V sobotu 16. května jsme se opět společně s přáteli z Polska vydali na příhraniční rozhledny a vyhlídky zařazené do trasy Silesianka, tentokrát na české straně na Opavsku. Navázali jsme tak na úspěšná putování po rozhlednách v roce loňském. První zastavení účastníků bylo poblíž Háje ve Slezsku, kde se na návrší nachází památník slezského odboje na Ostré Hůrce. Jedná se o významné místo spojené se slezskou historií. Není to přímo rozhledna, ale skýtá krásné výhledy na hlučínskou pahorkatinu a krajinu kolem řeky Opavy.

Dalším naším zastavením opět nebyla rozhledna, ale věž – a to věž pořádná. Jednalo se o opavskou městskou věž Hlaska, neboli Strážkyni Opavy. V minulosti plnila různé funkce a je součástí budovy historické radnice. Z ochozu ve výši 35 m jsme měli celou Opavu jako na dlani. Za pěkného počasí jsou zde rozhledy až na Jeseníky a do Polska. A to byl tak trochu problém, protože počasí tento den pěkné nebylo a nepřálo nám.

Ale to zase tak moc nevadilo, protože další naší zastávkou byla restaurace U Bílého koníčka a v hospodě, jak je známo, neprší. Zde jsme si dopřáli oběd a naši polští přátelé mohli na oplátku proti minulému roku, kdy jsme se my seznamovali s polskou kuchyní, ochutnat typická česká jídla a nápoje. Spokojenost byla na obou stranách.

Po obědě nás čekala ještě dvě zastavení. Prvním byl park zámku Hradec nad Moravicí a jeho Bezručova vyhlídka. Ani to ještě nebyla rozhledna, ale už se to blížilo. Jedná se o vyhlídkovou plošinu na čtyřech pilířích přístupnou po asi dvaceti schodech. Skýtá také krásné výhledy na údolí Moravice, oba hradecké zámky a také na Opavu – když neprší. A deště nám při zpáteční cestě k zámku bylo opět dopřáno.

Poslední plánovanou zastávkou byly rozhledna „Šance“ v Jakubčovicích nedaleko Hradce nad Moravicí. Ano, nakonec opravdová rozhledna vysoká 16 metrů a skýtající výhledy po celém okolí. I počasí se v pozdním odpoledni trochu vylepšilo, takže konec dobrý, všechno dobré. Po zdolání této poslední výzvy jsme se rozloučili s přáteli i s naším závěrečným zastavením a vydali se zpět na cestu ke svým domovům.

Na jednom ze zdejších kopečků, v obci zvané Hrabyně, se totiž nachází jak monumentální Národní památník II. světové války, připomínající spletitou vojenskou historii (nejen) opavského pohraničí, ale i Čokoládovna MoonChocolate, jejíž řemeslné čokolády nesou názvy inspirované kosmickými tělesy, souhvězdími a vesmírnými jevy.

A tak když vznikl nápad na detailnější prozkoumání jednoho z těchto míst, nabízela se otázka: proč nespojit dvě zdánlivě nesourodá témata do jedné mensovní dvojakce?

První část našeho programu patřila právě čokoládě. V útulném prostoru čokoládovny nás její zakladatelé okamžitě upoutali fascinujícím procesem výroby řemeslné čokolády metodou „bean-to-bar“, tedy doslova od bobu po tabulku, zcela bez laciných aditiv jako sójový lecitin. Jen kakaové boby, kakaové máslo a třtinový cukr. Víc na opravdovou čokoládu netřeba, a přesto nikdy nebude stejná, protože touto šetrnou metodou výroby si kakaové boby vždy zachovají svůj jedinečný chuťový profil a i boby z jedné země mohou v každé sklizni chutnat malinko jinak.

Součástí programu byla řízená degustace několika druhů čokolád, během níž jsme se učili vnímat jednotlivé chuťové tóny čokolády podobně, jako se degustuje víno. Pro mnohé účastníky bylo překvapením, jak výrazně se mohou jednotlivé čokolády podle odrůdy bobů lišit – od ovocných a kyselkavých tónů až po zemitější a kouřové chutě.

Po sladkém dopoledni nás čekala komentovaná prohlídka Památníku, z níž jsme si neodnesli jen sled historických dat, ale především tíživý pocit blízkosti událostí, které se odehrávaly nejen tady – v krajině mezi Ostravou a Opavou. Expozice Těžká léta 1938–1945 působí silně právě tím, že vedle vojenských operací a politických souvislostí připomíná také každodenní život civilistů, odboj, osobní osudy i křehkost obyčejného bezpečí.

