Teď trošku něco pro ty, kteří mají rádi čísla:

Dozvěděli jsme se, že Ministerstvo spravedlnosti (dále budu uvádět již jen MS) mělo na letošní rok ze státního rozpočtu přiděleno 20,5 mld. Kč. K tomu, aby MS fungovalo tak, jak by mělo či jak se očekává od občanů tohoto státu, by mělo dostat na rok 30 mld. Kč, což je o necelých 10 mld. více. Zatímco tedy ostatní ministerstva dostanou na příští rok méně, paní ministryni se podařilo vybojovat o celou 1,5 mld. více, tudíž MS bude hospodařit s 22 mld. Kč, což můžeme uznat, je velkým úspěchem.

Z rozpočtu, který má MS k dispozici, jde 300 mil. Kč ročně na investice.

MS zaměstnává konkrétně ve své budově 340 zaměstnanců. Dále na 90 soudech celkem 3 036 soudců + dalších X civilních zaměstnanců, na 90 státních zastupitelstvích cca 2 000 státních zástupců, 10 000 lidí u Vězeňské služby (počítaje do toho jak příslušníky, tak civilní zaměstnance). Celkem se jedná o sumu cca 30 000 zaměstnanců.

Ví se zhruba o 30 % lidí v resortu MS, kteří „netáhnou“ a práci za ně oddě

Ročně se u soudu projedná 700 000 věcí. Průměrný proces trvá tři čtvrtě roku. Každý rok přibývá 10 % případů, ale noví soudci ne a ne se „vylíhnout“.

Denně vyjde vězeň v ČR rozpočet MS na 33 €, v SRN je to již 130 €. Ale co se samotného jídla týče, služební pes v resortu MS stojí na den 100 Kč, kdežto takový vězeň pouhých 45 Kč. To je také zajímavé zjištění. J

První z věcí, kterou paní ministryně po svém nástupu do funkce podstoupila, bylo zjišťování, kam „odtékají“ peníze, že jich MS má tak málo. Pro příklad mohu uvést, že do budovy MS docházela každý den firma, která zalévala všechny květiny v budově, což činilo 25 000 Kč měsíčně. Stejně tak výzdoba kanceláře paní ministryně činila za měsíc cca 28 000 Kč. Obě tyto zbytečnosti paní ministryně odstranila.

Velice zajímavé pro mne bylo zjištění, že soudci nemají žádné odměny. Přijde mi to demotivující, neboť „netáhla“ dostanou stejný plat jako „táhla“, která se nemají proč snažit (ono přesvědčení je sice hezká věc, ale chtě nechtě časem dojdou do stavu, kdy si položí otázku: ,,Mám já to zapotřebí, když ten lempl nedělá nic navíc a máme oba úplně stejně? Proč se tak snažím?“). Toto by jistě stálo za změnu, i když kde na to vzít peníze? A hlavně by se muselo zajistit důkladnou kontrolou, že ti, co mají najednou strašně moc „odklepnutých“ případů, je projednali opravdu důkladně, vzali v potaz veškeré skutečnosti a věc rozhodli při svém nejlepším vědomí a svědomí, ne proto, aby dosáhli na odměnu za počet projednaných kauz.

Paní ministryně nám sdělila, že není motivována být, co se pronájmu nevyužívaných prostor patřících MS týče, dobrou manažerkou, neboť veškeré peníze, které do pronájmu prostor (např. do ubytování v Justiční akademii přes léto) vloží, už nikdy neuvidí zpátky. Povlečou se postele, vyperou se cejchy, to vše něco stojí. Místo aby se jí toto vrátilo na ceně za ubytování, s těmito penězi se může rozloučit, dostává je totiž Ministerstvo financí. Stejně tak toto ministerstvo kasíruje i peníze, které se strhávají vězňům z výplaty, kterou dostanou na úhradu nákladů věznění. I tam se však nejedná o nijak závratné částky. Údajně dostávají 1 500 – 2 000 Kč. (Teď si jen nejsem jistá, jestli jsem si neseděla na uchu, když paní ministryně vysvětlovala, zda je to částka, kterou dostanou po stržení všeho, či částka, kterou dostanou od firmy celkově. Ve druhém případě by se totiž musely firmy přetrhnout o dovážení práce do věznic, neboť tak levně jim práci nikdo nikde neudělá.) Ti, co mají invalidní důchod, si jej mohou ponechat celý, na ten jim nikdo sahat nesmí.

