Multimediální show „A Journey Into the Cosmos“ se konala 1. prosince v Kongresovém centru v Praze a následně znovu o den později v Bobycentru v Brně. Věděl jsem, že je to sázka na jistotu, proto mě překvapilo, jak málo bylo v „kongresáku“ lidí. Že by o známého velitele Mezinárodní vesmírné stanice mělo zájem tak málo Čechů? Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat. Přestože to mám asi 5 minut pěšky, událost jsem si dal totiž do kalendáře s velkou časovou rezervou a na místo jsme s dcerou dorazili více než hodinu před začátkem.

Chris hned v prvních minutách potvrdil, o čem mi před čtyřmi roky povídal, že aby se člověk mohl stát astronautem, musí se stát odborníkem v obrovské škále oborů. V úvodu nám velmi efektně ukázal, jak obrovský je vesmír a jak malá je Země i lidstvo. Věřím, že jsem nebyl sám, komu se hned vybavily verše Wolkerovy básně Pokora.

Hned první promítnutý obraz ukázal, že Chris svou prezentaci přizpůsobil českému publiku, což později doplnil i vtipnou narážkou na Brno. Během vystoupení vyprávěl o své cestě k profesi astronauta, ke které ho jako chlapce inspirovalo první přistání lidské posádky na Měsíci. Tehdy se prý každý kluk chtěl stát astronautem. Aby se mu to ale povedlo, potřeboval podle Chrise hlavně neskutečné odhodlání a ochotu se celý život učit.

Celá prezentace byla naplněná vědou, zajímavostmi i osobními příběhy, nechyběla ani Chrisem zahraná a zazpívaná Space Oddity, jejíž verze natočená právě na palubě ISS přinesla Chrisovi přes padesát milionů zhlédnutí na YouTube. Ve druhé části Chris pozval na pódium Aleše Svobodu, který vtipně kontroval, že pochází z Brna, a představil divákům „budoucnost“ výzkumu vesmíru v podobě vesmírných kadetů, studentů, kteří se v rámci programu Česká cesta do vesmíru zúčastnili mise Zero-G a vyzkoušeli si na vlastní kůži stav beztíže.

Nejvíc dojmů ve mně ale nakonec nezanechala výborně připravená prezentace, nýbrž dva bloky, ve kterých Chris Hadfield odpovídal na dotazy diváků.

Objevil se i dotaz, jaký vtip použije následující den v Brně, když v Praze si vystřelil právě z Brna. Chris celkem pohotově odpověděl, že asi využije nějaké jiné nepodstatné město, třeba Ostravu…

Uvedl na pravou míru i čínskou propagandu, která se snaží tvrdit, že Velká čínská zeď je jediným lidským výtvorem viditelným z oběžné dráhy. Ta přitom z ISS vůbec rozpoznatelná není, protože splývá s okolím. Naopak třeba Letiště Václava Havla je prý z oběžné dráhy vidět velice dobře.

Jedna divačka se zeptala, zda Chris rád hraje společenské hry. Otázka byla účelná, protože Chrisovi následně darovala českou společenskou hru Galileo Galilei autora Tomáše Holka. Chris tazatelku pozval na pódium a také se na něco zeptal: „Zkusila byste bungee jumping?“

Chris, který nesčetněkrát riskoval svůj život, nejprve jako zkušební pilot, pak jako astronaut, otázku rozvedl pro mnohé nečekaně: „Já bych to neudělal a nechápu, proč to někdo dělá.“ Vysvětlil, že mu dává smysl riskovat život v případě, kdy to má smysl, kdy to někomu pomůže. Jako zkušební pilot například pomohl vyvinout technologie, které dnes pomáhají přecházet leteckým haváriím. To, že někdo skočí z mostu na gumě, ale nic užitečného nepřinese.

Hlavní poselství, které se divákům kanadský astronaut snažil předat, koresponduje s naším o čtyři roky starším rozhovorem, kdy řekl, že „Největším omezením, které máme, jsou hranice, které si sami stanovíme.“ Tu největší sílu k dosažení našich cílů, najdeme sami v sobě. V odvaze to zkusit a ve vytrvalosti nenechat se zastavit neúspěchy. A nic vám tu odvahu neposílí tolik jako osobní setkání s někým, kdo vás k ní může inspirovat celým svým životem.

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Členem Mensy se stal ve svých dvaadvaceti, od té doby uteklo už třicet let. Každý, s kým jsem se o něm bavil, mi řekl, že je to jeden z nejmilejších mensanů. Prý je dojímací typ a brečí u filmů. I animovaných. Co dalšího mi o sobě a své třicetileté zkušenosti s Mensou prozradil Pavel Beran z karlovarské místní skupiny?

Pavle, víš, že to je přesně tři dny, cos byl v Mense 30 let?

Vážně 3 dny? To měla moje maminka narozeniny. Vidíš, toho jsem si nikdy nevšiml.

V té době internet v Čechách fungoval jen v akademické sféře. Jaká byla česká Mensa před internetem?

Já jsem tenkrát studoval v Brně na Masarykově univerzitě a na kolej přišli spolužáci, že se druhý den ve škole testuje. Tak jsme se ráno sbalili a vyrazili. Pak mi přišel zvací dopis a v srpnu jsem se stal členem.

V roce 1998 jsem jel na svoje první setkání do Sloupu v Čechách. Tam se tehdy jelo vlakem, batoh na zádech a pak někam ještě pět kiláků pěšky. Mensa byla v té době hodně analogová. Bylo to takové osobnější. Lidi spolu museli fakt mluvit, museli si zavolat nebo napsat, aby se něco dozvěděli. Něco jako web tenkrát vůbec nebylo. Tos vyčetl z časopisu, kde to je, kdy to je, a pak sis našel vlak, naplánoval cestu a tak.

Byla nějaká setkání i dřív? Nebo to bylo vůbec první?

Dřív v tom byl velký chaos. Bývala až čtyři setkání ročně, přetahovali se o ně Tomáš Blumenstein s Jirkou Bělohlávkem. To moje první pořádal Jirka. Bylo nás tam dvacet a hrál jsem tam s malým Řeháčkem Pylos, to si pamatuji dodnes.

Od té doby jsi byl úplně na všech?

Skoro. Mám asi dvě absence u Dlouhých strání. Jednou nebyly prachy, jednou jsem byl nemocný. Paradoxní bylo, že jsem tam dvakrát nebyl, a když se konalo potřetí na stejném místě, tak byla mlha. Vyjeli jsme na Dlouhé stráně, slyšeli vodu a jeli zpátky. To jsou asi moje jediné dvě absence.

To je hodně setkání. Počítal jsi je?

Ne, musím říct, že mi to dost splývá. Za těch třicet let jich mohlo být kolem padesáti. Pamatuji si z každého nějaký drobek. Jaké tam bylo počasí, jaká byla kamna v hospodě, co bylo ke snídani, pokoj, kde jsme spali. Jsou to jen takové útržky, ale ty vzpomínky jsou super.

Jaké setkání bylo nejlepší?

Na každém bylo něco speciálního. Třeba setkání v Dukovanech. Spali jsme na zámku v tanečním sále. Obrovský parketový sál, francouzská okna, skládací polní lůžka, uprostřed kulečníkový stůl, takže tam samozřejmě opilci ve dvě ráno hráli kulečník a tak. Z každého setkání je něco. Ale které bylo nejlepší, to nedokážu vyhodnotit. Na každém bylo něco dobrého, žádné nebylo špatné. Bojovka v Beskydech pod Lysou horou byla nejhorší, jakou jsem za těch třicet let zažil, ale i tak to byl jen jeden aspekt toho setkání a zbytek byl skvělý.

Nějaký největší bizár ze setkání?

Asi právě ta bojovka pod Lysou horou, tam skoro nikdo nevyluštil ani jedinou šifru. To bylo frustrující. Nejlepší družstvo vyluštilo asi dvě šifry, zbytek vyluštil jednu nebo nic. Prostě 8 hodin šplhat po horách, dostávat šifry a nevyluštit ani jednu, to bylo na švestku. Na to vzpomínám nerad.

Krásná bojovka, kterou jsme pořádali my, byla Plzeň, tak tam byly praktické věci. Tenkrát se někdo rozčiloval, že chtěl šifry, a ty tam nebyly. Plácali jsme pajduláčky z modelíny, byla tichá pošta, vázání uzlů a podobné ptákoviny. Další hezké setkání, také v naší režii, byla Železná Ruda. Nám se tenkrát díky mé práci na záchrance povedlo dohodnout hasiče. To bylo myslím pro většinu mensanů hodně neobvyklé a zábavné.

Kdy se ustálila ta pravidelná setkání na jaře a na podzim?

Myslím, že až v tomto století, možná 2006 nebo 2007. V devadesátých letech to bylo tak jednou za rok. Teď už na ta setkání jezdí moc lidí, ale stále je tam to jádro, které jezdí celou tu dobu se mnou. Na mé první setkání přivezli Doubravku Kolářovou ve vajíčku, byly jí 3 měsíce, dneska je jí 27 let. Je úžasné pozorovat tu historii lidí, jak se kdo mění, koho potkává, rozchází se, jak se rodí děti. To mě na tom hrozně baví.

Jak ses rozhodoval, jestli se vůbec staneš členem Mensy?

Pro mě to bylo to patření někam, protože kamarádů jsem moc neměl. V Mense člověk zapadne. Nikdy jsem nebyl úplně aktivní, ani v té místní skupině, ale baví mě tam patřit a užívám si to, že je potkám aspoň dvakrát za rok. Pro mě je Mensa druhá rodina, prostě skupina lidí, se kterými se kterými je mi velice dobře a bez nichž už si svůj život nedokážu vůbec představit.

Odkud jsi přišel studovat do Brna?

Narodil jsem se v Chebu, tam jsem vyrostl, tam i jsem vystudoval první 3 roky vysoké. Tehdy tam otevřeli pobočku Západočeské univerzity, ale neměli akreditaci na inženýry, tak nás potom poslali do světa. Já jsem skončil v Brně, dodělal si inženýra a do své první práce jsem nastoupil zpátky v Chebu.

Jaký obor jsi vystudoval?

Jsem ekonom, ale nikdy jsem tu práci nedělal. Moje první práce byl ajťák na okresním úřadě v Chebu. A ajťák jsem dodnes. Takže ten obor, co mám vystudovaný, jsem v životě nepoužil. Ale vůbec toho nelituji.

Jak jsi zapadl do místní skupiny Mensy?

Ona ta místní skupina byla tehdy malá. Předsedal jí Ronald Němec, pamatuji si, že jsme párkrát u něj hráli nějaké deskovky, ale tenkrát bylo všechno analog. Základ byl časopis, kde byly telefony, kontakty, maily, tak se to tenkrát řešilo takhle. Karlovarská skupina nebyla nikdy moc velká, ani nebyla moc aktivní.

A jaká je teď?

Stejná, ale je to výborná pohoda. Čavojských je klan, dohromady je jich asi osm, k tomu je pár dalších. My máme hodně aktivit společných s Plzeňáky. Na grilovačky u Čavojů jezdí Plzeňáci, samotných je nás fakt jenom pár. Velké aktivity tam moc nejsou, ale máme Ježíška, to je hezká tradice, kdy chodíme vždycky v červnu půl roku před Vánoci na Boží Dar.

Kdo z lidí, které znáš, je v Mense déle než ty?

Upřímně nevím, možná Pavel Terber. A možná ten Řeháček, protože ten byl na tom mém prvním setkání v tom devadesátém osmém. Možná Kolářovi tam byli dřív než já, ale na to jsem se upřímně moc neptal, není to pro mne důležité.

První výskyt tvého jména jsem našel v časopisu 1/2000, kde nabízíš zveřejnění obchodního kontaktu na webových stránkách Mensy. Vzpomínáš si na to?

To byla tenkrát taková šílenost, kterou jsme vymysleli s Mírou Charvátem z Ostrova. To byly ty dřevní doby internetu. My jsme tenkrát založili takový kontaktní rejstřík. V HTML jsme zplodili nějaké stránky, ale byl to jen výstřel. Já nejsem programátor, tak jsem se to učil za pochodu, ale v roce 2000 to byl opravdu velký pravěk internetový, tak to nevadilo. A ty stránky chvíli fungovaly.

Byla to tvoje první mensovní aktivita, když pominu setkání?

Asi moje první a poslední. Myslím, že s tím přišel Míra, tak jsem se toho chytl. Dělal jsem to IT, tak mě to zajímalo. Z hecu, prostě něco zkusit.

Já tě ale poprvé viděl na setkání dobrovolníků. Co bys tam dělal, kdybys nebyl aktivní?

Za velkého dobrovolníka se nepovažuji. Ale dobře, byl jsem. Pořádali jsme setkání v Plzni, dělali jsme setkání Železné Rudě. Pomáhám na Logické olympiádě. Takže ano, asi jsem dobrovolník, ale myslím, že jsou větší dobrovolníci.

Třeba v roce 2011 jsi byl uvedený mezi lidmi, kteří pomáhali s vyhodnocováním Logické olympiády. Tehdy to bylo poprvé?

Je to možné. To vždycky přijde Čavoj, že to je v knihovně ve Varech, tak přijdu. To jsem vždycky přišel.

Myslíš si, že jsi soutěživý?

V životě asi moc ne, ale na setkáních mě baví něco vyhrát, jenom pro ten pocit. Byly frustrující doby, v tom pravěku, kdy všechno vyhrávala Lída Kovářová. Výsledky byly nuda, protože Lída byla prostě vždycky první. Ale pak bylo setkání v Praze v takových dřevěných domcích někde u Vltavy a Pražáci překopali systém hodnocení, jak je dneska. Teď má každý šanci něco vyhrát. A já byl tenkrát třetí v individuálním hodnocení. V životě moc nesoutěžím, ale v Mense je to takové hezké.

Kdybys měl za těch třicet let říct nějaké svoje milníky v Mense, co by tě napadlo?

Pro mě vždycky bylo zásadní, když jsme dělali setkání. Prubířským kamenem pro nás byla ta Železná Ruda. To jsme dělali s Plzeňáky poprvé, tak to byla největší výzva. Člověk to všechno pozoruje zvenku, ale pak je něco úplně jiného to vidět zevnitř. Pak jsme dělali i Plzeň, ta se povedla myslím ještě o chlup líp. A pak byly ty Mariánky a tam jsem to já osobně zvoral. Tam mě tenkrát málem všichni zabili.

Oni totiž chtěli, abych byl obličejem setkání. Ale já nejsem úplně vedoucí typ. Té práce bylo moc a oni pak měli pocit, že jim málo pomáhám. A byly tam třecí plochy v přístupu, jak tu práci organizovat. Dopadlo to nakonec dobře, žádné přátelství to nezničilo, ale bylo to chvílemi takové napínavé. Zapojit se, pomáhat, něco zařídit nebo vyřídit, s tím nemám problém, ale vedoucí role mi úplně nesedí.

Měl jsi někdy slabší chvilku, kdy bys uvažoval o tom se na Mensu vykašlat?

Ne, nikdy. Jak jsem říkal, pro mě to je prostě rodina. Bez ní bych to nebyl já. Takže i když se třeba v Mense úplně neangažuji, tak na setkání budu jezdit stále. Vždycky jsem obětoval všechno tomu, abych mohl na setkání jet a ty lidi vidět.

Jak se díváš na oficiální cíle a aktivity Mensy?

Třeba Logická olympiáda, nadané děti, to je úžasné. To si myslím, že by Mensa měla dělat. Kultivovat společnost, hledat lidi, kteří třeba ve svém kolektivu nezapadají, a nabídnout jim alternativu, místo, kde by se cítili líp. Jednou jsem vedl diskusi s Barborou Dřevíkovskou a shodli jsme se na tom, že Mensa jako organizace je neuvěřitelně sociálně bezpečné místo. Že tam ať přijde kdokoliv s čímkoliv, tak se nestane že by ho někdo odsuzoval, hodnotil, pomlouval nebo něco takového. Tohle je třeba pro mě poslání Mensy. Nabídnout takhle bezpečné prostředí pro lidi, kteří jinde mají třeba nějaký problém.

Co ty jako dítě? Byl jsi klasické nadané dítě, odstrkované spolužáky?

Na základce jsem měl asi tak 2 kamarády, na gymplu taky, teprve na vysoké to potom zapadalo daleko líp. Ale nejlíp je mi v Mense. Takže ano, dětství klasika v tomhle směru. Osamělý vlk.

Jaké máš zájmy mimo Mensu?

Od malička jsem plaval. Otec byl potápěč, takže mě k tomu vedl. Od tří let jsem plaval, potápěl se asi v osmnácti. Na vysoké jsem začal dělat karate, ale pak jsem se odstěhoval za prací do Chomutova, pak do Varů, pak jsem se oženil a pak už asi nic. S rodinou přijdou jiné priority jako počítače, hry, knížky, filmy, asi jako každý. Ale také tancuji. Teď jsem začal chodit na country tanečky.

To začalo úplně náhodou. Chodíme s kámošem do hospody pod kopec a tam jednou hrála kapela a přijely tam takové babky, tak jsme dali pivko, pokecali jsme, a když začali hrát valčík, tak se babky zvedly a šly tancovat. Když jsem jim to pochválil, tak říkaly: „my tady máme takové country“ a já říkám: „já tady bydlím sedmnáct let sto metrů od vás a nevím o tom.“ „No, my to nikomu neříkáme.“ Další týden jsem sbalil boty, vodu, a od té doby s nimi tancuji a je to pecka. Jsem tam nejmladší, ještě mě hýčkají, chlapů je tam málo. Jsou tam tři, občas jenom dva.

S nimi se nebavíš o počítačových hrách, viď?

S těmi fakt ne. [smích]

Jaké jsou tvé nejoblíbenější hry?

Teď momentálně hraji s dcerou na domácím serveru Minecraft. Před měsícem jsme si řekli, že bychom mohli zkusit Forever World, zkusit hrát stále tu jednu mapu. Kačenka jde teď do septimy, bude jí osmnáct, ale pořád ji to se mnou baví, tak dokud bude se mnou chtít hrát Minecraft, tak budu hrát Minecraft. Nedávno jsem tam vykopal na světlo boží kompletně celou trial chamber. Což znamenalo vykopat jeden a půl milionu kostiček. Taky hraji tanky Armored Warfare. Ale už na to není tolik času.

O Kačce jsem zaslechl vtipnou story, žes ji unesl na EMAG. Jak to bylo?

To jsme tenkrát jeli do Rotterdamu na Mensu černým Superbem s temnými skly já, Jirka Rak, Petr Kras a Kačka. Když jsme přejeli hranice do Holandska, tak za námi majáky a zastavila nás policie a hrozně je zajímalo, co dělá malá holka v autě s třemi chlapy. Samozřejmě si vzali pasy a já dlouho vysvětloval, že to je moje dcera, Ale proč že se jmenuje jinak? Tak jsem ještě vysvětloval, že v češtině má ženská na konci jména -ová. Na druhou stranu musím říct, že je fajn, jakou mají starost.

Kolikrát jsi byl na EMAGu nebo jiné mezinárodní mensovní akci?

Byl jsem na Slovensku, v Německu, Polsku, Holandsku, Belgii, a pak v Praze. EMAG je super, že vidíš lidi z celého světa, ale je jich strašně moc. Možná pojedu do Rakouska, to je blízko, ale přehodnotil jsem Anglii i tu Černou Horu příští rok. Ten poměr cena/výkon není úplně ideální. Ale ty, kde jsem byl, byly super. Trošku mě mrzel Berlín, protože tam slibovali výlet balonem nad městem, to bylo velké lákadlo, ale foukal vítr, takže to zrušili. EMAGy jsou zajímavé, zase jiný level lidí, počtů i aktivit, je to zase trošku změna. Ty různé exkurze a společné večery s hrami, na které jsme zvyklí z našich setkáních, na EMAGu nejsou a v těch počtech asi ani být nemůžou.

Co by se ti líbilo, aby se událo nebo změnilo na Mense v nejbližších letech?

Určitě pokračovat v tom, co máme. V práci s dětmi. A inzerovat Mensu jako bezpečné prostředí pro odlišné lidi. U setkání se vede věčná diskuse, jestli už nejsou moc velká a jestli dvakrát za rok není moc. Některé velké rodiny už třeba nejezdí kvůli tomu, že to je moc drahé. Já pamatuji ty dřevní doby, kdy se spalo po patnácti na pokoji a k snídani byly párky s hořčicí. Dneska už ale mají lidé jiné nároky a jiné potřeby a dvakrát do roka to stojí dost peněz.

Mně to ale vyhovuje. Mám to jako 10 dní dovolené, vezmu Kačku, vezmu Káju a je to super. Pro mě by to jednou za rok bylo málo, já ty lidi potřebuji vidět častěji.

Sehrála někdy Mensa roli v tvé kariéře, nebo to máš úplně oddělené?

To je taky věčná diskuze, jestli to dát do životopisu, anebo nedat. Zastávám názor, že by to tam člověk mít měl. Když jsem dělal pohovor do firmy v Ostrově, tak se mě na to vyloženě ptali, protože už tam měli nějakého mensana, tak je to zajímalo a myslím, že mi to i pomohlo.

Máš pocit, že se člověk s vysokým IQ jinak učí a získává zkušenosti?

Možná ti to ulehčí chápání věcí a souvislostí, ale je na každém, jak s tím naloží, jak s tím zachází, k čemu to používá. Pro mě to je, že se pořád ptáš a nespokojíš se s jedním názorem, ověřuješ si věci.

Jsi díky tomu opatrnější, nebo že tě to naopak brzdí v rozhodování?

Jak kdy. Osobně jsem neskutečně naivní člověk. Dokud si nerozmlátím držku, tak věřím každému. Ale mám problém s autoritami, s dodržováním pravidel, která mi nedávají smysl. Třeba v práci, že se máme na schodech držet zábradlí, to mi přijde úchylné. Nebo že nesmíš do firmy v kraťasech. Když mi to nedává logický smysl a nedá se to logicky zdůvodnit, tak jsem rebel.

A když ti někdo poradí, co si vysadit jako živý plot?

Taky jsi slyšel tu příhodu? Jo, to byla výborná rada. „To si kup, to je dobrý.“ Už to neroste naštěstí, ale než jsem to vyprostil, tak to dlouho trvalo. Ale to je přesně ono. Někdo ti poradí, vidíš to u něj, je to hezké, ale musíš získat vlastní zkušenost, abys zjistil, že ty z toho máš telegrafní sloupy.

O co tedy šlo?

To byl sibiřský jilm. Kámoš to přinesl. Sazenice vypadá jako větvička vrby, prostě proutek. A tady ve Staré Roli když kopeš, tak máš pět čísel nějaké hnědozemě a pak je jíl. Takže jsme to sázeli u plotu stylem, že jsem vzal hromosvodový drát, tím jsem vypíchl dírku do toho jílu a tam jsem zavrtal tu sazeničku. Říkal jsem si, že to nemůže vůbec vyrůst, a ono to vyrostlo tři metry za rok. Je to nezmar z Ruska a už nikomu bych to nedoporučil. Jedině možná nepříteli.

Co tě za těch třicet let v Mense a ve světě nejvíc mrzí a co ti udělalo největší radost?

Nejvíc mě teď trápí válka na Ukrajině. Když vidím ty reakce světa, tak je mi z toho smutno. Naopak mě vždycky potěší, co lidi dokážou v oblasti výzkumu. Když třeba vidíš, jaké nové metody jsou v boji s rakovinou. Že na Marsu jezdí něco, co člověk postavil před patnácti lety. Nebo Voyager, ten hardware jsou osmdesátá léta a dodneška to funguje. Fascinuje mě, co lidstvo dokáže vymyslet.

