Klíče zachrastily v zámku a do předsíně vstoupili dva mladí lidé. „Dobrý den“ špitl dívčí hlas. „Ne nepřezouvej se. Stejně hned půjdeme“ prohlásil mladík.

Chodbou prošli do kuchyně. Na opotřebované kuchyňské lince stál špinavý hrníček. Stěny zdobilo několik zašlých obrázků. U jídelního stolu seděl starší pán. Pohled upíral na stoličku v rohu.

„Dobrý den“ zopakovala dívka. „Ahoj dědo,…“ pozdravil i jeho vnuk. „…máma ti zase něco uvařila, musíš si to jenom ohřát.“ Muž nereagoval. Mládenec vybaloval jídelní nádoby a začal vysvětlovat: „Nelekej se, že neodpovídá. Nepromluvil už pár let…Od smrti babičky myslím.“ „A proč se pořád dívá do toho rohu?“ zašeptala ona. „Klidně mluv nahlas – už moc nevnímá…Proč do rohu? Ani nevím. Asi tam dřív sedávala babička…Dědo?“ Obrátil se zpět k muži a položil mu ruku na rameno. „Teta ti přijde zase ve čtvrtek uklidit. Hlavně si nezapomeň brát léky. My už jdeme. Ahoj.“ „Nashledanou.“ Rozloučili se a za chvíli za nimi zaklaply dveře. Ale ještě chvíli doznívaly hlasy: „Táta tvrdí, že už moc dlouho nevydrží…“

Muž neustále nespouštěl oči ze stoličky v rohu. Marie tam nesedávala ráda. To spíš na židli po jeho pravici. Své místo tam mělo něco jiného. Objevilo se to jen pár dní než… Děvčátko v bílých šatičkách. Sedělo v rohu takřka bez hnutí. Vstát ji viděl jen jednou v ten moment. Pak se hned zase usadila a byla tam všechny ty roky. Často na sebe zírali celé hodiny. Zvykl si na to, že ji ostatní nevidí. Nebo jen ignorují? Také se o to pokoušel. Bez úspěchu.

Dříve myslel, že to nebude dlouho trvat a vstane i kvůli němu. Dohánělo ho to k šílenství. Ale čtyři létaa stále nic. Možná je už na čase s tím skončit. Ano, nebrat ji na vědomí. Pokoušel se o to již tisíckrát, ale dnes se to konečně povede. S nově nabytým odhodláním se otočil ke kuchyňské lince.

V tu chvíli se děvčátko zavrtělo a vyskočilo na nožky.

Autor: Renata Macholdová

Žena běžela. Krátké, hnědé vlasy s modrým melírem měla slepené potem a krví. Běžela. Do vytřeštěných očí jí z rozbité hlavy stékaly kapičky nachu. Zoufale se jich chtěla zbavit, ale bála se jen zvednout ruku, aby nezpomalila. Za sebou uslyšela výstřely. Vyděšeně zasténala, pootevřené rty pobledlé a žmolkovité hnisem. Zkusila ještě trochu zrychlit, zesláblé nohy uklouzly na dláždění. Zamávala rukama. Mokré kočičí hlavy jí zatančily před očima, z pouliční lampy se stala rozmazaná šmouha, měsíc několikrát změnil své místo, až skončil schovaný někde za domy. Ozvalo se křupnutí a pravou paží jí projela ostrá, bodavá bolest. Snad i na chvíli ztratila vědomí, možná jí jen na okamžik vypověděl zrak. Náhle prostě ležela rozvalená mezi igelitovými pytli s odpadky. Zraněná končetina se nepříjemně ozývala, ale to jí teď nepřipadalo důležité ani v nejmenším. Nad sebou totiž uslyšela tiché, kovové cvaknutí. Se sebezapřením zvedla víčka. Stihla ještě zahlédnout hlaveň pistole, přiloženou ke kořenu svého nosu.

***

Děvčátko vykřiklo. Výstřel se zdál být blízko, tak blízko, až mu zalehlo v uších. Vyděšeně zakňouralo a skoplo z postýlky peřinu. Mělo strach. Na chodbě se ozvaly kroky. Bílé dveře pokoje se rozletěly a dovnitř vstoupila mladá žena. Měla milý, ale jaksi pokřivený úsměv, který už sám o sobě zaručoval, že jí děti přinejmenším nebudou důvěřovat. Na sobě měla modro-bílý stejnokroj zdravotní sestry. Bez zájmu se rozhlédla a když uviděla odkopanou dívku, zavrtěla hlavou.

„Už zase, Martinko?“ Přistoupila k ní, zvedla přikrývku a položila ji zpátky na ni.

„Měla jsi zase ošklivé sny?“ Martina přikývla. Slečna si povzdechla. „Tak se neboj a hezky hajej. Zítra půjdeme k panu doktorovi.“ Zkroutila obličej do jakéhosi povzbudivého výrazu a zase odešla. Dívenka ztuhle ležela na zádech a zírala na zašedlý strop. V jejích očích se leskl děs – ale ten děs nepocházel ze spánku. Byla to bázeň z toho, co bude následovat ráno.

I tisíc nočních můr je lepší než jediná  návštěva u toho… toho… zlého pána.

Trvalo dlouho, než opět usnula.

***

„Tak copak se nám dneska zdálo?“ zeptal se vyrovnaným hlasem psychiatr, dobromyslně se usmál – tedy alespoň podle něj dobromyslně, Martině to spíš připadalo jako nějaký škleb – a nabídl jí plechovku s gumovými medvídky. Dívka si jednoho vzala, něco zamumlala a s očima zabodnutýma do země si ho strčila do pusy.

„Cože?“ blýskl zuby doktor. „Nerozuměl jsem.“ Martina semkla rty a zatvrzele mlčela. Vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí. Ošetřovatelka postoupila o kousek dopředu a šťouchla ji do zad. „Odpověz panu Holému, Martinko.“ Dívka znovu něco zabrblala, tentokrát však bylo rozumět konci: „– kuju.“ Doktor si povzdychl a naklonil se přes stůl.

Děvčátko plaše zvedlo zrak a pokusilo se trochu odsunout, žena za ní jí v tom však zabránila.

„No tak, proč se mě bojíš? Jsi přece hodná holčička a já ti nechci ublížit. Jen mi řekni, co se ti zdálo a budeš moct jít.“ Martina se s nadějí ohlédla ke dveřím. Pak se obrátila zpátky. Začala se mírně třást a pohupovat se na židli dopředu a dozadu.

„Tak jo. Zdálo se mi,“ špitla tiše a polkla, „že jsem někdo jiný. Že jsem – taková – taková v-vysoká a mám hnědé vlasy s modrými proužky. A že běžím. M-mám strach a běžím. A pak zakopnu a něco se mi stane s rukou a mě to moc a moc bolí a vím, že se něco špatného stane, chci utéct, ale nemůžu, protože když otevřu oči, tak ležím na zemi a pak – pak umřu a mě to strašně bolí, ale stejně vím, že to ještě neskončilo, že se probudím někde jinde, ale že Oni mě budou pořád pronásledovat, a že mě nikdy nebudou mít rádi, ale já za to přec nemůžu, já jim nic neudělala…“ Poslední slova už drmolila do dlaní. Pak se ozvalo tiché škytnutí a začala plakat. Žena ji chytila okolo ramen. Martina brečet přestala, ale s jakýmsi odporem se odtáhla na kraj židle. Ošetřovatelka bezradně pokrčila rameny.

Doktorův ztuhlý výraz vystřídalo nepřesvědčivé zavlnění v tváři, které mělo být zřejmě úsměvem. „A jak jsi v tom snu umřela, Martinko?“ Dívka vzhlédla a znovu škytla. Oči se jí zalily dalšími slzami.

„Zastřelili mě… Oni mě zastřelili…“

„Oni?“ zeptal se Holý nechápavě. „Jací oni?“ Zavrtěla hlavou a utřela si tváře do rukávů pyžamka.

