Do Štrasburku přijíždíme kolem šesté hodiny ranní. V prostorách hlavního nádraží si dopřejeme zkrášlovací a „zkulturňovací“ přestávku. Již krásní a upravení se setkáváme s naší průvodkyní Kateřinou, od které dostáváme instruktáž, jak se po Štrasburku přepravovat s využitím městské hromadné dopravy. První část prohlídky města je jen zběžná,spěcháme na besedu a následnou diskusi s poslanci Evropského parlamentu, pány Vlasákem a Cabrnochem. Diskutuje se o všem možném – o společné zemědělské politice, o ekonomické krizi, o státní maturitě… Druhou část prohlídky Štrasburku absolvuje náš plzeňský tým samostatně. Chceme nasát atmosféru tohoto až neuvěřitelně klidného, čistého a zeleného města, prohlížíme si kvetoucí parky a historické i novodobé budovy a užíváme si odpolední slunečné atmosféry. Již lehce znaveni dorazíme na připravenou besedu o fungování Evropského soudu pro lidská práva spojenou opět s následnou diskusí. Počáteční obavy z nezáživné rozpravy se brzy rozplývají, beseda je skutečně zajímavá. Máme možnost vyslechnout si zajímavé povídání o tom, jak celý soud funguje, na jakých principech je vystavěn, co vlastně obnáší, být právníkem Evropského soudu pro lidská práva, a pro případné zájemce i informace o tom, jak se jím člověk může stát. Pravdou je, že někteří z nás vzdali boj s únavou a nechali padnout své hlavy do úklony, proto diskuse nebyla příliš živá. Budiž nám ale omluvou náročný program realizovaný již od brzkých ranních hodin.

Cestu do hotelu si krátíme vzájemným představováním se. Tuto aktivitu nenávidím už od dob střední školy, tudíž ji čistě náhodou po vzoru ostatních Plzeňáků zaspávám. Do hotelu dorážíme v pozdních večerních hodinách. Někteří účastníci jsou z vybraného F1 hotelu trochu v šoku, ostatní to neřeší. Pravda, není to žádný Ritz, ale na přespání bohatě stačí. Navíc jsme tak unaveni, že by si řada z nás ustlala v podstatě kdekoli.

Není nám dopřáno mnoho spánku, ale protože jsme teprve na začátku našeho putování Paříží a všichni ještě máme dostatečné zásoby jídla a pití, nevadí nám to. Páteční ráno začínáme stylově výletem na Eiffelovu věž. Při vstupu jsme drze předběhnuti jinou skupinkou turistů. V této chvíli se ale Tomáš projevuje jako skutečný náčelník a předbíhajícím zloduchům vysvětluje, že takhle by to, pánové, opravdu nešlo! Z Eiffelovy věže pozorujeme Paříž zahalenou do ranní mlhy a prozářenou prvními slunečními paprsky. Je nádherná, bez debat! Nechce se mi tísnit v přecpaném výtahu, a tak z druhého patra scházím dolů pěšky. O to víc si užívám výhled. Dole u východu se na nás sesype skupina černých prodejců malých kovových Eiffelovek, každý ji samozřejmě nabízí za tu nejvýhodnější cenu, a protože jsme to „my“, nabízí nám ještě extra slevu. Unikáme ze spárů těchto podnikavých prodejců a už se na nás vrhá zahalená žena. Ptá se, zda hovoříme anglicky, a podává papírek s anglicky psaným textem o tom, odkud pochází, že hledá svého ztraceného bratra … dál se neobtěžuji ani číst. Zanedlouho ale potkáváme další ženu se stejnou prosbou a stejným papírkem a jim podobných pak ještě během našeho pobytu celou řadu. Je s podivem, kolik lidí hledá v Paříži ztraceného bratra!

Máme před sebou ještě spoustu zastávek – Invalidovnu, úzce spjatou s francouzskou vojenskou historií, Museum Rodin, kde vzhledem ke krásnému slunečnému počasí řada z nás vzdává prohlídku interiéru a raději tráví vymezený čas procházkou v zahradě zaplněné sochami. Lucemburské zahrady jsou plné relaxujících lidí posedávajících na židlích i na trávě a vychutnávajících si prosluněné všední odpoledne a pohodu nadcházejícího víkendu. Cestou na Pantheon se skupina „bagetchtivých“, která nedodržela čtyřminutový rozchod před pekárnou, téměř ztrácí ve spletitých pařížských uličkách, které na pohled vypadají mnohdy téměř totožně. Navštívíme společně ještě Pantheon, v jehož podzemní kryptě jsou pochováni významní francouzští umělci, myslitelé a vědci. Dalším cílem je Notre Dame. Pak přichází chvíle, kdy se naše parta trhá na dvě části. Gurmánská se rozhoduje dát vale dalším památkám toho dne a dává přednost posezení a vybranému jídlu v nějaké příjemné restauraci. Cestovatelská skupina má v batozích ještě řízky z domova a touží se projít Latinskou čtvrtí a čtvrtí Les Halles. Přidávám se k cestovatelům. Zde je náčelníkem Tomášem vyhlášena první dílčí soutěž. Kdo objeví vhodné místo na rychlou večeři, získává malou Eiffelovku. V této chvíli, kdy sepisuji své pařížské postřehy, se na ni zrovna pyšně dívám, krásně se mi vyjímá na pracovním stole. Následuje další soutěž. Přívěsek na klíče ve tvaru věže získá ten, kdo vyběhne po schodech uvnitř fontány až na vrchol a zpět. Tato soutěž ovšem nejenže nemá svého vítěze, nemá ani žádné účastníky. Vzhledem k tomu, že se Tomášovi podařilo zakoupit velmi výhodně pět Eiffelovek za jedno euro, jsem zvědavá, jaká další soutěž nás ještě v průběhu naší cesty čeká.