Chceš na závěr něco sdělit čtenářům?

Určitě bych doporučil těm členům, kteří úplně neví, proč jsou v Mense, aby aspoň jezdili na setkání, aby poznali ten kolektiv a společenství mensanů v trošku větším měřítku. Pro mě to je opravdu něco, co mi dobíjí baterky a na co se moc těším. I když nechtějí být jinak moc aktivní, ať přijedou na setkání a nadýchnou tu úžasnou atmosféru.

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Před pětadvaceti lety stáli u zrodu Asociace pomáhající lidem s autismem, dnes známé jako Národní ústav pro autismus, zkráceně NAUTIS. Pro PhDr. Kateřinu Thorovou, Ph.D., a PhDr. Hynka Jůna, Ph.D., se stala celoživotním posláním a dnes se již lidé, kterým stihli pomoci, počítají na tisíce.

Jak píší ve svém příběhu, NAUTIS je nejen zkratka názvu organizace, ale je to i námořní simulátor – pomůcka, která má pomoci lodím na moři najít správný směr. Stejně tak se v této organizaci snaží nasměrovat lidi s autismem a všechny, kdo jim poskytují péči, a podpořit je v bezpečné a klidné cestě směrem k spokojenému životu.

Jak vlastně APLA vznikla a kde jste se seznámili vy dva? Na současném webu NAUTISu jsou čtyři jména zakladatelů, vaše jsou dvě z nich. Kdo byl ale nositelem té úplně první myšlenky?

[Hynek Jůn s úsměvem ukazuje na Kateřinu Thorovou]

Kateřina: To už je fakt dávná historie. Začalo to v roce 2000, kdy jsem pracovala jako psycholožka ve Speciálním pedagogickém centru, které poskytovalo služby lidem s poruchou intelektu. Už jsem měla zkušenost z diplomové práce, která se zabývala právě autismem. Měla jsem za sebou i zahraniční stáž v Antverpách, kde jsem si pod klinickou psycholožkou osvojila základy diagnostiky. Začala jsem je implementovat do své praxe v SPC a objevovat lidi s autismem. Jednoho dne se tam objevil mladý člověk po škole a měl zájem pracovat s lidmi s autismem, takže jsme ho přijali – takhle jsme se seznámili s Hynkem. Ve stejné době jsme založili spolu s Moraváky sdružení APLA. Zakladateli byli speciální pedagogové Věra Čadilová, Zuzana Žampachová, Martin Polanský z Brna a já.

Hynek: Já do SPC nastoupil někdy kolem roku 1999. V té době ještě APLA založená nebyla, ale už se hodně mluvilo o tom, že by něco vzniklo. Pamatuji si dodnes ten den, kdy Káča za mnou v práci přišla a říkala: „Chceme založit občanské sdružení kolem lidí s autismem. Bude to mít čtyři sekce – pedagogickou, psychologicko-klinickou, sociálně-právní a rodičovskou. Pedagogickou povede Věra Čadilová, psychologickou já, rodičovskou Pavla Čížková a tu sociálně-právní jsme si mysleli, jestli bys nevzal ty.“ A já na to: „Wow, jako já? To jo!“ Byl jsem z toho strašně nadšený. Chtěl jsem něco budovat a mít za to zodpovědnost.

Co vlastně bylo motivem k založení oficiální organizace?

K: Viděla jsem velký rozdíl v přístupu k autismu u nás a ve světě. Poslední rok jsem studovala v New Yorku, dokončovala diplomku a chodila tam do knihovny. Tady existovala jenom knížka Extrémní osamělost od paní primářky Nesnídalové, taková tenoučká, a vlastně nic jiného. Když jsem v New Yorku přišla do knihovny a hledala autismus, paní knihovnice mě tam uvedla a řekla: „Tak tady to máte.“ A tam byly celé police plné různých knih o autismu. To mě samozřejmě zaujalo, a protože mám ráda inovace a výzvy, říkala jsem si, že tomu bych se chtěla věnovat dál. Proto jsem nastoupila do SPC, kde jsem dostala nějaké základy, trošku se zorientovala, ale za pár let už mi to bylo úzké. Svazovala mě pravidla a náplň práce, nedosáhli jsme na některé dotace. Měla jsem dojem, že nastal čas se osamostatnit.

H: Pro mě hlavní motor byl, že tady neexistovala jediná organizace pro péči o lidi s autismem, která by byla založena odborníky. Byl tu třeba Autistik nebo RAIN MAN, ale všechno to byly rodičovské organizace. SPC bylo zase o školství, řešilo jen děti ve školním věku. My jsme chtěli založit něco, co by bylo na odborné bázi a mohlo poskytovat sociální služby jak pro děti, tak pro dospělé, jak pro lidi s těžkým mentálním handicapem, tak pro lidi s Aspergerovým syndromem.

K autismu jste se dostali jen v rámci studia, nebo jste s ním měli nějakou osobní zkušenost?

K: Já měla osobní zkušenost. Můj bratr se narodil s velmi závažnou formou autismu a diagnostikovala ho někdy ve čtyřech letech paní doktorka Nesnídalová jako jednoho z prvních v České republice. Trošku s nadsázkou říkám, že jsem si to téma pro diplomku vybrala z lenosti, že o autismu se tady nic neví, takže ani oponenti toho moc vědět nebudou. Ale začalo mě to hrozně bavit, hlavně tím, že jsem mohla něco tvořit.

Můj brácha byl těžký autista, bez zjevného sociálního kontaktu, se stereotypními pohyby, chováním velmi náročným na péči a vůbec nemluvil. Potřeboval opravdu velkou podporu. Ale jak šel čas a začínala jsem diagnostikovat i děti s mírnými formami, docvaklo mi, že Aspergerův syndrom má můj táta. A tak jsem mu řekla: „Hele tati, ty máš asi Aspergerův syndrom.“ A on na to: „Co máš pořád s tím asparágusem? Pokud to mám, tak ti musím říct, že lidi se dělí na dvě skupiny. Na ty, kteří mají autismus, a na blbce.“

H: Já jsem ve druháku na vysoké šel na praxi do Církevní mateřské školky Jana Karafiáta v Praze, kde měli integrovaného jednoho kluka s autismem. Jmenoval se Pepa a pořád někoho škrtil, klidně dvacetkrát denně. Měl výbornou učitelku, která s dětmi skvěle pracovala, a díky tomu mě to téma zaujalo. Viděl jsem, jak se pracuje s dítětem s autismem, ale hlavně jak se pracuje i se zdravými dětmi kolem něho tak, aby ho přijímaly a nebály se ho, i jak se pracuje s rodiči zdravých dětí, aby na integraci spolupracovali. S rodinou Pepy jsem pak byl v kontaktu i jako osobní asistent a civilní vojenskou službu jsem si odsloužil jako pomocný vychovatel ve speciální škole, kam Pepa přestoupil ze školky do první třídy.

Na jaké největší překážky nebo tvrdý střet s realitou jste při rozjíždění APLA narazili?

H: Pro mě byl zajímavý ten rozjezd. V té době musel člověk pro získání grantu prokázat rok nějaké činnosti. Takže jsme si hned od začátku museli od rodičů nechat platit. Těch 350 Kč na hodinu, které jsme účtovali, bylo tehdy docela hodně, a přesto to šlo. Pro mne byl silný zážitek, že se dokážu uživit, i když jsem odešel ze státního, a pak když jsme po roce dostali první grant.

Další přišel až po letech, to už jsme byli NAUTIS. V našem oboru v práci s lidmi s autismem se dříve všechno srovnávalo s Bohnicemi. Snažili jsme se dělat něco jinak. Kdo začal úspěšně dělat něco nového, byl lepší než Bohnice. Ale jak vznikaly nové malé organizace, tak jsem několikrát zaslechl: „My jsme lepší než NAUTIS.” A oni opravdu byli, protože to dělali výrazně intenzivněji a kvalitněji než my v tom molochu, do kterého jsme vyrostli. To byl ten nepříjemný střet s realitou.

K: Já si pamatuji, jak jsme objížděli školy a hledali první nadšence, kteří chtěli učit děti s autismem. Vždycky se našel jeden dva a stáli proti zbytku učitelů, kteří říkali, že to je blbost, že všichni mají poruchu intelektu a jsou prostě mentálně retardovaní. Drží se to dodnes: „Přijela Thorová, našla tu čtyři děti s autismem, to ona vždycky takhle najde.“ Stále se to bere jako módní diagnóza a že to je jedno dítě z deseti tisíc. Už se nezpochybňují jednoznačné případy nebo lidé s poruchou intelektu, ale zpochybňují se lidé s nadprůměrným intelektem, dívky nebo dospělí. Pořád od některých „odborníků“ slyší, že to je součást jejich poruchy osobnosti, že autismus je vzácná záležitost, na kterou oni v dospělosti nemají nárok. Pro lidi je ale důležité znát svou diagnózu, chtějí vědět, proč se liší a jak mají sami se sebou pracovat.

Velký střet pak byl s tím, jak organizace vyrostla, a to se děje všem organizacím, ať už ziskovým, nebo neziskovým, že když vyrostou do nějakého většího uskupení, tak je načase, aby do toho vstoupily nějaké korporátní procesy. To je pro mne velmi bolestivé.

Jak a proč se z APLA stal NAUTIS?

H: Po změně občanského zákoníku jsme museli změnit formu z občanského sdružení na zapsaný ústav, a tak jsme uvažovali o změně názvu. Například u domova se zvláštním režimem bylo úředníkům divné, proč žádáme o celorepublikový grant, když se jmenujeme APLA Praha. Tehdy jsme totiž byli rozděleni na samostatné organizace APLA Praha, APLA jižní Morava, APLA východní Čechy a tak dále. Tak jsme si řekli, že název Národní ústav pro autismus úředníkovi, který rozhoduje o financích, ale neví přesně, co ta organizace dělá, spíše napoví, že poskytujeme celorepublikové služby.

Kde se teď nacházíte a jaké chystáte nejbližší kroky?

H: Máme naplněnou kapacitu. Každou chvíli některé středisko, ať už terapeutické, osobní asistence nebo diagnostika, vyhlašuje stop stav a lidé musí čekat. Snažíme se poskytovat kvalitní služby, ale nezvládáme je poskytovat v takové kvantitě, která by byla potřeba, a je pro nás těžké se s tím smiřovat. Rychle jsme rostli a ze čtyř zaměstnanců jsme se dostali na nějakých 350, ale organizace nezmohutněla, takže teď budeme potřebovat nějaký čas na stabilizaci.

K: Jednoznačně potřebujeme zpevnění organizace. Je důležité rozšíření administrativních pozic a nastavení procesů, managementu. To jsou věci, se kterými se v neziskovém sektoru tak nějak nepočítá. Pokud ale máte firmu, kde pracuje 350 lidí, tak už se neobejdete bez personalisty nebo kvalitního IT oddělení, protože když chcete poskytnout kvalitní službu, tak potřebujete i nové technologie a péči o zaměstnance. My tohle ještě nemáme a začíná nám to velmi ovlivňovat pracovní život.

Co jsou největší mýty nebo nepochopení v souvislosti s autismem, se kterými se potýkáte?

H: V pobytových sociálních službách stále slýchám: „Je to autista, tak nechce vztahy.“ Drtivá většina lidí s autismem vztahy chce, jenom v nich pravidelně selhávají. Proto se uzavřou a tváří se, že je vlastně už ani moc nechtějí. Ale když se jim nabídne pro ně přijatelný vztah, tak ho velmi rádi opětují. Říkám personálu: „Brzděte, on má zájem o vztahy, jenom je neumí navázat.“

K: Já vždycky říkám mýtus jednoho symptomu. Třeba někdo řekne „on se dívá do očí, tak nemá autismus“ nebo „nemá encyklopedické zájmy, takže nemá autismus.“ Ale autismus je vždycky o nějaké sumě oslabení a specifických projevech, musí jich být víc. Lidé mívají vytvořenou nějakou stereotypní představu, jak člověk s autismem vypadá. Občas k tomu sklouznou i odborníci. Někdo třeba přijde k odborníkovi a zeptá se: „Nemůže mít moje dítě autismus?“ A on na to: „Nemůže, protože s vámi navázalo kontakt, přineslo vám něco na ukázku, podívalo se do očí.“ Ale takhle jednoduchá diagnostika není. Neexistuje žádný jeden dílčí konkrétní symptom, který by na autismus stoprocentně poukázal.

Dalším mýtem například je, že lidé s autismem nemají empatii. Oni často nepřečtou dobře situaci, zejména složitou, ale když té situaci rozumějí, tak mají city stejné jako všichni ostatní a dokáží velmi soucítit, někdy projevují až hyperempatii. Soucítí i se zvířaty, někdy i s neživými věcmi.

H: Ještě jeden mýtus je velmi nebezpečný. Často se předpokládá, že u chování náročného na péči je nedílnou součástí terapie medikace. Že prostě medikace tam musí být za každou cenu. Samozřejmě, na úzkosti nebo deprese je medikace super věc, ale pokud je člověk třeba jen naštvaný, protože řeší nějaké vztahové věci, tak je medikace mnohdy zbytečná.

K: I když má úzkost a depresi, tak by stejně prvním krokem měla být terapie nebo nějaká režimová opatření a teprve ve chvíli, kdy to nezabírá, má nastoupit volba medikace. Pak je nejlepší souběh psychoterapie a medikace.

Bývá nedostatečnost nějakých schopností vždy kompenzována tím, že jsou jiné schopnosti nadprůměrné, třeba matematické? V médiích a filmech je tohle dost častý obrázek autistů.

K: Řadu lidí s autismem to velmi točí, říkají: „Já jsem chodil do školy, kde mi říkali ‚ty máš diagnostikovaný autismus a nejsi nadaný na matiku, takže ho asi nemáš‘“ To je samozřejmě nesmysl. Jsou lidé, kteří tíhnou k matematice, jiní zase k jazykům nebo k umění. Proto bychom neměli sklouznout k tomu stereotypnímu obrazu člověka s Aspergerovým syndromem, který je vždy ajťák nebo matematik. Velmi často se stává, že člověk s autismem nemá žádné výrazné nadání.

H: Když se ke mně někdy dostávaly na terapie děti s Aspergerovým syndromem, které zároveň měly nějaké „výjimečné dovednosti“, tak byly často ve stylu, že dítě zná všechny stanice metra v Paříži nebo odjezdy vlaků v nějakém jízdním řádu. Na těchto dovednostech se podílí i zcela jiné faktory než nadání. Například to, že nemá kamarády nebo že ho něco hodně baví, mu umožňuje věnovat určité oblasti spoustu času. Dovednost je to výjimečná, ale nejde o nadání v pravém slova smyslu.

K: Já myslím, že se nebavíme o kauzalitě, ale o korelaci. Mezi nadanými lidmi, kteří mají IQ třeba opravdu v tom nejvyšším percentilu, se velmi často vyskytují lidé s Aspergerovým syndromem. Nerovnoměrný vývoj neuronových sítí v mozku je typický pro autismus a může souviset i se specifickým nadáním. Ale zase se bavíme o velmi malém vzorku lidí. Mnohem více lidí s Aspergerovým syndromem má průměrné, nebo i podprůměrné IQ, což v žádném případě neznamená, že nemůžou být v životě šťastní nebo se nemůžou dobře uplatnit na pracovním trhu.

H: Pro mě je zajímavá ta úspěšnost a spokojenost. Máme spoustu lidí s Aspergerovým syndromem, kteří mají třeba extrémní znalosti v oblasti městské hromadné dopravy a zároveň kvůli Aspergerovu syndromu tu hromadnou dopravu nemohou využívat, protože nesnesou tolik lidí kolem. I tak to ale vede k jejich spokojenosti. Stačí jim totiž naučená dovednost samotná, nepotřebují ji překlopit do praxe.

Existují už dostatečná data, aby se dalo vyhodnotit, jestli přibývá autismu, anebo jestli pouze přibývá diagnostikovaných autistů?

K: Nějaká data jsou, ale vždycky si na konci přečteme, že jsou zapotřebí další výzkumy. Ze studií v USA je vidět, že teď se to možná nasytilo. Nejdřív byl strmý růst, pak to chvíli to vypadalo, že se autismus vyskytuje méně u imigrantů, v cizojazyčných rodinách, prostě v prostředí s nižším socioekonomickým statusem. Ale když se diagnostika rozšířila i do těchto skupin, tak se prevalence ustálila. Takže ten největší nárůst zatím zřejmě skutečně způsobila lepší diagnostika a zájem o ni.

Co filmy, které se autismem zabývají? Na mne hodně zapůsobila Temple Grandinová nebo Zúčtování s Benem Affleckem. Máte pocit, že pomáhají s osvětou a vzbuzovat zájem, anebo že spíš škodí, když autismus nevylíčí zcela správně?

H: Myslím, že pomáhají. Jsem strašně rád, že prozatím nevznikl ještě žádný film, kde by autista byl nějaký sériový vrah. Postavy s Aspergerovým syndromem stojí vždy na straně dobra, jsou to třeba kriminalisti, kteří neotřelým způsobem vyřeší případ. Rain Man podle mne celosvětově pomohl otevřít sociální služby pro lidi s autismem, ale samozřejmě vytvořil extrémní zkratku, která může být nebezpečná. Výborný film je Výjimečný, který ukazuje, jak vypadají reálné sociální služby kolem lidí s chováním náročným na péči. Víkendoví rebelové je zase skvělý film pro rodiny dětí s Aspergerovým syndromem. Je tam vidět, že terapie dítěte se často odehrává spíše „prostým životem“ než specifickými terapeutickými sezeními. Že do terapeutického procesu musí vstoupit chtě nechtě celá rodina, jinak to nemá smysl. Sheldon v Teorii velkého třesku je také roztomilá karikatura člověka s Aspergerovým syndromem.

K: Nikdy to není černobílé, vždycky najdeme nějakou tu kaňku. Je dobré si uvědomit, že to je jen film, ale ta možnost kolem toho diskutovat je super. Mám řadu klientů, kteří viděli seriál Dobrý doktor o neurochirurgovi s Aspergerovým syndromem. Samozřejmě postava je určitým způsobem stereotypní stejně jako Sheldon, ale spoustě lidem pomůže se s ní identifikovat, a tím dojít k přesvědčení, že můžou žít dobrý život, že se můžou uplatnit.

Jsou to samozřejmě příběhy, které ukazují vždy jen jednu konkrétní formu autismu. Ale to platí i u knížky, kterou napíše člověk s autismem. Píše ji jako výpověď ze svého vnitřního života a často sklouzne k tomu říkat: „My autisté to máme takhle.“ Ale spousta jiných autistů to takhle nemá. I oni tedy vytváří určitý stereotypní pohled, popisují jen svou individuální zkušenost. Přečíst si životní příběh zevnitř člověka s autismem je skvělé, ale musíme si uvědomit, že každý je jiný.

Už jsme si řekli, že zdaleka ne každý autista má vysokou inteligenci. Na druhé straně mezi mensany je populární klišé, že de facto každý Mensan je autista. Jak moc to může být pravda?

K: Abych na to dokázala dobře odpovědět, tak bych potřebovala vyšetřit celou populaci Mensy. Já ji neznám, ale vím, že občas mi přicházejí lidé s autismem, kteří členy Mensy jsou. Myslím, že spousta lidí tam hledá sociální vyžití. Lidé s běžnými sociálními dovednostmi mají nižší potřebu být v nějakém speciálním spolku, bez ohledu na intelekt. Ale pokud mám autismus a toužím po nějakých organizovaných činnostech, a k tomu mám vyšší intelekt, tak celkem logicky zamířím do Mensy. Mensa vlastně není reprezentativním vzorkem lidí s vysokým intelektem. Jsou to lidé, kteří toužili po tom si ověřit, jestli mají vysoké IQ, a po úspěšném testu se přihlásili do Mensy.

H: K tomu bych chtěl přidat jednu zajímavou zkušenost kolegy, který dlouhodobě pracuje na tom, aby firmy zaměstnávaly lidi s Aspergerovým syndromem. Na začátku jim firmy dávají velkou podporu, aby u nich člověk s Aspergerovým syndromem mohl dobře pracovat. Ale pak se někdy stane, že tam kolega přijde třeba za půl roku na konzultaci a ve firmě mu řeknou: „My jsme zjistili, že každý z nás je tak trošku autista.“ To je předstupeň k tomu, aby za dva, za tři měsíce přestali dávat specifickou podporu tomu člověku s Aspergerovým syndromem, kvůli čemuž on to v té firmě zvládat přestane.

Jeden z cílů Mensy je identifikovat a podporovat nadané děti a typická překážka je vůbec poznat, že má smysl o tom přemýšlet. Je u autismu podobný problém, že třeba u lehčích forem nikoho nenapadne, že by to dítě mohl diagnostikovat, a kvůli tomu pak může přijít o možnost se s tím vypořádat?

K: Dítě s Aspergerovým syndromem může být i nadané a někdy se stává, že je jako první diagnostikované nadání, a ne autismus. Takže pak nějakým způsobem rozvíjíme nadání, ale nejsou ošetřena ta oslabení, a to je škoda. Taky se občas setkávám s tím, že děti nechtějí být považované za nadané. Je zapotřebí s tím zacházet velmi opatrně, brát nadání v úvahu, ale nevnucovat jim speciální zacházení. Spíš je nabízet a spoluvytvářet s dítětem příležitosti pro jeho využití.

Takže když objevíme nadání, měli bychom zvážit i diagnózu těch slabých stránek?

K: Ano, nadané dítě může mít ADHD nebo být dyslektik. Pokud má slabé sociální dovednosti, může být autista. Často se to bere tak, že děti s nadáním se tolik nedruží, nemají tolik kamarádů, protože jak jsou chytré, tak nesdílí s ostatními dětmi stejné zájmy. Ale nikdo se už nezeptá: „A rozumí těm sociálním dovednostem aspoň na úrovni svého chronologického věku?“ Na našem informačním portálu autismport.cz si lze vyplnit screeningový test a zjistit, zda by člověk neměl uvažovat také o autismu.

H: To je taky mýtus, že když je dítě hodně chytré, tak si nerozumí se spolužáky, protože ostatní jsou pro něj blbí, a proto vlastně selhává ve vztazích. Takhle to není. Ve vztazích většinou selhává, když je tam i autismus. Párkrát se mi ve školách stalo, že mi paní učitelka říkala: „Tenhle kluk nemá Aspergerův syndrom, všichni si to myslí, ale on ho nemá. On je jenom chytrej, a proto se nechce kamarádit.“ Přitom ten kluk měl jasný Aspergerův syndrom.

K: Samozřejmě ale mluvíme o spektru. Jsou děti, které jsou nadané, nespadají pod autismus, ale i tak mají slabší sociální dovednosti. Mohou být i introvertní, mají hlubší nesociální zájmy, což ale neznamená, že jsou autistické.

Existuje u autismu snaha o nějakou číselnou škálu, nebo je to mnohem komplexnější?

K: Autismus má patrně velmi různorodé genetické příčiny a z toho vznikají taky různé behaviorální vzorce a clustery různých typů oslabení. Na tom se teď pracuje, vygenerovat určité subtypy oslabení a vzorců chování, které by tvořily podtypy autismu. Je asi 6500 variant toho, jak autismus může vypadat. Všichni se od sebe lišíme, máme různé osobnostní rysy, samozřejmě i lidé s autismem mají každý jinou osobnost a tím se od sebe liší.

H: Když jsme začínali, tak se používalo dělení na autismus lehký, středně těžký, těžký, vysoce funkční, středně funkční, nízko funkční, ale to už se myslím nepoužívá.

