Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Členem Mensy se stal ve svých dvaadvaceti, od té doby uteklo už třicet let. Každý, s kým jsem se o něm bavil, mi řekl, že je to jeden z nejmilejších mensanů. Prý je dojímací typ a brečí u filmů. I animovaných. Co dalšího mi o sobě a své třicetileté zkušenosti s Mensou prozradil Pavel Beran z karlovarské místní skupiny?

Pavle, víš, že to je přesně tři dny, cos byl v Mense 30 let?

Vážně 3 dny? To měla moje maminka narozeniny. Vidíš, toho jsem si nikdy nevšiml.

V té době internet v Čechách fungoval jen v akademické sféře. Jaká byla česká Mensa před internetem?

Já jsem tenkrát studoval v Brně na Masarykově univerzitě a na kolej přišli spolužáci, že se druhý den ve škole testuje. Tak jsme se ráno sbalili a vyrazili. Pak mi přišel zvací dopis a v srpnu jsem se stal členem.

V roce 1998 jsem jel na svoje první setkání do Sloupu v Čechách. Tam se tehdy jelo vlakem, batoh na zádech a pak někam ještě pět kiláků pěšky. Mensa byla v té době hodně analogová. Bylo to takové osobnější. Lidi spolu museli fakt mluvit, museli si zavolat nebo napsat, aby se něco dozvěděli. Něco jako web tenkrát vůbec nebylo. Tos vyčetl z časopisu, kde to je, kdy to je, a pak sis našel vlak, naplánoval cestu a tak.

Byla nějaká setkání i dřív? Nebo to bylo vůbec první?

Dřív v tom byl velký chaos. Bývala až čtyři setkání ročně, přetahovali se o ně Tomáš Blumenstein s Jirkou Bělohlávkem. To moje první pořádal Jirka. Bylo nás tam dvacet a hrál jsem tam s malým Řeháčkem Pylos, to si pamatuji dodnes.

Od té doby jsi byl úplně na všech?

Skoro. Mám asi dvě absence u Dlouhých strání. Jednou nebyly prachy, jednou jsem byl nemocný. Paradoxní bylo, že jsem tam dvakrát nebyl, a když se konalo potřetí na stejném místě, tak byla mlha. Vyjeli jsme na Dlouhé stráně, slyšeli vodu a jeli zpátky. To jsou asi moje jediné dvě absence.

To je hodně setkání. Počítal jsi je?

Ne, musím říct, že mi to dost splývá. Za těch třicet let jich mohlo být kolem padesáti. Pamatuji si z každého nějaký drobek. Jaké tam bylo počasí, jaká byla kamna v hospodě, co bylo ke snídani, pokoj, kde jsme spali. Jsou to jen takové útržky, ale ty vzpomínky jsou super.

Jaké setkání bylo nejlepší?

Na každém bylo něco speciálního. Třeba setkání v Dukovanech. Spali jsme na zámku v tanečním sále. Obrovský parketový sál, francouzská okna, skládací polní lůžka, uprostřed kulečníkový stůl, takže tam samozřejmě opilci ve dvě ráno hráli kulečník a tak. Z každého setkání je něco. Ale které bylo nejlepší, to nedokážu vyhodnotit. Na každém bylo něco dobrého, žádné nebylo špatné. Bojovka v Beskydech pod Lysou horou byla nejhorší, jakou jsem za těch třicet let zažil, ale i tak to byl jen jeden aspekt toho setkání a zbytek byl skvělý.

Nějaký největší bizár ze setkání?

Asi právě ta bojovka pod Lysou horou, tam skoro nikdo nevyluštil ani jedinou šifru. To bylo frustrující. Nejlepší družstvo vyluštilo asi dvě šifry, zbytek vyluštil jednu nebo nic. Prostě 8 hodin šplhat po horách, dostávat šifry a nevyluštit ani jednu, to bylo na švestku. Na to vzpomínám nerad.

Krásná bojovka, kterou jsme pořádali my, byla Plzeň, tak tam byly praktické věci. Tenkrát se někdo rozčiloval, že chtěl šifry, a ty tam nebyly. Plácali jsme pajduláčky z modelíny, byla tichá pošta, vázání uzlů a podobné ptákoviny. Další hezké setkání, také v naší režii, byla Železná Ruda. Nám se tenkrát díky mé práci na záchrance povedlo dohodnout hasiče. To bylo myslím pro většinu mensanů hodně neobvyklé a zábavné.