„O Těch se nemluví. Oni nechtějí, aby se o Nich mluvilo.“ Psychiatr se shovívavě usmál a podal jí papírový kapesník, aby se mohla vysmrkat. Přijala ho s podezřívavým, nejistým pohledem. Dala si při tom záležet, aby se doktora nedotkla.

„Tak se neboj a pověz mi to. Já to nikomu neřeknu, neboj. A sestřička také ne. Že ne, sestři?“  Žena přikývla a s lehkým zájmem se na ni podívala. Dívka si povzdychla. Vypadala při tom gestu směšně, ale oba dospělé ani nenapadlo, aby se smáli. Upřeně na ni zírali. Martina se pod těmi hltavými pohledy necítila dobře.

„Já,“ šeptla nakonec, „já jim říkám Strašáci. Ale slyšela jsem, jak je oslovují ostatní. Něco jako… Šediv-vá, to – Šediváci. Ale… N-ne, teda, j-já nevím -“ Holý jakoby chápavě přikývl. „Nebo – nebo – “ dívka se náhle usmála, „vlastně vím, takhle: Podzimní. Určitě Podzimní, ano, tak je to.“ Doktorovi něco cuklo ve tváři a oči se mu za úzkými obroučkami brýlí stáhly. „Aha,“ řekl ledově a zaklonil se na židli zpátky. Martina sebou trhla, jako by ji udeřil.

„Takže žádné zlepšení, ano? V tom případě budeme muset zesílit dávkování, protože současné prášky zjevně nezabírají. A taky bychom měli omezit styk s ostatními dětmi, zdá se, že ji to pouze rozrušuje.“ Ošetřovatelka přikývla. Martina se roztřásla ještě víc, bledé čelo se jí orosilo potem.

„Můžete jít.“ Dívka se opět rozplakala.

***

Z trouby se nesla sladká vůně koláče. Dívka zvedla hlavu od úkolů a zvědavě pach nasála. Rozesmála se.

„Jablečný, mami?“ Žena se otočila od sporáku a s úsměvem přikývla. „Díky!“ Vyskočila, oběhla stůl a objala ji. „Mám tě ráda.“ Byla už stejně vysoká jako matka, ale podvědomě se krčila, aby se mohla v jejím náručí lépe schoulit. Žena ji pohladila po vlasech.„To víš, moje Holčičko, co bych pro tebe neudělala. Vždyť máš narozeniny!“ Dívka překvapeně vzhlédla. „Kolikáté vlastně, mami?“ „Přece patnácté, hlupáčku!“ Dívka se šťastně usmála a znovu se k ní přitiskla.„Když já to nepočítám! Hlavně že jsem s tebou a – “

„A?“ zeptala se tiše matka a začala se pohupovat. Dívce to připomnělo kolébku. „A se svými vílami, přece! Vy jediné mě neopustíte!“ Žena si někde nad ní povzdechla a dala jí pusu do vlasů. „Ale víly přece nejsou, maličká.“ Dívka se zachvěla a odtáhla se. Oči se jí zaleskly slzami.

Ale víly přece… „Ale víly – “ Ony přece jsou! Jsou všude, všude okolo, jen se správně dívat… „Ony jsou, mami, podívej!“ Žena zavrtěla hlavou a pohladila ji po tváři. „Ne, tohle už musíš vědět, Holčičko. Vždyť je ti dneska patnáct! Nejsou.“ Dívka tiše zasténala a chytila se židle, aby neupadla.

„Proč to říkáš, mami, proč to říkáš?! Ach mami… To bolí… To hrozně bolí…“ Hlava jí třeštila, jako by v ní měla nejméně stovku permoníků. Byla tak slabá…

Tohle není sen. Byl to cizí hlas, ale nevadil jí. Měla pocit, že k ní patří.

Vždyť já vím. Je to tak jasné! Proč jsem si toho nevšimla dřív? V duchu se rozesmála. TAK jasné… Já už nejsem Holčička…

„Martino? Drahoušku, co je ti?“ Nemohla odpovědět. Už ne. Omdlela.

***

Dveře pokoje se otevřely. Dovnitř nakoukla ošetřovatelka. Dneska měla na hlavě místo předepsané čepičky věneček z umělohmotného listí. Dívka vzhlédla. Téměř už slyšela její hlas. Dobré odpoledne, Martinko! Zamračila se.

„Dobré odpoledne, Martinko!“ zahlaholila žena. „Cože dneska tak smutně? Máš přece na-ro-ze-ni-ny!“ Dívka přikývla. „Já vím. Patnácté.“ Ošetřovatelka zamrkala. Kam se poděl hlas malé holčičky?

„Ano, Martinko, patnácté. To už jsi velká slečna,“ řekla opatrně. Dívka bez zájmu přikývla.

„Hm… Můžu dneska ještě jít do společenské místnosti?“ Ošetřovatelka pomalu kývla a přejela ji zkoumavým pohledem. „Ano, dneska ještě ano,“ zamumlala. „Tak pojď.“ Dívka vstala. Teprve teď si žena uvědomila, jak je vysoká. Převyšovala ji skoro o půl hlavy.

„Stalo se něco, Martino?“ zeptala se tiše ošetřovatelka. V údivu dokonce zapomněla na tu příšernou zdrobnělinu. Dívka zavrtěla hlavou. Její oči už ztratily ten dětsky vykulený výraz. Bylo tam něco jiného. Snad pýcha, možná i nenávist. Ale hlavně, hlavně tam bylo pohrdání.

***

„Stůj! Stůj, Martino, jdeš špatně. Řekla jsem ti, aby ses zastavila! Řekla jsem… – Aaaau!“ Ošetřovatelka se zhroutila k zemi. Tiše skučela a držela se za zlomený nos. Dívka si jí nevšímala. Šla dál.

Sestoupila do haly. Recepční za pultem na ni němě zazírala, ruka jí ztuhla v půli cestě k alarmu. Dívka proplula okolo ní a vyšla ven. Bylo větrno, po nebi se v šedobílých cárech hnaly mraky. Zastavila se na úhledném trávníku u betonového chodníčku. Stébla ji příjemně šimrala na chodidlech. Už si ani nepamatovala, kdy tohle cítila naposled… Rozesmála se a pozvedla ruce k obloze. Lidé na ulici se překvapeně zastavovali, z budovy za ní se ozvaly výkřiky dětí nalepených k oknu.

Její divoký smích se rozletěl po okolí jako hejno krákajících vran, přelétl uschlé stromy v parku a objal strohé stěny léčebny třpytivým hávem štěstí. Na okamžik zasvítily oči dětí radostí a budova se rozezněla dětským výskotem. Na nebi se zalesklo slunce. Jeho zlaté paprsky rozechvěly ledový vzduch svým teplem a zalily bledou tvář Dívky zlatým přísvitem. A pak vše náhle pohaslo a vrátilo se ke stejné, ubíjející netečnosti. Na blízké silnici hlasitě vrčela auta.

Z léčebny se supěním vyběhl pan Holý a rozzuřeně se rozhlédl. Jeho nevýrazné, vodově hnědé oči těkaly po okolí. Hledal ji. Hledal tu Dívku, která ještě před pár vteřinami stála u vchodu. Nemohla přece jen tak zmizet… Až když zabloudil pohledem k parku, pochopil. Bylo pozdě. V uschlé trávě leželo malé, dětské pyžamko.

***

Z hloubi pohádkového lesa zasvítily jasné, zelenožluté oči. Vlčice zavrtěla ocasem a zavětřila, uši s modrými proužky chlupů v hnědošedé srsti nastražené. Z dáli se ozývalo vlčí vytí. Smečka volala svou starou družku.

Autor: Ludmila Shaika Jarošová

Ticho, jen v dálce zaštěká pes. Svět v noci ztrácí barvu, tvar… Vše je pouhý přízrak, snové vidiny… Bledý měsíc a stříbrná tma, mrštná kuna se rozběhla za potravou, stín a šustot listí a pak- ticho. Jen v dálce občas zaštěká pes.

