Popis různých stupnic IQ
Na světě se používají různé stupnice IQ, vysvětlujeme jejich podstatu a vztahy mezi nimi

Historie měření inteligence
Podrobně vysvětlujeme jak se vyvíjely způsoby a metody měření inteligence

Jsme chytřejší než naši předkové?
Rozebíráme Flynnův efekt a změnu průměrné inteligence v populaci během 20. století

Kreativní génius nebo psychotik?
Hranice mezi geniálním a psychotickým jedincem je často velmi úzká, vysvětlujeme, proč tomu tak je a zda spolu tyto vlastnosti souvisí

Chcete znát své IQ?
Přihlaste se na testování IQ pořádané společností Mensa, které na rozdíl od mnoha pochybných testů na internetu probíhá prostřednictvím mezinárodně uznávaného a standardizovaného testu.

Francis Galton (1822 – 1911) bol prvý, kto sa pokúsil zmerať ľudskú inteligenciu. Hovorí: „Inteligencia je prirodzená schopnosť, myslím tie kvality intelektu a dispozícií, ktoré nútia človeka vykazovať činnosť na úrovni, ktorá vedie k vytvoreniu dobrej povesti. Nemyslím pritom schopnosť bez nadšenia, ani nadšenie bez schopností a dokonca ani nie kombináciu oboch, bez odpovedajúcej energie k práci. Mám na mysli schopnosť, ktorá, keď bude ponechaná sama sebe, bude hnaná vrodenou silou, stúpať cestou vedúcou k výnimočnosti a bude mať silu dosiahnuť vrcholu. “ Galton bol polovičným bratrancom Charlesa Darwina (mali spoločného starého otca, Erasma Darwina). V práci Galtona je dôležitý pojem eugenika. Eugenika je teda veda o vylepšovaní rasy. Teda podľa Galtona, spoločnosť by si polepšila, keby uprednostňovala plodenie nadradených ľudí.

Galtonovým nasledovníkom bol James McKeen Cattell (1860 – 1944). Na začiatku spolupracoval s Wundtom v jeho psychologickom laboratóriu v Lipsku, kde sa uskutočňovalo meranie reakčných časov, dôb vnímania a iných veličín. Po stretnutí s Galtonom sa však Cattel nadchol pre meranie individuálnych rozdielov v inteligencii.

Veľký záujem v tej dobe v oblasti merania a skúmania mozgov mal profesor klinickej chirurgie Paul Broca. Bol presvedčený o vzťahu medzi inteligenciou a veľkosťou mozgu. Broca sa domnieval, že ženy a iné rasy nemajú až taký veľký mozog ako muži. Pričom on bol Francúz. Bohužiaľ, aj v dnešnej dobe by si isto našiel fanúšikov takejto teórie. Nielenže staval ženy nižšie, ale jeho názory pôsobia dosť rasisticky. Jediné, čo jeho názory odlišuje od rasizmu je, že ich ospravedlňuje, že za to nemôžu, a že na vine je príroda. Keď meral hlavy, používal metódu, pre ktorú nepoznáme názov, ale môžeme to nazvať metóda váženia mozgu hneď po vytiahnutí z hlavy. Broca predpokladal, že muži majú väčšie hlavy, teda tým pádom predpokladal, že budú mať väčšie aj mozgy. Ešte by som mala podotknúť, že muži, ktorí boli chudobní, alebo trestne stíhaní zaradil medzi nižšie vrstvy, kde boli i ženy a iné rasy. Jeho zistenia mali potvrdiť, že postupne dochádza k zväčšeniu veľkosti mozgu európskej civilizácie od stredoveku až po modernú dobu zásluhou pokroku. Avšak zistil, že jeho hypotézy sa až tak nepotvrdzujú, hoci v mnohých prípadoch mali géniovia jeho doby ťažké mozgy 1300-1400 gramov. Naopak, jeho teóriu mu nepotvrdil dobový génius Anatole France, pretože jeho mozog mal len malú váhu a to 1017 gramov. No, a úplný chaos v jeho záveroch vypukol, keď začal merať mozgy zločincov. No i tu našiel cestu, ako jeho teóriu potvrdiť a vysvetlil veľkú veľkosť mozgu tým, že po obesení zločinca sa mozog zväčší v dôsledku odtoku.

Ale až Alfréd Binet (1857 – 1911), francúzsky psychológ, začal s meraním inteligencie a vytváraním testov, ktoré sa používajú do dnes, ale samozrejme prešli revíziami. Binet počas svojho života rád pozoroval svoje dve malé dcérky a skúmal ich myšlienkové procesy. Toto bol prvý krok v jeho neskoršej práci.

