Program byl skutečně pestrý. Společně jsme navštívili oblíbený pumptrack v Železné Rudě, vydali se na nedaleký kopec Pepík a další den také k Suchým studánkám v okolí základny. Děti si během pobytu vyrobily lucerny, se kterými se poté zúčastnily strašidelné bojovky s úkoly. Velký úspěch měl i karneval s diskotékou a soutěžemi, stejně jako večerní stezka odvahy pro odvážné účastníky. Nechybělo ani tradiční posezení u ohně spojené s opékáním buřtů.

Celá akce proběhla jako vždy v přátelské a pohodové atmosféře a dovolím si říci, že patří mezi nejlepší rodinné akce bez ohledu na roční období. Za všechny účastníky děkujeme Janě Soukupové za organizaci a Martině, Marcele a dalším za přípravu aktivit. Už nyní se těšíme na příště.

Až letos na jaře mě mí přátelé ze západu – Čavojští, s kterými pravidelně jezdíme právě na tato letní setkání rodin – nalákali a následně přesvědčili, abychom jeli i na celostátní setkání na Kokořín. I když jsem tak úplně nevěděla, do čeho jdu, a hlavně měla s sebou toho malého prudiče, přesto jsem byla ve finále se setkáním více než spokojena. Byla to konečně zábava podle mého gusta. Jak říká jedna moje kolegyně – je to tábor pro dospělé.

I když ubytování bez elektriky a vody a testy plné záludných otázek téměř v noční hodinu na úvod působily spíš odrazujícně, celá akce dopadla nad všechna očekávání.

Jako vyvrcholení všeho jsem se totiž poslední den při odjezdu dozvěděla, že jsem byla v týmu téměř s kompletním složením hradecké skupiny. Kdo nebyl v týmu, byl rozptýlen v těch ostatních. A já konečně měla připravenou půdu pro vstup tam, kam jsem se dlouhou dobu ostýchala.

V květnu jsem tedy začala jezdit na setkání do Hradce a po půl roce mi připadá, jako bych je znala odjakživa.

V září už jsem tedy jela na setkání jako mazák. Sice opět s naším prudičem, i když jsme si s Magdou na jaře přísahaly, že příště jedině bez dětí. To když jsme po probdělé noci v herně byly těmito miláčky brzy ráno buzeny.

Jako první pozitivum bylo už to, že jsem se na místo dopravila jako příslušník hradecké skupiny, kdy jsme s Mílou a Martou pojali cestu jako pěkný výlet se zastávkou ve vlašimském muzeu.

Pak už následoval bohatý program plný exkurzí, prohlídek a hlavně večerních her a diskusí.

V týmu jsem se tentokrát cítila už jako plnohodnotný člen, a i když nebylo týmových aktivit tolik jako na Kokoříně, přesto nezapomenu třeba na dramatizace pohádek nebo pěší pochod v krásném pondělním dni na Dívčí skálu.

Už teď se těším na další setkání a možnosti uspokojení mého mozku i duše.

Účastníci podzimního celostátního setkání 2010, foto: Pavel Terber

Autor: Marta Kubánková