Přednáška profesora Vladimíra Beneše na Mensa akademii nabídla pohled nejen na současnou neurochirurgii, ale také na limity našeho poznání.

Od hledání ve tmě k přesné navigaci

Přestože mozek používáme neustále, většinu jeho práce si vůbec neuvědomujeme. Řídí srdeční činnost, dýchání, hormonální rovnováhu, ukládání vzpomínek i nespočet automatických procesů. Zatímco vědomě vnímáme jen malou část jeho aktivit, na pozadí probíhají miliardy operací každou sekundu. Možná právě proto se kolem mozku stále drží tolik mýtů – například populární tvrzení, že využíváme jen deset procent jeho kapacity. Ve skutečnosti nikdo přesně neví, co by „sto procent využití mozku“ vůbec znamenalo. Víme pouze, že aktivita mozku je nesmírně rozsáhlá a že velká část jeho práce probíhá mimo naše vědomí.

Neurochirurgie přitom ještě před několika desítkami let připomínala práci průzkumníka bez mapy. Lékaři dokázali z neurologických příznaků odhadnout, kde v mozku se nachází problém, ale skutečnou situaci viděli až během operace. Zásadní zlom přinesly zobrazovací metody. Počítačová tomografie a magnetická rezonance umožnily poprvé nahlédnout do mozku s přesností, která byla dříve nemyslitelná. Dnešní neurochirurg často zná polohu nádoru nebo cévní výdutě na milimetry ještě předtím, než vezme do ruky skalpel.

Tento pokrok změnil i samotnou filozofii léčby. Zatímco dříve se reagovalo až na rozvinuté příznaky, dnes se mnoho problémů odhalí náhodně při vyšetřeních prováděných z úplně jiných důvodů. Lékaři tak mohou zasáhnout dříve, než dojde k nevratnému poškození nervové tkáně.

Ne každý nález je potřeba léčit

To ale paradoxně vede k jednomu z nejzajímavějších témat současné neurochirurgie: kdy nezasahovat? Díky moderním zobrazovacím metodám dnes lékaři nacházejí stále více nádorů, cévních výdutí a dalších odchylek, které by dříve zůstaly skryté. Ne každý nález však automaticky znamená nutnost operace. Mnohé z těchto změn pacientovi nikdy nezpůsobí vážné potíže, zatímco samotný chirurgický zákrok s sebou vždy nese určité riziko. Neurochirurg tak často nestojí před otázkou, zda je technicky schopen problém odstranit, ale zda tím pacientovi skutečně prospěje.

Mozek totiž prakticky neregeneruje. Co chirurg poškodí nebo co zničí nemoc, nelze jednoduše opravit. Beneš vzpomínal na britského neurochirurga Johna Garna, který prý říkal: „Operovat můžete naučit i opici. Ale nemůžete ji naučit, kdy neoperovat.“ A podobně jeho kanadský kolega zdůrazňoval zásadu: „Více je vždy možné udělat později. Méně už nikdy.“ Právě schopnost včas zastavit a nepodlehnout pokušení „udělat ještě něco navíc“ považuje za jednu z nejdůležitějších vlastností dobrého neurochirurga.

Dilema „zasáhnout, nebo nezasáhnout“ ilustruje příběhem ženy s nádorem sluchového nervu. Nádor jí byl diagnostikován už v roce 1997. Operace by tehdy znamenala reálné riziko poškození sluchu nebo mimiky, přičemž žena pracovala ve státní opeře. Lékaři proto zvolili neobvyklý postup: nedělat nic a nádor pouze sledovat. Rozhodnutí se ukázalo jako správné. Přibližně po patnácti letech byl nádor dokonce menší než při prvním vyšetření a pacientka si zachovala sluch v uchu, které bylo nádorem ohrožené. Mezitím navíc ohluchla na druhé ucho, takže právě zachování sluchu na původně postižené straně pro ni mělo zásadní význam.

Naopak ve druhém příkladu zmínil architekta, který po úspěšné operaci neměl žádný neurologický deficit a bez problémů prošel všemi standardními testy, přesto se už nedokázal vrátit ke své profesi. Jeho slovy „Všecko můžu, cokoliv. Jediný, co nemůžu, je narýsovat přímku.“ Pro většinu lidí by šlo o zanedbatelnou změnu, pro něj však znamenala zásadní omezení. Úspěch léčby tedy nelze měřit pouze tím, zda pacient přežil nebo zda dokáže samostatně fungovat, ale důležité je také to, zda si zachová schopnosti, které dávají smysl právě jeho životu.

Historie plná omylů a sny do budoucna

I když dnes o mozku víme nesrovnatelně více než předchozí generace, stále zůstáváme teprve na začátku jeho skutečného pochopení – a to, co dnes pokládáme za samozřejmé, mohou budoucí generace hodnotit zcela jinak. Ostatně v historii neurověd najdeme řadu takových postupů, které byly ve své době považovány za převratné a moderní, ale později se ukázaly jako slepá ulička. Snad nejznámějším příkladem je lobotomie – chirurgický zákrok, za který byla dokonce udělena Nobelova cena, ale který dnes považujeme za jeden z největších omylů moderní medicíny.

