Čas letí. Mezi balením a organizací zvládám navrhnout novou verzi herní desky (poslední dílek se mi povedlo vytisknout asi dvě hodiny před odjezdem na letiště), vést několik kuličkových workshopů a ještě si zajistit účast na mistrovství světa v Othellu. A už je tu 19. září – tým se schází na letišti a dobrodružství začíná.

Odlet má dvě hodiny zpoždění, což nám paradoxně pomůže: na noční přestup tak čekáme kratší dobu. Noc trávíme v jedné z letištních restaurací — většina týmu spí, jen já využívám chvíle klidu k tréninku. Po příletu do Samsunu nás čeká drobná záhada: naše kufry dorazily dřív než my, ale zmizely kdesi v útrobách letiště. Jeden z letištních pracovníků, který se s námi dorozumívá spíš gesty než anglicky, nás k nim ale nakonec dovede a my můžeme vyrazit.

Venku už čeká domluvený odvoz do Amasye. Řidič s úsměvem prohlásí, že my holky jsme prý drobné a čtyři se dozadu do auta vejdeme. Zavazadla se nějakým zázrakem do kufru vejdou a pět lidí (a řidič navíc) se nějakým jiným zázrakem opravdu do malého osobního auta vměstná. No, hodinku to snad vydržíme.

Po odložení věcí v hotelu jdeme do místního deskoherního klubu, který čeká zítra slavnostní otevření. Cestou na hotel nakoupíme a jdeme dospat noc.

Druhý den ráno otevíráme klub, přestřiháváme pásku, hrajeme týmový uvítací turnaj v Bestemshe a odpoledne se přesouváme na univerzitu, kde začíná opravdu velký turnaj v Mankale. Účastní se ho zhruba 90 hráčů, ponejvíce místních dětí. Následující tři dny nás čekají dopoledne dvě kola turnaje v Toguzu a odpoledne je postupně ještě Bestemshe a Oware. Jedno odpoledne je vyhrazeno výletu po městě a večeři v restauraci na kopci pod hradem. Na výlet jedeme otevřeným autobusem, řidič pouští nahlas hudbu, část účastníků se nejen kochá kopečky nad městem, ale stihne i tančit, a já si hlavně držím čepici, aby mi neodletěla.

Turnajový program je nakonec o den zkrácený, a tak na poslední den zbývá více věcí, než jsme původně čekali. Postupně tak hrajeme poslední kola Toguzového rapidu, pak rapid Bestemshe, školkovou show a Toguzovou blitzku. Vůbec poprvé se koná „školková show“ – na čtvrtou hodinu přichází asi 10 dětí předškolního věku, ke každému je posazen jeden ze zahraničních hráčů a naším úkolem je zahrát si s dětmi a nechat je vyhrát. Což je v některých případech poměrně oříšek. Všechny děti při vyhlášení dostávají medaili a děti i maminky jsou moc šťastné.

I my jsme happy – český tým si odváží několik medailí, přičemž tu nejdůležitější získává Elen za Bestemshe rapid – projde turnajem bez ztráty bodu a zaslouženě získává zlato. Večer je to komentováno v turnajové whatsappové skupině – je to zřejmě poprvé, co turnaj v jedné z kazašských her nevyhráli Kazaši. Uvědomuji si, že to není úplně poprvé, před pár lety jsem vyhrála turnaj v Bestemshe já, ale uznávám, že tenkrát mohlo pomoct, že Kazaši dali před turnajem přednost plavání v moři. Ovšem tentokrát se jich účastnilo dost – a o to je to vítězství cennější.

Turnaje v Turecku byly super a moc se těšíme na další setkání nejen hráčů Mankaly či SIGu Logické hry na říjnovém festivalu Deskohraní.

První turnaj v této hře, pokud si dobře vzpomínám, proběhl v Pardubicích před 15 lety. Kazaši viděli, že není problém přidat do programu další turnaje a naučili nás tuto variantu. Hráli jsme ji na kazašských deskách, nebylo to úplně ono. Čas plynul a za pár let, v roce 2014, se v Pardubicích objevil člověk z Turecka, aby zjistil, jak pardubický turnaj funguje. Za další dva roky přivezl pár desítek hráčů a Mangala se stala trvalou součástí pardubického mankalového programu i pražského Deskohraní. Dostali jsme i originální desky.

