Ano, to je odvrácená strana mince vysokého potenciálu. Perfekcionismus u nadaných často nevyvěrá z pouhé touhy být nejlepší, ale z vnitřní schopnosti vidět věci v jejich ideální, dokonalé podobě. Protože jejich mysl dokáže domyslet každý detail a představit si bezchybný výsledek, realita jejich vlastních lidských limitů je pak pro ně hluboce frustrující. Tento vnitřní tlak je pak paradoxně může paralyzovat natolik, že raději ani nezačnou tvořit, aby nemuseli čelit domnělému selhání. Úkolem pedagogů, rodičů i jich samotných je proto učit se laskavosti k vlastní nedokonalosti a pochopit, že chyba není ohrožením jejich identity, ale přirozenou součástí procesu učení a lidského zrání.

Jak ale poznat křehkou hranici mezi náročným obdobím, které k dospívání přirozeně patří, a situací, kdy už bychom měli zpozornět a vyhledat odbornou pomoc?

To je nesmírně trefná a v dnešní době zásadní otázka. Rozpoznat tento moment je čím dál obtížnější, protože se nám jako společnosti posunulo vnímání toho, co je ještě přirozená zátěž.

V minulých generacích lidé implicitně věděli, že vnitřní krize a zrání osobnosti k životu patří. Počítalo se s tím, že dospívání bolí, a mladí lidé byli nuceni se s těmito těžkostmi nějak popasovat, proplout jimi a vnitřně zesílit. Dnešní trend je bohužel opačný. Děti často neučíme překonávat překážky. Rodiče jim v dobré víře umetají cestičku a až příliš jim ulevují. Tím je však nevědomky připravují o možnost vybudovat si psychickou odolnost, výdrž a schopnost přijmout fakt, že nepohodlí a krize k životu neodmyslitelně patří. Výsledkem je pak stav, kdy se při sebemenším zakolísání či vnitřním diskomfortu spěchá na psychiatrii.

Jak tedy obě roviny odlišit? Pokud u dítěte dochází k sebepoškozování, agresivnímu ubližování druhým nebo pokud je jakkoli ohrožen život a zdraví, není na co čekat – pochopitelně – tam je odborný zásah naprosto na místě. Jsem však přesvědčená, že u nadaných dětí bychom měli otázku duševního zdraví a psychohygieny řešit preventivně už od útlého věku přímo v rodině. Pokud dítě vyrůstá v prostředí, které rozumí jeho specifické citlivosti, riziko hlubokých krizí se dramaticky snižuje.

Zmínila jste neschopnost čelit nudě a vnitřnímu tlaku. Jak vnímáte u dnešních nadaných dospívajících riziko útěku k návykovým látkám nebo jiným závislostem?

Současná doba bohužel neuvěřitelně zintenzivnila a zpřístupnila nejrůznější lákadla a únikové cesty. Je velmi snadné jim propadnout. Vidíme jedenáctileté děti, které běžně pijí energetické nápoje, kouří nebo experimentují s návykovými látkami. Přicházejí o dětství mnohem dříve, než tomu bylo před několika desetiletími.

U nadaných teenagerů v posledních letech pozoruji zvláštní fenomén: jakousi apatii a vnitřní otupělost. Ještě před několika lety v sobě tito mladí lidé měli obrovský drajv – chtěli jít dopředu, byli aktivní, toužili měnit svět kolem sebe. Dnes jako by rezignovali a utíkají k virtuální realitě.

Tento proces často začíná už velmi brzy. Představte si nadané dítě, které před nástupem do školy hltá knihy a disponuje encyklopedickými znalostmi. Pak přijde do první třídy a zjistí, že jeho vědomosti a hluboký zájem nikoho nezajímají, nebo jsou dokonce terčem posměchu. Protože touží zapadnout, raději otupí samo sebe. Ztratí zájem o obory, které ho dříve naplňovaly vášní. Jenže nadaný člověk ten vnitřní oheň a sycení mysli bytostně potřebuje. Když tato intelektuální a emocionální podvýživa trvá příliš dlouho, mladý člověk zapomene, co ho kdysi dokázalo rozzářit. Vzniklou existenciální nudu, prázdnotu a frustraci pak začne tlumit právě návykovými látkami. Vzhledem k tomu, že nadaní lidé mají nesmírně sugestivní, obrazotvornou mysl a prožívají vše s obrovskou intenzitou, jsou k rozvoji závislostí paradoxně mnohem náchylnější. Je to velká a varovná daň dnešní doby.

Kdybyste měla na závěr vybrat jednu ústřední myšlenku, kterou by si z vaší knihy měl odnést každý nadaný dospívající nebo mladý člověk, která by to byla?

Nadaní lidé mají dar vysoké emocionální citlivosti, ale ruku v ruce s tím jde i citlivost morální. Z toho pro ně vyplývá velký životní úkol: musí v sobě najít sílu pracovat sami se sebou, kultivovat se a za žádnou cenu nerezignovat na to, co vnitřně vnímají jako správné a pravdivé. Současná společnost je totiž často svádí k opaku – k pohodlné průměrnosti, povrchnosti a duchovní tuposti. Pokud na své morální hodnoty rezignují, aby splynuli s davem, ublíží tím nejvíc sami sobě.

Uvědomila jsem si to velmi ostře na příběhu jednoho chlapce z mé praxe. Byl neuvěřitelně citlivý a vnímavý. Aby však zapadl do třídního kolektivu, přidal se ke skupině spolužáků, která šikanovala slabšího chlapce. Výsledek? Tento nadaný chlapec se z toho psychicky zhroutil. Procházel velkým vnitřním rozporem a výčitkami svědomí, které ho paralyzovaly. Přitom s těmi ostatními chlapci, kteří šikanu iniciovali, to psychicky neudělalo vůbec nic.

Z toho je patrné, že u nadaných lidí mají morální přečiny mnohem ničivější dopad na jejich vlastní psychiku. Vyšší citlivost vyžaduje vyšší odpovědnost vůči sobě samému. Když popřete to, kým v hloubce jste, budete nesmírně trpět. Není možné dlouhodobě předstírat, že jste někým jiným. A nemyslím tím, že by nadaní měli dávat okatě najevo svou výjimečnost nebo se stavět do role nějaké elity. Myslím tím prostý fakt, že nadaným lidem vnitřně, v jejich vlastním svědomí, není prominuto to, co je v dravém světě běžně promíjeno jiným. Měli by si na to dát velký pozor, chtějí-li se cítit v pohodě.

Právě na pracovní zkušenosti mimořádně nadaných dospělých se zaměřila diplomová práce Bc. et Bc. Ivety Černé Specifika mimořádně nadaných jedinců v pracovním prostředí, obhájená na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Autorka vedla rozhovory se čtrnácti lidmi s IQ nad 130. Většina z nich měla IQ měřené Mensou a deset respondentů je nebo dříve bylo členy Mensy.