Vdechuji vůni úplňku, hruď se zdvíhá vstříc svobodě a zas klesá. Ještě ne, ještě není čas. Blíží se zima. Stromy již ztrácejí listí a ženy halí svá těla do černé…

Tu- konečně- tichounký šelest křídel!

Závan nočního vzduchu přináší známou vůni. Borovicové dřevo, vřes…

Má láska mě bere do náruče. Hruď se zdvíhá vstříc svobodě… Jeho něžné prsty svlékají hedvábí, jemně, jako by rozplétal pavučinu. Pavučinu lásky, iluzí, pavučinu stvořenou z ticha…

Miluje mne, líbá mě na krk, cuchá zlaté vlasy. Blízkost i dálka… Jsme racky, letíme nad rozbouřeným mořem, dotýkáme se křídly jiskřivé pěny, vzlétáme vzhůru ke světlu… Jsme delfíny ve vodě pod námi, zpíváme své písně a noříme se do tmavě modrých hlubin… Krev skapává po kapkách, stále, stále, má krev je Jeho krví… On je vším, On je paprskem slunce, světlem měsíce. Hlubokou tůní. Rozbouřeným mořem. Temnou propastí, zářivým svítáním… Bolestí.

Kuna se vrací ze svého lovu, plíží se trávou, kožich zvlhlý ranní rosou. První sluneční paprsky se třpytí mezi stébly, září skrze podzimně zbarvené listí.

Neopouštěj mě, lásko. Ty to nechápeš, jsem Tvá, TVÁ!

Odchází, jen šelest křídel a vůně dřeva, vřesu… Krev skapává po kapkách. Má krev, Jeho krev…

Hruď se zdvíhá vstříc svobodě a zpět… Zpět?

Má láska odešla, odlétla pryč…

Úsvit. Jako bych se probouzela z těžkého snu. Světlo přebírá vládu, krade naše vidiny, trhá pavučinu nočního snění… Ale já Tě neopustím, můj drahý. Tvé něžné prsty, Tvá křídla, pokrývka odhozená na zem… Nechci, nemůžu se osvobodit. Tkaniva Tvé lásky…

Jen, nemám sílu vstát… Ocůny se otevírají pod doteky slunce, nitky babího léta lákají dál, dál do neznáma, za třpytivými přísliby…

Potřebuji Tě! Ty jsi má síla, máš MOJI krev! A noc je daleko, Tvůj příchod… A přijdeš? Nemám sílu, lásko. Opustil´s mě, opustil, ztratil se ve světle…

Hruď se zdvíhá vstříc svobodě… Naposledy, naposledy… Jít za Tebou…

Vánek unáší babí léto, výš, k modrému nebi.

V květu ocůnu se zaleskly kapky rosy. Stříbrná nitka se rozplynula na cestě ke slunci. Jen šelest křídel.

Autor: Zdeňka Sobotová

Těžký život upírky

úryvky z deníčku

Věřte mi to nebo ne, ale být upír není opravdu dvakrát med. Všichni máte určitě plno romantických představ z knih a filmů, jenže tam se předvádí jen to hezké a zajímavé. Jak taky jinak, koho by bavilo číst o skutečném a tím pádem poněkud nudném životě? Takže o každodenní realitě a problémech s ní spojených se moc nedozvíte.

No schválně, vezměte to podle sebe. V kolika dílech docela „ze života“ se dopodrobna popisuje všechno možné, co děláte denně? Třeba jak se jezdí s vozíkem po supermarketu, kde a jak se ten vozík vlastně bere, jak se vůbec nakupuje, jak se čistí zuby, jak se chovat na eskalátoru v metru… Tak vidíte. Všichni – včetně autorů těchto děl – to považují za tak samozřejmé a tím pádem nudné téma, že se neobtěžují se o tom pořádně zmínit. A teď si představte, že by někdo z dočista jiné civilizace znal jen ty knížky a filmy a měl by bez další přípravy žít třeba teď v Praze. Neměl by to moc snadné, co?

A takový upír je na tom úplně stejně. Knížky o upírech, které kdy četl, i všechny filmy s vampýři tématikou ho nikdy nemůžou připravit ani na desetinu z toho, co ho vlastně čeká. Ještě navíc když se většina těch děl odehrává někdy ve více či méně dávné minulosti, případně v nějakém fantasy světě. Postřehy na téma, jak se chovat ve viktoriánské Anglii nebo ve světě Zeměplochy, aby jeden nebyl moc nápadný, jsou upírovi dnešní doby vážně na nic. A kolik znáte knih či filmů o upírech žijících na přelomu dvacátého a jednadvacátého století? K tomu v docela civilizované evropské zemi, a nemajících žádného strýčka Rotchilda, bráchu vlivného politika, nejsoucích hvězdami show-businessu ani nepracujících pro tajné služby či mafii…. Zkrátka o takovém úplně obyčejném malém českém středostavovském upírovi, co se snaží, aby jeho skutečná identita zůstala pokud možno utajená.

Třeba už jen to shánění potravy aniž by člověk, teda upír, vyvolával nežádoucí pozornost. To byste vážně neuhodli, co to dá práce a starostí. Mám hotový permanentní stres z řešení ustavičného problému koho, kdy a kde kousnout, aby na vás nepřišli a aby dotyčný – když to náhodou přes veškerou mou opatrnost přece jen nepřežije … jo, někteří lidi fakt nic nevydrží – hodně dlouho nikomu nechyběl a jeho smrt vypadala docela přirozeně. A pokud si u toho chci taky zachovat jistou důstojnost… jako třeba, že bezdomovce zásadně ne… tak půl života nepřemýšlím o ničem jiném.

Naprosto nejvýživnější je krev panen a paniců, té stačí pouhý litr na několik týdnů. Jenže kde ji vzít a nekrást? Zakusování malých dětí se mi přece jen poněkud hnusí a u čehokoli staršího třinácti let si nemůžete být nikdy jistí. Ještě, že jistý můj spolužák z gymplu, co je do mě beznadějně zamilovaný od prvního ročníku, vystudoval medicínu a dělá na hematologii. Nebýt jeho, tak vážně nevím, jak bych to všechno zvládala.

Tak a teď mi určitě nějaký chytrák poradí, ať se přestěhuji do některé rozvojové země, kde lidský život nemá vlastně žádnou cenu. To tak! Brrr!!!! Tam nejsou poměry bezpečné ani pro upíra a navíc málem půlka tamější populace trpí AIDS. HIV pozitivní krev je pěkně hnusná. To mi věřte, jednou se mi něco takového dostalo nedopatřením do pusy a ošklíbám se ještě teď. A kromě toho jsou ty země všechny na jihu, takže tam skoro celý rok svítí to otravné slunko.

To je další problém. Slunce nám, upírům, opravdu nedělá vůbec dobře. Ne, že by nás zrovna zabilo, to ti spisovatelé zase přehánějí, ale málokdo asi stojí o to cítit se věčně věků jak při těžké chřipce a nádavkem mít co chvíli ošklivou alergickou vyrážku. Já v tomto rozhodně nejsem výjimka, takže dělám, co můžu. A jen si to zkuste, nosit slunečník na počátku třetího tisíciletí! Mě už všichni mají za parádního cvoka, naštěstí mne podezírají spíš z toho, že jsem nějaká střelená ekologická aktivistka, když pořád vykládám o ozónové díře a karcinomech kůže…

A nejsou jen tyhle životně důležité věci, co mi pěkně znepříjemňují život. Říká se, že stokrát nic umořilo osla, a je to pravda. Existují maličkosti, ze kterých bych občas vyletěla z kůže. Třeba to, že se musím podívat do astrálu pokaždé, když si chci upravit mejkap a nemám zájem pak vypadat jako klaun z cirkusu Humberto. Jo, nevidět se vůbec v zrcadle je taky pěkná otrava.

