Ale začalo to vlastně mnohem dříve, a to mým setkáním s Jirkou (čarodějem) Langem, nenápadným človíčkem s velkým srdcem bijícím pro speleologii. Podlehl jsem jeho krásnému vyprávění, slovo dalo slovo a začali jsme plánovat exkurzi „Pod povrch“. Vše jsme projednali na setkání MS a už stačilo jen vyrazit.

Je 8:30 a my stojíme připraveni na Staré huti u Adamova. A už se nám začíná sypat náš harmonogram. Průvodce totiž vypráví o zpracování železné rudy tak podmanivě, že ho nedokážeme přerušovat. Byl by mohl mluvit celé hodiny, ale my musíme na domluvenou prohlídku Býčí skály.

Rychlý přesun o pár set metrů a navléct holínky, na hlavu helmy s čelovkami a po zapsání do knihy vstupů mizíme v nenápadných ocelových dvířkách. Tady se nás ujímá Vlasta Káňa a my velmi rychle chápeme jeho zapálení nejenom pro tuto jeskyni. Jeho výklad o historii, archeologii a geologii je dechberoucí, a to jsem zapomněl zmínit výklad o netopýrech. Ubíráme se do hloubi jeskyně místy po kamenech, místy po lýtka vodou a po žebřících nahoru i dolů. Zastavuje nás až limit našeho oblečení (na plazení blátem nejsme bohužel vybaveni). Pohled na hodinky nás ale stejně posílá směrem k východu a na přesun k další domluvené jeskyni.

Po přejezdu do obce s poetickým názvem Holštejn parkujeme u místních speleologů a vyhledáváme restauraci, neboť všichni již máme notný hlad. Najedeno a znovu holínky, helma, čelovka – vyrážíme k Holštejnské jeskyni. Tentokrát nám průvodce dělá Ing. Zámek. Odemknout velký visací zámek a znovu do hlubin země. Tady nás čeká překvapení v podobě vykopaného tunelu (místní říkají metro). Po pár desítkách metrů však vcházíme do prostoru, který nás ohromuje tisíci krápníky v nevelkém prostoru mezi sedimentem a stropem jeskyně. Ani nebudu opakovat, že výklad o práci speleologů v této jeskyni nás znovu ohromil.

Prohlídku zříceniny hradu Holštějn vynecháváme a pospícháme k propadu místního potoka do podzemí. Po této procházce místními lesy se vracíme zpět k autům a těsně před setměním se rozjíždíme zpět domů.
No a jak bych náš výlet zhodnotil? Ještě na místě jsme si domluvili další prohlídky tentokrát proložené plazivkami a návštěvou nižších pater. Tak příště se těším na setkání s dávnou minulostí opět „Pod povrchem“.

Rozhledna na Pekelském kopci stavěná z dřevěných trámů, které vytváří mnohovrstvou židovskou hvězdu, nás nadchla. Proto jsme se rozhodli navštívit cestou zpět ještě další třebíčskou rozhlednu, a to věžový vodojem Kostelíček. Užili jsme si znovu a z jiného úhlu výhled na Třebíč. A do třetice všeho dobrého část skupiny vyrazila ještě na větrný mlýn, další místní raritu.

V neděli jsme vyrazili s průvodkyní po unikátní židovské čtvrti v Třebíči, zapsané mezi památkami v UNESCO. Navštívili jsme Zadní synagogu, obdivovali místní Tóru, prohlédli jsme si Dům Seligmanna Bauera a pokračovali dále k rabínovu domu, chudobinci, nemocnici, škole. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí z historie židovského města, jeho zvyků a tradic. Procházku jsme zakončili na židovském hřbitově. Příjemný stín a poklid náhrobků členů židovské obce, čekajících hlavou k západu a nohama na východ na den, kdy povstanou a spatří nový Jeruzalém.

My jsme spatřili Třebíč, z rozhleden zdálky i prohlídkou zblízka a užili jsme si společný čas. A protože někteří odjížděli s inspirací na akci ve svém kraji, myslím, že se můžeme těšit na další zajímavé mensovní výlety.

Sešli jsme se už v úterý v podvečer v malebné Želivi, na chalupě jménem Marie. Během večerního posezení přišlo na přetřes krajské kolo LO, povídalo se o tom, co se nám při organizaci povedlo a co příště vymyslíme lépe. Také jsme si užili vyprávění Jarky Hnatiakové o zážitcích z mensovního zájezdu do Bosny a Hercegoviny a po dobré večeři si zazpívali při kytaře Luboše Muzikáře.

Na druhý den byl připraven program nabitý přímo „blumensteinovsky“.

Nejprve jsme vyrazili na exkurzi do vodní elektrárny Sedlice. Kouzelná záležitost: v interiéru máte pocit, že jste se ocitli o sto let nazpět – na své si tedy přijde technický nadšenec i romantik. Všechny tři turbíny jsou krásně zeleno-červené, největší se jmenuje Anka Silák, prostřední je Jirka a nejmenší Emilka – ta jediná kvůli nízkému stavu vody během naší návštěvy pracovala. Všechny je mají na povel otec se synem, a opečovávají je se zaujetím i láskou.

Povídali bychom si tam ještě dlouho, ale program je program, a ačkoli podpsí počasí zrovna nelákalo k procházce, bylo vyhlášeno heslo, že neexistuje špatné počasí, jen špatně oblečený turista, a několik statečných vyrazilo nazpět k Želivi pěšky.
Zbabělí motoristé i stateční turisté se pak sešli před branou želivského kláštera, všichni natěšeni na exkurzi do pivovaru. Mají to tam pod palcem bratři premonstráti, není tedy divu, že pan sládek i slečna obsluhující etiketovací mašinku pracují pod velebným dohledem krucifixů. V místních várnicích se vaří libové pivo, jak jsme se mohli přesvědčit při degustaci.

Po obědě v klášterní restauraci následovala komentovaná prohlídka areálu želivského kláštera, kterou paní průvodkyně zaníceně prokládala pastoračními pasážemi. Poté jsme vyrazili přes hráz Sedlické přehrady směrem Světlá nad Sázavou, abychom těsně před zavírací dobou stihli návštěvu výstavy keramiky z pece anagama a keramiky raku Martiny Tyny Doležalové s autorským komentářem.

Loučili jsme se už za tmy tmoucí, uondáni a plni krásných zážitků.
Poděkování patří Mense za finanční příspěvek na akci, a hlavně Ivetě Jelínkové, která to všechno vymyslela a naplánovala.