Autorka zjišťovala, které salutory (faktory, které člověka podporují, pomáhají mu fungovat a rozvíjet se) a stresory (faktory, které ho vyčerpávají, brzdí nebo dostávají do konfliktu s okolím) jsou v pracovní zkušenosti nadaných přítomné.

Nejde přitom o reprezentativní průzkum všech nadaných lidí. Jde o kvalitativní sondu – tedy snahu porozumět zkušenostem konkrétních lidí do hloubky. A právě vlastní slova (anonymizovaných) respondentů jsou na celé práci nejzajímavější.

Když práce už nic nepřináší

Jedním z nejsilnějších motivů u respondentů byla potřeba učit se nové věci – a to jako základní podmínka dlouhodobé spokojenosti.

Jan, který pracuje ve výzkumu, to popisuje jednoduše: „Baví mě to, že zkouším objevovat nové věci. Snažím se přijít na nová řešení, která zatím neexistují.“

Adam svoji zkušenost popisuje následovně: „Já vždycky dělám nějakou práci, která mi něco dá. Po čase už mi ale nedává nic, protože je to pořád to samé, víc tam nevymyslím a nepotřebuju dál tam být.“

Natálie si proto vybírá prostředí, kde není nejchytřejší ani nejzkušenější osobou v místnosti: „V pracovním prostředí se vždycky snažím dostávat do kolektivu, kde já jsem ta, která toho ví a umí nejméně. Protože v momentě, kdy jsem v týmu, kde já jsem ta seniorní, tak mě to nebaví. Když už se nemám co a od koho učit. Takže tomu se cíleně vyhýbám.“

Vedle učení se v rozhovorech opakovaně objevovala také potřeba pestrosti. Různé projekty, různí lidé a různé typy problémů. Barbora například oceňovala kombinaci dvou pracovních úvazků: „Mě bavilo mít dvě práce najednou, protože každá mi přinášela něco úplně jiného – a je fakt, že by mě asi ani jedna z těch prací samostatně nebavila dlouhodobě.“

Někdy se však pestrost nehledá jen kvůli zábavě. Může být i způsobem, jak udržet pozornost. Cyril, který pracoval v účetnictví a auditu, popisuje rutinu nikoli jako odpočinek, ale jako situaci, v níž se mu myšlenky začnou rozbíhat jinam: „Já se snažím si z práce vybírat právě to, kde můžu nad něčím přemýšlet. Protože jakmile je to rutina, tak začnu přemýšlet o něčem jiném a najednou zjistím, že nevím, co dělám.“

Třetí potřebou spojenou s prací samotnou pak je smysl a viditelný výsledek. Marie nachází smysl v posunu žáků: „Mě strašně baví pracovat s žáky, u kterých vidím jejich posun. A u kterých mám pocit, že je rozvíjím, což by mělo být smyslem toho povolání.“

Lucie, která po zkušenosti s učitelstvím pracuje ve vlastní firmě, oceňovala bezprostřední zpětnou vazbu – něco, co při učení přichází mnohem pomaleji a méně jednoznačně: „Pro mě bylo odměňující to, že jsem bezprostředně viděla výsledek před sebou a věděla jsem, jestli je v pořádku, nebo ne. Případně jsem dostala hned zpětnou vazbu od klienta.“

Naopak Daniela popisovala frustraci z toho, když dělá zbytečnou práci: „Za dobu, co jsem tam pracovala, jsem zjistila, že plno věcí se vůbec nepoužívá, nebo se používá špatně. S tím já nic neudělám, ale prostě se na to nedokážu dívat.“

Smysl tedy pro respondenty neznamená jen abstraktní „dělat něco důležitého“. Může znamenat i úplně konkrétní potřebu vidět, že výsledek práce někam doputuje, někdo ho používá a nezůstane ležet ve firemním šuplíku.

Rychle hotovo ≠ bez potíží

Všichni respondenti uváděli jako svou hlavní výhodu logické a analytické uvažování. Mluvili o rychlém učení, schopnosti zachytávat vzorce, zorientovat se v novém systému, vidět souvislosti a vymýšlet řešení.

Daniela například popisuje, jak se dokáže rychle zorientovat v něčem, co předtím neznala: „Když je třeba nějaký nový systém, něco nového, tak se v tom docela rychle zorientuji. Byť je to něco, co jsem nikdy nedělala, tak to prostě prozkoumám a za chvilku vím, jak to funguje, a nemám s tím problém.“

Lucie podobnou schopnost spojuje s podnikáním: „Myslím si, že konkrétně v podnikání je klíčové to, že jsem schopná se doučit, co je potřeba.“ V praxi to pro ni znamená evidovat široké spektrum věcí, řešit administrativu, operativně reagovat na problémy u zakázek a vymýšlet nestandardní řešení.

Jenže vysoká efektivita není jen výhoda. Je to také zdroj zvláštních dilemat.

Daniela popisuje situaci, kdy sama měla pocit, že má málo práce, zatímco její nadřízený měl pocit opačný: „Tak jsem přišla na schůzku s myšlenkou, že toho mám málo, a on přišel s tím, že toho dělám nějak moc.“ Proto si začala říkat o další úkoly u kolegů: „A nikdo nechápe, proč to dělám. Ale mě nebaví prostě tam jen sedět a přišlo by mi nefér jít brzo domů.“

Eva řešila podobné dilema u práce na půl úvazku: „Nějaký čas jsem s tím měla chvilku i morální problém, že vlastně to, co mi má zabrat asi 20 hodin týdně, zvládám prostě za poloviční dobu.“ Nejdřív ji napadalo říct si o další práci, později ale došla k jinému postoji: „Já to vlastně dělat nemusím, můžu to prostě vnímat, jako že to je jenom nějaká moje práce, způsob obživy.“

Rychlý člověk v pomalém systému nemusí vypadat jako výkonný. Může vypadat jako někdo, kdo se nudí, vyrušuje, chce příliš mnoho nebo se neumí spokojit s tím, že má hotovo. A pokud okolí zjistí, že zvládne víc, může se rychlost obrátit proti němu.

Natálie popisuje, že když člověk několikrát vyřeší velký průšvih, začne podobné úkoly dostávat automaticky: „Takže někdy to může být i tak, že člověka zavalí prací a potom už za sebe musí začít kopat.“ Důležité je podle ní nastavit hranice a jasně říct, které úkoly mají prioritu: „Pokud si člověk nenastaví hranice, tak mu je nastaví někdo jiný. A to je hodně velké úskalí toho, když lidé ví, že od vás můžou očekávat hodně.“

Rychlost má ještě jednu méně lichotivou stránku: netrpělivost. Daniela k tomu říká: „Já chci dělat rychle a když mě někdo s něčím zdržuje, tak jsem z toho prostě nervózní a nemám úplně pochopení.“

Eva popisuje poradu, která se podle ní zbytečně točila v kruhu: „Přišlo mi, že ta diskuze prostě nikam nevedla, že každý říkal nějaké návrhy, ale že jsme se tak nějak točili v kruhu, nikdo to prostě nepřebral.“ Nakonec sama sklouzla do direktivní role: „Tak to bude takhle.“

Zajímavé ovšem je, že v diplomové práci není téma rychlosti zjednodušeno na „nadaní jsou rychlí“. Respondentka Barbora naopak uvádí, že má pomalejší psychomotorické tempo a rychlost druhých ji stresuje: „Já osobně se o sobě domnívám, že mám pomalé psychomotorické tempo, přestože jsem teda jako nadaná.“

I to je důležité připomenutí. Nadaní lidé nejsou jeden typ člověka. Rychlé myšlení neznamená automaticky rychlý pracovní styl ve všech situacích.