Prvé kroky pri meraní inteligencie u neho však začali presvedčením, že inteligencia súvisí s veľkosťou mozgu, a tak nadviazal na prácu Bocka a tvrdil, že inteligencia môže byť zmeraná kraniometriou, čo bola metóda, ktorá merala veľkosť hlavy. Po uskutočnení množstva pokusov na univerzitných študentoch však zistil, že veľkosť hlavy s intelektom nijako nesúvisí, a tak toto svoje presvedčenie našťastie opustil a aj vďaka tomu, že si vedel priznať, že jeho predpoklady neboli správne, na rozdiel od Bocka, mohol isť ďalej a vytvoriť prvý IQ test.

Potom začal spolu so svojimi žiakmi vykonávať na parížskych študentoch sériu testov (pamäťové testy, testy na dokončenie viet a pod.). Binet si uvedomoval, že pomocou série takýchto testov by bolo možné merať inteligenciu – nevedel však, ako dané výsledky vyhodnotiť.

V roku 1881 bol vo Francúzsku vydaný zákon, ktorý nariaďoval povinnú školskú dochádzku. Vtedy sa začali objavovať problémy s deťmi, ktoré neboli schopné zvládnuť štandardnú prácu v triede. A tak vznikol prvý IQ test na požiadanie francúzskej vlády. Ministerstvo vytvorilo v roku 1904 komisiu, ktorá mala preskúmať problém detí v školách a vytvoriť test, ktorý by problém vyriešil. Vtedy Binet a jeho kolega Theodor Simon začali kombinovať staršie testy s novými. V týchto testoch sa skúmali veci ako napr. koordinácia medzi očami a mozgom, schopnosť posúdiť dĺžku dvoch čiar či opakovať 3 čísla. Z toho im vznikla škála, ktorú pomenovali ako škála na meranie inteligencie. No nebol to ešte test inteligencie, pretože výsledky sa nedali číselne vyhodnotiť. Vyznačovala sa radou testov s rôznou obtiažnosťou, začínajúcou od najnižšej intelektovej úrovne a končí v priemere na normálnej inteligencii. Každá skupina testov odpovedala inému stupňu inteligencie. Všimli si, že u týchto testov každé priemerné dieťa určitého veku dosahuje na škále takú úroveň, ktorá je pre tento vek príznačná. Po porovnaní výsledkov Binet so Simonom usúdili, že inteligencia detí, ktoré neurobili test tak dobre, nie je iného typu ako u „normálnych“ detí, len sa pomalšie vyvíja – teda tieto deti reagovali ako normálne deti o niekoľko rokov mladšie. Inteligencia sa teda dala merať porovnaním inteligencie daného dieťaťa s porovnaním priemernej inteligencie detí daného veku. To bolo prvýkrát, čo boli psychológovia schopní zistiť, o koľko je duševný vývoj pozadu oproti normálnemu.

Binet a Simon spoločne definovali tri stupne duševnej zaostalosti. Imbecilita pod 69, čo je mentálny vek na úrovni dvojročného dieťaťa, imbecilita 70 – 79, čo je mentálny vek medzi dvomi až siedmimi rokmi, debilita 80-89, nad sedem rokov. Hoci takéto hodnotenie znamenalo revolúciu v diferenciálnej psychológii, jeho nedostatok bol, že sa nepočítalo s tým, že sa aj mentálne zaostalé deti neustále mentálne vyvíjajú, hoci pomalšie. V roku 1905 teda vznikol prvý inteligenčný test „Binet – Simon Test“. Po publikácií svojich výsledkov vzali Binet a Simon do úvahy aj nedostatky svojej škály a škálu v rokoch 1908 a 1911 prepracovali. Testy z roku 1911 boli prvými normovanými testami inteligencie. Taktiež sa prvýkrát objavilo rozdelenie inteligencie na stupne a boli zadefinované hlavne spodné hranice IQ. Boli to však pevne stanovené mentálne roky, zatiaľ čo inteligencia aj u mentálne zaostalých detí sa naďalej vyvíja.

Tento problém vyriešil William Stern (1871 – 1938), nemecký psychológ, v roku 1912 a to tým, že vytvoril vzorec IQ: IQ = ( mentálny vek / chronologický vek ) x 100. Mentálny vek je výsledok v teste a delí sa chronologickým vekom, čo je vek od narodenia. Výsledok sa vynásobí hodnotou 100. Pričom hodnota 100 je norma priemernej inteligencie zodpovedajúcej určitému veku. Všeobecne teda hodnota IQ pod 100 znamenala podpriemernú, hodnota nad 100 nadpriemernú inteligenciu.

