„Ta elektrárna vyrobí dostatek elektřiny i pro největší město v kraji,“ zívl znuděně Martelis a vyhlédl z okna. Projížděli jsme venkovem, kupé vozu se příjemně pohupovalo a stromořadí kolem cesty ubíhalo nebývalou rychlostí.

 „Slyšel jsem, že má výšku čtyřicet metrů, je to pravda? Tomu se mi nechce věřit,“ přiznal jsem.

„Ale je to tak,“ odpověděl Martelis. „Pracujeme na tom s USA. Používáme nejmodernější technologie a výrobní postupy, už jsme téměř u konce.“

„Aha,“ zamumlal jsem a poznačil si pár řádek do pageru. Pak jsem se pohodlně opřel o polstrované opěradlo. Celý interiér vozu byl vyrobený z tmavého dřeva, Martelis, průmyslník z hlavního města a jeden z nejbohatších mužů v zemi, seděl proti mně a i při jízdě se opíral o svou hůl s pozlacenou rukojetí.

„Tohle kupé muselo stát majlant,“ začal jsem znovu rozhovor. Martelis mi stále dlužil vysvětlení, proč mě vzal s sebou. Jsem jenom řadový inženýr jedné malé firmy zaměřené na stavbu osvětlení. Nevěděl jsem, jestli mi chce nabídnout práci nebo se jen pochlubit svým novým vynálezem. Ale to druhé nedávalo žádný smysl…

Průmyslník si prohrábl šedivou bradku, jeho černé oči nebyly o nic přívětivější než dřív. „To ano,“ řekl. „Stálo mě balík akcií, pane Severasi. Ale takové pohodlí nemá nikdo. Ani tolik koní.“

Měl pravdu, krajina za oknem přímo letěla. Už se před námi otvíral výhled na kopec, důl zakousnutý do jeho paty a něco zvláštního na jeho vrcholu…

Martelis zvedl hůl v pravici směrem, kterým jsem se díval, a s pýchou v hlase oznámil:  „To je má elektrárna!“

Vystoupil jsem z vozu do kaluže, v níž plavalo podzimní listí. Obloha se zatáhla těžkými mraky a hladinu louže zčeřila první kapka.

Martelis vystoupil na druhé straně a nejprve ukázal dolů do lomu. Stáli jsem na vrcholu dvacetimetrového srázu a pod námi se v blátě pachtily při práci s dřevem stovky dělníků v povědomých červených montérkách s nápisem United Slave Administration property na zádech.

Skoro mi klesla čelist.

„Najal jsem si na tu práci čtyři sta otroků, pane Severasi,“ řekl Martelis.

Otroci se na širokém prostranství hemžili jako mravenci, neustále něco přenášeli a někteří z nich řezali kmeny podivnými zubatými stroji poháněnými vodou. „Stavějí největší elektrárnu, jakou kdy spatřil svět,“ dokončil magnát a nadmul se pýchou. „Mou elektrárnu…“

Z lomu vedla klikatá cesta až na vrchol kopce, kam proud dělníků skládal dřevěné trámy a stavěl z nich vysokou věž zakončenou čtyřmi obrovskými listy.

Než jsem se stačil zeptat na účel těch vrtulí, zafrkal za mnou kůň a celé dvanáctispřežení i s Martelisovým vozem odfrčelo pryč. V životě jsem neviděl více koní pohromadě, ani vůz opatřený pogumovanými koly, tajemstvím naší hladké jízdy…

Vytáhl jsem z kapsy pager, otočil v něm stránku a začal do něj tužkou obkreslovat stavbu na kopci.

„Už tušíte, jaký je její princip, pane Severasi?“ zeptal se Martelis téměř rozmarně.

„Myslím, že ano,“ řekl jsem. Napadlo mě to už ve chvíli, kdy se k dešti přidal studený vichr. „Chcete využít energie větru.“

Můj průvodce se poprvé usmál. „Říkali mi, že jste nejchytřejší člověk v oboru, pane Severasi…“

Jako na pokyn se listy elektrárny začaly zvolna otáčet. Přitom srazily k zemi několik otroků, ale jejich výkřikům nevěnoval Martelis žádnou pozornost. Mrtvoly uklidí dozorci a USA dodá novou pracovní sílu. „Následujte mě, prosím,“ řekl jen a pokynul mi směrem k cestě obcházející kopec.