V roce 2016 byla Mangala součástí programu Nomádských her. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem během večerů vyhrávala s každým, kdo si se mnou chtěl zahrát, na obavu soupeřek, kterým losovací program přisoudil v turnaji hru se mnou, i na závěrečné zklamání z pouhého čtvrtého místa, které mi díky rovnosti bodů čtyřech nejlepších hráček určila vedlejší kritéria. Přišel rok 2019, kdy MS organizovalo Turecko a vcelku přirozeně k MS v Toguzu přidalo své MS v Mangale. Tady se mi povedlo v rapidu, tj. s časem 10 minut na hru, získat třetí místo. Třetí, medailové místo!

Jenže být třetí, to zkrátka není ono. Já mám velké plány a k jejich uskutečnění by se hodilo být někdy první. Další šance přichází v lednu 2023. Mind Summit v Turecku. Turnaje, na které na jednu stranu jet chci, na druhou stranu necítím, že na to mám čas. Ale nakonec jedeme. V turnaji hrají dvě Kazašky, já a pár desítek tureckých učitelů, převážně začátečníků. Gulnara začíná a vyhrát za černého se zkušeným protihráčem je skoro nemožné, zvlášť s časem 5 minut na hru a povinným zápisem. Druhá Kazaška, vzhledem k tomu, že v partii začínám já, má smůlu. Získávám tu druhé místo.

3, 2, 1. Tedy už jsem byla třetí i druhá, takže co kdybych teď urvala první místo? Lehko se to řekne, ale hůře realizuje. Půl roku lítám okolo příprav celostátního setkání. Jen co tohle skončí, David se zraní a opět nemám čas na jakoukoliv přípravu. Na turnaj v Kazachstánu v rámci Nomádských her 2024 jedu bez jakýchkoliv ambicí a jsem ráda za svých 5 bodů z 8 a tedy 6. místo. I když, díky rivalitě Kazachů a jejich velké snaze porazit Kyrgyze to možná mohlo být i lepší. Ani dva měsíce, které uběhnou od Nomádských her do MS v Ankaře nepatří k období, kdy bych měla čas na zkoumání věcí, které prozkoumat chci a potřebuju. Nicméně daří se mi objevit aspoň jednu věc. Zatím je to na úrovni nepotvrzené teorie, ale aspoň něco.

Dva dny před odjezdem jsem pracovně mimo domov, den před odjezdem organizuju Logickou olympiádu, zkrátka ani těsně před akcí není čas na intenzivní trénink. První tři dny je v programu Toguzový hlavní turnaj, i tady bych chtěla mít medaili, ale tak nějak cítím, že ani letos mi asi nebude souzena. Nakonec nejsem ani pátá, jako obvykle, ale končím až na sedmém místě. Po večerech jsou různé doplňkové turnaje, se kterými jsme původně nepočítali. Účastním se všeho, co neběží společně s hlavním, očekáváným programem. Na pondělní večer je tedy např. naplánovaný večerní turnaj v Oware. Účastnic je hodně, takže hrajeme na 5 kol. Čtvrté kolo ale končí skoro v 11 hodin večer a vzhledem k účasti malých dětí je páté kolo odloženo na ráno. S nejobávanější soupeřkou jsem hrála ve druhém kole a vyhrála jsem. První místo za Oware je tedy moje. Mangala tím bude trošku trpět, ale cíl je přivézt si z MS jakoukoliv medaili, takže i ta za vedlejší turnaj v Oware bude fajn. Co se týká Mangaly, máme vedlejší turnaj hned v prvních dnech, takže jeho hraním můžu aspoň trošku trénovat.

Všechny partie si poctivě zapisuju a ve volných chvílích se z nich snažím poučit. Ráno dokončíme Oware a vrháme se na Mangalu. Je to jen jednodenní turnaj s časem 20 minut na partii, který skoro v každé partii plně zužitkovávám. Polední přestávku využívám k dalšímu tréninku. Před posledním kolem, když už je rozlosováno, za mnou přichází jeden z Kazachů s nabídkou. Budu hrát s Kazaškou a Kazachům jde o medaile. Vědí, že mně taky. Když naše partie dopadne remízově, budeme mít medaili obě. Pokud prohraju, jsem bez medaile. Takže mě staví před velké dilema. Přijmout remízu a pojistit si medaili, nebo hrát a dokázat, že si ji zasloužím po všech stránkách?