Je dôležité zdôrazniť, že úroveň IQ nemusí hovoriť nič o minulosti či budúcnosti človeka, vždy odráža hlavne momentálny stav testujúceho a výsledok testu môže byť ovplyvnený týmto stavom jedinca, preto je dôležité, aby sa test robil doobeda, aby bol človek oddýchnutý, a aby bol v kľudnom stave. Tak isto je dôležité, aby testy inteligencie dával psychológ, alebo psychiater, teda osoba, ktorá je kompetentná, nakoľko taká osoba nielenže vie vytvoriť optimálne podmienky pre robenie testu a podať vhodné inštrukcie a po vyhodnotení nerobiť závery len na základe testu.

Henry Goddard (1866 – 1957), ktorý sa v roku 1906 stal riaditeľom výskumného laboratória na Vienelandskej výcvikovej škole pre slabomyseľných, použil pri svojich štúdiách Binet – Simonové testy inteligencie. Potreboval zmerať individuálnu mieru postihnutia, aby mohol postihnutých včleniť do určitého učebného programu. Testy využil na testovanie postihnutých, ale aj na testovanie na verejných školách. Potom podľa výsledkov testov zaraďoval podpriemerných žiakov do špeciálnych tried. To znamenalo prvé hromadné užívanie Binet – Simonových inteligenčných testov.

Goddard patril medzi tých, ktorí zastávali názor, že spoločnosť nie je ohrozená imbecilmi a idiotmi, ale je ohrozená slabomyseľnými. Pretože imbecili a idioti zvyčajne neplodia potomkov, ale podpriemerne inteligentní ľudia, teda slabomyseľní, ktorí sa nedokážu spoločensky adaptovať. Ďalej  hovorí, že nielenže plodia postihnutých potomkov, ale ohrozujú spoločnosť kriminálnou činnosťou, a teda neprisposôbivým správaním. Teda podľa neho vačšina zločincov, alkoholikov a prostitútok sú ľudia s nižšou inteligenciou. Ako už dnes vieme, zabudol na mnoho faktorov, ktoré tento vývoj ovplyvňujú. Jeho názor bol akceptovaný, a tak bol vydaný zákaz sobášenia osôb, ktoré boli mentálne postihnuté. Podal návrh na sterilizáciu postihnutých, epileptikov a zločincov a tieto zákony boli naozaj v roku 1931 prijaté. Našťastie boli v šesťdesiatich rokoch zrušené.

Binet-Simonové testy boli použité aj na emigrantov. Po vyhodnotení testov nebol u mnohých povolený trvalý pobyt v USA, pretože nedosahovali dobré výsledky. Neskôr sa však ukázalo, že nízke výsledky boli v dôsledku toho, že probanti nepochopili text kvôli jazykovým obmedzeniam, slabému vzdelaniu a kvôli zlej sociálnej situácii.

O tom, že inteligencia je dedičná bol presvedčený Lewis Madison Terman (1877 – 1956), profesor na Standfordskej univerzite. Avšak Terman už uvažoval nad tým, nakoľko ovplyvňuje prostredie inteligenciu. Použil Binet-Simonovú škálu, ktorú rozšíril o nové testy. Terman zoradil testy postupne podľa obtiažností.

Postupne priradil stupne obtiažností jednotlivým úlohám. Potom boli zoradené tak, že podľa obtiažnosti rástli . Overoval rôzne vekové kategórie detí a teda to, k akým úlohám sú schopné dospieť.

Riešenie všetkých testov pre dospelých zabralo asi hodinu a pol času, tak ako je tomu i dnes, keď sa robia testy IQ. Podarilo sa mu zostaviť štandardizovanú inteligenčnú škálu, ktorá je pomenovaná Stanford – Binetová inteligenčná škála (1916).

Tento test mu potom slúžil na výber detí do výskumnej vzorky, kde kritériom bolo IQ viac ako 140. Išlo o prvý longitudiálny výskum nadaných. Pričom longitudiálny znamená to, že sa dáta zozbierajú v aspoň v dvoch rozdielnych časových obdobiach u tej istej vzorky. Celý projekt sa zameral na systematické skúmanie 1500 nadaných detí. Ak by mal niekto záujem pre bližšie informácie o tomto výskume, Terman publikoval svoje výskumné postupy a výsledky skúmania v knihe: „Genetic Studies of Genius“.