Ze zatáčky se před námi vynořila nížina s největším městem oblasti. Stmívalo se a stovka zděných domků na široké ulici se nořila do tmy, kterou se marně snažilo prozářit několik petrolejových lamp, patentů naší firmy.

„Žijeme v sedmadvacátém století, pane Severasi,“ řekl zvolna Martelis a opřel se o svou hůl. „A pokrok se nedá zastavit. Toto století se stane věkem elektřiny! Vím to, protože ji sám vyrobím. A vy mi v tom pomůžete. Vymyslíte způsob, jak dovést elektřinu z elektrárny do města.“

Srdce se mi rozbušilo. Už jsem o tom kdysi přemýšlel, a dokonce nalezl jisté řešení. Jenže…

„Budu potřebovat kovy, pane,“ řekl jsem tiše. „Železo. Nebo měď.“

Martelisův výraz se poprvé změnil. „Na Zemi nejsou žádné kovy, to byste měl vědět, pane Severasi!“ řekl popuzeně. „Já sám jsem jednou viděl celý kilogram železa, v Akademii věd! Hlídala ho armáda ! Najděte nějaký jiný materiál. Dřevo. Nebo něco jiného. Zkrátka cokoli!“

„Dřevo nevede elektrický proud,“ namítl jsem. „Ani jiný nekovový materiál. Naše laboratoř neobjevila za dvacet let ani jednu látku, která by byla vodivá a přitom nebyla kovem.“

„Nesmysl! Nehledali jste dost důkladně!“ 

„Jako dítě jsem četl knihu, pane,“ nedal jsem se. „A v ní se to kovy jenom hemžilo…“

Martelis jen máchl paží do vzduchu. „To musel být jeden z těch blábolů, utopistických vědecko-fantastických románů dvacátého století! Jenom si vymýšleli! Kovy prostě nejsou, pane Severasi. To ví každé malé dítě!“

Horlivě jsem přikývl s očima přilepenýma k jeho pravé dlani. Už se úplně setmělo a spustil se liják. Martelis se otočil k návratu, když jsem ho gestem zastavil.

„Věděl bych o jednom řešení,“ řekl jsem a ukázal prstem na hůl. Poslední paprsek dne sklouzl po zlaté rukojeti a nastala tma…

A v té tmě se na mě upřelo pronikavé bělmo, nic než tma a dvě obrovské oči…

„ Zlato,“ zašeptal jsem.

Oči zhasly, jak mrkly překvapením. A pak ještě jednou. Vzápětí tmou dorazil i hlas: „Zopakujte to. Zdálo se mi, že jsem se přeslechl…“

„Věřím tomu, že kdysi byla Země plná kovů. Nevím, proč nebo kam zmizely. Ale jeden z nich tu zůstal: zlato. Mohl bych postavit vedení ze zlata…“

Oči se rozšířily. „Vy jste se zbláznil! Víte, co ode mě žádáte, pane Severasi?!“

„To si nežádám já, ale váš pokrok, pane,“ řekl jsem tiše.

A pak nastalo dlouhé ticho, rušené jen skřípěním listů větrné elektrárny a pleskáním kapek deště o asfalt. Nevím, co se mu v té chvíli honilo hlavou. Já cítil jen mokro za krkem a lezavý mráz po těle. Nic jsem si nepřál víc než vrátit se domů, k teplu vyhřátých kamen a jasnému světlu petrolejky. Stejně jsem už věděl, co mi odpoví…

Martelisovy boty zaskřípaly.

Chtěl jsem vykřiknout, že věda si žádá oběti. Nebo jiný podobný nesmysl. Ale Martelis už odcházel. „Pokrok tedy bude muset počkat, pane Severasi,“ nesl se ke mně jeho slábnoucí hlas. „A i vy mě počkáte. V pondělí v mé kanceláři. Myslím, že vás přece jen zaměstnám…“

  Možná řekl ještě něco, ale to už jsem neslyšel, protože nebe proťal blesk a vzápětí hlasitě zahřmělo. Zvedl jsem límec kabátu až k bradě a utíkal tmou k lomu a k Martelisovu vozu.

