Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Členem Mensy se stal ve svých dvaadvaceti, od té doby uteklo už třicet let. Každý, s kým jsem se o něm bavil, mi řekl, že je to jeden z nejmilejších mensanů. Prý je dojímací typ a brečí u filmů. I animovaných. Co dalšího mi o sobě a své třicetileté zkušenosti s Mensou prozradil Pavel Beran z karlovarské místní skupiny?

Pavle, víš, že to je přesně tři dny, cos byl v Mense 30 let?

Vážně 3 dny? To měla moje maminka narozeniny. Vidíš, toho jsem si nikdy nevšiml.

V té době internet v Čechách fungoval jen v akademické sféře. Jaká byla česká Mensa před internetem?

Já jsem tenkrát studoval v Brně na Masarykově univerzitě a na kolej přišli spolužáci, že se druhý den ve škole testuje. Tak jsme se ráno sbalili a vyrazili. Pak mi přišel zvací dopis a v srpnu jsem se stal členem.

V roce 1998 jsem jel na svoje první setkání do Sloupu v Čechách. Tam se tehdy jelo vlakem, batoh na zádech a pak někam ještě pět kiláků pěšky. Mensa byla v té době hodně analogová. Bylo to takové osobnější. Lidi spolu museli fakt mluvit, museli si zavolat nebo napsat, aby se něco dozvěděli. Něco jako web tenkrát vůbec nebylo. Tos vyčetl z časopisu, kde to je, kdy to je, a pak sis našel vlak, naplánoval cestu a tak.

Byla nějaká setkání i dřív? Nebo to bylo vůbec první?

Dřív v tom byl velký chaos. Bývala až čtyři setkání ročně, přetahovali se o ně Tomáš Blumenstein s Jirkou Bělohlávkem. To moje první pořádal Jirka. Bylo nás tam dvacet a hrál jsem tam s malým Řeháčkem Pylos, to si pamatuji dodnes.

Od té doby jsi byl úplně na všech?

Skoro. Mám asi dvě absence u Dlouhých strání. Jednou nebyly prachy, jednou jsem byl nemocný. Paradoxní bylo, že jsem tam dvakrát nebyl, a když se konalo potřetí na stejném místě, tak byla mlha. Vyjeli jsme na Dlouhé stráně, slyšeli vodu a jeli zpátky. To jsou asi moje jediné dvě absence.

To je hodně setkání. Počítal jsi je?

Ne, musím říct, že mi to dost splývá. Za těch třicet let jich mohlo být kolem padesáti. Pamatuji si z každého nějaký drobek. Jaké tam bylo počasí, jaká byla kamna v hospodě, co bylo ke snídani, pokoj, kde jsme spali. Jsou to jen takové útržky, ale ty vzpomínky jsou super.

Jaké setkání bylo nejlepší?

Na každém bylo něco speciálního. Třeba setkání v Dukovanech. Spali jsme na zámku v tanečním sále. Obrovský parketový sál, francouzská okna, skládací polní lůžka, uprostřed kulečníkový stůl, takže tam samozřejmě opilci ve dvě ráno hráli kulečník a tak. Z každého setkání je něco. Ale které bylo nejlepší, to nedokážu vyhodnotit. Na každém bylo něco dobrého, žádné nebylo špatné. Bojovka v Beskydech pod Lysou horou byla nejhorší, jakou jsem za těch třicet let zažil, ale i tak to byl jen jeden aspekt toho setkání a zbytek byl skvělý.

Nějaký největší bizár ze setkání?

Asi právě ta bojovka pod Lysou horou, tam skoro nikdo nevyluštil ani jedinou šifru. To bylo frustrující. Nejlepší družstvo vyluštilo asi dvě šifry, zbytek vyluštil jednu nebo nic. Prostě 8 hodin šplhat po horách, dostávat šifry a nevyluštit ani jednu, to bylo na švestku. Na to vzpomínám nerad.

Krásná bojovka, kterou jsme pořádali my, byla Plzeň, tak tam byly praktické věci. Tenkrát se někdo rozčiloval, že chtěl šifry, a ty tam nebyly. Plácali jsme pajduláčky z modelíny, byla tichá pošta, vázání uzlů a podobné ptákoviny. Další hezké setkání, také v naší režii, byla Železná Ruda. Nám se tenkrát díky mé práci na záchrance povedlo dohodnout hasiče. To bylo myslím pro většinu mensanů hodně neobvyklé a zábavné.