Perfekcionismus: Nechci se za svoji práci stydět

Jedno z nejvýraznějších témat rozhovorů je perfekcionismus. Objevil se u třinácti respondentů ze čtrnácti. Ne vždy jako problém. Často jako motor.

Karel to formuluje následovně: „Chci, abych se nestyděl za žádnou práci, kterou někde dělám, odevzdávám nebo prezentuju. Abych si řekl, že jo, to je prostě ukázka toho, jak já pracuju nebo co dokážu udělat.“

Perfekcionismus tu není nutně snaha o dokonalost pro dokonalost samu. Často jde spíš o potřebu odevzdat něco, co člověk vnímá jako odpovídající vlastním schopnostem. Jenže právě v tom může být past. Pokud člověk ví, že „by to mohlo být ještě lepší“, může být těžké uznat, že výsledek už je dost dobrý.

Jan popisuje, že shazuje vlastní velmi dobré výsledky: „I přes to, že si vlastně uvědomuju, že jsou dobré, ale vím, že by teoreticky mohly být lepší. A pak to častokrát zastíní fakt, že ty výsledky jsou velice dobré.“ Zároveň ale dodává, že ho to spíš motivuje k lepším výkonům.

Eva zase popisuje, že měla tendenci vnímat chybu jako konec světa: „Když jsem udělala nějakou chybu, tak jsem to brala hodně jako špatně. Ale potom za nějaký čas mi taky došlo, že se vlastně… nic nestalo.“

Perfekcionismus se navíc nemusí týkat jen vlastních výkonů. Může se přenášet i na očekávání vůči druhým.

Natálie otevřeně říká, že s tím aktivně pracuje: „Vysoké nároky na ostatní, tak to je pro mě často problém a často s tím bojuju.“ Dává si pozor, aby ostatním „nedávala sežrat“, že v něčem nejsou tak dobří jako ona. Dokonce má pocit, že už možná zachází do opačného extrému.

U více respondentů se ukazuje, že nejde ani tak o nárok na stejnou úroveň výkonu, ale na snahu. Františka říká: „Asi jediný nárok, co mám na ostatní, je, aby se snažili. A to je všechno. A když tam ta snaha není, tak to mě hrozně štve.“

Karel, který pracuje jako manažer, popisuje nutnost rozlišit mezi ideálním a funkčním výsledkem: „Ten člověk prostě nemusí být na tomhle levelu a uvědomit si, který je ten funkční level – tedy důležitej pro provoz a aby se úkol splnil. Ne dokonale, ale prostě splnil.“

A uzavírá to možná nejkratší větou celé kapitoly o perfekcionismu: „Nemít očekávání od sebe je těžší.“

Komunikace jako nezbytnost

Komunikační dovednosti se v práci objevují jako jeden z hlavních podpůrných faktorů. Z výpovědí respondentů vyplývá, že ke komunikaci často cíleně přistupují jako k nástroji, jímž předcházet konfliktům, převádět své myšlení do srozumitelné podoby a snažit se zajistit, aby spolu lidé vůbec dokázali pracovat.

Lucie to shrnuje takto: „Cesta do pekel je předpokládat, jakým způsobem funguje mozek toho druhého.“ Podle ní je klíčové komunikovat a ověřovat si, že lidé opravdu chápou, co se děje: „Prostě spolu komunikovat a nepředpokládat, že i když někdo má nějaké IQ, tak je nastavený komunikačně stejně.“

Karel popisuje, jak pečlivě formuluje zprávy, aby nepůsobily útočně: „Přepíšu tu zprávu pětkrát, aby tam nebyla pasivní agrese, aby to fakt nebylo jako útok.“ Vysvětluje své myšlenkové pochody a snaží se ukázat, že mu nejde o shození druhého člověka, ale o kvalitu výsledku.

To je jedna z třecích ploch, které z práce vyplývají: Nadaný člověk může problém vidět a řešit rychleji, ale pokud rovnou oznámí svůj závěr, ostatní často nevidí cestu, kterou se k němu dostal, a výsledkem není efektivita, ale odpor.

Eva připomíná ještě jiný aspekt komunikace: když člověk pracuje velmi samostatně a výkonně, může zapomenout informovat tým. „Já jsem byla velmi zodpovědná, všechno bylo hotové ještě dřív, než to mělo být, ale já jsem to pak zapomněla těm lidem dát vědět.“ A dodává: „Když je člověk hodně výkonný o samotě, tak nesmí zapomínat na to, že s někým spolupracuje.“

Být mezi svými

Zásadní přitom není jen obsah úkolů, ale i prostředí, ve kterém se pracuje.

Daniela popisovala svou frustraci z práce s nadřízeným bez technického vzdělání: „Nedokážeme se vůbec domluvit – on nechápe, když jsou v datech vyloženě chyby, že to je prostě problém.“ Karel podobně mluví o nedostatečné komunikaci v týmu: „Oni prostě spolu nekomunikují, nedají si to dohromady a často ty situace neumí vnímat tak komplexně.“

Eva popisuje situaci, kdy měla s kolegy dobré vztahy, ale některé názory si nechávala pro jiné prostředí: „Často jsem měla pocit, že nemůžu stoprocentně vyjádřit svůj názor z toho důvodu, že by to nebylo úplně pozitivně přijaté.“ Záleželo jí na dobrých vztazích, proto raději neprosazovala vše, co si myslela.

Naopak Jan popisuje svou pozitivní zkušenost s pracovištěm slovy: „Člověk se tam cítí, jako že je mezi svými. Nechováme se jako intelektuálové a nepijeme tam čaj o páté a nedumáme nad možnostmi vesmíru, to ne. Ale vlastně člověk tam cítí, že… tam jsou okolo něho lidé, kteří chápou jeho chápání.“ Nejde tak jen o sdílené zájmy. Jde o pocit, že člověk nemusí stále překládat svůj způsob uvažování do jiného tempa, jiné hloubky nebo jiné míry souvislostí.

Natálie pak popisuje tým, který funguje podpůrně a nikdo nemá potřebu „brousit lokty“ a vést „žabomyší války“: „Do práce chodíme, abychom udělali kus dobré práce, cítili se dobře, že těch 8 hodin strávíme něčím smysluplným, ale ve finále – pokud bychom ty peníze dostali bez práce, tak tam nikdo z nás nebude.“

Autorita, která není vzorem

Autority a hierarchie se jako stresor objevily u jedenácti respondentů – nejde přitom ale říct, že by měli problém obecně s autoritami. Mají problém s takovou autoritou, která podle nich nestojí na kompetenci, smysluplném rozhodování nebo schopnosti něco předat.