A někde vysoko nade mnou se naprázdno točila větrná elektrárna a divoce sršely blesky…

Autor: Jiří Mazurek

„Mám strach, Honzo,“ řekla Mařenka a stiskla svůj Walter 45.

„Z čeho?“ zeptal jsem se. Ksicht jsem měl pomalovaný černozeleným sajrajtem, na hlavě starou esesáckou helmu a v dlaních nabitý kalašnikov. Prodírali jsme se lesem a podle busoly mířili ke kótě 286.

„Je tma, nic nevidím,“ zafňukala ségra. „Měl bys vylézt na strom a rozhlédnout se, jestli neuvidíš nějaké světýlko!“

Řeknu vám: nikdy s sebou neberte ženskou, a to ani když jdete vraždit a loupit!

„Na strom nepolezu, neumím šplhat!“ zabručel jsem a nasadil si noktovizor. Tma se rázem proměnila v den. A v dálce zasvítily povědomé obrysy…

Laserovým dalekohledem jsem změřil jejich vzdálenost. „Už jen pět set čtyřicet metrů, ségra! A pozor, ať nešlápneš na toho hada, co máš před sebou!“

Mařka vyjekla hrůzou a musel jsem jí dát na pusu roubík. Alespoň prozatím. Hadovi jsem podřízl krk a vrhl se na břicho. „Na zem, ségra!“ zavelel jsem. „K cíli se doplazíme! Slyšel jsem, že tam má kulometné hnízdo!“

Až do vzdálenosti tří set metrů to šlo jako po másle. A pak se ozvalo hlasité: „Ratatatata!“ doprovázené padáním větví.

Mařka si strhla roubík. „Brácha, to bude ten kulomet,“ zašeptala.

Moje ségra má prostě obdivuhodný postřeh…

Přesnou dávkou ze samopalu jsem kulomet umlčel. „Plazíme se dál!“ poručil jsem. „Bacha na miny a ostnatý drát!“

Jo, dobývat střežený objekt je pořádná fuška. Zvlášť, když tím objektem je Perníková chaloupka…

* * *

Než jsme se do téhle akce pustili, pečlivě jsme prostudovali všechny možné zdroje: archívy CIA, akta FBI, satelitní snímky špionážních družic, záznamy sicilské Cosa Nostry a kreslené pohádky. Všechny se shodovaly v jednom: je tam perník. Spousta perníku. A ceny cukrovinek na světovém trhu stoupají přinejmenším stejně strmě jako cena ropy. Perník o hmotnosti domu má cenu luxusního Rolls-Roycu. Prostě zlatá žíla pro schopné jedince, kteří se nebojí trochy riskantního byznysu…

Přeštípl jsem kleštěmi ostnáč na prvním zátarasu. „Babka to tu má docela dobře ošetřený, co?“ zamumlal jsem a druhou rukou zneškodnil nášlapnou minu.

„Nezdá, se, mrcha!“ přikývla Mařka a granáty na jejím štíhlém pasu zacinkaly. „Až budeme blíž, můžeme jí pustit do kuchyně trochu nervového plynu.“

„Raději ne,“ řekl jsem. „Pečivo by se mohlo znehodnotit. A ne abys použila plamenomet na něco jiného než na tu babiznu!“

„Si myslíš, že jsem praštěná, ne?“ zašklebila se a plácla se dlaní do čela. A zasténala bolestí. Zapomněla, že v ní má Waltera…

„Si nemožná, ségra! I Večerníček by to zvládl líp!“

Její modré oči by mě mohly zavraždit… Jenže prachy jsou prachy a já jsem ten, kdo je získá, Jeníček z Brigády Rychlého Nasazení, kurva.

* * *

Sto metrů před cílem jsem vypustil Očko. Jeho let jsme sledovali na ségřině monitoru. Vypadalo to, že venku nás už žádné nástrahy nečekají. Očko nakouklo oknem dovnitř. Byl tam dřevěný stůl, pec, dvě židle a stará almara. Baba seděla u stolu.