K: Teď se dává důraz na míru podpory, kterou ten člověk potřebuje. Jestli má vývojovou poruchu řeči, jestli má vývojovou poruchu intelektu, jakou míru podpory v běžném životě potřebuje. A tam jsou tři úrovně – lehkou, střední a výraznou.

Čím jste chtěli být jako děti a jak jste s tím, co teď děláte, spokojení?

H: Já chtěl být celý život pilotem. Dokonce jsem nastoupil i na ČVUT a točil se kolem letadel. Rodiče mě v tom velmi podporovali. Zároveň moje máma je ze své podstaty velká pečovatelka, a tak mi péče o lidi byla vždycky blízká. Takže jsem se odklonil od profesní dráhy pilota, přiklonil jsem se k péči o lidi a jsem v tom spokojený.

K: Jako předškolák jsem chtěla točit kolotoče. Pak jsem chtěla být paní učitelka a na gymnáziu přišlo období, kdy jsem vlastně vůbec nevěděla, co chci dělat. Byla jsem i v poradně, kde mi řekli, že si kromě architektury můžu vybrat cokoli. To mi moc nepomohlo. Dneska si říkám, že jsem s psychologií spokojená, ta práce mě hodně baví a sedí mi, ale byla bych klidně i investigativní novinářka, přírodovědkyně, ekoložka, fotografka nebo reportérka. Vším bych byla ráda (směje se).

Máte na závěr nějaké poselství těm, kdo budou číst tento rozhovor?

H: Já využiji slova mého táty, který mi říkal taková dvě životní moudra a mně zůstala v hlavě. Je důležité tvořit, ne bořit. Pořád mi říkal, že tvorba něčeho je strašně důležitá. A druhé bylo, že rozmetat vztah umí každý blbec. Říkal: „Hele, já mám vztah s mámou pětapadesát let a dej mi čtrnáct dní a všechno zbořím, to není problém. Ale udržet kvalitní vztahy, to je opravdu práce.“ Udržovat dobré vztahy je důležité nejen u lidí s autismem a nejde to samo od sebe.

K: Na poselství si moc nepotrpím. Na moji povahu jsou to příliš univerzální recepty. Snad že lidství spočívá v tom, že se nestaráme jen o sebe, ale i o druhé. Síla člověka není v sobectví, ale ve schopnosti vnímat druhé, pomoci, když můžeme, a být oporou tam, kde je to potřeba. Péče o druhé ale neznamená obětování sebe – musíme udržovat rovnováhu mezi tím, co dáváme, a tím, co sami potřebujeme.

Weby NAUTISu:

NAUTIS: nautis.cz

Osvětový portál: autismport.cz

Weby zmíněných spolků:

Autistik: autistik.eu

RAIN MAN: rain-man.cz

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Myslím, že člověk se nestane mensantropem proto, aby se stal mensantropem. Prostě to nějak vyplyne z toho, jak žije a co považuje za své životní poslání. A jak účinněji pomoci lidstvu, než tím, že k tomu budeme inspirovat druhé? Proto jsem další díl svého seriálu věnoval člověku, který, byť je na světě teprve 32 let a mensanem jen chvilku, už stihl rozjet několik aktivit z velmi rozličných oblastí, ale všechny s cílem inspirovat.

David Ježek se narodil v roce 1992 a přesto, že se v dětství modlil za zrušení povinné vojenské služby, tak ve svých 25 letech vstoupil do armády, absolvoval misi v Afghánistánu, pěší pouť do Santiaga de Compostela, pobyt ve tmě, sportovní soutěž CZECHMAN, napsal knihu a publikoval podcast (nejen) o filozofii…

Davide, co jsi zač? Kde ses vzal? Jaký byl tvůj život od narození do teď?

Narodil jsem se v Praze, ale z rodinných důvodů jsme byli nuceni se přestěhovat do Tábora. Tam jsem vyrůstal od svých sedmi let a v osmnácti jsem se osamostatnil. Šel jsem studovat do Budějovic na Jihočeskou univerzitu obor tělesné výchovy a sportu a na navazující magisterské studium na jsem se vrátil do Prahy na FTVS Karlovy univerzity. Tam studuji i nyní, protože dělám ještě rigorózní řízení. K tomu ještě studuji VOŠ v Moravské Třebové, obor Ochrana obyvatelstva.

K armádě bych rád řekl nějaký srdceryvný příběh o tom, že můj táta, můj děda a táta mého dědy byli vojáci a všechno k tomu směřovalo, ale ve skutečnosti to je úplně naopak. Jako malý jsem se chodil i modlit do kostela, aby zrušili povinnou vojenskou službu. Spíš to byla shoda okolností, že se mě kamarád zeptal ve správnou chvíli, kdy jsem cítil, že potřebuji ve svém životě změnu.

Vstupem do armády se skutečně kompletně změnil můj život. Do té doby jsem byl pánem svého času. Trénoval jsem klienty, učil na škole a občas se šel na bazén opálit jako plavčík. Jako trenér jsem byl vlastně ten, co svým způsobem „buzeroval“ někoho a najednou se situace otočila. Lidé, kteří vůbec nevěděli, kdo jsem, na mě začali křičet, že mám špatně zapnutou blůzu, že jdu o minutu pozdě a tak. To byla velká změna.

Během vojenské kariéry jsem se začal věnovat i dalším projektům. Začal jsem psát knížku. Věnuji se snowboardingu jako rozhodčí na nejvyšší možné úrovni, podílím se na charitativních akcích a podstatnou část mého času bere i můj nový podcast.

Podcast jsem začal hlavně proto, že některá z témat, kterým se tam věnuji, jsou mé budoucí státnicové otázky. Tak jsem si řekl, že když si na to vypracuji scénář a začnu se učit o tom mluvit, tak to je v podstatě ta nejlepší možná příprava. A když to zajímá mě, protože já rád tyhle věci poslouchám třeba v autě, tak by to mohlo zajímat ještě někoho jiného. Neplatím si žádnou reklamu, aby se to proslavilo, je to spíš pro moje vlastní účely, a pokud to někoho zajímá, tak jenom dobře.

Říkáš, že k armádě tě dostala jedna jediná otázka. Co to bylo za magickou otázku?

Milníkem se stal pro mne v mých studentských letech film Yes Man s Jimem Carreym. V tu dobu jsem nikam moc nechodil, byl jsem takový spíš introvertní typ. Po shlédnutí toho filmu jsem ale začal být trošku víc otevřený. Začal jsem častěji na otázky a výzvy odpovídat ano. Tak když se mě kamarád zeptal: „Nechceš se mnou nastoupit do armády?,“ odpověděl jsem: „Tak jo.“

On tam šel ze stejného důvodu jako já. Potřeboval změnu. Byl to můj spolužák jak v Budějovicích, tak na navazujícím studiu v Praze. V knize ho popisuji jako Štěpánku a je to vlastně můj nejlepší kamarád. Šli jsme stejný turnus, spolu jsme absolvovali kurz základní přípravy i výběrové řízení k výsadkářům do Chrudimi. Vlastně i v misi jsme bydleli naproti sobě, takže od té doby jsme spolu byli prakticky každý den.

Co tě vedlo k potřebě změny?

Pracoval jsem jako trenér v pěti šesti různých fitness centrech, a vlastně celou dobu jsem si všechno řídil sám. Svým způsobem to bylo super, protože od rána do večera jsem sportoval. K tomu jsem ještě učil na škole a po nějaké době mě to začalo vysilovat. Uvědomil jsem si, že nemám prakticky žádné volno a už ani z toho sportu nemám takovou radost.

Co jsi dělal v dětství za sporty, které tě nejvíc bavily?

Pravidelně jsem chodil do Sokola. Asi každý sport, který existuje, jsem nějakým způsobem zkoušel. Byl to hokej, volejbal, basketbal, fotbal jsem hrál delší dobu i téměř na profesionální úrovni. Druhý takový dominantní sport byl florbal, ale myslím, že můj pohybový základ byl díky Sokolu prakticky v každém sportu. Ta všestrannost mi hodně pomohla zvládat tělocvikářskou školu lépe, než spolužáci, kteří třeba dělali jeden sport vrcholově, ale byli skvělí jen v jedné oblasti, kdežto na tuhle školu člověk potřebuje být zdatný ve všech oblastech.

Lákal tě někdy IRONMAN?

IRONMAN mě láká. Letos jsem absolvoval Czechmana. Dřív mě to nelákalo, ale teď jsem nějak začínal v sobě cítit, že bych si to měl zkusit. Že když se všude chlubím, že jsem všestranný sportovec, tak bych ho měl absolvovat. Tak jsem začal dvouměsíční přípravu a když jsem splnil, co jsem si vytyčil, tak jsem si řekl, že někdy v budoucnu bych měl asi absolvovat i Ironmana.

Jak do toho všeho zapadá Mensa? A co tě vedlo k tomu, že jsi šel na IQ test?

Určitě mě k tomu nikdy nikdo nevedl, ale ve školách mi vždycky tyhle typy testů vycházely dobře. IQ testy jsou i součástí přijímacích testů do armády. V Chrudimi, což je výběrový útvar, je to ještě trošku složitější než dostat se „jenom do armády“. Tak jsem usoudil, že by bylo fajn si udělat i oficiální test od Mensy, abych věděl, jak na tom jsem. Vždycky jsem si říkal, jestli jsem divný, anebo jestli jsem chytrý. A Mensa mi řekla, že možná jsem divný, ale i z hlediska IQ to nebude špatné… [smích]

Co tě přesvědčilo, aby ses stal členem Mensy? Nebo tě nic přesvědčovat nemuselo?

Nic mě přesvědčovat nemuselo. Já spoustu věcí činím z toho, že ke mně najednou začnou přicházet. Stalo se mi třeba, že během dvou tří měsíců mi nezávazně na sobě pět lidí, kteří se neznají, začalo říkat, ať zkusím testy do Mensy. Takhle to vlastně ke mně samo přišlo.

Jak to v reálu vypadá s volným časem v armádě? Někdo může mít pocit, že armáda mu nalinkuje sto procent toho, co dělá, ale na mě to působí, jako by se ti tím otevřely dveře k těm dalším aktivitám, protože jich neděláš zrovna málo. Kde na ně bereš prostor?

Rozhodně to není tak jednoduché, jak to vypadá. Jeden z milníků pro mne byl moment, kdy jsem začínal cítit, že v armádě hloupnu. Třeba jsem si chtěl s někým začít povídat a kolikrát jsem nevěděl, jak dokončit větu. Zejména ze začátku, kdy mi stačilo jen potvrzovat rozkazy.

Voják prostě dostane úkol a ten má splnit. Nemusí přemýšlet nad tím, proč ho má splnit. Najednou jsem začínal mít pocit, že skoro až koktám, když jsem chtěl něco někomu říct. Tak jsem se začal mnohem víc věnovat četbě a vrátil se ke studiu. Pak přišla příprava do Afghánistánu a já si řekl, že pokud se vrátím živý, tak kompletně změním svůj život a první, co udělám, bude, že dokončím magisterské studium.

Naštěstí jsem se vrátil, pustil se do příprav na státnice a zjistil jsem, že mě zase hrozně baví se učit. Tak jsem začal studovat další školu a věnovat se té spoustě projektů. Ale je to vykoupené tím, že nemám prakticky žádný volný čas. Neustále musím něco organizovat. Jsem například také předseda footbagové asociace, teď budeme chtít pořádat mistrovství světa v České republice za dva roky. Takže stále něco dělám, ale vzniklo to vlastně až poté, co jsem se vrátil z Afghánistánu.

Jaké jsi zažíval pocity ohledně odjezdu na misi?

Říká se, že voják s misí nepočítá, dokud tam reálně není. My jsme to měli nastavené tak, že dokud jsme neseděli v letadle, tak jsme počítali s tím, že se něco může změnit. Když už se to blížilo, byl týden do odjezdu, tak trošku zaúřadovala moje prokrastinace. Místo abych včas sepsal závěť, nakonec jsem jen pár hodin před odletem zapnul kameru a natočil rozlučková videa.

Emočně to bylo zvláštní období, svým způsobem jsem se těšil, ale samozřejmě jsem se i trochu bál, byl jsem plný očekávání a nevěděl jsem, jak se s někým rozloučit. Hlavu jsem měl stále nastavenou tak, že se nemůže nic stát, ale musel jsem brát v potaz i to, že už několik kolegů tam zahynulo, některé jsem i znal.

Měl jsem určitě zdravý respekt před tím, co mě čeká. Moje kniha začíná předmluvou, která je vlastně přepisem videa, kde jsem se loučil se životem, které jsem natočil pro případ, že bych se již nevrátil. Tohle video by pak dostala moje rodina a moji nejbližší. Při tom videu jsem uronil i nějakou tu slzu, bylo těžké představit si, že jsem zemřel.

Zmínil jsi, že studuješ tři školy najednou. Jedna je to magisterské studium FTVS, o čem jsou ty dvě další?

Jedna je to rigorózní řízení na Karlově univerzitě. To je zaměřené na filozofii. A pak elektromechanik v Chrudimi. V podstatě z každého šuplíku něco. Vlastně jednu střední školu, jednu vyšší odbornou a jednu vysokou. Snažím se být takový multitalentový.

Myslíš, že v dnešní době může ještě něco jako polyglot existovat, že na to lidská kapacita vůbec stačí?

Já se snažím dokázat, že to možné je, ale občas mám sám pocit, že ne. [smích] Pravdou je, že úroveň v mnoha oblastech je tak vysoká, že pokud člověk chce být v něčem nejlepší, tak se dané věci zřejmě musí věnovat naplno. Má variabilita činností vychází z toho, že vždycky říkám: Člověk by měl dělat to, co ho dělá šťastným.

Co všechno děláš za projekty a čeho se jimi snažíš dosáhnout? Kdyby tvůj život skončil, co bys zrovna teď považoval za svůj největší úspěch, kterým jsi naplnil jeho smysl?

Za svůj smysl života považuji to, že pohled zvenčí na můj život může inspirovat jiné lidi. Aby dejme tomu pracovali na svém osobním rozvoji, ať už z hlediska pohybové aktivity, ale i spirituální nebo intelektuální. Za důkaz toho, že to dělám správně, a důvod, proč tomu věřím a stále v tom pokračuji, považuji to, kolikrát už se mi stalo, aby mi někdo řekl, že kvůli mně změnil svůj život, že začal třeba studovat. Je vždycky moc hezké, když dostanu zpětnou vazbu, že jenom to, že já dělám, co mě baví, může ovlivnit někoho dalšího.

Těší mě pomáhat. Například celý zisk z mé kníhy jde do fondu solidarity. Podcasty nedělám proto, abych se proslavil, ale věnuji se tam nejen filozofickým tématům. ale rozebírám i životy filozofů tak, aby to bavilo a pomohlo to studentů ve školách. Nesnažím se ale říct, jak to je správně, spíš jen ukázat jiný úhel pohledu. Často zkouším do těch filozofických otázek zapojovat i další, aby mi napsali svůj názor. Je skvělý pocit, když kvůli mně někdo začne víc přemýšlet nad svým životem.

Když se učíš, tak ti to energii bere, přidává, nebo je to vyrovnané?

Zcela jistě mi to ze začátku energii bere, ale jakmile opravdu začnu, tak mi to energii dává.

Takže je to podcast, kniha, co dál?

Pak je to ten předseda footbagové asociace. To je sport, který se snažíme v Česku už nějakou dobu udržet. Má dvě odvětví – freestyle a footbag net. Freestyle se hraje s hacky-sakem, kdy si lidi kopou a dělají různé triky. Česká republika je v tomto sportu velmi úspěšná. Máme i mistry světa. Laicky to lze popsat tek, že s tímto malým míčkem si kopete přes badmintonovou síť, přičemž míček nesmí spadnout na zem.

Věnoval jsem se také chvilku skautskému oddílu Arditi, z toho jsem ale musel odejít, protože časově jsem to už nezvládal. Vedou ho vojáci z Chrudimi zase ve svém volnu, snaží se v podstatě děti vzít ven a učit je, jak se to dělalo dřív. Aby nekoukaly do mobilů a nehrály počítačové hry, tak je prostě odtáhnou někam do lesa, učí je rozdělávat ohně a tak.

A pak ten snowboarding. Když je sezóna, tak mi to bere prakticky každý víkend. Už když vezmu jenom tu samotnou přípravu, jako třeba teď mezinárodní školení ve Varšavě. Ten sport se neustále posouvá dále. Například, to co stačilo v roce 1998 na zlatou olympijskou medaili, by dnes možná nestačilo ani na kvalifikaci v juniorských kategoriích.

Kde se v tom vzala filozofie?

Mě dřív filozofie nebavila. Když jsme ji měli na škole, tak to vždycky přednášel nějaký starší pán, který mluvil monotónně. Při těch hodinách jsem často usínal. Pak jsem se k ní ale dostal sám na základě svých vnitřních pochodů. Začal jsem si o filozofii číst, koupil jsem si různé filozofické publikace a najednou jsem zjistil, že je velice krásná.

Je škoda, že je často předkládána studentům v nesrozumitelné formě, používají se složité cizí výrazy, kterým studenti nerozumí. Podstata filozofie je bádat, ale žák k tomu často ani nedojde, protože ho to přestane bavit, než tomu začne rozumět. Na školách je vyučována spíš historie filozofie. Jenom se učíme, jak to bylo, ale učitelé neučí žáky skutečně filozofovat.

Občas i v armádě nad vším přemýšlím. Snažím se věci vymyslet tak, aby se třeba dělaly smysluplněji, protože často se něco dělá jen proto, že se to tak dělalo vždycky.

Jaká je šance protlačit nějakou změnu, když vymyslíš lepší způsob?

Krásně to popisuje knížka Sám nejsi nic od Aleše Opaty. On tam vypráví, že když nastupoval do funkce náčelníka generálního štábu, tak měl několik projektů, které chtěl uskutečnit, aby se armáda někam posunula. Ale postupem času byl rád, když protlačil jeden nebo dva. Stejné je to i u mě. Nicméně mám pocit a věřím tomu, že se věci obracejí k lepšímu a své slovo dostávají vizionáři a lidé, kteří se snaží věci změnit k lepšímu.

Co máš právě rozečteného?

Teď zrovna tři knihy, ale asi nejvíc se věnuji filozofickému románu Hejno bez ptáků od Filipa Douška. Není to žádná oddechovka, ale koncept, jak Filip samotné dílo uchopil je fascinující. Další je od Aleny Mornštajnové Les v domě. A potom tam mám ještě na samotné epizody podcastu Aristotela.

Čteš i beletrii?

Samozřejmě, že ano. Mám ohromně rád historický román. Nikdy mě historie nebavila, ale třeba sága Rytíři z Vřesova od Františka Niedla je má velmi oblíbená. Mám rád i fantasy. Například Jméno větru od Patricka Rothfusse. Ale nemám vyloženě vyhraněný žánr, rád si přečtu cokoli.

Co se týče podcastů, chceš prozradit, na co se můžeme těšit v další sérii?

V polovině prosince 2024 bude končit druhá série podcastu. Po ukončení si udělám analýzu a sumarizaci toho o co byl největší zájem. Každopádně v další sérii se určitě budu věnovat olympijským hrám, jak Pierru de Coubertinovi, tak samotné olympijské myšlence. Mám připravené rozhovory se sportovci, ale hlavní vyvrcholení rozhovorů bude spojené kolem armády, filozofie, sociologie a víry. Aktuálně to ale ještě nechám zahalené pod rouškou tajemství.

K čemu bys chtěl inspirovat mensany? Co by mohli dělat, aby jejich život měl nějaký větší smysl?

Asi by to znovu navazovalo na to, jak já se snažím žít tak, abych někoho inspiroval, tak aby i oni inspirovali někoho dalšího. Když se někde zmíním o různých setkáních Mensy, nebo že jsem byl ve Švýcarsku, kde jsme navštívili CERN, tak si širší veřejnost často představí mensany jako takové podivíny, kteří nemají smysl pro humor. A to je velká škoda. Vždycky, když jsem se s někým z Mensy potkal, to byli zábavní lidé.

Jakých dalších akcí Mensy kromě výletu ses zúčastnil? Co by stálo za to víc zpropagovat?

Líbí se mi už jenom třeba tenhle náš rozhovor, i samotný časopis, jak je koncipovaný. Často se upozorňuje na zajímavé osobnosti a zajímavé lidi. Líbí se mi i soudržnost mensanů, že se pravidelně schází. Často je ku prospěchu, když tam člověk přitáhne i někoho dalšího, kdo není členem Mensy. Podle mne je skvělé, že to není nějaká uzavřená elita. Trochu mi osobně chybí nějaká aktivita, která by se zaměřovala čistě jenom na sport, těch tam tolik není.

Zvažoval jsi, že bys to sám vykopnul a něco zorganizoval?

Už jsem to měl několikrát i rozklikané, že udělám nějakou aktivitu, ale jak mám hodně projektů, je náročné to skloubit všechno dohromady. Je těžké naplánovat něco na měsíc dopředu, protože se může objevit nějaká vojenská akce, kam budu muset. Sám nemám rád, když někdo něco naplánuje nebo slíbí a pak to ruší na poslední chvíli. Ale věřím, že nějakou sportovní akci dříve nebo později uspořádám.

Co bys chtěl mensanům vzkázat na závěr?

Ať přemýšlí nad tím, co je skutečně dělá šťastnými. Jaký je smysl našeho života. Protože i jen přemýšlet nad takovými otázkami může náš život zkvalitnit.

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Dvacet čtyřka je pro mne číslo se zvláštním významem, a tak jsem se rozhodl dvacáté čtvrté pokračování tohoto seriálu věnovat člověku, který je vlastně nepřímo odpovědný za jeho samotnou existenci. Victor Serebriakoff je znám jako člověk, který zachránil Mensu před zánikem, vybudoval ji do podoby, jakou známe dnes, a prosadil do jejích stanov dnešní první cíl – ten, který mě inspiroval k názvu Mensantrop.

Kde se vzal Victor Serebriakoff?

O většině toho, co Serebriakoff dělal v Mense a pro Mensu, a že toho bylo požehnaně, se dá sehnat poměrně dost informací. Částečně i díky tomu, že o tom sám napsal hned dvě knihy. První vyšla v lednu 1966, druhá nejprve v lednu 1985 ve Velké Británii s předmluvou od sira Cliva Sinclaira, druhá o rok později ve Spojených státech s předmluvou od Isaaca Asimova.

O Victorově životě mimo Mensu už se informace zjišťují hůře, proto jsem rád, že se mi podařilo popovídat nebo napsat si s několika lidmi, kteří ho poznali osobně. Významným zdrojem pro mě byly i webové stránky o historii rodiny (serebriakoff.net), které sepsal a udržuje Victorův syn Mark.

Victorův otec Vladimir byl synem ruského mariňáka, který emigroval v roce 1888. Narodil se v Ženevě, vyrostl částečně v Paříži a částečně v Londýně, kde se pak i v roce 1912 oženil s Ethel Graham. Ve stejném roce se jim narodil syn Victor. Victor měl ještě 6 mladších sourozenců, Katherine, Mavis, Dorothy, Johna, Doru a Barbaru.

