Cesta mezi těmito dvěma světy ale nebyla jen příběhem stále rychlejší techniky. Byla také příběhem telefonních linek, papírových dopisů, děrných štítků, mezinárodní politiky, několika technologických slepých uliček – a lidí, kteří se snažili počítače propojit dávno předtím, než se internet stal samozřejmostí. O tom Gruntorád mluvil na letošní Mensa Akademii u příležitosti převzetí Čestného uznání.

Jeden počítač pro mnoho lidí

V 60. letech byl podle Gruntoráda typický vztah jednoduchý: jeden člověk pracoval s jedním počítačem. Sám jako student využíval počítač Tesla 200 na ČVUT. Úlohy se přinášely na děrné pásce a pro výsledek se chodilo druhý den.

V následujícím desetiletí už začínalo být žádoucí, aby se k jednomu velkému počítači mohlo dostat více uživatelů. Stroj ICL 472, na kterém Gruntorád po škole pracoval, byl na svou dobu velmi výkonný – a také velmi rozměrný. Jeho paměť ještě tvořila feritová jadérka prošívaná tenkými vodiči, data se ukládala na magnetické pásky a disková pole a programy často přicházely v podobě balíku děrných štítků.

U počítače navíc neseděl jeho uživatel. Seděl tam operátor, který spouštěl úlohy, nasazoval potřebná média a obsluhoval zařízení. O chod jediného stroje se staralo osm techniků, zhruba deset systémových programátorů a šest operátorů ve směnném provozu. K tomu samozřejmě další administrativa.

Přesto už tehdy rostla potřeba dostat se k výpočetnímu výkonu i na dálku. K počítači proto byly připojeny terminály a satelitní počítače, některé dokonce na Slovensku. Přenosovým médiem přitom dlouho nebylo nic jiného než telefonní vedení.

Jeden z tehdejších modemů, MDS 200, přenášel data rychlostí 200 bitů za sekundu – technikům se z něj podařilo dostat i 300. Samotná rychlost ovšem nebyla jedinou komplikací. Organizace si modem musela koupit za zhruba 25 tisíc korun, což tehdy představovalo značnou částku, a následně ho bezplatně převést do správy spojů. Teprve ta totiž směla zařízení připojit k veřejné telefonní síti.

Jenže ani propojit dva počítače ještě neznamenalo, že si budou rozumět. Výrobci si původně vytvářeli vlastní komunikační protokoly, které zpravidla dovolovaly mluvit jen počítačům stejné značky. Uživatelé pochopitelně chtěli víc.

A tak přišly otevřené protokoly – a s nimi i něco, čemu se podle Gruntoráda skutečně říkalo „válka protokolů“.

Válka o budoucí internet

Na jedné straně stály protokoly založené na modelu OSI, do jejichž vývoje evropské země investovaly značné prostředky a které byly v Evropě silně prosazovány. Na druhé straně byl TCP/IP, vyvinutý ve Spojených státech, z něhož nakonec vyrostl dnešní internet.

Po politických změnách na konci 80. let se českoslovenští odborníci na zahraničních konferencích podle Gruntoráda setkávali s přesvědčováním, aby budoucí národní síť postavili na evropském řešení. Nakonec se ale prosadilo TCP/IP – mimo jiné proto, že bylo otevřené, veřejně dostupné a podle Gruntoráda také technicky vhodnější.

Československo však ještě nejprve muselo získat možnost se k mezinárodním počítačovým sítím vůbec připojit. A důležitý krok k tomu začal způsobem, který dnes působí téměř absurdně pomalu.

Telefonním seznamem a obyčejnou poštou.

Čtyři měsíce v Dánsku a zrníčka soli

V roce 1988 získal Gruntorád možnost vyjet na čtyřměsíční stáž do Dánska. Ministerstvo školství ovšem mělo jednu podmínku: přijímající pracoviště si musí najít sám.

Internet nebyl. Nezbývalo tedy než vyrazit na hlavní poštu do Prahy, půjčit si telefonní seznam, vypsat si adresy vhodných univerzitních pracovišť a začít je obesílat dopisy.

„Devadesát procent se mi vůbec neozvalo,“ vzpomínal Gruntorád. Z některých míst přišlo zdvořilé odmítnutí. Ale na technické univerzitě našel profesora, který byl ochotný československého stážistu přijmout.

Domluva byla testem trpělivosti sama o sobě. Dopis putoval třeba týden, adresát nějakou dobu odpovídal a další týden cestovala odpověď zpět. Jedna výměna zpráv tak mohla zabrat přibližně měsíc.

Ani po příjezdu ale nebyla počáteční důvěra právě bezmezná. Gruntorád dostal malou místnost se stolem, židlí, papírem a tužkou. K počítači se dostal jen tehdy, když ho někdo pustil do laboratoře.

Jednoho rána navíc kolega při společné kávě četl v novinách zprávu o československém špionovi, kterého přistihli při fotografování dánských vojenských lodí. Ostatní se prý podívali na nového kolegu.

„A co ty jsi sem přijel fotit?“ padla otázka.

„No přece vás,“ odpověděl ve vtipu Gruntorád.

Podezření ale zřejmě nebylo jen předmětem vtipů. Nabyl dojmu, že mu někdo prohlíží zásuvky pracovního stolu. Inspirován bondovkou proto před odchodem pokládal na papíry několik zrníček soli. Druhý den byla pryč.

Situace se změnila asi po měsíci, když postavil funkční prototyp zařízení, na kterém pracoval. Šlo o duplexní modem využívající kompenzaci ozvěn – další z tehdejších pokusů, jak co nejlépe přenášet data po telefonní síti. Kontroly podle něj ustaly a dostal vlastní klíč od laboratoře.

Dánský profesor mu navíc dovolil pracovat se signálovými procesory, které tehdy v Československu nebyly dostupné kvůli embargu. Používat je mohl. Odvézt si je domů, jak sám s úsměvem připomínal, „ani náhodou“.

Dánská stáž ale nakonec sehrála ještě důležitější roli než jen ve vývoji jeho disertační práce.

Dopis, který napoprvé nevyšel

V univerzitním areálu sídlilo také pracoviště zapojené do evropské akademické počítačové sítě EARN. Gruntorád se tam vydal za jejím ředitelem a zeptal se, co by bylo potřeba udělat, aby se mohla připojit i ČVUT.

Postup zněl jednoduše: poslat oficiální žádost.

Po návratu do Československa ji tedy připravil. Rektor ČVUT požádal o připojení – a přišlo zdvořilé odmítnutí. Z tehdejších politických a obchodních důvodů nebylo připojení možné.

Pro Gruntoráda ale bylo podstatné něco jiného: už znal cestu.

Po listopadu 1989 proto žádost poslali znovu. Tentokrát přišla kladná odpověď.

Následovalo objednání datového okruhu do nejbližšího vhodného uzlu v rakouském Linci a postupné zapojování do mezinárodních sítí. Současně vznikl projekt na vybudování počítačové sítě vysokých škol a připojení k internetu, který ministerstvo školství podpořilo na tehdejší poměry mimořádnou částkou 20 milionů korun.

Dne 13. února 1992 pak na ČVUT proběhlo oficiální zahájení provozu internetu v Československu.

Z dnešního pohledu má celá událost jeden půvabný detail: k internetu byl v tu chvíli připojen jediný počítač na ČVUT. Úkolem nově budované akademické sítě bylo dostat jeho služby dál.

Síť, kterou stavěli nadšenci

V počátcích se mnohé věci řešily velmi neformálně. Gruntorád vzpomínal na skupinu odborníků z vysokých škol a Akademie věd, která se scházela a rozhodovala například o tom, jaké internetové domény budou jednotlivé školy používat.

„Tehdy to vedení školství nezajímalo,“ shrnul situaci.

Síť se postupně rozrůstala a v roce 1996 přišel další důležitý krok: veřejné vysoké školy a Akademie věd společně založily sdružení CESNET. I to Gruntorád popisuje jako událost, kterou by dnes bylo obtížné zopakovat – podařilo se během jediného dne získat podpisy všech zúčastněných institucí.

Ne všichni přitom byli o potřebnosti internetu přesvědčeni. Jeden z představitelů uměleckého vysokého školství podle jeho vzpomínky namítal, že škola zabývající se uměním internet nikdy potřebovat nebude. Když zjistil, že ostatní už smlouvu podepsali, nakonec se přidal také.

Dnes tato představa působí skoro komicky. V roce 1993 se ale kapacity hlavních spojů sítě stále udávaly v kilobitech za sekundu a infrastruktura běžela převážně po pevných telefonních okruzích.

CESNET se přitom postupně ocitl v poněkud zvláštní situaci: provozoval vedle akademické sítě také samostatnou komerční síť se zákazníky mimo akademickou obec. V květnu 2000 ji včetně infrastruktury a zákazníků prodal za 645 milionů korun.

Členské školy si podle Gruntoráda pochopitelně mohly chtít peníze rozdělit. Nakonec se je ale podařilo přesvědčit, aby prostředky zůstaly v CESNETu. Sdružení je dál zhodnocovalo a z jejich výnosů začalo podporovat vlastní rozvojové projekty prostřednictvím Fondu rozvoje.

Ve stejné době se dramaticky měnila i samotná síť. CESNET už v roce 1999 experimentoval s IPv6 a po uvolnění telekomunikačního trhu si mohl pronajímat přímo optická vlákna a osazovat je vlastní technologií. Kolem roku 2000 zprovoznil mezi Prahou a Brnem spoj o kapacitě 2,5 gigabitu za sekundu a podobnou technologii postupně rozšířil po republice.

Současná páteř sítě pracuje s rychlostmi až 400 gigabitů za sekundu.

Jenom rychlejší internet ale už dávno není tím hlavním, co CESNET dělá.

Čas, který si vymysleli lidé

„Kluci, pamatujte si: frekvence je fyzikální veličina a čas si vymysleli lidi,“ vzpomněl Gruntorád na svého někdejšího učitele z průmyslovky.