„Co tam dělá?“ zašeptala ségra.

Babka se nad něčím skláněla a občas do toho psala.

„Luští křížovky,“ řekl jsem. „Obvyklá činnost důchodců. Stimuluje mozkové funkce a posiluje imunitní systém. Papoušek na tři je ara a přímý úder sot. Babka bude tvrdý protivník,“ řekl jsem rozvážně.

„Seš vůl,“ řekla ségra.

„Býk, když už,“ opravil jsem ji. „Jak ji odstraníme? A kdo to udělá?“

„Nech mě ji,“ zaprosila Mařka. „Vypadá tak mile. Potřebovala bych nějaké nové recepty. A pak ji zlomím vaz.“

„Dobrá,“ přikývl jsem. „Ale znásilňovat ji nebudeme, že ne? Nedáme si před akcí jedno číslo, ty a já, hm?“ navrhl jsem s neodolatelným usměvem.

Praštila mě kolenem do břicha. No, možná o něco níž…

„Aú,“ vypískl jsem tenkým hláskem.

„Jsi vůl,“ zopakovala vesele. Tentokrát jsem nic nenamítal…

* * *

Proplížili jsme se k baráku a pak už jsem slyšel sám sebe, jak řvu to idiotské: „Naval perník, pohádka skončila!“

Vrhl jsem dovnitř několik slzáků, v plynové masce proskočil oknem a dopadl na dřevěnou podlahu. Mařka zároveň se mnou vykopla dveře a parakotoulem zacílila na babku.

Babizna odložila křížovky a spokojeně si zamnula dlaně. Plyn jí, zdá se, ani trochu nevadil. Krákoravým hlasem řekla: „Čekala jsem na vás celou věčnost, děti moje!“ Načež tasila obě Beretty a přitom na mě převrátila stůl.

Uši mi zaplnil svist kulek…

* * *

Ukázalo se, že babka má na sobě neprůstřelnou vestu! To jsou mi dneska důchodci… Prý nemají ani na činži! Náboje došly a začal boj muže proti muži, tedy vlastně stařence…

A dostal jsem na budku! Babka mě bleskově svázala do kozelce, a pak si to vyřídila se ségrou. I když ségra dělá judo a karate, neměla šanci. Ocitla se postupně na kolenou, na lopatkách a v poutech vedle mě.

„Ses teda vyznamenala!“ vyčetl jsem ji. „Nechat se složit senilní babiznou!“

„Použila nedovolený chvaty!“ prskala Mařka a její dlouhé hnědé vlasy jí padly do očí. Určitě se co nevidět rozbulí…

„Co teď budem dělat, brácha!? Fňuk, fňuk…“

Už je to tady…

Babka kulhavou chůzí, „Ach, ta artróza, děti…“ došla k peci a otevřela dvířka. No spíš vrata. Vyšlehl na nás žár, jakoby netopila uhlím, ale uranem. A v tom žáru uvnitř se pekly nějaké kosti, jestli jsem dobře viděl… I přes horko v místnosti mě zamrazilo.

„Musíme něco vymyslet, a rychle!“ zašeptal jsem. „Nebo si s námi zvýší výhřevnost!“

Babka pohrabáčem udělala v peci místo a pak si nás změřila tím svým křivým pohledem. „Tak, holomci, kdo půjde první?“ zaskřípala. „Jeníček nebo Mařenka?“

* * *

„Mařka půjde první!“ prohlásil jsem rozhodně. „Má ráda teplo. Minulý rok byla u Rudého moře!“

Něco mě dloublo pod žebra a nenávistně zasyčelo…

„Ále, dětičky moje, v Egyptě?“ zasípala ta ježibaba. „Tříhvězdičkový hotel?“

„Ano, paní,“ odpověděla slušně ségra. „All inclusiv.“

„Nepovídej, děvenko,“ děla stařenka a tlačila ségru k peci. Ta začala křičet, jako by ji snad chtěli zaživa zpopelnit, nebo co… Babka ji umlčela ranou pohrabáčem do spánku, strčila ji do pece a přirazila za ní dvířka.