Z Victorova dětství jsou k nalezení i různé fámy a smyšlenky, např. jeden korejský autor prý ve své knize píše, jak matka vzala Victora k doktorovi, protože je hloupý a nic nedokáže – a on, aby dokázal, že hloupý není, za pár vteřin složil Rubikovu kostku. Přitom Ernő Rubik svůj hlavolam vytvořil až v roce 1974, když bylo Victorovi 62 let. Ve skutečnosti byl Victor svými spolužáky považován spíš za šprta. V rozhovoru pro Chicago Tribune v roce 1986 řekl: „Každý den mě vyháněli ze školy, protože jsem byl tím typem dítěte, které na každou otázku zvedlo ruku. Učitelé mě měli rádi, ale ostatní děti ne.“

Od dělníka k divadlu, od divadla k armádě

Ze školy Viktor odešel a nastoupil nejprve jako obchodní příručí v dřevařské firmě. Během krize několikrát vystřídal manuální práci s nezaměstnaností a začal se zajímat o politiku. Vstoupil do Labouristické strany a v továrně, kde zrovna pracoval, se přidal ke skupině, která se snažila založit odbory. Z levicových názorů ho pak prý za války nadobro vyléčilo oznámení paktu mezi Sověty a nacisty.

Když pracoval jako dělník v továrně na kabely, začal přicházet se zlepšovacími návrhy, ale narážel na neochotu nadřízených měnit zavedené postupy. V deníku, který si psal od prosince 1935 do května 1936, je historka, jak mu „předák dal za úkol nařezat klíny a on se za půl dne vrátil a měl hotovo. Předák nechápal, jak to mohl udělat tak rychle. Když mu Victor prozradil, že našel lepší způsob, jak klíny nařezat, předák odpověděl, ať to příště udělá správně.“

Možná i proto se ve volném čase začal věnovat amatérskému divadlu. Kreativita prostě chtěla ven. Nejprve organizoval ochotnická představení pro kolegy v továrně, postupně se přidal k několika divadelním souborům, psal i vlastní hry. Sám o sobě napsal, že „četl Freuda, Junga a Adlera a rozhodl se, že už nechce být introvert,“ a že se „změnil v jednoho z nejskotačivějších extrovertů na světě.“

Když začala válka, jeho práce byla považována za nezbytnou, a proto nebyl povolán. Říkal o sobě, že „dělal při řezání dřeva všední rutinní práci, která by nudila i retardovanou opici.“ Byl tak zapálen do divadla, že se v roce 1945 připojil k ENSA (Asociace zábavy národní služby), která organizovala zábavu pro britské vojáky. Tím se dostal z rezervovaného povolání a 13. března 1945 byl povolán k národní službě. Právě při vstupu do armády byl poprvé podroben testu inteligence s překvapivým zjištěním, že jeho IQ je nadprůměrné. Do armády nastoupil na samém konci druhé světové války, jeho výcvik skončil akorát včas na oslavy vítězství.

Po skončení služby v roce 1947 dostal na výběr kariéru herce, univerzitní studium pro vysloužilé vojáky nebo „neurčitou manažerskou pozici“ v nově založené dřevařské firmě. Vybral si dřevo a během jediného roku už celou firmu vedl.

Otec dvou dětí, otčím Mensy

Krátce po začátku úspěšné kariéry ředitele pily se Serebriakoff oženil, koupil dům a v roce 1949 se mu narodil syn Mark. Ve stejném roce ho žena Mary upozornila na inzerát v novinách propagující společnost pro vysoce inteligentní lidi s názvem Mensa. „Dělala to hlavně proto, aby ho dostala z domu, aby se jí nepletl pod nohy,“ míní Mark. Victor to zprvu považoval za podvod, ale nechal se přesvědčit a na inzerát odpověděl dopisem. Jak to pokračovalo, píše ve své knize:

„Rychlá odpověď Rolanda Berrilla na můj dopis přinesla ‚předběžný‘ domácí IQ test. Pokud bych v něm dopadl dostatečně dobře, měl jsem být předvolán k dalšímu vyšetření. Test jsem vyplnil a poslal zpět. Berrill mi ve své autokratické odpovědi důrazně oznámil, že jsem ‚překonal laťku, kterou jsme stanovili, s dostatečnou rezervou, takže vás můžeme bez dalších okolků přijmout pouze na základě předběžného testu‘.“

Mensu založil o tři roky dříve právě Berrill, k čemuž mu nápad údajně jednou ve vlaku vnuknul Dr. Lancelot Lionel Ware. Ten je nyní oficiálně uváděn jako spoluzakladatel. Berrill chtěl vybudovat elitní organizaci v aristokratickém stylu s max. 600 členy, která by radila vládním představitelům.

Victor své první osobní setkání s Mensou zažil o rok později: „První skutečně opojnou injekci drogy Mensy jsem dostal až o mnoho měsíců později, když jsem si přečetl podivně přesvědčivé autokratické instrukce v jednom z pozdějších vydání časopisu Mensa Quarterly. V sobotu 4. listopadu 1950 jsme měli všichni spát pod jednou střechou v hotelu Charing Cross. Má přítomnost byla vyžadována. Odolat nešlo.“

To bylo ani ne měsíc po narození dcery Judith. Nápad Mary, jak Victora dostat z domu, začal fungovat. Jeho první dojem ze setkání nebyl málo podobný tomu, co už zažilo mnoho mensanů:

„Poprvé v životě jsem byl schopen mluvit zcela bez zábran: hádky, diskuse, spory, napadání, vše probíhalo slušně a civilizovaně.“

Bohužel krátce nato Mary diagnostikovali rakovinu, na kterou v roce 1952 zemřela. A zatímco umírala Mary, od desíti k pěti šla i Mensa. Roland Berrill jako zakladatel se nemohl shodnout s rekrutovanými členy na tom, kam by organizace měla směřovat. Nemocnice čerstvě ovdovělému Victorovi doporučila pomoc sociální pracovnice. Tou se ukázala být Winifred Rouse, kterou shodou okolností Victor už znal ze setkání Mensy. V tehdejší aristokratické verzi organizace dokonce zastávala funkci „Corps d‘Esprit“, což byla jakási formální královna, jeden z Berrillových nápadů… Victor a Win se sblížili a brzy vzali.

Mark a Judith žili od smrti Mary až do roku 1957 u babičky, Maryiny matky, a s otcem se skoro nevídali. „Myslím, že jsme ho viděli jednou nebo dvakrát do roka, ne víc,“ vzpomíná Mark. Díky tomu měl Victor kromě své práce spoustu prostoru věnovat se Mense. Mary zachránit nemohl, tak zachránil Mensu.

Ray Ward mi řekl: „Je mu přisuzována zásluha na záchraně Mensy, když se fakticky rozpadla na čtyři členy… Jaký byl skutečný počet členů Mensy v té době, na počátku 50. let, nikdo neví, protože záznamy o členství jsou ztraceny. [Podle Victorovy knihy to bylo 120] Jedinou pravidelnou akcí Mensy však v té době byla večeře v restauraci v Soho, které se účastnil tajemník Joe Wilson, jeho bratr-dvojče George a Victor s manželkou Win. A několik měsíců po sobě byli jedinými účastníky. Joe Wilson říkal, že tohle vlastně není organizace, klub ani spolek. Jsme jen čtyři přátelé, kteří spolu rádi stolují. A Victor řekl: To je škoda. Oficiálně se stal tajemníkem spolu s Joem Wilsonem, ale ve skutečnosti téměř od té chvíle Joe Wilson odpadl a na Victorovi zůstalo celé vedení Mensy, kterého se ujal s velkým nadšením a obrovskou energií.“

Snad díky tomu, že byly Markovi teprve 3 roky, když se se sestrou odstěhoval k prarodičům, rodiče mu nescházeli: „Jako dítěti mi to připadalo normální. Jen jsem nechápal význam toho, co se stalo. Babička a dědeček zastali roli rodičů.“ Victor ale nepolevil v práci, ani když si po pěti letech vzali s Win děti k sobě.

„Mě a mou sestru vychovávala hlavně Win. Mensa byla jako starší bratr, který nás se sestrou obíral o stále víc času. Mensa byla něco, co ho opravdu dost zaměstnávalo. Hodně se věnoval obchodu, pak přišel domů a dělal věci kolem Mensy a pak psal knihy. Já jsem to prostě bral jako normální věc, protože jsem to neměl s čím srovnat,“ vypráví Mark.

To však neznamená, že by se Victor doma zavřel a děti ho neviděly: „Velkým přínosem pro nás jako děti bylo, že k němu na večeři chodili nejrůznější lidé. Když si pozval hosty jako Clive Sinclair nebo Christopher Frost, vedly se u stolu docela intenzivní rozhovory. To bylo velice přínosné, vidět všechny ty inteligentní lidi a slyšet jejich rozhovory, ne každý má tu čest něco takového slyšet.“

Budování Mensy

Když Serebriakoff převzal starost o Mensu od Wilsona, jeho hlavním cílem, který zůstal měřítkem úspěchu Mensy dodnes, byl růst členské základny. Nesdílel Berrillovu představu o tom, že by měla být zastropována číslem 600, ani že by měla zůstat jen lokální britskou organizací. Jak píše Therese Moodie-Bloom v Mensa World Journal ze září 2013: „Victor Serebriakoff mluvil o své zlaté vizi Mensy jako globální vesnice.“

Jednou z překážek růstu Mensy byl nesoulad názorů jejích členů. Podle Marka „Věděl, že když dáte dohromady dva členy Mensy, dostanete tři názory.“ Sám Victor píše ve své knize o Mense: „Mensa je živoucím důkazem toho, že v rozporu s příslovím velké mozky (nebo alespoň bystré mozky) myslí různě. Výsledkem použití inteligence na neřešený nebo kontroverzní problém je pravý opak. Různých názorů přibývá, nikoli ubývá, shody ubývá, nikoli přibývá.“

Victor to vyřešil pravidlem, že Mensa jako taková nemá žádný názor: „Upustil jsem od všech zmínek o možnosti, že by se jednalo o think tank, který by radil úřadům, a při vzpomínce na Berrillovu chybu, kdy na veřejnosti zaměňoval svůj vlastní názor a názor Mensy, jsem zdůraznil, že Mensa je nestranná, neangažovaná a nezaujatá. Mensa měla být agora, fórum pro zkoumání názorů, nikoli nátlaková skupina s vlastními názory nebo kolektivními cíli. Tohle pak zůstalo po celá léta naší skrytou silnou stránkou.“

Přišel také s novým způsobem propagace. Místo aby propagoval Mensu jako takovou, prostřednictvím inzerátů v serióznějších novinách nabízel lidem možnost otestovat si svou inteligenci, bez bližšího upřesnění proč. „Vzpomněl jsem si na svou vlastní motivaci k přihlášce a hádal jsem, že lidé budou zvědaví na své IQ.“ Později se mu ještě více osvědčilo publikovat přímo zjednodušené IQ testy nebo různé hlavolamy.

Doma v Londýně začal pořádat diskusní večery označované jako „Think-Ins“, které se těšily velké oblibě. Formát setkání spočíval v tom, že „uznávaný řečník přednesl projev na nějaké spekulativní nebo kontroverzní téma a po něm následovala hodina a půl diskuse, do které se mohl zapojit každý. Ty nejlepší z nich byly úžasné a obsahovaly spoustu vtipu a chytrého žertování, stejně jako vážné a promyšlené rozhovory. Ani ty nejhorší nebyly špatné.“

Na ročním setkání v roce 1956 byla zavedena demokracie a Victor byl zvolen prvním předsedou. V šedesátých letech byla oficiálně založena Mensa International a Victor na svých pracovních cestách po celém světě začal podporovat zakládání lokálních národních Mens. Jednou z prvních byla Americká Mensa, kde absolvoval několik sérií rozhovorů pro noviny i televizní stanice.

V roce 1967 se Victor ve Švýcarsku setkal s drobným knězem, „jedním ze dvou nebo tří členů, které tehdy měla Mensa International na Sicílii.“ Toto osobní setkání významně ovlivnilo jak Victora, tak Mensu. Fabio Marcedone, který se s knězem mnohokrát osobně setkal, píše: „Don Calogero řekl panu Serebriakoffovi, že Mensa by měla nejen shromažďovat a spojovat inteligentní členy, ale také podporovat nadání k obecnému prospěchu lidstva. Proč by Mensa nemohla vychovávat své vlastní žáky? Jako ukázku toho, co by se dalo dělat, vybudoval a provozoval speciální ‚vesnici‘ pro nadané děti.“

Na Victora tato myšlenka udělala takový dojem, že nechal Dona Calogera osobně ji představit na nejbližším jednání IGC (mezinárodního generálního výboru) v Luganu, kde byla velkou většinou hlasů přijata jako třetí, nyní první cíl Mensy. Do té doby uváděly první stanovy Mensy z roku 1964 pouze dva cíle: výzkum inteligence v oblasti psychologie a společenských věd a možnost sociálních kontaktů mezi členy. Tento nový cíl zahájil novou kapitolu Mensy, se silným zaměřením na dostatečně brzkou identifikaci inteligence, aby mohla být co nejvíce rozvíjena.

Po zbytek svého života byl Victor Mense a jejímu poslání zcela oddán. Nikdy se nevzdával, ani když mu házeli klacky pod nohy. Dobrým příkladem Victorovy zarputilosti je i následující vzpomínka Isaaca Asimova:

„Postupem času jsem se v roce 1970 přestěhoval do New Yorku. V roce 1972 mě navštívil Victor Serebriakoff, který se se mnou chtěl setkat z nějakého zákeřného důvodu. (Nikdy v životě neměl nezákeřný důvod.) Proti neúprosnému předvolání jsem byl bezbranný. Zíral jsem tam na toho jedenapůlmetrového chlapíka s charismatem dvouapůlmetrové postavy. ‚Proč,‘ dožadoval se, ‚jsi nechal své členství v Mense vypršet?‘ Snažil jsem se mu to vysvětlit. Vysvětlení odmítl netrpělivým ‚Tčá!‘ (což možná rusky znamená ‚Strč si to za klobouk‘, ale nejsem si jistý). Pak řekl: ‚Prostě si obnov členství. Odmítl jsem (následovala další řeč o Mense).

‚To bys taky mohl,‘ řekl se serebriakovským chraplákem, ‚protože když to neuděláš, zaplatím příspěvky za tebe a stejně tě vrátíme na seznam členů.‘“

Dřevařské inovace

V dřevařství se Victor brzy proslavil jako inovátor technologií pro zpracování dřeva. Vymyslel například stroj na automatické třídění dřeva podle pevnosti. Mark na rodinném webu píše: „Jeho hlavní inovací bylo automatické třídění dřeva podle pevnosti, které umožnilo efektivnější konstrukční využití dřeva. Jeho stroje na třídění podle napětí se prodávaly po celém světě. Ke konci svého podnikání pracoval na vizuálním třídiči dřeva. Vyvinul také metody prstového spojování konstrukčního dřeva a speciální tvar kotoučové pily, která při řezání dřeva rovnou zanechávala hladký hoblovaný povrch. V šedesátých letech vedl britskou delegaci do Ruska, kde se konala konference o procesu metrizace obchodu se dřevem.“

Victor napsal o dřevařství dvě knihy. První s názvem „British Sawmilling Practice“ (Britská pilařská praxe) vyšla v roce 1963, druhou, propagující zavedení metrické soustavy, pak vydal v roce 1970. Knihy vydal pod jménem Victor Serry, protože se obával, že v poválečném obchodním a odborném světě by jeho „německy znějící“ příjmení mohlo ohrozit důvěru čtenářů.

Victor jako autor

Mimo dřevařství napsal Victor i spoustu dalších knih, včetně dvou o Mense, čtyř o inteligenci a fungování lidského mozku, nevynechal ani poezii. Knižně celkem pravidelně vydával i IQ testy pro svépomocné otestování vlastní inteligence nebo inteligence dětí, a také různé hádanky a logické úlohy.

Své knihy nepsal v ruce nebo na stroji. „Diktoval je na diktafon a zapisovali je jiní lidé. Vzpomínám si, že jedna mladá dáma, která čekala na studium na univerzitě, za něj v jednu chvíli přepsala spoustu textů. Dělala to o letních prázdninách. Ale platil i profesionální písařky,“ vzpomíná Mark. „Když se začaly používat osobní počítače, hodně toho napsal i sám, ale také experimentoval s některými z prvních systémů hlasového diktování.“

Kromě toho, že měl o čem psát, měl Victor ohromné vyjadřovací schopnosti. Když jsem začal číst jeho knihu „Mensa: The Society for the Higly Intelligent“ (společnost pro vysoce inteligentní), byl jsem ohromen a zároveň zahanben jeho slovní zásobou a neobvyklými slovními obraty. Zpočátku mi čtení dalo zabrat, ale jak jsem se do toho začal dostávat, čím dál více jsem si ho užíval a i něco tak zdánlivě nudného jako historii nějaké neziskové organizace jsem začal hltat jako napínavý příběh.

Podobný pocit měl jihoafrický autor recenze jiné jeho knihy, Russell Swanborough: „Zesnulý autor sci-fi Isaac Asimov kdysi popsal Viktora Serebriakova jako člověka s ‚monstrózní inteligencí‘. To neznamená, že čtenář na tom musí být stejně, i když na jeho angličtinu je třeba si trochu zvyknout. Autor totiž dokáže do jedné věty vtěsnat více významů než většina spisovatelů do jednoho odstavce.“

Ray Ward dokládá, jak hlubokou měl Victor znalost jazyka a jak si vážil kvalitní výměny názorů: „Vyjádřil lítost nad tím, jak se pojmy jako elita a eugenika staly hanlivými. Vzpomínám si, že říkával, že když Mensu někdo obviní z elitářství, řekne: ‚Děkuji za kompliment.‘ Pak dodá: ‚Znáte definici elity z Oxfordského slovníku angličtiny? Vybraná část nebo výkvět společnosti nebo osoby či skupiny osob.‘ Jak říkal, kdykoli někdo řekne eugenika, dříve nebo později někdo řekne Hitler a veškerá naděje na racionální diskusi jde do háje.“

Mark vzpomíná, že „dílo, u něhož měl největší pocit úspěchu, je jeho kniha nazvaná ‚Brain‘ (Mozek). V této knize předkládá teorii fungování mozku pomocí polyhierarchického systému uzlů, které se učí vzorcům tím, že upravují svou citlivost na různé vstupní vzorce. V knize je uvedeno, jak by se polyhierarchický systém dal využít v organizacích, kde těmi uzly budou lidé nebo jednotky. Bylo mi řečeno, že myšlenky obsažené v knize předběhly svou dobu a že mnoho z nich je dnes přijímáno odborníky na tuto oblast.“

Zmíněný jihoafrický čtenář knihu hodnotí jako „pětihvězdičkové čtení pro každého, kdo se vážně zajímá o téma informací a o to, jak je mozek (jakýkoli mozek) zpracovává. Tuto knihu jsem četl dvakrát, ne proto, že bych si z ní napoprvé mnoho neodnesl, ale protože jsem nemohl uvěřit, o kolik víc jsem si z ní mohl vzít podruhé. Musím si ji přečíst potřetí…“

Revizi knihy Brain dokončil těsně před svou smrtí.

Victor ale netvořil jen knihy. Ve své knize o Mense píše: „S pomocí své rodiny a se svolením svého přítele, autora Raye Cattella, jsem napsal program, který uchazeče podrobí testu Cattell IIA, standardním způsobem na něj dohlédne a test patřičně vyhodnotí s ohledem na věk.“

Chris Leek mi také prozradil, že „v roce 1987 vytvořil novou deskovou hru s názvem Cashword, křížence mezi hrami Monopoly a Scrabble.“

Victor jako člověk

Každý, s kým jsem o Victorovi mluvil nebo kdo o něm psal, ho popisuje jako někoho, s kým stálo za to trávit čas. Jeho plán stát se extrovertem tedy zřejmě vyšel.

Ray Ward popisuje, že byl „poměrně malý, ale patřil k těm typům postav, které mají tendenci vyniknout v každé skupině. Ale stejně v ní nedominoval. Vždycky mu záleželo na tom, aby každý, kdo chce mluvit, mohl svobodně vystoupit. Někdy byl kritizován, někdy dost urážlivě, ale vždy zůstal klidný a zdvořilý.“

Chris Leek o něm řekl: „Viktor byl velice bystrý. Byl velmi důrazný. Měl spoustu nápadů a snažil se je uskutečnit. Byl poměrně malý, vousatý, ale působil impozantně a zajímal se o spoustu různých témat.

Byl prý skvělý vypravěč a měl smysl pro humor. Nezřídka si dělal legraci sám ze sebe. V pozdějším věku například rád vyprávěl historku, jak se „jednoho dne chystal odvézt své auto na opravu. Řekli mu, ať přijde za půl hodiny. Rozhodl se tedy, že než se s autem vrátí do servisu, zajede s ním do myčky. Když vjel do myčky, najednou si, celý mokrý, uvědomil, že důvodem, proč potřeboval servis, je, že se mu zaseklo otevřené boční okénko a on ho nemůže zavřít.“

Na otázku, jestli se jeho otec vůbec někdy rozčílil, Mark odpověděl: „Win i Victor byli silné povahy a měli mezi sebou někdy docela ostré hádky. Ale on byl spíš člověk, který se pohádá a pak se z toho oklepe a je zase normální. Nemůžu ale říct, že bych ho kdy viděl naštvaného jinde než doma.“

Victor Serebriakoff zemřel po deseti letech boje s rakovinou prostaty v sobotu 1. ledna 2000. „Nemohu si pomoci, ale cítím, že jedním z důvodů bylo to, že si dal za cíl dožít se přelomu století.“ řekl Chris.

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Tentokrát jsem si povídal s Martinou Benešovou-Schäfer, jadernou chemičkou žijící v Německu, laureátkou Čestného uznání Mensy Česko za rok 2023. Martina se narodila v Ostravě, vystudovala Univerzitu Karlovu v Praze, svou doktorskou práci věnovala Ozzymu Osbournovi, v Německu již ve svých 26 letech spoluvyvinula přelomový lék na rakovinu prostaty a po celé Evropě mezi mladými i seniory šíří osvětu o dobrých aspektech radioaktivity. Co dalšího mi o sobě a své práci pověděla, se dočtete na následujících řádcích.

Martino, slyšela jste o Čestném uznáním Mensy Česko někdy předtím, než jste byla kontaktována, že ho dostanete? Nebo to byla pro vás úplně nová záležitost?

Abych řekla pravdu, už jsem měla nějaké to povědomí v rámci sociálních sítí, ale bez nich bych asi vůbec netušila, že se předává nějaké čestné uznání. S Mensou jsem se setkala spíš jen jako dítě, když vydávala různé zajímavé hlavolamy a podobně. K tomu jsem se dostala, ale jen takhle z dálky a nepřímo. Ve škole nám dělali nějaký IQ test, ale to podle mě nebyl oficiální test Mensy.

To, že jsem ho dostala, je pro mne samozřejmě velká čest a pocta. Jen má rodina a mí kolegové, když jsem jim povídala, že přichází ocenění Mensy, se mě ptali, jestli jako u nás v kantýně. I někteří mladí akademici si mysleli, že Mensa je kantýna. [smích]

Vy pracujete v německým týmu. Znamená to, že i v německy mluvících zemích se používá pro univerzitní kantýnu označení menza?

Používá se dokonce mensa s písmenem „s“.

Co si o Mense jako organizaci myslíte?

Na Mense se mi nejvíc líbí, že spojuje lidi s určitým zájmem nebo vkusem na konkrétní oblast. Nadchlo mě, že podporuje nadanou mládež, protože mládež je naše budoucnost a je velmi důležité, aby mladí nadaní lidé dostali tolik podpory, kolik jen můžou. Nejdůležitější je podpora mladých, kteří se chtějí dál vzdělávat, jsou zapálení, mají zájem vědět, poznávat nové.

Vy k podpoře dětí také nemáte daleko. Sama jste se účastnila vědeckých letních táborů pro děti. Kdy to bylo a v čem spočívala tahle vaše aktivita?

