Ve čtvrtek v 16 hodin jsme se setkali v hojném počtu na parkovišti před elektrárnou, po registraci všech účastníku nám byly rozdány krásné červené bezpečnostní přilby a konečně jsme mohli vstoupit do areálu elektrárny.

Nejprve jsme se přesunuli do zasedací místnosti, kde nám naši průvodci a současně i mensané Tereza a Vítek načrtli proces výroby elektřiny a tepla v elektrárně Opatovice i širší souvislosti této výroby. Tento teoretický úvod trval přibližně hodinu. Poté jsme již navštívili vlastní provoz: kotelnu, střechu kotelny a strojovnu s turbínami. Na slibovanou návštěvu skládky uhlí nedošlo, ale kdo chtěl, dostal příležitost začernit se u kotlů. Tedy, byli jsme u jednoho kotle, který byl zrovna odstavený, ale i tak to byl impozantní „drobeček“ dosahující výšky 35 metrů k jehož téměř vrcholu jsme vyjeli výtahem. A když už jsme byli až pod střechou, zašli jsme se podívat i na areál elektrárny z výšky. Pokud to hluk dovolil, byla prohlídka průběžně doprovázena poutavým výkladem našich průvodců. Věděli jste například, že i když má elektrárna tři komíny, v běžném provozu se používá pouze jeden a zbylé dva najdou uplatnění pouze při zapalování kotlů, ke kterému se používá lehký topný olej?

Poté, co jsme se dostatečně pokochali výhledem, jsme se vrátili zpět do kotelny a většina z nás sešla těch ~32 metrů zpět k patě kotle po schodišti. A pak už následoval přesun do strojovny s turbínami, ovšem s několika drobnými zastávkami třeba u mlýnu na uhlí. Uhlí se totiž v elektrárně nepřikládá ručně (to by vzhledem ke spalovaným objemům ani dost dobře nešlo), ale mele se přímo u kotle na jemný prášek, který se pak do kotle vhání proudem vzduchu. Ve strojovně jsme viděli nejen jednotlivé turbíny, ale i vlastní rotor jedné odstavené turbíny procházející právě údržbou, a mohli jsme si tedy udělat obrázek, co s ocelí dokáže provést pára. Neméně zajímavý byl i vlastní kontrast mezi prostředím kotelny a strojovny.

Když skončila prohlídka strojovny, bylo již téměř 19 hodin, takže nezbývalo než vrátit přilby, rozloučit se a vrátit se zpět do (i díky této elektrárně) vyhřátých domovů.

Skvělým průvodcům Vítkovi a Tereze, jakož i organizující místní skupině Hradec Králové a firmě Elektrárny Opatovice patří upřímný dík za úžasnou a poutavou exkurzi, kterou pro nás zorganizovali. Díky!

Nadstandardní komfort a profesionální přístup

Celé setkání, které proběhlo ve dnech 7.–11. května 2025, se odehrálo v moderním hotelovém prostředí s wellness centrem, bazény, luxusním SPA a dalšími službami, které přispěly k celkovému komfortu. Účastníci ocenili nejen kvalitu ubytování, ale i profesionální a vstřícný přístup personálu, od recepce přes technickou podporu až po gastronomii, a to i přesto, že se občas ztratili mezi bazénem a wellness centrem. Díky perfektnímu technickému vybavení konferenčního sálu mohl hladce proběhnout i náročný program zahrnující online a offline soutěže, do nichž se současně zapojilo přes dvě stě účastníků na vlastních zařízeních. Vše fungovalo spolehlivě, a to zejména díky skvělé spolupráci s hotelovým týmem. Možná i díky tomu, že jsme jim slíbili, že nebudeme testovat jejich IQ.

Program nabitý od rána do večera

A jak už bývá zvykem, program byl pestrý, intelektuálně výživný a nabitý od rána až do pozdního večera, takže přátelé kytarových večírků se mohli řádně prospat až po návratu domů. Na účastníky čekaly zajímavé přednášky, každodenní kvízy, večerní týmové i individuální soutěže (prověřující nejenom znalosti, ale také manuální zručnost) a samozřejmě i tradiční bojovka, která prověřila nejen logické myšlení, ale i schopnost týmové spolupráce. Vrcholem pak byl sobotní večerní společenský program s hudbou a tancem, během něhož se ukázalo, že mensani se nebojí ani parketu – umí nejen počítat, ale i tančit (a to někdy i současně), což je skvělá kombinace, když se snažíte obsadit poslední židli nebo rozšlápnout balonky soupeře.