Kdy se ustálila ta pravidelná setkání na jaře a na podzim?

Myslím, že až v tomto století, možná 2006 nebo 2007. V devadesátých letech to bylo tak jednou za rok. Teď už na ta setkání jezdí moc lidí, ale stále je tam to jádro, které jezdí celou tu dobu se mnou. Na mé první setkání přivezli Doubravku Kolářovou ve vajíčku, byly jí 3 měsíce, dneska je jí 27 let. Je úžasné pozorovat tu historii lidí, jak se kdo mění, koho potkává, rozchází se, jak se rodí děti. To mě na tom hrozně baví.

Jak ses rozhodoval, jestli se vůbec staneš členem Mensy?

Pro mě to bylo to patření někam, protože kamarádů jsem moc neměl. V Mense člověk zapadne. Nikdy jsem nebyl úplně aktivní, ani v té místní skupině, ale baví mě tam patřit a užívám si to, že je potkám aspoň dvakrát za rok. Pro mě je Mensa druhá rodina, prostě skupina lidí, se kterými se kterými je mi velice dobře a bez nichž už si svůj život nedokážu vůbec představit.

Odkud jsi přišel studovat do Brna?

Narodil jsem se v Chebu, tam jsem vyrostl, tam i jsem vystudoval první 3 roky vysoké. Tehdy tam otevřeli pobočku Západočeské univerzity, ale neměli akreditaci na inženýry, tak nás potom poslali do světa. Já jsem skončil v Brně, dodělal si inženýra a do své první práce jsem nastoupil zpátky v Chebu.

Jaký obor jsi vystudoval?

Jsem ekonom, ale nikdy jsem tu práci nedělal. Moje první práce byl ajťák na okresním úřadě v Chebu. A ajťák jsem dodnes. Takže ten obor, co mám vystudovaný, jsem v životě nepoužil. Ale vůbec toho nelituji.

Jak jsi zapadl do místní skupiny Mensy?

Ona ta místní skupina byla tehdy malá. Předsedal jí Ronald Němec, pamatuji si, že jsme párkrát u něj hráli nějaké deskovky, ale tenkrát bylo všechno analog. Základ byl časopis, kde byly telefony, kontakty, maily, tak se to tenkrát řešilo takhle. Karlovarská skupina nebyla nikdy moc velká, ani nebyla moc aktivní.

A jaká je teď?

Stejná, ale je to výborná pohoda. Čavojských je klan, dohromady je jich asi osm, k tomu je pár dalších. My máme hodně aktivit společných s Plzeňáky. Na grilovačky u Čavojů jezdí Plzeňáci, samotných je nás fakt jenom pár. Velké aktivity tam moc nejsou, ale máme Ježíška, to je hezká tradice, kdy chodíme vždycky v červnu půl roku před Vánoci na Boží Dar.

Kdo z lidí, které znáš, je v Mense déle než ty?

Upřímně nevím, možná Pavel Terber. A možná ten Řeháček, protože ten byl na tom mém prvním setkání v tom devadesátém osmém. Možná Kolářovi tam byli dřív než já, ale na to jsem se upřímně moc neptal, není to pro mne důležité.

První výskyt tvého jména jsem našel v časopisu 1/2000, kde nabízíš zveřejnění obchodního kontaktu na webových stránkách Mensy. Vzpomínáš si na to?

To byla tenkrát taková šílenost, kterou jsme vymysleli s Mírou Charvátem z Ostrova. To byly ty dřevní doby internetu. My jsme tenkrát založili takový kontaktní rejstřík. V HTML jsme zplodili nějaké stránky, ale byl to jen výstřel. Já nejsem programátor, tak jsem se to učil za pochodu, ale v roce 2000 to byl opravdu velký pravěk internetový, tak to nevadilo. A ty stránky chvíli fungovaly.

Byla to tvoje první mensovní aktivita, když pominu setkání?

Asi moje první a poslední. Myslím, že s tím přišel Míra, tak jsem se toho chytl. Dělal jsem to IT, tak mě to zajímalo. Z hecu, prostě něco zkusit.

Já tě ale poprvé viděl na setkání dobrovolníků. Co bys tam dělal, kdybys nebyl aktivní?