Ale úplně nejvíc mi lezou na nervy ti amatéři, zblbí dočista čtením a sledováním druhořadého škváru, co si říkají lovci upírů. Mám na mysli takové ty podivné týpky, co se plíží s růžencem v jedné a s osikovým, dubovým či jiným dřevěným kolíkem v druhé ruce. To vážně dokáže pokazit den, být nečekaně vzbuzen kusem dřeva zaraženým jednou v plicích, podruhé v žaludku, potřetí třeba v játrech…

Anatomický atlas totiž ti chytráci neviděli nejspíš ani z rychlíku, takže jejich představy o umístění srdce jsou velmi zvláštní. Ještě, že spím většinou nahá, jinak by mi nejspíš dávno zničili všechno slušné oblečení. Ovšem muset furt zašívat deky též není nic moc.

A dějí se občas i horší věci. Třeba zrovna předevčírem se na můj lov vypravila jakási potroublá fanatička. Klidně jsem si podřimovala po velmi dobré krevní konzervě… jo, když se na hematologii může předem ochutnat vzorek, tak se na nějakou tu virgin-blood dá při troše štěstí narazit. Tak si tak spokojeně odpočívám a vtom…. Chrrst!!! Přistál na mně pořádný kýbl vody. Svěcené, pochopitelně. Hystericky jsem zařvala a v tom polospánku… vždycky jsem nerada vstávala a probouzím se dlouho doteď… slyším nějaké mumlání jako: „Budeš se smažit v pekle, ďábelská stvůro.“

Naštvaná jsem byla teda už tak pořádně, jen představa, že ten svinčík budu muset uklidit, mě rozpalovala do běla. Ale tohle byl vrchol.

„Ty náno pitomá, rozmazala jsi mi mejkap!“

Tvářila se dost překvapeně. Nejspíš očekávala, že začnu hořet nebo tak něco. Tak jsem přitvrdila: „Aby na mě tyhle opičárny fungovaly, musela bych nejdřív v toho tesaře z Nazaretu věřit, víme?“

Zatvářila se ještě hloupěji, tak jsem to už nervově nevydržela… přece jen jsem cholerik… a strhla jsem jí z krku masivní stříbrný kříž. S neuvěřitelným gustem jsem jí ho zarazila do oka.

Ach jo, tak to v životě chodí nejen u lidí, že každá chvilka zábavy je vykoupená otravnou dřinou. A muset odklízet mrtvoly je vážně jedna z nejhnusnějších prací, co znám.

Autor: Darth Zira

Podél dálnice svítily lampy, na obloze zářily hvězdy, ale jestli byl úplněk, to si nikdo nepamatoval. Několika podlažní domy o skromně zařízených bytech, z nichž ne všechny měly balkon, blikaly modrým světlem, jako by v morseovce vedly dlouhé rozhovory, dokud večerní pořady nevystřídalo černobílé zrnění. Okraj Města se ponořil do Edisonova přítmí. Jediné okno zoufale vysílalo světelné signály. Nikoliv vysoko, jako věž majáku ani vprostřed, jak hrdý pupek domu, nýbrž vespod.

Uvnitř pracoval něčí mozek.

Na okenním parapetu souložili dva komáři. Za komáry stál stůl, křeslo a postel s plyšovým Kňourem. V křesle seděl hubený zadek a nad ním shrbený zátylek člověka, který často pospíchal, málokdy nacházel čas ohlédnout se zpět, za svá dvě tři prodýchaná desetiletí snědl málo sladkostí a vypil mnoho kávy.

Pan Hynek Šťastný, Okraj Města, Neználova ulice, přízemí. Spisovatel, Romanopisec, Génius, Celebrita, Milionář; Scifista.

Hynkovo Město spalo v monstrózních kinosálech, očumovalo na diskotékách štíhlé nohy, tančilo v supermarketech s tučnou nabídkou, utrácelo v předraženém fitnesku a potilo se v prosklených budovách lukrativních firem. Hynek dojížděl třináct stanic do práce. V metru měl za spolucestujícího Asimova, v pracovní kukani poslouchal kolegu Dicka, do kantýny ho doprovázel Bradbury; večer šel pít do kubánského baru s Hemingwayem. Není nad to, zakončit namáhavý den klasicky.

Sbohem,světe. Tak zní titulní strana. Možná ji přejmenuje, líbne-li ho múza, jíž není Markétka, která mu minulého měsíce – nebo léta – dala kvinde.

…a povrch zemský pokrýval škraloup žlutého slizu. Průsvitné chitiny mrtvých brouků zůstávaly tichými svědky. Propříště budou lidské kostry substrátem, jenž vyplní zem. Přišli, ovládli. Noví. Z těch jimž dovolili živořit udělají sluhy. Dým nad spáleništěm vítal hluboko v útrobách země vyvíjející se larvy. Z krve a popelazrodí se nová rasa.

Písk, bžž, píísk!

Dnes ne,zabiju tě zítra. Hynek je unaven. Balzakova káva stydne, Hemingwayův rum bude muset vypít Fitzgerald.

Písk…

Hynek se v posteli zavrtí. Náš hrdina má milenku!

Svědí ho na krku, bere z nočního stolku Asimova a vyráží zapojit svou polospící existenci do pracovního procesu. Firma Prospero na podobných vydělá majlant. Například taková Marta, to je stejný případ. Sedí v kanceláří jako buchta na pekáči a civí do blba.

Marta má depresi.

Marta má depresi věčně.

Nepomáhá ani VěčnáAmbra.

Zase si jí nevšiml. Zase nedocenil její rubensovské tvary, její barokní křivky, její… Kdyby se aspoň stavil na kus řeči, pozval ji do cukrárny…

Celé dopoledne na ni myslí. Ačkoliv si to nebere osobně, bude ji muset zabít. Pracovní nasazení na bodu nula. Z Dicka podložka pro myš, Bradbury ponechán své temné genialitě, Hemingway jde pít sám a Fitzgerald se zapomněl v kanclu, ačkoliv Něžnánoc spadla na Město.

Písk! Samička je jako moucha – napitá, sotva se potácí, ale v oku plyšáka Kňoura se ztratí. Sameček je ten tam, zaneprázdněný, naplněn velkými myšlenkami a malými činy jako všichni muži…

Když jsemtě nezabil včera, do zítra to počká.

Písk…

Svědí ho krční tepna, na dlani má pupínky, cucflek pod okem, kolem úst opuchliny. Nedá senic dělat, bude ji muset zabít. V práci je unaven a k ničemu, kdyby ho neplatili, nešel by nikam, jako většina lidí. Naštěstí s pány Asimovem a Dickem najde společné téma.

Marta je na sebevraždu.

Měla by navštívit kostel.

Právě dočetla Petraa Lucii. Neodpověděl jí ani na pozdrav! Jestli to tak půjde dál, sáhne po harlekýnech!

Po dálnici svištěly vozy, nebe křižovaly stíhačky, ale jestli řvaly sirény, to si nikdo nepamatoval. Několika podlažní domy o skromně zařízených bytech, z nichž ne všechny měly rozbitá okna, si hrály s oranžovým světlem, jako by v plamenech nacházely velkou zálibu, dokud neohlášený nálet neskončil. Okraj Města se stal Neronovým Římem. Z jediného okna vlály cípy začouzeného závěsu a navzdory hrůzám venku, hlásily plnou pohodu. Nikoliv vysoko, jako uražená anténa či zlámaný satelitní talíř, ani vprostřed, jako olbřímí díra po střepině, nýbrž vespod.

Uvnitř dřímal něčí mozek.

Na okenním parapetu hodovala kudlanka. Za kudlankou stál stolek, židle a lůžko s plyšovým Šklíbou. Za opěradly seděla široká záda, velké boky a tlusté hýždě člověka, který často odpočíval, málokdy hleděl do budoucna, za svá dvě tři prodýchaná desetiletí snědl mnoho sladkostí a vypil málo minerálky.

Slečna Marta Honorová, Okraj Města, Malenkova ulice, přízemí.