Přesný čas je přitom dnes technicky mimořádně důležitý. Potřebuje ho věda, doprava i finanční sektor, kde musí být jednotlivé transakce časově zaznamenány s velmi vysokou přesností.

Lidé v minulosti synchronizovali hodiny podle zvonění, výstřelu z děla, pádu signalizační koule, později pomocí telegrafu nebo rádiového signálu. Dnes se čas šíří počítačovými sítěmi.

Běžně používaný protokol NTP se podle Gruntoráda pohybuje s přesností v řádu milisekund až stovek mikrosekund. Přesnější PTP se dostává k mikrosekundám. A pak je tu technologie s poněkud pohádkovým názvem White Rabbit – Bílý králík.

Vznikla v CERNu, kde je velmi přesná synchronizace potřebná pro koordinaci experimentů, a umožňuje pracovat s přesností lepší než jedna nanosekunda. Technologie byla zveřejněna pod otevřenou licencí a CESNET ji využívá pro přenos přesného času.

V době přednášky právě připravoval vlastní síť založenou na této technologii. Důvodem není jen akademický výzkum. Přesný čas potřebují i další obory a současně roste význam infrastruktury nezávislé na satelitních navigačních systémech, jejichž signál může být rušen nebo záměrně podvržen.

Od počítače, ke kterému se program nosil v krabici děrných štítků, jsme se tak dostali k síti, v níž začíná být podstatná miliardtina sekundy.

Hudebníci vzdálení skoro devět tisíc kilometrů

Další oblastí výzkumu CESNETu jsou multimediální přenosy s vysokým rozlišením a velmi malým zpožděním.

Jednou z viditelných aplikací technologie byl přenos na vzdálenost přibližně 8900 kilometrů mezi Českem a Japonskem, při kterém mohli hudebníci na obou stranách společně hrát.

Právě při podobné spolupráci je velmi malá odezva zásadní. Nestačí přenést kvalitní obraz a zvuk; musí dorazit dostatečně rychle na to, aby spolu vzdálení účastníci mohli skutečně pracovat v reálném čase.

Podobné technologie mohou sloužit výzkumu a vzdělávání, ale také kultuře.

Orloj v počítači

A právě kulturní dědictví je další oblast, do níž se výzkum počítačových sítí a digitálních technologií postupně dostal.

CESNET se podílel například na projektech zaměřených na digitalizaci sbírkových předmětů, zpřístupnění míst, kam se návštěvníci běžně nedostanou, nebo vytváření digitálních modelů pro vzdělávání a archivaci.

Jedním z příkladů je pražský orloj. Kolegové z CESNETu se podíleli na vytvoření jeho podrobného trojrozměrného modelu složeného přibližně z 2500 součástek. Digitální podoba tak umožňuje pracovat i s mechanismem a částmi zařízení, které jsou jinak obtížně přístupné.

Je to poměrně dlouhá cesta od děrné pásky, s níž student přišel k počítači a následující den si vyzvedl výsledek.

Možná právě na ní je ale nejlépe vidět, jak se za několik desetiletí změnila role počítačové sítě. Nejdřív šlo o to umožnit několika lidem přístup k jednomu drahému počítači. Potom propojit různé stroje, univerzity a celé státy. Dnes už samotné „být připojen“ přestalo být zajímavou otázkou.

Po síti se přenášejí obrovské objemy vědeckých dat, obraz a zvuk dostatečně rychle na společné muzicírování přes půl planety – a dokonce čas s přesností na miliardtiny sekundy.

A při pohledu zpátky možná trochu překvapí, kolik z této cesty začalo lidmi, kteří neměli k dispozici internet, aby si zjistili, jak se k internetu připojit.

Záznam této i dalších přednášek z Mensa Akademie najdete na mensa.click/yt-ma.

Od kováře k endoprotéze

Ortopedie je vlastně překvapivě mladý obor. Ještě před několika staletími bychom předchůdce dnešních ortopedů hledali spíš mezi kováři než mezi lékaři. Skutečný rozvoj ortopedické chirurgie ale umožnil až příchod anestezie, asepse a rentgenu. Ve 20. století pak její vývoj významně ovlivnily epidemie poliomyelitidy a kostní či kloubní tuberkulózy. Lékaři se při péči o velké množství pacientů naučili řešit komplikované deformity a postižení pohybového aparátu.

Zásadní technologickou revolucí se pak stala kloubní náhrada. Endoprotézy dokážou pacientům s těžce poškozenými klouby vrátit pohyblivost a zbavit je bolesti. Jen v Evropě se v současnosti implantují přibližně tři miliony endoprotéz ročně a v následujících dvaceti letech má jejich počet vzrůst o stovky procent. A právě množství kloubních náhrad spolu s prodlužujícím se životem pacientů přináší nový problém – i implantáty totiž stárnou.

Kosti a kov

První operace může proběhnout skvěle. Jenže tím péče nekončí. Opotřebovaná nebo uvolněná endoprotéza může postupně poškozovat kost ve své blízkosti. K problému přispívají mikropohyby implantátu i částice materiálu vznikající jeho opotřebením. Obzvlášť při zanedbání průběžných kontrol pak pacient po letech nepřichází jen s kloubem, který potřebuje vyměnit, ale třeba i s masivním defektem stehenní kosti nebo pánve.

Tomu pomáhají předcházet implantáty s upravenými povrchy, které na rozdíl od starších hladkých kovových kloubních náhrad upevňovaných kostním cementem nabízejí kostním buňkám vhodná místa, kterých se mohou zachytit, a vytvářejí tak příznivější podmínky pro spojení implantátu s kostí. Podobnou povrchovou úpravu dnes má přibližně 80 % implantovaných endoprotéz.

3D tisk ale umožňuje jít o krok dál a namísto plného kusu kovu vytvořit prostorovou porézní strukturu. Kost pak nezůstává pouze vedle implantátu, ale může do něj postupně prorůstat.

Personalizované náhradní díly

A pak jsou případy, kdy žádný sériově vyráběný implantát nestačí – představme si například pacienta, kterému stará endoprotéza během let zničila velkou část pánve, nebo člověka s nádorem, kterému musí chirurgové odstranit podstatnou část kosti. Právě tady může 3D tisk nabídnout řešení – umožňuje totiž vytvořit velmi komplikované tvary i vnitřní struktury, které by běžným obráběním šly vyrobit jen obtížně nebo vůbec.

Takto z pacientových dat získaných zobrazovacími metodami vznikne digitální model, lékaři společně s inženýry naplánují, jaký prostor je potřeba vyplnit, kde má být nový kloub a kam lze implantát bezpečně ukotvit, a následně vznikne fyzický implantát – který pasuje právě do jednoho konkrétního člověka.

Vývoj přitom nekončí u správného tvaru. Výzkum, na kterém se Novotný a jeho tým podílí, se snaží „okořenit“ povrch implantátu tak, aby podporoval jeho integraci s kostí a současně znesnadňoval bakteriální osídlení. Právě infekce totiž patří mezi komplikace, které mohou osud implantátu zásadně ovlivnit.

Implantát za tisíc (nebo šest set)

U individuálních implantátů se ovšem dostáváme k velmi praktickému problému: ceně.

Samotná fyzická výroba přitom nemusí být tou nejnákladnější složkou. Platí se vývoj, návrh konkrétního implantátu, testování, dokumentace, certifikace a celý systém, který musí zajistit, že něco, co chirurg vloží pacientovi do těla, skutečně splňuje požadavky zdravotnického prostředku.

Novotný to ilustruje historkou ze svých přednášek pro inženýry. Když jim řekne, že individuální implantát může stát i 600 tisíc korun, údajně si klepou na čelo: vždyť oni by mu podobnou věc vytiskli za tisícovku. „Já to vím, oni to ví,“ usmívá se. Jenže vytisknout kus titanu a vyrobit zdravotnický prostředek, který může být bezpečně implantován člověku, jsou dvě velmi rozdílné věci. A když se náklady na vývoj a certifikaci rozpočítávají mezi malé množství výrobků, výsledná cena roste. Celý proces výroby implantátu na míru včetně schválení zdravotní pojišťovnou pak trvá přibližně tři měsíce.

Pomůcka pro chirurgy

Využití 3D tisku ale nekončí jen u samotného implantátu. Může být užitečný i pro operatéra, který si díky němu nemusí komplikovanou prostorovou situaci představovat jen z obrázků na monitoru. Díky převedení dat z CT do trojrozměrného modelu a vytvoření fyzické kopie příslušné části pacientova těla si může ještě před zákrokem komplikovanou zlomeninu, deformovanou pánev nebo oblast postiženou nádorem skutečně vzít do ruky a promyslet, kudy a jak bude operovat – namísto toho, aby až během operace zjišťoval, co přesně ho uvnitř čeká.

V některých případech lze navíc model sterilizovat a vzít přímo na operační sál. Taková taktilní mapa chirurgovi umožní mít vedle sebe model anatomie konkrétního pacienta a průběžně podle něj kontrolovat, kde se právě nachází.

Na pracovišti Tomáše Novotného pro tento účel vznikla vlastní 3D laboratoř. Nemusí přitom jít o futuristické zařízení za desítky milionů – pro anatomické modely zde používají i běžné 3D tiskárny.

V ideálním případě tak pacient přijede do nemocnice s komplikovaným problémem, připraví se data, přes noc se model vytiskne a ráno ho má operatér k dispozici. Cenu takového jednoduchého modelu v českých podmínkách pak Novotný uvádí kolem 300 Kč.

Nejde přitom jen o pohodlí lékaře. Podle citovaných studií může použití 3D modelů při plánování některých operací zkracovat operační čas, snižovat krevní ztrátu a zvyšovat přesnost zákroku.

Model může pomoci také při komunikaci s pacientem. Místo vysvětlování nad obtížně čitelným rentgenem mu lékař ukáže jeho problém v trojrozměrné podobě a názorně předvede, co se bude během operace dít. Pacient pak může lépe pochopit nejen závažnost situace, ale i následnou léčbu a rehabilitaci.