Za velkého dobrovolníka se nepovažuji. Ale dobře, byl jsem. Pořádali jsme setkání v Plzni, dělali jsme setkání Železné Rudě. Pomáhám na Logické olympiádě. Takže ano, asi jsem dobrovolník, ale myslím, že jsou větší dobrovolníci.

Třeba v roce 2011 jsi byl uvedený mezi lidmi, kteří pomáhali s vyhodnocováním Logické olympiády. Tehdy to bylo poprvé?

Je to možné. To vždycky přijde Čavoj, že to je v knihovně ve Varech, tak přijdu. To jsem vždycky přišel.

Myslíš si, že jsi soutěživý?

V životě asi moc ne, ale na setkáních mě baví něco vyhrát, jenom pro ten pocit. Byly frustrující doby, v tom pravěku, kdy všechno vyhrávala Lída Kovářová. Výsledky byly nuda, protože Lída byla prostě vždycky první. Ale pak bylo setkání v Praze v takových dřevěných domcích někde u Vltavy a Pražáci překopali systém hodnocení, jak je dneska. Teď má každý šanci něco vyhrát. A já byl tenkrát třetí v individuálním hodnocení. V životě moc nesoutěžím, ale v Mense je to takové hezké.

Kdybys měl za těch třicet let říct nějaké svoje milníky v Mense, co by tě napadlo?

Pro mě vždycky bylo zásadní, když jsme dělali setkání. Prubířským kamenem pro nás byla ta Železná Ruda. To jsme dělali s Plzeňáky poprvé, tak to byla největší výzva. Člověk to všechno pozoruje zvenku, ale pak je něco úplně jiného to vidět zevnitř. Pak jsme dělali i Plzeň, ta se povedla myslím ještě o chlup líp. A pak byly ty Mariánky a tam jsem to já osobně zvoral. Tam mě tenkrát málem všichni zabili.

Oni totiž chtěli, abych byl obličejem setkání. Ale já nejsem úplně vedoucí typ. Té práce bylo moc a oni pak měli pocit, že jim málo pomáhám. A byly tam třecí plochy v přístupu, jak tu práci organizovat. Dopadlo to nakonec dobře, žádné přátelství to nezničilo, ale bylo to chvílemi takové napínavé. Zapojit se, pomáhat, něco zařídit nebo vyřídit, s tím nemám problém, ale vedoucí role mi úplně nesedí.

Měl jsi někdy slabší chvilku, kdy bys uvažoval o tom se na Mensu vykašlat?

Ne, nikdy. Jak jsem říkal, pro mě to je prostě rodina. Bez ní bych to nebyl já. Takže i když se třeba v Mense úplně neangažuji, tak na setkání budu jezdit stále. Vždycky jsem obětoval všechno tomu, abych mohl na setkání jet a ty lidi vidět.

Jak se díváš na oficiální cíle a aktivity Mensy?

Třeba Logická olympiáda, nadané děti, to je úžasné. To si myslím, že by Mensa měla dělat. Kultivovat společnost, hledat lidi, kteří třeba ve svém kolektivu nezapadají, a nabídnout jim alternativu, místo, kde by se cítili líp. Jednou jsem vedl diskusi s Barborou Dřevíkovskou a shodli jsme se na tom, že Mensa jako organizace je neuvěřitelně sociálně bezpečné místo. Že tam ať přijde kdokoliv s čímkoliv, tak se nestane že by ho někdo odsuzoval, hodnotil, pomlouval nebo něco takového. Tohle je třeba pro mě poslání Mensy. Nabídnout takhle bezpečné prostředí pro lidi, kteří jinde mají třeba nějaký problém.

Co ty jako dítě? Byl jsi klasické nadané dítě, odstrkované spolužáky?

Na základce jsem měl asi tak 2 kamarády, na gymplu taky, teprve na vysoké to potom zapadalo daleko líp. Ale nejlíp je mi v Mense. Takže ano, dětství klasika v tomhle směru. Osamělý vlk.

Jaké máš zájmy mimo Mensu?