Martinu městu nedovolily nálety ani za bílého dne si vydechnout, na strážích se střídaly vojenské hlídky, po setmění nikdo nesměl vycházet, věci byly na přídělové lístky a jet do práce metrem hraničilo se samovraždou.

Martin svět. Jiný a přece týž jako Hynkův. Jedno však mají společné. Ta křídlatá věc s tykadly, pohybující se za špatnou stranou skla. Podlaží nad nimi v nichž se nikdo nehádá ani nekřičí pustnou. Ztichlé chodby obydlel sladkokyselý zápach.

Ty, jejichž těla nepoužijí jako vyživovací stanice pro své larvy, uspí navždy. Sirény vítají čerstvě se klubající jedince. Z armádních výzkumů, krve a plamenů přišel knám nový druh.

Požár je uhašen, Marta se bojí, že nedostane přídělové lístky, došlo jí Rafaelo, má strach, že nebude mít ani na Gejšu, a tak musí do metra. Sedí mezi Zolovou Nanou a Violettou Dumase mladšího. Vzduch čpí alkoholem a voní kaméliemi.

Její kancelář bomba minula a řady obálek čekají jako vojáci sešikovaní před poslední bitvou.

Hynek vypadá strašně. Vrátil se k Markétě??

Nevrátil. Markéta je mrtvá. Všichni jsou mrtví, ale Marta to neví.

Byl by z ní tenisák, kdyby po nárazu pálkou okamžitě nepukla. Hynek naštěstí nesportuje. Pila z jeho propadlého hrudníku. Zůstaly mu strupy. Nu což. Nemá mít v pyžamu díry.

Komár bobtná, je jako kotě. Ještě, že skříňová souprava nedovírá…

Na dálnici se pářili potemníci, v mračnech se třpytily broučí krovky, ale jestli byl mezi nimi komár, to si nikdo nepamatoval. Několika podlažní domy o skromně zařízených bytech, z nichž ne ve všech se rozkládala těla, byly naplněny denním světlem a už ničím jiným, jako by studené stěny měly tvorečků plné zuby, dokud lesklé krovky vysoko na obloze nevystřídala blanitá křídla. Okraj Města se ponořil do Čapkovy vize. Jediné dvě okna promluvila lidskými hlasy. Nikoliv vysoko, jako kusadla na hlavě brouka ani vprostřed, jak odulé břicho larvy, nýbrž vespod.

Probral ho bzučivý zvuk. Vstal jako robot. Byt se tvářil jako by v něm vybouchla atomová puma. To bylo v pořádku. Krajina za okny působila, jako by nedaleko vybouchla atomová puma. Také v pořádku. Firemní budova se tyčila jako poslední mohykán nad skleněným peklem. To byla smůla, ještě že tam nedohlédl. Namísto hádky v italském stylu se z patra nad ním linul hnilobný puch. To bylo štěstí. Tak sousedi už to mají za sebou.

Vyklonil se z okna. Z protější ulice mu mávala Marta. To byl zázrak. Než si uvědomil co dělá, poslal jí hubičku. Ta k ní ale nedolétla. Dálnice byla ucpaná tělem obřího komára. To byl průšvih. Hynek se zbláznil!

Komár se zvedl. Křídla, jimiž by mohl překrýt polovinu parkoviště, zavířila vzduchem. Hynek se zapotácel. Od chvíle, kdy z jeho šatníku vylezl upír, měl sucho v ústech a před očima se mu dělaly mžitky. Stojí za bačkoru.

Hmyzí hlava se dotkala skla. Konverzace proběhla na telepatické rovině:

Nechatvzorky, mozků nikdy dost. Ty a ona, písk!

Oknem je protlačena vřískající Marta. Kudlanka ji sebrala rovnou od siesty. V ruce drží Dámu s kaméliemi, v puse cucá studentskou pečeť. Freneticky ječí a plive čokoládová zrníčka – ne, jsou to rozinky, jako by na tom záleželo.

Hynek zapnul počítač a zmáčkl delete. Spisovatel, Romanopisec, Génius, Celebrita i Milionář zmizeli v éteru.

Scifista se položil vedle vzlykající pozemšťanky a doufal, že se ze svého snu probudí.

Neprobudil.

Autor: Hanina Veselá

„Podívej, padá hvězda.“ chytil ji za ruku.
„Kde?“ zvedla oči k nebi.
„Támhle! Přej si něco.“
„Netoužím po ničem. Všechno, co potřebuji, mám.“
„Vážně? Nevěřím ti!“ kroutil hlavou.
„Ale…zrovna mě přece jen něco napadlo…“

„Kam jdeš?“ divil se.
„Splnit si své přání. Přišla mě vyzvednout.“
„Kdo?“
„Hvězda. Vezme mě na projížďku Mléčnou dráhou.“

Zmateně sledoval její tělo, jak se vzneslo a vzdalovalo se víc a víc. Noční obloha ji pohltila. Stál zmatený, zraněný. Domníval se, že její přání bude stejné jako to jeho. Zůstat navždy spolu.

Autor: Romana Hrbatová

V zámku hlavních dveří zarachotil klíč. Saša překvapeně vzhlédla a hřbetem ruky si promnula bolavé oči. Dnes nečekala žádnou návštěvou. Zavřela učebnici, pohledem zabloudila k opasku přehozeném přes opěradlo židle, na kterém měla pověšenou dýku. Za dveřmi se ozvalo zamumlání a pak podrážděný výkřik:

„Pitomé klíče!“ Saša přivřela oči a uvolněně si oddychla. Matka se vrátila dřív z práce. Dveře se otevřely. Drobná žena v dlouhém zeleném kabátu vdupala do bytu a hlasitě za sebou zabouchla.

„Dobrý večer, mami,“ usmála se dívka od stolu. Pásek se zbraní zázračně rychle zmizel ze svého původního místa.

„Co tak brzy?“ Žena si sundala ozdobný klobouček a pověsila ho na věšák. Měla dlouhé, husté rudé vlasy.

„Vypadl proud, nějak to nešlo znovu nahodit a museli zavolat elektrikáře. Co jsi celý den dělala?“ Pohlédla se na knihu v jejích rukou. „Á, dějiny výtvarného umění.“ Dcera se znovu pousmála a knihu odložila na stůl.

„Byla jsem venku s Mirkem a pak psala úkoly.“ Matka zavrtěla hlavou a vešla do kuchyně. Po chvíli se ozval její hlas:

„Nejsi s tím klukem nějak moc často? Nechci tvrdit, že kamarádství je špatná věc, ale víš ty o něm vůbec něco bližšího?“ Saša si povzdechla, to téma zjevně nebylo nové.

„Mami, jsem si naprosto jistá, že on je tím nejlepším, s kým bych se mohla scházet.“ Vstala a sehnula se pro opasek hozený pod židlí.

„Neboj se, nic mi neudělá.“

„Jen aby,“ odpověděla matka pochybovačně. Saša už to dál nekomentovala a radši zmizela do svého pokoje.

***

Klíč byl celý zapatlaný od krve a kliku radši zmáčkla loktem. Byt byl tichý a prázdný. Naštěstí. Dveře od koupelny byly jako vždy pootevřené, strčila do nich nohou, ruce natažené před sebou, aby jimi o nic nezavadila. Na kůži cítila, jak krev pomalu zasychá a nepříjemně se krabatí. Předloktím zvedla kohoutek, do umyvadla vytryskla čistá, teplá voda. Saša do ní s požitkem strčila zakrvácené ruce. Pořádně si je vydrhla kartáčem a pak utřela starou osuškou, kterou poté zahrabala hluboko do koše na prádlo. Špinavé čepele dýk vyčistí později. Vrátila se zpátky do jídelny, která byla zároveň i předsíní. Ze stolu sebrala výtisk včerejších novin a se zájmem se dala do čtení. Matka byla na služební cestě a tak teď měla tři dny absolutní volnosti. Tři dny, které mohla plně zasvětit své práci. Lovu… Lovu zla. Pohodila hlavou, aby jí rezavá ofina nepadala do očí. Bylo jí přece jenom teprve čtrnáct, nemohla se po nocích potulovat venku bez vysvětlení. A lhala tak nerada…

***

Držel Sašu okolo ramen a pomáhal jí, aby neupadla. Skrz prsty, přitisknuté na roztržené paži, jí tekla bez ustání krev. Kousala se do rtu, aby se nerozvzlykala. Bylo to jen škrábnutí… jen malé zranění pro dobro všech.

