Přestože je autismus neurovývojovou odlišností, nové výzkumy přinášejí jiný pohled na schopnosti lidí s autismem. Ukazují, že autismus může být i výhodou. Již od devíti měsíců věku bylo u osob s ASD prokázáno, že disponují výjimečnou inteligencí, kreativitou a schopností řešit problémy, což zpochybňuje tradiční představy o tom, co znamená být „chytrý“.

Od rozpoznávání vzorců a paměti až po inovativní myšlení a hluboké soustředění — autistický mozek často vykazuje silné stránky, které tradiční IQ testy i společenské předpoklady opomíjejí. Jako matka neurodivergentních dětí cítím potřebu tento výzkum dále zkoumat, abych pochopila, jak se autistická inteligence vymyká obecným očekáváním a jak dokážeme rozpoznat výjimečnost, která na spektru vždy existovala.

Nedávná studie ukazuje, že lidé diagnostikovaní s Aspergerovým syndromem, mírnější formou ASD, často vykazují nadprůměrnou inteligenci a vynikají zejména ve verbálních schopnostech. Více než 40 % lidí na autistickém spektru má nadprůměrné IQ (nad 115). Pro srovnání – v běžné populaci činí podíl osob s nadprůměrným IQ přibližně 15 %. Tato data ukazují, že významná část lidí s ASD má nadprůměrnou inteligenci, a to v mnohem vyšší míře než obecná populace.

Další studie navíc ukazují, že tento podíl se zvyšuje. Během posledních padesáti let se počet lidí s ASD a nadprůměrnou inteligencí výrazně zvýšil. Podle výzkumů je to důsledkem zásadních změn v chápání autismu a aktualizace diagnostických postupů.

Porozumění vztahu mezi autismem a inteligencí vyžaduje uznání jedinečných silných stránek a kognitivních profilů osob na spektru a ocenění rozmanitosti jejich schopností. Lidé s autismem často vykazují schopnosti jako kreativitu, mimořádný smysl pro detail a extrémní soustředění – tzv. hyperfokus.

Ačkoli může být hyperfokus vnímán jako negativní rys, jeho vhodné využití z něj může učinit „superschopnost“, která lidem s autismem umožňuje uspět v oblastech, jež je zajímají, a přinášet pozitiva.

Mnohé z největších myslí moderní doby jsou považovány za osoby s rysy autismu, včetně Alberta Einsteina, Charlese Darwina, Billa Gatese a Isaaca Newtona. Jedním z důvodů mohla být právě schopnost hlubokého soustředění. Autističtí lidé často disponují rozsáhlými znalostmi v oblastech svého zájmu a díky intenzivní koncentraci se stávají skutečnými odborníky.

Je zřejmé, že mnoho lidí v rámci komunity ASD má schopnosti, které mohou vést k mimořádným úspěchům v jejich specializovaných oblastech. Výzkum a psychometrické testování ukazují, že přibližně třetina dospělých s autismem má výjimečné dovednosti v určité oblasti.

Výzkum rovněž naznačuje genetickou souvislost mezi rizikem rozvoje autismu a intelektovými schopnostmi. Studie poukazují na to, že geny spojené s ASD se mohou překrývat s geny souvisejícími s vyšší inteligencí.

Jinými slovy existuje společný genetický základ, který ovlivňuje inteligenci i ASD bez ohledu na pohlaví. „Riziko“ autismu je tak do jisté míry součástí „rizika“ vysoké inteligence.

Také struktura mozku lidí na spektru vykazuje znaky související s inteligencí. Studie ukazují, že lidé s autismem mají větší objem mozku, vyšší počet neuronů a větší objem oblastí jako hipokampus.

U lidí s autismem byl rovněž prokázán rychlejší růst mozku, který vede ke zvýšeným smyslovým a vizuálně-prostorovým schopnostem, vyšší míře soustředění a promyšlenějšímu rozhodování. Všechny tyto charakteristiky mohou přispívat k inteligenci.

Je zřejmé, že autistický mozek je odlišný — tato odlišnost však může být jeho silnou stránkou. Neurodiverzita může posilovat vnímání, cit pro detail a schopnost vidět souvislosti, které ostatním unikají. Mnozí z nejvýznamnějších inovátorů, vědců a umělců v historii pravděpodobně vykazovali rysy odpovídající autismu, což naznačuje, že toto jedinečné kognitivní nastavení je dlouhodobě jedním z motorů lidského pokroku.