Úlevou jsem si oddechl. Odhadl jsem totiž, že dva lidé se dovnitř nevlezou. Jenže ďábelská babizna mě vypekla! Počkala, až Mařka dohoří, a pak jen vymetla popel a rázem bylo v peci místo i pro mě!

Stiskl jsem rty. Budu si představovat, že jsem na Sibiři, a mráz mě kouše do prstů, umínil jsem si, zatímco mě babizna kopanci posouvala k výhni.

„A kde je dědoušek?“ zkoušel jsem zdržovat.

„Nahoře na almaře,“ zachechtala se babka.

Na almaře stála šedivá urna…

Oheň se mi opřel do tváře, sežehl mi obočí a pak jsem se zašprajcoval o dvířka. Přece jen jsem trochu robustnější než Mařka a v kozelci mě dovnitř nedostane…

„Jejdanánku,“ posteskla si ta milá babička. „Jak tam dostanu tebe? Budu tě asi muset nakrájet, synáčku,“ zahuhlala a šla si pro obrovský nůž zavěšený nad dveřmi.

Začal jsem sebou zmítat, ale pouta se ještě víc utáhla.

„Mám poslední přání!“ vykřikl jsem. „Mám ve vestě doutník! Rád bych si ještě před smrtí zapálil!“

Babička spráskla ruce dojetím. „Ale jistě, můj milý spratečku. A která kapsička to je?“

„Ta nejspodnější vlevo, babičko!“

Babka tam ponořila své vychrtlé pazoury a vytáhla doutník. Přivoněla k němu a sedla si za stůl. „Ten nedostaneš, chlapečku,“ zaskřípala. „Ten si zakouřím já!“

Škrtla sirkou a …

* * *

…a já jako zázrakem přežil!

Přece jen, jednak už byla babka stará, a jednak byla té roličce semtexu mnohem blíž než já. Ale je to smutné, takhle umírat na klidné penzi, to vám povím… Kdybych jí tím řeznickým nožem nevykuchal hrudník, snad by ta mrcha ani nechcípla!

Nastalo ráno a trochu se ochladilo, tak jsem babiznu přiložil do pece. Hned mě zahřálo vědomí, že se o perník nemusím s nikým dělit. Vdechl jsem sladkou vůni marcipánu. Všechno dobře dopadlo…

A jak se říká u nás v armádě: Bez práce nejsou koláče!

Autor: Jiří Mazurek

„Klid! Prosím klid!“ vyzval jsem své přátele a přitom zvedl ruce, ale jen tolik, aby se oprátka kolem mého krku příliš neutáhla. „Mluvte po jednom! Začne Halapartník.“

Halapartník z 16. století zakoulel černýma očima. „Tento rok je to už potřetí, co mě poleptali peroxidem vodíku!“ postěžoval si chraplavým hlasem. „Bolí mě celé tělo. A to nemluvím o hřebíku, který mě tlačí za krkem už padesát let! Takhle to dál nejde!“

„Nemůžeme si nechat všechno líbit,“ souhlasila Dáma se slunečníkem z 19. století. „Představte si, že mě drželi sto dvacet let ve sklepě plném myší! A po sluníčku ani památky! To už přesahuje veškeré meze slušnosti!“

„Jen v patnáctém století mě třikrát přemalovali,“ přidal se zabručeně obtloustlý Kupec visící nad krbem. „A pak na mě tři sta let sedal prach, až jsem z toho dostal rýmu. Náš útlak musí skončit! Máme přece taky svoje práva!“

Všichni shromáždění souhlasně přikyvovali ze svých dřevěných rámů.

„Přesně tak, přátelé!“ řekl jsem zvýšeným hlasem. „Co mám říkat já, který jsem dnem i nocí oběšen! Náš útlak skončí, svrhneme trojrozměrné! Placatost není hřích, placatost přece není zločin! I placatí mají svá práva! Vždyť peníze jsou placaté, i samotná Země je placatá! A bude patřit jenom nám!“

Mou řeč přerušil hromový jásot. Dokonce i málomluvný Hrbáč na zvonici skákal jak pominutý a jeho jediné oko se lesklo dojetím.