Jdeme hrát. 5-5-41-6. A můžu být v klidu. Tohle je ta věc, tohle je ta zatím ne úplně potvrzená teorie. Při tomto zahájení druhý hráč obvykle prohrává. Respektive se mi zatím nepovedlo najít kombinaci, při které by vyhrál. Máme dvacet minut. Dost prostoru, aby člověk nezazmatkoval. Dotahuju partii do vítězného konce. Soupeřka dostává od svého trenéra vynadáno a hned partii rozebírají. Já přemýšlím o praktických věcech spojených s vítězstvím. Tedy jestli se mi do batohu spolu s nakoupenými deskami vejde pohár, a jestli bude lepší při hraní hymny stát po česku v pozoru nebo po kazašsku s rukou na srdci. Jsem docela grogy, protože denně po skončení večerních turnajů ještě řeším urgentní pracovní věci, a jelikož je večeře až skoro za hodinu, jdu se natáhnout a srovnat si věci v hlavě.

Povede se mi usnout a vzbudí mě až telefonát týmového kolegy. Ve 20 hodin mělo být vyhlášení. Nicméně po doběhnutí do hracího sálu zjišťuju, že bylo opět odloženo. Pátrám, jestli je to kvůli mně (vyhlašovat to bez přítomného vítěze není ono), nebo je v tom něco jiného. Naštěstí jsem to odložení nezpůsobila já, ale pracovní povinnosti kazašského velvyslance, který měl být na vyhlašování přítomen. Počítám tedy s vyhlášením poslední den pobytu, nicméně dochází k němu nečekaně hned druhý den, spolu s několika dalšími vedlejšími turnaji. Nepočítám s tím, vyhlašování je jen v turečtině, nemám vlajku s sebou. Prostě najednou hlásí moje jméno, tak si jdu pro medaili, ani pořádně nevím, za který turnaj. Že to je MS v Mangale vidím až při pohledu na diplom. Poháry nejsou, což mě paradoxně nemrzí, ale spíš těší.

Další den získávám páté místo v Toguzovém rapidu. Je finančně ohodnoceno. Konečně dostane nějakou odměnu za snahu i někdo jiný než Kazaši a Kyrgyzové. Úplně poslední den mě nechávají hrát současně Othello i toguzovou bleskovku, ohromně si to užívám a toguzoví rozhodčí se docela nasmějí, když vidí, jak sprintuju z místnosti do místnosti. V Othellu jsem druhá.

Celkem jsem si přivezla 6 medailí. Bylo to super a moc se těším na další podobnou akci.

O dalším ročníku World Nomad Games (dále WNG) jsme se oficiálně dozvěděli s ročním předstihem v září 2023. S vědomím toho, že na rok 2024 bylo naplánované i Toguzové mistrovství světa a že budu pořádat celostátní setkání, jsem WNG chtěla pojmou spíše odpočinkově, soutěžit jen minimálně, spíše vůbec, a věnovat se studiu pravidel dalších disciplín a tvorbě kontaktů, abych byla schopná nabrat další účastníky na některé další pokračování.

Poslala jsem oficiální přihlášku za ČR (leden), za disciplíny, kterých jsme se hodlali zúčastnit (duben), a nakonec i přihlášky za jednotlivé sportovce (polovina července). Čas plynul a moje původní velké plány o několika soustředěních a turnajích pomalu braly za své.

Pády české výpravy

Bylo za námi celostátní setkání a začínala ta obvykle náročnější polovina roku – a to ve velkém stylu pádem. Na začátku června moje drahá polovička, dyspraxik, o kterém jste už možná taky četli, jednoduše spadnul v autobusu. Podle rentgenu nic zlomeného, jen pohmožděniny, ale na komplikace všeho druhu následujícího půl roku to stačilo. S rukou nedokázal hnout, nic do ní nevzal a najednou jsem musela dělat spoustu věcí navíc.

V této době jsem zjistila, že na mě na WNG zbylo místo na hru Oware a k tomu chci hrát Assyk Atu, tedy dvě jednodenní disciplíny. Starám se o maroda a přitom chystám Pardubický festival, kam má nakonec na mankalu přijet zhruba 100 hráčů z 15 zemí. 