Dr. Christian Kell, neurolog a ředitel Cooperative Brain Imaging Center na Univerzitě Johannese Wolfganga Goetha ve Frankfurtu, vysvětluje: „Levá hemisféra mozku dokáže zpracovávat signály, které se objevují v rychlém sledu. U lidí, kteří koktají, však sluchová kůra v levé hemisféře méně spolupracuje s motorickou kůrou, která ovládá svaly zapojené do řeči. Mozek v důsledku toho může tyto úkoly delegovat na pravou hemisféru, která si s rychlými signály typickými pro řeč hůře poradí.“ Výsledkem je, že ačkoli postižení lidé přesně vědí, co chtějí říct, zaseknou se na určitých slovech.

Kell nepovažuje koktání za nemoc, která by nutně vyžadovala léčbu, zároveň je však přesvědčen, že medicína by měla nabídnout asistenci těm, kteří svou poruchou plynulosti trpí a žádají pomoc.

Po rozsáhlé přípravě a na opakovanou žádost pacienta týmy z Frankfurtu a Münsteru implantovaly muži, který koktá, do levého talamu vlasově tenký drátek. Talamus je centrální přepojovací stanice hluboko v mozku. Prostřednictvím drátu byla tato oblast stimulována slabými elektrickými impulzy. Standardizované testy pak měřily, jak se pacientovo koktání změnilo.

„V měsících po zahájení stimulace se frekvence koktání postupně snížila o 46 % a koktání se stalo výrazně méně závažným. Když jsme hlubokou mozkovou stimulaci vypnuli, aniž by pacient věděl kdy, koktání se opět zhoršilo, což ukazuje na skutečný biologický efekt závislý na intenzitě stimulace,“ říká Kell. Na rozdíl od pacientů s Parkinsonovou chorobou, u kterých se třes obvykle zmírní ihned po zahájení stimulace a vrátí se, jakmile se stimulace přeruší, se koktání v tomto případě po vypnutí stimulace zvyšovalo jen velmi pomalu – a nedosáhlo původní intenzity.

Výzkumný tým nyní připravuje studii, která má zkoumat, zda může hluboká mozková stimulace pomoci i dalším lidem s těžkou koktavostí. Kell však varuje před přehnanými očekáváními: „Hluboká mozková stimulace je fyzicky náročný zákrok a jako každá operace nese rizika. Ta je třeba pečlivě zvážit proti míře utrpení, které člověk s koktavostí zažívá. Chceme také zjistit, zda lze podobného účinku dosáhnout i vnější stimulací mozku – tedy bez operace.“

Ačkoli o mechanismech inteligence a roli biologie zatím nevíme mnoho, nová studie poukazuje na významnou roli matky při formování našeho IQ. Podle výzkumu se inteligence dědí po matce. Studie uvádí, že inteligence je spojena s chromozomy X – a protože ženy mají tyto chromozomy dva, je dvakrát větší pravděpodobnost, že se inteligence dědí právě po matce. Navíc vědci věří, že otcovské geny odpovědné za kognitivní funkce mohou být automaticky deaktivovány.

Existuje kategorie genů známých jako „podmíněné geny“, které se při začlenění do DNA aktivují nebo deaktivují tak, aby se pro určité funkce používaly buď pouze mateřské, nebo pouze otcovské geny. Vysvětlím. Představte si, že vaše tělo dostane dvě sady instrukcí, jak růst – jednu od matky a jednu od otce. Většinou tělo čte obě, ale někdy si vybere jen jednu z nich – buď matčinu, nebo otcovu – a druhou úplně ignoruje. Tento jev se nazývá genomický imprinting.

Například gen zvaný IGF2 je zodpovědný za růst v dětství. Otcova verze tohoto genu růst podporuje, zatímco mateřská bývá deaktivovaná. Je to proto, že tělo matky si šetří energii na těhotenství, takže její geny jsou v otázce růstu opatrnější. Naopak otcovské geny podporují výrazný růst – a právě na ty tělo reaguje.