Jedním z velkých současných snů neurověd je schopnost nahradit poškozené nervové buňky novými. V minulých desetiletích se velké naděje vkládaly do transplantací nervové tkáně a později do kmenových buněk. Přestože výsledky na laboratorních zvířatech vypadaly slibně, realita se ukázala být mnohem složitější. Mozek není stavebnice, ve které stačí vyměnit poškozený díl. Každý neuron je součástí obrovské sítě spojů a informací. Nestačí tedy vytvořit novou buňku – je třeba ji správně zapojit mezi miliony dalších. Právě zde naráží současná věda na své limity.

Mnohem reálněji tak dnes působí jiná cesta: propojení mozku s elektronikou. Mozkové implantáty už dnes dokážou pomáhat pacientům s Parkinsonovou chorobou nebo některými typy chronické bolesti. Experimentální systémy umožňují ochrnutým lidem ovládat kurzor počítače, psát text nebo manipulovat robotickou rukou pouze pomocí myšlenek.

Vývoj v této oblasti urychlují moderní technologie, miniaturizace elektroniky i pokroky v umělé inteligenci. Přesto jsme stále teprve na začátku. Mezi jednoduchým ovládáním kurzoru a plnohodnotným propojením člověka s počítačem leží propast technických i biologických problémů.

Celou přednášku najdete na mensa.click/1ou

Střevní mikrobiom je komplexní ekosystém mikroorganismů, které žijí v našich střevech. Patří sem bakterie, viry, houby i další mikroby, které mají podle všeho významný vliv na fungování mozku – včetně učení, paměti a schopnosti řešit problémy.

Pro někoho to nemusí být překvapivé. Vědecké studie upozorňují na význam střevního mikrobiomu už posledních 10–15 let a naznačují, že se podílí téměř na všech aspektech našeho zdraví. Ovlivňuje mnohem víc než jen trávení – například imunitu a zánětlivé procesy, tělesnou hmotnost a metabolismus, fungování trávicí soustavy, zdraví srdce a cév i duševní kondici.

Spojení mezi střevním mikrobiomem a inteligencí spočívá v jeho vlivu na mozek. Naše tělo disponuje obousměrným komunikačním systémem, který propojuje centrální nervovou soustavu s gastrointestinálním traktem. Vědci tento systém označují jako „osu střevo–mozek“. Střevo produkuje neurotransmitery ovlivňující mozkovou aktivitu, například serotonin a dopamin, které mají dopad na náladu i kognitivní funkce.

Jedna studie ukázala, že lidé s rozmanitějším střevním mikrobiomem dosahují lepších výsledků v paměťových testech a úlohách zaměřených na učení. Naopak nerovnováha mikrobiomu je spojena se zvýšeným rizikem kognitivních poruch a neurovývojových onemocnění. To naznačuje významný potenciál stravy ovlivňovat naše kognitivní schopnosti. Tento trend potvrzují i další výzkumy: studie z roku 2016 prokázala souvislost mezi bohatým mikrobiomem a kognicí, v roce 2021 vědci zjistili, že užívání perorálních probiotik poskytuje lepší ochranu paměti při stresu, a výzkum z roku 2019 ukázal, že přítomnost prospěšných střevních bakterií zvyšuje rychlost zpracování informací i mentální pohotovost.

Studie na zvířatech navíc naznačují příčinnou souvislost. V experimentech s myšmi vědci zjistili, že přenos střevního mikrobiomu od vysoce inteligentních jedinců zlepšil u příjemců schopnost učení i paměť.

Přestože jde o fascinující oblast výzkumu, stále zůstává mnoho otázek nezodpovězených. Studie na lidech jsou výrazně složitější než experimenty na myších, protože výsledky ovlivňuje širší spektrum faktorů – například genetika, prostředí či životní styl.

Porozumění tomuto propojení může být obzvlášť zajímavé pro mensany – zejména pro ty, kteří usilují o maximalizaci svého kognitivního výkonu a celoživotní rozvoj. Nové poznatky mohou nabídnout praktické cesty ke zvyšování intelektuálního potenciálu nad rámec tradičních strategií, jako jsou studijní techniky či trénink mozku. Zohledněním faktorů, jako je strava, mikrobiální rozmanitost a životní návyky, mohou mensané zaujmout proaktivní přístup k podpoře své kognitivní odolnosti – a potenciálně tak posílit soustředění, kreativitu i celkovou mentální pružnost. Tento rozvíjející se výzkum naznačuje, že optimalizace propojení střeva a mozku může být stejně důležitá jako samotné „cvičení“ mozku.

Převzato z Mensa World Journal, č. 158, 3/26.

Autorka provází čtenáře světem nadání způsobem, který je přístupný i těm, kdo k psychologickým pojmům přistupují s jistou lehkou nedůvěrou. Nesnaží se ohromit teoriemi, ale především přiblížit to, co skutečné nadání znamená pro dítě, dospívajícího i jeho okolí. Kniha je prošpikovaná šedými rámečky s příklady ze života — takové malé „mikropříběhy“, které dokáží během pár řádků říct víc než celá definice v učebnici. Právě ty dávají textu rytmus a konkrétnost, díky nimž je kniha nejen poučná, ale také překvapivě příjemná na čtení.

Paní Stehlíková otevírá témata, která jindy ve školách či rodinách raději zůstávají nenápadně opřená v koutě: jak je to se skutečnou podporou nadaných ve školním prostředí? Mají mladí lidé možnost rozhodovat o svém životě, i když jim jejich nadání dává pověst těch, kteří „přece všechno zvládnou“? A jak moc spolu souvisí charakter, ctnosti a duševní rovnováha? Otázka, kterou si možná leckterý nadaný klade už v době, kdy jeho vrstevníci řeší spíš to, jestli stihnou úkol do přírodopisu.