Dárky, výlety i zasloužený odpočinek

Díky štědrým sponzorům si účastníci kromě skvělých zážitků odvezli i pěkné dárky na památku. Pokud někdo potřebuje utřít slzy smíchu při prohlížení fotek, kapesníky přijdou vhod. Vydrží déle než hořické trubičky, které jste, věříme, s chutí snědli. Velký ohlas měly také výlety do okolí, ať už šlo o autobusové zájezdy, exkurze do místních továren, prohlídky historických památek nebo adrenalinové zážitky na raftech. Pro ty, jenž dali přednost klidnějšímu tempu, byl k dispozici wellness areál a krásný lázeňský park v okolí hotelu. Ten byl ideální pro regeneraci po nabitém celodenním programu, mohli jste se kochat přírodou a přitom třeba promýšlet, jakou aktivitu zvolit pro následující den.

Přátelská atmosféra a inspirativní prostředí

To nejdůležitější ale bylo, že se opět potvrdila jedinečná atmosféra mensovních setkání, která jsou přátelská, otevřená a podnětná. Setkání bylo také skvělou příležitostí navázat nová přátelství, sdílet nápady a posílit komunitu. Celý prodloužený víkend vyvrcholil spontánním potleskem ve stoje, kterým účastníci ocenili práci organizačního týmu, nebo možná už chtěli jít dospat co zameškali, protože chodit spát po π několik nocí za sebou je trochu náročné!

Děkujeme všem účastníkům, sponzorům, a především hotelu Verde Montana za vynikající zázemí. Už teď se těšíme, kde se potkáme příště!

Po volbách je plánovaná prohlídka Pivovarských sklepů a další obvyklé aktivity, povídání, hry… Těšíme se na vaši účast.

Hned v Hradci se dámská část výpravy ekologicky a ekonomicky sesedla do jednoho auta – a vážně to nebyly drby, co nás tak zaměstnalo, ale stalo se, že hovor byl po čase přerušen nenápadnou poznámkou, že je u cesty cedule „Granica panstwa“. Ano, plně zaujaty debatou o Logické olympiádě a nadaných dětech, ocitly jsme se zčistajasna v Polsku! Takže otočit a zpět do Čech. Na místo srazu se nám (se zpožděním) podařilo dorazit, a ženskou čtveřici mohl doplnit už čekající mužský element.

Zrána to vypadalo, že by ani zimní bunda nebyla od věci, ale naštěstí se v průběhu dopoledne vyčasilo a my si mohli pak už jen užívat skály, sluníčko a modré nebe. Náročnější úseky (jako sestup Kovářovou roklí nebo cesta k vyhlídce Ovčín) byly vyváženy úžasnými výhledy třeba ze Supího hnízda nebo Skalního divadla, pohledem na chatky přilepené ke skalám a všudypřítomnými nesmírně fotogenickými muchomůrkami červenými, které rostly i uprostřed cesty.

A nejen, že bylo ve skalách nádherně, z výletu jsme si odnesli i pár ponaučení… Od značené hřebenovky ve skalách rozhodně nečekejte, že povede relativně po rovině. Od místa nazvaného Suchodolská Niagára, že tam bude kdovíjaký vodopád. A buďte si jisti, že když si naplánujete na nějakém místě přestávku, bude v tu chvíli obsazené. A pokud vám někdo tvrdí, že se nacházíte jen a pouze v Broumovských stěnách (s tím, že Polické stěny jsou zbožným přáním Poličáků a že i ty cedule NPP sem zatloukli oni Broumovákům natruc), nevěřte mu. Vyhláška č. 260/2009 Sb. je na straně Polických.

