Viděli jsme největší sbírku parních lokomotiv na území České republiky, prezidentský salónní vůz a nahlédli nejen do starších, ale i do nitra modernějších lokomotiv. Průvodce nám přiblížil jak samotnou konstrukci, tak i způsob provozu a údržby těchto kolosů. A díky tomu, že skupinka byla malá, došlo i na vysoce lidské otázky spojené s dlouhým cestováním. Také jste přemýšleli, jak to dělají kosmonauti? A jak strojvedoucí?

Tímto bychom rádi poděkovali všem zaměstnancům muzea, kteří s námi vydrželi i po otevírací době a trpělivě čekali, až vyzkoušíme i výhybky a signalizaci. Výjimečnost akce byla též podtržena tím, že se jednalo o poslední akci, které se ve své funkci zúčastnil náš bývalý předseda. Bylo nám ctí a těšíme se na další společná setkání – na kolejích i mimo ně!

Dozvěděli jsme se úplně všechno, co jsme o letadlech vědět chtěli, a ještě mnohem víc. Nikdy by nás nenapadlo, že letadla mohou být tolik zajímavá. Od historie přes technické parametry až po anekdoty ze života letců nebo ze samotné výroby letadel… Měli jsme možnost nahlédnout do několika strojů a do některých dokonce i vlézt, čehož jsme pochopitelně využili, a tak jsme obsadili půlku letadla, jako bychom očekávali, až se stroj vznese. Při odchodu z muzea nás míjeli čerstvě příchozí návštěvníci s povzdechem: „Přišli jsme pozdě. Takový výklad tak mít…“ A skutečně bylo co závidět.

Příval zajímavých informací se nezastavil ani ve výrobě letadel, kterou jsme sledovali od frézování a ražení jednotlivých komponentů přes kontrolu kvality, pečlivé sestavování trupů, přípravu elektroniky a kabeláže až po finální kompletaci a hotová letadla. Náš průvodce nás seznámil s přísnými standardy leteckého průmyslu a my žasli nad tím, že každý, i ten nejelementárnější díl, musí být vyrobený s přesností na setinu milimetru, jinak se nesmí použít. I taková kuchyňka musí splňovat tytéž regule jako zbytek letadla. Na tomto místě nám organizátorka akce Dáša Hladíková s tajemným výrazem přislíbila, že bude šance dozvědět se víc. Vypadá to tedy, že se do budoucna máme na co těšit…

Na závěr jsme si prohlédli hotová letadla připravená k předání a setkali jsme se s pracovníkem oddělení testování letadel, který nám přiblížil průběh testovacích letů i další normy leteckého průmyslu.

Bylo po pracovní době, všichni dělníci už byli pryč, když jsme pozvolna odcházeli z továrny, vyčerpaní z množství informací, ale spokojení a nesmírně vděční. S naším milým průvodcem jsme se ještě půl hodiny zapovídali na parkovišti, věděl toho zkrátka tolik, že jsme se nemohli odtrhnout.

Za báječnou prohlídku s erudovaným výkladem patří panu Šimákovi velký dík. Vzhledem k tomu, že nám zdaleka nestihl sdělit vše, co je o letadlech k vědění, i vzhledem k nadšení účastníků je docela dobře možné, že toto setkání nebylo poslední.

Autor: Zuzana Novotná

A s ohledem na fakt, že Afrika je daleko a mensanům dobře známý urychlovač zájezdů (předseda Mensy ČR), který by cestu Afrikou jistě za odpoledne stihl, se nepřihlásil, jako prostředek poznání jim k tomu muselo stačit Africké muzeum Dr. Emila Holuba v Holicích. Toto muzeum, otevřené již v roce 1966, prošlo v nedávné době rozsáhlou rekonstrukcí a nabízí návštěvníkům unikátní expozici vypovídající o životě významného východočeského rodáka Dr. Emila Holuba (1847–1902). Představuje jej nejen jako významného cestovatele, ale také jako lékaře, kartografa a etnografa, kterého si váží celá Evropa. V muzeu jsme obdivovali sbírky z jeho dvou cest po Africe, které náš krajan uskutečnil v letech 1872–1879 a 1883–1887. Během svého nelehkého putování po africké přírodě poznával jinakost tamního života domorodých obyvatel a nasbíral několik desítek tisíc předmětů. Jeho deníky jsou natolik cenné, že dodnes slouží státům Zambie a Zimbabwe jako historické prameny o jejich kultuře druhé poloviny 19. století.