Kdy se ustálila ta pravidelná setkání na jaře a na podzim?

Myslím, že až v tomto století, možná 2006 nebo 2007. V devadesátých letech to bylo tak jednou za rok. Teď už na ta setkání jezdí moc lidí, ale stále je tam to jádro, které jezdí celou tu dobu se mnou. Na mé první setkání přivezli Doubravku Kolářovou ve vajíčku, byly jí 3 měsíce, dneska je jí 27 let. Je úžasné pozorovat tu historii lidí, jak se kdo mění, koho potkává, rozchází se, jak se rodí děti. To mě na tom hrozně baví.

Jak ses rozhodoval, jestli se vůbec staneš členem Mensy?

Pro mě to bylo to patření někam, protože kamarádů jsem moc neměl. V Mense člověk zapadne. Nikdy jsem nebyl úplně aktivní, ani v té místní skupině, ale baví mě tam patřit a užívám si to, že je potkám aspoň dvakrát za rok. Pro mě je Mensa druhá rodina, prostě skupina lidí, se kterými se kterými je mi velice dobře a bez nichž už si svůj život nedokážu vůbec představit.

Odkud jsi přišel studovat do Brna?

Narodil jsem se v Chebu, tam jsem vyrostl, tam i jsem vystudoval první 3 roky vysoké. Tehdy tam otevřeli pobočku Západočeské univerzity, ale neměli akreditaci na inženýry, tak nás potom poslali do světa. Já jsem skončil v Brně, dodělal si inženýra a do své první práce jsem nastoupil zpátky v Chebu.

Jaký obor jsi vystudoval?

Jsem ekonom, ale nikdy jsem tu práci nedělal. Moje první práce byl ajťák na okresním úřadě v Chebu. A ajťák jsem dodnes. Takže ten obor, co mám vystudovaný, jsem v životě nepoužil. Ale vůbec toho nelituji.

Jak jsi zapadl do místní skupiny Mensy?

Ona ta místní skupina byla tehdy malá. Předsedal jí Ronald Němec, pamatuji si, že jsme párkrát u něj hráli nějaké deskovky, ale tenkrát bylo všechno analog. Základ byl časopis, kde byly telefony, kontakty, maily, tak se to tenkrát řešilo takhle. Karlovarská skupina nebyla nikdy moc velká, ani nebyla moc aktivní.

A jaká je teď?

Stejná, ale je to výborná pohoda. Čavojských je klan, dohromady je jich asi osm, k tomu je pár dalších. My máme hodně aktivit společných s Plzeňáky. Na grilovačky u Čavojů jezdí Plzeňáci, samotných je nás fakt jenom pár. Velké aktivity tam moc nejsou, ale máme Ježíška, to je hezká tradice, kdy chodíme vždycky v červnu půl roku před Vánoci na Boží Dar.

Kdo z lidí, které znáš, je v Mense déle než ty?

Upřímně nevím, možná Pavel Terber. A možná ten Řeháček, protože ten byl na tom mém prvním setkání v tom devadesátém osmém. Možná Kolářovi tam byli dřív než já, ale na to jsem se upřímně moc neptal, není to pro mne důležité.

První výskyt tvého jména jsem našel v časopisu 1/2000, kde nabízíš zveřejnění obchodního kontaktu na webových stránkách Mensy. Vzpomínáš si na to?

To byla tenkrát taková šílenost, kterou jsme vymysleli s Mírou Charvátem z Ostrova. To byly ty dřevní doby internetu. My jsme tenkrát založili takový kontaktní rejstřík. V HTML jsme zplodili nějaké stránky, ale byl to jen výstřel. Já nejsem programátor, tak jsem se to učil za pochodu, ale v roce 2000 to byl opravdu velký pravěk internetový, tak to nevadilo. A ty stránky chvíli fungovaly.

Byla to tvoje první mensovní aktivita, když pominu setkání?

Asi moje první a poslední. Myslím, že s tím přišel Míra, tak jsem se toho chytl. Dělal jsem to IT, tak mě to zajímalo. Z hecu, prostě něco zkusit.

Já tě ale poprvé viděl na setkání dobrovolníků. Co bys tam dělal, kdybys nebyl aktivní?

Za velkého dobrovolníka se nepovažuji. Ale dobře, byl jsem. Pořádali jsme setkání v Plzni, dělali jsme setkání Železné Rudě. Pomáhám na Logické olympiádě. Takže ano, asi jsem dobrovolník, ale myslím, že jsou větší dobrovolníci.