Se vším všudy jsem den před odjezdem na deskoherní festival do Pardubic natolik vyčerpaná, že na desítky Davidových dotazů jak a kdy teda jako pojedeme, odpovídám striktně, že nikam nejedu. Nakonec ale večer sedáme do auta a náš dobrý soused nás odváží vstříc dalším dobrodružstvím. Do Pardubic jedeme se skládací židlí, pomohla nakonec ale jen minimálně, na druhé kolo už pak jedeme radši s vozíkem. Hotel přináší také cenné zkušenosti pro následující cestu na WNG. A také Davidův druhý pád, tentokrát v koupelně.

Pár dní po Pardubicích odpadá první člen naší výpravy. Jsme naštěstí tak trochu elitní skupina – známe toho, kdo všechno okolo našeho pobytu zařizuje, a tak je náš tým poněkud přeorganizován. Já se z trenérského místa posouvám na hráčské a na to mé po menším přemlouvání přichází další osoba, původně jen turista, členka dámské části týmu Assyk Atu. Jenže i ta nakonec dva dny před odletem ze zdravotních důvodů odpadne.

Cesta a zahájení

Kazaši mysleli skoro na všechno. Každé zemi je přidělen alespoň jeden dobrovolník a kontakty na ty naše máme k dispozici pár dní před odletem, tak je předem informuju, že poletíme s vozíkem a že tedy všechno s námi může být o něco komplikovanější.

Dvě hodiny před odletem se dozvídám, že požadované vlajky do ruky na zahájení nějakým omylem zůstaly doma a neodletěly s první skupinou. A tak narychlo tvořím náhradní variantu. Díky tomu autobus, kterým jsme chtěli jet na letiště, stíháme jen zázrakem, a vůbec netuším, jestli mám všechno. Usedáme do letadla a po pár hodinách jsme v Astaně.

Nejdřív nás vezou na registraci. Tam vyfasujeme jmenovky a kazašské SIMky. Super nápad, organizátoři. A jedeme do hotelu. Naše ubytovávání chvilku trvá, protože poslední info o odpadlíkovi nedorazilo, ale vše se nakonec vyřeší k naší plné spokojenosti.

Hlavní akcí druhého dne je slavnostní zahájení. Máme instrukce, kde, kdy a jak, a jediné, co nevíme, je, jak to zvládne David s vozíkem a jestli tam je vůbec potřeba. Oslovujeme kdekoho, abychom se dozvěděli, co potřebujeme, ale nikdo nic neví.

Když mi pak přijde info, že je tu z USA obrovský tým, David si umane, že si s nimi musí popovídat. Varianta, že ho nechám svému osudu na hotelu a pojedu na zahájení sama, tedy padá. Na stadion nás veze jeden z našich známých toguzových hráčů.

Po náročném hledání toalet, kdy jsme se nedokázali vyhnout cestě po schodech, nás vedou dovnitř stadionu. Týmy jsou usazené u svých vlajek, USA a ČR jsou dole a tak si oba můžeme s ostatními povídat. Po nějakém čase je potřeba se přesunout na druhý, větší stadion. Spousta koridorů, chodníků, pro vozíčkáře zkrátka nic moc cesta. Nakonec se na stadion dostáváme hlavním vchodem pro diváky. Jako první nám zabaví vodu. Nůžky na nehty mi naštěstí nenajdou. Než vodu vyhodit, to ji radši na místě vypijeme. O to víc se nám chce na toaletu. Neříkejte, že je to zase jen dolů, po dlouhých schodech a tentokrát bez zábradlí. Naštěstí se objevuje jiný vozíčkář a ten nás navede.

Pak začíná maraton hledání, jak se dostaneme ke sportovcům. Nikdo ale jinou cestu než po schodech nezná, přestože David do této akce zapojuje asi 30 lidí. Nakonec jedeme předčasně na hotel a ze zahájení nevidím naprosto nic.

Toguz, Oware, Mangala a další

Další dny už jsou lepší. Hrajeme denně 3 kola Toguzu, a když Toguz skončí, máme odpolední a ranní 4 kolový blok Oware a Mangaly. Assyk nakonec ani nehraju, protože David prostě potřebuje péči. Na konci toguzového turnaje je tam spousta novinářů a nějak se to semele, že si David chvíli povídá s prezidentem Kyrgyzstánu a taky s člověkem, který Nomádské hry vymyslel. Máme tedy cenný kontakt a třeba na příštích hrách bude moc uskutečnit své sny o ukázce spousty tradičních deskových her.