A co znamená tajemné H a hvězdička se šipkami, tesané do patníků i skal? Vedla tudy nejstarší značená turistická cesta na Broumovsku – velké H směřuje k Hejšovině, hvězdička značí směr ke Hvězdě. A právě u Hvězdy jsme výšlap ukončili, původně plánované prodloužení si odpustili a raději pak zastavili v Hronově v příjemné restauraci, abychom nad plnými talíři (a prvním dnešním kafem) vstřebali zážitky z dalšího povedeného výletu.

Společně jsme vyrazili od morového sloupu, navštívili Bílou věž a obdivovali její skleněný model. Prošli kolem domu, kde byl nejspíš vynalezen saxofon, a vedli debatu, zda by se podle Václava Františka Červeného, který jej možná vynalezl jako první, jmenoval Červenofon. Bohužel Adolphe Sax byl u patentového úřadu rychlejší – aneb známé Cimrmanovo „Teď, teď tu byl před vámi!“ – a tak už se to nedozvíme.

Přes skandální nepřízeň počasí a za naprosto obdivuhodné výdrže průvodkyně i všech téměř třiceti účastníků jsme prošli kolem hradeb, poslechli si Dvořákovu Humoresku na nově zrekonstruovaném schodišti Bono publico a prohlídku zakončili u unikátního roubeného kostelíku sv. Mikuláše. Ten byl na popud a náklady slavného starosty Josefa Pilnáčka do Hradce Králové převezen z východoslovenské obce Malá Polana a nedávno celý rekonstruován.

A protože část z nás víkend v Hradci Králové zahájila návštěvou sauny v Pilnáčkově továrně, kruh se uzavřel a my jsme se odebrali do našich domovů plní silných dojmů z města, kam se rozhodně v blízké době znovu vrátíme. Třeba na schůzku místní skupiny Hradec Králové, která se koná zpravidla každé první úterý v měsíci od 17 hodin (viz web hradec.mensa.cz), nebo na jinou zajímavou akci v tomto překrásném regionu.

Hra šla někomu lépe, někomu hůře, ale jak to tak bývá, problém (samozřejmě!) nebyl v hráčích. Tu se dráha svažovala k jedné straně, tu ke druhé, tu nebyla k dispozici správně těžká koule, tu zase měla příliš velké, nebo naopak malé otvory… Vyzkoušeli jsme různé metody, jak se dopracovat k lepším výsledkům. Nápad rozdělit hráče do drah podle výkonnosti se dvakrát neosvědčil – byť to na pár jedinců v áčkové dráze zapůsobilo motivačně. Nadějně zpočátku vypadala některými vychvalovaná taktika „svlékni vrstvu – zaručeně hodíš desítku“, po důkladném testování ji ale také nelze doporučit. Jak jsme se přesvědčili, zabírá nahodile – a s jistotou platí pouze jediné: „svlékni vrstvu – nebude ti takové horko“. Takže pokud jde o lepší výkony, nezbyde nic jiného než na příští rok začít poctivě trénovat.

V den příjezdu jsme ještě po cestě navštívili Bozkovské jeskyně, kde jsme byli naposled před 30 lety při naší první společné dovolené ještě za svobodna. Po příjezdu do Rokytnice jsme si stihli vyběhnout na horu Stráž se čtyřmi moderními vyhlídkami a nasbírat si před večeří pořádnou dávku borůvek.

Večer byl sice plán využít bowling ve Sporthotelu, ale po celém pracovním týdnu jsme odpadli (ke spánku), jen jsme ještě poklábosili s krajskými kolegy. Další den byl plný exkurzí. Dopoledne jsme navštívili sklárnu a minipivovar v Harrachově a zvládli jsme tam i pěknou příhraniční procházku kolem říčky Milnice. Následoval přesun do Poniklé na perličkové ozdoby, kde jsme si mohli vyrobit i vlastní kousky, což ocenila především naše dcera a už se těší, jak se budou vyjímat na letošním vánočním stromku. Manžel odsud vyjel přes hory doly zpátky do Rokytnice, kam jsme i my zamířili (autem) a malá si tu užila lanový park.

Večer jsem absolvovala už jen já (protože ti dva se fyzicky vyčerpali) přednášku Živá krajina a ochrana ohrožených druhů. Ta byla poutavě vyprávěná Janem Malíkem ze spolku Živá voda a opravdu názorně poučná. Doufám, že jejich model všenápravy krajiny se bude brzy šířit nejen po celé ČR.