Třeba v roce 2011 jsi byl uvedený mezi lidmi, kteří pomáhali s vyhodnocováním Logické olympiády. Tehdy to bylo poprvé?

Je to možné. To vždycky přijde Čavoj, že to je v knihovně ve Varech, tak přijdu. To jsem vždycky přišel.

Myslíš si, že jsi soutěživý?

V životě asi moc ne, ale na setkáních mě baví něco vyhrát, jenom pro ten pocit. Byly frustrující doby, v tom pravěku, kdy všechno vyhrávala Lída Kovářová. Výsledky byly nuda, protože Lída byla prostě vždycky první. Ale pak bylo setkání v Praze v takových dřevěných domcích někde u Vltavy a Pražáci překopali systém hodnocení, jak je dneska. Teď má každý šanci něco vyhrát. A já byl tenkrát třetí v individuálním hodnocení. V životě moc nesoutěžím, ale v Mense je to takové hezké.

Kdybys měl za těch třicet let říct nějaké svoje milníky v Mense, co by tě napadlo?

Pro mě vždycky bylo zásadní, když jsme dělali setkání. Prubířským kamenem pro nás byla ta Železná Ruda. To jsme dělali s Plzeňáky poprvé, tak to byla největší výzva. Člověk to všechno pozoruje zvenku, ale pak je něco úplně jiného to vidět zevnitř. Pak jsme dělali i Plzeň, ta se povedla myslím ještě o chlup líp. A pak byly ty Mariánky a tam jsem to já osobně zvoral. Tam mě tenkrát málem všichni zabili.

Oni totiž chtěli, abych byl obličejem setkání. Ale já nejsem úplně vedoucí typ. Té práce bylo moc a oni pak měli pocit, že jim málo pomáhám. A byly tam třecí plochy v přístupu, jak tu práci organizovat. Dopadlo to nakonec dobře, žádné přátelství to nezničilo, ale bylo to chvílemi takové napínavé. Zapojit se, pomáhat, něco zařídit nebo vyřídit, s tím nemám problém, ale vedoucí role mi úplně nesedí.

Měl jsi někdy slabší chvilku, kdy bys uvažoval o tom se na Mensu vykašlat?

Ne, nikdy. Jak jsem říkal, pro mě to je prostě rodina. Bez ní bych to nebyl já. Takže i když se třeba v Mense úplně neangažuji, tak na setkání budu jezdit stále. Vždycky jsem obětoval všechno tomu, abych mohl na setkání jet a ty lidi vidět.

Jak se díváš na oficiální cíle a aktivity Mensy?

Třeba Logická olympiáda, nadané děti, to je úžasné. To si myslím, že by Mensa měla dělat. Kultivovat společnost, hledat lidi, kteří třeba ve svém kolektivu nezapadají, a nabídnout jim alternativu, místo, kde by se cítili líp. Jednou jsem vedl diskusi s Barborou Dřevíkovskou a shodli jsme se na tom, že Mensa jako organizace je neuvěřitelně sociálně bezpečné místo. Že tam ať přijde kdokoliv s čímkoliv, tak se nestane že by ho někdo odsuzoval, hodnotil, pomlouval nebo něco takového. Tohle je třeba pro mě poslání Mensy. Nabídnout takhle bezpečné prostředí pro lidi, kteří jinde mají třeba nějaký problém.

Co ty jako dítě? Byl jsi klasické nadané dítě, odstrkované spolužáky?

Na základce jsem měl asi tak 2 kamarády, na gymplu taky, teprve na vysoké to potom zapadalo daleko líp. Ale nejlíp je mi v Mense. Takže ano, dětství klasika v tomhle směru. Osamělý vlk.

Jaké máš zájmy mimo Mensu?

Od malička jsem plaval. Otec byl potápěč, takže mě k tomu vedl. Od tří let jsem plaval, potápěl se asi v osmnácti. Na vysoké jsem začal dělat karate, ale pak jsem se odstěhoval za prací do Chomutova, pak do Varů, pak jsem se oženil a pak už asi nic. S rodinou přijdou jiné priority jako počítače, hry, knížky, filmy, asi jako každý. Ale také tancuji. Teď jsem začal chodit na country tanečky.