Velká část textu se dotýká perfekcionismu a nízkého sebevědomí — kombinace, která u nadaných jedinců není ani trochu vzácná. Autorka vysvětluje, proč může být výjimečný intelekt paradoxně zdrojem stresu, úzkosti či sebeobviňování. Věnuje se také osamělosti, která často pramení z toho, že nadaní jdou více do hloubky, přemýšlejí jinak a někdy zkrátka nemají s kým sdílet své myšlenkové výpravy do abstraktních krajů.

Velmi trefný je i důraz na odlišení nadání a „šikovnosti“. Autorka jasně připomíná, že premiant třídy nemusí být nadaný — a stejně tak nadaný žák často nebývá premiant. A tahle myšlenka by si zasloužila mít své stálé místo na nástěnkách ve sborovnách.

„Osobní kniha o nadání“ tak není jen odborným textem. Je to průvodce, který propojuje psychologické poznatky s každodenní realitou, nabízí nadhled, pochopení a možnost konečně si některé věci pojmenovat. Ať už jste rodič, pedagog, nebo někdo, kdo se v charakteristikách nadaných tiše poznává, tahle kniha vám umožní nahlédnout na svět nadání bez předsudků a s velkou dávkou lidskosti.

Dr. Christian Kell, neurolog a ředitel Cooperative Brain Imaging Center na Univerzitě Johannese Wolfganga Goetha ve Frankfurtu, vysvětluje: „Levá hemisféra mozku dokáže zpracovávat signály, které se objevují v rychlém sledu. U lidí, kteří koktají, však sluchová kůra v levé hemisféře méně spolupracuje s motorickou kůrou, která ovládá svaly zapojené do řeči. Mozek v důsledku toho může tyto úkoly delegovat na pravou hemisféru, která si s rychlými signály typickými pro řeč hůře poradí.“ Výsledkem je, že ačkoli postižení lidé přesně vědí, co chtějí říct, zaseknou se na určitých slovech.

Kell nepovažuje koktání za nemoc, která by nutně vyžadovala léčbu, zároveň je však přesvědčen, že medicína by měla nabídnout asistenci těm, kteří svou poruchou plynulosti trpí a žádají pomoc.

Po rozsáhlé přípravě a na opakovanou žádost pacienta týmy z Frankfurtu a Münsteru implantovaly muži, který koktá, do levého talamu vlasově tenký drátek. Talamus je centrální přepojovací stanice hluboko v mozku. Prostřednictvím drátu byla tato oblast stimulována slabými elektrickými impulzy. Standardizované testy pak měřily, jak se pacientovo koktání změnilo.

„V měsících po zahájení stimulace se frekvence koktání postupně snížila o 46 % a koktání se stalo výrazně méně závažným. Když jsme hlubokou mozkovou stimulaci vypnuli, aniž by pacient věděl kdy, koktání se opět zhoršilo, což ukazuje na skutečný biologický efekt závislý na intenzitě stimulace,“ říká Kell. Na rozdíl od pacientů s Parkinsonovou chorobou, u kterých se třes obvykle zmírní ihned po zahájení stimulace a vrátí se, jakmile se stimulace přeruší, se koktání v tomto případě po vypnutí stimulace zvyšovalo jen velmi pomalu – a nedosáhlo původní intenzity.

Výzkumný tým nyní připravuje studii, která má zkoumat, zda může hluboká mozková stimulace pomoci i dalším lidem s těžkou koktavostí. Kell však varuje před přehnanými očekáváními: „Hluboká mozková stimulace je fyzicky náročný zákrok a jako každá operace nese rizika. Ta je třeba pečlivě zvážit proti míře utrpení, které člověk s koktavostí zažívá. Chceme také zjistit, zda lze podobného účinku dosáhnout i vnější stimulací mozku – tedy bez operace.“

Studie analyzovala veterány z války ve Vietnamu s poraněním mozku i bez něj. Porovnáním lidí s velmi lokalizovaným poškozením mozku a těch, kteří žádné poškození neměli, výzkumný tým identifikoval mozkové struktury, které mohou ovlivňovat intenzitu politických pocitů.

Poškození prefrontálního kortexu – oblasti mozku odpovědné za kognitivní kontrolu a uvažování – vedlo ke zvýšení intenzity politických emocí. Naopak poškození amygdaly, mozkové struktury zapojené do zpracování emocí, vedlo ke snížení.

Tato zjištění se potvrdila i po zohlednění faktorů, jako je věk, vzdělání, politická příslušnost, osobnostní rysy a další neuropsychiatrické symptomy.

„Většina lidí sice neprodělala poranění mozku jako veteráni v této studii, ale naše výsledky ukazují, jaké nervové dráhy se podílejí na politickém zapojení obecně,“ uvedl hlavní autor studie Jordan Grafman, profesor fyzikální medicíny a rehabilitace na Northwestern University Feinberg School of Medicine a ředitel výzkumu poranění mozku v Shirley Ryan AbilityLab. Grafman na této studii pracuje už od svého působení v americkém letectvu před desítkami let.