Laboratorní studie na myších ukázaly, že zvířata s vyšším podílem mateřských genů měla větší mozky, ale menší těla. Myši s převažujícími otcovskými geny měly naopak větší těla, ale menší mozky. Nyní víme, že inteligence patří mezi podmíněné geny pocházející od matky – což znamená, že tělo jim přikládá vyšší důležitost.

Studie také prokázaly, že mateřské a otcovské geny ovládají různé části mozku – a tedy i různé kognitivní funkce. Například buňky s otcovskými geny se hromadí v částech limbického systému, který se podílí na funkcích jako je sexuální chování, příjem potravy a agrese. Naopak v mozkové kůře, kde sídlí vyšší kognitivní funkce jako je logické uvažování, řešení problémů a jazyk, nebyly otcovské buňky nalezeny. Tyto poznatky z myší byly následně aplikovány na lidi.

Více než 12 000 mladých lidí se zúčastnilo rozhovorů, které potvrdily výsledky studií na myších – nejlepším ukazatelem inteligence dítěte je IQ jeho matky.

Předchozí výzkumy také prokázaly souvislost mezi inteligencí a vztahem mezi matkou a dítětem. Studie z Washingtonské univerzity ukázala, že bezpečná vazba mezi matkou a dítětem a mateřská láska jsou klíčové pro vývoj některých oblastí mozku.

Tato sedmiletá studie zjistila, že u dětí, které od svých matek získaly dostatečnou emocionální podporu, byl hipokampus (oblast mozku zodpovědná za paměť, učení a reakci na stres) ve 13 letech o 10 % větší než u dětí, jejichž matky byly citově odtažité.

Jako by pro nás naše matky už tak neobětovaly dost, teď víme, že nám navíc daly ještě něco, o čem jsme možná ani netušili. Je však důležité dodat, že pouze asi 40 až 60 % inteligence je dáno geneticky – zbytek závisí na prostředí. A právě tady se mohou zapojit otcové –a přispět k IQ svých dětí svou péčí.

Vzpomínám si na jednu prohlídku muzea velrybářství v Massachusetts, při které naše otázky některé ne-Mensany odpudily – nelíbily se jim ani naše dotazy, ani odpovědi průvodce. Otázka, která je definitivně vyhnala, se týkala mladých chlapců pracujících na lodích – konkrétně kolik jich na velrybářských lodích bylo a jak byli staří. (Počet chlapců při návratu do přístavu byl nižší než při vyplutí kvůli nehodám a pádům přes palubu.)

Toto bude teprve náš třetí EMAG a každý z nich byl zatím skvělý – poznali jsme nové přátele a navštívili nová místa. Moc jsme si je užili a dál povzbuzujeme ostatní, aby se také zúčastnili.

A pak nás v říjnu čeká zasedání mezinárodní mensovní rady (IBD – International Board of Directors) v německém Düsseldorfu. Kromě samotného zasedání IBD je v plánu mnoho dalších aktivit jak pro delegáty, tak i pro ostatní účastníky. Na tuto cestu se moc těším – bude to má druhá návštěva Německa a doufám, že si tam najdu další mezinárodní přátele.

Když už mluvíme (nebo píšeme) o Mense International – máme nového mezinárodního předsedu. Po rezignaci Therese Moodie-Bloom mezinárodní rada v souladu se stanovami zvolila nového předsedu pro zbytek funkčního období. Tím se stala Robin Crawford z Americké Mensy.

Robin znám osobně od roku 2006 a od roku 2007 jsme řadu let spolupracovaly v představenstvu Americké Mensy. Vím, že naši milovanou organizaci povede dobře, a těším se na spolupráci s ní jak v IBD, tak i v ExCommu. Gratuluji, Robin!

Možná někteří mensané z celého světa zaslechli něco o problémech, kterým v současnosti Americká Mensa čelí. V době psaní tohoto článku se v právním systému státu New York projednává žaloba a čekáme na rozhodnutí soudce. Kromě toho probíhá proces odvolávací volby, která by měla být uzavřena v červenci.

Volba se týká mého odvolání z funkce předsedkyně Americké Mensy. Proč to zmiňuji? Protože pokud předsedkyní Americké Mensy nebudu, nebudu mít ani místo v IBD a v ExCommu. Chci vám všem říct, jakou ctí pro mě bylo v obojím působit.