Gabriel říká: „Ve chvíli, kdy člověk spolupracuje se vzorem, tak od něho nasává veškeré informace a znalosti, které z něho jdou.“ Když ale člověk vzorem není, je podle něj mnohem složitější autoritu přijímat.

Lucie si představuje, že by v zaměstnanecké pozici mohla narážet na člověka, kterému by se měla podřizovat jen proto, že je v organizaci déle: „Myslím si, že kdybych teď měla od podnikání přejít do nějaké pozice s jasnou hierarchií a měla se klanět šéfovi jenom proto, že tam prostě je o 4 roky dýl a je to šéf, tak bych tam asi postupem času narazila.“

Daniela zmiňuje ztrátu respektu k nadřízenému, který podle ní neměl odborné kompetence: „Přijde mi, že takový by neměl vést datové oddělení, když tomu nerozumí.“

Karel popisuje postupný zlom ve vztahu k nadřízeným: na začátku se od nich učil a byli pro něj vzorem, později ale přišel okamžik, kdy měl pocit, že už mu nemají co předat. A právě tehdy začalo tření. „A pak je to o té komunikaci. Umět to vykomunikovat, uvědomit si svoji roli a citlivost té situace.“

Cyril popisuje podobnou zkušenost z druhé strany: „Málokterý vedoucí dokáže ocenit, že podřízený ho přečnívá, a využít ty jeho silné stránky. Naopak on začne toho svého podřízeného podkopávat.“

Irena pak zmiňuje, že rychle dosažené výsledky mohou vyvolávat žárlivost a větší kontrolu: „Opravdu ty nároky na mě byly o to větší.“

To ukazuje, jak snadno může v pracovním prostředí vzniknout napětí, pokud se vysoká schopnost rychle chápat, upozorňovat na chyby a hledat řešení potká s hierarchií, která se cítí ohrožená.

Ocenění neznamená jen pochvalu

Dalším silným tématem je ocenění a otevřenost vůči nápadům. Respondenti nemluvili jen o tom, že chtějí slyšet „dobrá práce“. Mluvili také o férovosti, možnosti diskutovat a pocitu, že jejich názor má váhu.

Cyril popisuje situaci, kdy samostatně vymyslel způsob zpracování určitého úkolu. Jeho šéf mu ale řekl, že to pro nadřízenou nebude srozumitelné: „Já jsem to bral jako plus, že jsem to vůbec takhle dokázal docela pěkně zpracovat, a on to bral vlastně jako mínus.“

Daniela by ocenila otevřenost k nápadům: „Diskuze, otevřenost k tomu, že když vidím nějaký nápad na změnu, nebo něco, co by se mělo řešit, tak aby k tomu bylo přihlíženo.“

Irena popisuje zkušenost, kdy upozorňovala na problém, ale reakce přišla až ve chvíli, kdy si ho všiml někdo jiný: „Častokrát jsem si všimla věcí, který opravdu ležely na stole týdny. Nikdo je neřešil. Potom přišel můj kolega, že si toho všimnul, jestli o tom něco nevím. Říkám: ‚Řešila jsem to týden zpátky.‘“

Naopak Eva mluvila pozitivně o týmu, kde se lidé oceňovali navzájem: „To bylo hodně fajn, že jsme se hodně jako chválili za věci a někdy mi lidi poděkovali, že jsem jim pomohla s nějakou věcí a tak, a pak jsme si tleskali.“

Adam zase nacházel ocenění u klientů: „A bylo o ně pečováno. Pečuju o ně doteďka. Tak oni tu péči oceňovali.“

Ocenění tedy v rozhovorech nemá jen emoční rozměr. Je to i potvrzení, že práce má dopad, že se člověk nemýlí v tom, co považuje za důležité, a že jeho snaha nezmizí v systému, který neumí rozpoznat její hodnotu.

Co si z toho vzít – jako zaměstnavatel i jako nadaný?

Čtrnáct rozhovorů sice nemůže říct, jak fungují všichni nadaní, určitá vodítka ale nabízí.

1. Nadaný člověk často potřebuje práci, ve které zůstává co objevovat. Nestačí mu, že úkol zvládá. Pokud ho zvládá příliš snadno a příliš dlouho, může se od práce mentálně odpojit.
2. Vysoká efektivita by neměla být automaticky trestána dalším a dalším přidáváním úkolů. Pokud někdo opakovaně zachraňuje průšvihy, je lákavé dávat mu všechny další. Z dlouhodobého hlediska to ale může vést k přetížení.
3. Perfekcionismus může být zdrojem kvality, ale také vyčerpání. Důležité je rozlišovat, kdy je vysoký standard přínosem, a kdy už brání dokončení práce nebo spolupráci s ostatními.
4. Komunikace není vedlejší měkká dovednost. V prostředí, kde lidé přemýšlejí rozdílnou rychlostí, do různé hloubky a s různou mírou abstrakce, je to klíčový nástroj spolupráce.
5. A konečně: autorita založená pouze na pozici nemusí stačit. V rozhovorech se opakovaně ukazovalo, že respekt vzniká snáz tam, kde nadřízený rozumí práci, umí diskutovat, není ohrožen schopnostmi podřízeného a dokáže nastavit jasné hranice bez zbytečné kontroly.

Diplomová práce Ivety Černé tak sice nepřináší převratný objev, ale shrnuje zkušenosti, které mohou být pro mnoho nadaných dospělých velmi známé – může být úlevné vidět, že nejde jen o osobní podivnost, lenost, přecitlivělost nebo neschopnost „normálně fungovat v práci“, ale že totéž řeší i ostatní. Ať už jde o potřebu mít o čem přemýšlet, frustraci z neefektivních porad, morální dilema z příliš rychle hotové práce, snahu nepůsobit povýšeně, únavu z překládání vlastních myšlenek do podoby, kterou ostatní přijmou, napětí kolem autorit, které nejsou vzorem – nebo naopak o radost, když člověk narazí na lidi, kteří „chápou jeho chápání“.

Současně je ale ze slov respondentů vidět, že mnoho potíží nevzniká jen proto, že okolí „nestíhá“. Někdy vznikají proto, že člověk ukáže výsledek, ale ne cestu. Vidí chybu, ale nesdělí ji způsobem, který druhý dokáže přijmout. Pracuje rychle, ale neinformuje tým. Vezme si všechno na sebe, protože je to méně bolestivé než čekat na ostatní. A i toho je potřeba si být vědom a naučit se s tím pracovat.

Citace účastníků výzkumu byly pro účely článku kráceny a stylisticky upraveny. Jejich původní znění najdete v diplomové práci: mensa.click/1ow.