Výsledky vyjadril Sternovým inteligenčným kvocientom. Tak vzniklo štandardizované delenie inteligencie, ktoré sa používa do dnes:

• Pod 20 – ťažká idiocia
• 20-35 – stredná idiocia
• 36-51 – imbecilita
• 52-67 – debilita
• 68-85 – slabomyseľnosť
• 80-90 – podpriemer
• 90-110 – priemer
• 111-120 – ľahký nadpriemer
• 121-130 – zvýšený nadpriemer
• 131-140 – vysoký nadpriemer
• nad 141 – genialita

Terman ešte dané stupne inteligencie rozdelil podľa najčastejšieho výskytu v populácii, čiže najčastejšie vyskytujúca hodnota IQ je okolo čísla 100, kde mentálny vek u detí odpovedá chronickému veku. Postupne sa od čísla 100 výskyt znižuje.

Ďalšie testy inteligencie vznikali počas prvej svetovej vojny, nakoľko bolo treba otestovať inteligenciu amerických vojakov, aby mohli byť vhodne zaradení na rôzne funkcie v armáde. A tak Robert Mearns Yerkes (1876 – 1956), ktorý spoločne s Goddardom a Termanom zostavil Armádný test alfa, ktorý mal byť riešení písomne a obrázkový Armádný test beta pre negramotných vojakov. Testy boli prekladané niekoľko miliónom ľuďom počas vojny. Tieto testy sa stali odrazovým mostíkom pre hromadné testovanie populácie v Amerike.

Stanford – Binetova škála merala len pomer mentálneho a fyzického veku, a tým sa ukázala byť vhodnejšia na meranie IQ detí, než dospelých a okrem toho táto škála je jednoznačne závislá na jazykových schopnostiach. A tak americký psychológ David Wechsler (1896 – 1981) v roku 1939 vytvoril jeden z najznámejších a masovo najviac používaných testov, a teda i novú inteligenčnú škálu pre dospelých Wechsler Bellevue – W-B. Prepracovaná verzia vyšla v roku 1955 pod názvom – Wechsler Adult Inteligence Scale – WAIS. V Európe bol tento test reštandardizovaný. V Nemecku pod názvom HAWIE – Hamburg- Wechsler Intelligeztest fůr Erwachsene. Vo Švajčiarsku ako ZUWIE – Zůrich-Wechsler-Inteligenztest fůr Erwachsene. Test EAIS prekonal v roku 1981 revíziu a výsledkom bola forma WAIS-R, uvedená k nám v roku 1983, kedy bola vydaná dvojdielna príručka spolu s testovým kompletom. A Wechslerová špeciálna inteligenčná škála pre deti Wechsler Inteligence Scale for Children – WISC.

Wechslwerové testy inteligencie sa líšia od iných testov tým, že pri zisťovaní úrovne inteligencie nevyjadrujú výsledky cez jedno hodnotu, ale individuálnym profilom (scatterom-čo je rozptylový graf, zaznačujú sa do neho výsledky zo subtestov), z ktorého je možné interpretovať obraz štruktúry inteligencie daného indivídua, postihnúť vzájomné vzťahy medzi jednotlivými intelektuálnymi procesmi a zhodnotiť úroveň jednotlivých zložiek inteligencie vo vzťahu k celkovej rozumovej úrovni. Pôvodná metóda W-B má v našich zemiach dlhú tradíciu a mnoho psychológov ju používa dodnes i napriek tomu, že test nebol u nás reštandardizovaný. WAIS-R prešiel štandardizáciou na našej populácii a je všeobecne dostupnejší. V nedávnej dobe vznikol WAIS-III.

W-B test sa delí na verbálnu a názorovú. Verbálna časť má 5 subtestov a jeden subtest je nepovinný (slovník), ktorý pri výpočte IQ nefiguruje. Ostatné subtesty sú: Informácie – subtest skúša vedomosti, ktoré súvisia so vzdelaním a kultúrnymi možnosťami. Porozumenie – skúma logický úsudok, sociálne postoje. Čísla – pamäť pre čísla. Človek, ktorý nedokáže zopakovať odpredu 5 čísel a zozadu 3 čísla je 9 z 10 osôb slabomyseľný. Počty – Subtest skúša koncentráciu pozornosti. Podobnosti – Subtest ukazuje logický charakter myšlienkových pochodov. Neverbálna, performačná časť má tiež 5 subtestov. Usporiadanie obrázkov – meria schopnosť celkovo pochopiť momentálnu situáciu. Doplňovanie obrázkov – skúška vizuálnej koncentrácie. Blok – overuje analytickú a syntetickú schopnosť. Skladanie – spôsob vnímania, štýl práce. Symboly – schopnosť učenia. W-B sa používa ako prostriedok diferencionálne diagnostický, lebo predpokladá, že intelektové výkony merané testom nie sú narovnako ovplyvňované rôznymi poruchami psychiky, a tak každá porucha vyvoláva charakteristický rozptyl na scattere.