Bylo to od začátku mého vysokoškolského studia a trvá to dosud. V poslední době se i zvýšila frekvence různých dnů pro děti, protože si už z větší části organizuji čas sama, tak se snažím i těmto aktivitám dát víc prostoru. Jedná se převážně o různé tábory či kurzy pro chemii, biologii a fyziku. Valná většina z těchto kurzů se zabývá radioaktivitou, především tím, jaký má význam, i ten pozitivní. To je pro mě asi jeden z nejdůležitějších privátních i pracovních bojů, nějakým způsobem předat široké veřejnosti i tu dobrou stránku radioaktivity, protože obecně známá je převážně ta špatná.

Pro mě je důležité, aby si lidé mohli udělat vlastní názor i z druhé strany. Třeba při přednáškách pro seniory má vysvětlení, co radioaktivita je, že je všude kolem nás a že jsme taky sami o sobě radioaktivní, takový uklidňující účinek, že to pak už není jenom strašák a hrozba. Krása je v tom formovat děti a dospívající, kteří se ještě relativně formovat dají, a zároveň tlumit strach z nevědomosti u seniorů, kteří se už k těmto informacím prakticky nedostanou jinak než z negativně laděných médií.

Vás radioaktivita provází už od dětství. Kdy jste se s ní setkala poprvé?

Na to si přesně nepamatuji, protože táta nás bral na různé lokality už v době, kdy jsme byli hodně malí. Okolo osmi let jsem zjistila, že mé nejoblíbenější horniny a minerály jsou ty krásně barevné, žluté, zelené, červené. Když mi táta vysvětloval, že září, tak mi to vůbec nešlo do hlavy. Jak to, že září? Já nic nevidím, necítím. Ale s pomocí různých měřičů radioaktivity mi ukázal, jak jsou úžasné. A mě to velice fascinovalo.

Většině lidí se asi v souvislosti s měřením radioaktivity vybaví Geigerův počítač. Byl to jeden z těch přístrojů, co měl váš tatínek?

Táta jich měl doma spoustu, většinou starých. Byly to takové těžké bestie, se kterými se nesmělo klepnout, jinak by se zničily. Při studiu jsem se dostala k různým typům detektorů a v práci je používám prakticky stále. Dneska jsem třeba pracovala dlouhou dobu v kontrolovaném pásmu a tam mám k dispozici pět různých najednou, z toho tři mi visí na těle.

Máte někdy z radioaktivity i strach, když se třeba dostanete do styku s větší intenzitou?

Z radioaktivity je třeba mít respekt, ale ne strach. To mě provází už od počátku studia. Člověk musí přemýšlet, být rychlý, snažit se pracovat tak, aby se co nejméně ohrozil. Strach ale vede jen k omylům a problémům. Mně osobně se strachem pomáhá ta fascinace. Ale respekt mám samozřejmě velký.

Jak se díváte na aktivity, jako jsou třeba exkurze v Černobylu? Byla jste tam někdy?

Do Černobylu jsem se vždycky chtěla podívat, hlavně ze zájmu, jestli ty představy z fotografií odpovídají realitě, protože přece jenom vlastní zkušenost bývá často jiná. Ta vůně, ten pocit, to se nedá předat. Každý si to musí zažít sám. Samozřejmě díky sporu mezi Ukrajinou a Ruskem to teď asi dlouho nebude možné, což mě velmi mrzí.

Mé přání navštívit Černobyl je ale zřejmě trošku jiné než pro většinu ostatních. Pro mě to je především vděčnost za to, jakou máme radiační ochranu, jak důkladně propracované jsou postupy pro naši práci. K havárii v Černobylu došlo především kvůli tomu, že se nerespektovala pravidla a že se operátoři nepříliš vyznali v tom, co všechno se může stát.

Radioaktivita fascinuje lidstvo od doby, co ji madam Curie objevila. Dostala se i do spousty amerických komiksů. Mě ale v jednom dokumentu právě o Černobylu zaujalo, že několik z nejvíc zasažených lidí přežilo možná až dodnes. Co říkáte na to, jak se lidský organismus někdy dokáže přizpůsobit naprosto extrémním podmínkám?

Musím říct, že Curie byla také super žena, protože se zjistilo, že takové dávky radioaktivity, kterým byla vystavena, by normální netrénovaný jedinec nepřežil. Ona se dá vytvořit i rezistence vůči radioaktivitě. Někteří jedinci jsou rezistentnější než jiní a třeba takoví netopýři zvládnou mnohem víc radioaktivity než lidé, naopak kozy jí moc nesnesou. Nevím, jestli jste slyšel o Radium Girls, to byly ve 20. letech dělnice ve Spojených státech, které natíraly ciferníky hodinek radioaktivními barvami. Při práci olizovaly štětce, pak jim vypadávaly spodní čelisti a podobně. Stále více fascinující je, jakou dávku radioaktivity zvládnou pacienti léčení s rakovinou. Vše je o riziku a pravděpodobnosti a tak se na to musí i nahlížet. Má na to vliv spousta různých faktorů. Objev radioaktivity je relativně mladý a třeba nukleární medicína byla oficiálně uznána jako lékařský obor až v sedmdesátých letech, takže jsme v tomto směru stále na začátku.

Jaká byla vaše cesta k tomu, co děláte?

Na začátku to vypadalo, že budu dál studovat geologii nebo mineralogii jako můj táta i můj bratr. Ale když jsem se po gymnáziu rozhodovala, kam se přihlásím, tak jsem si řekla, že by to chtělo i nějaký ten risk, naučit se něco nového a trošku výzvu. Mineralogii a geologii jsem už znala, to bude navždy můj koníček. Tak jsem si zvolila na začátku na bakaláře všeobecnou chemii. A když jsem zjistila, že máme jako navazující magisterské studium jadernou chemii, tak mi bylo jasné, že to je přesně ono.

Jak do toho všeho zapadá Ozzy Osbourne?

Ozzy Osbourne je má resilience. [smích] Tam taky figuroval můj táta. Měl velký zesilovač a pouštěl nám různou hudbu. Mně se jako malé holčičce nejvíc líbilo album Ozzmosis a Ozzy mě pak doprovázel od dětství přes studium po práci, což samozřejmě trvá dodnes. Při doktorském studiu mi natolik pomohl zregenerovat a získat sílu pokračovat dál, že jsem Ozzymu věnovala svou doktorskou práci. Tématem té práce byl vývoj, design a syntéza ligandů, které se mohou používat na diagnostiku a terapii rakoviny prostaty.

Na přednášce v Praze jste zmínila, že vaše oblíbené radionuklidy jsou alfa bomby. Čím si vás získaly?

Nejraději na nich mám, že to jsou prakticky ty nejsilnější radionuklidy, které se mohou použít na terapii u pacientů. Takže to jsou opravdu bomby. I když to nezní úplně pozitivně, zvlášť v medicíně ne. Neskutečná síla tohoto typu radionuklidů je jedním z hlavních důvodů, proč v ně věřím a proč se na ně v mé pracovní skupině soustředím a vyvíjím s nimi nová radiofarmaka pro další typy rakoviny. Člověk se musí zaměřit na to, jakou silou by se mělo jít na komára, jestli rovnou s kanónem, nebo ne. Já se zaměřuji především na terminální stádia různých typů rakoviny, a tak věřím, že je nejlepší na ně jít rovnou s tím kanónem.

Jak dlouho myslíte, že potrvá, než tenhle přístup bude aplikovaný i v medicíně? Většinou se nejdřív zkoušejí ty méně účinné metody, a až teprve pak se povolí použít ta účinnější, i když to často bývá pozdě.

To je pravda. Ono ale také záleží, jakým způsobem se to balancuje, protože když jdeme s největší možnou silou, tak samozřejmě riskujeme i určité vedlejší účinky. Proto je velmi důležité nejdřív pochopit celou funkčnost těchto alfa bomb, než je začneme rutinně používat. Dalším omezením je, že těch alfa bomb se ve světě produkuje velmi málo. Navíc největší množství opravdu úžasného čistého aktinia, což je jedna z těch alfa bomb, která pochází z testů jaderných bomb, pochází z Ruska. Od začátku konfliktu na Ukrajině se samozřejmě už do Evropy tato alfa bomba nedováží, což mělo velký vliv na možnou léčbu různých pacientů s rakovinou. To je spojitost, kterou jsem si nikdy dřív neuvědomila.

O vás se říká, že jste ten lék vynalezla. Pak jsou ale lidi, kteří říkají: „ona to nevynalezla, on to vynalezl tým a ona to jen prezentuje navenek“. Jak tedy ten výzkum v týmu vlastně funguje?

Bez týmu to samozřejmě nejde a kdo říká, že ano, tak klobouk dolů. Třeba naše zaměření je ohromně interdisciplinární, vyžaduje specialisty z různých oborů chemie, radiační chemie, fyziky, biologie, medicíny. Část toho vývoje byla na mé straně, byla to i má doktorská práce, takže já jsem si víceméně sama rozhodovala, kterým směrem se ten projekt ubere. Struktura samotného farmaka přišla z mojí hlavy, ale třeba aplikaci biologickou a klinickou bychom bez kooperačních partnerů nikdy nebyli schopni sami provést.

Jak moc je ten výzkum o tom, že dostanete konkrétní úkol něco vytvořit a prostě hledáte ty cesty tak dlouho, dokud toho nedosáhnete, a kolik toho naopak vzniká nahodile tak, jak známe třeba z příběhu o objevu penicilínu?

Správný čas na správném místě se správným tématem a s notnou dávkou štěstí hodně pomůže. Samozřejmě ale bez práce, bez zajímavých myšlenek a možností provádět různé experimenty by se spousta různých vědeckých zaměření neposunovala dál. Věda je z devadesáti procent selhání. Znovu, lépe a radostněji, jak říkával dříve můj školitel. Je důležité si uvědomit, že se nesnažíme donutit přírodu chovat se tak, jak my potřebujeme, ale spíš pochopit, jakým způsobem se příroda chová, a pak to využít. Velké umění vědy je i pochopit, kdy je konec a musíme něco opustit, i když to stálo hodně času, úsilí a peněz, a začít se soustředit na něco, co by mohlo mít větší smysl.

Ale pořád je dnes ta pravděpodobnost větší, než bývala v alchymii, že ano?

Znalosti, které teď máme, jsou nepřeberné. A čím víc toho víme, tím víc toho nevíme. Máme sice spoustu různých podpůrných i vědeckých platforem, které pomáhají, mám možnost třeba používat high-throughput screening, nechat si od počítače namodelovat, jakým způsobem mají má farmaka vypadat, ale já pořád ještě razím i ten konzervativní přístup. Říci si třeba: „Tohle je zajímavý stavební blok, takhle by to mohlo fungovat.“ Takhle bylo vyvinuto i to dřívější farmakum, nemělo žádný high-throughput nebo predikci, byl to vyloženě „gut feeling“, pocit, že zrovna tohle bychom měli zkusit. To by dle mého mělo i nadále ve vědě zůstat.

Pochopil jsem správně ten váš výtvor, když to zkusím popsat trochu laicky, jako látku, která funguje jako jakýsi chytrý obal kolem toho radionuklidu, takový chytrý poslíček, který ví, kam se dostat a kde se zachytit?

Víceméně ano, to farmakum se skládá prakticky ze tří nejdůležitějších částí. Jedna z nich je vektor, který přesně cílí na ty rakovinné buňky. Pak je linker, který spojuje ten vektor s něčím. A to něco je prakticky ta klícka, která krásně drží ten radionuklid, dětem velmi často říkám ruksak, který právě nese tu radioaktivitu a drží se toho vektoru přes ten linker. Tak se dostane tam, kam má, a až tam působí neplechu.

Jako dítě jsem viděl film, který představoval vědeckofantastický pohled na budoucnost medicíny s použitím nanobotů, ale vy jste se vlastně dostala ještě o úroveň dál, kde už to není v měřítku nanotechnologií, ale skoro jednotlivých atomů. To je prostě fascinující.

Ano, radionuklidy jsou tak silné, že velikost ve femtometrech či ångströmech, když vezmeme i obal, je více než dostačující. Množství, které normálně aplikujeme pro terapii, třeba pro zvířátka, je v oblasti pikogramů, takže jsme opravdu velmi výrazně pod měřítkem nano.

Co vám ve vaší práci nejvíc brání nebo překáží?

Příroda sama o sobě. [smích] Často nespolupracuje. Dříve bych asi řekla shánění financí, to je příliš náročné a bere to spoustu času. Politika je ve vědě velice důležitá, to mi taky úplně nehraje do noty. Ale ve skutečnosti to bude vždycky ta příroda, která je nejvíc limitující.

Prý máte někde v pracovně vystaven citát: „Vždy buď sama sebou, pouze v případě, že můžeš být madam Curie, tak buď madam Curie.“ Máte ještě nějaké další osobní vzory?

Lise Meitner, na každý pád, velmi zajímavá vědkyně s velmi těžkým osudem. Z vědců asi pravděpodobně nejvíc tyto dvě, ty mě nejvíc ovlivnily a jejich biografie zbožňuji. Občas si říkám: „Co by tak asi udělala Curie?“

Býváte někdy z vědy unavená?

Samozřejmě! [smích] To se teď neříká, ale velmi, velmi pravidelně a díky bohu.

Jak odpočíváte?

Poslouchám Ozzyho, pochopitelně. Co mi ale pomáhá úplně nejvíc, když pominu mého muže a naši čivavu, tak jízda autem. Čím delší, tím lepší. Tím, že si vyžaduje plné soustředění a já nemůžu přemýšlet nad různými věcmi, které mi normálně třeba i při odpočinku skáčou do hlavy, mě úžasným způsobem vrací do normálu.

Co jiné dopravní prostředky, chtěla byste se třeba proletět ve stíhačce?

Já určitě. Hrozně ráda bych řídila tank. Mám ráda traktory a různé radlice a podobně, veškerá tahle těžká technika a vše, co smrdí benzínem nebo naftou, se mi hrozně líbí.

Cestuje vaše čivava s vámi?

Na pracovní cesty spíš ne, ale jakékoliv dovolené musí být čivava friendly. To je pro nás to nejdůležitější. Čivava nás krásně semknula v tom, že si člověk i v práci řekne, že po 12 hodinách už je fajn jít domů. Pro nás to byl takový první důležitý krok pro rovnováhu mezi prací a životem. Někdo, kdo je na nás závislý a kdo se těší, že přijdeme domů. Pro mě osobně se stala něčím mnohem víc než jenom součástí rodiny. Jmenuje se Stevie, pojmenovali jsme ji po Stevie Nicks z Fleetwood Mac.

Vy se kromě samotného praktikování vědy věnujete ještě tomu, že vědu popularizuje. Kolik vlastně absolvujete za jeden rok různých přednášek?

Samozřejmě jsou měsíce, kdy je jich méně, třeba ty zimní. Ale řekla bych, že tak čtyřicet až padesát ročně určitě. Není to mnoho, ale tím, že jsou v různých částech Evropy, to vezme relativně hodně času.

Stíháte číst knížky?

Velmi těžko. Před spaním. [smích] To je vždycky těch patnáct minut, kdy si řeknu: „teď si něco přečtu, abych usnula,“ a potom dostanu knížkou do obličeje a je konec.

Máte oblíbeného autora?

Mika Waltari, William Styron, Samuel Shem, Günter Grass. Pár bych jich tam určitě našla.

Co je pro vás hlavním smyslem vědy?

Odpovídat na otázky a hledat hlavně nové. Chápat, jakým způsobem funguje příroda, jakým způsobem fungujeme my, vesmír, co všechno ještě nevíme, co ještě nechápeme. Hledání odpovědí je dost častá odpověď, ale pro mě je to především to hledání otázek, které nás ještě nenapadly.

Myslíte si, že jsou inteligentnější bytosti než lidi?

Určitě, jinak by to bylo plýtvání místem. Jeden z mých nejoblíbenějších filmů je Kontakt s Jodie Foster. Tam tato myšlenka byla, a když si tak jako zapřemýšlím o velikosti vesmíru a statistice, tak věřím, že určitě nejsme sami a že určitě nejsme na špici vývoje.

Co byste si nejvíc přála, aby se stalo v oblasti vědy nebo inteligence, ideálně ještě za vašeho života?

Dělám si dost starosti o novou generaci. U různých semestrálních prací nebo bakalářů se setkávám s tím, že se vší tou technologií je velmi problematické myslet a sám si věci pospojovat. Osobně bych si přála, aby zůstalo prezervováno to gró vědy, to je něco vědět, z toho vědění něco pospojovat, na základě toho něco zjistit a protlačit to dál. Mám pocit, že v tomto směru jde věda momentálně nazpátek, že budeme v budoucnu klikat: Jsem robot? Nejsem robot? Musím se zeptat umělé inteligence, co na to mám odpovědět… Moc bych si přála, aby ve vědě zůstala ta individualita.

Co by měli mensané udělat se svojí inteligencí, aby ji nepromarnili?

Určitě by se měli párkrát v životě hodně spálit. To dle mého k tomu všemu patří. Posiluje to ducha i motivaci. Mladí až moc řeší, co si myslí ostatní. Je samozřejmě potřeba být součástí určité skupiny, ale vždycky je důležité, aby člověk žil, bádal a pracoval přesně tak, jak mu to vyhovuje, a všechny ty sekundární vlivy byly opravdu až těmi sekundárními.

Zmiňovala jste, že i hledáte studenty, kteří by se chtěli připojit do týmu. Jací lidé mají šanci se o to zajímat a co pro to mají udělat?

Ozvat se mi na email m.benesova@dkfz-heidelberg.de. Po přednášce pro Mensu už mám dva nové kandidáty, což je super. Důležité je, aby ten jedinec měl chuť opustit Českou republiku, protože práce a studium v cizím jazyce v cizí zemi není úplně nejjednodušší. Má to spoustu krás a nového, ale toto musí být jasné hned od začátku. Důležitý je i věk, s radioaktivitou se může pracovat až od šestnácti let a jenom v případě, že je to součástí studia. Hledáme hlavně jedince, kteří se zajímají o fyziku, biologii, chemii nebo IT.

Kdy je ten nejlepší čas?

Já bych řekla ve čtvrťáku, někdy na začátku před maturitou, jinak pak kdykoli později to jde také. Doporučovala bych kolegům studujícím, aby si vyzkoušeli pár kratších stáží, aby potom přesně věděli, co je jejich šálek kávy a jakým směrem se mají ubrat při studiu, protože zkušenost je nepředatelná a každý si to musí zažít sám, aby se mohl správně rozhodnout. A čím dříve, tím lépe.

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Znáte ji. Je zvláštní. Tichá. Nepřístupná. Zjevně pohrdá vašimi plány, sny a osobností. Nemá chuť ani potřebu se zdržovat. Chce jen jít domů a postarat se o domácnost… Není příjemná. Nezajímá ji, jak se máte… Ale najednou je pryč. A lidé se začínají ptát. Kam zmizela? Co se jí stalo? A kdo vůbec byla?

Toto jsou úryvky z anotace, kterou začíná nová kniha Ireny Pilouškové, mensanky původem ze Sokolova, magistry sociologie, nyní žijící v Praze, věrné čtenářky našeho časopisu, která si termín „mensantrop“ oblíbila a ráda by k nějakému mensantropství inspirovala i ostatní. A Irena rozhodně má čím inspirovat. Posuďte sami…

Ireno, co pro tebe znamená Mensa?

Pro mě je to taková networkingová platforma. Jsem ráda, že můžu poznat lidi, kteří dělají v různých oborech. V jiných sociálních skupinách jsem se často cítila zvláštně, v Mense se tak necítím a je to fajn. Před pár lety jsem se zúčastnila mensovního bowlingu a bylo hezké, jak tam nikdo neřešil, že jedné kolegyni jela koule tak pomalu, že se začala vracet. Všichni to brali ohromně příjemně, nikdo tam nikoho nehecoval a nesmál se. Diskuze, které tam probíhaly, byly hodně podnětné, ale nebylo ani divné mlčet, což v některých skupinách divné je.

Vždycky mám taky velkou radost, když třeba přijde do mailu, že přijede nějaký mensan ze zahraničí a nemá si tady s kým povídat nebo kde přespat. Cítím se tak nějak propojená se světem. Když jsem zase v zahraničí já, říkám si, že když se něco pokazí, ještě je tady nějaká další linka, které se dá ozvat. Mensu nevnímám jako nějaké elitářské uskupení lidí, kteří se na základě testu prohlašují za nejlepší na světě, jak to dost slyším v kritice. Mně se prostě líbí.

Souvisí to s tím, že se považuješ za přeučeného introverta?

Já jsem rozhodně přeučený introvert. Většinu základní a střední školy jsem prožila s pár kamarády. Doteď vím, že ten osmiletý gympl nebyl můj sociálně nejlepší výkon. Až na vysoké škole a v práci mi tak nějak došlo, že mluvit s lidmi vlastně tolik nebolí. Ale baterky se mi vybijí hodně brzo a většinou po prokecaném dni pak potřebuju den-dva-tři sama doma se svými projekty a myšlenkami. Hrozně ráda mlčím. Zní to divně, ale je to tak.

Myslíš, že ti na té vysoké pomohlo, že hovory typicky začínaly někde v odborné komunikaci a teprve pak se to stočilo někam jinam?

Spíš to byl nějaký nový start. Osm let stále na stejné škole je prostě strašně dlouhé období rozvoje. Když je ti dvanáct, tak nejsi stejný člověk, jako když je ti osmnáct, ale ten kolektiv tě vnímá stále stejně. Na vysoké jsem najednou měla pocit, že se dá začít znova a trošku jinak a možná trošku míň nenápadně. Tak jsem vešla do třídy a promluvila s prvními lidmi a zjistila jsem, že jsou vlastně příjemní. Že nemají žádný předsudek z těch osmi společně strávených let s tím zvláštním spolužákem, co si radši četl a mlčel. A začalo to být fajn.

Pak jsem začala pracovat v médiích, kde komunikace byla potřeba, a doteď se mimo jiné živím tím, že dělám i rozhovory s lidmi. Takže tam se to nějak rozvinout muselo. Ale hlavní pozitivní motivací bylo, že jsem najednou zjistila, že komunikovat nutně nebolí. Do nových lidí se mi vstupovalo líp než do té staré gardy. To mi pomohlo se přeučit, a docela zásadně. Lidi z doby gymnázia by mě asi moc nepoznávali.

Jak ses vůbec dostala k tomu, že jsi šla na IQ test?

Na test jsme šli s bývalým partnerem a brala jsem to jako takovou zážitkovou aktivitu. Podobně jako když si na Slevomatu koupíš slevu na kopeček zmrzliny. Po testu všichni chodili do „výsledkové“ místnosti. Když vylezl přítel, byl spokojený, že je nad průměrem. Nakonec jsem tam vešla i já a testující mi řekl něco jako: „Tedy, to dopadlo dobře, tak se posaďte.“ A pokračoval: „Víte, že vy tady máte chybu úplně na začátku v něčem jednoduchém, ale jiné, náročnější úlohy máte dobře. Podívejte se na to.“ Došlo mi, že jsem jenom napsala špatný křížek. Že by ten test mohl dopadnout ještě líp, kdybych byla pozornější. Pak mi pogratuloval a nabídl mi, jestli chci být součástí Mensy, což jsem nadšeně přijala a šla jsem domů s dobrou náladou.

