V sobotu 16. května jsme se opět společně s přáteli z Polska vydali na příhraniční rozhledny a vyhlídky zařazené do trasy Silesianka, tentokrát na české straně na Opavsku. Navázali jsme tak na úspěšná putování po rozhlednách v roce loňském. První zastavení účastníků bylo poblíž Háje ve Slezsku, kde se na návrší nachází památník slezského odboje na Ostré Hůrce. Jedná se o významné místo spojené se slezskou historií. Není to přímo rozhledna, ale skýtá krásné výhledy na hlučínskou pahorkatinu a krajinu kolem řeky Opavy.

Dalším naším zastavením opět nebyla rozhledna, ale věž – a to věž pořádná. Jednalo se o opavskou městskou věž Hlaska, neboli Strážkyni Opavy. V minulosti plnila různé funkce a je součástí budovy historické radnice. Z ochozu ve výši 35 m jsme měli celou Opavu jako na dlani. Za pěkného počasí jsou zde rozhledy až na Jeseníky a do Polska. A to byl tak trochu problém, protože počasí tento den pěkné nebylo a nepřálo nám.

Ale to zase tak moc nevadilo, protože další naší zastávkou byla restaurace U Bílého koníčka a v hospodě, jak je známo, neprší. Zde jsme si dopřáli oběd a naši polští přátelé mohli na oplátku proti minulému roku, kdy jsme se my seznamovali s polskou kuchyní, ochutnat typická česká jídla a nápoje. Spokojenost byla na obou stranách.

Po obědě nás čekala ještě dvě zastavení. Prvním byl park zámku Hradec nad Moravicí a jeho Bezručova vyhlídka. Ani to ještě nebyla rozhledna, ale už se to blížilo. Jedná se o vyhlídkovou plošinu na čtyřech pilířích přístupnou po asi dvaceti schodech. Skýtá také krásné výhledy na údolí Moravice, oba hradecké zámky a také na Opavu – když neprší. A deště nám při zpáteční cestě k zámku bylo opět dopřáno.

Poslední plánovanou zastávkou byly rozhledna „Šance“ v Jakubčovicích nedaleko Hradce nad Moravicí. Ano, nakonec opravdová rozhledna vysoká 16 metrů a skýtající výhledy po celém okolí. I počasí se v pozdním odpoledni trochu vylepšilo, takže konec dobrý, všechno dobré. Po zdolání této poslední výzvy jsme se rozloučili s přáteli i s naším závěrečným zastavením a vydali se zpět na cestu ke svým domovům.

Dalším naším zastavením byla již plnohodnotná rozhledna v Pogrzebieni. Ta má klasickou jehlanovou ocelovou konstrukci, vyhlídková plošina je ve výši cca 15 m a ve třech ramenech k ní vede několik desítek schodů. Výhledy jsou na vše strany, na zákruty blízko tekoucí Odry a též na Beskydy a Jeseníky (těm se v Polsku říká Sudety). A pro ty, kdo se bojí výšek, jsou zde osazeny také dvě vyhlídky, jedna z nich je velmi vtipně vyrobena z vyřazeného kontejneru.

Třetím navštíveným místem byla vyhlídka v arboretu Moravské brány na okraji Ratiboře. Vyhlídka je také nevysoká – o jeden schod vyšší než již uvedená rozhledna Cimrmanova – a neskýtá výhledy do kraje, ale do krásně upravených exteriérů arboreta ve stylu francouzských zahrad. Vedle arboreta je „skanzen“ s obydlími a jejich vybavením z cca 9. až 10. století. Paní průvodkyně nám vše velmi podrobně popsala, bohužel jsem jí moc nerozuměl (mluvila samozřejmě polsky, a to velmi rychle s mnoha odbornými termíny). Ale základní jsem snad pochopil – žili v nich lidé podobní nám se všemi svými tehdejšími radostmi i starostmi.

Další naší zastávkou byla restaurace, kde jsme si k posilnění dopřáli i některá polská jídla, jako je třeba polévka žurek. Po obědě a po krátkém oddechu nás čekal Ratibořský zámek (nebo hrad, je to otázka výkladu nebo možná překladu). Není to sice rozhledna, ale výhledy z něho jsou také pěkné, jak venkovní, tak i vnitřní. Zámek je velmi pěkně opraven, má bohaté vybavení snad ze všech období jeho existence a je také na vysoké úrovni vybaven moderní audiovizuální technikou. Mimo jiné jsou zde i hromady převážně chladných zbraní a také exponáty připomínající, že Polsko má na rozdíl od nás moře.

Návštěva zámku byla takovou pěknou tečkou za naším celodenním putováním. Rozloučili jsme se s přáteli i s městem Ratiboř a vydali se zpět na cestu ke svým domovům.

V sobotu 24. května jsme se společně s kolegy z Polska a Slovenska vydali na ostravské rozhledny zařazené do trasy Silesianka. Nejprve jsme po schodech zdolali věž Staré radnice na Masarykově náměstí. Potom jsme se vydali na Prokešovo náměstí na novou radnici (nejvyšší radniční budova v České republice 85,6 m), kde jsme tentokrát výtahem vyjeli přes 70 metrů na vyhlídkovou terasu. Otevřel se před námi pohled nejen na „Černou Ostravu“, která je ve skutečnosti jedním z nejzelenějších měst v naší zemi, ale také na Beskydy a další blízké kopce.