To začalo úplně náhodou. Chodíme s kámošem do hospody pod kopec a tam jednou hrála kapela a přijely tam takové babky, tak jsme dali pivko, pokecali jsme, a když začali hrát valčík, tak se babky zvedly a šly tancovat. Když jsem jim to pochválil, tak říkaly: „my tady máme takové country“ a já říkám: „já tady bydlím sedmnáct let sto metrů od vás a nevím o tom.“ „No, my to nikomu neříkáme.“ Další týden jsem sbalil boty, vodu, a od té doby s nimi tancuji a je to pecka. Jsem tam nejmladší, ještě mě hýčkají, chlapů je tam málo. Jsou tam tři, občas jenom dva.

S nimi se nebavíš o počítačových hrách, viď?

S těmi fakt ne. [smích]

Jaké jsou tvé nejoblíbenější hry?

Teď momentálně hraji s dcerou na domácím serveru Minecraft. Před měsícem jsme si řekli, že bychom mohli zkusit Forever World, zkusit hrát stále tu jednu mapu. Kačenka jde teď do septimy, bude jí osmnáct, ale pořád ji to se mnou baví, tak dokud bude se mnou chtít hrát Minecraft, tak budu hrát Minecraft. Nedávno jsem tam vykopal na světlo boží kompletně celou trial chamber. Což znamenalo vykopat jeden a půl milionu kostiček. Taky hraji tanky Armored Warfare. Ale už na to není tolik času.

O Kačce jsem zaslechl vtipnou story, žes ji unesl na EMAG. Jak to bylo?

To jsme tenkrát jeli do Rotterdamu na Mensu černým Superbem s temnými skly já, Jirka Rak, Petr Kras a Kačka. Když jsme přejeli hranice do Holandska, tak za námi majáky a zastavila nás policie a hrozně je zajímalo, co dělá malá holka v autě s třemi chlapy. Samozřejmě si vzali pasy a já dlouho vysvětloval, že to je moje dcera, Ale proč že se jmenuje jinak? Tak jsem ještě vysvětloval, že v češtině má ženská na konci jména -ová. Na druhou stranu musím říct, že je fajn, jakou mají starost.

Kolikrát jsi byl na EMAGu nebo jiné mezinárodní mensovní akci?

Byl jsem na Slovensku, v Německu, Polsku, Holandsku, Belgii, a pak v Praze. EMAG je super, že vidíš lidi z celého světa, ale je jich strašně moc. Možná pojedu do Rakouska, to je blízko, ale přehodnotil jsem Anglii i tu Černou Horu příští rok. Ten poměr cena/výkon není úplně ideální. Ale ty, kde jsem byl, byly super. Trošku mě mrzel Berlín, protože tam slibovali výlet balonem nad městem, to bylo velké lákadlo, ale foukal vítr, takže to zrušili. EMAGy jsou zajímavé, zase jiný level lidí, počtů i aktivit, je to zase trošku změna. Ty různé exkurze a společné večery s hrami, na které jsme zvyklí z našich setkáních, na EMAGu nejsou a v těch počtech asi ani být nemůžou.

Co by se ti líbilo, aby se událo nebo změnilo na Mense v nejbližších letech?

Určitě pokračovat v tom, co máme. V práci s dětmi. A inzerovat Mensu jako bezpečné prostředí pro odlišné lidi. U setkání se vede věčná diskuse, jestli už nejsou moc velká a jestli dvakrát za rok není moc. Některé velké rodiny už třeba nejezdí kvůli tomu, že to je moc drahé. Já pamatuji ty dřevní doby, kdy se spalo po patnácti na pokoji a k snídani byly párky s hořčicí. Dneska už ale mají lidé jiné nároky a jiné potřeby a dvakrát do roka to stojí dost peněz.

Mně to ale vyhovuje. Mám to jako 10 dní dovolené, vezmu Kačku, vezmu Káju a je to super. Pro mě by to jednou za rok bylo málo, já ty lidi potřebuji vidět častěji.

Sehrála někdy Mensa roli v tvé kariéře, nebo to máš úplně oddělené?

To je taky věčná diskuze, jestli to dát do životopisu, anebo nedat. Zastávám názor, že by to tam člověk mít měl. Když jsem dělal pohovor do firmy v Ostrově, tak se mě na to vyloženě ptali, protože už tam měli nějakého mensana, tak je to zajímalo a myslím, že mi to i pomohlo.

Máš pocit, že se člověk s vysokým IQ jinak učí a získává zkušenosti?