Obohaceni znalostmi reálií černého kontinentu jsme muzeum opustili a pokračovali v doprovodu manželů Hladíkových v procházce městem Holice. Navštívili jsme novou moderní budovu místního Gymnázia Dr. Emila Holuba, kde jsme se formou přednášky dozvěděli něco málo z historie a současnosti města a o dalších významných holických rodácích, jako je například herec a režisér Jan Kačer, sochař Josef Malejovský nebo basketbalista NBA Jiří Welsch. Naplněni poznáním se mensané v závěru slunečného odpoledne přesunuli do nedaleké restaurace naplnit i dobrým jídlem. Rád bych touto cestou poděkoval vedoucí naší africké výpravy Janě Hřebíčkové za zorganizování této obohacující akce a manželům Hladíkovým za jejich elán, se kterým se zhostili role průvodců.
foto vlevo: Jana Hřebíčková, foto vpravo: Wikimedia Commons

Autor: Martin Felgr

První zastávkou na naší cestě bylo městečko Pisa, které nechtěně proslavila zvonice, jež se stavitelům vymkla z vertikály a je známá jako „šikmá věž v Pise“. Na náměstí Zázraků v jejím stínu stojí společně s „rovnějším“ dómem a kruhovým baptisteriem. Po obhlídce náměstí a fotopodepřením věže jsme se vydali do uliček města a na první pravé italské kapučíno. Náš výlet pokračoval návštěvou města Lucca. Hezké a klidné město s nádherným kostelem na náměstí, tajemnými uličkami mezi starými domky a romanticky pomalou atmosférou, kde jsme si procházkou odpočinuli od úmorného sezení v autobuse.

Po poledni jsme dorazili do Florencie, kde nás čekal první „normální“ nocleh v postelích hostelu zbudovaného z bývalého kláštera. Ještě k večeru jsme si prohlédli město. Známou katedrálu, okolo které byl po více než 400 letech k vidění trávník. Ale mnohem více než trávník nás zaujala možnost vylézt si nahoru na kopuli. I přes několik set schodů byl tento nápad výborný a odměnou za námahu nám byl pohled na město v paprscích zapadajícího slunce. K vidění zde bylo i mnoho známých uměleckých děl, a to především soch, z nichž nejznámější byl zcela jistě David.

Po nedělní snídani jsme pokračovali do Říma, kde jsme strávili zbytek doby určené pro tento výlet. Po ubytování v hotelu na okraji Říma v odpoledních hodinách jsme neztráceli čas a vydali se do centra města, kam podle rčení míří všechny cesty. Naším cílem byla novější část města – Španělské schody, fontána di Trévi a další a další… Dnes už si nepamatuji všechny názvy pamětihodností, ale velice dobře si pamatuji chuť gnochi s rajčaty a mozzarelou a bílé víno. Večer, stejně jako každý na těchto výletech, jsme v hotelu už v polospánku stihli jen nutnou hygienu a zmoženi zážitky usnuli.

Pondělí bylo věnováno Vatikánu a vatikánským muzeím. Je až neuvěřitelné, co se vejde do těchto půdorysně malých prostor. Tisíce soch, nespočet obrazů, fresková výzdoba od umělců zvučných jmen, mezi nimi samozřejmě Michelangelova výzdoba stropu a zdí v Sixtinské kapli včetně výjevu podaných rukou a mnoho, mnoho dalšího. A to jsme si jisti, že očím návštěvníků je ukázán jen drobný zlomek církví nabytého bohatství. Nenechali jsme si opět ujít možnost vyjít po více než 500 schodech do kopule chrámu svatého Petra a prohlídnout si Vatikán a celý Řím z výšky. Území Vatikánu jsme procházkou opouštěli směrem k Andělskému hradu. Klidnou procházkou po nábřeží jsme se pomalu vydali k našemu nocovišti se zastávkou na pizzu a tiramisu.