Zkušení chirurgové vs. šablony

Znamená to tedy, že čím více 3D tisku, tím lepší výsledky?

Novotný upozorňuje, že to tak být nemusí. Jako příklad uvádí řezací šablony vytištěné pacientovi na míru. Lékař před operací přesně naplánuje, kudy chce kost přeříznout, a nechá vytisknout pomůcku, která na kost zapadne v požadované poloze a on pak vede řez podle ní.

Podle studií, na které Novotný v přednášce odkazuje, ale nebyl vždy pozorovatelný významný rozdíl v klinických výsledcích při použití takové šablony oproti práci zkušeného chirurga. Má tedy smysl je využívat?

Jak Novotný konstatuje, není cílem vylepšit ty nejlepší. Zkušený operatér sice může něco zvládnout stejně přesně od oka, ale jeho zkušenosti se získávají roky. Takových špiček v oboru je (a bude) málo. Hlavní přínos takových pomůcek tedy Novotný vidí především v potenciálním zkrácení učební křivky a rychlejším vycvičení většího počtu lékařů na spolehlivou úroveň – a tím zajištění dobrého výsledku většímu počtu pacientů.

Technologie 3D tisku ale možná v budoucnu část svého dnešního významu v lékařství zase ztratí. Fyzické modely sice umožňují chirurgovi držet pacientovu anatomii v ruce, ale nastupující rozšířená realita by mu ji mohla promítnout přímo do operačního pole. Mohl by tak vidět, kde se nachází kost, kudy vede céva nebo jak pokračuje struktura ukrytá pod tkání, aniž by fyzický model potřeboval. 3D tisk tak nejspíš není cílová stanice, ale jeden z dalších nástrojů ortopedie. Jeho skutečná hodnota se ukazuje především tam, kde dokáže nabídnout řešení pacientovi, pro něhož už „konfekční“ medicína žádné nemá.

Záznam této i dalších přednášek z Mensa Akademie najdete na mensa.click/yt-ma.

Jejím mottem je „Rozšiřování obzorů, předávání myšlenek, inspirativní setkání.“ Letos se uskuteční již potřetí, a to v sobotu 12. září 2026 na Novotného lávce v Praze. Program tvoří přednášky a workshopy z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Nejde o odbornou konferenci, ale o příležitost podělit se o to, co nás baví, překvapuje nebo inspiruje.

První zveřejněné přednášky potvrzují, že o pestrost nebude nouze. Zúčastníte-li se, můžete během jediného dne nasát informace o fungování lidského mozku či nahlédnout do historie českého internetu, poodhalit tajemství ukrytá na starých negativech i mezi blesky na obloze nebo se více dozvědět o mezinárodní dámě či forenzní entomologii.

Aby byla Mensa Akademie tak pestrá a inspirativní, potřebuje aktivní lidi. Zapojit se můžete i vy, a to hned několika způsoby.

Staňte se přednášejícím. Máte téma, které vás dlouhodobě fascinuje? Věnujete se zajímavému oboru, projektu nebo koníčku? Přihlaste se. Hledáme přednášející z řad členů Mensy, kteří chtějí ostatním předat něco, co je samotné baví. Přednášky i workshopy mají délku 45 minut a témata nejsou nijak omezena – důležitější než obor je nadšení a chuť sdílet.

Doporučte inspirativního řečníka. Možná sami vystupovat nechcete, ale znáte člověka, který dokáže poutavě mluvit o své práci, výzkumu nebo zálibě. Dejte nám o něm vědět nebo mu přepošlete informace o akci. Rádi dáme prostor zajímavým osobnostem z Mensy i mimo ni.

Přijďte jako účastníci. Každý zaplněný sál, každá otázka z publika i každá diskuse o přestávce pomáhá vytvářet atmosféru, kvůli které podobné akce vznikají. Pokud vás láká den plný inspirace, nových pohledů a setkání se zvídavými lidmi, budeme rádi, když se zaregistrujete.

Program se průběžně doplňuje, proto doporučujeme sledovat aktuální informace na webu akademie.mensa.cz nebo na facebookovém profilu Mensa Akademie.

Mensa Akademii budujeme společně. Budeme rádi, když budete u toho.

Samozřejmě ne všechno máme pod kontrolou. Mentálním přenastavením obtížně vyřešíme objektivně špatné vedení, přílišnou pracovní zátěž, konflikty, byrokracii nebo technostres. Přesto existuje oblast, se kterou pracovat můžeme: naše vlastní strategie, způsob přemýšlení a drobné úpravy práce, které se postupně mohou sčítat.

Tady je deset praktických tipů, jak začít.

1. Nečekejte, že pohoda přijde sama

Pracovní pohoda není jen absence průšvihu. Nestačí, že v práci zrovna není otevřený konflikt, že nikdo nekřičí a že člověk zvládá plnit úkoly. Skutečná pohoda zahrnuje i pocit zapojení, smyslu, energie a někdy i stav, kdy se do práce člověk ponoří natolik, že zapomene na čas.

To samozřejmě nejde zažívat pořád. Ale stojí za to se občas zeptat: kdy jsem se v práci naposledy cítil/a opravdu zaujatě? U čeho mi čas ubíhá rychle? A co mě naopak dlouhodobě vysává?

První krok není všechno hned měnit. První krok je všimnout si.

2. Oddělte, co ovlivníte, od toho, co ne

V práci existuje spousta stresorů, které jednotlivec ovlivní jen málo. Pokud je šéf chaotický, organizace špatně komunikuje nebo je práce dlouhodobě příliš, není fér tvářit se, že za vlastní nepohodu může jen zaměstnanec.

Právě proto ale dává smysl rozdělit si situaci na dvě části. Co leží mimo můj vliv? A kde mám alespoň malý prostor něco změnit?

Možná nemůžu změnit celý systém porad. Ale můžu si připravit, co na nich potřebuji říct. Možná nemůžu změnit množství e-mailů. Ale můžu si nastavit bloky, kdy je čtu. Možná nemůžu změnit náplň pozice. Ale můžu hledat, které úkoly mi dávají největší smysl a jestli jich jde do práce dostat o trochu víc.

3. Budujte svůj psychologický kapitál

V pozitivní psychologii práce se používá pojem psychologický kapitál. Dá se představit podobně jako kapitál finanční: jako vnitřní zásoba zdrojů, ze kterých čerpáme, když přijde zátěž.

Tvoří ho čtyři složky: naděje, sebeúčinnost, odolnost a optimismus. Naděje znamená, že si dokážeme stanovovat cíle a hledat cesty k nim. Sebeúčinnost je přesvědčení, že dokážeme věci ovlivnit. Odolnost pomáhá zvednout se po neúspěchu. Optimismus umožňuje očekávat, že budoucnost nemusí dopadnout špatně jen proto, že se něco pokazilo teď. A dobrá zpráva je, že tyto schopnosti nejsou pevně dané. Dají se rozvíjet.

4. Vyberte si jeden konkrétní cíl

Naděje nezní jako pracovní nástroj. Spíš jako něco poetického. V psychologickém kapitálu je ale naděje velmi praktická: souvisí s tím, že si umíme představit cíl a zároveň několik cest, jak se k němu dostat.

Vyberte si jeden pracovní cíl, který je pro vás opravdu důležitý. Ne „chci být v práci spokojenější“, to je příliš vágní. Spíš: chci lépe zvládnout jednu pravidelnou poradu. Chci si vyhradit čas na odbornou práci. Chci dokončit projekt bez toho, abych ho dotahoval/a po nocích.

Pak si napište několik cest. Plán A, plán B, plán C. Co udělám, když nebudu mít čas? Co když mi do toho někdo vstoupí? Co když ztratím motivaci? Lidé s vyšší mírou naděje nemají kouzelně snadnější život. Jen častěji počítají s překážkami a nehledají jednu jedinou cestu.

5. Neberte neúspěch jako rozsudek

Optimismus v pozitivní psychologii neznamená říkat si „všechno bude skvělé“. Je to spíš způsob, jak si vysvětlujeme úspěchy a neúspěchy.

Když se něco nepovede, pesimistický styl často sklouzne k závěrům typu: je to moje vina, bude se to opakovat, vypovídá to o celé mojí hodnotě. Optimističtější styl se ptá jinak: co konkrétně se nepovedlo? Jaké okolnosti v tom hrály roli? Je to jednorázová situace, nebo skutečný vzorec? Co můžu příště udělat jinak?

Rozdíl je obrovský. V prvním případě se z jedné chyby stane důkaz osobního selhání. Ve druhém zůstane chyba sice nepříjemná, ale použitelná jako informace.

6. Zkuste techniku ABC

Jedna z jednoduchých technik, jak pracovat s nepříjemnými událostmi, se označuje jako ABC. Stačí si po náročném dni krátce zapsat tři věci.

A jako adversity: co se stalo?
B jako beliefs: co jsem si o tom začal/a myslet?
C jako consequences: jak jsem se pak cítil/a a co jsem udělal/a?

Příklad: Na poradě mě nikdo nevyzval k názoru. Myšlenka: „Asi mě neberou vážně.“ Důsledek: cítím se odstrčeně a příště se raději neozvu.

Když se to takhle rozepíše, najednou je vidět, že mezi událostí a reakcí nestojí jen fakta, ale i výklad. A právě s výkladem se dá pracovat. Jaký mám důkaz, že mě opravdu neberou vážně? Existuje jiné vysvětlení? Nestalo se už někdy, že můj názor naopak brali?

Není to magie. Je to způsob, jak zpomalit automatické myšlenky.

7. Nepřehánějte optimismus

Optimismus je užitečný hlavně tehdy, když čelíme náročnému cíli a potřebujeme vytrvat. Pomáhá nenechat se zablokovat jedním neúspěchem. To ale neznamená, že je vždycky nejlepší strategií.

V nebezpečných situacích, při finančních rozhodnutích nebo při odhadu rizik může být užitečnější opatrnost, až zdravý pesimismus. Smyslem není stát se člověkem, který všechno vidí růžově. Smyslem je rozpoznat, kdy si zbytečně podrážíme nohy katastrofickým výkladem — a kdy je naopak potřeba být přísně realistický.