„Ponesu tě.“ Vysoký muž, spíš ještě chlapec v černém oblečení zastavil a starostlivě na dívku pohlédl. Zavrtěla hlavou.

„Zvládnu tu, Mirku. Nevysiluj se zbytečně.“ Vytrhla se mu a vratce vyrazila dál ulicí. Smutně ji pozoroval, oči, černé jako opály, se leskly slzami.

Rudá růže, ach rudá růže, proč uvadáš tak mladá…

***

Ránu si důkladně vyčistila a skryla pod obvaz. Nemohla s ní pořádně hýbat, natož psát, ale doufala, že díky svému dosud výbornému prospěchu profesoři uznají výmluvu, že se pořezala o sklo z rozbitých dveří. Vytáhla hadr a nešikovně začala stírat krev z podlahy. Dveře bytu cvakly. Saša prudce zvedla hlavu, rudé vlasy jako vodopád přepadly na záda. V myšlenkách zalétla k dýce, která teď neužitečně ležela na posteli.

„Ahoj Sašo, jsem doma!“ Matčin hlas vesele zazpíval a vytrhl dívku z její strnulosti. Vyletěla na nohy, nasadila překvapený úsměv a vyběhla z koupelny. Zraněnou paži schovala za záda.

„Jé, mami, to jsem ráda!“ Žena pověsila kabát a otočila se k dceři.

„Já taky,“ pousmála se. „Není tu něco k jídlu? Mám strašný hlad!“ Nečekala na odpověď a zamířila prozkoumat ledničku. Saša počkala, až zmizí do kuchyně.

Rychle vběhla do svého pokoje, hodila zbraň do psacího stolu a oblékla se do dlouhé, vytahané mikiny.

Jen o okamžik později se ozval výkřik. Saša strnula a pak váhavě vykoukla do jídelny. Matka stála ve dveří do koupelny a oči třeštila tam, kde dívka tušila krví pokropenou podlahu, kterou už nestihla uklidit.

„Mami?“ zeptala se nejistě. „Co je?“ Žena se zachvěla a silou vůle odvrátila hlavu k dceři.

„Alexandro,“ zašeptala, “Alexandro, tak tohle mi vysvětlíš.“ Dívka pootevřela pusu. Toho oslovení matka používala jen v největším vzteku. Saša ho neměla ráda.

„Mami, to…“ zakoktala a zrudla. Žena ji se stisknutými rty pozorovala, brada se jí třásla. Dívce vhrkly do očí slzy. Rozběhla se ke koupelně, vklouzla okolo matky dovnitř a postavila se tak, aby přes ni bylo co nejméně vidět. Žena se otočila a tvář měla smutnou a mnohem starší než kdy před tím. Saša polkla a pohladila ji po tváři.

„Zavři oči, maminko. Prosím.“ Žena přikývla a pomalu se odšourala do ložnice.

***

Kostelní hodiny odbíjely jedenáctou. Saša rychle vyběhla do schodů, v kapsách šmátrala po klíčích. Když bude mít štěstí, matka přijde později než ona. Do dveří ve spěchu téměř narazila, zabrzdila jen kousek od nich. S napětím zmáčkla kliku. Bylo otevřeno. Povzdechla si a co nejtišeji vklouzla dovnitř. Po špičkách zamířila ke svému pokoji.

„Kde jsi byla?!“ Matka stála ve dveřích kuchyně a mračila se. Saša ztuhla a nejistě se usmála.

„Mami…“ Žena k ní rázně přistoupila a škubnutím ztrhla dýku z jejího opasku.

„Co je tohle?! Můžeš mi to vysvětlit?!“ Dívka na ni beze slova hleděla, v krku, dosud pálícím po divokém běhu, cítila pomalu stoupající hořkost pláče. Matka na ni chvíli rozčileně hleděla, potom mrštila zbraní na zem. Kov se ve světle žárovky matně zablýskl.

„Zranění! Jizvy! Krev na podlaze! Dýky! Pozdní příchody! Podivní přátelé! Co myslíš, že ti budu ještě snášet?! Nechci se jednou dočkat toho, že tě domů přiveze policie! Nebo ještě hůř, už tě nepřiveze vůbec! Nevím, co je ten kluk, ten, ten „Mirek“ zač, ale od té doby, co ho znáš, jsi se strašně změnila! Tohle už nebudu trpět, nebudu se denně třást strachy, jestli se vrátíš domů! Tak co vlastně děláte?! Kradete? Bojujete s podsvětím? Tak co?!“ Chytila Sašu za ramena a začala s ní třást.

Dívka se z jejího sevření vyškubla a ustoupila o několik kroků dozadu. Po tvářích jí tekly slzy.

„Mami, já…“ Žena na ni nepříčetně zírala, prameny hustých, rudých vlasů jí padaly do očí jako symbol šílenství.

„Mami, tak prostě zavři oči, prosím tě, jen na okamžik, ještě na chvíli, než budu moct všechno vysvětlit!“ Slova se ze Sašy vyhrnuly jako záplava, zoufalství vepsané do dětských rysů obličeje, který dávno ztratil svou naivitu.

„Ne, už ne,“ zavrtěla hlavou matka, hlas jí hystericky přeskakoval. „Už ne, Alexandro, už nemůžu…“ Dívka se smutně usmála, rudá ofina jí spadla do očí jako závoj.

„Já taky ne.“ Otočila se a zmizela v pokoji.

***

Dýka zasvištěla vzduchem. Lesklé ostří se mihnulo kousek od jejího ramene a roztrhlo jí rukáv na předloktí. Překvapeně uskočila a naučeným pohybem vytrhla od opasku zbraň. Ze stínu vystoupila vysoká, bledá žena. Opatrně si nadzvedávala černé, plesové šaty, aby je neuvláčela na dlažbě. Saša zvedla obočí a přehodila si dýku do druhé ruky…

Čepel se zabořila hluboko do dívčiných zad. Cítila, jak se něco uvnitř ní trhá a brní, bolest se vzepjala s divokostí nezkroceného hřebce, vytryskla jako ohňostroj barevných hvězdiček, které se roztančily až do konečků prstů a celou ji pohltily. Zhroutila se na kolena, ruce v křeči upustily zbraň. Svět okolo ní se pomalu, pomalu začal bořit do tmy a němoty. Ještě před tím, než její smysly uhasly docela, uslyšela nad sebou hlas.

„…bude jako my. Prokletá…“

***

Seděla u umyvadla a prázdnýma očima hleděla před sebe. Ze zápěstí, položených na okraji mísy, kapala hustá, rudočerná krev.

„Sašo? Sašo?! Alexandro!“ Dveře koupelny vrzly. Matčin hlas byl ostrý a vyděšený, vysoké podpatky na dlaždičkách ostře klapaly.

„Sašo, co jsi to udělala?!“ Chytila ji za ruce a obrátila ji k sobě. Dívka se na ni bezvýrazně podívala, bílé, žmolkovité rty lehce pootevřené. Matka zoufale pohlédla na hluboké řezné rány – a vykřikla. Zranění se před jejíma očima začala pomalu zatahovat.

„Holčičko… Sašo, co…“ Alexandra pomalu zvedla oči a podívala se někam nad její rameno. Ze stínu jídelny vystoupil vysoký muž, spíš ještě chlapec v černém.

Nevesele se pousmál a zavrtěl hlavou. Saša přikývla. Chápala. Matka pomalu zvedla obličej mokrý slzami.