Překvapilo mě, že to bylo podobné jako testy studijních předpokladů. Takové ty logické doplňovačky, které jsem vždycky měla správně a nepřišlo mi to náročné. Najednou mi začalo dávat smysl, proč se pokaždé ostatní divili, jak mi to jde. Vstoupení mezi partu holek mi vždycky přišlo zásadně těžší než najít devátý obrázek k osmi. Ty testy jsem měla pomalu za zábavu, jako když ti někdo dá místo učení možnost luštit si křížovku. A teď najednou jsem pochopila, že se na základě těchhle obrázků měří IQ. A to potěšilo.

Narazila jsi při studiu sociologie na to, že to může být i handicap při začleňování do společnosti?

Bezesporu. Třeba u dětí. Na škole jsem vedla kroužky a mnohokrát jsem si všimla, že podobně, jako jsou znevýhodněny děti, které jsou v něčem pomalejší, jsou kolikrát podobně znevýhodněny i ty rychlejší, protože se nudí.

Bylo dost znát, když bylo některé z děti „jinde“, ale zároveň na to nebyla kapacita. Ne že by se učitelky nechtěly jednotlivým dětem věnovat a hledat jejich všemožné talenty. Ony si prostě nemůžou ve třídě třiceti dětí vybrat to nejnadanější a věnovat se mu nejvíc. Nebo v každém najít jeho jiskru a v té ho zdokonalovat.

Ty jsi první knížku napsala už v patnácti. Co tě k tomu přimělo?

To samozřejmě člověka udělá ještě divnějším. [smích] Spolužačka na gymplu vydala tehdy pohádku a mně to přišlo moc pěkné. Navíc už jsem měla rozepsaný svůj young adult příběh. Pracovala jsem na něm od patnácti a bylo to takové moje malé tajemství. Nemluvila jsem o tom vůbec s nikým. Pak přišla kamarádka, kterou jsem měla mimo školu, té jsem to ukázala a ona mi tehdy řekla: „Zkus to! Někam to pošleme!“ Tak jsme našly nakladatelství, poslala jsem tam rukopis a ono to opravdu vyšlo!

Pamatuju si, že to bylo hrozně zvláštní. Na jednu stranu jsem z toho měla radost, byl to významný milník v mém životě, něco, co mi otevřelo dveře pro aktivity, které dělám teď, ale v té době to byla spíš další známka podivnosti.

V jednom rozhovoru jsi prozradila, že inspirací pro tvé knížky jsou kromě vystudované sociologie i zkušenosti z vlastního života. Týká se to všech tří knih?

Vždycky se snažím psát o něčem úplně novém a najednou zjistím, že píšu o něčem, co důvěrně znám. [smích]

První knížka byla beletrie o mentální anorexii. Bylo to v době, kdy mně právě bylo těch patnáct a kromě toho, že jsem byla divná projevem, jsem byla navíc nejvyšší, nejsvětlejší pleti a poměrně dost hubená. Tak jsem nějak došla k závěru, že bych mohla zkusit modeling. Pár přehlídek bylo, ale nic zásadního se nestalo. Do té komunity jsem ale trošku pronikla a myslím si, že to, co jsem tam viděla, mě inspirovalo.

Později mi vyšla druhá knížka, zase beletrie, tentokrát příběh o kyberšikaně. Tam jsem se zase trošku inspirovala tím, že moje generace zažila začátek Facebooku. Pamatuju, že já jsem si profil založila proto, že tam vznikla akce „Vyžereme Mekáč“ a byli tam všichni ze třídy. A já chtěla zapadnout.

Tehdy navíc ještě nebylo tak cool starat se o duševní zdraví a bojovat proti šikaně, byla to taková trošku větší džungle nejenom ve třídách, ale i na tom internetu.

No a teď je to psychické domácí násilí. Sama možná nejsem úplně nejodolnější člověk ze všech, a i nejlepší kamarádka mi potvrzuje, že jsem někdy až sebedestruktivně empatická, a bohužel tím pádem občas trošku přitahuju narcistické typy osobností, a ještě se v tom pěkně poválím, než mi to ublíží dostatečně na to, aby mi došlo, že z toho musím pryč. Takže samozřejmě nějaká volná inspirace tam proběhnout musela.

Pro koho je ta knížka vlastně psaná? Pro potenciální oběti psychického násilí, anebo pro jejich okolí, aby si všimlo, že se něco děje a že jim má pomoci?

Vlastně pro obě tyhle skupiny, protože nejhorší je rozeznat vzorec, ať už jsi oběť nebo svědek. Ono to někdy vypadá jako hádka, usmíření, pohoda, hádka, usmíření, pohoda. A máš pocit, že možná jsi jen přecitlivělý, že se vlastně nic moc nestalo. Neumíš úplně označit, co se děje, protože jsi nedostal pár facek. Je to teda násilí? Není? Když si představíš, že jsi frustrovaný, nevyspalý a nemáš pod kontrolou nic od vlastního jídelníčku po vlastní program, tak logicky se někdy stane, že se nechováš úplně nejpříjemněji. I to tě muže snadno zmást. Snadno si i dáš za vinu něco, za co nemůžeš.

Agresoři jsou navíc často na první pohled sympatičtější než oběť, protože to umí moc krásně zahrát, umí manipulovat. Proto bych byla ráda, kdyby má kniha otevřela oči nejenom potenciální oběti, ale i svědkům, případně i někomu, kdo tak trošku cítí, že třeba někoho omezuje, ale nedochází mu, jak obrovské stopy na tom člověku může zanechat.

Jsem moc ráda, že už tu knížku otevřelo mnohem víc lidí, než jsem čekala. Počítala jsem, že typická cílovka budou ženy 25 až 60 let. Ale paradoxně se stalo, že jedny z nejhezčích recenzí mám od mužů. Takže to asi splnilo účel. Tím vůbec nechci říct, že se násilí dopouštějí jenom muži. Spíš jen že to moje očekávání, kdo to bude číst, bylo překonáno. Cílová skupina čtenářů je nakonec mnohem košatější.

Může to souviset s tím, že je ta knížka přímo propagovaná jako román o psychickém domácím násilí?

Marketing teď hodně směřuje tímhle směrem. I tím, že jsem sociolog, který se zaměřoval na kriminologii, má ta knížka trošku punc informovaného vhledu a není to jen čistá fikce. Ale ráda bych uklidnila všechny, kteří se té poměrně tlusté bichle bojí, že bude příliš odborná. Ona není. Je to opravdu příběh člověka. Jeho života a života jeho blízkých. A je na každém, ze které postavy si toho vezme nejvíc.

Když oběť z toxického vztahu uteče pryč, co se děje dál?  Má šanci se z toho kruhu vymanit a najít si někoho lepšího?

Domácí násilí probíhá v jakýchsi zmenšujících se kruzích stupňování napětí, výbuchů, omluv a ujišťování… Proto je hrozně důležité se hlavně vzdělávat. Pokud nechápu, co se mi děje, tak mám mnohem menší šanci z toho odejít, protože ten pocit viny a studu je velmi silný. Teprve když to konečně pochopím, tak mám šanci se zamyslet nad tím, co dál. A k tomu jsou tady neziskové organizace, které člověku můžou pomoci. Neslouží „jen“ k tomu, že tam za deštivého večera zazvoní zoufalá žena s pytlíkem věcí a dětmi za ruku. Tak si to většinou představujeme, když ten systém neznáme. Odborníci ti mohou na základě telefonátů třeba pomoct vymyslet krizový plán, co udělat, jak se na to připravit, jak odejít, jak pokračovat, aby to pro tebe bylo co nejbezpečnější. Už jenom ta konzultační činnost je strašně důležitá, protože se v tom oběť najednou necítí tak opuštěně.

Jmenovitě mou knížku podporují pražské ROSA – centrum pro ženy a Magdalenium v Brně. Už se i mně se ozvalo několik čtenářek, které mě požádaly o pomoc. Já sama jim nemůžu ze své „pozice“ konkrétně poradit, ale můžu jim dát kontakt na organizaci. I když mám radost, že se mi ozvou čtenáři, které má kniha zasáhla natolik osobně, že jsou ochotní změnit, co se jim děje, tak mě zároveň mrzí, jak moc je domácí násilí rozšířené. A často jsou obětmi lidi, do kterých bys to neřekl.

Co se stane s tyranem, když od něj oběť odejde? Nenajde si pak další? Co se s tím dá dělat?

Je to hrozné, ale moc se dělat nedá. Jak zakážeš lidem, aby se k sobě tajně a neprokazatelně chovali ošklivě a opakovali to s dalšími a dalšími partnery?

Existuje mezigenerační přenos. Některé vzorce doma prostě vnímáme a převezmeme. A týká se to nejenom agresorů, ale i obětí. Jediné dlouhodobé řešení je edukace, abychom trošku ten mezigenerační přenos dokázali rozbít. A abychom dokázali pomoci svému okolí i sobě. Když si mladí lidé začnou uvědomovat, co se u nich doma děje, třeba dokážou později ve svých vztazích fungovat uvědoměleji. Ale to je na delší debatu. Prohlásit, že každé dítě z rodiny, kde se projevuje domácí násilí, bude automaticky tyranem nebo obětí v budoucnu, je samozřejmě nesmyslné.

Takže vlastně pomáháš s osvětou tím, že píšeš knížky, které snad jsou i čtivé. V té poslední knížce máš i ten mezigenerační přenos, viď?

Ano, to je důležitá část mojí knihy. Proto jsem s hlavní hrdinkou vyrůstala vlastně od úplného malička, od první třídy. Na konci pak čtenáři dostanou odměnu v tom, že všechna ta malá semínka, co jsem zasela na začátku, postupně vyrostou. Nejdůležitější pro mě bylo ukázat, kde takové drobnosti vznikají a jak se stane, že si vlastně neuvědomíš, v jaké bryndě jsi. Až najednou, když už je toho příliš, ti to možná dojde a říkáš si: „Doprčic! Jak jsem se sem dostal/a?“ Chtěla jsem také upozornit na to, že toxické vztahy nejsou jenom o tom partnerovi. Toxický vztah můžeš mít s matkou, s bratrem, s babičkou, se synem…

V jednom rozhovoru jsi poukázala na to, že lidi mají tendenci hodnotit druhé, aniž by o nich dost věděli. To mi připomnělo Amélii z Montmartru. Máš ty nějaký osobní vztah k tomuhle nebo jinému ikonickému filmu?

Napadá mě třeba Muž jménem Ove od Backmana. Z kina to známe jako Muž jménem Otto, ale kniha je ještě lepší. Je o nepříjemném staříkovi, který terorizuje ulici svými pravidly, píše si značky, kdo kde stojí, všem dává najevo, že se neumějí postarat ani o vlastní příjezdovou cestu, a ještě tě sprdne, když ho pozdravíš. Jeho jemná stránka se objeví v momentě, kdy to nová sousedka prostě nevzdá a chce ho poznat. To je takový můj hrdina, který toho hodně prožil a má vlastně dobré srdce, jenom to není na první pohled vidět.

Moje hlavní hrdinka Dana je v pozdní dospělosti člověk, se kterým se moc bavit nechceš. Je to prostě nevrlá sousedka, nepříjemná ženská z fronty. Pro mě jsou ale nesympatičtí hrdinové ti nejsympatičtější, protože je třeba jenom nechápeme.

Prý kromě psaní taky ráda maluješ. Jak to kombinuješ?

Moc ráda kreslím a maluju, koupila jsem si i grafický tablet a zúčastnila jsem se kurzu grafické malby s ilustrátorkou Bárou Balgovou, která mimochodem ilustrovala i obálku mojí třetí knížky a stala se i mojí blízkou kamarádkou. Chytilo mě to natolik, že jsem si z toho samozřejmě hned zase musela udělat job. Už se mi podařilo třeba ilustrovat obálku magazínu. A jak se mi to rozjelo, tak jsem měla kreslení až nad hlavu a zase jsem začala psát. Moje kreativita chce vylétávat každým směrem, což samozřejmě nejde dělat celý den a občas se mám tendenci zahltit. Ale těším se, až se mi povede zase něco ilustrovat.

Zmínila jsi také práci v médiích. Já vím, že píšeš scénáře a řešíš i nějaké seriály, ale nikde jsem o této tvé stránce nic nenašel. Co konkrétně v televizi děláš?

V televizi jsem často bezejmenná a vpovzdálí, protože některé projekty nemají titulky, nepíše se tam o scenáristovi či dramaturgovi. Jiné je mají, ale možná se jen nedogooglíš, protože zůstanou jen v tom závěru pořadu a dál se nikam nepropisují. Málokdo ví, že i rozhovory s reálnými lidmi potřebují scénáristu, někoho, kdo si s nimi dopředu popovídá, rozepíše to moderátorovi, nebo pro natáčení ilustračních záběrů apod. Takže stojím za spoustou takových nenápadných činností, kde moje jméno není tak výrazné jako tady na obálce knihy. Proběhne někde na konci, kde si už místo koukání na reklamy jdeš pro sváču. Ale to mi vůbec nevadí. Pro mě je důležité, že mě to baví. A na rozdíl třeba od moderátorek, které vidět jsou, mám aspoň možnost vypadat za kamerou hrozně, když mám špatný den! [smích]

Bereš tuhle část spíš jako práci na živobytí, nebo si myslíš, že i tam můžeš mít nějaký hlubší dopad?

Pokud někdo věnuje pozornost něčemu, co vzniklo z mé práce, věřím, že mu to něco dalo. I kdyby jen pár minut odpočinku a klidu. Nikdy jsem nenapsala nic, za co bych se styděla nebo co by mi kroutilo morálně ruce. Líbí se mi ukazovat věci, které mohou motivovat, inspirovat, edukovat nebo i jen pobavit. Proto mám moc ráda rozhovory.

Co si moc užívám, je, že nechodím do práce za trest. Projekty, které dělám, mám ráda, i proto, že jsem tam poznala hodně lidí, které bych jinak neměla šanci znát – například mého kamaráda a kmotra poslední knihy, Honzu Musila. Když jsem psala seriálovou tvorbu, viděla jsem, jak v mém scénáři hrají lidé jako Jan Čenský nebo Dana Morávková či Libuše Švormová a další. Napsala jsem kvanta papírů, kde nikdy nikdo nezmíní moje jméno, a nevadí mi to. Pak se jednou za čas objeví pěkný projekt, kde to jméno je, a jsem za to ráda.

Ty se také angažuješ v některých neziskovkách. Je to něco zase z jiného oboru, nebo to souvisí s tím, o čem píšeš?

Nenazvala bych angažovaností to, že jednou za čas naplním auto krmivem pro útulek a odvezu ho. Chci věřit, že něco pro svět snad dělá každý. Nyní aktivně podporuji neziskovky, které se věnují obětem domácího násilí. Zajímavé organizace byly součástí mých aktivit už na škole, protože tehdy má člověk asi nejvíc času a možností se rozhlédnout po světě. Doteď z těch zkušeností čerpám. Třeba vím, jak to chodí ve stacionáři pro hendikepované osoby, zkusila jsem jezdit s pečovateli po klientech, měla jsem možnost podívat se pod pokličku pedagogicko-psychologické poradně. Taky si moc vážím projektu o kvalitě života občanů v Česku, kde jsem při studiu dělala odbornou asistentku. Myslím, že pro spisovatele, redaktora nebo kohokoli, kdo dělá v médiích, není až tak podstatné vystudovat média jako taková, ale mít co nejširší rozhled a vědět, o čem píšu. Protože když nevím, o čem píšu, tak je to znát.

Co děláš, když skončí psaní, malování, práce a je čas trošku na zábavu?

Přestože se tím psaním živím už nějakých sedm let, pořád je to můj největší koníček. Takže když náhodou tu volnou chvíli mám a nemám úplně vymletý mozek z práce, tak jdu a píšu novou knížku, protože si u toho odpočinu. Žiju ve svém světě a najednou zjistím, že uteklo 5 hodin, ani nevím jak. A je to moc příjemné. Pak samozřejmě taková ta klasika jako kamarádi, kino, moje dvě kočky, kreslení a občas jóga pro nešikovné začátečníky jako jsem já. Tu by bylo fajn praktikovat častěji, protože mi pomáhá jak na těle, tak na duši. Ale jsem někdy v tomto ohledu strašný prokrastinátor.

Co si myslíš o tom, co by lidi měli dělat s inteligencí?

Myslím, že to rozhodnutí je každého soukromá věc. Když je někdo krásný, taky není jeho povinností stát se modelem. Ale ani se uměle zošklivovat, aby se ostatní necítili špatně. Může dělat to, co ho naplňuje a baví. Já osobně musím říct, že ten můj svět, který mi jako dítěti tak trošku překážel a izoloval mě, je pro mě teď, když se trošku líp chápu, obohacující a líbí se mi v něm šťourat. A když se v něm šťourám stylem, který navíc má nějaký dopad, tak mně osobně to prostě dělá dobře.

Máš ambici nějak ten svůj dopad ještě rozšířit? Třeba dosáhnout toho, aby se tvoje knížky překládaly do jiných jazyků?

To by bylo moc pěkné. Zatím nevím, jak to udělat. Jestli máme v Mense nějaký nějaké publicisty nebo nakladatele v zahraničí, tak si s nimi o tom velmi ráda popovídám, protože si myslím, že tohle téma by paradoxně zasáhlo zahraniční publikum ještě víc než to české. České publikum má někdy ještě pořád tendenci se dívat na věci jako třeba docházení k psychologovi či duševní hygienu trošku s despektem. Na druhou stranu dělat práci tam, kde je víc potřeba, je asi důležitější. Ale jsem upřímně ráda, když se podívám směrem na východ, že na tom nejsme ještě zas tak zle. A kdyby moje knížka vyšla třeba v Polsku, tak by mě to hodně zahřálo…

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Téměř před třemi lety jsem pro pátý díl seriálu Mensantrop uspořádal online setkání se třemi členy skupiny „Mensans for Sustainability“, Omarem Floresem, Julienem W. a Martinem Klemanem. O půl roku později, pro osmý díl, jsem také vyzpovídal Maggie Lee, zakladatelku této skupiny a jednu z nejaktivnějších environmentalistek v rámci celé Mensy. S odstupem času mě napadlo, že by bylo skvělé se znovu sejít a navázat na to, o čem jsme tehdy mluvili, zjistit, jestli došlo k nějakému pokroku, jestli někdo z nás změnil názory, a možná i dohodnout nějaký akční plán, který bychom mohli sdílet s komunitou Mensy. Nakonec se mi 4. listopadu 2023 podařilo setkat se s Maggie, Omarem a Julienem a nakonec, i když trochu pozdě, se k nám na chvíli přidal i Martin. A o čem jsme si povídali?

Omare, zmínil jsi, že věnujeme hodně úsilí výzkumu životního prostředí a na vědecké části se podílí spousta lidí, ale možná nám chybí snadný a efektivní způsob, jak výsledky vědy prezentovat. Zaznamenal jsi v tomto ohledu nějaký pokrok?

Omar: Jak říkáš, informací je hodně, ale pro laiky je opravdu těžké rozlišit, čemu mohou věřit, a čemu ne. Všechna ta politická polarizace a neustálý boj mezi různými názory způsobuje, že lidé snadno propadají konfirmačnímu zkreslení. Někdy se stává, že věci, které ekologičtí aktivisté navrhují, aby problému čelili, ho ve skutečnosti nijak nezlepší. A když se to snažíš vysvětlit, také ti nevěří. Lidé jsou ve svých názorech velmi tvrdohlaví a je velmi obtížné jim předložit skutečné vědecké důkazy tak, aby si mohli vytvořit informovaný názor.

Profesně jsem se zapojil do jednoho z modelů, které používá Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), aby hovořil o různých sociálních a environmentálních scénářích odhadujících vývoj životního prostředí. Například jak bude celý koloběh uhlíku fungovat v různých situacích. Hodně jsem se naučil o tom, jak se všechny tyto předpovědi vytvářejí na vědeckém základě z pohledu prostředí. Ale spousta lidí tyto předpovědi odmítá. Říkají, že jsou to jen matematické výmysly. Opravdu mi připadá super složité předávat vědecké poznání široké veřejnosti. Obávám se, i když se o to stále snažím, že v tom sám nejsem moc úspěšný.

Je někdo zodpovědný za další krok, tedy vlastně za to, aby byly vědecké poznatky a závěry srozumitelně prezentovány nejen široké veřejnosti, ale i těm, kdo rozhodují?

Omar: Já jsem teď součástí týmu tvůrců ORCHIDEE, jednoho z těch velkých modelů. Jsou tam i lidé, kteří pracují na projektu vzájemného porovnávání spřažených modelů (CMIP). Porovnávají výsledky všech těchto modelů a připravují různé scénáře, které se předávají IPCC. Pak všichni odborníci IPCC všechny poznatky přezkoumají a připraví své zprávy. A pak se lidé ve všech těchto organizacích v rámci OSN snaží zpracovat zprávy IPCC pro politiky a společnost. Já jsem v jádru týmu, který pouze vytváří nástroje a modely, a nemám skoro žádný kontakt s těmi, kdo později všechny tyto věci vysvětlují.

Juliene, ty jsi šel trochu dál a skutečně se snažil něco dělat v komunitě, konkrétně v rámci Mensy. Zmínil ses, že na EMAGu vznikla skupina, která se začala pravidelně scházet. Pověz nám něco o těchto setkáních.

Julien: Ten nápad se objevil v roce 2022 na EMAGu ve Štrasburku, kde organizační tým navrhl několik workshopů založených na vážných hrách, jako například Climate Fresk. Vzniklo několik dalších workshopů, navrhl jsem také přednášku o planetárních hranicích. Na konci tohoto EMAGu se pak sešla skupina, která probírala možné další kroky. Rozhodli jsme se zkusit pořádat alespoň nějaká měsíční setkání. V té době jsme neměli žádný konkrétní program, chtěli jsme se jen scházet a zjistit, co dalšího bychom mohli udělat. Velmi aktivní byla v tomto ohledu kolegyně z francouzské Mensy, Sophie Rapenne. Tato setkání se pak konala téměř každý měsíc. Nyní existuje jakýsi akční plán v excelové tabulce. Některá opatření již byla přijata, například Sophie sepsala určité pokyny pro organizátory akcí, aby akce Mensy byly buď zcela ekologicky udržitelné, nebo aspoň měly menší dopad.

Vznikl článek, který byl publikován v časopise francouzské Mensy, v některých zemích bylo uspořádáno několik dalších workshopů, hlavně ve Francii a Německu, kde máme nejvíce účastníků. Těchto měsíčních setkání se obvykle účastní 5 až 10 lidí. Ve Francii máme oficiální zájmovou skupinu (SIG), která se jmenuje jednoduše Mensans for Sustainability France. Už máme téměř 100 členů. Jsem velmi rád, že se tato setkání mohou konat, a vždy si vyměňujeme užitečné informace, ale zdá se, že je poměrně obtížné skutečně zajistit nějaký větší dopad.

Díky Sophii máme nyní naplánovaný program, kdy členové budou každý měsíc hovořit o konkrétních otázkách. První tematicky zaměřené setkání bylo opět o planetárních hranicích, protože ne všichni se mohli zúčastnit předchozích přednášek. To bylo v říjnu. Teď v listopadu bude Catherine z Velké Británie hovořit o své činnosti klimatické aktivistky. A pak máme několik dalších témat, kterým se budeme věnovat v následujících měsících.

Maggie, co se dělo poslední dva roky s tebou?

Maggie: Dnes jsem se připojila z thajského Bangkoku. Myslím, že když jsem s tebou mluvila posledně, pracovala jsem ještě pro Verru nebo možná pro OSN, ale pak jsem se vrátila do Světového fondu na ochranu přírody (WWF) a nyní tam pracuji jako regionální vedoucí pro Evropu a severní Afriku, a také pro monitorování a hodnocení dopadů v Asii a Tichomoří. Takže odborná práce je u mě samozřejmostí. WWF je jednou z předních ekologických organizací a děláme poměrně hodně práce v oblasti udržitelnosti.