Možná ti to ulehčí chápání věcí a souvislostí, ale je na každém, jak s tím naloží, jak s tím zachází, k čemu to používá. Pro mě to je, že se pořád ptáš a nespokojíš se s jedním názorem, ověřuješ si věci.

Jsi díky tomu opatrnější, nebo že tě to naopak brzdí v rozhodování?

Jak kdy. Osobně jsem neskutečně naivní člověk. Dokud si nerozmlátím držku, tak věřím každému. Ale mám problém s autoritami, s dodržováním pravidel, která mi nedávají smysl. Třeba v práci, že se máme na schodech držet zábradlí, to mi přijde úchylné. Nebo že nesmíš do firmy v kraťasech. Když mi to nedává logický smysl a nedá se to logicky zdůvodnit, tak jsem rebel.

A když ti někdo poradí, co si vysadit jako živý plot?

Taky jsi slyšel tu příhodu? Jo, to byla výborná rada. „To si kup, to je dobrý.“ Už to neroste naštěstí, ale než jsem to vyprostil, tak to dlouho trvalo. Ale to je přesně ono. Někdo ti poradí, vidíš to u něj, je to hezké, ale musíš získat vlastní zkušenost, abys zjistil, že ty z toho máš telegrafní sloupy.

O co tedy šlo?

To byl sibiřský jilm. Kámoš to přinesl. Sazenice vypadá jako větvička vrby, prostě proutek. A tady ve Staré Roli když kopeš, tak máš pět čísel nějaké hnědozemě a pak je jíl. Takže jsme to sázeli u plotu stylem, že jsem vzal hromosvodový drát, tím jsem vypíchl dírku do toho jílu a tam jsem zavrtal tu sazeničku. Říkal jsem si, že to nemůže vůbec vyrůst, a ono to vyrostlo tři metry za rok. Je to nezmar z Ruska a už nikomu bych to nedoporučil. Jedině možná nepříteli.

Co tě za těch třicet let v Mense a ve světě nejvíc mrzí a co ti udělalo největší radost?

Nejvíc mě teď trápí válka na Ukrajině. Když vidím ty reakce světa, tak je mi z toho smutno. Naopak mě vždycky potěší, co lidi dokážou v oblasti výzkumu. Když třeba vidíš, jaké nové metody jsou v boji s rakovinou. Že na Marsu jezdí něco, co člověk postavil před patnácti lety. Nebo Voyager, ten hardware jsou osmdesátá léta a dodneška to funguje. Fascinuje mě, co lidstvo dokáže vymyslet.

Chceš na závěr něco sdělit čtenářům?

Určitě bych doporučil těm členům, kteří úplně neví, proč jsou v Mense, aby aspoň jezdili na setkání, aby poznali ten kolektiv a společenství mensanů v trošku větším měřítku. Pro mě to je opravdu něco, co mi dobíjí baterky a na co se moc těším. I když nechtějí být jinak moc aktivní, ať přijedou na setkání a nadýchnou tu úžasnou atmosféru.

Právě v tomto období jsem si všimnul zajímavé nabídky na chodbě – soukromá výuka maďarštiny. Reagoval jsem na onen inzerát, pán odepsal a první hodina byla domluvena během pár hodin. Poté se ukázalo, že držím rekord – rychleji totiž prozatím nikdo nereagoval. Ten mail byl osudový. Podle průběhu prvních hodin bylo jasně, že maďarština je sice úplný jiný jazyk jaké jsou čeština nebo angličtina, ale přesto je logická a hezká. S panem lektorem jsme našli vždycky zajímavá témata, například z oblastí jazykověda a politika.

Jednoho dne mi dal do ruky časopis Mensa ČR a byl jsem z toho překvapen, neboť Mensu jsem sice znal, ale s členy jsem v kontaktu nikdy nebyl, aniž bych byl měl odvahu dělat test. V časopise jsem našel článek o nespokojenosti nadaných v práci a došlo mi, že autor tohoto článku prožívá to, co prožívám i já. Že by? Na druhou stranu jsem neměl pocit, že bych patřil do Mensy. Pan lektor to očividně viděl jinak, protože mi věnoval poukaz na testování. Skoro jsem nevěděl, co s tím, ale bylo to asi myšleno dobře.