Ideální není optimismus za každou cenu, ale psychická flexibilita, tedy schopnost přepnout způsob uvažování podle situace.

8. Přetvarujte si práci

Další užitečný pojem je job crafting. Do češtiny se překládá obtížně, ale znamená přibližně aktivní tvarování vlastní práce. Ne vždy můžeme změnit pozici jako celek, ale často můžeme upravit některé její části.

Můžeme tvarovat úkoly: přidat víc toho, co nás naplňuje, nebo omezit činnosti, které berou energii a nejsou nezbytné. Můžeme tvarovat vztahy: vyhledávat spolupráci s lidmi, kteří nás posouvají, nebo zapojit někoho, kdo nám pomůže vidět práci jinak. A můžeme tvarovat význam: tedy způsob, jak o své práci přemýšlíme.

Kuchař nemusí „jen vařit“. Může vytvářet zážitek, pečovat o lidi nebo pracovat s řemeslem. Učitel nemusí „jen odučit látku“. Může pomáhat dětem porozumět světu. Administrativní pracovník nemusí „jen vyplňovat tabulky“. Může vytvářet systém, díky kterému ostatní neztrácejí čas.

Někdy změna významu změní i energii, se kterou práci děláme.

9. Udělejte si mapu pracovního času

Jednoduché, ale účinné cvičení: napište si, čím v práci skutečně trávíte čas. Ne co máte v popisu práce. Ne co byste měli dělat. Ale co reálně děláte během týdne.

Pak si u každé činnosti označte tři věci: bere mi energii, dává mi energii, nebo je neutrální? Je nutná? Dává smysl, abych ji dělal/a právě já?

Často se ukáže, že velkou část času zabírají věci, které nikdo vědomě nezvolil. Prostě se nějak staly. A právě tam může být prostor pro drobný job crafting: něco přesunout, zjednodušit, spojit, odmítnout, automatizovat nebo to vyvážit činností, která člověka víc nabíjí.

10. Začněte malou pozitivní spirálou

Pracovní pohoda nevznikne jedním velkým rozhodnutím. Spíš malou spirálou. Když si stanovím zvládnutelný cíl a podaří se mi ho posunout, zvýší se moje naděje. Když jeden neúspěch nevyložím jako důkaz vlastní neschopnosti, zůstane mi víc energie. Když do práce dostanu o trochu víc smysluplné činnosti, zvýší se moje zapojení. A když se cítím zapojenější, mám víc sil dělat další změny.

Není to návod, jak přetřít špatné pracovní prostředí narůžovo. Pokud je práce dlouhodobě toxická, přetěžující nebo špatně vedená, žádná technika to sama nezachrání. Ale ve spoustě běžných situací máme větší prostor, než se zdá.

Záznam této i dalších přednášek z Mensa Akademie najdete ZDE.

Dnes studuje gymnázium, má za sebou několik vědeckých stáží a letos strávila měsíc na Helsinské univerzitě v laboratoři medicinální chemie. Na Mensa akademii ale nepřijela vyprávět příběh zázračného dítěte, které od malička vědělo, že bude vědkyní. Její vyprávění bylo zajímavé právě tím, že začalo úplně jinak: čtyřkou z chemie.

Soňa sama sebe dlouho považovala spíš za humanitně založeného člověka. Chemie jí ve škole příliš nešla a špatná známka rozhodně nevypadala jako vstupenka do světa výzkumu. Zlom přišel až v roce 2023, kdy se na jednom semináři setkala s českou vědkyní Alžbětou Resnerovou. Ta jí předala jednoduchou, ale důležitou myšlenku: špatná známka ještě neznamená, že člověk něco nedokáže.

Díky tomu získala svou první stáž. A jak dnes sama přiznává, zdaleka netušila všechno, co by se „mělo“ tušit. S nadsázkou vzpomínala, že tehdy pořádně nevěděla ani to, co je plasmid. Právě první zkušenost ji ale posunula k dalším kurzům, workshopům a nakonec k opravdovému výzkumu.

Cesta do Finska začala překvapivě obyčejně: na LinkedInu. Soňa tam narazila na českou vědkyni Manuelu Voráčovou, která působí na Helsinské univerzitě, a zaujala ji natolik, že jí napsala. Ne s požadavkem na práci, ale se skutečným zájmem o její výzkum. Odpověď zněla: pokud to myslí vážně, ať napíše děkanovi, pošle životopis a motivační dopis.

Udělala to. A uspěla.

Na Vánoce jí přišel e-mail potvrzující, že ji univerzita přijímá na stáž. Následovala méně romantická část příběhu: sehnat peníze na měsíční pobyt v zahraničí. Nakonec zjistila, že i středoškoláci mohou za určitých okolností využít program Erasmus na vysoké škole, a stala se první českou středoškolačkou, která tuto možnost využila pro výzkumnou stáž. Současně oslovovala nadace i instituce podporující mladé vědce. Některé nabídky sice přišly až ve chvíli, kdy už měla financování vyřešené, ale i díky férovému jednání jí otevřely další kontakty a příležitosti.

Ve Finsku nešlo o exkurzi. Soňa měla vlastní pracovní místo, laboratorní vybavení a konkrétní výzkumný úkol. Pracovala na projektu zaměřeném na enzymy zvané karbonické anhydrázy IX a XII, které mohou pomáhat nádorovým buňkám přežívat. Úkolem výzkumníků je hledat látky, které činnost těchto enzymů dokážou zablokovat.

Sama Soňa to vysvětlovala obrazně: enzym si lze představit jako postavičku Pac-Mana. Dokud má otevřenou pusu, může „pracovat“. Když se mu do správného místa vloží inhibitor, jako by se mu pusa zablokovala – a jeho aktivita se zastaví.

Na finské vědě ji nezaujala jen laboratoř, ale i prostředí. Mluvila o lepším prostoru, vybavení a financování, ale také o větší podpoře žen ve vědě a o podmínkách, které vědcům a vědkyním umožňují lépe sladit výzkum s osobním životem.

Druhá část přednášky se věnovala myšlenkovým mapám. Soňa je představila jako nástroj, který pomáhá vidět souvislosti tam, kde lineární poznámky často selhávají. Zajímavá byla i její rada zkusit se na problém podívat očima někoho úplně jiného – třeba člověka ze středověku, maminky nebo popeláře. Ne proto, že by měli správnou odpověď, ale proto, že nás donutí položit si otázky, které by nás samotné nenapadly.

Nejsilnější sdělení přednášky ale leželo jinde. Člověk nemusí být od dětství génius, mít samé jedničky ani přesně vědět, kam směřuje. Někdy stačí být zvědavý, zkusit věc, která vypadá trochu děsivě, a napsat e-mail, u kterého vlastně čekáte, že na něj nikdo neodpoví.

Jedna čtyřka z chemie ještě rozhodně nemusí znamenat konec vědecké kariéry. Možná právě naopak.

Původní přednášku najdete ZDE.

„Patologie je krásný lékařský obor plný veselých lidí, kteří si rádi povídají o hnusných věcech,“ glosoval profesor Zámečník hned v úvodu. A bylo jasné, že přednáška nebude ani ponurá, ani akademicky odtažitá.

Patolog není soudní lékař

Jedním z největších omylů veřejnosti je představa, že patolog tráví většinu času na pitevně.

Ve skutečnosti jde o dva různé obory. Zatímco soudní lékařství hledá příčiny násilných či nejasných úmrtí, patologie se zabývá především samotnými nemocemi – jejich vznikem, průběhem i tím, jak je co nejlépe diagnostikovat a léčit.

Profesor Zámečník s nadsázkou vyprávěl, že se patologové celý profesní život snaží vysvětlovat, že nejsou „ti od mrtvol“. Když jednou v rozhlase dlouze objasňoval rozdíl mezi patologií a soudním lékařstvím, druhý den mu redaktorka zavolala znovu. Myslela si totiž, že jako patolog bude ideálním hostem do debaty o tom, zda je ekologičtější lidi kompostovat, nebo zpopelňovat. „Tak jsem pochopil, že jsem ji asi úplně nepřesvědčil.“

Ve skutečnosti dnes pitvy tvoří jen malou část jeho práce. Na jeho pracovišti každoročně stanoví diagnózu přibližně 24 tisícům pacientů, zatímco pitev provedou kolem stovky. Většina práce se odehrává u mikroskopu a stále častěji také při analýze DNA a různých molekulárních změn.

Od pitevny k personalizované medicíně

Patologie byla jedním z oborů, které položily základy moderní medicíny. Právě pitvy totiž před dvěma sty lety ukázaly, že nemoci nevznikají kvůli „špatným tělesným šťávám“, ale že mají konkrétní příčiny v jednotlivých orgánech.

Později se těžiště práce přesunulo od pitev k mikroskopii a biopsiím. Lékaři už nemuseli čekat na konec života pacienta – nemoc dokázali rozpoznat z malého vzorku tkáně odebraného během života.

Dnes se patologie posouvá ještě dál. Nestačí určit, že jde například o nádor prsu nebo plic. Patolog hledá konkrétní genetické změny, které onkologům umožní vybrat léčbu přesně pro daného pacienta. „Patolog dnes ví skoro všechno. Ale už není pozdě.“

Patologie někdy rozhoduje během patnácti minut

Ne vždy má patolog na svou práci dny nebo týdny, během některých operací přinese chirurg čerstvě odebraný vzorek přímo na patologii s jedinou otázkou: je to zhoubný nádor, nebo ne?

Vzorek se během několika minut zmrazí, připraví a patolog ho okamžitě hodnotí pod mikroskopem. Do patnácti minut musí chirurgovi odpovědět, aby věděl, jak rozsáhlý výkon má provést.

Je to jedna z nejstresovějších částí oboru. Profesor Zámečník přitom zdůraznil, že nejdůležitější vlastností dobrého patologa není sebevědomí, ale pokora.