Odpoledne je vyhlášení, někdo má jet tam, ale současně má zástupce každé země jet sázet stromy. Sází i David a nejspíš je hvězdou večera – jednou rukou, vsedě na vozíku, ale šlo mu to. Po večerním části Oware je schůze Toguzové federace, kde poměrně dlouho mluvím.

Jako šéf týmu ČR mám prý kdykoliv k dispozici auto, čehož využívám a beru Davida další den v době oběda na nákup. Když se dohraje Mangala, máme jet všichni na vyhlášení. Jenže máme poněkud nepřesné informace, kam a kdy, a je časově problém s obědem. Moje partie trvala dlouho, nestíhám se najíst, jen připravit Davida. Původně se připravujeme na to, že bude na hotelu, ale nakonec ho naložili do dalšího autobusu taky.

Zatímco my jedeme, nevíme kam, po vystoupení prostě jdeme s davem a nakonec zbytečně obejdeme stadion, David s druhou skupinou aspoň jel přímo tam, kam měl. Ale v závěru se taky dostáváme do Etnovesnice – a akorát včas, abychom zahlédli vyhlášení Mangaly. Ještě bude Oware, a jelikož se mi povedlo dorazit a jsem ten viceprezident, hned mě potřebují na předávání medailí. A potom že ještě budu mít nějakou schůzku s někým z ministerstva školství. Fouká silný vítr, ale musím si na ty medaile sundat bundu a kšiltovku. Brr. Ještě že jsou první ženy a já budu předávat až mužům. Takže stíhám zjistit, co a jak.

Nicméně problém s hymnou předávání ještě pozdrží. Bundu, doklady a peníze mi drží Ainur, kšiltovku si aspoň na chvíli beru a těsně před předáváním ji strkám do ruky Davidovi, který se tam najednou nečekaně objevil.

Celostátní pátrání

Než je rozdáno, David se někam vypařil. Nevidím ho ani po zmíněné schůzce, na které zkouším nějaké nové hry a podepisuju jakési memorandum. Nacházím aspoň zbytek týmu a posílám je na hotel. Hledám Davida. Zapojuju dobrovolníky. Ti zapojují policisty. Nakonec dostávám zprávu, že David už je na cestě na hotel, než se tam ale dostanu já, uběhne tolik času, že David zatím na hotelu zalarmuje policii.

Zatímco hledání Davida policií v Etnovesnici je prostě akce jednoho policisty, po mně je vyhlášeno opravdové celostátní pátrání. Mít v telefonu tu kavkazskou SIMku, nemuselo se to stát, ale celou dobu to holt vypadalo, že nebude potřeba. Mažu na večeři, být bez oběda, večeře a vzhledem k brzkému odletu bez snídaně, to bych asi nepřežila. Balím, poslední rozhovory s přáteli, žádný spánek.

I přes spoustu potíží to bylo super. Za Toguz jsme všichni měli 5 bodů z 8, k medailím tedy opět scházelo jen málo, Ordo tým si polepšil a skončil na 4. místě. Zkusili jsme i nové sporty, Assyk Atu a Kuresh. Za dva roky na shledanou v Kyrgyzstánu!

V roce 2018 se nám povedlo zúčastnit se třetích Nomádských her, tehdy konaných v Kyrgyzstánu. O výpravě z roku 2018 si můžete přečíst např. v pátém čísle mensovního časopisu toho roku. Jen stručně zmíním, že jsem v té době prostě dostala úkol dovézt tým na soutěž v místním sportu Ordo. A dala jsem příležitost hlavně členům Mensy. Aktuálně mám informaci, že další ročník Nomádských her bude v září 2024 v Kazachstánu. A tak dávám na vědomí, že bude opět možnost zúčastnit se velké mezinárodní akce se spoustou kulturního programu a sportovních výkonů ve sportech v Evropě naprosto neznámých.

Předpokládá se, že celá akce bude zhruba v období 8.–15. září v Astaně. Sportů, které nás tam čekají, je poměrně dost – čeká se asi 20 disciplín. Předpokládám, že těžko budeme hledat tým, který bude jezdit na koních, střílet z koňského hřbetu z luku nebo lovit s orlem. Ale možná to někdo bude chtít aspoň vidět na vlastní oči. Český tým se určitě zapojí do známých věcí – deskové hry Toguz kumalak (a Oware či Mangaly, budou-li zařazeny též), která má shodou okolností svůj velký den 9. září, sportů/her Ordo či Assyk Atu, které jsme si vyzkoušeli v roce 2018, a počítáme i s několika účastníky v zápasnických disciplínách, ve kterých jsme měli zástupce na Camel Festu v Saúdské Arábii v roce 2019. Najde-li se však kdokoliv, kdo si bude chtít zkusit jakoukoliv jinou disciplínu, budeme my i kazašští organizátoři samozřejmě rádi.