V Českých Budějovicích se koná pravidelně Labyrint, jedná se o orientační hru ve spojení s kvízem, což znamená, že výsledek nezávisí jen od rychlosti, ale také od znalostí. A nejsou to úplně běžné otázky. Byl jsem pozván a s podivným pocitem strachu a zvědavosti jsem se zúčastnil v týmu. Nevyhráli jsme o bod, ale otázky mi přišly nějak sympatické, to se přece ví, že? Na té soutěži jsem poznal členy místní skupiny Mensy, všichni byli a jsou sympatičtí a milí. „Pojď na test, Martine!“ říkali, ale díky covidu byly školy zavřené a testy se neuspořádalo.

Přišel nový rok, nové možnosti a testy. Přihlásil jsem se a v rozporu s doporučením, jak se má test absolvovat, jsem si vybral termín mezi dvěma přednáškami. Navzdory pracovním povinnostem a časovému tlaku potvrdil test to, co kromě mne asi všichni tušili. Ode dne doručení výsledku jsem členem Mensy, poznal jsem spoustu zajímavých lidí a objevil jsem svou doposud neznámou vášeň pro deskové hry, kvízy a logické olympiády. Jen v práci mi nadání nepomůže.

S integračním procesem do českého okolí jsem měl již před tím zkušenosti, v létě mám totiž brigádu na úzkokolejce na Osoblažsku a jsem v celém spolku jediný cizinec. Jinak se zabývám městskou dopravou, jsem příznivcem brutalistické architektury, rád fotím a vyplývá z logiky věci, že se maďarštinu stále učím. V létě mne snad čeká nová práce, doposud nevím ani co, ani kde. Každopádně chci poděkovat mensanům za příjemná setkání.

Co
Vás přivedlo k rozhodnutí nechat se otestovat?

Vím, že pragmaticky úspěšná je životní strategie „nekladu si otázky, na které neznám odpověď“, u mne však vítězí spíše zvědavost. Test jsem absolvoval někdy v roce 1999, tedy v době, kdy jsem přemýšlel o trochu aktivnějším vstupu do politiky. Nechci říct, že by tam snad byla bezprostřední příčinná souvislost, ale možná jsem potřeboval nějaký signál, zda mám vůbec právo mluvit do života ostatním.

Překvapil Vás výsledek testu?

Ano, poměrně mile.

V čem si myslíte, že pro Vás byla inteligence v životě nejpřínosnější?

V možnosti mít inteligentní partnerku.

Co si myslíte obecně o přístupu našich spoluobčanů k nadaným lidem?

Trochu se bojím, že je to hodně podobné jako u všech, kteří v Čechách nějak vyčuhují z řady. Každý úspěšný, bohatý, inteligentní nás tak nějak štve.

Vyměnil byste logické uvažování raději za nějaký jiný talent (hudební, výtvarný, sportovní…)?

Snažím se nikdy si nestěžovat na vnější okolnosti, nic bych tedy neměnil. Tvrdím, že životní spokojenost, nebo chcete-li štěstí, je především věcí rozhodnutí. Až na fatální katastrofy lze na všem najít něco pozitivního a z toho se radovat. Jsem spokojen.

Jak kolegové politici a vaše okolí přijímá fakt, že jste členem Mensy?

Předpokládám, že většina mých kolegů politiků o mém členství v Mense nemá nejmenší tušení. Nijak to netajím, ale ani si z toho nedělám vývěsní štít.

Čtete časopis Mensa?

Občas se mi daří ho prolistovat, jsem rád, že se vrátila i papírová podoba.

Používáte mensovní intranet?

Umím se do něj dostat, několikrát jsem hledal nějaký kontakt, ale je to spíš výjimečná záležitost.

Kolik členů Mensy znáte osobně?

Ježíši, to nevím! Počkejte.. Tomáš, Mirek, Marek, Lůďa … Nee, opravdu nevím, nedělím lidi na ty z Mensy a ostatní.

V roce 2005 jste kandidoval do Rady Mensy, co Vás k tomu vedlo?

Měl jsem pocit, že by bylo dobré pokusit se změnit pohled veřejnosti na Mensu a nakonec trochu posunout i Mensu jako takovou. Stále se domnívám, že Mensa nemá být vnímána jako uzavřený spolek podivných tvorů, kteří se mezi dvěma partiemi „Člověče nezlob se“ utvrzují ve své výlučnosti přeměřováním a vzájemným poměřováním IQ. Vidím veliký prostor k zapojení Mensy do života téhle země. Je spousta témat k řešení a já jsem přesvědčen, že hlas z Mensy by měl být slyšet. Teď držím palce novému předsedovi, mám pocit, že řadu věcí vidíme podobně.