„Když nevíš, řekni, že nevíš. Je lepší pacienta operovat dvakrát než mu zbytečně odstranit zdravý orgán.“

Když mikroskop zachrání život

Velkou část přednášky tvořily skutečné příběhy pacientů.

Jedním z prvních byl mladý muž s těžkou epilepsií. Léky nezabíraly a tehdejší medicína nabízela jen velmi malou naději. Lékaři se proto rozhodli pro tehdy odvážný krok – odstranit malé ložisko v mozku, které patologové označili za pravděpodobnou příčinu záchvatů.

Byl to úspěch. Pacient přestal mít epileptické záchvaty a operace zároveň vedla k objevu dosud nepopsaného typu mozkové léze, která dnes nese vlastní diagnostické označení.

Jiný příběh se týkal svalové dystrofie. Ještě před několika lety znamenala pro mnoho lidí nevyhnutelnou cestu na invalidní vozík a předčasnou smrt. Dnes už díky pochopení genetické podstaty onemocnění existuje cílená léčba, která dokáže průběh nemoci výrazně zpomalit.

Někdy zachrání život i pochybnost

Nejzajímavější příběh celé přednášky ale začal téměř banálně.

Mladý student profesora opakovaně přesvědčoval, že trpí svalovým onemocněním. Jediným výraznějším příznakem byly bolesti zad a mírně zvýšené laboratorní hodnoty. Biopsie byla prakticky normální.

Profesor Zámečník byl přesvědčený, že žádnou svalovou chorobu nemá.

Student se ale nevzdal. Nakonec přiměl lékaře doplnit ještě jedno velmi specifické enzymatické vyšetření. A ukázalo se, že měl pravdu.

Trpěl vzácnou Pompeho chorobou – dědičným metabolickým onemocněním, při němž se ve svalech hromadí glykogen. V jeho případě byla nemoc natolik mírná, že pod mikroskopem téměř nebyla vidět.

„Celou noc jsem pak znovu prohlížel jeho preparáty a zjistil jsem, že opravdu měl postižené jediné svalové vlákno z tisíců,“ přiznává profesor.

Právě tento případ podle něj změnil pohled celého týmu na nemoc. Do té doby ji spojovali hlavně s těžce nemocnými dětmi. Najednou se ukázalo, že existují i dospělí pacienti s velmi mírným průběhem, kteří léta netuší, že jsou nemocní.

Rakovina není jedna nemoc

Podobně se během posledních let změnil i pohled na nádorová onemocnění.

Profesor Zámečník se snaží studenty odnaučit používat před pacienty slovo rakovina. Ne proto, že by bylo nepřesné, ale protože v lidech okamžitě vyvolává představu smrti.

Ve skutečnosti jde o stovky různých nemocí s velmi rozdílnou prognózou.

Stejný nádor může mít u dvou pacientů zcela odlišné vlastnosti. Jeden bude reagovat na konkrétní biologickou léčbu, druhý nikoli. Právě proto dnes patologové zkoumají jednotlivé molekulární změny a pomáhají vybírat léčbu šitou na míru.

Velkým tématem současného výzkumu jsou také nádorové kmenové buňky. Ukazuje se, že právě ony často přežijí chemoterapii i ozařování a po čase dají vzniknout novému nádoru. Budoucnost léčby tak pravděpodobně nebude spočívat v agresivnější chemoterapii, ale v cíleném zásahu proti právě těmto buňkám.

Největší šanci stále dává prevence

Přes všechny technologické pokroky se jedna věc nemění: největší šanci na vyléčení stále dává včasný záchyt.

Profesor Zámečník připomněl, že mnoho lidí odkládá návštěvu lékaře ze strachu, aby se nepotvrdilo to nejhorší. Jenže právě tím si často výrazně zhorší prognózu.

Pokud je nádor zachycen v časném stadiu, bývá pravděpodobnost dlouhodobého přežití velmi vysoká. Když se ale objeví až ve chvíli, kdy už vytvořil metastázy, ani nejmodernější molekulární medicína často nedokáže zázraky.

Právě proto považuje za jednu z největších výzev současné medicíny nikoli vývoj dalších léků, ale lepší účast lidí ve screeningových programech a preventivních prohlídkách.

Ačkoliv tedy bývá patologie bývá spojována se smrtí, ve skutečnosti je stále častěji oborem, který pomáhá zachraňovat životy. Každý nový poznatek o tom, proč nemoc vzniká, může znamenat vznik nové léčby. To, co bylo ještě před několika lety neléčitelnou diagnózou, se dnes u některých pacientů mění v chronické nebo dokonce dobře zvládnutelné onemocnění.

Patolog se sice dívá na nemoci z bezprostřední blízkosti, ale ne proto, aby popsal jejich konec – proto, aby pomohl najít jejich řešení. Jak s úsměvem uzavřel profesor Zámečník: „Patologie zná i dobré konce.“

Původní přednášku najdete na http://mensa.click/1ox

Přednáška profesora Vladimíra Beneše na Mensa akademii nabídla pohled nejen na současnou neurochirurgii, ale také na limity našeho poznání.

Od hledání ve tmě k přesné navigaci

Přestože mozek používáme neustále, většinu jeho práce si vůbec neuvědomujeme. Řídí srdeční činnost, dýchání, hormonální rovnováhu, ukládání vzpomínek i nespočet automatických procesů. Zatímco vědomě vnímáme jen malou část jeho aktivit, na pozadí probíhají miliardy operací každou sekundu. Možná právě proto se kolem mozku stále drží tolik mýtů – například populární tvrzení, že využíváme jen deset procent jeho kapacity. Ve skutečnosti nikdo přesně neví, co by „sto procent využití mozku“ vůbec znamenalo. Víme pouze, že aktivita mozku je nesmírně rozsáhlá a že velká část jeho práce probíhá mimo naše vědomí.

Neurochirurgie přitom ještě před několika desítkami let připomínala práci průzkumníka bez mapy. Lékaři dokázali z neurologických příznaků odhadnout, kde v mozku se nachází problém, ale skutečnou situaci viděli až během operace. Zásadní zlom přinesly zobrazovací metody. Počítačová tomografie a magnetická rezonance umožnily poprvé nahlédnout do mozku s přesností, která byla dříve nemyslitelná. Dnešní neurochirurg často zná polohu nádoru nebo cévní výdutě na milimetry ještě předtím, než vezme do ruky skalpel.

Tento pokrok změnil i samotnou filozofii léčby. Zatímco dříve se reagovalo až na rozvinuté příznaky, dnes se mnoho problémů odhalí náhodně při vyšetřeních prováděných z úplně jiných důvodů. Lékaři tak mohou zasáhnout dříve, než dojde k nevratnému poškození nervové tkáně.

Ne každý nález je potřeba léčit

To ale paradoxně vede k jednomu z nejzajímavějších témat současné neurochirurgie: kdy nezasahovat? Díky moderním zobrazovacím metodám dnes lékaři nacházejí stále více nádorů, cévních výdutí a dalších odchylek, které by dříve zůstaly skryté. Ne každý nález však automaticky znamená nutnost operace. Mnohé z těchto změn pacientovi nikdy nezpůsobí vážné potíže, zatímco samotný chirurgický zákrok s sebou vždy nese určité riziko. Neurochirurg tak často nestojí před otázkou, zda je technicky schopen problém odstranit, ale zda tím pacientovi skutečně prospěje.

Mozek totiž prakticky neregeneruje. Co chirurg poškodí nebo co zničí nemoc, nelze jednoduše opravit. Beneš vzpomínal na britského neurochirurga Johna Garna, který prý říkal: „Operovat můžete naučit i opici. Ale nemůžete ji naučit, kdy neoperovat.“ A podobně jeho kanadský kolega zdůrazňoval zásadu: „Více je vždy možné udělat později. Méně už nikdy.“ Právě schopnost včas zastavit a nepodlehnout pokušení „udělat ještě něco navíc“ považuje za jednu z nejdůležitějších vlastností dobrého neurochirurga.

Dilema „zasáhnout, nebo nezasáhnout“ ilustruje příběhem ženy s nádorem sluchového nervu. Nádor jí byl diagnostikován už v roce 1997. Operace by tehdy znamenala reálné riziko poškození sluchu nebo mimiky, přičemž žena pracovala ve státní opeře. Lékaři proto zvolili neobvyklý postup: nedělat nic a nádor pouze sledovat. Rozhodnutí se ukázalo jako správné. Přibližně po patnácti letech byl nádor dokonce menší než při prvním vyšetření a pacientka si zachovala sluch v uchu, které bylo nádorem ohrožené. Mezitím navíc ohluchla na druhé ucho, takže právě zachování sluchu na původně postižené straně pro ni mělo zásadní význam.

Naopak ve druhém příkladu zmínil architekta, který po úspěšné operaci neměl žádný neurologický deficit a bez problémů prošel všemi standardními testy, přesto se už nedokázal vrátit ke své profesi. Jeho slovy „Všecko můžu, cokoliv. Jediný, co nemůžu, je narýsovat přímku.“ Pro většinu lidí by šlo o zanedbatelnou změnu, pro něj však znamenala zásadní omezení. Úspěch léčby tedy nelze měřit pouze tím, zda pacient přežil nebo zda dokáže samostatně fungovat, ale důležité je také to, zda si zachová schopnosti, které dávají smysl právě jeho životu.

Historie plná omylů a sny do budoucna

I když dnes o mozku víme nesrovnatelně více než předchozí generace, stále zůstáváme teprve na začátku jeho skutečného pochopení – a to, co dnes pokládáme za samozřejmé, mohou budoucí generace hodnotit zcela jinak. Ostatně v historii neurověd najdeme řadu takových postupů, které byly ve své době považovány za převratné a moderní, ale později se ukázaly jako slepá ulička. Snad nejznámějším příkladem je lobotomie – chirurgický zákrok, za který byla dokonce udělena Nobelova cena, ale který dnes považujeme za jeden z největších omylů moderní medicíny.