Od malička jsem plaval. Otec byl potápěč, takže mě k tomu vedl. Od tří let jsem plaval, potápěl se asi v osmnácti. Na vysoké jsem začal dělat karate, ale pak jsem se odstěhoval za prací do Chomutova, pak do Varů, pak jsem se oženil a pak už asi nic. S rodinou přijdou jiné priority jako počítače, hry, knížky, filmy, asi jako každý. Ale také tancuji. Teď jsem začal chodit na country tanečky.

To začalo úplně náhodou. Chodíme s kámošem do hospody pod kopec a tam jednou hrála kapela a přijely tam takové babky, tak jsme dali pivko, pokecali jsme, a když začali hrát valčík, tak se babky zvedly a šly tancovat. Když jsem jim to pochválil, tak říkaly: „my tady máme takové country“ a já říkám: „já tady bydlím sedmnáct let sto metrů od vás a nevím o tom.“ „No, my to nikomu neříkáme.“ Další týden jsem sbalil boty, vodu, a od té doby s nimi tancuji a je to pecka. Jsem tam nejmladší, ještě mě hýčkají, chlapů je tam málo. Jsou tam tři, občas jenom dva.

S nimi se nebavíš o počítačových hrách, viď?

S těmi fakt ne. [smích]

Jaké jsou tvé nejoblíbenější hry?

Teď momentálně hraji s dcerou na domácím serveru Minecraft. Před měsícem jsme si řekli, že bychom mohli zkusit Forever World, zkusit hrát stále tu jednu mapu. Kačenka jde teď do septimy, bude jí osmnáct, ale pořád ji to se mnou baví, tak dokud bude se mnou chtít hrát Minecraft, tak budu hrát Minecraft. Nedávno jsem tam vykopal na světlo boží kompletně celou trial chamber. Což znamenalo vykopat jeden a půl milionu kostiček. Taky hraji tanky Armored Warfare. Ale už na to není tolik času.

O Kačce jsem zaslechl vtipnou story, žes ji unesl na EMAG. Jak to bylo?

To jsme tenkrát jeli do Rotterdamu na Mensu černým Superbem s temnými skly já, Jirka Rak, Petr Kras a Kačka. Když jsme přejeli hranice do Holandska, tak za námi majáky a zastavila nás policie a hrozně je zajímalo, co dělá malá holka v autě s třemi chlapy. Samozřejmě si vzali pasy a já dlouho vysvětloval, že to je moje dcera, Ale proč že se jmenuje jinak? Tak jsem ještě vysvětloval, že v češtině má ženská na konci jména -ová. Na druhou stranu musím říct, že je fajn, jakou mají starost.

Kolikrát jsi byl na EMAGu nebo jiné mezinárodní mensovní akci?

Byl jsem na Slovensku, v Německu, Polsku, Holandsku, Belgii, a pak v Praze. EMAG je super, že vidíš lidi z celého světa, ale je jich strašně moc. Možná pojedu do Rakouska, to je blízko, ale přehodnotil jsem Anglii i tu Černou Horu příští rok. Ten poměr cena/výkon není úplně ideální. Ale ty, kde jsem byl, byly super. Trošku mě mrzel Berlín, protože tam slibovali výlet balonem nad městem, to bylo velké lákadlo, ale foukal vítr, takže to zrušili. EMAGy jsou zajímavé, zase jiný level lidí, počtů i aktivit, je to zase trošku změna. Ty různé exkurze a společné večery s hrami, na které jsme zvyklí z našich setkáních, na EMAGu nejsou a v těch počtech asi ani být nemůžou.

Co by se ti líbilo, aby se událo nebo změnilo na Mense v nejbližších letech?

Určitě pokračovat v tom, co máme. V práci s dětmi. A inzerovat Mensu jako bezpečné prostředí pro odlišné lidi. U setkání se vede věčná diskuse, jestli už nejsou moc velká a jestli dvakrát za rok není moc. Některé velké rodiny už třeba nejezdí kvůli tomu, že to je moc drahé. Já pamatuji ty dřevní doby, kdy se spalo po patnácti na pokoji a k snídani byly párky s hořčicí. Dneska už ale mají lidé jiné nároky a jiné potřeby a dvakrát do roka to stojí dost peněz.

Mně to ale vyhovuje. Mám to jako 10 dní dovolené, vezmu Kačku, vezmu Káju a je to super. Pro mě by to jednou za rok bylo málo, já ty lidi potřebuji vidět častěji.