„Nezjistili jsme mozkové sítě spojené s liberálním nebo konzervativním smýšlením, ale identifikovali jsme okruhy, které ovlivňují intenzitu politického zapojení napříč politickým spektrem,“ dodal Grafman.
„To naznačuje, že faktory jako emoce spíš ovlivňují způsob, jakým jsou vyjadřovány stávající politické názory, než že by určovaly samotnou ideologii.“

Porozumění těmto mozkovým mechanismům může lidem pomoci ve smysluplnějším politickém zapojení. Například jednou strategií může být omezení emoční zaujatosti při diskusi s ostatními, nebo vžití se do role názorového oponenta. Další možností je spolupracovat na projektu, který podporují obě strany.

Zjištění mají také klinický význam. Neuropsychiatrické hodnocení v současnosti zřídka obsahuje otázky na změny v politickém chování, ale podle Grafmana by mělo.
„Stejně jako u jiných aspektů sociálního chování by se mělo zvažovat, zda pacient po poranění mozku zaznamenal změnu ve svých politických postojích,“ uvedl.

V letech 2008 až 2012 provedli neurologové rozsáhlé dotazování těchto veteránů, při němž zkoumali různé aspekty jejich politických názorů a intenzitu emocí – přibližně 40 až 45 let po jejich zranění. Účastníci uváděli jak informace o svém současném politickém chování, tak vzpomínky na své politické postoje před zraněním.

Studie zahrnovala 124 amerických válečných veteránů (můžu) s průnikovým poraněním mozku a kontrolní skupinu 35 dalších účastníků, kteří byli sice vystaveni boji, ale žádné poranění mozku neutrpěli.

Ještě před dotazováním vědci zmapovali léze v mozku veteránů pomocí tzv. „lesion network mapping“ – neurozobrazovací techniky, která určuje širší mozkové okruhy napojené na konkrétní poškozenou oblast. Poté zkoumali, zda jsou určité mozkové sítě spojeny s politickými postoji na základě nasbíraných behaviorálních dat.

Grafman, který se také věnoval výzkumu biologických a kognitivních základů náboženského fundamentalismu, říká, že pochopení role mozku při utváření přesvědčení „nám umožňuje lépe posuzovat podstatné aspekty života u pacientů i u zdravých jedinců.“
Dále uvádí, že tento výzkum má potenciál přispět k nalezení způsobů, jak pomoci pacientům při zotavování po poranění mozku.

Spoluautorkou ze strany Northwestern University je Shira Cohen-Zimerman. Další autoři působí na Harvardově univerzitě, Stanfordově univerzitě a Univerzitě v Modeně v Itálii.

Převzato z Mensa World Journal, č. 149, 6/25.

Výzkumný tým pod vedením Dr. Keuma Sehoona z Centra pro kognici a sociálnost při Institutu základních věd (Centre for Cognition and Sociality, Institute for Basic Science) v Jižní Koreji odhalil klíčové poznatky o tom, jak mozek zpracovává utrpení druhých.

Pomocí miniaturní endoskopické kalciové zobrazovací techniky vědci identifikovali specifické neuronální skupiny v přední části cingulárního kortexu (anterior cingulate cortex, ACC), které kódují tzv. empatické strnutí – behaviorální reakci, při níž pozorovatel reaguje strachem na utrpení druhého.

K prozkoumání tohoto jevu tým provedl sérii reálných experimentů s mozkovým zobrazováním u myší, přičemž sledovali aktivitu jednotlivých neuronů v situaci, kdy jedna myš pozorovala jinou myš při mírném elektrickém šoku do tlapky.

Výsledky ukázaly, že specifické neurony v ACC se aktivují jak při vlastní zkušenosti s bolestí, tak při sledování bolesti u druhých, což podporuje teorii, že vnímání utrpení spouští v mozku reakci obdobnou přímému prožitku bolesti.

Studie dále odhalila, že aktivita neuronální populace v ACC během empatického strnutí úzce odpovídá neuronálnímu zobrazení afektivních – nikoliv senzitivních – aspektů přímé zkušenosti s bolestí.

To naznačuje, že sledování bolesti druhých aktivuje ACC, jako by pozorovatel sám prožíval bolest, což zdůrazňuje specializovanou roli ACC při zpracování emocionálních aspektů bolesti.

Další analýza ukázala, že neurony ACC, které projektují do oblasti periakveduktální šedé hmoty (periaqueductal grey, PAG) – mozkové oblasti zapojené do regulace strachu a bolesti – selektivně přenášejí informace o emocionální bolesti. Výzkumníci k manipulaci s tímto spojením použili optogenetiku – techniku umožňující přesnou kontrolu neuronální aktivity pomocí světla.

Když inhibovali spojení ACC–PAG, výrazně se snížily projevy empatického strnutí i behaviorální reakce vyhýbání se bolesti. Tím potvrdili, že tento okruh transformuje vnímané utrpení do behaviorálních odpovědí a hraje klíčovou roli v afektivní empatii.

Na rozdíl od předchozích studií, které pracovaly se zvířaty s předchozí zkušeností s bolestí, tato studie použila „naivní“ pozorovatelské myši bez předchozí expozice bolesti, což umožnilo zkoumat čistou emoční nákazu bez vlivu minulých zkušeností.

Tento přístup přináší nové poznatky o základních neuronálních mechanismech afektivní empatie.