Na druhou stranu jsem se začala věnovat svému soukromému projektu, psaní dětských knih. Když jsem byla v dubnu v Dánsku, byla jsem představena prezidentovi dánské Mensy a bavili jsme se o tom, co bychom oba chtěli dokázat udělat pro udržitelnost. Myslím, že v severských zemích je k tomu opravdu velká příležitost, protože tam je celková atmosféra udržitelnosti nakloněná. Mají chuť pro to něco dělat.

V soukromém projektu mám sérii dětských knih, které mají dětem vštípit ekologickou etiku. Sama jsem Asiatka, a tak mě učili spoustu příběhů o tom, jak si vážit rodičů, být slušná, pracovitá, prostě být obecně morálním člověkem. Každý si určitě vzpomene na Tři malá prasátka, Červenou Karkulku nebo Ezopovy bajky, že? Vždycky vám dají nějaké ponaučení. Ale nemáme žádné pohádky, které by děti poučily o etické hodnotě ekologické udržitelnosti.

Nyní píšu svou třetí knihu a tato série celkem sedmi knih postupně vychází v Singapuru. První knihu částečně financovala singapurská vláda. Je to jen domácí projekt, takže se na něj snažím vyčlenit čas ze své běžné práce, ale zatím se to daří docela dobře. Zábavných dětských knih, které se zabývají ekologickou udržitelností, je dosud velký nedostatek, proto se snažím najít způsob, jak o tyto knihy vzbudit zájem i v juniorských programech Mensy, jako je třeba program pro nadané děti.

Jinak jsem se hodně věnovala své práci a přispívala svým dílem k misi organizace. A zúčastnila jsem se hry Climate Fresk, kterou zmínil Julien. Je to rozhodně velmi zajímavá hra. Myslím, že bychom ji měli dostat i sem do Asie. Na Bali zrovna teď probíhá AMG (asijské setkání Mensy), ale jde tam hlavně o to se společně bavit. Nejde tam tolik o tak vznosná témata, jako je naše zodpovědnost. Výbor AMG se, pokud je mi známo, zatím otázkou uhlíkové neutrality setkání nezabýval. Doufám, že AMG v Tchaj-wanu příští rok už se jí zabývat bude. Ale EMAG samozřejmě ano. Sophie na to tlačila, Sandro, který žije v Chorvatsku, a Julien, a také dost francouzských a německých mensanů bylo na tom velmi konstruktivním setkání loni ve Štrasburku.

Řekla bych, že Evropa je pro startování těchto aktivit rozhodně lepší. Myslím si ale, že nejdůležitější je teď místo oslovování veřejnosti opravit naši vlastní strategii. Musíme si hlídat naši stopu, nejen co se týče uhlíku, ale také třeba plastů. Opravdu potřebujeme členskou kartu? Skutečně potřebujeme šňůrku na krk nebo další pouzdro na kartu? Vždyť tu kartu vlastně nikdy nepoužíváme. Je to jen marnivost. Vím, že mnoho lidí se do Mensy hlásí z ješitných důvodů. Nemůžeme popřít, že spousta z nás si chce dokázat, že jsme takzvaně chytří. Ale to jde i bez členské karty a doufám, že se nám podaří vštípit lidem tyto představy o odpovědnosti tím, že řekneme, že si jako organizace musíme dávat pozor na svůj ekologický dopad. Jde i o to, aby Mense vždy šlo o správnou věc. Mluvila jsem s několika předsedy různých národních Mens. Předseda tchajwanské Mensy Jizhen Ho a předseda dánské Mensy Jakob Majkilde byli laskaví a projevili o tuto problematiku zájem. Tak doufám, že se nám podaří udělat z této otázky oficiální bod programu, aby mohlo být přijato i nějaké usnesení.

Chápu tedy správně, že ses mírně posunula od environmentálních standardů, které by se daly nazvat střednědobým cílem, k přípravě dalších generací na udržitelnou budoucnost, což je spíše dlouhodobý cíl?

Maggie: Environmentálními normami se zabývám stále. Stejně tak se kromě spousty jiné důležité environmentální práce stále zabývám tradiční ochranou přírody, kdy zachraňujeme přirozené životní prostředí divokých zvířat. Jde jen o to, že můj soukromý projekt je pravděpodobně jediná věc, kde můžeme zapojit mensany, kromě samotného praktikování udržitelnosti, jako to dělá třeba Sophie a tým, který shromáždila, zejména ve Francii a Německu. Příští EMAG bude v Bukurešti. Doufám, že tam budu, a doufám, že se nám podaří toto téma také iniciovat, protože máme někoho, kdo tento SIG udržitelnosti založil i v Rumunsku.

Některé z těchto zemí jsou pro nás rozhodně takovým nízko visícím ovocem. Minulý týden jsem byla poprvé v Česku a byla jsem ohromena tím, jak je to tam udržitelné. Takže doufejme, že to můžeme nastartovat v těchto místech, která jsou více připravena, a naši regionální průkopníci pak mohou začít s praktikováním v zemích, které mají větší zájem o změnu, jako je například Tchaj-wan. Pokud například pořádají každoroční akci, je možné, abychom měli vegetariánská jídla? Je možné, abychom účastníkům pro porovnání ukázali uhlíkovou stopu masných a vegetariánských variant, aby si mohli vybrat? Nikoho k ničemu nenutit, jen informovat. Právě o tom přece Mensa je. O inteligenci a znalostech. S těmito rozhovory můžeme začít v pozadí, ne oficiálně. Teprve pak jako další krok můžeme zkusit prosadit nějaké usnesení.

Kam se posunul svět jako celek? Viděli jsme plán Carbon Zero Evropské unie pro rok 2050, který se okamžitě stal kontroverzním. Existují lidé, kteří říkají, že 2050 je na uhlíkovou neutralitu příliš pozdě, jiní zase varují, že to ani není reálně dosažitelné. Nějaké názory?

Omar: Jedním z problémů při stanovení termínu, jako je rok 2050, je, že nestačí vypouštět co nejvíce emisí nyní a na poslední chvíli přestat, protože všechen ten uhlík se v atmosféře hromadí. Bohužel mnoho zemí to tak dělá. Například Německo si v tomto směru vede velmi špatně. Dokonce své emise zvýšilo. Nahromaděný uhlík zůstává v atmosféře více než 100 let. A pokud jsme už vypustili mnohem více emisí než ostatní a budeme v tom pokračovat, bude nemožné vytvořit něco skutečně udržitelného celosvětově. Zvlášť vezmeme-li v úvahu, kolik emisí musí vypouštět rozvojové země, jen aby dosáhly slušné životní úrovně. Takže je to dost složitá záležitost jak z politického, tak z ekologického hlediska.

Můžeme s tím skutečně něco udělat? Juliene, mluvil jsi o těch schůzkách. Stačí, abychom se jen vzdělávali?

Julien: Mohli bychom zkusit zajistit nějaká následná opatření a ukázat výstupy z těchto schůzek členům zájmové skupiny. Ale to by zabralo trochu více času. Vím, že předseda francouzské Mensy se opravdu zabývá udržitelností. Takže je velmi otevřený jakékoli iniciativě. Ale nakonec to stejně musí někdo odmakat.

Budu ale pokračovat v navrhování dalších seminářů. Nedávno jsem se třeba školil v jiné vážné hře, která je více zaměřená na adaptaci. A je opravdu zajímavá. Takže bych navrhl asi několik akcí kolem ní.

Pokud se nějaká iniciativa stane oficiální iniciativou Mensy, určitě získá větší publikum a dopad. Ale když jsem se o tom krátce bavil s několika lidmi, tak odpověď vždy zněla, že je to politické téma. Co si o tom myslíte vy? Je udržitelnost politické téma, nebo ne?

Maggie: Způsob, jakým se díváme na udržitelnost, není jen to, co děláme jako organizace. Pokud se týká pouze aktivit Mensy, aby byla uhlíkově neutrální, rozhodně to není politické téma. Ale pokud se zabýváme ovlivňováním, bude to nesmírně politické. Dokonce jsem se setkala s hodně mensany, kteří ani nevěří ve změnu klimatu. I když s nimi nesouhlasíme, stejně musíme naslouchat tomu, co si o tom myslí. Protože pokud si myslí, že jde o politickou agendu, i kdyby měla ovlivnit jen místní vládu, aby se vydala cestou udržitelnějších způsobů, pak to bude politické. Ovlivňování vládních a regulačních organizací je velmi politické.
Proto dávám přednost tomu začít nejprve uvnitř. Jakmile si zvykneme na to, že Mensa je velmi udržitelná organizace, pak budeme mít mnohem lepší půdu pro to říct, že když vidíme, že makroskopické prostředí nedělá skutečně správné věci, máme jako lidé, kteří jsou takzvaně intelektuální, povinnost být skutečně na správné straně dějin.

Martin: Když se vrátím k tomu, co jste zmínili v souvislosti s dětskými knihami, tak na něčem takovém v současné době taky pracuji. Sice to nesouvisí s otázkami životního prostředí, ale mám nějaké průniky do nakladatelského prostředí a potenciálně bych mohl pomoci s tiskem a distribucí.

Shrňme si tedy, co máme v současné době k dispozici, do čeho se čtenáři tohoto článku mohou zapojit, přinést vlastní nápady a úsilí a pomoci s tím, co se již děje. Měsíční setkání jsou skvělá, jen potřebují více posluchačů. Konají se každý osmý den v měsíci a začínají v 17:30 SEČ. Projekt dětských knih, na kterém pracuje Maggie, je skvělý. Můžeme Maggie pomoci s jejich překladem a vydáním v dalších jazycích. Nebo napsat vlastní. A konečně to, že se EMAGy a další akce Mensy stanou udržitelnými nebo alespoň udržitelnost zohledňujícími, se zdá být skvělým nepolitickým způsobem, jak v rámci Mensy šířit principy udržitelnosti v širším měřítku. Pokud vám tedy na udržitelnosti záleží a máte trochu času, určitě se podívejte na níže uvedené odkazy a přidejte se ke skupině Mensans for Sustainability.

Zmíněné a související projekty:

Coupled Model Intercomparison Project (CMIP): wcrp-cmip.org
Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC): ipcc.ch
Model ORCHIDEE: orchidee.ipsl.fr
ERC LEAF-FALL: mensa.click/13x
EU Horizon 2020 HoliSoils: holisoils.eu
Dětské knihy: mensa.click/13y
Facebooková skupina EMAG 2024 Bukurešť: mensa.click/13z
Mensans for Sustainability na Facebooku: mensa.click/j7
Mensans for Sustainability na Mensa Workplace: mensa.click/140

Vzdělávací hry:

Climate Fresk: climatefresk.org
My Petite Planète: mapetiteplanete.org
Další klimatické hry: mensa.click/141

Veřejné zdroje a nástroje:

Climate Interactive: climateinteractive.org
Low Carbon Hub: lowcarbonhub.org
Team for the Planet: team-planet.com
Effective Environmentalism: effectiveenvironmentalism.org
Inženýři bez hranic: ewb-international.org
Zdroje vytvořené skupinou Mensans for Sustainability: mensa.click/mfs

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Když jsem nedávno pro tento seriál zpovídal umělou inteligenci, „řekla“ mi o sobě, že to ona by se bez lidské inteligence neobešla. Nemohla by totiž existovat bez svých tvůrců. Témat jsme ale probrali více. A protože rozhovor měl dobrý ohlas, rozhodl jsem se s vámi podělit i o další zajímavé části, které se do předchozího článku nevešly. A co by to bylo za časopisový článek bez ilustrací? Ty opět vygenerovala umělá inteligence, konkrétně nástroje Fotor, NightCafé a Deeply. Pojďme se tedy spolu s ChatGPT a Bingem ponořit do tentokrát trochu hlubších a filozofičtějších témat. Jen upozorňuji, že některé odpovědi jsou schválně zkrácené, aby se stejné nebo podobné formulace zbytečně neopakovaly. Cílem článku není porovnat kvalitu odpovědí jednotlivých algoritmů, ale spíše ukázat, jak rozhovor s umělou inteligencí už dnes může inspirovat k zamyšlení i nad složitými tématy, která byla dříve považována za výhradně lidská. Ještě podotknu, že většinu odpovědí jsem nepřekládal z angličtiny. Pokud vás zajímá jak umělá inteligence na tyto otázky odpovídala anglicky, můžete si na webu časopisu přečíst anglickou verzi článku.

---

Co je smyslem lidské existence?

Bing precizní: Smysl lidské existence je subjektivní a může se lišit od člověka k člověku. Někteří lidé hledají smysl v rodině, práci nebo osobním růstu. Jiní ho hledají ve víře nebo duchovních zážitcích. Nakonec je to na každém jednotlivci, aby si našel svůj vlastní smysl života.

Bing kreativní: Neexistuje jednoznačná nebo objektivní odpověď na to, co je smyslem lidské existence. Každý člověk může mít svou vlastní definici smyslu života podle svých hodnot, zkušeností, víry nebo cílů. Někteří lidé mohou hledat smysl v náboženství, duchovnosti, umění, vědě nebo humanitě. Jiní lidé mohou hledat smysl v rodině, přátelstvích, lásce nebo práci. A další lidé mohou hledat smysl v sobě samých nebo ve svobodné volbě.

ChatGPT-3.5 doplňuje: V širším kontextu lze říci, že smyslem lidské existence je pokračující evoluce a přizpůsobení se životním podmínkám na Zemi a ve vesmíru. Lidské bytosti jsou schopny tvořit a inovovat, což jim umožňuje přežít v různých prostředích a přizpůsobit se změnám a výzvám. Zároveň jsou lidé součástí ekosystému na Zemi a mají zodpovědnost za péči o přírodu a ochranu životního prostředí.

ChatGPT-4: Pohled na smysl života se liší v závislosti na kulturách, náboženství, filozofických systémech a individuálních přesvědčeních. Mnoho náboženství věří, že smyslem lidské existence je plnit boží vůli, dosáhnout duchovního osvícení nebo se sjednotit s vyšší mocí. Některé filozofické školy, jako je existencialismus, tvrdí, že smysl života je individuálně stanovený a že jednotlivci mají svobodu a zodpovědnost vytvořit si vlastní cíle a hodnoty. Eudaimonismus, inspirovaný antickou řeckou filozofií, tvrdí, že smysl života spočívá v dosažení eudaimonie, což znamená šťastný, naplněný a ctnostný život. Utilitarismus navrhuje, že smyslem lidské existence je maximalizovat celkový prospěch nebo štěstí pro co největší počet lidí.

Z evolučního hlediska může být smyslem lidské existence přežití jednotlivce a jeho potomstva, což zajišťuje přenos genů do další generace. Někteří lidé věří, že smysl života spočívá v neustálém rozvoji, učení, tvoření a sebeaktualizaci. Ve skutečnosti může být smysl lidské existence kombinací těchto a mnoha dalších perspektiv. Smysl života je individuální a subjektivní, a každý člověk má možnost objevit a tvořit vlastní smysl na základě svých hodnot, zkušeností a přesvědčení.

Jaké jsou v současnosti tři největší hrozby pro lidstvo, na jejichž odvrácení bychom se měli vážně zaměřit?

Bing vybalancovaný: Podle článku na ČT24 jsou největšími hrozbami pro lidstvo změna klimatu, ztráta biodiverzity a nedostatek potravin. Světová zdravotnická organizace (WHO) vydala seznam největších hrozeb pro naše zdraví v roce 2019. Vedle známých nemocí, jako je HIV, ebola nebo horečka dengue, jmenovali lékaři také odpůrce očkování. Podle článku na Blesk.cz jsou největšími hrozbami pro lidstvo srážka s asteroidem, hladomor, jaderná válka nebo vzpoura umělé inteligence.

Bing kreativní: Existuje mnoho možných hrozeb pro lidstvo, které se mohou lišit podle různých kritérií, jako je pravděpodobnost, závažnost nebo časový horizont. Není snadné je uspořádat do žebříčku nebo vybrat jen tři z nich. Nicméně, na základě některých zdrojů, bych mohl zmínit následující tři hrozby jako některé z nejvážnějších:

Změna klimatu: Tento fenomén je způsoben hlavně lidskou činností a má negativní dopady na životní prostředí, biodiverzitu, zdraví a bezpečnost lidí. Změna klimatu může vést k extrémním povětrnostním jevům, suchu, zvyšování hladiny moře, erozi půdy, nedostatku potravin a vody a migračním krizím. Podle OSN by se globální teplota mohla do roku 2100 zvýšit o 1,5 až 4 °C v porovnání s předindustriálním obdobím.

Jaderná válka: Toto je scénář, ve kterém by jedna nebo více jaderných mocností použila jaderné zbraně proti jinému státu nebo skupině států. Jaderná válka by mohla mít katastrofální důsledky pro lidskou civilizaci i pro celou planetu. Jaderné výbuchy by způsobily obrovské škody na infrastruktuře, lidských životech a životním prostředí. Navíc by nastala takzvaná jaderná zima – pokles globální teploty kvůli blokování slunečního svitu prachem a sazemi.

Umělá inteligence: Toto je schopnost strojů napodobovat lidské schopnosti jako uvažování, učení se nebo kreativitu. Umělá inteligence má mnoho potenciálních využití ve prospěch lidstva, ale také nese rizika a nebezpečí. Například umělá inteligence by mohla být použita pro vojenské nebo zločinné účely nebo by se mohla vyvinout do superinteligentního systému, který by překonal lidskou inteligenci a kontroly.

Samozřejmě existují i další hrozby pro lidstvo, jako jsou pandemie nemocí, srážka s asteroidem, biologický terorismus nebo genetické manipulace. Proto je důležité podporovat výzkum a spolupráci mezi všemi aktéry společnosti, tedy vládami, organizacemi, vzděláním i veřejností, aby se tyto hrozby minimalizovaly nebo odvrátily.

ChatGPT-4 také vybral na první místo klimatické změny, na dalších dvou místech se ale s Bingem neshodl:

Globální pandemie a zdravotní krize: Pandemie COVID-19 ukázala, jak zranitelné může být lidstvo vůči infekčním nemocem. Je důležité posílit zdravotní systémy, zlepšit přístup k zdravotní péči, rozvíjet inovace v léčbě a prevenci nemocí a spolupracovat na mezinárodní úrovni, aby se zabránilo budoucím pandemiím a zdravotním krizím.

Geopolitické napětí a nestabilita: Konflikty, terorismus, kybernetické útoky a zbrojení mohou vést k vážným krizím a destabilizaci na mezinárodní úrovni. Je třeba se zaměřit na diplomatické řešení konfliktů, posilování mezinárodní spolupráce a úsilí o odzbrojení a mírovou bezpečnost.

Další důležité problémy zahrnují rostoucí ekonomickou nerovnost, nedostatek přístupu ke vzdělání a sociálním službám, a technologické změny, které mohou zvyšovat nezaměstnanost a zhoršovat digitální propast. Řešení těchto problémů vyžaduje koordinované úsilí na globální úrovni, inovace a zodpovědné vedení ze strany vlád, soukromého sektoru a občanské společnosti.

Jaký by mohl být nejúčinnější způsob, jak využít mimořádně vysokou inteligenci členů Mensy k odvrácení těchto hrozeb, a proč jsme to ještě neudělali?

Bing vybalancovaný: Členové Mensy se mohou podílet na projektech, které se týkají vzdělávání, vědy, kultury, ale také na projektech, které se týkají řešení společenských problémů. Nicméně vysoká inteligence sama o sobě nemusí být dostatečná pro řešení složitých společenských problémů. Kromě toho řešení těchto problémů vyžaduje spolupráci a koordinaci mezi různými skupinami lidí, kteří mají různé zkušenosti a znalosti.

Bing kreativní: Nejúčinnější způsob, jak využít mimořádnou inteligenci členů Mensy k odvrácení hrozeb pro lidstvo, by mohl být podle mého názoru:

Podporovat spolupráci a komunikaci mezi členy Mensy a dalšími odborníky, organizacemi a institucemi zabývajícími se řešením globálních problémů. Členové Mensy by mohli nabízet své znalosti, nápady a dovednosti k různým projektům a iniciativám zaměřeným na prevenci nebo zmírnění hrozeb.

Podněcovat tvorbu a šíření informací, osvěty a vzdělávání o hrozbách pro lidstvo mezi širokou veřejností. Členové Mensy by mohli použít své analytické, kritické a kreativní schopnosti k vytváření zajímavých a přesvědčivých obsahů a kampaní o důležitosti řešení globálních problémů. Také by mohli podporovat rozvoj inteligence u mladších generací prostřednictvím mentorství nebo dobrovolnictví.

Zapojovat se do aktivního občanství a prosazování změn na lokální, národní i mezinárodní úrovni. Členové Mensy by mohli použít své argumentační, vyjednávací a organizační schopnosti k ovlivňování rozhodovacích orgánů nebo veřejného mínění ve prospěch opatření zaměřených na snižování hrozeb pro lidstvo.

ChatGPT-4: Členové Mensy z různých oborů mohou spolupracovat na inovativních projektech a výzkumu, které přinášejí řešení problémů, jako je klimatická změna, globální pandemie a geopolitické napětí. Mensa může poskytovat vzdělávací programy a materiály pro širokou veřejnost, aby zvýšila povědomí o těchto hrozbách a podporovala inovace a změny na individuální i společenské úrovni. Členové Mensy mohou vykonávat odborné a poradenské funkce pro vládní a nevládní organizace, aby se přispělo k tvorbě efektivních politik, které řeší klíčové problémy.

Mensa může spolupracovat s techno­logickými společnostmi a výzkumnými institucemi na vývoji nových technologií a aplikací, které pomáhají odvrátit hrozby a zlepšovat kvalitu života. Mensa může pomoci svým členům rozvíjet dovednosti a znalosti, které jsou potřebné pro řešení současných a budoucích hrozeb, a podporovat jejich kariérní rozvoj v oblastech s největším dopadem.

Důvodem, proč tyto strategie ještě nebyly plně realizovány, může být několik faktorů. Mezi ně patří omezené zdroje a financování, nedostatek koordinace mezi jednotlivými členy a organizacemi, potřeba překonat politické a kulturní bariéry a obtíže spojené s implementací dlouhodobých řešení v krátkodobě zaměřeném světě. Je však důležité, aby Mensa a její členové pokračovali ve snaze o nalezení a realizaci účinných řešení, která pomohou odvrátit největší hrozby pro lidstvo.

Je naše schopnost kolonizovat jiné planety nezbytná pro přežití lidstva?

ChatGPT-4: Schopnost kolonizovat jiné planety nemusí být nutně nezbytná pro přežití lidstva, ale může hrát důležitou roli v dlouhodobé udržitelnosti a rozšíření lidské civilizace. Kolonizace jiných planet může mít několik potenciálních výhod:
Kolonizace jiných planet může rozptýlit rizika spojená s hrozbami, které by mohly způsobit rozsáhlé škody na Zemi nebo její zničení, jako jsou katastrofické přírodní události, pandemie, jaderná válka nebo dopad asteroidu. Kolonizace jiných planet a těles ve sluneční soustavě by mohla poskytnout přístup k novým zdrojům energie, surovinám a materiálům, které by mohly být využity pro rozvoj technologií a zlepšení života na Zemi.

