Dnes studuje gymnázium, má za sebou několik vědeckých stáží a letos strávila měsíc na Helsinské univerzitě v laboratoři medicinální chemie. Na Mensa akademii ale nepřijela vyprávět příběh zázračného dítěte, které od malička vědělo, že bude vědkyní. Její vyprávění bylo zajímavé právě tím, že začalo úplně jinak: čtyřkou z chemie.

Soňa sama sebe dlouho považovala spíš za humanitně založeného člověka. Chemie jí ve škole příliš nešla a špatná známka rozhodně nevypadala jako vstupenka do světa výzkumu. Zlom přišel až v roce 2023, kdy se na jednom semináři setkala s českou vědkyní Alžbětou Resnerovou. Ta jí předala jednoduchou, ale důležitou myšlenku: špatná známka ještě neznamená, že člověk něco nedokáže.

Díky tomu získala svou první stáž. A jak dnes sama přiznává, zdaleka netušila všechno, co by se „mělo“ tušit. S nadsázkou vzpomínala, že tehdy pořádně nevěděla ani to, co je plasmid. Právě první zkušenost ji ale posunula k dalším kurzům, workshopům a nakonec k opravdovému výzkumu.

Cesta do Finska začala překvapivě obyčejně: na LinkedInu. Soňa tam narazila na českou vědkyni Manuelu Voráčovou, která působí na Helsinské univerzitě, a zaujala ji natolik, že jí napsala. Ne s požadavkem na práci, ale se skutečným zájmem o její výzkum. Odpověď zněla: pokud to myslí vážně, ať napíše děkanovi, pošle životopis a motivační dopis.

Udělala to. A uspěla.

Na Vánoce jí přišel e-mail potvrzující, že ji univerzita přijímá na stáž. Následovala méně romantická část příběhu: sehnat peníze na měsíční pobyt v zahraničí. Nakonec zjistila, že i středoškoláci mohou za určitých okolností využít program Erasmus na vysoké škole, a stala se první českou středoškolačkou, která tuto možnost využila pro výzkumnou stáž. Současně oslovovala nadace i instituce podporující mladé vědce. Některé nabídky sice přišly až ve chvíli, kdy už měla financování vyřešené, ale i díky férovému jednání jí otevřely další kontakty a příležitosti.

Ve Finsku nešlo o exkurzi. Soňa měla vlastní pracovní místo, laboratorní vybavení a konkrétní výzkumný úkol. Pracovala na projektu zaměřeném na enzymy zvané karbonické anhydrázy IX a XII, které mohou pomáhat nádorovým buňkám přežívat. Úkolem výzkumníků je hledat látky, které činnost těchto enzymů dokážou zablokovat.

Sama Soňa to vysvětlovala obrazně: enzym si lze představit jako postavičku Pac-Mana. Dokud má otevřenou pusu, může „pracovat“. Když se mu do správného místa vloží inhibitor, jako by se mu pusa zablokovala – a jeho aktivita se zastaví.

Na finské vědě ji nezaujala jen laboratoř, ale i prostředí. Mluvila o lepším prostoru, vybavení a financování, ale také o větší podpoře žen ve vědě a o podmínkách, které vědcům a vědkyním umožňují lépe sladit výzkum s osobním životem.

Druhá část přednášky se věnovala myšlenkovým mapám. Soňa je představila jako nástroj, který pomáhá vidět souvislosti tam, kde lineární poznámky často selhávají. Zajímavá byla i její rada zkusit se na problém podívat očima někoho úplně jiného – třeba člověka ze středověku, maminky nebo popeláře. Ne proto, že by měli správnou odpověď, ale proto, že nás donutí položit si otázky, které by nás samotné nenapadly.

Nejsilnější sdělení přednášky ale leželo jinde. Člověk nemusí být od dětství génius, mít samé jedničky ani přesně vědět, kam směřuje. Někdy stačí být zvědavý, zkusit věc, která vypadá trochu děsivě, a napsat e-mail, u kterého vlastně čekáte, že na něj nikdo neodpoví.

Jedna čtyřka z chemie ještě rozhodně nemusí znamenat konec vědecké kariéry. Možná právě naopak.

Původní přednášku najdete ZDE.

První krok: Operace s robotem

„Dnes se na chvíli můžete stát chirurgem!“ oznámil nám jeden z lékařů, když nás dovedl k modernímu robotickému simulátoru. Všichni, rozzáření a natěšení, jsme se nemohli dočkat, až na nás přijde řada. Tento robot nebyl žádný obyčejný pomocník, jednalo se přímo o chirurgický systém da Vinci, který je velmi šetrný vůči pacientům díky jeho minimálně invazivnímu chirurgickému přístupu.

Každý z nás dostal šanci sednout si jak k simulátoru robota, tak i k tomu reálnému, respektive jeho ovládání. 

Představte si, že místo skalpelu používáte joystick a na obrazovce se vám zobrazuje detailní zranění, které je potřeba opravit pomocí milimetrových nástrojů které právě vy ovládáte pouze palcem a prostředníčkem. I když to nebyla skutečná operace, pocit zodpovědnosti a koncentrace byl na místě.

Druhý krok: Šití ran – staré dobré ruční dovednosti

Po zábavě s robotem přišla na řadu část, kde jsme si sáhli na skutečné šití. Nejednalo se o obyčejné šití trička, ale o zašívání různých druhů ran. Ukázali nám několik typů stehů, od jednoduchých až po ty složitější, a každý z nás měl možnost si vše na umělé kůži vyzkoušet. 

Nejen, že jsme se dozvěděli, jaké jsou rozdíly mezi různými typy stehů (pro hluboké rány nebo pro ty povrchové), ale také jsme si vyzkoušeli, jakou roli v tomto procesu hrají i nervy, preciznost, čas a dobré oči. 

Věřím, že pokud si v budoucnu zvolím povolání lékařky, budu také moci pracovat s takovouto moderní technikou. Byla to rozhodně zkušenost k nezaplacení.

Ema Šmerdová, studentka septimy