Autorka provází čtenáře světem nadání způsobem, který je přístupný i těm, kdo k psychologickým pojmům přistupují s jistou lehkou nedůvěrou. Nesnaží se ohromit teoriemi, ale především přiblížit to, co skutečné nadání znamená pro dítě, dospívajícího i jeho okolí. Kniha je prošpikovaná šedými rámečky s příklady ze života — takové malé „mikropříběhy“, které dokáží během pár řádků říct víc než celá definice v učebnici. Právě ty dávají textu rytmus a konkrétnost, díky nimž je kniha nejen poučná, ale také překvapivě příjemná na čtení.

Paní Stehlíková otevírá témata, která jindy ve školách či rodinách raději zůstávají nenápadně opřená v koutě: jak je to se skutečnou podporou nadaných ve školním prostředí? Mají mladí lidé možnost rozhodovat o svém životě, i když jim jejich nadání dává pověst těch, kteří „přece všechno zvládnou“? A jak moc spolu souvisí charakter, ctnosti a duševní rovnováha? Otázka, kterou si možná leckterý nadaný klade už v době, kdy jeho vrstevníci řeší spíš to, jestli stihnou úkol do přírodopisu.

Velká část textu se dotýká perfekcionismu a nízkého sebevědomí — kombinace, která u nadaných jedinců není ani trochu vzácná. Autorka vysvětluje, proč může být výjimečný intelekt paradoxně zdrojem stresu, úzkosti či sebeobviňování. Věnuje se také osamělosti, která často pramení z toho, že nadaní jdou více do hloubky, přemýšlejí jinak a někdy zkrátka nemají s kým sdílet své myšlenkové výpravy do abstraktních krajů.

Velmi trefný je i důraz na odlišení nadání a „šikovnosti“. Autorka jasně připomíná, že premiant třídy nemusí být nadaný — a stejně tak nadaný žák často nebývá premiant. A tahle myšlenka by si zasloužila mít své stálé místo na nástěnkách ve sborovnách.

„Osobní kniha o nadání“ tak není jen odborným textem. Je to průvodce, který propojuje psychologické poznatky s každodenní realitou, nabízí nadhled, pochopení a možnost konečně si některé věci pojmenovat. Ať už jste rodič, pedagog, nebo někdo, kdo se v charakteristikách nadaných tiše poznává, tahle kniha vám umožní nahlédnout na svět nadání bez předsudků a s velkou dávkou lidskosti.

Programové aktivity zahrnovaly workshopy zaměřené na fyzikální experimenty, lidské tělo, pozorování vesmíru, ornitologii, zahráli jsme si na polárníky a odletěli jsme na Antarktidu s RNDr. Václavem Pavlem, Ph.D. V rámci exkurzí jsme navštívili chemickou laboratoř ve Sféře v Pardubicích, zajeli jsme také do výrobny designového nábytku z jednoho kusu dřeva v Kutné Hoře nebo jsme si prošli ornitologické lokality Českého ráje s RNDr. Mrkáčkem.

V rámci zajištění komplexní podpory pro nadané děti jsme uspořádali setkání s rodinami. Pro rodiče byl připraven seminář o nadání dětí, který popisoval specifika vzdělávání a mentálního vývoje nadaných. Seminář připravila sociální psycholožka PhDr. Dagmar Lukavcová. Doplňoval ji významný pedagog, bývalý ředitel EKO Gymnázia a Střední odborné školy Multimediálních studií v Poděbradech, Ing. Zbyněk Lukavec. Děti nadšeně šifrovaly po historických a technických památkách města a odpoledne si zahrály deskové hry v centru.

V příštím školním roce plánujeme rozšíření našich aktivit i pro starší děti do věku 10 let. Toto rozšíření nám umožní lépe reagovat na specifické potřeby a zájmy našich členů. Plánem příštího roku je i dětská konference, která doplní dětské trhy zaměřené na rozvoj finanční gramotnosti, které se konají v Poděbradech letos již po třetí.

Pro více informací o klubu a programech navštivte naše webové stránky – www.calm2be.cz.

Děkujeme všem lektorům, kteří se podíleli na programu klubu v tomto roce, zejména pak městu Poděbrady za podporu, která je rozvoji intelektovému nadání věnována. Těšíme se na další zajímavé aktivity v příštím roce!

Přichystali jsme tedy nejen pro ně ve spolupráci s Asociací freelancerů ve školství – AFREŠ víkend nabitý informacemi, sdílení zkušeností a rozšiřování obrozů v tomto tématu. V hotelu Astra v Praze – Strašnicích se sešlo téměř 60 nejen pedagogů, kteří věnovali svůj volný čas tomu, aby si prohloubili své znalosti v oblasti identifikace, rozvoje, podpory a nastavení možností v rámci vzdělávání nadaných dětí.

Víkend to byl vskutku inspirativní a přínosný pro všechny strany. Ohlasy byly více než pozitivní a my doufáme, že všichni účastníci získané informace budou moci nadále využívat ve své práci a že někteří z nich rozšíří naše řady lektorů, kteří jezdí po školách a tuto problematiku přibližují více učitelům.

Děkujeme.

Klub Rádia Junior: Matěj Líbal, finalista Logické olympiády | Český rozhlas

Základy podpory rozvoje kariéry by měl položit zákon o registrech vzdělávání, což je něco jako zdravotní karta u lékaře. Na rozdíl od ní ale bude obsahovat jiné informace: „Měly by tam být informace o tom, jak dítě vzdělávacím systémem putuje, a to od předškolního vzdělávání až po vysokou školu,“ říká Nikola Šrámková ze společnosti EDUin. „S dítětem se nepotkává v životě jen jeden člověk. Poznává různé učitele a ti si o něm/o ní předávají informace. Když je dítě v něčem výjimečné, ať už pozitivně, nebo negativně, ta informace s ním putuje. V souvislosti s odklady se mluví o tom, že chybí propojení informací z předškolního vzdělávání do základního. Učitelé tak musí znovu dítě poznávat a zjišťovat, jestli v něčem potřebuje specifickou podporu. Teď je v návrhu zákon o registrech ve vzdělávání, díky nimž by se měla vzdělávací dráha žáků a studentů sledovat.“

Zdroj: flowee.cz

Kariéra od dětství. Ve vzdělávacích registrech budeme mít záznamy už od předškolního věku, říká odbornice | flowee.cz

Senát PČR : Tisková zpráva: Školský výbor: Audit vzdělávacího systému za rok 2024 se věnuje víceletým gymnáziím nebo podpoře nadaných žáků | senat.cz

Paní učitelky ve Štěnovicích připravují nabídku aktivit, pomocí kterých mohou být osloveny „silné“ stránky každého dítěte. Dítě si samo vybírá hry, hračky a individualizované činnosti z různých typů inteligencí a může pracovat vlastním tempem na rozdílných nebo různě obtížných úkolech. Tímto způsobem se plánují a realizují činnosti v mateřské škole a propojují se v určitém časovém úseku jedním námětem nebo tématem. Video je natočeno v rámci tématu Listopad, listopad, lísteček mi na dlaň spad. Průvodkyní hrami a činnostmi a tvůrkyní prostředí pro děti v motivačním videu je paní učitelka Lenka Brožíková.