Sehrála někdy Mensa roli v tvé kariéře, nebo to máš úplně oddělené?

To je taky věčná diskuze, jestli to dát do životopisu, anebo nedat. Zastávám názor, že by to tam člověk mít měl. Když jsem dělal pohovor do firmy v Ostrově, tak se mě na to vyloženě ptali, protože už tam měli nějakého mensana, tak je to zajímalo a myslím, že mi to i pomohlo.

Máš pocit, že se člověk s vysokým IQ jinak učí a získává zkušenosti?

Možná ti to ulehčí chápání věcí a souvislostí, ale je na každém, jak s tím naloží, jak s tím zachází, k čemu to používá. Pro mě to je, že se pořád ptáš a nespokojíš se s jedním názorem, ověřuješ si věci.

Jsi díky tomu opatrnější, nebo že tě to naopak brzdí v rozhodování?

Jak kdy. Osobně jsem neskutečně naivní člověk. Dokud si nerozmlátím držku, tak věřím každému. Ale mám problém s autoritami, s dodržováním pravidel, která mi nedávají smysl. Třeba v práci, že se máme na schodech držet zábradlí, to mi přijde úchylné. Nebo že nesmíš do firmy v kraťasech. Když mi to nedává logický smysl a nedá se to logicky zdůvodnit, tak jsem rebel.

A když ti někdo poradí, co si vysadit jako živý plot?

Taky jsi slyšel tu příhodu? Jo, to byla výborná rada. „To si kup, to je dobrý.“ Už to neroste naštěstí, ale než jsem to vyprostil, tak to dlouho trvalo. Ale to je přesně ono. Někdo ti poradí, vidíš to u něj, je to hezké, ale musíš získat vlastní zkušenost, abys zjistil, že ty z toho máš telegrafní sloupy.

O co tedy šlo?

To byl sibiřský jilm. Kámoš to přinesl. Sazenice vypadá jako větvička vrby, prostě proutek. A tady ve Staré Roli když kopeš, tak máš pět čísel nějaké hnědozemě a pak je jíl. Takže jsme to sázeli u plotu stylem, že jsem vzal hromosvodový drát, tím jsem vypíchl dírku do toho jílu a tam jsem zavrtal tu sazeničku. Říkal jsem si, že to nemůže vůbec vyrůst, a ono to vyrostlo tři metry za rok. Je to nezmar z Ruska a už nikomu bych to nedoporučil. Jedině možná nepříteli.

Co tě za těch třicet let v Mense a ve světě nejvíc mrzí a co ti udělalo největší radost?

Nejvíc mě teď trápí válka na Ukrajině. Když vidím ty reakce světa, tak je mi z toho smutno. Naopak mě vždycky potěší, co lidi dokážou v oblasti výzkumu. Když třeba vidíš, jaké nové metody jsou v boji s rakovinou. Že na Marsu jezdí něco, co člověk postavil před patnácti lety. Nebo Voyager, ten hardware jsou osmdesátá léta a dodneška to funguje. Fascinuje mě, co lidstvo dokáže vymyslet.

Chceš na závěr něco sdělit čtenářům?

Určitě bych doporučil těm členům, kteří úplně neví, proč jsou v Mense, aby aspoň jezdili na setkání, aby poznali ten kolektiv a společenství mensanů v trošku větším měřítku. Pro mě to je opravdu něco, co mi dobíjí baterky a na co se moc těším. I když nechtějí být jinak moc aktivní, ať přijedou na setkání a nadýchnou tu úžasnou atmosféru.

I tak se přihlásilo celkem osm amerikanistů Berounska. Část účastníků (včetně mě) vyrazila ráno z Plzně doporučeným vlakem. V Berouně jsme zjistili, že teleportace by byla dobrá i tady – ujel nám totiž vlak do Srbska a celá akce tak byla ohrožena už v úplném počátku. Naštěstí se někteří účastníci nespoléhali na nespolehlivé ČD a dopravili se na akci spolehlivě automobily. Což nás zachránilo a na start do Srbska jsme se dostali díky automobilu a ochotě jeho majitelky.

Na trasu jsme tedy vyrazili s mírným zpožděním. První zastávkou byl vodopád. Nutno říci, že to rozhodně nebyla Niagára. V současné době je totiž Bubovický vodopád světově unikátní svým nulovým průtokem. Vyžadovalo opravdu velké úsilí představit si na základě zavlhlých kamenů ležících v korytě padající a hučící vodu. V tomto ohledu byli účastníci s hučením v uších ve výhodě.