Jedním z velkých současných snů neurověd je schopnost nahradit poškozené nervové buňky novými. V minulých desetiletích se velké naděje vkládaly do transplantací nervové tkáně a později do kmenových buněk. Přestože výsledky na laboratorních zvířatech vypadaly slibně, realita se ukázala být mnohem složitější. Mozek není stavebnice, ve které stačí vyměnit poškozený díl. Každý neuron je součástí obrovské sítě spojů a informací. Nestačí tedy vytvořit novou buňku – je třeba ji správně zapojit mezi miliony dalších. Právě zde naráží současná věda na své limity.

Mnohem reálněji tak dnes působí jiná cesta: propojení mozku s elektronikou. Mozkové implantáty už dnes dokážou pomáhat pacientům s Parkinsonovou chorobou nebo některými typy chronické bolesti. Experimentální systémy umožňují ochrnutým lidem ovládat kurzor počítače, psát text nebo manipulovat robotickou rukou pouze pomocí myšlenek.

Vývoj v této oblasti urychlují moderní technologie, miniaturizace elektroniky i pokroky v umělé inteligenci. Přesto jsme stále teprve na začátku. Mezi jednoduchým ovládáním kurzoru a plnohodnotným propojením člověka s počítačem leží propast technických i biologických problémů.

Celou přednášku najdete na mensa.click/1ou

První stopa: rodinná Bible

Někdy začne pátrání po předcích velkým plánem. Jindy docela náhodou. V tomto případě se impulzem stalo vyklízení rodinné usedlosti po smrti babičky. Mezi dokumenty, fotografiemi a pozůstalostmi se objevila rodinná Bible, kterou dostali praprarodiče ke svatbě v roce 1878. Na jejím konci byly předtištěné stránky určené pro zapisování narození, sňatků a dalších rodinných událostí.

Takový nález je pro začínajícího genealoga malý poklad. Najednou se před člověkem otevře několik generací: jména, data, vazby, první obrysy příběhu. A s nimi i přirozená otázka: kdo byli ti lidé? Jak žili? Proč se jejich životy odvíjely právě takhle?

Právě tady rodokmen začíná být živým vyprávěním.

Začněte doma, ne v archivu

Nejlepší rada pro každého, kdo chce s genealogickým pátráním začít, zní překvapivě prostě: nechoďte hned do archivu. Nejdřív prohledejte vlastní domácnost.

Rodné, oddací a úmrtní listy, křestní listy, parte, pohlednice, dopisy, staré průkazky, vysvědčení, pasy, domovské listy, vojenské dokumenty, fotografie — to všechno může být důležitým zdrojem. I dokument se jménem, které vám v tu chvíli nic neříká, se může za půl roku ukázat jako klíčový.

Zvláštní hodnotu mívají staré rodné a křestní listy. Někdy obsahují mnohem víc informací než dnešní úřední dokumenty: nejen jména rodičů, ale i prarodičů, povolání, bydliště nebo náboženství. Řada takových listin se dochovala z období protektorátu, kdy lidé museli dokládat svůj původ. Z dnešního pohledu jde o bolestnou historickou souvislost, ale pro genealogii často mimořádně cenný zdroj.

Popisujte fotografie, dokud je čas

K rodinné historii patří i fotografie. Jenže právě u nich hrozí, že se nejrychleji promění v němé obrázky. Dokud žijí lidé, kteří poznají tváře na snímcích, je třeba se ptát — a psát.

Kdo je na fotografii? Kdy a kde vznikla? Jaký je mezi lidmi vztah? Stačí obyčejná tužka na zadní stranu snímku nebo pečlivý popis u digitální kopie. To, co je dnes samozřejmé, za jednu nebo dvě generace samozřejmé být nemusí.

Někdy se v rodinných pozůstalostech objeví i předměty, které by jiný člověk vyhodil: staré brýle, hodinky, průkazka, nebo dokonce prasklá žárovka pečlivě popsaná jako první žárovka, která v domě svítila od zavedení elektřiny. Právě takové drobnosti dokážou rodinnou historii zvláštně zhmotnit. Neříkají jen, kdy kdo žil, ale také co považoval za důležité.

Systém je nudný — dokud ho nepotřebujete

Jakmile člověk začne nacházet první dokumenty, je lákavé se rovnou ponořit do pátrání. Jenže velmi brzy se ukáže, že bez systému vznikne chaos.

Vyplatí se od začátku všechno skenovat nebo fotografovat, originály bezpečně uložit a dál pracovat hlavně s digitálními kopiemi. Stejně důležité je zapisovat si zdroje: odkud daná informace pochází, kdo ji poskytl, v jakém archivu nebo dokumentu byla nalezena. Po letech totiž mohou různé údaje začít odporovat jeden druhému — a bez znalosti zdroje se těžko rozhoduje, který je důvěryhodnější.

Neexistuje jediný správný způsob třídění. Někdo si složky řadí podle rodů, jiný podle míst, další podle typů dokumentů. Důležité je, aby systém dával smysl právě vám — a aby byl použitelný i za několik let.

Programy pomohou, ale nemyslí za vás

Pro zapisování rodokmenu dnes existuje řada programů a online služeb. V českém prostředí je velmi rozšířený MyHeritage, mimo jiné proto, že nabízí české prostředí a propojuje jednotlivé rodokmeny mezi sebou. Díky tomu může upozornit na shodu: například že předka, kterého jste právě zadali, už má ve svém stromu někdo jiný.

To může být velmi užitečné. Někdo jiný může vědět, kam se váš předek odstěhoval, kde zemřel nebo s kým měl další děti. Zároveň je ale třeba opatrnost. Online rodokmeny obsahují i chyby – a někdy velmi absurdní, jako že se třeba narodil potomek, když otci a matce byly čtyři roky. Program tedy může nabídnout shodu, ale genealog musí přemýšlet, porovnávat a ověřovat.

Kromě online verze existují i offline programy, například Family Tree Builder. Ty umožňují mít data uložená u sebe v počítači a sdílet je jen tehdy, když člověk sám chce. Další možností jsou služby jako FamilySearch nebo menší české genealogické programy.

Příbuzní jako živý archiv

Další velký zdroj informací představují příbuzní. A nemusí jít jen o ty, s nimiž je rodina v pravidelném kontaktu.

Návštěva tety, s níž se kvůli starým rodinným sporům dlouho nemluvilo, může skončit nejen hromadou nových fotografií, ale i nečekaným obnovením vztahů. Staré křivdy často patřily generaci rodičů, zatímco další generace už k nim nemusí mít žádný důvod. Genealogie tak někdy nepomáhá jen rekonstruovat minulost, ale i znovu propojovat přítomnost.

Zajímavé mohou být i kontakty na vzdálené příbuzné, o nichž člověk dosud nevěděl. Když se v matrice objeví rodný dům předka a v katastru nemovitostí u stejného domu dodnes figuruje člověk se stejným příjmením, je to stopa, která stojí za dopis. Někdy vede až k návštěvě domu, odkud rod kdysi vyšel.

Hřbitovy, náhrobky a vzkazy do minulosti

Genealogické pátrání nevede jen do archivů a obýváků příbuzných, ale také na hřbitovy. Náhrobky mohou potvrdit data, ukázat rodinné vazby nebo napovědět, kdo se o hrob stále stará. Starší nápisy bývají někdy překvapivě výmluvné a dokážou naznačit povolání, společenské postavení i vztahy v rodině.

Když není jasné, kdo hrob spravuje, může pomoci hřbitovní správa. Někdy kontakt na majitele hrobu předá, jindy alespoň zprostředkuje zprávu. Existují také databáze digitalizovaných hřbitovů, například BillionGraves, kde dobrovolníci fotografují a přepisují náhrobky. I hřbitov tak může být místem, kde se rodinný příběh posune o kus dál.

Matriky: hlavní genealogický zdroj

Dříve bylo nutné jezdit do archivů osobně. Dnes je velká část matrik digitalizovaná a dostupná z domova. To je obrovská výhoda, ale neznamená to, že jde všechno samo.

Je potřeba vědět, pod jakou faru daná obec patřila, v jakém období a pro jaké vyznání se matrika vedla. Hranice farností se nemusí krýt s dnešními kraji ani okresy a některé vesnice mohou být v různých obdobích vedené jinde. Katolíci, evangelíci nebo židé měli navíc často samostatné knihy.

Matriky však umí odměnit trpělivost. Zápis narození může obsahovat jména rodičů a prarodičů, povolání, místo původu, jméno porodní báby nebo kmotrů. V poznámce na okraji se někdy objeví pozdější sňatek — a tím i další stopa, kde hledat dál.

Zpočátku vypadají staré zápisy jako nerozluštitelný hlavolam. Časem se ale člověk naučí číst strukturu záznamu: kde hledat ženicha, nevěstu, rodiče, svědky, věk nebo místo původu. Pomoci mohou genealogická fóra, facebookové skupiny nebo lidé zkušenější ve čtení kurentu a starších písem.

Noviny někdy řeknou víc než matrika

Matrika sdělí, že se někdo narodil, oženil nebo zemřel. Ale často neřekne, jak se to stalo.

Právě tady mohou pomoci digitální knihovny. Staré noviny a časopisy obsahují obrovské množství drobných zpráv, které dnes působí skoro neuvěřitelně podrobně. Stačí zadat jméno předka a mezi mnoha falešnými stopami se někdy objeví skutečný příběh.

Z matriky se člověk může dozvědět, že předek zemřel „rozdrcen“. Z novin pak zjistí, že pracoval na dráze, zaklínila se mu noha mezi koleje a přejel ho vlak. Najednou před sebou nemáme jen záznam o úmrtí, ale konkrétní lidskou tragédii: muže, který po sobě zanechal děti a těhotnou manželku. A právě takové momenty mění genealogii z evidence na vyprávění.

Rodokmen jako rodinný příběh

Po určité době přestanou stačit jména a data. Člověk začne hledat souvislosti: proč se někdo oženil právě tehdy, proč se odstěhoval, proč se rodina rozpadla, proč se některé historky vyprávěly, a jiné zamlčovaly.