Musel jsem své obecenstvo uklidnit zdvižením paží. „Trojrozměrní už dál nesmí vykořisťovat placaté! Trojrozměrní budou od teď naši rozměroví nepřátelé! A my nad nimi zvítězíme!“

„Ano! Hurá! Sláva!“ volali nadšeně Zobrazové, dokud zase nepromluvil Kupec: „Ale jak to provedeme? Jak je svrhneme? Je nás málo a jsme příliš slabí,“ zakňučel poraženecky.

Nestává se mi často, abych opouštěl rám, ale někdo musel Kupce hodit do krbu.

Nesnáším zrádce!

Plameny olízly plátno, tlusťoch zakvičel bolestí a zakrátko zčernal na popel. Vrátil jsem se na své místo nad pohovkou. Provázelo mě napjaté ticho.

„Přátelé, nesmíme o svém cíli pochybovat!“ zvolal jsem. „Velké činy si žádají velké oběti! Nemůžeme mezi sebou trpět zrádce a pochybovače. Naším cílem je přece osvobodit všechny Zobrazy! A nastolit svobodu! Ať žije svoboda! Ať žijí Zobrazové! Smrt trojrozměrným!“ zahřímal jsem se zaťatou pěstí a mí druhové se ke mně přidali: „Ať žije svoboda! Ať žijí Zobrazové! Smrt trojrozměrným!“

Jakmile revoluční nadšení mých druhů vyprchalo, nastolil jsem základní otázku: „Abychom byli úspěšní, musíme si zvolit svého vůdce. Měl by to být někdo silný, schopný a oddaný věci…“

Chvíli bylo ticho a pak se tiše ozval Halapartník: „Ty buď našim Vůdcem, Bene.“

„Ano, jsi nejlepší!“ uculila se na mě Dáma a koketně zatočila slunečníkem.

„Půjdeme za Tebou,“ slíbil hudravým hlasem Hrbáč. „Kamkoli nás povedeš.“

Musím se přiznat, že mi to polichotilo. A nezapírám, že jsem to tak trochu očekával… Zhluboka jsem se nadechl, až mi smyčka stáhla hrdlo.

„Děkuji vám za důvěru, přátelé,“ řekl jsem. „Přijímám vůdcovství se vší skromností a pokusím se zhostit své nelehké a obětavé role ku prospěchu všech Zobrazů!“ vyhlásil jsem a pohled mi bůhví proč zaletěl ke krbu, ve kterém s praskáním dohoříval Kupec. Rychle jsem obrátil oči jinam.

„Teď už jen zbývá vymyslet, jak to provedeme,“ pokračoval jsem, když vtom se otevřely dveře…

***

Okamžitě jsem zmlkl.

Do salónku vstoupil sedmiletý klučina, syn pána domu, v doprovodu babičky. Pátravě se rozhlédl po místnosti a zeptal se: „Babi, nezdá se ti, že ty obrazy visí nějak nakřivo? A kde je ten s tím tlustým kupcem?“

„Nevím, Alfrede,“ odpověděla pomalu stařenka a podívala se přes tlustá skla brýlí přímo na mě. „Obraz Benita Mussoliniho visí rovně. A ten kupec… Neprodal ho tvůj tatínek na aukci?“

Alfréd zafrkal a skočil na pohovku. „Nevím… To by byla škoda, docela se mi líbil. Babi, můžu si zapnout televizi?“

***

O čem se bavili dál, nevím, záležitosti trojrozměrných mě nezajímají a na televizi se nedívám… Ale zapomněl jsem vám říct to nejpodstatnější: svůj plán! 

Ze spolehlivých zdrojů jsem se dozvěděl, že Halapartník odcestuje příští týden do Louvru. Je to prý největší město Zobrazů na světě. Tam jistě získá pro naši věc spoustu nových soudruhů. Dáma s Hrbáčem tu zůstanou.

A já?

Já pozítří cestuji do Ermitáže. Prý tam visí zajímavý Zobraz. Zobraz křižníku, který pálí salvu začínající revoluci…

Autor: Jiří Mazurek