„Dceruško…“

„Mami,“ řekla dívka klidně, jakoby to ani nebyla ona, „zavři oči. Prosím. Naposled. Musím odejít.“ Ve světle žárovky se zalesklo ostří meče. Oni neplakali.

Nesměli.

Autor: Ludmila Jarošová

Setmělo se.

Konečně, říkám si. Alespoň si mě nikdo nevšimne. Ne tak, jako přes den. Zhnusené pohledy kolemjdoucích, úšklebky plné opovržení a hnusu. Většina dělá, že se dívá jinam, ale všichni si mě všimnou a pak zrychlí krok. Někdy slyším, jak o mě mluví. Špína, děvka, říkají a táhnou pryč svoje děti, kterým jako jediným připadám neskutečně zajímavá.

Je pátek večer, všichni se nejspíš někde baví. Všechen ruch z ulic se přesunul do tepla barů, hospod a diskoték. Každá páteční noc je taková. Každý se baví svým způsobem. Zamilované páry se scházejí v parku. A ti nedočkaví, ti tam zůstanou o něco déle. Baví se.

Ne, jako já.

I moji sourozenci, které jsem už roky neviděla a přátele, za které je považuji už jen já, protože opačně to dávno nefunguje, určitě odjeli na víkend pryč.

Mě by nevzali, ani kdybych je prosila.

Proč? Ptám se sama sebe a vzápětí si odpovím. Prostě proto, že já nemám sourozence a už vůbec ne žádné přátele. Fyzicky možná, ale oni jsou dnes jedni z těch, kteří mě na ulici přehlížejí. Přítel je přeci někdo, kdo tě v noci neokrade, když přespáváš na nádraží, nebo v metru. Přítel je ten, který ti pomůže, když je ti těžko. Takže… vzhledem k tomu, jak se věci mají, nemám přátele, protože kdyby ano, nebyla bych na tom takhle – bez domova, bez peněz, jistoty, budoucnosti.

Chodím městem, dívám se, jak se rozsvěcují lampy, cítím, jak vzduch chladne, slyším štěkot psů a vábivé volání kocourů, vzdálené hlasy lidí, zpěv ozývající se ze zatuchlých hospod a všechen ten šum. Takoví se mají lépe, než já. V dálce zaslechnu hudbu, jdu za ní s pocitem, že jsem konečně našla svůj cíl.

Nenašla. Jen další klam.

Než dojdu k cíli, hudba utichne. V okně, ve kterém ještě před chvílí svítilo světlo, v okně… které je součástí nějakého pokoje – a tam… je jistě teplo, čisto a žijí tam lidé, kteří si ten pokoj zařídili podle svých potřeb, tužeb, snů, podle poslední módy, nebo se prostě jen podřídili svým finančním možnostem, je tma a ticho.

Město už spí a já nemám kam jít. Nemám pokoj, ve kterém bych se zavřela s tiše snila o své budoucnosti. Nemám čtyři stěny, ba ani tři. Přespávám na vlakovém nádraží, na jedné z laviček, blízko stánku s rychlým občerstvením. Prodavačka – starší paní, mě každé ráno probudí, když přijde do práce a pozve mě k sobě. Udělá mi čaj, dá mi i něco k jídlu. Můj rituál. Zkontroluju si obsah odřeného tmavohnědého batohu – veškerý svůj majetek. Je to jedno mýdlo, kartáček, pasta na zuby a hřeben, které jsem dostala v jednom útulku. Nejsem jedna z těch špindír, kolem které se štítíte i projít, i když smrdět určitě musím. Mám tu dva teplé svetry, ty jsou důležité. V noci se kolikrát probudím a nebýt těch dvou svetrů, nejspíš bych umrzla. A to je léto. V zimě nepřespávám na nádraží, ale v útulku, kde mě každý rok nechají. Pomáhám tam s úklidem a někdy i v kuchyni. V zimě je to lepší, protože mám domov…

Mám tu nějaké ponožky, pár kapesníků a spodní prádlo, které si přepírám na dámských záchodech a ještě pár kousků oblečení od paní ze stánku z rychlým občerstvením – věci, které její dcera už nenosí. Zajímalo by mě, jestli její dcera ví, komu vlastně své věci přenechala. Mám tu svůj denník – otrhaný sešit, ve kterém chybí spousta listů a do kterého už skoro nepíšu a fotku svojí mámy, kterou jsem neviděla už deset let. Mám tu jednu ohnutou hliníkovou lžíci, litrovou láhev na vodu a ještě pár dalších věcí, které jsou součástí výhradně ženského světa. O těch mluvit nebudu.

Je noc, slyším kručení v břiše. Nemám co jíst, poslední peníze jsem utratila odpoledne. Dala jsem si slepičí polévku v hospodě na rohu ulice, kam jsem si chodívala sednout. Dívali se divně, ale nakonec mi ji donesli – polévku, dva krajíce chleba, dvě limonády a tabulku čokolády, kterou jsem snědla o pár hodin později. Slíbila jsem, že nebudu dělat potíže, nikoho obtěžovat, žebrat, že se najím a vypadnu.

„Hele, zlato, nešla bys se mnou!“ hulákal na mě jeden z místních opilců. „Vyděláš si!“ Neodpověděla jsem mu. Ať jsem na tom jakkoli, já nešlapu.

Ještě ne.

Zítra se vydám na most, sednu si pod jednu z těch velkých, starobylých soch a se smutným výrazem v očích budu loudit.

„Neměla byste trochu peněz?“ zeptala jsem se dnes jedné ženy, která procházela kolem. Vypadala jako moje máma – menší, trochu silnější postavy, s krásně modrýma očima a hnědými vlasy zapletenými do silného copu. Na sobě měla květované letní šaty – krásné rudé růže na černém podkladu a černou lesklou kabelku.

Mluvím potichu, protože se stydím za to, co ze mě je, ale ona mě slyšela a dala mi celou stokorunu. Za tu jsem se později najedla v hospodě. Byla ale jediná toho dne, která se nade mnou slitovala. Poděkovala jsem. Vždycky bývám uctivá a slušná, to mě učila máma před tím… než mě v patnácti vyhnala z domu. Proč? Nevím.

Nechci být jako ona, nechci žít sama se sebou, nechci žít… napadne mě vždycky.

Chtěla bych se smát, jako ty děti, které tak často vídám. Poskakují kolem svých rodičů, mlsají cukrovinky, mají domov a lásku, kterou jsem poznala tak krátce.

Chtěla bych sebrat odvahu a změnit se. Možná bych si našla práci a pak bych dostala pokojík v azylovém domě. Měla bych trochu peněz a konečně i svoje čtyři stěny.

Jenomže… já nemám odvahu.

Zítra půjdu na most. Sednu si pod jednu z těch velkých starobylých soch a pokud se nade mnou nikdo neslituje, pokud se nestane zázrak a můj život se co nejdřív nezmění, pukne mi srdce.

Je mi dvacet pět let, vypadám na padesát a vím, že se nedožiji ani třiceti.

Autor: Jana Dvořáčková

Do šedobílé šňůry

škraloupem na líčku

hryzaly čelisti

červených, modrých

žlutých a zelených

– kolíčků

Strakaté prádélko paní N.

smutně přimrzalo

zapomenuté pod oknem

Tiše se stmívalo

Plešaté domy cukroval sníh

Srozsvícenýma očima

vítaly příchody

prvních prosincových nocí

Živé pospíchalo

z Někde do Někam.

ztracen je ten

kdo nespěchá nikam

Do šedobílé šňůry hryzaly čelisti červených, modrých, zelených, žlutých ba i růžových – kolíčků. Strakaté prádélko paní P. smutně přimrzalo, zapomenuté na balkoně. Stmívalo se. Plešaté domy cukroval sníh. Srozsvícenýma očima vítaly příchod první prosincové noci.

Živé pospíchalo z Někde do Někam, ostatní spalo; jenom D. se nudila.