Moderní zpracování přitom nepůsobí samoúčelně. Pomáhá udržet pozornost, vede návštěvníka jednotlivými vrstvami válečné zkušenosti a dává prostor tomu nejpodstatnějšímu: aby se dějiny nepřipomínaly jen jako uzavřená minulost, ale jako něco, co se nás stále může osobně dotýkat.

Toto memento je tím, co v nás po celém dni zůstalo, stejně jako chuť kvalitní čokolády na jazyku.

Pro praktické testování byla vyvinuta jednoduchá mobilní aplikace. Telefon je při setkáních umístěn v těžišti diskuzního kruhu a pomocí mikrofonu průběžně analyzuje průběh konverzace. Výsledky zobrazuje jako dynamickou vizualizaci označovanou pracovně jako pocitová mapa inteligence.

Reakce účastníků se na displeji telefonu zobrazují jako barevné ostrovy, které se na mapě plynule přesouvají směrem k aktuálním řečníkům. Změnou odstínu je přitom vyjádřena míra inteligentnosti příspěvku vypočtená algoritmem. Čím je barva zelenější, tím vyšší je hodnota tohoto indexu.

Index inteligentnosti je vypočítáván na základě několika faktorů. Patří mezi ně například informační hustota vět, počet nových pojmů zavedených do diskuse nebo míra logické struktury argumentu. Systém zároveň sleduje dynamiku přechodu mezi tématy, protože právě způsob, jakým se diskuse rozvíjí a větví, se ukázal jako jeden z nejzajímavějších aspektů inteligentních rozhovorů.

Logická analýza diskusních dat zároveň potvrdila jeden zajímavý paradox, který je pro sledované rozhovory typický. Diskuse totiž vykazují dvě komplementární tendence: neschopnost udržet myšlenku a neschopnost myšlenku opustit. V prvním případě se téma během několika minut rozpadne do řady odboček, v druhém se skupina naopak dlouho soustředí na stále detailnější rozbor jediné otázky.

Analýza dosavadních dat přinesla také několik pozoruhodných empirických výsledků:

Například se ukázalo, že mezi tématy koček a kvantové fyziky existuje velmi silná korelace. Pokud se v diskusi objeví kočky, je s vysokou pravděpodobností během několika minut otevřeno téma kvantové mechaniky. Totéž platí i v opačném směru.

Diskuse o kvantové fyzice zároveň přinesly jeden nečekaný vedlejší efekt. V těchto situacích totiž algoritmus začal vykazovat vlastnosti připomínající kvantové systémy. Dokud nikdo nesleduje displej telefonu, vykazuje aplikace současně velmi inteligentní i velmi zmatené výsledky. Teprve přímé pozorování obvykle vede k rychlému kolapsu tohoto stavu.

Při diskusích o železnici byl opakovaně zaznamenán výskyt slabého elektromagnetického vlnění o délce 1435 mm. V ojedinělých případech byla pozorována také interference s vlnovou délkou 760 mm. Následně algoritmus často zaznamenal přechod diskuse k tématu rozchod.

Vraťme se ke kočkám. V těchto situacích algoritmus zaznamenává zvýšený výskyt slov začínajících slabikou „přede-“. Především v předešlém setkání se tomuto jevu předejít nepodařilo.

Zajímavé jazykové odchylky byly zaznamenány také při diskusích vztahujících se k Praze. V těchto diskusích se vobjevují pro náš kraj zcela vojedinělá slova. Vopravdu.

Analýza způsobu, jakým účastníci experimentu aplikaci používají, přinesla další pozoruhodný poznatek. Statistiky ukazují, že zdaleka nejčastěji aktivovanou funkcí aplikace je její vypnutí a následné opětovné zapnutí. K nelibosti účastníků však tento postup nikdy nevedl ke zvýšení míry inteligentnosti diskuse.

Vzhledem k dosavadním výsledkům plánuje výzkumný tým v průběhu letních měsíců rozšířit pilotní projekt i do dalších místních skupin Mensy Česko. Rozšíření experimentu by mělo umožnit porovnat dynamiku inteligentních diskusí v různých regionech.

Pilotní testování zatím probíhá na pravidelných setkáních v čajovnách v Ostravě a Opavě. V Ostravě se scházíme každé první úterý v měsíci, v Opavě každý třetí čtvrtek. Pravidelně také pořádáme akce Snídaně/Brunch. Zájemci o účast na experimentu – případně o přímé pozorování dynamiky inteligentních diskusí – jsou samozřejmě vítáni.