Pochopení toho, jak mozek kóduje empatii, by mohlo mít zásadní význam pro výzkum duševního zdraví. Poruchy jako porucha autistického spektra, antisociální porucha osobnosti, posttraumatická stresová porucha a schizofrenie totiž často zahrnují právě obtíže při zpracování sociálních a emočních signálů a identifikace konkrétních mozkových okruhů zapojených do sdílení afektu by mohla vést k vývoji nových strategií pro léčbu těchto poruch.

Převzato z Mensa World Journal č. 148, 5/25.

Alzheimerova choroba a příbuzné typy demence patří mezi hlavní příčiny invalidity a úmrtí u starších osob. Odhaduje se, že touto nemocí, která způsobuje poruchy paměti, jazyka a exekutivních funkcí, aktuálně trpí přibližně 35 milionů lidí.

Vyšší vzdělání pomáhá budovat tzv. kognitivní rezervy mozku, které mohou oddálit nástup příznaků demence – to je zdánlivě výhoda pro ty, kdo získali vyšší vzdělání. Tato výhoda však zároveň znamená, že nemoc zůstává déle skrytá a diagnostikována je až v pokročilejším stádiu. Výzkumy nyní ukazují, že u absolventů univerzit dochází po objevení prvních příznaků demence k rychlejšímu zhoršení stavu než u méně vzdělaných jedinců. Lidé s vyšší inteligencí tak fungují déle bez viditelných příznaků nemoci, ale v okamžiku stanovení diagnózy je nemoc již často v pokročilé fázi.

Tým vědců z Erasmus University Medical Centre v Rotterdamu zjistil, že délka života po diagnóze demence klesá úměrně ke každému roku dosaženého vzdělání. Každý další rok vzdělání snižuje očekávanou délku života po diagnóze v průměru o 2,5 měsíce. V průměru tedy lidé s bakalářským titulem žijí po diagnóze o rok méně než lidé, kteří vysokou školu nestudovali. Tato skutečnost se připisuje „paradigmatu kognitivní rezervy“, podle kterého jsou vzdělanější jedinci odolnější vůči poškození mozku. To však neznamená, že jsou méně náchylní k samotnému poškození – pouze dochází k oddálení doby mezi poškozením mozku a propadem kognitivních funkcí.

Mnoho předchozích studií již ukázalo, že intelektuálně stimulující životní styl zpomaluje pokles kognitivních schopností ve stáří a snižuje riziko vzniku Alzheimerovy choroby a příbuzných demencí. Tato ochrana může ale být způsobena i inteligencí samotnou – inteligentnější lidé si totiž častěji volí intelektuálně stimulující prostředí.

Tato zjištění neznamenají, že inteligentnější lidé umírají dříve – pouze že nemoc u nich propuká později, a čas mezi diagnózou a smrtí je tedy kratší. Výzkumy rovněž ukazují, že více než polovina pacientů s diagnostikovanou demencí je do pěti let přesunuta do pečovatelského zařízení. U lidí s pozdější diagnózou může být tato doba kratší. Na tento poznatek lze však nahlížet pozitivně – vzdělanější lidé zůstávají déle soběstační a zkracuje se doba, kterou tráví v pečovatelských zařízeních.

Přes tyto nové poznatky se základní doporučení odborníků nemění: je důležité si po celý život udržovat kognitivní zdraví prostřednictvím intelektuálních aktivit. Studium, luštění křížovek a podobné činnosti jsou dobře známými prostředky k oddálení úbytku kognitivních funkcí. V tomto ohledu může mít svou pozitivní roli zapojení do mensovních aktivit.

Převzato z Mensa World Journal, č. 146, 3/2025.

Klub Rádia Junior: Matěj Líbal, finalista Logické olympiády | Český rozhlas

Základy podpory rozvoje kariéry by měl položit zákon o registrech vzdělávání, což je něco jako zdravotní karta u lékaře. Na rozdíl od ní ale bude obsahovat jiné informace: „Měly by tam být informace o tom, jak dítě vzdělávacím systémem putuje, a to od předškolního vzdělávání až po vysokou školu,“ říká Nikola Šrámková ze společnosti EDUin. „S dítětem se nepotkává v životě jen jeden člověk. Poznává různé učitele a ti si o něm/o ní předávají informace. Když je dítě v něčem výjimečné, ať už pozitivně, nebo negativně, ta informace s ním putuje. V souvislosti s odklady se mluví o tom, že chybí propojení informací z předškolního vzdělávání do základního. Učitelé tak musí znovu dítě poznávat a zjišťovat, jestli v něčem potřebuje specifickou podporu. Teď je v návrhu zákon o registrech ve vzdělávání, díky nimž by se měla vzdělávací dráha žáků a studentů sledovat.“

Zdroj: flowee.cz

Kariéra od dětství. Ve vzdělávacích registrech budeme mít záznamy už od předškolního věku, říká odbornice | flowee.cz

Senát PČR : Tisková zpráva: Školský výbor: Audit vzdělávacího systému za rok 2024 se věnuje víceletým gymnáziím nebo podpoře nadaných žáků | senat.cz

Paní učitelky ve Štěnovicích připravují nabídku aktivit, pomocí kterých mohou být osloveny „silné“ stránky každého dítěte. Dítě si samo vybírá hry, hračky a individualizované činnosti z různých typů inteligencí a může pracovat vlastním tempem na rozdílných nebo různě obtížných úkolech. Tímto způsobem se plánují a realizují činnosti v mateřské škole a propojují se v určitém časovém úseku jedním námětem nebo tématem. Video je natočeno v rámci tématu Listopad, listopad, lísteček mi na dlaň spad. Průvodkyní hrami a činnostmi a tvůrkyní prostředí pro děti v motivačním videu je paní učitelka Lenka Brožíková.