Byla jsem zvědavá, jak se bude praktikovat trest ukládání domácího vězení, který má od Nového roku své místo v novém trestním kodexu. Praktikovat se bude údajně přes nedostatek financí na technické vybavení (počínaje GPS-náramky, konče výpočetní technikou, která bude kontrolovat pohyb osob vybavených náramky) tak, že budou chodit v době, kdy mají být „odsouzenci“ doma, do jejich domácností kontroly. Tyto mají vykonávat pracovníci Mediační a probační služby a dalších 90 lidí, kteří budou zaměstnáni jen na danou činnost. Až tak po devíti měsících, kdy proběhnou všechna výběrová řízení na firmu, která bude dodávat technické vybavení MS, možná systém bude fungovat tak, jak to měl zákonodárce v úmyslu. Čili jsem se utvrdila v jednom, opět budou všichni prvním dnem, kdy má něco fungovat, strašně překvapeni, že to už má fungovat, protože ještě vůbec nic není a nejsou na to peníze, natož aby proběhl nějaký zkušební provoz. Za příklad může posloužit spuštění systému v lékárnách, kdy se musí vydávat léky obsahující pseudoefedrin jen na recept a po zapsání občanského průkazu toho, kdo si lék vyzvedává, do systému. Stejně tak i systém datových schránek, kdy ti, co by je měli mít jako jedni z prvních (můžu uvést zrovna soudy, když už se bavíme o MS), je opět nemají.

Velice zajímavou kapitolou bylo i řešení problému, co s těmi čtyřmi procenty platu, o které mají přijít státní zaměstnanci od Nového roku, paní ministryně provede. Zamýšlela se nad variantou propustit čtyři procenta lidí, když je nedostatek sil? Navíc by to musela udělat v rámci organizačních změn, každému z nich by bylo nutné dát odstupné. Tím by se peníze neušetřily. Snížit platy jen tak někomu nemůže, na to nemá pravomoc. To je v rukou vlády, aby odsouhlasila nový právní předpis, kterým se sníží tarifní tabulky o 4 %. Sebrat zaměstnancům odměny? Ty údajně nedosahují ani těch 4 %, takže to problém také neřeší. Nezávidím paní ministryni, že stojí před takovýmto problémem. Ať totiž udělá cokoli, vždy se najdou hloupí lidé, kteří ji odsoudí, i když se to bude snažit provést podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Přeji paní ministryni ještě mnoho krásných dní ve výkonu své funkce, ať už se jedná o měsíce či roky. Určitě je to velice zajímavá zkušenost, kterou by měl alespoň jeden den podstoupit každý z těch remcalů, co čtou bulvár a sledují bulvární televizní zpravodajství, umějí jen nadávat v hospodě nad pivem, vše vědí nejlépe a se vším si umějí poradit. Ono by je pak takové to prázdné tlachání velice rychle přešlo.

Jednu veselou připomínku ještě na závěr. Říká se „darovanému koni na zuby nekoukej“, avšak propiska z MS (která, doufám, že byla určena k odnesení domů) jaksi bojkotuje moji práci na ulici. Dávám-li lidem podepsat pokutové bločky, nějak se jí nechce a nechce psát. Je zvyklá na teplíčko a to je špatné, protože já pak musím nosit propisky záložní. Že by se mi ta propiska snažila něco naznačit?

Autor: Helena Kolská alias Helča Kolča

Daniela Kovářová vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (1987). V 90. letech začala spolupracovat s Českou advokátní komorou. Od konce 90. let aktivně publikuje, napsala desítky odborných článků v právnických časopisech. Je literárně činná, vydala dvě knihy povídek a pracuje na dalších knihách. V květnu 2008 byla jmenována ředitelkou Justiční akademie, jejímž předmětem činnosti je vzdělávání soudců, státních zástupců a dalších justičních zaměstnanců. Daniela Kovářová je vdaná a má dvě děti.