Publikováno 1. dubna.

Nejprve jsme se v lednu vydali do Kina Odboj. Většina účastníků dorazila rovnou ze společného brunche – po gastro zážitku tak přišel zážitek kinematografický. Nejstarší opavské kino (z roku 1913) má atmosféru, kterou nelze nainstalovat ani aktualizovat – ta se musí nasbírat. Majitel kina Richard Vacula nás provedl celým objektem, od foyer přes sál až po promítací kabinu. S lehkostí vyprávěl o historii domu i kinematografie – mimo jiné i o tom, že se s Opavou pojí vynález barevného filmu – a zmínil svou sbírku čítající více než tisíc filmových pásů. V promítací kabině jsme stáli u stroje, který připomínal dobu, kdy byl obraz fyzickou hmotou a promítač tak trochu alchymistou. Na závěr nám byl z 35mm pásu promítnut film Sběrné surovosti Juraje Herze. V soustředěném tichu jsme sledovali obraz, který měl pod sebou kus historie.

V únoru jsme se přesunuli z roviny plátna do sféry kupole – do Unisféry Fyzikálního ústavu Slezské univerzity v Opavě. Večerem provázel doktorand Adam Hofer, který nejprve představil technické parametry projekce i samotného systému. Úvodní pořad ke sto letům planetárií se napoprvé spustit nepodařilo a z publika zaznělo známé „Zkusil jste to vypnout a zapnout?“. Během restartu všech sedmnácti počítačů hvězdy na chvíli zmizely – naše otázky na Adama nikoli. Hvězdy si zřejmě potřebovaly ujasnit, zda nám toho večera budou přát.

Poté už kupole naplno předvedla své možnosti. Osm projektorů nám nejprve nabídlo pohled na zimní souhvězdí nad Opavou. Pořad Příběhy cestovatele času pak propojil vědecký výklad s jemnou poetikou. A závěrečný studentský film o hnědouhelných dolech – vytvořený s využitím dronových záběrů – nás po kosmickém výletu definitivně vrátil na Zemi.

Rovinné plátno a sférická kupole. Analogový filmový pás a digitální projekce. Ticho starého kina a množství dotazů pod hvězdami. Dvě projekce, dvě geometrie.

Jak už to tak bývá, obsluha bowlingu chtěla dopředu vědět takové zbytečné detaily, jako kolik nás bude a jaká jména má napsat do jednotlivých drah. Jak to asi tak máme vědět pět minut před začátkem hry? Tak jsme místo jmen použili čísla a rozdělili jsme pravděpodobný počet příchozích na obě dráhy. S tímto řešením jsme nakonec byli spokojeni jak na dráze, kde kouleli dospělí, i na dráze, kde shazovaly kuželky děti nebo ti, kteří se jako děti cítili. Na dráze „dospělých“ nakonec hrál i tzv. „týmový hráč“, který dosahoval velmi solidních výsledků, a potvrzoval tak pravidlo, že v týmu je síla.

Úplně nejlepšího výsledku večera dosáhl Jirka Šmach se 148 body, ale v každém ze tří kol vyhrál někdo jiný (radovali se i Martin Grossmann a Čestmír Kalus). Na dětské dráze byly výsledky díky mantinelům vyrovnanější. Nicméně všichni jsme se pobavili a úplně všem se alespoň jednou podařilo shodit všechny kuželky na jeden hod.

Po hře jsme se přesunuli do restaurace a prakticky hned jsme dostali jídlo, které jsme si objednali už během hry. Přitom jsme si stihli popovídat jak o hře, tak o minulých akcích i o tom, co nás ještě čeká do konce roku a hned na začátku roku nového.

Děkujeme Jirkovi Šmachovi za výběr bowlingu a organizaci akce a už teď se těšíme na první lednovou schůzku MS Ostrava v čajovně, která bude spojena s povídáním o Indii.        

Naše kroky vedly od domu k domu, kde se odehrávaly scény, o nichž se na univerzitních přednáškách obvykle nemluví. Dozvěděli jsme se, jak veřejnost reagovala na „pracující ženy“, jak se snažila policie udržet pořádek, kolik si dámy vydělaly za noc, odkud přicházely a kolik jim bylo let. Historie Ostravy tak dostala lidský rozměr – trochu pikantní, trochu smutný, ale hlavně poučný.