Rodinné příběhy mohou být dojemné, úsměvné i temné. Nešťastné manželství, nevěra, sebevražda, rychlý druhý sňatek, děti, které bylo třeba dovychovat — to všechno do rodinných dějin patří stejně jako svatby, statky a řemesla. Genealogie není vždy uhlazená kronika. Často je to směs krásy, bolesti, náhody a velmi praktických životních rozhodnutí.

O to cennější je pak možnost zjištěné informace sdílet. Rodokmen může mít podobu knihy, plakátu, obrazu, graficky zpracované rodové linie nebo dárku k narozeninám. Když se k datům přidají fotografie, vzpomínky a drobné příběhy, vznikne něco, co dokážou vnímat i děti nebo příbuzní, kteří by se v obyčejné tabulce rychle ztratili.

Genetická genealogie: když archiv končí

Klasické genealogické pátrání má své hranice. U nešlechtických rodů se většinou dostaneme nejdál do 17. století, někdy o něco dál, často ale ne. Starší matriky prostě neexistují nebo se nedochovaly.

Tam, kde končí papírové prameny, může začít genetická genealogie. Test DNA dokáže ukázat vzdálenější původ, příbuzenské shody nebo migrační linie předků. Základní testy dnes už nejsou finančně nedostupné a provádějí se jednoduše stěrem z ústní sliznice.

Je ale dobré vědět, co od nich čekat. U většiny lidí z Česka výsledek obvykle potvrdí středoevropský mix, nikoli dramatické odhalení. Zajímavější mohou být konkrétní genetické shody s dalšími testovanými osobami nebo specializované testy sledující mužskou či ženskou linii.

A je tu ještě jedno varování: genetická genealogie může odhalit i věci, které rodina netušila nebo tušit nechtěla. Nečekané příbuzenství, nevlastního otce, utajenou adopci… Kdo se do ní pustí, měl by být připraven i na tuto možnost.

Hledání, které nekončí

Tvorba rodokmenu není úkol, který se jednou dokončí a odškrtne. Spíš je to dlouhodobé putování po stopách lidí, jejichž životy se propsaly do našeho vlastního, i když o nich často víme jen velmi málo.

Začít se dá jednoduše: prohlédnout staré krabice, popsat fotografie, zeptat se příbuzných, zapsat si první jména. Pak přijdou matriky, archivy, noviny, hřbitovy, databáze, možná i genetické testy. A někde mezi tím se z rodokmenu stane něco víc než seznam předků. Stane se z něj rodinná paměť. A ta má cenu právě proto, že ji nikdo jiný nezachrání za nás.

Záznam původní přednášky najdete ZDE.

Bolest jako varovný signál

Bolest je jednou z nejzákladnějších lidských zkušeností. Zároveň je ale zvláštní tím, že ji nelze jednoduše změřit. Když pacient řekne, že ho něco bolí, lékař nemá k dispozici žádný spolehlivý přístroj, který by jeho prožitek objektivně přečetl. Musí mu věřit.

Právě to dělá z bolesti nejen medicínský, ale i velmi lidský problém. Každý ji vnímá trochu jinak, každý ji snáší jinak a stejný údaj na pomyslné škále od jedné do deseti může u různých lidí znamenat něco úplně jiného.

Bolest začíná v místě poškození. Může jít o poranění kůže, působení horka či chladu, ale také o potíže vycházející z vnitřních orgánů. Poškozená tkáň začne uvolňovat různé chemické látky, takzvané mediátory, které předávají informaci o tom, že v těle došlo k problému.

Mezi důležité hráče patří prostaglandiny. Ty působí na nervová zakončení a spouštějí signál, který putuje přes míchu do mozku. Tam se bolest nejen registruje, ale také prožívá. Nejde tedy jen o „technický“ vjem. Bolest je propojená i s emocemi, a proto ji nevnímáme neutrálně, ale jako něco nepříjemného, čeho se chceme zbavit.

Z evolučního hlediska je to výhoda. Organismus, který uměl rozpoznat nebezpečí a včas reagovat, měl větší šanci přežít.

Od magických mastí k prvním receptům

Bolest a nemoc se objevují už v nejstarších písemných památkách. Ve starověkých civilizacích se ale často nevysvětlovaly biologicky, nýbrž nábožensky: jako trest, prokletí nebo zásah vyšších sil. Tomu odpovídala i léčba.

Například egyptský Ebersův papyrus, jeden z nejznámějších starověkých lékařských textů, obsahuje množství receptů na zažehnání nejrůznějších potíží včetně bolesti. Směsi, které doporučuje, dnes působí až bizarně: například kosti z mečouna, mast z ústřice nebo semena dnes již vyhynulého stromu, vaření, roztírání, přikládání. Přesto šlo o důležitý krok — snahu bolest nějak systematicky uchopit a tlumit.

Zásadní posun přineslo až řecké prostředí a s ním Hippokratés. Ten odsunul stranou božské zásahy a zdůraznil pozorování, zkušenost a rozum. Neznamená to, že by tehdejší medicína byla v moderním smyslu vědecká, ale právě tady začíná tradice, ze které později vyroste medicína založená na důkazech.

Vrba: pradávný předchůdce aspirinu

Jedním z nejstarších prostředků proti bolesti byla vrba. Odvary z její kůry se používaly po staletí při horečce, zánětech i bolestech. Dlouho šlo prostě o přírodní prostředek, jeden z mnoha. Teprve novověká chemie z něj udělala něco, co už se podobalo skutečnému léku v dnešním smyslu – a stalo se jednou z nejslavnějších tablet v dějinách.

Na začátku 19. století se podařilo z vrby izolovat salicin, později se objevila kyselina salicylová. To byl důležitý zlom: účinnou látku už nebylo nutné jen pracně získávat z obrovského množství rostlinného materiálu, ale bylo možné ji vyrábět i chemicky. Jenže kyselina salicylová měla zásadní nevýhodu. Byla velmi dráždivá pro žaludek a trávicí trakt. Pomáhala proti bolesti, ale zároveň mohla způsobit další potíže.

Řešení přišlo v podobě acetylsalicylové kyseliny, známé jako aspirin. Ten se stal doslova zázračným lékem své doby a dlouho byl používán téměř na všechno: bolesti hlavy, zubů, zad, horečky i revmatické potíže. Až čas ukázal, že ani tato „zázračná“ tableta není bezproblémová. I aspirin může dráždit žaludek, a navíc ovlivňuje srážlivost krve. Dnes se proto často používá spíše v jiné roli — například jako lék snižující riziko tvorby krevních sraženin.

Jak přišel na scénu ibuprofen

Farmaceutický výzkum se ale nezastavil. Cílem bylo najít látku, která bude účinnější a přitom bezpečnější. A tak se postupně objevily další skupiny léků.

Velkým mezníkem byl ibuprofen, jeden z typických zástupců nesteroidních antirevmatik. Jeho účinek spočívá v tom, že zasahuje do zánětlivých procesů a brání tvorbě prostaglandinů. Když těchto mediátorů ubude, bolestivý signál se oslabí už na samém začátku, ještě než se přenese dál do nervového systému.

Právě proto ibuprofen dobře funguje tam, kde je bolest spojená se zánětem — například u úrazů, bolestí zubů nebo některých typů bolestí pohybového aparátu. Oproti starším lékům představoval výrazný pokrok a rychle se stal jedním z nejběžnějších prostředků proti bolesti.

Ani tady však nejde o dokonalý lék. Jednorázové použití při běžné bolesti je přitom něco úplně jiného než pravidelné a dlouhodobé polykání tablet – dlouhodobé užívání ibuprofenu může zatěžovat ledviny a problémy může působit i lidem se žaludečními vředy nebo citlivým trávením. To je ostatně opakující se motiv celých dějin analgetik: téměř každý nový lék se zpočátku tváří jako lepší řešení — a teprve čas ukáže, jaké má slabiny.

Paracetamol: známý lék s nečekanou minulostí

Další důležitou kapitolou je paracetamol. Dnes patří k nejrozšířenějším lékům proti bolesti a horečce, ale jeho cesta do praxe byla překvapivě dlouhá.

Už v 19. století vznikaly různé syntetické látky, které měly tlumit horečku a bolest. Některé se ukázaly jako účinné, ale měly vážné nežádoucí účinky – například jedna z látek, fenacetin, se používala velmi dlouho, než se přišlo na to, že může přispívat ke vzniku nádorů.

Paracetamol byl známý už dříve, ale na čas skončil stranou – věřilo se, že jako vedlejší účinek způsobuje methemoglobinémii a související tkáňovou hypoxii. Teprve další výzkum po více než 50 letech ukázal, že při správném použití může být bezpečný a účinný. V mnoha domácnostech se tak stal samozřejmostí a dnes ho známe například pod obchodními názvy jako Paralen nebo v angloamerickém prostředí jako Tylenol.

Záludnost paracetamolu spočívá v tom, že při běžném dávkování je velmi užitečný, ale při předávkování může těžce poškodit játra. A právě to z něj dělá jeden z nejnebezpečnějších „obyčejných“ léků v domácí lékárničce.

Opiáty: od makového mléka k heroinu

Zcela odlišnou skupinu tvoří opiáty. Ty lidstvo zná už tisíce let a jejich původ je v opiu, tedy v zaschlé šťávě z nezralých makovic. Opiové přípravky se používaly ve starověku, ve středověku i v novověku a po staletí patřily k hlavním prostředkům proti silné bolesti.

Na rozdíl od ibuprofenu nebo aspirinu nepůsobí hlavně v místě poškození tkáně, ale zasahují do přenosu bolesti v nervovém systému. Signál sice vznikne, ale dál se nepřenese tak, jak by měl. Proto dokážou tlumit velmi silnou bolest — a proto jsou v medicíně stále nenahraditelné.

Jenže právě tady se otevírá i jejich nejtemnější stránka. Účinnost je vykoupena vysokým rizikem vzniku závislosti. Historie opiátů je plná pokusů vyvinout látku, která bude „silná, ale bezpečná“. A právě tady se zrodil i jeden z největších farmaceutických omylů.