V pondělí jsme bohužel museli již domů, věnovat se i dalším členům rodiny. Oželeli jsme tedy bojovku, která musela být v místní krajině super. Ubytování i strava byly také výborné a samozřejmě jsme dostali i spoustu materiálů a dárečků od místní skupiny. Patří jim velký dík za celou organizaci a koordinaci, jež se trochu protáhla a změnila vzhledem k pandemii, ale věřím, že mluvím za většinu, když řeknu, že se vše nakonec povedlo.

Kdo ještě váháte, určitě příště přijeďte, protože čas uteče, ale zážitky zůstávají.

Jakkoli by bylo možné a správné – vzhledem ke zmíněným okolnostem – setkání hodnotit shovívavěji než jiná, uskutečněná v „normálních“ časech, není to potřeba. Organizátoři odvedli vynikající práci, z mého pohledu účastníka vlastně bez chyb. Program byl standardně bohatý, tedy přeplněný, což je trend, který se mi nelíbí, ale nic s ním nenadělám. A tentokrát vlastně času ke komunikaci bylo trošku více než v průměru na předcházejících setkáních. A dokonce se i více hrály hry, jenom mne mrzí, že většinou šlo o hry typu „párty“ a ne o typ „Mensa“. Kde jsou ty časy, kdy nebyl problém uspořádat turnaj v Bangu! A ten je proti moderním deskovým hrám vlastně také spíš párty hra. Naopak mne velmi potěšilo zařazení dvou výborných přednášek (první o podstatě Krkonošského národního parku a další o ochraně přírody v širších souvislostech), při výběru přednášejících měli organizátoři šťastnou ruku.

Pokud bych měl za sebe vypíchnout jednu akci, která se mi moc líbila a ozvláštnila již tak příjemný pobyt v nádherné krajině, tak to byla ochutnávka rumů. I ta byla vlastně náhradní (kvůli změněné lokalitě konání), ovšem paní barmanka předvedla show na takové odborné úrovni a s opravdu nehraným nadšením pro tento obor, že i já, skrblík, jsem účastnický poplatek viděl jako velmi výhodnou osobní investici.

Ostatní části programu se mi také líbily, věřím, že je popíše někdo další.

S přípravou setkání si dali spoustu práce, a jak zaznělo v závěru, byla to zatím jediná místní skupina, která stejné setkání připravovala dvakrát. Setkání bylo zorganizované krásně, plynulo hladce, všichni jsme se ve Sporthotelu Bohemia v Rokytnici nad Jizerou měli výborně, proto za účastníky píšu – velké díky!

Jmenovitě se sluší poděkovat Martě Kubánkové, Bohoušovi Malému, Petru Luhanovi, Janě a Jirkovi Jezberovým, Věrce a Honzovi Ivanovým, Kláře, Nele a Káje Čechovým, Lucce a Viktorovi Jirků, Kristýně a Ireně Matouškovým a Zbyňku Dolanskému.

Všichni jsme zaznamenali přesun místa konání setkání z kopce Žalý na Benecku do Rokytnice, ale asi ne všichni víme, kolik úsilí stálo sehnat náhradní ubytování pro 150 lidí, aby se setkání vůbec mohlo uskutečnit, v čase, kdy do začátku setkání zbývaly přibližně tři týdny a kdy z původního hotelu, který měli organizátoři dlouho předem zamluvený, přestali odpovídat. V rámci víkendu dobrovolníků, který se konal na konci srpna, sedli Marta s Luckou Měchurovou a Jirkou Rakem do auta a objížděli v lokalitě hotely, až dokud nové ubytování nezajistili. Přesvědčilo je přívětivé a rychlé jednání paní majitelky hotelu a o tom, že měli při výběru šťastnou ruku, jsme se již mohli přesvědčit všichni v Rokytnici. Sympatičtí byli i další zaměstnanci hotelu, kteří nám celou dobu vycházeli vstříc, a ještě i s úsměvem. Možná by stálo za to do budoucna uvažovat o tom, že v zařízeních, kde „mají Mensu rádi“ i s jejími specifiky, jako třeba hraní deskovek do 3 ráno, setkání zase za čas zopakujeme.