Abychom se do atmosféry ponořili naplno, někteří účastníci se převlékli za prostitutky a pasáky. Výsledkem byla směsice humoru a poučení: když se před vámi objeví „dámy“ v síťovaných punčochách, pochopíte, že Mensa má smysl pro nadsázku. Vtipné převleky dodaly celé akci lehkost a ukázaly, že i seriózní téma lze uchopit s hravostí a inteligentním humorem.

Celá akce ukázala, že i „nejstarší řemeslo“ může být zajímavým oknem do historie města. Ostrava není jen o hutích a dolech – je také o lidech, jejich osudech a o tom, jak se společnost vyrovnávala s tím, co bylo vždy přítomné, ale málokdy veřejně přiznané.

Pokud jste se procházky nezúčastnili, berte tento článek jako pozvánku. V létě se akce „O nejstarším řemesle“ bude opakovat – a tentokrát s ještě lepšími možnostmi převleků, a to bude jiné kafe. Přijďte se projít Ostravou s Mensou, pobavit se, dozvědět se něco nového a zažít město z úplně jiné perspektivy.

Ostrava má své kouzlo – drsné, syrové, ale zároveň plné příběhů, které stojí za to slyšet. A kdo ví, třeba příště potkáte prostitutku s IQ 150, která vám ochotně vysvětlí, proč je historie stejně vzrušující jako logická hádanka. A pokud vás láká spojit poznání s dobrou zábavou, neváhejte – Mensa Ostrava chystá i další akce, které propojí chytrý humor, místní historii a přátelskou atmosféru. Přijďte, zapojte se, a objevte Ostravu tak, jak ji ještě neznáte.

Rodina Bařinova se zase postarala o to, abychom se zajímavým způsobem a za doprovodu výborného jídla a pití dozvěděli vše o radostech a strastech vinohradníků a vinařů (pozor, to není totéž!).

Neplánovaný nedělní brunch v nádherné Café Fara v Klentnici na úpatí Pálavy byl už jen pomyslnou třešničkou na (kaštanovém) dortu velmi odpočinkového víkendu, který jsme si všichni po krajském kole Logické olympiády zasloužili. Účast byla dokonce mezinárodní – členové Mensy přijeli nejen z Ostravy, Brna, Opavy a Prahy, ale dokonce i z USA. Tak se příště přidejte taky!

V sobotu 24. května jsme se společně s kolegy z Polska a Slovenska vydali na ostravské rozhledny zařazené do trasy Silesianka. Nejprve jsme po schodech zdolali věž Staré radnice na Masarykově náměstí. Potom jsme se vydali na Prokešovo náměstí na novou radnici (nejvyšší radniční budova v České republice 85,6 m), kde jsme tentokrát výtahem vyjeli přes 70 metrů na vyhlídkovou terasu. Otevřel se před námi pohled nejen na „Černou Ostravu“, která je ve skutečnosti jedním z nejzelenějších měst v naší zemi, ale také na Beskydy a další blízké kopce.

Po dobrém obědě a povídání s přáteli nás čekal zlatý hřeb, kterým byla BoltTower v areálu Dolní oblasti Vítkovic. Sám jsem zvolil cestu vně pláště vysoké pece a skleněné nástavby po lávkách z průhledných drátěných rohoží. Zážitek to byl rozhodně intenzivní. Pohled ze samého vrcholu věže je opravdu impozantní, hory vidíte od úpatí a město pod nohama vypadá jako zmenšený pohyblivý model. Cestou dolů jsme se mohli podívat i do útrob vysoké pece a na vlastní pocit si užít místo, které představuje 120 let tvrdé práce, od postavení pece, přes více než sto let jejího provozu, až po zřízení DOV, které ukazuje, co všechno je možné, když se člověk rozhodne využít příležitostí.

V lednu jsme se sešli v Kupkafe v Opavě, kde po prvotním zklamání, že vejce Benedikt už v nabídce není, jsme si pochutnali třeba na zapečené pánvi, Kupkafe snídani nebo shakshuce.

Pro březen jsme vybrali Acafé v Ostravě, kde byly favoritem brynzové lívance, vyhlášené vejce Benedikt nebo avokádový sendvič se sázeným vejcem a slaninou.

Už teď se těšíme na další snídani v dubnu v Opavě – bližší informace najdete v kalendáři akcí.

Velké díky patří hlavnímu organizátorovi snídaní Martinu Grossmannovi.

Takže každé první úterý v měsíci od 18 hodin jste vítáni.

A pro ty, kdo to mají blíž do Opavy nebo jim úterý nevyhovuje, připomínám, že každý třetí čtvrtek v měsíci můžete přijít do Čajovny Harmonie, Krnovská 20, Opava.