Existuje tolik obětavých dobrovolníků, kteří se snaží hájit nejlepší zájmy Mensy International, posouvat nás vpřed a umožnit nám prosperovat.

Ať už se v Americké Mense stane cokoli, zůstanu hrdou členkou Mensy a doufám, že se s dalšími mensany uvidím v Cardiffu i v Düsseldorfu. Nebo se s vámi setkám virtuálně na Mensa Hubu nebo na Facebooku.

Oceňovat schopnost memorovat a vydávat ji za důkaz dovedností je zavádějící – neukazuje skutečné schopnosti studenta. Pouhé zapamatování si faktů neurčuje, zda má člověk pro daný obor nadání. A přestože je užitečné znát některé základní informace, stresovat se kvůli zapamatování nejmenších detailů je zbytečné.

Jaký má tedy smysl nutit studenty, aby si pamatovali podrobnosti z celé řady témat? Snažíme se zjistit, jak dobrou mají paměť? Nebo kolik informací si zvládnou nacpat do hlavy?

Přehnané a neopodstatněné upřednostňování paměti je nefér. Proč také nehodnotíme a neodměňujeme kritické myšlení, tvořivost a inovativní přístup? Neměli bychom motivovat studenty, kteří prokazují schopnosti řešit problémy kreativně?

Pokud jde o inteligenci, silně s ní souvisí pracovní paměť – tedy krátkodobá paměť, která dočasně uchovává informace, když řešíme nějaký kognitivní úkol. Pracovní paměť je důležitá pro vyšší úrovně myšlení. Mechanické učení naproti tomu odrazuje studenty od toho, aby přemýšleli samostatně. Jaký má tedy smysl nutit studenty, aby se na test nazpaměť učili fakta, jejichž obsah si pravděpodobně krátce po něm ani nevybaví?

Dnes máme díky internetu informace z celého světa doslova na dosah ruky. Navíc není potřeba mít skvělou paměť, abyste se stali úspěšným umělcem, sportovcem, matematikem, podnikatelem nebo čímkoli jiným. Požadovat po studentech nereálné množství memorování pro ně vytváří stresující situace.

Je samozřejmé, že každý student nemůže vynikat ve všech předmětech. Vysvědčení by mělo ukázat, v čem student vyniká a jaké má zájmy.

Jedním ze způsobů, jak prolomit současný model, jsou otevřené zkoušky, ke kterým může mít student dostupné materiály, domácí práce, výzkumné úkoly nebo projekty, ve kterých studenti uplatňují své myšlení při řešení reálných problémů. Jak úžasné by bylo, kdyby školy učily, jak zvládat stres, nepodlehnout tlaku vrstevníků, vyrovnat se s odmítnutím nebo se postavit šikaně! A jak skvělé by bylo, kdyby vychovávaly mladé lidi k obhajobě rovnosti! Školy, vysoké školy i univerzity hrají klíčovou roli v tom, aby z dětí vyrostli dobří občané.

Navrhovat osnovy a způsoby hodnocení, které podporují memorování, není správná cesta ke kvalitnímu vzdělání. Naopak – zapojením studentů do smysluplného učení jim pomáháme rozvíjet intelekt prostřednictvím technik jako je rozpoznávání vzorců nebo spojování pojmů. Studenti potřebují být vedeni k osvojování si základních životních dovedností, aby se v budoucnu dokázali správně rozhodovat.

Je nesmírně důležité pěstovat v nich hodnoty jako soucit, pokoru a vytrvalost. Školy a vysoké školy by měly usilovat o to, aby studentům vštěpovaly vědecký přístup a racionální myšlení. Nemůžeme dosáhnout kvalitního vzdělání, pokud se budeme soustředit výhradně na memorování a mechanické učení. Dokud bude výuka a hodnocení založeno na paměti jako hlavním ukazateli schopností v daném předmětu, nebude to v nejlepším zájmu studentů.

Jak si dítě buduje sebedůvěru?