Zdroj: zapojmevsechny.cz

Mnohočetné inteligence ve školce – podívejte se, jak na to! | zapojmevsechny.cz

Hravě ke zdravým očím – metoda NTC v akci! | zapojmevsechny.cz

Proč v našich školách nevidíme nadané žáky? | eduin.cz

Vícesmyslové učení v domácí výuce | epochtimes.cz

Komentář: Domácí úkoly a umělá inteligence. Podvod, nebo budoucnost vzdělávání? | Seznam zprávy

„Na středních školách v Česku bychom se dnes už neměli zabývat vyhledáváním nadaných – ti by měli být už dávno ‚nalezení‘. To u nás ale neplatí. Dle zprávy České školní inspekce z roku 2022 bylo na SŠ identifikovaných 7 procent nadaných a 0,1 procenta mimořádně nadaných studentů, což je výrazně méně, než by se dalo očekávat,“ píše ve svém textu o nadaných studentech středních škol Barbora Postránecká. „ Střední škola by už měla podporovat žáka, který je mnohdy profilovaný a ví, co chce. Jenže takový student může narážet na zkostnatělý systém,“ dodává k tomu Dana Veselá, krajská koordinátorka podpory nadání v Jihomoravském kraji.

Zdroj: heroine.cz

Bazírování na dohledatelných informacích je ztráta času. Nadané děti mají mít na střední škole prostor k rozvoji | heroine.cz

Žáci obhajovali své oblíbené Ámose | MŠMT

Formovat lepší budoucnost: Představujeme přední osobnosti vzdělávání a mentoringu v Česku | vogue.cz

Mozek a inteligence

Průlom v porozumění lidskému mozku přinese umělá inteligence | Akademie věd ČR

26. ročník festivalu Týden mozku 10.–16. března 2025 | Akademie věd ČR

„Náš algoritmus vezme magnetickou rezonanci daného pacienta, což je anatomický sken mozku, a spojí ji s pozitronovou emisní tomografií, což je zase funkční sken mozku,“ popisuje se samozřejmostí sobě vlastní vědkyně Kamila Dvořák, zatímco usrkává z hrnku s cappuccinem. „A na tom pak probíhají matematické operace, kterými se snažíme najít beta-amyloid, který způsobuje Alzheimerovu chorobu,“ dodává.

Zdroj: Forbes

Mozek v algoritmech. Vědkyně Kamila Dvořák rozjíždí diagnostickou revoluci | Forbes

Vědci odhalili vážné hromadění plastů v lidském mozku | iDnes.cz

Vědci změřili rychlost lidského myšlení! Náš mozek zpracuje jen 10 bitů za sekundu | Smartmania

Lidský mozek reaguje na odměny. Toho využívají vývojáři mobilních aplikací a online platforem, upozorňuje psycholog | Český rozhlas

Musk chce propojit lidský mozek s počítačem, léčit slepotu nebo epilepsii | Echo24.cz

„Další výzkum, publikovaný v časopise Psychology of Music, se zaměřil na emocionální složku hudebního vnímání. Ukázalo se, že lidé s vyšším IQ nejenže preferují složitější hudební struktury, ale také mají větší potřebu objevovat nové zvuky a experimentovat s žánry. To může souviset s jejich otevřeností vůči novým podnětům, což je vlastnost typická pro kreativní a intelektuálně náročné profese.“

Zdroj: gamebot.cz

Co prozradí váš hudební vkus o vaší inteligenci? Věda odhaluje zajímavé souvislosti | gamebot.cz

„Moje dítě nikdy nebude chytřejší než umělá inteligence,“ řekl Sam Altman nedávno v podcastu. Jinými slovy, pro děti v ne až tak vzdálené budoucnosti bude zkušenost, že jsou chytřejší než počítač, nedostupná. Absurdní. Asi jako pro nás představa, že kůň by mohl běžet rychleji než auto. (…) Nebo abychom si to formalizovali: Většinu ne-fyzických úkonů, jež mají v dnešním světě ekonomickou hodnotu, zvládne umělá inteligence stejně dobře nebo lépe než ti nejlepší lidé.

Zdroj: seznamzpravy.cz

AI nástroje už jsou často chytřejší než lidé. Není to tragédie, ale past | seznamzpravy.cz

Hloubkový výzkum ChatGPT je zde. Může ale skutečně nahradit lidského experta? | svethuawei.eu

Jak umělá inteligence mění náborový proces a způsob získávání práce | burzovnisvet.cz

Například slavný psycholog Lewis Terman už v roce 1926 zahájil studii, ve které sledoval životní dráhu 1 500 dětí s IQ v rozmezí 140 až 170 bodů. Jaké byly výsledky? Termanova studie odhalila zajímavý paradox. Ačkoli nadané děti dosahovaly akademických úspěchů a měly vyšší průměrné příjmy, pouze menšina z nich skutečně zazářila v oborech jako věda, politika nebo byznys. Velká část jich sice vedla pohodlný život, ale nepřekonala hranici výjimečnosti, kterou by jejich vysoká inteligence mohla naznačovat.