Po dobrém obědě a povídání s přáteli nás čekal zlatý hřeb, kterým byla BoltTower v areálu Dolní oblasti Vítkovic. Sám jsem zvolil cestu vně pláště vysoké pece a skleněné nástavby po lávkách z průhledných drátěných rohoží. Zážitek to byl rozhodně intenzivní. Pohled ze samého vrcholu věže je opravdu impozantní, hory vidíte od úpatí a město pod nohama vypadá jako zmenšený pohyblivý model. Cestou dolů jsme se mohli podívat i do útrob vysoké pece a na vlastní pocit si užít místo, které představuje 120 let tvrdé práce, od postavení pece, přes více než sto let jejího provozu, až po zřízení DOV, které ukazuje, co všechno je možné, když se člověk rozhodne využít příležitostí.

Jaké tedy bylo naše překvapení, když jsme letos (ačkoliv… časopis ještě není zasílán zpětně – takže vlastně už loni), 22. 12. večer dostali společně s přáním i pozvání na katovické tradiční předsilvestrovské vaření – které se mělo odehrávat o osm dní později. Z tohoto důvodu jsme se dostavili hájit barvy domovské mensovní organizace pouze dva – já a Česťa Kalus. Po různých peripetiích (inu, plánovači před 50 lety jaksi podcenili rozvoj automobility a další generace již naneštěstí větru, dešti a jiným objektivním skutečnostem poručit nedokázala) jsme dobloudili do panelového bytu, ve kterém se celá ta sláva odehrávala. Podle hesla „Dobrých lidí se vleze hodně“ jsme se setkali s asi 15 členy místní skupiny, přičemž 15 je počet unikátních mensanů, které jsem byl schopen identifikovat – ovšem vzhledem ke geometrii (a dost možná i topologii – také informace prý zakřivují časoprostor) a zvukové hladiny bych se nedivil, kdyby nás tam bylo 2× tolik.

Tato akce byla z naší strany provázena jistými obavami – nevím, jak vy, přátelé, ale já nikdy na párty v Polsku nebyl. Proto jsem vyslal do Polska dotaz, co se od nás tak nějak očekává, že přineseme, a zdali jsou nějaká (nepsaná?) společenská pravidla pro takovéto akce. Naši protějšci nás ujistili, že nebude vadit žádný alkohol (zejména pak pokud ho budeme chtít pít sami, tak aby mohli také ochutnat) a slanými tyčinkami také nikoho neurazíme. Po příchodu do bytu jsem tuto svou obavu ještě pro lehké prolomení ledů (viděl jsem mnoho nových tváří) a pro obecné obveselení zopakoval, a dodal, že naše znalosti o tom, jak to na polské párty vypadá, čerpáme pouze z televize, a to ze začátku filmu Potopa režiséra Hoffmana, a že doufáme, že se tu nebude střílet.

Klid zbraní naneštěstí nemohl být zaručen, jelikož v parku přes cestu se na nadcházející silvestrovské oslavy rozcvičovala místní bujará mládež s dělostřeleckým hobby, a proto jsme raději přešli k přípravě zlatého hřebu dnešního večera – houbové polévce – a přesně podle hesla „Každý chvilku tahá pilku“ jsme se zhostili práce s tím kuchyňským náčiním, u kterého bychom napáchali co nejméně škod.

Akce byla organizována tak, že vybraní účastníci se pod vedením paní domácí nějakou dobu věnovali přípravě pochutin, zatímco ti, kteří zatím nebo už nebyli na řadě, se vedle věnovali družné zábavě. Po zpracování dostatečného množství zeleniny jsme proto uvolnili místo další směně a šli se věnovat společenským hrám. Trochu riskantně jsem neodmítl zahrát si polskou mutaci Párty Alias – ano, byla to výzva; některá slova jsem slyšel poprvé v životě a, upřímně řečeno, jsem rád, že jsem nemusel popisovat celebrity, jinak by naše družstvo neskončilo třetí, jen s pětibodovou ztrátou na první místo.

Jelikož se už přiblížila 22. hodina, rozhodli jsme se s Česťou, že už raději vyrazíme na cestu zpátky (nikoliv z obav o mravní čistotu, ale spíše z obav z mikrospánku). Když jsme se začali loučit, ukázalo se, že excelentní hřibová polévka (či spíše těstoviny, zelenina a houby s poněkud řidší omáčkou) nebyla jediným, ale jedním (a prvním) ze zlatých hřebů večera – bylo mezi nimi mimo jiné i tiramisu, které ale nebylo v době našeho odchodu ještě hotovo (čehož zvláště želel Česťa). Snad abychom nepadli vyčerpáním při tak dlouhé cestě domů, dostali jsme balíčky s pochutinami již hotovými…

Za sebe mohu říci, že se mi jak akce, tak pochutiny velice zamlouvaly a doufám, že se s našimi polskými protějšky zase brzy uvidíme – a to snad i s vámi!