Nejlepším příkladem je něco, co už každý viděl – dítě, které se učí chodit. Klopýtá, padá, drží se nábytku a zkouší to znovu a znovu celé dny. A pak najednou udělá skutečné první krůčky. V tu chvíli se většina dětí zastaví, podívá se na rodiče a usměje se – jako by říkaly: „Mami, tati, podívejte! Zvládl jsem to!“

Jak vysvětluje Ranko Rajović, mozek je orgán určený k přežití. Když se naučíme něco nového, odmění nás přívalem „dobrých“ hormonů. Každé učení je tak spojené s instinktem přizpůsobit se a přežít.

„Kdyby si dítě mohlo jednoduše říct: ‚Chci chodit,‘ a za tři vteřiny začalo, asi by z toho takovou radost nemělo. Ta radost přichází díky úsilí, díky překonané výzvě. A právě to je základ sebedůvěry,“ říká Rajović.

Proto by rodiče neměli pokaždé dítěti spěchat na pomoc. Je důležité nechat ho trochu se potrápit – protože sebedůvěra vzniká ze schopnosti řešit problémy samostatně.

Zažívá dítě stres, když mu nastavíme hranice?

„Samozřejmě, nastavování hranic není snadné, ale dítě si je samo nastavit nedokáže. V tom hrají zásadní roli rodiče – s láskou, trpělivostí a pochopením,“ vysvětluje Rajović.

Jednou z největších výzev dneška jsou obrazovky – videohry a sociální sítě. Pokud rodiče nestanoví jasná pravidla už od začátku, nastaví si je děti samy – a často špatně.

„Dítě, které vždycky všechno dostane, které je příliš rozmazlované, má nízkou frustrační toleranci. Musí se naučit čekat, pochopit, že ne vždy může mít všechno hned. I to je součást dospívání.“

Jsou dnešní rodiče příliš kontrolující?

Moderní rodiče často používají aplikace, kamery a GPS sledování, aby své děti měli neustále pod dohledem.

„My jsme takhle nevyrůstali. Rodiče měli jen přibližnou představu, kde jsme, ale nesledovali každý náš pohyb. A právě ta svoboda byla klíčová pro náš vývoj,“ říká Rajović.

Podle něj je nezbytné, aby děti měly prostor čelit problémům, dělat chyby a přemýšlet – samy nebo s kamarády. „Jedině díky takovým zkušenostem získávají sebedůvěru a učí se věřit samy sobě.“

Proč děti chráníme před neúspěchem

„Už ve fázi lezení je užitečné postavit dítěti do cesty drobné překážky – třeba polštář nebo míč – aby muselo přemýšlet, jak je překonat,“ radí Rajović.

Upozorňuje, že přehnaně chráněné děti mají často potíže s komunikací, samostatností a iniciativou. „Nedávno jsem byl v Kanadě, kde děti ve škole už vůbec neodpovídají ústně – jen písemně. Zeptal jsem se proč, a odpověděli mi, že mluvení ve třídě u nich vyvolává stres.“

Podle Rajoviće ale řešením není neustále snižovat nároky – nýbrž změnit způsob výuky. Musíme se odklonit od mechanického učení a zapojit více částí mozku pomocí metod, které připomínají hru. Díky tomu se děti učí přirozeněji a zároveň rozvíjejí odolnost, schopnost řešit problémy a sebedůvěru.

Jak by měla vypadat škola, která to umožní?

„Mám spoustu návrhů, ale zmíním dva příklady – jeden se jmenuje Chemie a malí hrdinové a druhý je zaměřený na týmovou spolupráci,“ říká Rajović.

Jeho přístup zdůrazňuje myšlenkové procesy a hravé metody. Díky nim děti snadněji vstřebávají vědomosti, lépe si je pamatují, spojují souvislosti, rozvíjejí kreativitu a učí se spolupráci.

„Tím je nejen vzděláváme – ale připravujeme je na svět, který je čeká,“ shrnuje.

Co je to biblioterapie

Biblioterapie je terapeutický přístup, který využívá knihy k podpoře duševní pohody, obvykle jako doplněk k jiným formám léčby. Použité materiály se mohou v závislosti na potřebách jednotlivce značně lišit – od beletrie přes filozofii až po seberozvojovou literaturu. Cílem je pomoci lidem zpracovat osobní zážitky, získat nové úhly pohledu a rozvíjet empatii. Běžně se používá ke zvyšování nebo obnově sebeúcty a sebepoznání.