Zdroj: zadnyspeky.cz

Chytří, ale nešťastní? Proč vysoké IQ může být překážkou k úspěchu | zadnyspeky.cz

Začíná další ročník Logické olympiády | Novinky.cz

V Logické olympiádě bude zápolit rekordních 108 tisíc účastníků | Novinky.cz

Krajské kolo Logické olympiády se 8. 11. 2024 opět uskuteční v prostorách FIM UHK | FIM UHK

Vzdělávání a nadané děti

„V populaci se nachází zhruba dvacet procent dětí, jejichž IQ se pohybuje mezi 110 a 129 body a jsou hodnoceny jako rozumově nadané, a zhruba dvě procenta těch, jejichž inteligence se označuje jako mimořádná (IQ nad 130). Přesto v Česku ještě existuje mnoho škol, které tvrdí, že u nich žádné takové dítě není. ‚To není statisticky možné. Samozřejmě kdyby žáci prošli nějakým testováním, tak by se třeba zjistilo, že v jedné třídě budou tři nadaní a v jedné třeba jen jeden, ale že by nebyl ani jeden na celé škole, to prostě možné není. Spíš si ho učitelé nevšimli,‘ vrtí hlavou učitelka Ingrid Valentová, která o nadaných dětech sepsala pro své kolegy příručku.”

Zdroj: Heroine.cz

Malé dívky ve škole často maskují své schopnosti, aby zapadly. Učitelka radí, jak rozpoznat nadané děti | Heroine.cz

Kariéra už od školky? | Medium.seznam.cz

Nástroje k diagnostice, identifikaci a nominaci nadaných žáků a žákyň | Zapojmevsechny.cz

Konference Talent City znovu ukázala, jak pracovat s nadáním žáků a studentů | Ostrava.cz

“Jírovcovi řeší i to, jak mají s Josefem komunikovat jeho nadání. ‚To je téma, o kterém mluvíme často,‘ potvrzuje Kamila. Rodiče nechtějí, aby se jejich syn povyšoval nad ostatní děti. ‚Mnohem větší nebezpečí ale vidím v tom, že by na sebe mohl začít klást velká očekávání a pak být zklamaný, pokud by je nenaplnil.‘“

Zdroj: Reportér

Nechceme mít doma ferrari, ale zdravé dítě, kterému bude dobře, říkají rodiče nadaného Josefa | Reportér

Kraj ocenil žáky za úspěchy ve vědomostních soutěžích | Plzeňský kraj

26. ročník soutěže Zlatý oříšek; rozhovor s Petrem Beranem | ČT, Studio 6, 50:40

Kabelkový veletrh překonal očekávání, nadaným dětem přinesl 131 337 korun | Českobudějovický deník

Nadané děti vidí hluboké souvislosti. Z jejich talentu těží celá společnost, říká Fořtík | Forbes

Nadání má mnoho podob, často je skryté. A někdy může být i důvodem neúspěchů ve škole | Reportér Magazín

„‚Vezměte si takový parní stroj. Samozřejmě že o něm žákům můžete celou hodinu povídat. Jak vypadá, jak funguje, jak se využívá, kdo ho vymyslel,‘ uvažuje Konečný. Ale co z toho budou mít? Efektivnější je, když od učitele dostanou sadu otázek, na které pak sami hledají odpovědi. Načež je mají prodiskutovat ve skupince. ‚Zní to zvláštně, ale pokud připravím zadání správně, nemám žádnou klasickou práci,‘ směje se Konečný s tím, že takové ‚volné‘ chvilky věnuje dětem, které třeba na předchozích hodinách chyběly, nebo chodí po třídě a zajímá se, kdo co řeší nebo o čem která skupinka diskutuje.“

Zdroj: Reportér

Co funguje v jedné třídě, v jiné už nemusí, říká fyzikář, který chce dostávat hodnocení od dětí | Reportér

Nadané děti někdy propadnou sítem. Škola by je neměla „srovnat“ průměrnými nároky | Český rozhlas Pardubice

„Často nadání dítěte neodhalí ani rodiče, protože nemají možnost porovnání. Poslední nadějí nadaných dětí v běžném školním kolektivu je pak osoba učitele. ‚Máte učitele, kteří dokáží zaměstnat různé spektrum dětí, dokáží nějakou individualizací a diferenciací práci dětem dát a nějak je posunou,‘ vysvětluje Tomáš Blumenstein s tím, že takových učitelů je podle jeho odhadů méně než polovina.”

Zdroj: Český rozhlas Pardubice

Mozek a inteligence

„Účastníci studie starší padesáti let, kteří se věnují hraní her intenzivněji (pět a více hodin hraní stejného typu hry týdně), vykázali ve studii v průměru kognitivní schopnosti srovnatelné s lidmi téměř o 14 let mladšími. U hráčů, kteří se svému koníčku věnují méně než pět hodin týdně napříč různými žánry videoher, byl efekt také zřetelný, ale výrazně slabší. Jejich výsledky odpovídaly lidem o pět let mladším.”