V rozhovoru s paní ministryní se záměrně vyhýbáme současné politické situaci, dění kolem předčasných voleb, udělování titulů na plzeňské právnické fakultě atd. Bylo by určitě zajímavé se zeptat, ale chtěli jsme udržet informace z rozhovoru nadčasové. Situace v těchto kauzách se mění každým dnem a vzhledem k uzávěrce tištěného i elektronického čísla časopisu by už informace nemusely být aktuální. Účelem mensovního časopisu také není suplovat denní tisk, rozhovor proto budeme směrovat k členství a aktivitám Daniely Kovářové v Mense.

Kdy jste začala vnímat svoji vysokou inteligenci?

Mám-li být upřímná, nikdy jsem neměla pocit, že bych oplývala vysokou inteligencí. Naopak před lidmi, kterým to myslí, mám celoživotně velký respekt.

V čem si myslíte, že pro vás byla inteligence v životě nejpřínosnější?

Byť je mi znám bonmot, dle něhož je IQ pouze číslo udávající schopnost řešit testy IQ, její největší přínos vidím ve schopnosti pochopit jevy a události kolem nás. Z vlastní zkušenosti vím, že samotné vysoké IQ nezaručuje ani štěstí ani vysoké pracovní uplatnění (koneckonců žiji s členem Einsteinovy společnosti).

Jak a kdy jste se dozvěděla o Mense? 

Od šestnácti let se zajímám o sci-fi a s Mensou jsem se poprvé setkala na některém z conů, v jehož průběhu jsem se zúčastnila přednášky Honzy Fikáčka a následně testování IQ.

Co vás přivedlo k myšlence nechat se otestovat? Kdy jste se nechala otestovat?

Jak jsem odpověděla na předchozí otázku, šlo o okamžité rozhodnutí a spolu s kamarádem Alešem Boháčem jsme tehdy testem úspěšně prošli, což nám umožnilo o několik měsíců později za vydatné pomoci tehdejšího předsedy Mensy Jana Fikáčka založit pobočku Mensy ČR v Plzni.

I když se situace oproti minulosti již zlepšila, pořád je málo žen ve vysokých (nejenom) politických funkcích. Ví vaši kolegové o tom, že jste členkou Mensy? S čím se „srovnávají“ lépe, s tím, že jste žena, navíc krásná blondýna, anebo s tím, že jste vysoce inteligentní?

Pro uplatnění v životě považuji za důležitější další formy inteligence, zejména inteligenci emoční. Všichni mí kolegové ve vládě jsou absolventi vysokých škol, o jejich inteligenci tedy nepochybuji, na druhé straně kvalitu člověka vidím v celém souhrnu dalších schopností a dovedností, z nichž si např. cením tolerance, smyslu pro humor nebo velkorysosti.

Jako blondýna ovšem musím přiznat, že v některých komunikacích zejména se silnějším pohlavím je praktičtější inteligenci skrývat a zesílit barvu vlasů. Bez ohledu na výšku IQ je udivující, jak barva vlasů zabírá.

Co si myslíte obecně o přístupu našich spoluobčanů k nadaným lidem?

Cítíte v tomto přístupu nějaké změny?

Domnívám se, že naše společnost má pro nadané lidi pochopení, které je někdy doprovázeno bezuzdným obdivem k celebritám. Vzpomínám si na své krátké působení ve správní radě gymnázia Buďánka a z této doby vím, že provozování školního zařízení pro nadané děti není jednoduché.

Jak zvládáte sladit mimořádně náročnou práci a péči o rodinu? Máte aspoň malinko času i pro sebe? Kde/jak nejraději relaxujete?

Obávám se, že vše zvládnout na sto procent není reálně možné, občas jsem plna výčitek svědomí, neboť od dětí utíkám do práce a z práce zase domů. Bez obětavé chůvy a hospodyně bych určitě nebyla schopna chod domácnosti zabezpečit. Času pro relaxaci mi zbývá málo, ale pokud je to možné, s oblibou relaxuji u četby knih, při lázeňských procedurách, při malování a výrobě šperků.