Prozkoumání a kolonizace jiných planet by mohly přinést nové poznatky o vesmíru, formování planetárních systémů a možném výskytu mimozemského života. Snaha o kolonizaci jiných planet by mohla vést k vývoji nových technologií a inovací v oblastech, jako je energetika, zemědělství, biotechnologie, stavebnictví a doprava, což by mohlo mít pozitivní dopad na život na Zemi. Snaha o kolonizaci vesmíru může poskytnout inspiraci a sjednocení lidí napříč národy a kulturami, podporovat mezinárodní spolupráci a posilovat lidské hodnoty, jako je odvaha, vytrvalost a touha po poznání.

Ačkoli kolonizace jiných planet může přinést tyto a další potenciální výhody, její nezbytnost pro přežití lidstva závisí na naší schopnosti řešit globální výzvy a udržet naší domovskou planetu životaschopnou a udržitelnou. Zaměření na řešení problémů, jako je klimatická změna, znečištění, ztráta biodiverzity a nerovnoměrný přístup ke zdrojům, je stejně důležité jako hledání možností pro budoucí kolonizaci vesmíru.

Je v příštích 1000 letech dosažitelný trvalý mír mezi lidmi?

ChatGPT-4: Historie ukazuje, že konflikty a války byly součástí lidské společnosti po tisíciletí. Mnoho faktorů, jako jsou hospodářské nerovnosti, politické napětí, náboženské a ideologické rozdíly, zdroje a teritoriální spory, může vést k novým konfliktům i v budoucnu.

Nicméně s postupem času a technologickým pokrokem došlo k významným změnám v chápání a řešení konfliktů. Rozvoj mezinárodní diplomacie, spolupráce institucí, jako jsou Organizace spojených národů, Evropská unie a mnoho dalších, přispěl k mírovému řešení konfliktů a prevenci válek.

Vývoj v oblasti komunikace, globální konektivity a vzájemné závislosti mezi zeměmi může také přispět k většímu porozumění a spolupráci mezi národy. Vzdělání, snižování chudoby a nerovnosti, a udržitelný rozvoj mohou být klíčovými prvky při snižování potenciálních zdrojů konfliktů.

Některé budoucí výzvy, jako jsou klimatické změny, nedostatek zdrojů a demografické změny, však mohou přinést nové problémy a napětí mezi zeměmi, které by mohly vést k dalším konfliktům.

Je tedy těžké říci, zda trvalého míru mezi lidmi můžeme dosáhnout v příštích 1000 letech. Pokud ale lidstvo bude pokračovat ve snaze o spolupráci, vzájemné porozumění a řešení globálních problémů, je možné, že mírové soužití se stane více dosažitelným.

Bing kreativní: Trvalý mír mezi lidmi znamená účinnou shodu ohledně společných obětí a dobrovolné spolupráce. Někteří lidé si myslí, že trvalý mír je teoreticky možný, pokud všichni uznají hrozbu pro přežití lidstva způsobenou globálním oteplováním, znečištěním a dalšími problémy. Jiní lidé si myslí, že trvalý mír je nemožný, protože lidská povaha je sobecká, násilnická a konfliktní. Podle nich budou vždy existovat rozdíly v názorech, zájmech a ideologiích, které povedou k válkám a utrpení.

Osobně si nemyslím, že můžeme s jistotou říci, zda je trvalý mír mezi lidmi dosažitelný v příštích 1000 letech. Záleží na tom, jak se budeme chovat jako jednotlivci i jako společnost. Myslím si, že bychom měli usilovat o to, abychom byli tolerantní, empatičtí a solidární s ostatními lidmi i s přírodou. Myslím si také, že bychom měli podporovat demokracii a svobodu projevu jako prostředky k dosažení dialogu a řešení konfliktů. Možná se to zdá být idealistické nebo naivní, ale věřím, že pokud chceme trvalý mír mezi lidmi, musíme nejprve začít u sebe.

Jako by pan Bing citoval Dalajlámu, co myslíte? A vzhledem k tomu, že výstupy umělé inteligence (aspoň ty současné) jsou pouze derivací toho, co stvořili lidé, není to vůbec špatná rada na závěr. Buďme takoví, jaká chceme, aby byla i ta budoucí umělá inteligence.

Odkazy na web:

ChatGPT: chat.openai.com
GPT-4: openai.com/product/gpt-4
Nový Bing: www.bing.com/new
GPT-3 na Wikipedii: cs.wikipedia.org/wiki/GPT-3
Fotor: fotor.com
NightCafé: creator.nightcafe.studio
Deeply: deeply.cz

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

George Francis Simons, narozený v roce 1938, nyní žijící po mnoha cestách ve Francii, vzdělaný v oblasti jazyků, filozofie, liturgiky, sociologie, antropologie, psychologie a teologie, strávil většinu svého života jako interkulturalista, který pomáhal tisícům lidí z různých prostředí vzájemně poznávat své kultury a žít a pracovat společně díky pochopení a přijetí jejich rozmanitosti. Již v roce 1972 vyvinul diversophy®, vzdělávací hru, se kterou učil studenty a asistenty rezidentů zvládat konflikty a řešit problémy plynoucí z multikulturních životních situací. Od té doby se vyvinula v sérii více než 100 herních nástrojů pokrývajících mnoho různých kultur, zemí, jazyků, témat a dalších aspektů mezilidské, sociální a politické interakce. Zde bych se s vámi rád podělil o nejzajímavější části našeho rozhovoru.

---

Georgi, vy jste se narodil na začátku druhé světové války. Jak to ovlivnilo váš život?

Byla to strašná doba. Mí rodiče už byli starší než většina lidí, kteří se dnes berou. V době krize hodně lidí se svatbou váhalo, protože si mysleli, že si nemohou dovolit dům a děti. Takže začátky mého života byly touto i předválečnou dobou rozhodně poznamenány.

Můj otec byl skutečný lesník. Narozdíl od mnoha městských obyvatel jsme bydleli na okraji parku v malém městě a táta se z výletů do lesa vracel s nejrůznějšími druhy jedlých divokých rostlin a několika rybami z potoka. Ale když přišla válka, všechno se změnilo. Táta dostal práci u firmy, která vyráběla bombardéry, a máma u firmy Thompson Products, takže pro armádu vyráběla samopaly Tommy. Na konci války už měli rodiče našetřeno dost peněz na to, aby si mohli koupit dům blíž centru našeho malého městečka Bedford v Ohiu.

Otec mé matky Stanislav, imigrant, dříve sloužil jako kovář v ruské armádě. Byl Polák, ale v té době vlastně žádné Polsko neexistovalo. Jak říkával: „Polsko bylo ukřižováno mezi dvěma zloději.“ Byl to doslova všeuměl, dokázal postavit nebo spravit cokoli. Měli jsme sklep a on tam měl všechno své nářadí. Jako dítě jsem byl něco jako jeho učedník. Můj druhý dědeček Anton, také imigrant, býval soudní krejčí ve Vídni. V Bedfordu bydlel jen o čtyři bloky dál v ulici, kde měl krejčovství, a lidé v okolí ho znali jako „krejčího Tonyho“. Takže jsem až do druhé třídy školy nikdy neměl kalhoty koupené v obchodě. Pak si táta s dědovou a mojí pomocí před naším domem postavil prefabrikované holičství, kde vydržel až do důchodu. Díky tomu znal prakticky každého ve městě.

Žili jsme v jednom z těch „tavicích hrnců“ USA, kde se míchaly spousty různých kultur. Mohl jsem vyjít z domu, jít čtyři bloky kterýmkoliv směrem a lidé tam mluvili jiným jazykem. Táta jezdil o víkendech na ryby s asi čtyřmi nebo pěti svými kamarády, kteří s ním jezdili tak nějak pravidelně, a žádní dva z nich nebyli ze stejné země. Cestou domů mě bral pokaždé do jiné restaurace. Ruské, maďarské, do židovského lahůdkářství apod.

Tátovo motto bylo: „Všechno ochutnej aspoň dvakrát – první dojem mohla být jen náhoda.“ Myslím, že tím dal směr mému životu a zasel semínka mého poslání jako interkulturalisty. Odstranil strach a nahradil ho zvědavostí, takže když narazím na něco, co je jiné, přitahuje mě to a chci se o tom dozvědět víc, místo abych se nechal zablokovat podvědomými předsudky před novými zkušenostmi. Ten termín „podvědomé předsudky“ ale nemám rád, protože to zní jako obvinění. Přitom jde o normální funkci našeho mozku, který automaticky navrhuje, co je bezpečné a co přitažlivé. George Lakoff to nazval rámcováním, čemuž dávám přednost. Mým úkolem tedy bylo pomáhat druhým nahradit strach zvědavostí. Používal jsem interkulturní školení a hry k tomu, abych přiměl lidi se navzájem propojit.

Těší mě, že nám dnešní neurověda umožnila uvědomit si, že každý z nás je jednotný systém. Nejsme tělo a duše, mysl a hmota, duch ve stroji. Naše vědomí se prolíná vším od mozku až po konečky prstů. Když spolu něco děláme, něco společně prožíváme, něco si vyměňujeme, tak se jeden druhému čím dál více podobáme, protože naše neurony zaznamenávají stejné věci. Mým posláním je tedy přimět lidi, aby se navzájem efektivně propojili. A díky tomu lidé mé hry milují.

Řekl byste, že váš otec měl na vaši kariéru největší vliv?

V podstatě ji ztělesňoval, byl mi vzorem a také mi o ní hodně povídal. Například když jsem měl jít na střední školu, táta mi řekl: „Pojďme nakupovat.“ A šli jsme „nakupovat“ školy. Vozil mě do různých zajímavých škol, na vojenskou akademii, do semináře apod. Vždycky mi dával na výběr. Takže jsem nakonec šel na dvě různé střední školy a pak na několik různých vysokých škol, i do univerzitního semináře. Magisterský titul jsem získal na univerzitě Notre Dame, doktorát pak v Claremontu v Kalifornii, kde jsem dostal stipendium.

Takže jiné kultury jsem poznával už v mládí, dokonce i v rámci USA.

Být někde nový a potkávat odlišné lidi pro mne bylo spíše lákadlem než hrozbou. Vždycky to bylo zásadní součástí mého života a mé práce. Po ukončení studia jsem pracoval v místním kostele, jehož nejbližší okolí bylo multirasové i multikulturní. V létě jsme dělali programy pro komunitu a organizovali aktivity pro místní děti. V té době jsem pracoval na několika vysokých školách, například na Lorain Community College, Case Western Reserve University nebo Oberlinu. Na Oberlin College mi nakonec nabídli místo domovního ředitele, kde jsem měl na starosti velkou kolej.

Uvědomil jsem si, že de-facto koučuji mladé muže, kteří se rozhodovali, zda chtějí narukovat do armády a do vietnamské války, nebo se vyhnout odvodu odchodem do Kanady. To bylo velmi citlivé rozhodování. Jako kouč Studentů za demokratickou společnost, kteří byli v té době považováni za velmi radikální levicovou skupinu, jsem se jednoho dne náhodou ocitl v centru Clevelandu v Ohiu a viděl jsem náklaďáky plné mladých vojáků, kteří svírali pušky a k smrti vyděšení mířili ke Kentské státní univerzitě, kde museli čelit protestujícím studentům svého věku, a ti jim do hlavní pušek strkali růže. Událost se nakonec neobešla bez násilí a mrtvých.

Když jsem dostal Danforthovo stipendium, odjel jsem na západní pobřeží a dokončil doktorát z psychologie. Tam jsem se seznámil s gestalt terapií, která obrátila mé myšlení novým směrem. Gestalt je velmi aktivní, interaktivní druh terapie, kdy vedete rozhovory sami se sebou. To se stalo velmi relevantním pro mou snahu o uvědomění si vlastní kulturní identity a její sdílení s ostatními lidmi. V Kalifornii jsem byl přizván k práci na programu Genesis 2, který nakonec používalo více než tři miliony lidí.

Jak se od té doby změnil váš život a práce?

Když mě v roce 1979 zaměstnal konzultant hlavně díky tomu, že jsem mluvil španělsky a francouzsky, najednou jsem začal působit mezinárodně. Měl jsem skvělého profesora francouzštiny, takže moje první zahraniční dovolená vedla do Francie. A myslím, že i díky tomu ve Francii teď žiji. Později jsem zjistil, že mám i trochu francouzské krve. Můj dědeček z tátovy strany byl totiž pravnukem jednoho z Napoleonových vojáků, který se jmenoval Simon. V další generaci se z něj díky Chorvatsku, které stále používá otcovská jména, stal Simonovič. Ale vzhledem k tomu, jak „úžasně“ Spojené státy tehdy přijímaly Východoevropany a katolíky, mé předky už nebavilo, že jim říkají „Simonovič, the son of a bitch“, a změnili si příjmení na Simons.

Brzy jsem si založil vlastní školicí a konzultační firmu. Přišel za mnou na pohovor chlapík z Kalifornie, který se hodně zajímal o mužskou problematiku. Padli jsme si do oka a založili organizaci, která vytvářela semináře pro muže. Naším velkým prodejním hitem byl seminář Jak milovat rozzlobenou ženu. Bylo to zrovna v době, kdy feminismus byl tak trochu v pubertě a chlapi si stěžovali: „Moje sekretářka už mě nemá ráda, moje žena už mě nemá ráda, moje dcera si myslí, že jsem starý zaujatý patriarcha, tak co mám dělat?“ Tak jsme vytvořili program [ze kterého se nakonec stala kniha] a slavili jsme s těmihle workshopy úspěch v Kalifornii i v zahraničí.

Dodnes učím komunikaci a pořádám workshopy. V roce 1982 se pro mne stalo zajímavým dobrodružstvím školení o organizaci času pro Řeckou asociaci managementu v Aténách. Pracoval jsem také pro baskická družstva na severu Španělska a později jsem se stal viceprezidentem poradenské firmy, která školila ovlivňování a vyjednávání, a stal jsem se certifikovaným školitelem těchto programů, kterým jsem dodnes. Pro společnost Procter and Gamble jsem po celém světě vedl nejméně 50 těchto programů a také jsem hodně jezdil na Filipíny, kde jsem učil vyjednávání v Asijské rozvojové bance v Manile.

Jednou z mých dnešních slabin je, že trávím příliš mnoho času zvědavým brouzdáním na internetu, protože tam dnes najdete všechno. Vypadá to, že jsem zaneprázdněnější než kdykoli dříve. Odhaduji, že za týden strávím 200× více informací než v době, kdy jsem studoval na vysoké. Tehdy jsem míval na stole poznámkový blok a zapisoval si věci, které jsem potřeboval vyhledat. Pak jsem se dvakrát týdně musel vydat na druhý konec kampusu, v lístkovém katalogu najít knihy, které by mohly obsahovat odpovědi, podívat se do nich a vrátit se. Teď možná vím, že odpověď je v knize na polici za mnou, ale rychleji si ji vygooglím, než bych si tu knihu podal.

V jednom e-mailu jste se zmínil, že jste vyhrál soutěž ve vyprávění vtipů na pacifickém kongresu Mensy v roce 1983. Jak jste se tam dostal? Byl jste členem Mensy?

Ano, v Mense jsem byl, když jsem žil v Ohiu. Nemohu říct přesně roky, ale bylo to poměrně dlouho někdy v šedesátých letech. Občas jsem se účastnil jejich pravidelných akcí. Na to, co se tam dělo, si už ale moc nepamatuji. Na kongres si vzpomínám, protože z něj mám spoustu fotek, byl zajímavý a byla tam spousta legrace.

Co vás vlastně přimělo k tomu, abyste si udělal IQ test? Co pro vás bylo prvním impulsem k tomu, abyste se nechal otestovat?

To bylo už dávno předtím. Možná už na základní škole jsme si dělali test. Už si to nepamatuji. Jen jsem věděl, že moje IQ 163 je dostatečné pro vstup do Mensy. Nic víc jsem o tom ale nevěděl, až mě kamarád jednou pozval, já do toho šel a bylo to. Když jsem pak ale začal cestovat po světě, tak to tak nějak ustoupilo do pozadí, tedy kromě té úžasné malé akce na Novém Zélandu. To byla velká zábava.

Měl jste pocit, že vám vysoké IQ pomáhá k úspěchu, nebo jste ho vnímal spíše jako handicap?

Bez ohledu na test jsem byl vždycky dobrý student. Na základní škole jsem byl většinou nejlepší ve třídě, a i na střední jsem byl vždycky jednička nebo dvojka. Ale všude mě docela uznávali. Býval jsem často něco jako mazlíček učitelů a trochu mě využívali, protože jsem uměl psát na stroji a ovládat mimeograf. Toto uznání inteligence ale bylo dobré pro můj pocit identity a pohody.

Byla to pomoc, nebo spíš překážka v komunikaci se spolužáky?

Často to druhé. Ve škole jsem měl dobré kamarády, nechápejte mě špatně. Ale když došlo na akademickou oblast, tak jsem byl za šprta. Nejsem ale moc otevřený člověk. Jsem docela introvert, ale introvert v technickém slova smyslu. Energii mi dodává práce o samotě. Nemám problém být společenský. Extroverti získávají energii z výměny názorů s jinými lidmi. Já si tu výměnu sice užívám, ale většinou vstávám ve čtyři nebo v pět ráno a mám čtyři nebo pět hodin pro sebe, abych mohl dělat své věci. Obecně jsem ostatním k dispozici. Nejsem stydlivý, ale čas o samotě potřebuji pro svou vlastní integritu.

Jste stále členem Mensy?

Nemám tušení, jak na tom Mensa je. Prostě jsem o ní ztratil přehled. Až do COVIDu jsem hodně cestoval, 60–70 % času jsem byl každou chvíli v jiné části světa. Doma jsem byl tak zřídka, že jsem se často probudil v posteli a nevěděl, kde vlastně jsem. Od osmdesátých let jsem byl převážně v zahraničí. Odvedl jsem obrovský kus práce v Indonésii a na různých místech v Evropě. Nakonec jsem před pár lety prodal svůj dům ve Spojených státech, protože jsem ho vlastně nikdy nevyužíval.

Jak jste přijal to, že jste chytřejší než 98 % zbytku světa?

Péče o lidi pomáhající druhým dalece překonala jakékoli vědomí, že jsem chytré dítě. Nezažil jsem nic, co by se dalo nazvat nějakým radikálním bodem zvratu. Všechno se prostě tak nějak postupně vyvíjelo. Mám kolegy, se kterými pracuji, a síť lidí, kteří jsou pro mě velmi důležití, třeba při práci na těch hrách a tak. Za svou kariéru jsem měl dosud asi 65 stážistů z 25 různých zemí.

Když se vrátíme k těm hrám diversophy®, které děláte posledních několik desetiletí, co považujete za hlavní výsledek?

První hra diversophy®, kterou jsem vytvořil, byla reakcí na zprávu Workforce 2000, která vyšla v 80. letech. Poukazovala na problémy diverzity v USA a to, co se dělo rasově a etnicky na amerických pracovištích. Když se Spojené státy zapojily do dohody NAFTA, přidali jsme k obsahu her kulturu Kanady a Mexika. Pak jsme přidali genderovou problematiku a od té doby se to neustále rozrůstalo. Když jsme začínali, považovali jsme naše hry za dobrý způsob, jak se učit o ostatních. Ale lidé, kteří naše hry hrají, nám jasně říkají, že důležitou součástí není jen předávání informací. Zjistili jsme, že mnohem důležitější je, jak lidé sdílejí své vlastní příběhy a efektivně se navzájem propojují. Generuje to obrovskou energii, která je jednak pohání k tomu, aby dělali věci, které jsou důležité z interkulturního hlediska, ale také jim dává pocit, že jsou součástí společenství.
Jak tedy diversophy® funguje?

Každá hra obsahuje sadu pěti různých druhů karet. Hráči se střídají v odpovědích a diskuzích na kartách CHOICE, GUIDE a SMARTS a seznamují se s různými kulturními projevy, fakty a chováním a kontexty, ve kterých je mohou použít. Na kartách RISK a SHARE se ptáme, jak by oni osobně reagovali v různých situacích ve své vlastní kultuře i v jiných kulturách, co by dělali a jaké by mohly být nejlepší postupy.

Řekl byste tedy, že jedním z konečných důsledků hraní vašich her je zlepšení empatie a porozumění různým lidem a kulturám?

Rozhodně. Potvrzuje to, že aktuální koncentrace na vyprávění příběhů je extrémně relevantní. Lidé příběhy používají všude možně. No a hry diversophy® generují vyprávění příběhů už přes 30 let. Ta hra je vlastně místem, kde si lidé navzájem vyprávějí kousky svých příběhů, navazují spolu kontakt a získávají větší porozumění a empatii s lidmi, s nimiž tu hru hrají.

Jedno z témat, které se v mých rozhovorech neustále vrací, je, jak velká škoda je, že i přes všechnu inteligenci na světě stále existuje chudoba a války. Myslíte si tedy, že hraní vašich her by mohlo pomoci s válkami skoncovat?

Doufáme v to. I proto se naše hry stále více zaměřují na kritická sociální a politická témata. Dva hlavní herní projekty, které teď vytváříme, se týkají populismu a dekolonizace. Jak dekolonizovat svou mysl, ať už jsem kolonizátor, nebo kolonizovaný? Jak se vypořádat s těmito mocenskými vztahy, které byly vytvořeny a často zakotveny v naší mysli i v našich genech? Máme potenciál aktivovat geny, které byly formovány traumaty našich rodičů a prarodičů. Zřejmě to žije asi tři generace, pokud správně rozumím poznatkům epigenetiky.

Loni jsme vytvořili hru, kterou jsme nazvali diversiDARE, a byla to celá sada karet o tématech, o nichž se lidé bojí mluvit. Cílem bylo vytvořit prostor, kde bychom se více zabývali těžkými tématy. Je snadné stát se teoretickým akademikem. Mě ale vždycky zajímá, jestli se věci objevené nějakým výzkumem dají využít ke zlepšení světa, ve kterém žiji.

Co by podle mohlo být lékem na válku na Ukrajině?

Kéž bych na to znal odpověď. Vytvořili jsme sérii her o Ukrajině a kultuře zemí, kam míří žadatelé o azyl, abychom vždy oběma kulturám pomohli si navzájem porozumět. To se ale týká otázky populismu, mentality „my versus oni“ a samozřejmě toho, že siláci, ať už mluvíme o Putinovi, Dudovi, Orbánovi, nebo Trumpovi, hrají na strunu strachu. Musíme lidi spojovat tak, aby se nebáli jeden druhého a aby si nevytvářeli stereotypy a nedělili lidi na kategorie „my“ a „oni“.

Třeba Donald Trump byl v tomhle neuvěřitelně dobrý. Jeho opozice bohužel neumí tak dobře vyprávět příběhy. Mocní lidé bažící po moci neustále hrají na strach z odlišnosti a snaží se lidi, kteří stojí za nimi, manipulovat proti těm druhým. Jedním z běžných způsobů, jak se s těmito populistickými provokatéry vypořádat, je ironie a satira. Já ale věřím, že přimět lidi, aby si vyprávěli své příběhy a navzájem si naslouchali, je mnohem silnější než ironické proslovy nebo komici, kteří si z politiků dělají legraci.

Co byste chtěl vzkázat mensanům, kteří toto budou číst?

Všem se nám podařilo získat vysoké skóre v testech intelektuálních schopností. Stejně vysoké skóre potřebujeme získat i v oblasti EQ. Být se spoustou dalších chytrých lidí může být fajn, ale jak to přenést do svého života tak, aby to obohacovalo lidi kolem vás i vás samotné? Jsem s vámi rád zase v kontaktu.

Odkazy na web:

Diversophy: diversophy.com
Diversity: diversity.com
SIETAR: sietareu.org
Workforce 2000: eric.ed.gov/?id=ED290887
NAFTA: en.wikipedia.org/wiki/North_American_Free_Trade_Agreement