Úterní den jsme začali návštěvou Kolosea. Bohužel nám trochu nepřálo počasí, ale ani pár kapek deště nemohlo narušit honosnou velikost stánku zábavy a rozmaru. Palatin byl místem našich dalších kroků a představ o zašlé slávě římských obyvatel a jejich obydlí. Ani Forum Romanum, což jsou zbytky všeho, co zde stálo kdysi dávno, kam ani paměť našich mudrců nesahá, neuniklo chtivosti našeho poznání historických krás. Ke konci dne a ke konci celého výletu jsem se už cítila snad starší než všechny zříceniny okolo nás. Zeleninový salát, těstoviny s lososem a citronový sorbet mi dodaly trochu síly k další procházce, kdy jsme viděli Trajánův sloup, budovu parlamentu a sídlo prezidenta. Ze zcela nepochopitelných důvodů vede ke každé budově spousta schodů, je to pořád nahoru a dolů. Na poslední večer před odjezdem bylo naplánováno v jedné restauraci setkání s italskými mensany. Probrali jsme spoustu „podstatných“ témat. Například proč nerespektují červenou na semaforech, jestli jim někdy sněží a zda jsou Italové skutečně věřící a taky jak správně jíst mořské plody, které si někteří z nás dali k večeři.

Závěrem bych chtěla říci, že i přes celé dny v pohybu, tisíce schodů a ne mnoho spánku jsem přibrala. Italská zmrzlina je vážně ze smetany a nedá se jí odolat. Vřele děkujeme organizátorům Hance, Renči a Tomášovi. A těšíme se na další podobné akce, kam, když nám zdraví a finance dovolí, se s vámi velice rádi vypravíme. Třeba avizovaný Petrohrad… 

Autor: Hana a Petr Studentští

Do Štrasburku přijíždíme kolem šesté hodiny ranní. V prostorách hlavního nádraží si dopřejeme zkrášlovací a „zkulturňovací“ přestávku. Již krásní a upravení se setkáváme s naší průvodkyní Kateřinou, od které dostáváme instruktáž, jak se po Štrasburku přepravovat s využitím městské hromadné dopravy. První část prohlídky města je jen zběžná,spěcháme na besedu a následnou diskusi s poslanci Evropského parlamentu, pány Vlasákem a Cabrnochem. Diskutuje se o všem možném – o společné zemědělské politice, o ekonomické krizi, o státní maturitě… Druhou část prohlídky Štrasburku absolvuje náš plzeňský tým samostatně. Chceme nasát atmosféru tohoto až neuvěřitelně klidného, čistého a zeleného města, prohlížíme si kvetoucí parky a historické i novodobé budovy a užíváme si odpolední slunečné atmosféry. Již lehce znaveni dorazíme na připravenou besedu o fungování Evropského soudu pro lidská práva spojenou opět s následnou diskusí. Počáteční obavy z nezáživné rozpravy se brzy rozplývají, beseda je skutečně zajímavá. Máme možnost vyslechnout si zajímavé povídání o tom, jak celý soud funguje, na jakých principech je vystavěn, co vlastně obnáší, být právníkem Evropského soudu pro lidská práva, a pro případné zájemce i informace o tom, jak se jím člověk může stát. Pravdou je, že někteří z nás vzdali boj s únavou a nechali padnout své hlavy do úklony, proto diskuse nebyla příliš živá. Budiž nám ale omluvou náročný program realizovaný již od brzkých ranních hodin.

Cestu do hotelu si krátíme vzájemným představováním se. Tuto aktivitu nenávidím už od dob střední školy, tudíž ji čistě náhodou po vzoru ostatních Plzeňáků zaspávám. Do hotelu dorážíme v pozdních večerních hodinách. Někteří účastníci jsou z vybraného F1 hotelu trochu v šoku, ostatní to neřeší. Pravda, není to žádný Ritz, ale na přespání bohatě stačí. Navíc jsme tak unaveni, že by si řada z nás ustlala v podstatě kdekoli.