Co vás přivedlo k rozhodnutí vstoupit do vysoké politiky? Jak nyní své rozhodnutí hodnotíte?

Šlo o souhru šťastných náhod a o štěstí. Z odstupu sedmi měsíců svůj souhlas s nominací vidím jako rozhodnutí naivní, i když ani dnes bych se nerozhodla jinak.

Co se tím nejvíce změnilo ve vašem životě?

Nejzajímavější pro mě je vidět do rozhodovacích procesů a zjišťovat, jak se tvoří strategická rozhodnutí. Na druhé straně jsem přišla o soukromí a o kus vlastní přirozenosti a poznala na vlastní kůži práci médií.

Jak se vyrovnáváte s pozorností veřejnosti? Kdy vám nejvíce vadí? Jak snášíte mediální pozornost?

Zájem médií při soukromých aktivitách je naštěstí minimální a se zájmem veřejnosti jsem se zatím setkala jen v pozitivním smyslu.

Pod pseudonymem Ida Sebastiani (jméno babičky, která byla Italka) jste vydala knihu sci-fi povídek s názvem Minutové povídky. V září 2009 vyšla druhá kniha Láskyplné povídky, rozepsané máte Justiční povídky a Erotické povídky. Co je inspirací pro vaši literární tvorbu? Na jaká témata píšete nejraději?

Inspiruje mě každodenní život a do svých povídek transformuji zážitky vlastní i svých přátel. Někdy je předem upozorňuji, že jejich příběhy použiji, ale postavy, s nimiž rozehrávám literární děje, začnou obvykle jednat a žít vlastním životem, takže výsledný příběh nemá s reálným motivem příliš společného. Mám ráda příběhy s tajemstvím a špatné konce a povídka mě plně uspokojí zejména tehdy, má-li zvláštní zakončení.

Sledujete stránky Mensy České republiky? Chystáte se zúčastnit nějaké mensovní akce?

(pozn. autorky – V listopadu se speciálně pro mensany v prostorách Ministerstva spravedlnosti uskutečnila přednáška spojená s besedou s paní ministryní na téma Vyhlídky justice v ČR a Osobní postřehy z předsedání Rady EU, kterou navštívil velký počet členů.)

Dříve jsem webové stránky sledovala, ale v současné době mi nezbývá příliš času k surfování po internetu. Počítač používám jako pracovní nástroj a jsem ráda, když stihnu prolistovat tištěnou verzi časopisu, než mi poštou dojde další číslo.

Dříve (za předsedy Jiřího Bělohlávka) jste byla aktivní členkou Mensy; čemu jste se v té době věnovala? Zúčastňovala jste se akcí a/anebo jste i akce organizovala? Jak si ve vašich očích stojí dnešní Mensa ve srovnání s tehdejší Mensou?

Připouštím, že se lehce nadchnu pro vše, s čím se setkám, takže i v Mense jsem byla zejména kolem let 1995 – 1999 poměrně aktivní. S radou Mensy i s Jirkou Bělohlávkem jsem zažila zajímavé období a děkuji jemu i Vaškovi Fořtíkovi, že mi dali možnost tuto zkušenost zažít. V roce 1999 mé aktivity přerušilo narození syna, a protože jsem nepřerušila advokátní praxi, na přelomu let 1999 a 2000 jsem byla nucena některé aktivity ukončit, neboť den měl a dosud má bohužel jen čtyřiadvacet hodin.

Dnes je Mensa rychlejší a modernější, její aktivity se rozrůstají a věřím, že oslovuje větší publikum. Držím jí palce k moudrému vedení a zajímavým aktivitám.

Paní Kovářová, děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v náročné práci. Pokud vám čas dovolí, rádi se s vámi uvidíme na některé z mensovních akcí.

Daniela Kovářová exkluzivně pro časopis Mensa ČR poskytla ukázku své literární tvorby. Povídka je jedna z jejích nejnovějších.

Autor: Zuzana Šimková, foto Luděk Kovář