Wechslerovou inováciou bol nový vzorec pre IQ:

aktuálne skóre v teste : predpokladané skóre x 100

Výsledkom bolo definovanie IQ nie v závislosti na mentálnom a fyzickom veku, ale v závislosti na individuálnom skóre v teste /počet správne zodpovedaných úloh/, ktorý porovnal s predpokladaným priemerným výsledkom, ktorý bol dosiahnutý ľuďmi rovnaného veku, toto nazývame deviačný kvocient.

Stanford – Binetové a Wechslerové škály sú individuálne testy schopností, to znamená, že examinátor – špeciálne vycvičená osoba – ich administruje u jednotlivých jedincov. Naproti tomu skupinové testy schopností môže jeden examinátor administrovať u veľkého počtu ľudí a obvykle sa jedná o testy tužka a papier. Individuálne testy majú v porovnaní so skupinovými veľa výhod. Skúšajúci môže mať istotu, že probant porozumel otázkam, môže posúdiť jeho motiváciu a pozorným sledovaním prístupu testovanej osoby k rôznym úlohám môže získať ďalšie informácie o silných a slabých stránkach intelektu. Skupinové testy sú výhodné vtedy, keď potrebujeme získať informácie pri veľkom počte osôb. Napríklad ozbrojené zložky. V U.S. Civil Service Commission bol vyvinutý skupinový test s názvom Professional and Administrative Career Examination PACE. Má slúžiť na výber uchádzačov o zamestnanie vo vládnych inštitútoch.

Typy testů

Testy sa teda delia na jednodimenzionálne a viacdimenzionálne. To znamená podľa toho, koľko aspektov inteligencie skúma.

K jednodimenzionálnym testom patria napríklad Kohsove kocky – Autorom je Kohs (1923). Test je zameraný na schopnosť analyzovať danú skutočnosť na zložky a tie potom syntetizovať na celok. Patri medzi performačné skúšky, čiže tie, ktoré nepracujú s verbálnym materiálom. Používa sa pri podpriemerných jedincoch a pri organickom poškodený mozgu.

Ravenové progresívne matice – Autorom je Raven (1938). Ide o skúšku tvarovej percepcie a dedukcie, čiže schopnosť chápať tvary, ich povahu a vzťahy medzi nimi – logické usudzovanie. Tento test má pozitíva v tom, že nie je závislý na vzdelaní, kultúrnom prostredi. Nevýhodou je, že výsledky môžu byť skreslené mimointelektovými faktormi, čo je v niektorých prípadoch možné, napr. neurózou. Ravenové matice sú aj pre deti a nazývame ich Farebné progresívne matice – CPM.

D 48 Domino. Autorom je Ansley (1943-). Skúška všeobecnej inteligencie. Okrem zistenia všeobecnej inteligencie môžeme zistiť i úroveň mentálnej deteriorizácie.

C.F.2A – Cattel Culture Fair Intelligence Test. Test nezávislý na kultúrnych vplyvoch. Je vhodný na zistenie fluidnej inteligencie, čo znamená vrodenej. Je relatívne stála charakteristika jedinca.

UNESCO test – Autorom je Piegeon. Test zisťuje logické usudzovanie a vyvodzovanie záverov v oblasti abstraktnej inteligencie.

Medzi viacdimenzionálne radíme už vyššie spomínaný test Wechsler-Belleuve a teda i jeho novšie verzie.

Potom sem patrí Anylytický test inteligencie – AIT. Autorom je Meili (1928). Sú určené pre školské a profesionálne poradenstvo a to tak, aby okrem úrovne inteligencie poskytovali informácie o jej formách.

Test štruktúry inteligencie I-S-T. Autorom je Amthauer (1953). Test všeobecnej inteligencie, ktorá sa snaží zachytiť aj jej štruktúru.

T.I.P. Test intelektového potenciálu od Říčana. Test je určený pre mierne podpriemernú populáciu dospelých a pre deti od 12 rokov. Môže byť zadávaný samostatne alebo ako súčasť testovej batérie. Svojou konštrukciou sa snaží postihnúť prevažne fluidnú inteligenciu.

Toto bol len stručný obsah testov inteligencie, ako aj celého vývoja merania inteligencie. Mohli sme si všimnúť, že význam testov sa menil a našťastie dnes sa už testy inteligencie používajú pre dobré účely a nepoškodzujú testovaného.

Literatúra

• Svoboda M.: Psychologická diagnostika dospělých. Praha: Portál 1999
• Gould, S. J. Jak neměřit člověka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998
• Mackintosh, N. J.: IQ a inteligence. Praha: Grada, 2000.
• Siewert, H. H.: Testy inteligence. Praha: Ikar, 1997
• Dočkal, V.: K problémom definovania pojmov nadanie a talent. Československá psychologie.
• Hollingworth, L.: Children above 180 IQ. World book company, New York
• Terman, L.M.: Genetic Studies of Genius: Vol.1. Mental and physical traits of a thousand gifted children. Stanford, Stanford University Press.