Ani dnes nemá řada z nás sílu řešit útulnost a čistotu hotelu a upadáme do komatu, ze kterého jsme vytrženi v sobotu opět časně ráno, přičemž tentokrát už je vstávání náročnější.

Obchodní čtvrť La Défense nás vítá svými moderními stavbami a mrakodrapy. Na někoho působí uměle, futuristicky, ale musím říct, že v tom ranním tichu má své kouzlo. Dopoledne strávené ve Versailles je opět slunečné, zámek je na pohled skutečně půvabný, ale davy lidí proudících tam a nazpět nám lehce ubírají na zážitku a řada z nás dává přednost relaxaci v překrásných zahradách. Těším se na návštěvu La Villette, dřívějších jatek, která byla přetvořena v postmoderní centrum zábavy. Užívám si návštěvu ponorky a jsem při ní velmi vděčná za svoji drobnou tělesnou konstrukci; stísněné prostory nedávají příliš možností k pohybu. Procházíme kompletně celou expozici. Nejsem technický typ, ale baví mě, že si můžu řadu věcí osahat a vyzkoušet. V planetáriu nám promítli film. Hezký zážitek, kdyby si ze mě kolega po pravé ruce neudělal polštář a kolega po levé ruce mi dal svůj „translator“ dřív, než došel ke zjištění, že anglicky stejně nerozumí. Možná bych i věděla, o čem film byl. Oproti tomu podvečerní Montmartre je trochu adrenalinovější zážitek. Davy lidí proudících po ulicích hříšné čtvrti, spousta obchodníků snažících se člověka zatáhnout do svého krámku, pouliční prodejci s ryze značkovým zbožím od hodinek až po parfémy. Člověka mého vzrůstu to chvílemi až děsí a necítí se zde úplně nejbezpečněji. Pohled na Sacré Coeur za to však stojí. Stejně tak i toulka večerními uličkami přes náměstí malířů, kde se od naší cestovatelské party opět odděluje ta gurmánská. Perličkou na závěr dne je zastávka na Trocadéru a pohled na rozsvícenou Eiffelovku. Ani nevím, jestli se mi líbí víc ve dne nebo v noci. Asi v noci, když o tom tak přemýšlím, osvětlená je kouzelná (ale blikající už mi trochu evokuje kýčovitý vánoční stromeček, nemohu si pomoci).

Nedělní opět velmi brzké vstávání v kombinaci s balením zavazadel, a to vše bez teplé ranní kávy. To už je skutečně zkouška pevné vůle a sebezapření. Příjezd k Vítěznému oblouku je zpestřen očekáváním, zda po nás organizátoři nebudou chtít přebíhat šestiproudový kruhový objezd jako další soutěž o Eiffelovku pro toho, kdo přežije. V zájmu co nejmenších ztrát však dáváme přednost chvilkovému bloudění podchodem. Neděle mi ubíhala v trochu rozvláčném tempu, Alexandrův most se mi líbí, ale v Musée d´Orsay jsem zřejmě nedokázala docenit krásu moderního umění a – skutečně nevím, jak se to mohlo stát – zmožena náročným programem předchozích dní i já poklimbávám na vskutku nepohodlné lavičce. Omlouvá mě snad jen to, že v umělecké oblasti jsem svoji nadějně nastartovanou kariéru ukončila někdy okolo pátého roku věku spolu s odložením dětských omalovánek. Očekávala jsem, že Louvre ve mně vzkřísí padlého umělce. Nevzkřísil, ale neusnula jsem, přestože sedačky zde byly mnohem pohodlnější než v předchozím muzeu! Smířena s tím, že kulturní barbarství ve mně zvítězilo nad citem pro umění, jsem si užívala zbytek neděle s ostatními v Les Halles a před Centrem Pompidou sledováním pouličního představení. Řada z nás sice nerozuměla ani slovo, ale přesto se královsky bavila a obdivovala to, jak si francouzský umělec na základě improvizace (nebo možná ne tak úplně) dokáže získat publikum. Čekání na autobus je okořeněno trochou adrenalinu, když se protahuje téměř na hodinu. Naši řidiči nás ale prostřednictvím mobilní komunikace svými hesly „Jedeme!“ a „Jsme na cestě!“ udržují v naději, že se domů přece jen dostaneme. Příjezd autobusu je však jen prvním předpokladem cesty domů. Hlavní podmínkou bylo složení výstupního testu sestaveného organizátory Hankou a Tomášem. Sankcí za neabsolvování je výstup na hranicích. Nutno podotknout, že otázky byly záludné, někdy až zákeřné a odpovědi mnohdy neznali ani sami zadavatelé výstupního testu. Nicméně prošli jsme všichni a bez ztrát na životech, ve zdraví i psychické pohodě jsme se šťastně vrátili do naší vlasti.

Za všechny „účastníky zájezdu“ bych skutečně ráda vyjádřila obrovské díky a pochvalu Hance Kalusové a Tomáši Blumensteinovi, báječným organizátorům našeho výletu, za bezchybnou organizaci, skvělý program a báječnou atmosféru, která nás provázela po celou dobu zájezdu. Doufám, že se za rok zase sejdeme při nějaké další akci v obdobně skvělé sestavě!

Autor: Alena Oudová