Zdroj: zapojmevsechny.cz

Mnohočetné inteligence ve školce – podívejte se, jak na to! | zapojmevsechny.cz

Hravě ke zdravým očím – metoda NTC v akci! | zapojmevsechny.cz

Proč v našich školách nevidíme nadané žáky? | eduin.cz

Vícesmyslové učení v domácí výuce | epochtimes.cz

Komentář: Domácí úkoly a umělá inteligence. Podvod, nebo budoucnost vzdělávání? | Seznam zprávy

„Na středních školách v Česku bychom se dnes už neměli zabývat vyhledáváním nadaných – ti by měli být už dávno ‚nalezení‘. To u nás ale neplatí. Dle zprávy České školní inspekce z roku 2022 bylo na SŠ identifikovaných 7 procent nadaných a 0,1 procenta mimořádně nadaných studentů, což je výrazně méně, než by se dalo očekávat,“ píše ve svém textu o nadaných studentech středních škol Barbora Postránecká. „ Střední škola by už měla podporovat žáka, který je mnohdy profilovaný a ví, co chce. Jenže takový student může narážet na zkostnatělý systém,“ dodává k tomu Dana Veselá, krajská koordinátorka podpory nadání v Jihomoravském kraji.

Zdroj: heroine.cz

Bazírování na dohledatelných informacích je ztráta času. Nadané děti mají mít na střední škole prostor k rozvoji | heroine.cz

Žáci obhajovali své oblíbené Ámose | MŠMT

Formovat lepší budoucnost: Představujeme přední osobnosti vzdělávání a mentoringu v Česku | vogue.cz

Mozek a inteligence

Průlom v porozumění lidskému mozku přinese umělá inteligence | Akademie věd ČR

26. ročník festivalu Týden mozku 10.–16. března 2025 | Akademie věd ČR

„Náš algoritmus vezme magnetickou rezonanci daného pacienta, což je anatomický sken mozku, a spojí ji s pozitronovou emisní tomografií, což je zase funkční sken mozku,“ popisuje se samozřejmostí sobě vlastní vědkyně Kamila Dvořák, zatímco usrkává z hrnku s cappuccinem. „A na tom pak probíhají matematické operace, kterými se snažíme najít beta-amyloid, který způsobuje Alzheimerovu chorobu,“ dodává.

Zdroj: Forbes

Mozek v algoritmech. Vědkyně Kamila Dvořák rozjíždí diagnostickou revoluci | Forbes

Vědci odhalili vážné hromadění plastů v lidském mozku | iDnes.cz

Vědci změřili rychlost lidského myšlení! Náš mozek zpracuje jen 10 bitů za sekundu | Smartmania

Lidský mozek reaguje na odměny. Toho využívají vývojáři mobilních aplikací a online platforem, upozorňuje psycholog | Český rozhlas

Musk chce propojit lidský mozek s počítačem, léčit slepotu nebo epilepsii | Echo24.cz

„Další výzkum, publikovaný v časopise Psychology of Music, se zaměřil na emocionální složku hudebního vnímání. Ukázalo se, že lidé s vyšším IQ nejenže preferují složitější hudební struktury, ale také mají větší potřebu objevovat nové zvuky a experimentovat s žánry. To může souviset s jejich otevřeností vůči novým podnětům, což je vlastnost typická pro kreativní a intelektuálně náročné profese.“

Zdroj: gamebot.cz

Co prozradí váš hudební vkus o vaší inteligenci? Věda odhaluje zajímavé souvislosti | gamebot.cz

„Moje dítě nikdy nebude chytřejší než umělá inteligence,“ řekl Sam Altman nedávno v podcastu. Jinými slovy, pro děti v ne až tak vzdálené budoucnosti bude zkušenost, že jsou chytřejší než počítač, nedostupná. Absurdní. Asi jako pro nás představa, že kůň by mohl běžet rychleji než auto. (…) Nebo abychom si to formalizovali: Většinu ne-fyzických úkonů, jež mají v dnešním světě ekonomickou hodnotu, zvládne umělá inteligence stejně dobře nebo lépe než ti nejlepší lidé.

Zdroj: seznamzpravy.cz

AI nástroje už jsou často chytřejší než lidé. Není to tragédie, ale past | seznamzpravy.cz

Hloubkový výzkum ChatGPT je zde. Může ale skutečně nahradit lidského experta? | svethuawei.eu

Jak umělá inteligence mění náborový proces a způsob získávání práce | burzovnisvet.cz

Například slavný psycholog Lewis Terman už v roce 1926 zahájil studii, ve které sledoval životní dráhu 1 500 dětí s IQ v rozmezí 140 až 170 bodů. Jaké byly výsledky? Termanova studie odhalila zajímavý paradox. Ačkoli nadané děti dosahovaly akademických úspěchů a měly vyšší průměrné příjmy, pouze menšina z nich skutečně zazářila v oborech jako věda, politika nebo byznys. Velká část jich sice vedla pohodlný život, ale nepřekonala hranici výjimečnosti, kterou by jejich vysoká inteligence mohla naznačovat.

Zdroj: zadnyspeky.cz

Chytří, ale nešťastní? Proč vysoké IQ může být překážkou k úspěchu | zadnyspeky.cz

Jsem členem Mensy, plno lidí kolem mě jsou členy Mensy, aktivně se o IQ, nadání zajímám. Takže tuto knihu jsem si prostě „musel“ pořídit. Je psaná pro děti (způsobem vyjadřováním, bez dlouhých souvislých textů, pestrost stylů, vložené obrázky, bubliny, členění), částečně dětmi samotnými, protože jsou citovány děti od 7 do 11 let, tedy věk dětí kolem mě. Kniha mně osobně sice nic moc nového nepřinesla, nicméně co je důležitější, žádná věta v ní mě významně nepohoršila. Je to psáno vhodným stylem pro děti, ale mnohý dospělý by si ji měl přečíst. Je psána uvolněně. Autorka propojuje výzkumy s praxí, vlastní průzkumy mezi dětmi, jejich reakce, řešení i neřešení. Kniha je strukturovaná, v každé kapitole srdce systematika zaplesá. Správně popisuje mnohé mýty jak o nadaných, tak „nenadaných“. Např. že nadání neznamená, že dítě umí všechno a má samé jedničky. A stejně tak správně komentuje rozšířené mýty o Romech, tělesně postižených nebo dědičném nadání. Doporučuji.