Internet

• http://www.muskingum.edu/~psych/psycweb/history/cattell.htm
• http://www3.niu.edu/acad/psych/Millis/History/2002/higher_order_mental.htm
• http://cs.wikipedia.org/wiki/Inteligence

Pokud máte zájem zjistit výši svého IQ, přihlaste se na testování IQ pořádané spolčeností Mensa. Společnost Mensa provádí testování prostřednictvím mezinárodně uznávaného standardizovaného testu, který vychází z Ravenových progresivních matic.

Definice inteligence

Definovat znamená omezovat, proto definice tak složité lidské vlastnosti, jakou je lidská inteligence, nemůže být nikdy dokonalá. Uznávaní světoví psychologové definovali inteligenci např. takto:

Modely inteligence

Inteligence je velice členitá lidská schopnost, která v sobě zahrnuje mnoho různých, možná i rozporuplných rysů. O vyjádření její struktury se snažilo již mnoho badatelů. Uvedeme zde pouze některé diametrálně odlišné modely.

Nejjednodušší model navrhl Charles Spearman (1927). Podle něho existuje obecná rozumová schopnost, kterou označil jako g. Prakticky to znamená, že dokáže-li někdo řešit určitý okruh problémů, dokáže také zároveň řešit i problémy jiného typu. Při testování inteligence se vychází z jednoho všeobecného testu a jeho výsledku v hodnotě inteligenčního kvocientu (IQ).K tomuto účelu se nejčastěji používají např. Ravenovy matice (viz dále). Experimentálně bylo potvrzeno, že úspěšní řešitelé toho testu jsou rovněž úspěšní v testech zaměřených na speciální schopnosti např. verbální, numerické, paměťové apod.

Pravým opakem této teorie je struktura podle J.P. Guilforda (1967), který předpokládá trojrozměrný model inteligence. Jednotlivými rozměry jsou mentální operace, obsah a produkty mentální činnosti:

Odvození představuje tzv. konvergentní myšlení-vyvíjení logických závěrů z daných informací.
Kreativita představuje tzv. divergentní myšlení-tvoření informací z informací již daných.

Vzájemnou kombinací těchto faktorů dostaneme 120 (5x4x6) složek inteligence. Vyjádření inteligence hodnotou IQ je možné na základě 120 faktorů !? Tento model je kritiky označován jen jako „čistě logický model“, kde nezávislost jednotlivých faktorů je jen zdánlivá.          

Podobnou, ale jednodušší strukturu inteligence, navrhl i H.J. Eysenck, který vychází z řešení IQ testů:

Model opět trpí základním požadavkem na nezávislost jednotlivých faktorů při faktorové analýze. Těžko si lze např. představit vyvozování jako nezávislé na paměti.

R. B. Catell (1971) předpokládal, že Searmanův faktor všeobecné inteligence g lze dále rozdělit na fluidní (gf) a krystalickou (gc) inteligenci. Fluidní inteligencí označil potenciální schopnost učit se a řešit problémy a krystalickou inteligencí schopnost, která je odvo-zena od předcházejících zkušeností.

Rozdělení inteligence, stejně jako jiných lidských vlastností, v celkové populaci lze znázornit pomocí Gaussovy křivky normálního rozdělení (Obr. 1). Z grafu vyplývá, že inteligence většiny obyvatelstva (68,2 %) se pohybuje kolem průměru v pásmu podprůměrné a nadprůměrné inteligence. Méně lidí v oblasti nízké a vysoké inteligence (33,2 %), ještě méně v oblasti velmi nízké a velmi vysoké inteligence (4,2 %) a pouze zlomek lidí se nachází v pásmech extrémně nízké a vysoké inteligence (0,4 %). Obyvatel s nízkou a velmi nízkou inteligencí je oproti předpokladu Gaussovy křivky poněkud více, protože inteligence části z nich byla snížena v důsledku onemocnění nebo nehody.  

Obr. 1 Rozložení inteligence v populaci podle Gaussovy křivky

Extrémně nízká a extrémně vysoká inteligence – 0,2 %, velmi nízká a velmi vysoká inteligence – 2,1 %, nízká a vysoká inteligence – 16,6 %, podprůměrná a nadprůměrná inteligence – 34,1 %.

Měření inteligence

Měření inteligence je fenoménem, který se objevuje již v 19. století. Původní metody měření velikosti mozku byly ve 20. století nahrazeny důmyslnějšími testy pro měření mentálních schopností.

