Díky moderním přístupům archeologie, historie a historické antropologie je možné znovuoživit některé prvky ze života lidí v různých časových obdobích naší minulosti. Centra, kde se jednotlivé poznatky spojují do komplexních expozic, se nazývají archeoparky, archeocentry či starším označením archeoskanzeny. Jedná se formu muzeí pod širým nebem, kde na místo vitrín a popisných tabulí najdete skutečné stavby pravěkých či středověkých domů, do kterých lze vstoupit a prohlédnout si často i nějaké jednoduché vybavení takových staveb. O víkendech, svátcích nebo zvláštních akcích je pak možné ve vesničkách navštívit jejich obyvatele, kterými bývají členové různých spolků zabývajících se historickými dovednostmi a někdy přímo i archeologové věnující se tzv. experimentální archeologii. Taková místa najdeme i u nás a na několik z nich přidáváme souřadnice pro vaše improvizované víkendové časostroje.

Čas pro přistání: Pravěk

Doba lovců mamutů, prvních zemědělců a zpracovatelů železa ožívá v české krajině v malebném místě zvaném Křivolík nedaleko České Třebové. Uprostřed lesů vyrostlo několik staveb a ohrad. Sdružení budující vesničku chová také několik ovcí, koní a prasat dotvářející kolorit pravěkého až raně středověkého osídlení. Mimo staveb si zde můžete prohlédnout na příklad barvířovu zahrádku, kde se pěstují rostliny k výrobě barviv pro textil, nebo posvátné místo určené pro obřady. Obyvatelé vesničky občas vyrážejí na cesty jako kupecká karavana a prezentují pravěké dovednosti i na dalších místech. (Další informace: www.krivolik.cz)

Ve vesničce Všestary vybudovala katedra archeologie Univerzity v Hradci Králové centrum experimentální archeologie, kde mimo venkovních pravěkých staveb najdete také moderní expozici zahrnující informace o pravěkém osídlení, archeologické nálezy a modely. Výstava je přístupná za každého počasí a v budově zázemí si v dílně a dětské herně můžete některé pravěké dovednosti hned vyzkoušet. Archeocentrum pořádá také různé workshopy a ukázky jako štípání pazourku pro použití v pravěkých nástrojích. (Další informace: www.archeoparkvsestary.cz)

Keltský kmen Bójů z období mladší doby železné by se mohl nastěhovat do vesničky v archeoparku v Nasavrkách nedaleko Chrudimi a pravděpodobně by se zde cítil jako doma. Mimo obytné stavby a výrobní areály je zde postupně budováno také mohutné opevnění chránící podobná keltská sídliště. Stejně jako v Křivolíku či Všestarech se zde během různých akcí můžete setkat s obyvateli v dobových oděvech, špercích a obuvi vyráběných na základě archeologických nálezů. (Další informace: www.skanzennasavrky.cz)

Čas pro přistání: Raný středověk

Do dob Velké Moravy zavítáte poblíž Uherského Hradiště v archeoskanzenu Modrá. Sídliště starých Slovanů je zabydlené hospodářskými zvířaty. Prohlédnout si zde můžete jednotlivá stavení či kostelík. V archeoskanzenu můžete navíc přespat nebo si naplánovat svatební obřad. Během edukačních akcí se zde věnují i ukázkám tavby kovů a vyhlášeným svátkem, na který se sjíždí „staří Slované“ z celé republiky a celá vesnička praská ve švech, jsou oslavy slunovratu těsně před začátkem prázdnin. (Další informace: www.archeoskanzen.cz)

Čas pro přistání: Středověk

Kontrastem k rozsáhlým kamenným hradům je středověká vesnička Villa Nova v Uhřínově poblíž Deštného v Orlických horách, kde se dostanete do období 13. století. Dřevěné obytné domky či stáje pro zvířata vás překvapí svou skromností. Během víkendových akcí s ukázkami řemesel se vypaluje keramika nebo si zde můžete zkusit umlít mouku. (Další informace: www.villanova.cz)

Nejmladší ze zde představovaných archeoparků je archeocentrum v německém Bärnau nedaleko Tachova. Tento rozsáhlý projekt sám o sobě nabízí procházku několika staletími od raného do vrcholného středověku. Můžete si projít slovanské osídlení, dřevěný hrádek či hostinec ze 13. století. Nově zde vzniká také několik staveb z období Karla IV. Archeocentrum je součástí českoněmecké spolupráce, takže veškeré materiály na místě najdete také v češtině. (Další informace: www.historicky-park.cz)

Šťastnou cestu

Ač se na všech zmíněných místech můžete na chvilku propadnout do minulosti, tak podrobné informace o jejich výstavbě a jednotlivých akcích, kdy na místě potkáte dobové obyvatele, najdete na internetu. Archeoparky jsou navíc schopné po předchozí domluvě zajistit specializovaný program pro školy, kde si děti mohou vyzkoušet dovednosti od vrhání oštěpem či mletí mouky v rámci školního výletu.