Dále jsme pokračovali lesem, ze kterého mráz (možná děda) vytvořil opravdové ledové království. Každý strom, každá větvička, každý list byl mrazem jakoby filigránově ozdoben v slunci lesknoucích se kokardami ledových krystalů. Pohádkové, mrazem dotvořené scenérie nebraly konce. V cestě jsme měli spoustu popadaných kmenů, polomů a lomů. Na několika zastávkách, ale i během chůze, si účastníci expedice vzájemně nabízeli různé pevné i tekuté a vánoční i nevánoční dobroty. Ty pevné větší se dělily nožem nebo lomem. Nejlepší z lomu byla štola, jako by z ní sálalo teplo, i když mrzlo.

Postupně jsme obdivovali romantickou Malou Ameriku, poměrně nevábnou Kanadu, kruté svou minulostí Mexiko (v padesátých letech minulého století tam fungoval lágr politických vězňů) a nakonec monumentální Velkou Ameriku, což bylo vyvrcholením naší expedice. Všechny tyto destinace jsou i za normálních podmínek obdivuhodné, ale při dotvoření mrazem a při šikmých slunečních paprscích jsou doslova úchvatné.

Když jsme se dostatečně pokochali impozantností Velké Ameriky, zamířili jsme do blízké vesničky Mořina, kde jsme si ve velice příjemné restauraci Na Růžku dopřáli pozdní oběd. Poté jsme, už za stmívání, šli trasou přes Dub sedmi bratří na Karlův Kámen (někteří pro toto místo stále ještě používají název cizáckého původu Karlštejn), kde jsme si v osvědčené restauraci Koruna dopřáli časnou večeři. Pak jsme vlakem již za tmy popojeli do Berouna, kde jsme si ve vyhlášené restauraci Medvěd dopřáli několik medvědů.

V cíli všichni účastníci zářili spokojeností a nešetřili chválou. A tak se dá říci, že se akce velice vydařila. Také ale musím konstatovat, že jsem tento článek musel psát velice dlouho, neboť jsem ho začal psát už loni. Většinu jsem stvořil o silvestrovské noci, což je asi i patrno z některých formulací. Také už se mi rýsuje další akce, kterou hodlám zorganizovat ve stejnou vánoční dobu a do přibližně stejné destinace. Doporučenou výbavou budou kromě různých vánočních dobrot i vánoční svíčky, popřípadě baterky. Akce bude mít název „Vánoční štola“.

Kromě voleb bude schůzka probíhat jako obvykle, můžete se tedy těšit také na zábavu, jídlo i hry.

Měla jsem mírné obavy o jednoho účastníka, protože nás čekal náročný terén. Ačkoliv má nějaké dioptrie, vydal se na výlet bez brýlí. Cestou nám vyprávěl, že si obnovuje zrak podle jedné knížky. Píšou v ní, že kdo nosí brýle, tak je psí hovno. A to on už teď není. Byla s námi na trase i jiná psí hovna, ale díkybohu to vyslechla bez osobní vztahovačnosti a nic nesundavala.

Nejprve jsme směřovali na vrch Damil, ze kterého jsou krásné výhledy na obec Tetín, a posvačili jsme zde. Většina až sem slyšela zvonkohru z tetínského zámku, která hraje každou celou hodinu píseň o Tetíně. K vrchu se váží různé báje, například že je tady zakopáno zlaté tele nebo že zde je pohřbena Teta. Na Damilu se od středověku těžil vápenec a při sestupu jsme zašli k tunelu do Modrého lomu, vedla tudy malodráha z Králova Dvoru do Koněprus.

Bájemi je opředen i samotný Tetín, prý zde působila samotná Teta. Historicky je Tetín spojován se sv. Ludmilou, babičkou sv. Václava. Už koncem 9. století zde bylo veliké tetínské hradiště, Ludmila zde měla dřevěný dvorec a roku 921 zde byla zavražděna. Obhlédli jsme náměstíčko, zámek, tři zdejší kostely a nad skalami nad Berounkou a podél zbytků tetínského hradu jsme vyšli na pěknou vyhlídku, odkud je vidět Berounka a skály i kopce Českého krasu. Pak jsme sešli do úzkého údolíčka pod skály a podívali se na vodopád. Původně jsem chtěla pod vodopádem pokračovat k Berounce, ale aktuálně byla cesta uzavřena. Takže po řetězech pod vodopád se deset metrů slanili jen dobrovolníci. A ten, co už není psí hovno, se slanil i zpět vyšplhal ve zdraví. Vrátili jsme se opět do obce. 