Není nám dopřáno mnoho spánku, ale protože jsme teprve na začátku našeho putování Paříží a všichni ještě máme dostatečné zásoby jídla a pití, nevadí nám to. Páteční ráno začínáme stylově výletem na Eiffelovu věž. Při vstupu jsme drze předběhnuti jinou skupinkou turistů. V této chvíli se ale Tomáš projevuje jako skutečný náčelník a předbíhajícím zloduchům vysvětluje, že takhle by to, pánové, opravdu nešlo! Z Eiffelovy věže pozorujeme Paříž zahalenou do ranní mlhy a prozářenou prvními slunečními paprsky. Je nádherná, bez debat! Nechce se mi tísnit v přecpaném výtahu, a tak z druhého patra scházím dolů pěšky. O to víc si užívám výhled. Dole u východu se na nás sesype skupina černých prodejců malých kovových Eiffelovek, každý ji samozřejmě nabízí za tu nejvýhodnější cenu, a protože jsme to „my“, nabízí nám ještě extra slevu. Unikáme ze spárů těchto podnikavých prodejců a už se na nás vrhá zahalená žena. Ptá se, zda hovoříme anglicky, a podává papírek s anglicky psaným textem o tom, odkud pochází, že hledá svého ztraceného bratra … dál se neobtěžuji ani číst. Zanedlouho ale potkáváme další ženu se stejnou prosbou a stejným papírkem a jim podobných pak ještě během našeho pobytu celou řadu. Je s podivem, kolik lidí hledá v Paříži ztraceného bratra!

Máme před sebou ještě spoustu zastávek – Invalidovnu, úzce spjatou s francouzskou vojenskou historií, Museum Rodin, kde vzhledem ke krásnému slunečnému počasí řada z nás vzdává prohlídku interiéru a raději tráví vymezený čas procházkou v zahradě zaplněné sochami. Lucemburské zahrady jsou plné relaxujících lidí posedávajících na židlích i na trávě a vychutnávajících si prosluněné všední odpoledne a pohodu nadcházejícího víkendu. Cestou na Pantheon se skupina „bagetchtivých“, která nedodržela čtyřminutový rozchod před pekárnou, téměř ztrácí ve spletitých pařížských uličkách, které na pohled vypadají mnohdy téměř totožně. Navštívíme společně ještě Pantheon, v jehož podzemní kryptě jsou pochováni významní francouzští umělci, myslitelé a vědci. Dalším cílem je Notre Dame. Pak přichází chvíle, kdy se naše parta trhá na dvě části. Gurmánská se rozhoduje dát vale dalším památkám toho dne a dává přednost posezení a vybranému jídlu v nějaké příjemné restauraci. Cestovatelská skupina má v batozích ještě řízky z domova a touží se projít Latinskou čtvrtí a čtvrtí Les Halles. Přidávám se k cestovatelům. Zde je náčelníkem Tomášem vyhlášena první dílčí soutěž. Kdo objeví vhodné místo na rychlou večeři, získává malou Eiffelovku. V této chvíli, kdy sepisuji své pařížské postřehy, se na ni zrovna pyšně dívám, krásně se mi vyjímá na pracovním stole. Následuje další soutěž. Přívěsek na klíče ve tvaru věže získá ten, kdo vyběhne po schodech uvnitř fontány až na vrchol a zpět. Tato soutěž ovšem nejenže nemá svého vítěze, nemá ani žádné účastníky. Vzhledem k tomu, že se Tomášovi podařilo zakoupit velmi výhodně pět Eiffelovek za jedno euro, jsem zvědavá, jaká další soutěž nás ještě v průběhu naší cesty čeká.

Ani dnes nemá řada z nás sílu řešit útulnost a čistotu hotelu a upadáme do komatu, ze kterého jsme vytrženi v sobotu opět časně ráno, přičemž tentokrát už je vstávání náročnější.