Autor: Veronika Pilná

Jak moc bylo rozšířené povědomí o Mense počátkem devadesátých let?

Společnost se o Mensu prakticky začala zajímat až v době po založení gymnázia. Byli jsme nevelká komunita, členové se mezi sebou dobř

e znali, ne všichni ale chtěli školu. Byl to příliš velký závazek. Přáli si, aby Mensa zůstala debatním klubem. Trvalo to pak ještě několik let, než gymnázium oficiálně přijali.

Gymnázium Buďánka vzniklo na jaře roku 1993 jako jedna z prvních soukromých škol. Kde se vlastně vzal ten nápad?

V pětadvaceti jsem vydal knihu Škola je hra, ve které jsem se zaobíral problematikou zprostředkování výuky dětem tak, aby pro ně byla zábavná. Dodnes se jí prodalo na 22 000 kusů. A mimo jiné si ji koupila i Kateřina Havlíčková, která si s psycholožkou Evou Vondrákovou pohrávala s myšlenkou založit Mensa gymnázium. To byl asi ten první moment. Společně jsme pracovali na projektu, který jsme pak předložili ministerstvu školství.

A jak reagovalo ministerstvo?

Bylo nedlouho po revoluci, úředníci byli zmatení a v situaci se příliš neorientovali. Ale neškodili. řekli jsme, že chceme žáky hodnotit slovně, a oni to odsouhlasili. V té době neměli žádné nástroje, žádné vyhlášky, jak nám to zakázat.

Slovní hodnocení, to musela být taková menší revoluce.

Slovním hodnocením to začínalo, ale později jsme zjistili, že nestačí pokrýt všechna kritéria. Učitel, který chce takové hodnocení aplikovat, musí přehodnotit svůj styl, nemůže učit standardně. Škola byla zpočátku úplně maličká, první rok jsme měli jen třicet studentů. Takové rodinné prostředí, kde se všichni znají.

Jen třicet studentů? A kolik se jich hlásilo?

Strašně moc. Stovky. Druhý rok se jich přihlásilo asi tisíc. Rodiče pak často nechápali, proč se zrovna jejich dítě nedostalo – vždy? přece bylo jedničkář. Známky pro nás ale nebyly rozhodující. U dětí se zkoumala hlavně struktura inteligence a osobnosti. Za tím účelem dělaly IQ a psychodiagnostické testy, také jsme si od nich nechali něco nakreslit. řídili jsme se zásadou, že špatný výsledek může být náhoda, dobrý ne.

Pěkná zásada, ale fungovala?

Je pravda, že se k nám i tak dostávaly děti, které třeba po půl roce musely odejít. Školní systém jsme nastavili svobodně, hodně nekonformně. Někteří ale byli zvyklí na diktát biče – najednou si mysleli, že když tam bič není, že můžou skákat po stropě. Tehdy jsme to neuměli řešit jinak, než že jsme rodičům řekli, ať? ho vezmou na klasickou školu. V některých případech ale rodiče studenty odhlásili sami – nevěřili, že náš přístup může fungovat.

Ale děti s poruchami učení jste si tam nechávali.

Těch bylo požehnaně. Mezi opravdu chytrými dětmi jsou takové poruchy velmi časté. A jen výjimečně mají schopnosti rovnoměrně rozložené: některé děti byly geniální v matematice, ale dysgrafici a dyslektici, neschopní přečíst knihu nebo napsat gramaticky správnou větu. A obráceně, byli tam tací, kteří bravurně ovládali několik jazyků, ale neuměli sečíst pár čísel.

Fascinuje mě, že jste tak pestré „stádo“ dokázali vůbec ukočírovat.

Rozhodli jsme se, že do toho půjdeme s obrovskou tolerancí. A když se zjistilo, že dítě v jedné oblasti vyniká, tak se mu jinde nechávala volnost.

A nedělalo jim to pak problémy, když se hlásili na vysokou?

Některým ano. Jednoho kluka si s sebou nesu, že jsem mu třeba mohl víc pomoct. Na Buďánce si zvykl, že všechno přichází tak nějak samo. Po škole šel na matfyz a hned v prvním semestru vyfasoval profesora, který bazíroval na tom, aby studenti znali jeho skripta. Tomu klukovi by úplně stačilo je prolistovat. Jenže on na to koukl a řekl si, že takovou pitomost prostě číst nebude. Skončilo to tak, že vyletěl nejen z předmětu, ale i z matfyzu.