Co bylo pro mě zajímavé, je na straně 37; a taky ať máte ukázku stylu: „A navíc, jako by to nestačilo, tvoje mozkové polokoule (pravá a levá hemisféra) jsou nejspíš nejlepší kámošky a komunikují spolu daleko lépe než běžné hemisféry. Z toho důvodu mívá mnoho mimořádně nadaných dětí aspoň do určité míry nevyhraněnou lateralitu (ambidextrii).“ Všimněte si krásné práce s přesným pojmy, a přitom jsou použity i pojmy poněkud srozumitelnější. (Poté následuje rámeček s vysvětlením, co znamená ambidextrie.) Stručně: Obouručnost má korelaci s nadáním. A to má souvislost s lepším propojením hemisfér.

První krok: Operace s robotem

„Dnes se na chvíli můžete stát chirurgem!“ oznámil nám jeden z lékařů, když nás dovedl k modernímu robotickému simulátoru. Všichni, rozzáření a natěšení, jsme se nemohli dočkat, až na nás přijde řada. Tento robot nebyl žádný obyčejný pomocník, jednalo se přímo o chirurgický systém da Vinci, který je velmi šetrný vůči pacientům díky jeho minimálně invazivnímu chirurgickému přístupu.

Každý z nás dostal šanci sednout si jak k simulátoru robota, tak i k tomu reálnému, respektive jeho ovládání. 

Představte si, že místo skalpelu používáte joystick a na obrazovce se vám zobrazuje detailní zranění, které je potřeba opravit pomocí milimetrových nástrojů které právě vy ovládáte pouze palcem a prostředníčkem. I když to nebyla skutečná operace, pocit zodpovědnosti a koncentrace byl na místě.

Druhý krok: Šití ran – staré dobré ruční dovednosti

Po zábavě s robotem přišla na řadu část, kde jsme si sáhli na skutečné šití. Nejednalo se o obyčejné šití trička, ale o zašívání různých druhů ran. Ukázali nám několik typů stehů, od jednoduchých až po ty složitější, a každý z nás měl možnost si vše na umělé kůži vyzkoušet. 

Nejen, že jsme se dozvěděli, jaké jsou rozdíly mezi různými typy stehů (pro hluboké rány nebo pro ty povrchové), ale také jsme si vyzkoušeli, jakou roli v tomto procesu hrají i nervy, preciznost, čas a dobré oči. 

Věřím, že pokud si v budoucnu zvolím povolání lékařky, budu také moci pracovat s takovouto moderní technikou. Byla to rozhodně zkušenost k nezaplacení.

Ema Šmerdová, studentka septimy

Začíná další ročník Logické olympiády | Novinky.cz

V Logické olympiádě bude zápolit rekordních 108 tisíc účastníků | Novinky.cz

Krajské kolo Logické olympiády se 8. 11. 2024 opět uskuteční v prostorách FIM UHK | FIM UHK

Vzdělávání a nadané děti

„V populaci se nachází zhruba dvacet procent dětí, jejichž IQ se pohybuje mezi 110 a 129 body a jsou hodnoceny jako rozumově nadané, a zhruba dvě procenta těch, jejichž inteligence se označuje jako mimořádná (IQ nad 130). Přesto v Česku ještě existuje mnoho škol, které tvrdí, že u nich žádné takové dítě není. ‚To není statisticky možné. Samozřejmě kdyby žáci prošli nějakým testováním, tak by se třeba zjistilo, že v jedné třídě budou tři nadaní a v jedné třeba jen jeden, ale že by nebyl ani jeden na celé škole, to prostě možné není. Spíš si ho učitelé nevšimli,‘ vrtí hlavou učitelka Ingrid Valentová, která o nadaných dětech sepsala pro své kolegy příručku.”

Zdroj: Heroine.cz

Malé dívky ve škole často maskují své schopnosti, aby zapadly. Učitelka radí, jak rozpoznat nadané děti | Heroine.cz

Kariéra už od školky? | Medium.seznam.cz

Nástroje k diagnostice, identifikaci a nominaci nadaných žáků a žákyň | Zapojmevsechny.cz

Konference Talent City znovu ukázala, jak pracovat s nadáním žáků a studentů | Ostrava.cz

“Jírovcovi řeší i to, jak mají s Josefem komunikovat jeho nadání. ‚To je téma, o kterém mluvíme často,‘ potvrzuje Kamila. Rodiče nechtějí, aby se jejich syn povyšoval nad ostatní děti. ‚Mnohem větší nebezpečí ale vidím v tom, že by na sebe mohl začít klást velká očekávání a pak být zklamaný, pokud by je nenaplnil.‘“

Zdroj: Reportér

Nechceme mít doma ferrari, ale zdravé dítě, kterému bude dobře, říkají rodiče nadaného Josefa | Reportér

Kraj ocenil žáky za úspěchy ve vědomostních soutěžích | Plzeňský kraj

26. ročník soutěže Zlatý oříšek; rozhovor s Petrem Beranem | ČT, Studio 6, 50:40

Kabelkový veletrh překonal očekávání, nadaným dětem přinesl 131 337 korun | Českobudějovický deník

Nadané děti vidí hluboké souvislosti. Z jejich talentu těží celá společnost, říká Fořtík | Forbes

Nadání má mnoho podob, často je skryté. A někdy může být i důvodem neúspěchů ve škole | Reportér Magazín

„‚Vezměte si takový parní stroj. Samozřejmě že o něm žákům můžete celou hodinu povídat. Jak vypadá, jak funguje, jak se využívá, kdo ho vymyslel,‘ uvažuje Konečný. Ale co z toho budou mít? Efektivnější je, když od učitele dostanou sadu otázek, na které pak sami hledají odpovědi. Načež je mají prodiskutovat ve skupince. ‚Zní to zvláštně, ale pokud připravím zadání správně, nemám žádnou klasickou práci,‘ směje se Konečný s tím, že takové ‚volné‘ chvilky věnuje dětem, které třeba na předchozích hodinách chyběly, nebo chodí po třídě a zajímá se, kdo co řeší nebo o čem která skupinka diskutuje.“

Zdroj: Reportér

Co funguje v jedné třídě, v jiné už nemusí, říká fyzikář, který chce dostávat hodnocení od dětí | Reportér

Nadané děti někdy propadnou sítem. Škola by je neměla „srovnat“ průměrnými nároky | Český rozhlas Pardubice

„Často nadání dítěte neodhalí ani rodiče, protože nemají možnost porovnání. Poslední nadějí nadaných dětí v běžném školním kolektivu je pak osoba učitele. ‚Máte učitele, kteří dokáží zaměstnat různé spektrum dětí, dokáží nějakou individualizací a diferenciací práci dětem dát a nějak je posunou,‘ vysvětluje Tomáš Blumenstein s tím, že takových učitelů je podle jeho odhadů méně než polovina.”

Zdroj: Český rozhlas Pardubice

Mozek a inteligence

„Účastníci studie starší padesáti let, kteří se věnují hraní her intenzivněji (pět a více hodin hraní stejného typu hry týdně), vykázali ve studii v průměru kognitivní schopnosti srovnatelné s lidmi téměř o 14 let mladšími. U hráčů, kteří se svému koníčku věnují méně než pět hodin týdně napříč různými žánry videoher, byl efekt také zřetelný, ale výrazně slabší. Jejich výsledky odpovídaly lidem o pět let mladším.”