Hospodářské noviny

Studie: Hraní videoher omlazuje mozek a zlepšuje kognitivní schopnosti, skvěle se doplňuje s fyzickou aktivitou | Hospodářské noviny

Populární teorie osmi druhů inteligence je mýtus. A velikost mozku taky o ničem nerozhoduje | Vitalia.cz

„Hlavní teorie, proč vlastně docházelo k nárůstu naměřeného IQ, říká, že se snižovala takzvaná rychlost životní historie, tedy v jaké fázi života člověk uskutečňuje důležitá rozhodnutí. Možná máme pocit, že život běží rychle, jsme doslova zavaleni informacemi a tak dále, ale lidi odkládají moment, kdy si pořídí dítě, mnohem déle studují. Tím pádem mají více času na přemýšlení, kreativní a další činnosti, které podněcují jejich intelektuální rozvoj.“

Hospodářské noviny

Hloupnou české děti? Inteligenční testy to nedokazují, říká vědec | Hospodářské noviny

Odzbrojující útok na city, říkají diváci o dramatu Velký dar. Emotivní snímek si právě podmanil Netflix | Netflixer.cz

„Letošní Nobelova cena za fyziku byla udělena Johnu Hopfieldovi a Geoffrey Hintonovi za jejich průlomové práce v oblasti umělých neuronových sítí, které využívají fyzikální principy a položily základy moderního strojového učení. Hopfield vyvinul neuronovou síť schopnou ukládat a rekonstruovat vzory, zatímco Hinton vytvořil Boltzmannův stroj, který umožňuje strojům učit se rozpoznávat vzory v datech. Ocenění reflektuje široké praktické využití jejich výzkumu, které ovlivňuje oblasti jako rozpoznávání obrazu a autonomní systémy.“

Zdroj: Insmart.cz

Nobelova cena za fyziku 2024: Průkopníci umělé inteligence oceněni za využití fyzikálních principů v strojovém učení | Insmart.cz

Já jsem naopak sova. Ráda si přispím a do oběda se většinou cítím pomalá a jako zombie. Mé ráno začíná spoustou sténání a celkovým odporem k čemukoli. Tohle ptáčátko nemá žádný zájem skákat – rozhodně ne dřív než odpoledne. Jak ale den plyne, moje produktivita se zvyšuje a užívám si práci dlouho do noci.

Nová studie nyní ukazuje, že sovy mohou být inteligentnější než ranní ptáčata. Možná nakonec přeci jen dál doskáčeme my…

Studie, kterou provedli výzkumníci z Imperial College v Londýně, zahrnovala údaje od 26 000 lidí, kteří absolvovali testy inteligence, logického uvažování, reakčního času a paměti. Tyto údaje byly kombinovány s údaji o jejich spánku: délce, kvalitě a době, kdy byli nejvíce bdělí a produktivní. Výzkumníci zjistili, že ti, kteří zůstávají vzhůru déle, měli lepší kognitivní funkce než ti, kteří vstávají brzy.

Tyto výsledky jsou přitom v souladu s předchozími studiemi. V roce 2013 studie provedená na Madridské univerzitě zjistila, že v testech inteligence, kterých se zúčastnila tisícovka adolescentů, ponocující sovy předčily časně se budící skřivany. Podobně londýnská studie z roku 2009 prokázala u sov vyšší úroveň kreativity a strategického myšlení.

Zatímco lidé mají tendenci se ztotožňovat s jedním z těchto „ptačích modelů“ života, někteří tvrdí, že máme schopnost svůj denní rozvrh přeorganizovat, abychom se stali členy té druhé skupiny. Argumentují přitom tím, že když noční sova půjde každý večer spát o něco dříve a nastaví si budík na časné vstávání, nakonec se večer začne cítit unavenější a přirozeně se překlopí do ranního ptáčete. Výzkum však zjistil, že lidé, kteří zůstávají vzhůru pozdě, zřejmě přizpůsobili své prostředí pro podporu svého kognitivního rozvoje. Dává smysl, že pomalejší tempo a klidnější atmosféra nočních hodin mohou hlubokým myslitelům a kreativcům poskytnout vhodnější rámec pro maximální produktivitu.

Přirozený závěr je, že lidé přizpůsobují své rozvrhy tak, aby podávali nejlepší výkony, podle toho, kdy během dne mají nejvyšší kognitivní výkonnost. Důsledky této studie jsou významné. Za prvé, společnost možná bude muset přehodnotit svůj postoj k nočním sovám. Je jasné, že ti, kdo zůstávají vzhůru dlouho a ráno mají problém vstát, tak nečiní z lenosti. Noční hodiny jsou jejich způsobem, jak se přizpůsobit svým kognitivním schopnostem a dosáhnout plného potenciálu v čase, kdy mají vrchol své výkonnosti. Za druhé, jelikož většina společnosti funguje v režimu pracovního dne od 9 do 5 hodin (ideálním pro ranní ptáčata), sovy to mají těžší.

Večerní produktivita ale není žádná novinka. Tvůrčí jedinci jako James Joyce, Marcel Proust, Lady Gaga nebo Diana Gabaldon všichni uvedli, že pracují dlouho do noci, aby dosáhli svých nejlepších výsledků. Politici jako Barack Obama, Margaret Thatcherová a Winston Churchill jsou také noční sovy. Možná by bylo rozumné, aby vzdělávací a pracovní prostředí přehodnotila své tradiční rozvrhy, které jsou přizpůsobené ranním ptáčatům, ale nutně nevycházejí vstříc rozmanitým potřebám různých lidí. Flexibilní pracovní doba nebo alternativní rozvrhy by mohly nočním sovám pomoci dosáhnout maximálního výkonu v době, kdy jejich mozek pracuje nejlépe.