Biblioterapie se dělí do dvou hlavních typů:
• Vývojová biblioterapie – pomáhá dětem i dospělým vyrovnávat se s životními výzvami, jako je šikana, stres nebo rodinné problémy.
• Klinická (terapeutická) biblioterapie – používá se k léčbě diagnostikovaných duševních poruch nebo ke zmírnění jejich dopadů.

Tato metoda se často uplatňuje u lidí trpících úzkostí, depresí, traumaty, závislostmi nebo emoční bolestí způsobenou událostmi jako ztráta blízkého, rozvod nebo propuštění ze zaměstnání.

Jak biblioterapie funguje

Terapeutický proces biblioterapie obvykle probíhá ve čtyřech fázích:
• Identifikace – čtenář se poznává v chování, problémech nebo cílech postavy.
• Katarze – čtenář skrze příběh bezpečně prožívá emoce a vnitřní boj.
• Nahlédnutí – příběh či postavy si propojuje se svým vlastním životem.
• Zobecnění – uvědomí si, že podobné problémy zažili i jiní a našli způsob, jak se s nimi vyrovnat.

Nejčastěji používaným žánrem v biblioterapii je beletrie, a právě proto je také nejvíce zkoumána a dokumentována.

Výsledky klinických studií

Metaanalýza z roku 2022 zveřejněná v časopise PLOS ONE analyzovala pět studií zaměřených na vliv beletrie na duševní zdraví. Zjistila, že samotné čtení fikce sice nemá okamžitý efekt, ale ve spojení s jinými reflexivními metodami může zlepšovat náladu i emoční pohodu.

Autoři, James Carney a Cole Robertson, zdůrazňují, že pozitivní dopad literatury na duševní zdraví je pozorován dlouhodobě a že poezie, beletrie i drama mohou podpořit léčbu různých psychických potíží. Účinné výsledky však vyžadují podpůrný rámec, který čtenáře povzbuzuje k zamyšlení a sdílení – ideálně s terapeutem nebo podpůrnou skupinou.

Zkoumané studie zahrnovaly jak literaturu předepsanou odborníkem, tak diskuse o fikci a vliv vzpomínek na dřívější čtenářské zážitky. Tři studie probíhaly formou přímého zapojení účastníků a další dvě sbíraly data z online zdrojů.

Závěr

Literatura podporuje empatii, porozumění a emoční propojení. Nabízí smysluplný způsob, jak zkoumat vlastní vnitřní prožitky a navazovat vztahy s ostatními. Ačkoliv nenahrazuje odbornou péči, může být – zvláště beletrie – cenným terapeutickým nástrojem, pokud je používána jako součást širší léčby na podporu duševní pohody.

Aloiz je pět let členem rumunské Mensy. Pracuje jako zdravotnický asistent a externí lékařský redaktor pro různé kliniky, zdravotnické časopisy a neziskové organizace. Je také studentem prvního ročníku Fakulty žurnalistiky a komunikačních věd.

Proč se stát dobrovolníkem?

• Staňte se nedílnou součástí stále rostoucí komunity.
• Komunikujte, spolupracujte a navazujte přátelství.
• Získejte cenné dovednosti a zkušenosti.
• Přispějte ke svému osobnímu i profesnímu růstu.

Většina mezinárodních pozic je vypsána na dvouleté funkční období. Letos jsou otevřeny tyto pozice:

• Výbor pro revizi stanov
• Výbor mezinárodní dobrovolnické sítě
• Redaktor časopisu Mensa World Journal
• Poradní výbor pro strategické řízení

Více informací naleznete na: mensa.click/1kg

Uzávěrka přihlášek je 5. září 2025.

Hledáme také další dobrovolníky do týmů Mensa Hub, PhotoCup a na různé pozice spojené s komunikací v rámci Mensy International, včetně týmů pro sociální sítě.
Pokud vás některá z těchto oblastí zajímá, kontaktujte prosím přímo radní pro administrativu na adrese admin-mil@mensa.org.