V roce 2006 jste spolupořádal exkurzi do Poslanecké sněmovny, plánujete uspořádat nějakou další mensovní akci?

Určitě! Prohlídka Sněmovny s následnou diskuzí je ale jen jednou z možností. Rád bych se na půdě Sněmovny potkal s Radou Mensy a probral možnosti spolupráce, možnosti zapojení členů Mensy do řešení některých témat.

Máte nějakou konkrétní představu?

Jako jedno z takových témat já například vidím otázku přípravy nového volebního zákona. To je podle mne problém, na který je třeba dívat se s nadhledem a nikoli optikou, co ta či ona změna komu na politické scéně přinese. Druhé téma, o kterém jsme již i mluvili s Tomášem Blumensteinem, je vzdělávání nadaných dětí. Seminář ve Sněmovně by například mohl nastartovat širší debatu na toto téma.

Proč jste se rozhodl vstoupit do politiky?

To je velmi jednoduché, až nevím, zda to nebude znít jako fráze. Všichni pořád na něco nadáváme, ale ušpinit se s řešením se moc nikomu nechce. Já jsem si jednoduše řekl, že „lépe zapálit jednu svíčku, než proklínat tmu“.

Jak vypadá typický den politika?

Použil bych slova Cimrmanova úředníka, pana Šmoranze.  „Víte, já si myslím, že o tom našem povolání panují přehnané představy. Já doma žiju jako každý jiný člověk. Třeba s dětma si pohraju, žena mi tyká.“

V televizních zprávách se objevujete téměř denně. Poznávají Vás třeba lidé na ulici?

Ano, poznávají. Musím říci, že totální ztráta soukromí je, snad spolu s totální ztrátou volného času, tím největším negativem téhle profese. Na druhou stranu ale samozřejmě potěší, když se někdo přitočí a řekne „držíme vám palce“ nebo „nedejte se“. Radost mi pak vyloženě udělá, když se slovem uznání přijde člověk, kterého si vážím a nemám nejmenší tušení, že on zná mě.

Díváte se na zprávy?

Sledovat zpravodajství, získávat dostatek včasných informací je samozřejmě mým každodenním chlebíčkem. Přiznávám však, že tak činím spíše na internetu, než v televizi a tištěných médiích. Vůbec nemám radost ze sílícího posunu k bulvárnosti zpravodajství, ze soutěže v hledání konfliktů.

Jakým oblastem se při práci ve sněmovně věnujete?

Je to sociální politika a zdravotnictví. Momentálně ale velkou část energie i času zaberou povinnosti spojené s mou pozicí předsedy poslaneckého klubu ODS, tedy například koordinace fungování celé koalice v Parlamentu. V neposlední řadě jsem předsedou volební komise Sněmovny a už dnes například pomalu chystáme prezidentskou volbu.

Předpokládám, že není v silách jednotlivce důkladně prostudovat každý schvalovaný zákon. Čím se řídíte při hlasování o zákonech, se kterými jste se nemohl důkladně seznámit?

Na jedné standardní schůzi Poslanecké sněmovny, která trvá maximálně tři týdny, se projedná řádově 200 bodů, z valné většiny zákonů. Není v silách nikoho znát veškeré detaily u každého z nich. V poslaneckém klubu ODS to probíhá tak, že u každého zákona je určen tzv. klubový zpravodaj, který má za úkol své kolegy tímto zákonem provést. Zároveň se tomu detailně věnují i všichni ostatní, zabývající se danou problematikou. Společné stanovisko pak vzniká v diskuzi na poslaneckém klubu.

Máte nějaké poslanecké kolegy jejichž příchod k řečnickému pultu je signálem pro návštěvu toalety nebo občerstvení?

Chcete seznam?

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Politika není právě obor, který by přál nějakým osobním plánům a síťovým grafům. Kariérní postup, ta či ona funkce, dovolená v Jugoslávii a pak již jen samá pozitiva a sociální jistoty… to opravdu ne.

Já mám radost, že jsem mohl přispět k řešení složité povolební situace. Cíle pro tohle volební období by se daly ve zkratce pojmenovat koalice – prezident – radar. Pokud se mám dívat dál, pak samozřejmě pravicová, či pravo-středová vláda i v příštím volebním období a důsledné reformy.

Děkuji za rozhovor!