D. přešlapovala vošmajdaných škorních tam a zpátky, tam a zpátky, zpátky a tam, zpátky a tam, tam a tam, zpátky a zpátky, zpátky; a pořád do kolečka. Samotinká na prázdném balkónku, tiskla tenoulinké prsty jeden k druhému a drkotala lesklé perličky. Zapomněli na ni spolu sprádlem.

D., v roztrhaném svetru na doma, přilepí úzký nos na zamlžené okno.

Obývací pokoj – před lety, blýskající se novotou musel vypadat báječně – se topí vnamodralém přítmí. Paní P., nohy na gauči, pod hlavou polštář a přes sebe kostkovanou deku, zbožně hledí na blikající spotřebič. Zněho ta svatozář. Zkurníku je slyšet pípot mikrovlnky a vkoutě zhaslé chodby vnakřáplém akváriu hlasitě chrupe morče M. chlebovou kůrku. Unavený večer funí po domě.

D. se vydrápe na špinavě růžový plech okenního parapetu. Dole, rovných osm pater pod ní, utíká ulice. D. se tam nepodívá, tak se jí hlava nezatočí.

Hubenější než panenka bárbí, může skákat zjednoho okna na druhé. Šikovný vrabčák, cvičená andulka. A také skáče a přelézá, vysoko nad sněhovým kulichem odpočívajícího města, ne sebevrah, ale provazochodec. Netrvá to dlouho. Úplně prokřehlá, přitiskne se k plastové tvářiposledního z oken bytu obývaného paní P.

Škvírou ve ventilaci se do přetopeného pokoje plíží mrazivý průvan. U okna zlověstně chrupou stupačky, kousek dál Syn S. studuje. Po večerech, při čerstvém vzduchu, připravuje se na Zkoušku.

Protože je dobře vychovaná, D. nejprve slušně zaklepe. Syn S., nos vknize, nehne brvou.

,,Haló, je tu někdo?“ zeptá se D. tiše, tak tiše, až si S. není jistý, zda se mu vtíravý šepot jenom nezdá.

,,Prosím, můžu dovnitř?“ zakuňká D., když jí odpovídá zívající ticho.

S. shlubokým nádechem se ponoří do knihy ještě hlouběji. Samé čárky a tabulky, kdo vnich neumí plavat, snadno se utopí. D. se zamračí, nemá ráda, když se jí nevěnuje pozornost.

,,Chci si stebou povídat!“ prskne a skočí do pokojíku, učenci rovnou do učebnic.

,,Nech mě, nemám na tebe čas, musím studovat!“ učenec ji prudce odstrčí. Sotva popadá dech, tak dlouho vknize vězel. D. se spronikavým pískotem skutálí na zem. Ještě, že je tam chlupatý koberec. Zkroušeně sebou plácne do červených štětin.

,,A už tam zůstaň!“ poručí jí náctiletý učenec.

,,Stejně tě zase vyhodí!“ věští D. zlomyslně. Na podlaze, už je tak malá, že by se mohla schovat vpantofli.

,,Co ty o tom sakra víš? Pryč odsud!“ učenec výhružně bere knihu K., že ji po ní mrští. Pokoj je ohlušen vlnobitím tisíců stránek. Učenec se zalekne a knihu odloží. Stupačky zaraženě mlčí.

,,Možná nevyhodí,“ zaklokotá D., ,,ale co potom? Hloupý snílku, maluješ si, že tvůj tlustý zadek jednou posadí do šéfovského křesla? Kdepak, to spíš začnou pšouky vonět!“

,,Ztrať se! Nevidíš, že mám co dělat?“

,,Bez známých a vlivných přítelíčků dopadneš přesně tak, jak se bojíš, že dopadneš. A ty nikoho neznáš. Jsi sám a tlustý.“

,,Kušuj!“

,,Jsi si sebou nějak jistý, že mě odháníš. Kdo ti řekl, že ti zítra neuřeže tramvaj na kolejnicích nohy? Kartářka? Možná by sis měl popovídat se skleněnou koulí. Bydlí u karet, přes ulici. To ti pomůže pochopit…“

,,Mlč!“

,,Ničíš léta, hubíš mládí, tvá zpozdilost sama tě stráví!“ zazpívala D. hláskem novoročního koledníčka.

,,Ať si! Nikdo neví, co se stane. Tím méně ty! Stakovými radami bychom, my lidé, neopustili teplo jeskyně!“ učenec pevně sevřel knihu. Sdeskami u sebe a tabulkami hluboko uvnitř, působila neškodně. Jezírko, bazének, napuštěná vana.

,,Když myslíš…“ D. splaskla jako bublina – ještě, že ventilace byla stále pootevřená; a byla venku.

Nechtějí si povídat, zafňukala. Nechtějí si povídat, rozbrečela se. Nechtějí si povídat, dopáleně zamáčkla slzičky. A protože přicházel první větší mrazík, svetřík snadno profouknul a škorně provlhly, rozhodla se D., že to ještě zkusí.

Na město se zoblohy vylila tma. D., celá uondaná, stojí uprostřed chodníku. Byla akrobatem, který předváděl výstupy jimž nikdo netleskal, pavoukem, jež chytil do svých sítí domy z nichž kořist ulétla, byla psíkem, který kňučel, aby ho každý nakopl, byla sněhem, jež padal a studil za krkem, leč roztál, byla větrem, který skučel a škrtil, ale jediná bytost neuvízla vjeho ledových prstech. Živé mělo mnoho práce nebo bylo líné, jedlo či se oddávalo dietám, bdělo či spalo, milovalo se a nenávidělo, mluvilo, hádalo se, hloupě se pochechtávalo a tklivě plakalo, nudně se bavilo a zábavně se nudilo; ale nikdo nechtěl slyšel o Depresi.

A tak se Deprese – kdysi nejpružnější diplomat, schopný vyhlodat skulinu v každé mysli, nyní však degradovaná na tuctového nedouka – nafoukla. Nafoukla se tolik, až ztoho byla jednou tak veliká. Ne jednou, ale dvakrát, třikrát, stokrát, tisíckrát… Chodník sulicí jí byl najednou těsný. I sedla si na vysoké domy, až antény se satelity zasténaly vsmrtelné agonii a nohy opřela o nízkou školní budovu. Škorně jí znich samy odpadly a sošklivým pufnutím se rozplynuly. Svetr, beztak samá díra, se roztáhl, vlna zapraskala a úplet uraženě povolil. Svobodná vlna zapletla okolí do desítek neviditelných ok, ale po chvíli zmizela i ta.

Bez škorní a svetru, už dávno nebyla D. Zbyla jen dýmová bublina, obludné dítěbublifuku, jehož foukátko si podaly všechny městské továrny, čističky a spalovny. A vtu samou chvíli, vníž si počaly rvát vlasy fanoušci Televizního božstva, ochuzení o své desatero, dýmová bublina dospěla až kměsíci a – praskla.

Až na pár zkratů ve večerním vysílání si nikdo ničeho nevšiml. Živé – unaveno dnem – šlo spát.

První známky, že něco není vpořádku, přišly sránem.

Bylo to skvělé! Dříči dřeli ještě horlivěji, lenochům se krásně lenošilo, jedlíkům zvlášť chutnalo a hubnoucím se vesele hublo. Živé se umívalo, živé bylo spokojené, a i ten kdo brečel, brečel spožitkem. Těch několik báječných dnů – možná to byl měsíc, stačilo, aby si živé zvyklo.

A běda! Znedostatku strachu zvlastních neúspěchů, dříči si přestali uvědomovat, jak velké jim dření přináší úspěchy a byli ztoho nešťastní. Když nemuseli mít špatné svědomí, lenochům přestalo lenošení dělat dobře. Jedlíkům se jídla, znichž všechna chutnala stejně výtečně, zajídala a hubnoucí omrzel znatelný pokrok vpodváze, poněvadž už se necítili tlustí.

Pozdě si živé uvědomilo, že sDepresí současně vyhnalo ještě někoho.

Tím někým byla Pohoda.

Autor: Hanina Veselá