Heroin jako zázračný lék

Když byl z morfinu připraven diacetylmorfin, zdálo se, že medicína našla něco výjimečného. Nová látka byla uváděna jako skvělý prostředek, dokonce i proti kašli. Dnes ji známe pod jménem heroin.

To, co mělo být triumfem farmacie, se rychle změnilo v odstrašující příklad. Heroin se ukázal jako mimořádně návykový a jeho důsledky byly natolik ničivé, že se z něj stal symbol selhání víry v „dokonalý“ lék. V tom je jeho příběh vlastně poučný i dnes: farmaceutický pokrok není přímka vedoucí stále vzhůru. Občas vede i přes velmi bolestivé omyly.

Dějiny bolesti nejsou jen dějinami medicíny

Přednáška připomněla i širší rozměr celého tématu. Opiáty nejsou jen kapitolou z dějin lékařství, ale i z dějin obchodu a politiky. Příkladem jsou opiové války v Číně, kde se z léčivé látky stala komodita s obrovskými ekonomickými a společenskými dopady.

To je dobré připomenutí, že léčba bolesti nikdy neexistuje ve vakuu. Vždycky je propojená s dobovým poznáním, ekonomikou, výrobou, marketingem i kulturou užívání léků. To, co považujeme za běžné a normální dnes, může za pár desetiletí působit stejně zvláštně jako staroegyptská mast z papyru.

Když lék pomáhá — a zároveň ohrožuje

V závěrečné části přednášky Ngoc-Hung Hoang přešel od historie ke klinické praxi. Na konkrétním případu mladé sedmnáctileté pacientky ukázal, že běžné léky proti bolesti mohou být v nesprávném množství životu nebezpečné. Pacientka požila velké množství paralenu, následovaly bolesti břicha, zvracení a akutní příjem do nemocnice – který po zásahu lékařů a medikaci skončil sice na jednotce intenzivní péče, ale ne fatálně.

Mezi lékem a jedem je velmi tenká hranice. Rozhodující je dávka. To, co při správném použití pomáhá, může při předávkování způsobit život ohrožující stav. U paracetamolu je nebezpečné právě poškození jater. Existuje sice léčba, která může účinek toxických metabolitů zvrátit nebo omezit, ale čas hraje zásadní roli.

Růžová tabletka není samozřejmost

Možná právě to bylo hlavním poselstvím celé přednášky. Léky proti bolesti jsou obrovským přínosem moderní medicíny. Díky nim nemusíme snášet utrpení, které bylo pro předchozí generace samozřejmostí. Zároveň ale platí, že žádný z nich není dokonalý.

Aspirin může dráždit žaludek a ovlivňuje srážlivost krve. Ibuprofen není ideální pro ledviny ani pro pacienty se žaludečními potížemi. Paracetamol může při předávkování těžce poškodit játra. Opiáty jsou nenahraditelné u silné bolesti, ale nesou s sebou riziko závislosti.

Příběh léků proti bolesti je vlastně příběhem neustálého hledání kompromisu. Chceme něco, co bude účinné, rychlé, bezpečné a bez vedlejších účinků. Jenže takový ideální lék zatím neexistuje.

Ke každé běžné tabletě proti bolesti je ale potřeba přistupovat s respektem. Není to jen banální drobnost z domácí lékárničky. Je za ní tisíciletý příběh lidské snahy přemoci bolest — a také dlouhá řada omylů, slepých cest i draze zaplacených zkušeností.

Záznam přednášky najdete ZDE.

Cestopis není dovolená s kamerou

Ta představa zní lákavě: „Jedeme na dovolenou, tam něco natočíme a vznikne z toho díl cestopisu.“ Jenže jedna epizoda půlhodinového cestopisu může znamenat i čtvrt roku přípravy – rešerše, dramaturgie, plán, kontakty, logistika, povolení, bezpečnost, lokace, domluvení témat a situací, které se budou točit. „Než vezmu kameru do ruky, musím vědět, co tam hledám,“ říká Bělohradský. „Je to jako s fotografií. Než uděláte fotku, měli byste vědět, co chcete vyfotit.“

Teprve na takovém základě může vzniknout dokument, který není jen sestřihem hezkých záběrů, ale má příběh a rytmus. A hlavně po něm divák ví víc než předtím.

Proč vůbec točit: motivace jako základ

U dokumentu se vyplatí položit si otázku, která zní jednoduše, a přitom je zcela klíčová: Proč daný projekt dělám? Nejen proto, že „se uživí“ nebo že se to hodí do vysílání, ale co navíc má cesta přinést. Cestopis může motivovat k poznávání světa – anebo paradoxně posílit vztah k domovu. Oba výsledky dávají smysl. Čím víc člověk vidí země, kde život komplikují diktatury, chudoba nebo nestabilita, tím jasněji si uvědomí, jaké výhody má i obyčejné „normální“ fungování.

Malý štáb jako tajná zbraň

Televizní dokument se dá dělat různě: s velkým týmem, karavany, flotilou aut a několika kamerami… anebo v minimalistické verzi. Malý štáb přitom má jednu zásadní výhodu – dostane se blíž k lidem.

Velké produkce jsou často z logistických i kulturních důvodů nucené točit z dálky. Nejen kvůli pravidlům, ale i proto, že už sama jejich přítomnost vytváří bariéru. Naopak malý tým působí civilněji, méně ruší a někdy se díky tomu dostane k situacím, které jsou pro diváka nejcennější: autentické momenty, důvěra, pozvání, otevřené rozhovory.

Bělohradský popisuje například zkušenost z Váránasí. Zatímco stodvacetičlenný zahraniční tým s Morganem Freemanem točil gháty jen z dálky („bohužel se tam nesmí“), malý český štáb se na pozvání místní komunity dostal přímo mezi obřady.

Je to ovšem vykoupené tím, že v malém týmu musí každý dělat skoro všechno. Kameraman je zároveň zvukař, produkční, řidič, někdy i maskér a pomocník průvodce. A po nocích občas žehlí košile.

Správný průvodce: hlavně uvěřitelný

Průvodce v cestopise není jen někdo, kdo stojí v záběru. Je to nástroj vyprávění. Divák skrze něj čte zemi, filtruje informace a prožívá emoce.

Existují dva funkční přístupy:

• průvodce je zkušený, vede diváka jistě a s přehledem,
• průvodce se učí cestovat „před kamerou“ – a divák sleduje jeho proměnu.

Druhá varianta může být velmi účinná, pokud je upřímná. Když se člověk ze střední Evropy ocitne v prostředí, které nechápe, a přizná obavy, odpor nebo zmatek, paradoxně to zvyšuje důvěru. Divák mu věří, protože nejde o pózu. A když se ten samý člověk během série promění v někoho, kdo chce ochutnávat, zkoušet a chápat souvislosti, vzniká skutečný příběh.

Bez znalosti země to nejde

Dobrá epizoda nevzniká z prvního dojmu. Tvůrci, kteří chtějí jít hlouběji než na úroveň „památky–pláž–trh“, si vybírají lidi, kteří danou oblast znají, mluví místním jazykem a nejsou v zemi poprvé. Jinak film skončí u náhodných scén bez výpovědi.

Cestopis si má umět položit klíčovou otázku: Co to říká o téhle zemi a lidech v ní?
Nestačí natočit hezké surfování na Bali, pokud na vlnách jezdí převážně turisté. Hezký obraz ještě není sdělení.

Nepředvídatelnost jako součást žánru

Natáčení dokumentu je vždycky trochu hazard — a v cestopisu to platí dvojnásob. Jednou do toho vstoupí politika, jindy počasí, jindy místní pravidla. A někdy globální krize.

Pandemie ukázala, jak rychle se může situace obrátit: tým může odjíždět do země, kde je klid, a po pár týdnech z ní odletět v okamžiku, kdy propuká katastrofa. K tomu přidejte falešně pozitivní testy, místní „hru na peníze“ a nutnost během hodin rozhodovat, jestli jde o reálné nebezpečí. Producent v takových chvílích neřeší estetiku záběru, ale bezpečnost lidí.

Stoprocentní zdravotní zajištění v terénu neexistuje. Dá se pracovat s tím, co je rozumné: pojištění, kontakt na lékaře, základní vybavení, antibiotika, vlastní jehly a injekce, aby je štáb nemusel odebírat z místních zdrojů, a zkušenosti z předchozích cest. Zbytek pak je někdy o život, někdy o dlouhou rekonvalescenci a někdy si vyžádá improvizaci, kterou by člověk doma ani nepovažoval za možnou.

A vedle toho platí překvapivě jednoduchá věc: nejlepší jazyk na světě je úsměv. I v situacích, které vypadají opravdu špatně.

Pro koho se točí: český nebo světový trh

Každý dokument musí vědět, komu se nabízí. V českém prostředí je zásadní rozdíl mezi projektem pro komerční televizní slot a projektem pro veřejnoprávní, edukativnější platformu.

U mezinárodního trhu navíc vstupuje do hry obchodní realita. Třeba průvodce v obraze je často problém – pokud mluví česky, pro mnohé zahraniční stanice je to hůř prodejné. Lépe funguje voiceover (komentář mimo obraz), který se dá snadno přepsat a nadabovat do jakéhokoli jazyka. Zní to tvrdě, ale je to jeden z důvodů, proč se formát v zahraničí staví jinak než doma.

Cestopis, který má sílu, tedy nevzniká jen z exotiky. Vzniká kombinací tří věcí – jasné představy, proč jedu a co chci vyprávět, poctivé přípravy a znalosti země, a konečně upřímného lidského prožitku. Není o tom, jak „to bylo krásné“. Je o tom, co cesta udělá s člověkem. Bělohorský závěrem zmiňuje „pravidlo Indie“ – pokud člověk nepřijme místní způsob života a zůstane jen evropským soudcem nepořádku, krav a davů, bude trpět. Když vše ale přijme s pokorou, začne ho to obohacovat – a přesně o tohle v cestopise jde.

Záznam přednášky najdete ZDE.