Hospodářské noviny

Studie: Hraní videoher omlazuje mozek a zlepšuje kognitivní schopnosti, skvěle se doplňuje s fyzickou aktivitou | Hospodářské noviny

Populární teorie osmi druhů inteligence je mýtus. A velikost mozku taky o ničem nerozhoduje | Vitalia.cz

„Hlavní teorie, proč vlastně docházelo k nárůstu naměřeného IQ, říká, že se snižovala takzvaná rychlost životní historie, tedy v jaké fázi života člověk uskutečňuje důležitá rozhodnutí. Možná máme pocit, že život běží rychle, jsme doslova zavaleni informacemi a tak dále, ale lidi odkládají moment, kdy si pořídí dítě, mnohem déle studují. Tím pádem mají více času na přemýšlení, kreativní a další činnosti, které podněcují jejich intelektuální rozvoj.“

Hospodářské noviny

Hloupnou české děti? Inteligenční testy to nedokazují, říká vědec | Hospodářské noviny

Odzbrojující útok na city, říkají diváci o dramatu Velký dar. Emotivní snímek si právě podmanil Netflix | Netflixer.cz

„Letošní Nobelova cena za fyziku byla udělena Johnu Hopfieldovi a Geoffrey Hintonovi za jejich průlomové práce v oblasti umělých neuronových sítí, které využívají fyzikální principy a položily základy moderního strojového učení. Hopfield vyvinul neuronovou síť schopnou ukládat a rekonstruovat vzory, zatímco Hinton vytvořil Boltzmannův stroj, který umožňuje strojům učit se rozpoznávat vzory v datech. Ocenění reflektuje široké praktické využití jejich výzkumu, které ovlivňuje oblasti jako rozpoznávání obrazu a autonomní systémy.“

Zdroj: Insmart.cz

Nobelova cena za fyziku 2024: Průkopníci umělé inteligence oceněni za využití fyzikálních principů v strojovém učení | Insmart.cz

„Komplexní diagnostický systém Invenio vznikl na Masarykově univerzitě na Fakultě sociálních studií. Je to baterie testů, které mají podobu jednoduchých počítačových her zadávaných plošně ve školách na počítači nebo na tabletech. Můžete si to představit jako jednoduchou logickou hru nebo aplikaci. Děti si nasadí sluchátka, ve kterých slyší veškeré instrukce. Prochází příběhem, ve kterém objevují různé vesmírné planety a kde je provází robotický pes Vincent van Dog. Snažili jsme se, aby bylo testování pro děti zajímavé. Chtěli jsme totiž, aby se ho mohly zúčastnit všechny děti v běžných třídách. Tím pádem je velmi důležité pokusit se odstranit testovou úzkost. Každý test je zaměřený na nějakou schopnost – logické myšlení, prostorové schopnosti, paměť, pracovní tempo, matematické schopnosti apod. Výsledkem je automaticky generovaná zpráva pro rodiče s informací o tom, jak dítě dopadlo, jaký je profil jeho silných a slabších stránek, jak ho rozvíjet, a co pro něj výsledek může znamenat ve vztahu ke škole.”

Zdroj: EDUzín

Testy, mentoring, podpora. V Brně vzniká centrum pro nadané děti | EDUzín

Gepardi v kleci | Česká televize

„Nadané děti byly v Česku dlouho na okraji zájmu – škol, ministerských úředníků i fakult připravujících budoucí pedagogy. To se, byť pomalu, mění. Po republice postupně přibývá míst, kde se rozhodli potenciál svých žáků objevit a maximálně rozvíjet. A hledají cesty, jak na to.”

zdroj: Reportér magazín

Školy a nadané děti. Často ani nevědí, kolik jich mají ve třídách | Reportér magazín

Lidská inteligence

„Výzkum naznačuje, že ponocování na lidskou mentální kapacitu rozhodně nemá negativní dopad: v inteligenčních testech totiž „sovy“ „skřivany“ převálcovaly. Autoři práce pod vedením akademiků z Imperial College London zkoumali údaje ze studie UK Biobank o více než šestadvaceti tisících lidech, kteří vyplnili testy inteligence, uvažování, reakčního času a paměti. Studie ukázala, že lidé, kteří více ponocují, a ti, kteří jsou v tomto ohledu průměrní, měli lepší kognitivní výsledky; naopak ti, kdo usínají se slepicemi, měli v testech nejnižší skóre. Délka spánku je ale podle tohoto výzkumu tím zdaleka nejdůležitějších faktorem – má větší vliv než to, kdy lidé ulehnou. Ti, kteří si každou noc dopřávají sedm až devět hodin spánku, dosahují nejlepších výsledků ve všech typech kognitivních testů. „Zjistili jsme, že délka spánku má přímý vliv na funkci mozku, a věříme, že aktivní řízení spánkových návyků je opravdu důležité pro posílení a ochranu fungování našeho mozku,“ komentovali autoři výsledky.”

zdroj: ČT24

„Sovy“ mají v inteligenčních testech lepší výsledky než „skřivani“, popsala studie | ČT24

Těžký život génia s IQ 253. William J. Sidis si zvolil život v ústraní | Médium Seznam

Mozek

Jak udržet mozek ve formě i v pozdějším věku? Zařaďte do jídelníčku 10 důležitých potravin | Dům a zahrada

Jak si udržet mozek v kondici: s pamětí pomůže couvání, špatná strava může srazit IQ | Hospodářské noviny

Uzeniny ničí i mozek. Vědci mají nové důkazy o vlivu zpracovaných potravin na rozvoj demence | Hospodářské noviny

Bdící mozek zvládne šlofíka, popsal výzkum „blikání“ | ČT24

„Při spánku některé oblasti mozku vykazují vědomí, ale existuje i opak, kdy při plném vědomí některé regiony upadají do stavu, jenž se dá popsat jako spánek. „Překvapilo nás, že různé části našeho mozku si ve skutečnosti trochu zdřímnou, když je zbytek mozku vzhůru,“ konstatoval jeden z autorů studie David Haussler.”

zdroj: Smartmania

Vědcům se podařilo oživit základní funkce zmrazeného lidského mozku | Smartmania

Virální pruhované šaty a další optické klamy. Napálit mozek je tak snadné | Vitalia

Video

Why Mental Fitness is the new Mental Health | Maya Raichoora | TEDxShoreditch Women

Zahraniční

Brain size riddle solved as humans exceed evolutionary trend | PHYS

Mathematicians Are Edging Close to Solving One of the World’s 7 Hardest Math Problems | Popular Mechanics

Scientists find small regions of the brain can take micro-naps while the rest of the brain is awake and vice versa | Medical Xpress

Olympics: The Brains of Elite Athletes Reveal Crucial Differences | Science Alert

Is the musical mind immune to cognitive decline? | Study Finds