Obchodní čtvrť La Défense nás vítá svými moderními stavbami a mrakodrapy. Na někoho působí uměle, futuristicky, ale musím říct, že v tom ranním tichu má své kouzlo. Dopoledne strávené ve Versailles je opět slunečné, zámek je na pohled skutečně půvabný, ale davy lidí proudících tam a nazpět nám lehce ubírají na zážitku a řada z nás dává přednost relaxaci v překrásných zahradách. Těším se na návštěvu La Villette, dřívějších jatek, která byla přetvořena v postmoderní centrum zábavy. Užívám si návštěvu ponorky a jsem při ní velmi vděčná za svoji drobnou tělesnou konstrukci; stísněné prostory nedávají příliš možností k pohybu. Procházíme kompletně celou expozici. Nejsem technický typ, ale baví mě, že si můžu řadu věcí osahat a vyzkoušet. V planetáriu nám promítli film. Hezký zážitek, kdyby si ze mě kolega po pravé ruce neudělal polštář a kolega po levé ruce mi dal svůj „translator“ dřív, než došel ke zjištění, že anglicky stejně nerozumí. Možná bych i věděla, o čem film byl. Oproti tomu podvečerní Montmartre je trochu adrenalinovější zážitek. Davy lidí proudících po ulicích hříšné čtvrti, spousta obchodníků snažících se člověka zatáhnout do svého krámku, pouliční prodejci s ryze značkovým zbožím od hodinek až po parfémy. Člověka mého vzrůstu to chvílemi až děsí a necítí se zde úplně nejbezpečněji. Pohled na Sacré Coeur za to však stojí. Stejně tak i toulka večerními uličkami přes náměstí malířů, kde se od naší cestovatelské party opět odděluje ta gurmánská. Perličkou na závěr dne je zastávka na Trocadéru a pohled na rozsvícenou Eiffelovku. Ani nevím, jestli se mi líbí víc ve dne nebo v noci. Asi v noci, když o tom tak přemýšlím, osvětlená je kouzelná (ale blikající už mi trochu evokuje kýčovitý vánoční stromeček, nemohu si pomoci).

Nedělní opět velmi brzké vstávání v kombinaci s balením zavazadel, a to vše bez teplé ranní kávy. To už je skutečně zkouška pevné vůle a sebezapření. Příjezd k Vítěznému oblouku je zpestřen očekáváním, zda po nás organizátoři nebudou chtít přebíhat šestiproudový kruhový objezd jako další soutěž o Eiffelovku pro toho, kdo přežije. V zájmu co nejmenších ztrát však dáváme přednost chvilkovému bloudění podchodem. Neděle mi ubíhala v trochu rozvláčném tempu, Alexandrův most se mi líbí, ale v Musée d´Orsay jsem zřejmě nedokázala docenit krásu moderního umění a – skutečně nevím, jak se to mohlo stát – zmožena náročným programem předchozích dní i já poklimbávám na vskutku nepohodlné lavičce. Omlouvá mě snad jen to, že v umělecké oblasti jsem svoji nadějně nastartovanou kariéru ukončila někdy okolo pátého roku věku spolu s odložením dětských omalovánek. Očekávala jsem, že Louvre ve mně vzkřísí padlého umělce. Nevzkřísil, ale neusnula jsem, přestože sedačky zde byly mnohem pohodlnější než v předchozím muzeu! Smířena s tím, že kulturní barbarství ve mně zvítězilo nad citem pro umění, jsem si užívala zbytek neděle s ostatními v Les Halles a před Centrem Pompidou sledováním pouličního představení. Řada z nás sice nerozuměla ani slovo, ale přesto se královsky bavila a obdivovala to, jak si francouzský umělec na základě improvizace (nebo možná ne tak úplně) dokáže získat publikum. Čekání na autobus je okořeněno trochou adrenalinu, když se protahuje téměř na hodinu. Naši řidiči nás ale prostřednictvím mobilní komunikace svými hesly „Jedeme!“ a „Jsme na cestě!“ udržují v naději, že se domů přece jen dostaneme. Příjezd autobusu je však jen prvním předpokladem cesty domů. Hlavní podmínkou bylo složení výstupního testu sestaveného organizátory Hankou a Tomášem. Sankcí za neabsolvování je výstup na hranicích. Nutno podotknout, že otázky byly záludné, někdy až zákeřné a odpovědi mnohdy neznali ani sami zadavatelé výstupního testu. Nicméně prošli jsme všichni a bez ztrát na životech, ve zdraví i psychické pohodě jsme se šťastně vrátili do naší vlasti.

Za všechny „účastníky zájezdu“ bych skutečně ráda vyjádřila obrovské díky a pochvalu Hance Kalusové a Tomáši Blumensteinovi, báječným organizátorům našeho výletu, za bezchybnou organizaci, skvělý program a báječnou atmosféru, která nás provázela po celou dobu zájezdu. Doufám, že se za rok zase sejdeme při nějaké další akci v obdobně skvělé sestavě!

Autor: Alena Oudová