Změna ve vedení

Nejprve bych jménem ExCommu chtěla upřímně poděkovat Therese Moodie-Bloom, která odstoupila z funkce předsedkyně. Její dlouholetá oddanost Mense byla vždy provázena nasazením, vášní a službou. Velmi si vážíme jejího přínosu a věřím, že se ke mně mnozí z vás připojí s přáním všeho dobrého do další životní etapy.

V souladu se stanovami nyní bude mezinárodní radní pro administrativu Robin Crawford působit jako dočasná předsedkyně až do mimořádných voleb, které vyhlásí Mezinárodní rada (IBD). ExComm je i nadále plně odhodlaný zajistit stabilitu, kontinuitu a dobré řízení i během tohoto přechodného období.

Strategický pokrok

Na našich posledních zasedáních jsme pokračovali v upřesňování strategie pro roky 2025–2027, se zaměřením na tři hlavní pilíře:

• posílení podpory pro nadané děti a mládež,
• zesílení sítě dobrovolníků,
• podpora organizačních změn.

Zároveň pracujeme na zjednodušení a sladění našich vnitřních předpisů a dokumentů, včetně přezkumu minimálních požadavků na stanovy – nezbytného kroku k zajištění jasnosti a soudržnosti napříč celou Mensou International.

Současné výzvy a příležitosti

Jako každá globální organizace i my čelíme výzvám. Konflikty na národní úrovni a různé komplikace spojené s aktualizací databází vyžadují promyšlené reakce a důraz na bezpečnost a integritu procesů. Aktivně přezkoumáváme stávající postupy a prosazujeme silnější ochranná opatření, aby se všechny národní Mensy mohly rozvíjet ku prospěchu každého člena po celém světě.

Výzva pro řečníky: IBD+ 2025 v Düsseldorfu

S nadšením zveme členy k účasti na zasedání IBD 2025, které se uskuteční v Düsseldorfu v Německu ve dnech 23.–26. října 2025. Máte-li přednášku, workshop nebo téma, které vás nadchlo – ať už z oblasti intelektuálních nebo netradičních zájmů – vyzýváme vás, abyste se přihlásili. Toto je vaše příležitost inspirovat Mensany z celého světa. Nápady posílejte na e-mail jt-vortrag@mensa.de a více informací najdete na ibd.mensa.de.

Směrem vpřed

Při budování Mensy, která je vstřícná, připravená na budoucnost a skutečně působivá, spoléháme na dobrovolníky. A mnoho našich členů po celém světě věnuje svůj čas i prostředky, aby Mensa mohla fungovat pro nás všechny. Ať už vedete některou z národních Mens, pomáháte na akcích nebo tiše pomáháte v zákulisí – chci vám touto cestou poděkovat. Vašeho úsilí si vážíme.

I v časech změn nás spojují naše společné cíle: vytvářet celosvětovou komunitu, která identifikuje a podporuje lidskou inteligenci, podněcuje společenské vazby a inspiruje další generace skrze kvalitní výzkum.

V době umělé inteligence máme větší příležitost než kdy dřív sloužit našemu poslání ku prospěchu lidstva. Vydejme se tam společně.

Rachael Corson, Britská Mensa. Převzato z Mensa World Journal, č. 150, 7/2025.

Překvapivě, po druhém nebo třetím setkání už knihu nepotřebujete. Takže se scházejte pravidelně. Obnovte testování. Ujistěte se, že se noví členové cítí vítáni. Zkuste uspořádat celostátní setkání. Budete překvapeni! Bývalí členové se začnou vracet. Uspořádejte barbecue. Pokračujte v testování. Uplyne rok. Teď máte aktivní organizaci.

Co dál? Jak dát vaší skupině smysl?

Buďte odvážní. Ucházejte se o mezinárodní akci. Sestavte se svým týmem zajímavý návrh a nějakým způsobem vyhrajte. Oslavte to. Oslavte to ještě víc! Sakra, zbývá deset měsíců! Potvrzuje se vám, že to bude hodně práce. Je čas na výzvu. Dobrovolníci jsou klíčoví.