Ale to je strašná škoda…

To je jedno z rizik u chytrých dětí. Byly tam děti geniální i na poměry skupin, které jsme sestavovali napříč ročníky. Takové jsme chválili, říkali jim, jak jsou dobří. To ale byla chyba, protože mohli vyčnívat v relaci k ostatním, ale ne v relaci ke svým možnostem. Takže jsme je měli chválit, ale zároveň motivovat. Dotlačit je k tomu, aby svých možností plně využívali.

Ale není nakonec chyba v mezilidské komunikaci? Že jste ke studentům přistupovali přátelsky a otevřeně a oni se tu najednou setkali s autoritou, která nic takového nepřipouštěla? Vy jste je vlastně ochudili o to středoškolské peklo, kterým by si každý student měl projít.

To jsme je ochudili, ano. Na druhou stranu jsme je spoustu věcí naučili. Když k nám přišli ze základky, byli zvyklí opisovat, co učitel napsal na tabuli. Zato my je stavěli do situace podobné výuce na vysoké škole.

Pamatujete si ještě někoho ze studentů?

Ale já si pamatuju na všechny! I tež jsem s nimi hodně v kontaktu. S partou těch „služebně nejstarších“ se scházíme několikrát do roka. Slavíme spolu Vánoce, silvestry … spontánně, bez větší organizace.

A co učitelé? Na ty máte jaké vzpomínky?

Kantory jsme sháněli různě, většinou přes osobní kontakty. Na začátku jsme měli vizi, aby u nás učili profesoři z vysokých škol. Vzhledem k inteligenci těch dětí to nebylo od věci, jenže většina pedagogů nedokázala zvládnout třídu třeba dvanáctiletých dětí. Proto za sebe náhradou posílali své lepší studenty, bylo jim kolem dvaceti. Z Martina Krynického se takto stal skvělý učitel a bezmála fenomén mezi matematiky.

Proč jste vlastně odešel z pozice ředitele?

Ty důvody se kumulovaly. Já byl strašnej workoholik – zanedbával jsem rodinu, zničil si manželství. Najednou jsem ztratil energii. Navíc jsme byli placeni hůř než učitelé na státních školách. Kvůli Buďánce jsem nechal plavat spoustu aktivit, které mi vydělávaly peníze, a postupně jsem se dostával do nezáviděníhodné finanční situace.

Copak se náklady a výlohy nepokryly ze školného?

Školné bylo v té době deset tisíc – jedno z nejlevnějších v Praze. Postupem let se samozřejmě navyšovalo, ale pořád se drželo zatraceně nízko.

A jaký pocit máte ze současné situace?

Dění na gymnáziu jde už dlouho mimo mě. Naposledy jsem se angažoval v roce 2007, kdy jsem pro něj pomáhal získat evropský grant. Škola je daleko větší, než co bývala. Možná to pomáhá její ekonomice, ale podle mě to škodí její atmosféře. Na druhou stranu, loni jsem se účastnil mensovního maturitního plesu a tam se děly věci v duchu, jaký pamatuju. Ten genius loci, ta míra nonkonformity a nestandardních vztahů… nic se nezměnilo. Z toho jsem měl radost.

Nevím, co si mám představit pod „nestandardními vztahy“.

Jednou v autobuse jsem slyšel nějaké dvě učitelky říkat, že jsme sekta. Zpětně myslím, že to v jistém smyslu trefily. Protože my byli prvotně komunita lidí. Každé ráno jsme se před začátkem výuky se studenty scházeli na čaj. Lidi tam přicházeli v hloučcích a snídalo se.

Ale to není sekta…

Jenže my v těch devadesátkách ty učitele strašně štvali. Studenti k nám totiž chodili rádi a o gymplu mluvili v superlativech. Všem připadalo zvláštní, že si na škole tykáme. V ratingových testech jako Scio a Kalibro jsme se s PORGem a Keplerem vždy prali o první místa, ale to je o kvalitách školy moc nepřesvědčilo.

Slyšela jsem, že váš film Gympl byl také do určité míry inspirován děním na Buďánce. Ne všechno v něm ale bylo vykresleno takhle růžově.

Film Gympl je adaptací mého románu Graffiti a ano, ten je hodně autobiografický. Začal jsem ho psát v době, kdy už jsem věděl, že se školou ukončím pracovní poměr. Ale oproti knížce jsou v Gymplu učitelé vykresleni zle, jako karikatury.

Čím to?

Protože běžný divák věci, co se děly na Buďánce, vůbec nepobere. Tomáš Vorel taky nebyl s to pochopit, že škola může být hezká a fungovat. Dnes bych to oddělil a natočil ne jeden, ale dva filmy: první o temném a syrovém prostředí Graffiti, druhý o škole buďánkovského formátu.

Co vy víte, možná se vám to ještě poštěstí…