První způsoby měření inteligence vycházely z předpokladu, že intelektuální schopnosti souvisejí s velikostí mozku. Proto byla inteligence lidí měřena podle rozměrů jejich lebek (kraniometrie). P. Broca (1824-1880) vážil mozky již zemřelých velikánů, např. Turgeněva (asi 2000 g), France (1017 g), Gausse (1492 g) a jiných. Mozek samotného Brocy vážil 1424 g (průměrný lidský mozek má hmotnost 1200 až 1500 g). V případě, že mozek nebyl již k dispozici, naplnil lebku olověnými broky, které potom zvážil.

F. Galton se snažil měřit inteligenci měřením lidských rozměrů. Zřídil antropometrickou laboratoř, kde si zájemci mohli za 3 pence nechat změřit ostrost zraku a sluchu, vizuální pozorování (znakem inteligence byly považovány citlivé smysly), dýchání, dobu reakce, sílu tahu a stisku, sílu úderu, rozpětí paží, výšku, váhu a rozměry hlavy. Výsledkem měření byl percentil, který charakterizoval, do jaké části obyvatelstva proband patří.

Měření inteligence pomocí testů poprvé použil francouzský psycholog A. Binet při vyšetřování duševně zaostalých dětí (1904). K tomu úkolu byl pověřen ministerstvem školství a jeho metoda měla odhalit děti, jejichž zařazení do normálního žákovského kolektivu mohlo činit potíže. Vypracoval soubor 30 různě obtížných úloh zaměřených na měření schopnosti úsudku, porozumění a logického myšlení. Test nechal vyřešit určitému vzorku lidí a výsledky statisticky zpracoval. Vznikla tak stupnice, pomocí které měřil tzv. mentální věk. Úroveň intelektu pak charakterizoval rozdílem fyzického a mentálního věku.

Stern definoval inteligenční kvocient (IQ) jako poměr mentálního a fyzického věku:

Jako normu průměrné inteligence zvedl hodnotu 100. První IQ test, který se stal vzorem pro všechny další testy a v revidované podobě se používá dodnes, vytvořil američan Lewis M. Terman pod názvem Stanford-Binetův test. Skládal se z deseti testů, z nichž každý byl pro děti jedné věkové kategorie od 3 do 14 let. Každý test obsahoval 6 různých úkolů. Např. pro devítileté děti:

• Který den v týdnu je dnes ? Který je rok ?
• Seřaď pět závaží od nejtěžšího po nejlehčí.
• Mentální počítání.
• Počítej pozpátku od 4 do 1.
• Vymysli větu obsahující tato tři slova.
• Vymysli rým.

V současné době se používá celá řada psychologických testů. Neměří se IQ jen u dětí, ale i u dospělých. Testy lze rozdělit na komplexní (testují různé schopnosti) a částečné. Mezi komplexní testy inteligence patří: Test Army alfa a Army beta, Wechslerovy testy, test struktury inteligence (R. Amthauer), analytický test, Snijdersův-Oomenův test atd. Částečné testy inteligence se zaměřují na test všeobecné inteligence, kterou lze charakterizovat Spearmanovým faktorem g. Mezi nejčastěji používané patří: Test progresivních matic (J.C. Raven), CF 1, CF 2, CF 3 (Cattell), Domino test, Kohsovy kostky, test intelektového potenciálu (Říčan), test UNESCO atd. Za všechny zde uvedeme dva obecně uznávané, dodnes používané testy, na kterých lze názorně demonstrovat různé principy měření IQ.

Inteligenční test, který vychází z představ strukturované inteligence, vyvinul v roce 1939 Wechsler. Test se skládá z jedenácti subtestů, a to verbálních a výkonnostních. Verbálních tesů je šest: informace (test všeobecných znalostí), slobní zásoba, porozumnění (pochopení přísloví apod.), aritmetika, podobnosti (dvě věci se podobají) a číselné rozpětí (opakování sledu číslic). Výkonnostních testů je pět: Dokončení obrázku, uspořádání obrázků ve správném pořadí, skládačky z barevných kostek, sestavování předmětu a číselný symbol (doplňování symbolů pod různá čísla-jediný písemný test).

Dalším Wechslerovým přínosem byla inovace původního vzorce pro výpočet IQ na vztah:

Pro každou věkovou skupinu potřeboval reprezentativní vzorek lidí, kteří test absolvovali. Poté mohl zjistit jejich průměrné skóre v testu a porovnávat s individuálními výsledky (obr. 2).