Opět překvapení! Z „já“ se stává „my“. Zajišťujeme hlavní místo konání. Vytváříme kalendář událostí. Hádáme se. Udobřujeme se. Přidáváme aktivity do kalendáře. Webová stránka padá ve velkém stylu. Opravíme ji. Přidáme další aktivity. Zbývá šest měsíců. Někteří dobrovolníci odcházejí. Jiní přicházejí. Naše skupina roste. Zbývají čtyři měsíce. Web jakž takž funguje. Hádáme se. Udobříme se. Pokračujeme v opravách webu. Přidáváme další aktivity. Zbývá týden do začátku pre-EMAG tour…

Den-E minus-5. Na místo konání dorazí zásilka předmětů do uvítacích balíčků – o váze 280 kg. O dva dny dřív, než měla. Panika? Nějakým způsobem přesvědčíme hotel, aby ji uložil ve svém nakládacím prostoru. Neočekávaná bouřka. Nakládací prostor je zaplavený. Další panika? Nee, vůbec ne! Naše zásilka to nějakým zázrakem přežila.

Den-E minus-1. Sobota. Asi 20 dobrovolníků sestaví uvítací balíčky za méně než čtyři hodiny. Sami si navrhnou výrobní linku a hladce předávají každý dárkový balíček na další stanici. Jmenovky jsou abecedně seřazené. Žádní projektoví manažeři nejsou potřeba. Někteří účastníci se připojují k zábavě. Život je fajn.

Den-E plus 1. Více a více členů Mensy se objevuje na místě konání. Registrace běží dobře. Někdo málem dostává elektrický šok v medvědí rezervaci LiBEARty v Brašově. Někdo se nemůže registrovat na místě konání v Bukurešti, protože ztratil pas. Vyřešíme to. Tradiční rumunská večeře v horách je úžasná. Poblíž účastníci zahlédnou medvěda. Uf!

Den-E plus 3. Agrese za volantem. Jeden autobus pre-EMAG tour čeká na policii na okraji Bukurešti, aby vyřešila dopravní spor. Členové Mensy si to nakonec vyřeší sami. Nasednou do aut a do veřejné dopravy a dorazí přesně včas na icebreaker. Krásný skybar s výhledem na Staré Město a Palác parlamentu.

Den-E plus 4. Je 11 hodin dopoledne. Novotel Bucharest City Centre. Celkem 286 členů Mensy čeká v lobby na některou ze 14 prohlídek města. Následují další aktivity. Mírné případy vyčerpání z horka. A někdo si příliš dopřával místní… kuchyně. Náš první výjezd ambulance.

Den-E plus 7. Galavečeře. Fotky mluví za vše. Bylo vypito působivé množství piva a vína. Personál sledoval s hrůzou, jak se více než dva tisíce masových koulí úplně vypařilo! Jídlo a pití proudí až do úplného konce! Několik proslovů.

A nakonec dorazili i většina registrovaných účastníků na Farewell Brunch.

To byl EMAG 2024

Od 28. července do 4. srpna 2024 hostila Mensa Rumunsko 673 oficiálních účastníků. A neoficiálně více než 150 členů Mensy (pravděpodobně jen procházejících…). Bylo to jedno z největších setkání v historii. Uskutečnilo se přibližně 300 akcí a aktivit. Bylo přivoláno šest sanitních vozů. Ale všichni to zvládli v pořádku. Objevilo se i několik policejních. Ale nikdo neměl problémy. A všichni asi znáte incident se saunou…

Tento text měl být asi na 600 slov. Ale neskončím, aniž bych poděkoval každému členu naší fenomenální skupiny dobrovolníků. Děkujeme vám, že jste tím nejlepším, co Mensa Rumunsko nabízí: Daniel, Daniel, Andra, Alex, Ioana, Ioana, Ioana, Andrei, Andrei, Ariana, Tudor, Antonia, Bogdan, Ioan, Hora, Daniel, Erna, Andrei, Ionuț, Tavi, Laura, Ramona, Ema, Luana, Robert, Claudia, Delia, Oana, Adi, Paula, Matei, Alex, Ioana, Tzeny, Marius, Daniel, Sorana, Florin, Costi, Cătălin a Tudor. A Mensa Rumunsko by tu dnes nebyla bez: Adriana Ionesca, Radu Jianu, Costy Stavrositua, Sorany Burcușel, Ediho Rădoie a Manu Zipișe.

Když jsme to zvládli my…?

Andy Jugănaru, Předseda Mensy Rumunsko. Převzato z Mensa World Journal, 11/24, č. 142.