Výborným tahem byl i přesun místa konání v podstatě „přes kopec“, takže zůstaly dostupné i původně plánované túry a exkurze, které organizátoři rok předem připravili a objednali.

V průběhu setkání jsme vyráželi na organizované i neorganizované procházky do okolí a na kratší i delší výlety, abychom si dostatečně užili krásnou přírodu Krkonoš. Někteří prošli Stezku korunami stromů, Tomáš Blumenstein vedl výlet na Sněžku, komentovanou vycházkou do Labského dolu nás prováděla průvodkyně z KRNAPu slečna Lucka, další účastníci zvolili fotografickou vycházku okruhem ze Zlatého návrší přes Labskou a zpět pod vedením pana fotografa Pavla Musila, který fotí právě i pro KRNAP. Honza Ivanov uspořádal v okolí Horního Maršova procházku lesním panstvím hraběte Aichelburga – navštívili jsme Temný Důl a vápenku. Milovníci horolezení mohli využít ferratu v okolí Semil.

Z exkurzí jsme si vybrali všichni dle přání a libosti – mohli jsme navštívit sklárnu a zkusit si výrobu skla, sledovat výrobu aut v automobilce Kaipan, obdivovat skleněné perly a vánoční ozdoby ve výrobně Rautis v Poniklé, která je vzhledem k zachované tradiční ruční výrobě součástí nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Navštívit jsme mohli Krkonošské muzeum v Jilemnici nebo Bozkovské dolomitové jeskyně.

Měli jsme možnost vyslechnout skvělé přednášky od odborníků z Krkonošského centra environmentálního vzdělávání s přezdívkou „Krtek“ na téma Geomorfo­logický vývoj Krkonoš a Živá krajina a ochrana ohrožených druhů, speciálně zaměřenou na život vlků a na ochranu vodního hospodářství. V Krtkovi probíhaly i ukázky mikroskopování. Speciální, trochu neobvyklou aktivitou byla ochutnávka rumů ve Šnekolendu.

Šifry i trasu bojovky organizační tým precizně otestoval a byly zvolené ve vyhovující náročnosti, takže pro velkou většinu účastníků s radostí zvládnutelné (i když po dobrém obědě se nám na výšlap ke čtyřem rozhlednám stoupalo již hůř). Velmi příjemnou změnou bylo, že na rozdíl od jiných setkání byl na luštění přesně vymezený čas a nemuseli jsme nosit šifry s sebou a luštit je za chůze mezi stanovišti, u večeře a podobně, takže jsme si užili při bojovce i okolní krajinu a výhledy. Krásně jsme si procvičili mozkové závity i při hledání závěrečného hesla, které bylo opět v tématu celého setkání, a tak jsme si připomenuli Krakonošovu milou Kačenku.

Počasí, zdá se, bylo domluvené přímo s mocným Krakonošem, bájným duchem hor, který svou holí rozháněl mraky. Pršelo až v pondělí večer, když už jsme všichni v suchu a v teple v hotelu plnili týmové soutěže.
Názvy týmů připomínaly původní řemesla na Krkonošsku, a utkali se spolu tedy Skláři, Ševci, Truhláři, Přadláci, Brusiči, Boudaři, Papírníci, Mlynáři, Horníci a Lesníci.

Obzvlášť zdravím Přadláky, zadané úkoly jsme plnili kreativně a s radostí. Poté, co jsme vyslechli zadání vytvořit Krakonoše, jsme nejenže nasbírali asi 50 tun přírodního materiálu na Krakonošovu zahrádku, ale chytili jsme i sojku a dvě srnky. Srnky se nám nevešly do batohu a sojce se v plastovém pytlíku také moc nelíbilo a zůstalo z ní jenom pírko na klobouku našeho Krakonoše… (Dělám si legraci, zdravím tímto i do KRNAPu.)

Setkání „Benecko v Rokytnici“ si budeme pamatovat už jenom proto, že jsme měli možnost se po dvou letech „s koronou“ zase vidět se známými a s kamarády. Ještě jednou děkujeme těm, kteří se o uspořádání setkání a jeho skvělou organizaci zasloužili.