Obr. 2 Rozdělení skóre IQ Wechslerova testu

Naproti tomu Raven (1938) vytvořil odlišný typ testu, který měřil obecnou inteligenci tak, jak ji definoval Spearman. Lišil se také způsobem zpracování. Oproti Wechslerova testu, který prováděl testující na jednom testovaném, byl Ravenův test písemný a mohl být rozdán velké skupině lidí. Základem testu byly matice diagramů 3 x 3, do které se doplňoval chybějící diagram ve třetí řadě (obr. 3) na základě logických souvislostí. Podstatou tohoto testu bylo měření obecné intelektuální schopnosti pracovat s abstraktními pojmy. I když jsou oba typy testů dosti odlišné, byla mezi výsledky nalezena významná korelace 0,40 až 0,75.

Žádný inteligenční test neučí inteligenci komplexně, ale poskytuje jen částečnou informaci, která se často nepřiměřeně zobecňuje a hodnotí se jako informace o celkové inteligenci.

Obr. 3 Ukázka typu úkolů v Ravenových maticích

Některé korelace s IQ

Byly měřeny korelace mezi velikostí mozku a dobou reakce na různé podněty. Mezi velikostí mozku a IQ byla nalezena malá, ale statisticky významná korelace 0,35 až 0,40. Nikdo však již neví, jak ji vysvětlit. Měření mozkové aktivity pomocí EEG prokázala, že člověk s vyšším IQ musí vynaložit menší úsilí k řešení problémů než lidé s nižším IQ.

Byly měřeny korelace mezi dobou reakce a dobou pozorování. Doba reakce je doba, za kterou musel testovaný zareagovat stisknutím tlačítka při rozsvícení žárovky. Dobu pozorování lze např. stanovit klasickým experimentem, při kterém se zkracuje doby expozice, během níž se testovanému ukáží např. dvě různě dlouhé čáry. Testovaný pak po zakrytí musí sdělit, která je vlevo a která vpravo. Nejnižší doba, při které ještě uvede správnou odpověď je stanovena jako doba pozorování. Nalezené korelace –0,20 až –0,30 pro dobu reakce a –0,25 až –0,50 pro dobu pozorování napovídají, že lidé s vyšším IQ reagují rychleji. To potvrzuje i známé rčení o dlouhém vedení. Zde ale pozor na ukvapené závěry! Je prokázáno, že se doba reakce prodlužuje přímo úměrně k rostoucímu počtu alternativ řešení. Vysoce inteligentní člověk při řešení reálných problémů pravděpodobně dokáže odhalit více možných alternativ řešení než méně inteligentní jedinec a doba jeho přemýšlení se může zdát stejně dlouhá nebo i delší. Zde pak rčení o dlouhém vedení pochopitelně neplatí.

Druhy inteligence

Inteligenci je možno rozdělit do několika typů: abstraktní, praktická, sociální a emoční inteligence. Abstraktní inteligencí se označuje ta část inteligence, kterou lze měřit testy IQ. Projevuje se jako schopnost řešit dobře definované – akademické problémy s jednoznačnou odpovědí. Abstraktní inteligence dobře koreluje s úspěšností v akademickém životě. Naproti tomu praktická inteligence je schopností řešit problémy každodenního života. V těchto případech řešení není jednoznačné a zpravidla existuje několik alternativních způsobů. Nejasná je často i formulace úkolu. 

Sociální inteligencí lze označit schopnost pohybovat se v sociálním prostředí, tj. řídit lidi, umět s lidmi jednat a manipulovat (umět předvídat chování druhých), pohotově reagovat na jejich podněty apod. Ukazatelem sociální inteligence mohou být například počet přátel, zastávané společenské funkce, osobní korespondence apod. Měřením sociální inteligence pomocí testů byla nalezena nízká korelace s abstraktní inteligencí (korelační koeficienty dosahovaly hodnot 0,24 až 0,40). 

O emoční inteligenci se začalo mluvit poměrně nedávno. D. Goleman (1995) označil základní typy schopností emoční inteligence:

• uvědomění si sebe
• sebemotivace
• vytrvalost
• kontrola impulzů
• regulace nálad
• empatie
• naděje nebo optimismus

Emoční inteligence není závislá na IQ a velmi podstatně ovlivňuje úspěšnost jedince v rodině, na pracovišti, v sociálních a intimních vztazích. 

Doporučená literatura

• I. Ruisel: Základy psychologie inteligence. Portál, Praha 2000.
• N. J. Mackintosh: IQ a inteligence. Grada, Praha 2000.
• H. H. Siewert: Inteligenční testy. Ikar, Praha 1997.
• E. Butler, M. Pirie: Testy IQ. Svoboda-Libertas, Praha 1993.

Autor: Petr Praus