Protože hrozil déšť a hrozil na každém mobilu jinak, zašli jsme do místní restaurace. Měli docela pestrý výběr jídel za dobrou cenu, a tak jsme zde zažehnávali déšť docela dlouho. Po jídle došlo i na karetní triky nebo na zajímavý rébus z manželského života vytvořený minulou noc tím, co už není psí hovno. 

Pokračovali jsme k pramenu na Kodě, zde je na kopci u poutní kapličky největší vývěr Českého krasu, voda má 11 °C a teče do rybníčku, který tedy nezamrzá. Pod rybníčkem, který sloužil jako náhon, je bývalý mlýn. Údolím děsu jsme se dostali do Srbska a společnou cestu po 11 km ukončili. Většina účastníků již pospíchala domů. Já a tři kamarádi jsme nepospíchali, zašli jsme ještě u berounského nádraží do rodinného pivovaru Berounský medvěd a pod chmelovými šišticemi jsme završili pěkný den.

P.S. Kdyby nějaké psí hovno zajímal název knihy s nápravnou metodikou, nechť se na mne obrátí.

A jak to dopadlo? Procházku Plzní jsme si užili, projeli jsme se tramvají, získali sladký bonus. A poklad? Ten jsme samozřejmě také našli, pravý plzeňský.

Bowling mě příliš nechytl, ale zbytek skupiny vrhal koulemi poměrně šikovně. Následoval kulečník. Dva týmy rozdělené podle pohlaví. Tým mužů nekompromisně rozdrtil něžný tým, ale holky bojovaly statečně.

Po půlnoci jsem se vypravil pěšky do centra a domů. Svůj plán jsem přetáhl dostatečně. Žádný rozumný dopravní spoj domů nepotěšil, zapomenutý batoh na Slovanech už vůbec ne, takže jsem se z Americké vrátil pěšky zpět do bowlingu. Věrka Hellerová nás brzy nato rozvezla autem do centra za dalším dobrodružstvím a mě až domů.

Ačkoliv se setkání většinou nesou spíše v duchu hraní deskových her a všeobecné diskuse, bylo to jistě příjemné setkání pro všechny, kdo přišli.

Autor: František Melán

Ve hře účinkovala plzeňská herecká špička: v hlavních úlohách Pavel Pavlovský a Andrea Černá, v menších rolích byli nejznámější Martin Stránský a Antonín Procházka. Pochopitelně nezaostávali ani další herci a herečky. Hra o sobeckém divadelním kritikovi a jeho intrikách postupně nabírala obrátky a po celkem nezáživné první čtvrtině představení se hra rozjela ve velmi vtipnou a poutavou komedii. Tuto hru lze všem kulturychtivým jen doporučit, neboť v tomto (našem plzeňském) obsazení je to naprostá špička, kterou překonalo jen původní obsazení s Milošem Kopeckým. Divadelní zážitek bylo pak pochopitelně nevyhnutelné rozebrat v protější restauraci Malý Jadran. Jen škoda, že všichni neměli dostatečně dlouhou vycházku a z původních osmi účastníků jsme u pivka a vínka pokračovali jen čtyři.

Divadlo jsme naplánovali mimo obvyklou schůzku MS. V poslední době mám dojem, že se u nás vykrystalizovalo jádro členů, kteří se vídají rádi, a to nejen na oficiálních schůzkách každého čtvrtého dne v měsíci. Důkazem jsou naše mezischůzky – pokerové dýchánky, na kterých se sejdeme v pěti až šesti lidech a zdržíme se do pozdních hodin. Takže schůzka MS Plzeň není jen oficiální schůzka členů, nýbrž setkání přátel, kteří si mají co říci a rádi se vidí – to je doufám nejen můj názor. S tím asi můžeme být příkladem ostatním MS.

Autor: Michal Schober