Možné disciplíny, ale i další informace najdete na webu worldnomadgames.com/en/sport

Pokud se z pozice viceprezidenta světové federace Toguz kumalaku či účastníka předchozích ročníků dozvím cokoliv dřív, než to bude na výše uvedeném webu, ráda budu sdílet s těmi, kdo si o informace napíší na hana.kotinova@mensa.cz.

O účast v disciplíně Toguz kumalak budeme určitě hrát nějaký kvalifikační zápas, a bude-li to možné, proběhne tato kvalifikace až v červenci v Pardubicích. Vzhledem k očekávanému MS, které má proběhnout v Turecku na konci dubna, doporučuji těm, kdo by se chtěli této disciplíny zúčastnit, přijet si zahrát 10. a 11. února kvalifikační turnaj na MS do Prahy.

naj

Jako vždycky lákám na festival další lidi, nějakou dobu to vypadá na zhruba šestičlennou mensovní výpravu a nakonec jedeme ve třech. Já se držím loňského modelu – dlouhé levné cesty vlakem. Loni byli organizátoři schopní několika lidem z každé země nabídnout ubytování zdarma, letos taková informace v propozicích chybí. Spekuluji, že pokud další věci budou stejně jako loni, tj. že turnaje, na které jedu, budou mít finanční cenu za první 4 místa, určitě něco vyhraju a náklady na cestu a ubytování se mi tak vrátí.

Organizátoři mají letos s přípravou festivalu spoustu potíží. V první půlce srpna ještě například není známo místo, kde se naše turnaje budou hrát, a kde tedy mám hledat ubytování. Jízdenku kupuju už začátkem srpna a jen do Constanty, jakožto prvního možného místa. Nakonec jsme na stejném místě, jako loni. Jízdenku na poslední úsek si chci koupit ve vlaku, ale říkám si, že když mám tolik času v Aradu, proč to neudělat tam. Jenže paní u pokladny chce za lístek nějak moc, a to se mi nějak nezdá.

Nakonec tedy stahuju aplikaci a kupuju si jízdenku online. Vlak má hodinu zpoždění, ale jede až tam, kam potřebuju, takže mě to netrápí. Na nádraží je zařízený nějaký odvoz, ale ten nevyužívám. Jdu se podívat do místního Lidlu a pak se prostě trošku projdu. S hotelem mám domluvený dřívější nástup, a tak odkládám bagáž a hned sedám k počítači a řešení pracovních věcí. V pozdějším odpoledni s druhou částí české výpravy trénujeme, sděluju, jak to tu bylo loni, a jdeme na večeři.

První den festivalu je naplánováno několik průvodů ve třech městech v okolí. Šla bych ráda aspoň na ten v Mangalii, ale s turnaji se to špatně kombinuje. Registrace do turnajů je vyhlášena na devět hodin ráno, přicházíme krátce po deváté, jenže na terase je ještě snídaňový čas. Tak nějak dle očekávání. Ač večer běžela informace, že se bude hrát Toguz i Mangala ve stejný čas, nakonec jsou turnaje po sobě, a ještě je na závěr čas přidat turnaj v Bestemshe. Vybrat si mezi Toguzem a Mangalou by bylo opravdu hodně těžké. Kazaši přijeli hlavně na zítřejší rapid, v sobotu si užívají hlavně moře a to mi dává velké šance.

Nakonec získávám v sobotu kompletní sbírku medailí. Bronz za Toguz, stříbro za Mangalu, a zlato za Bestemshe. Po Bestemshe si chvíli sedám s Maxatem a diskutujeme nějaké další aktivity. Pak už začíná večerní koncert. Poslouchám a současně mám ještě šanci vidět kus soutěže v Belt wrestling. Je to zápas, kdy se jeden snaží položit druhého na záda a celou dobu se oba zápasníci musí držet soupeřova opasku.

Za své dnešní úsilí si určitě zasloužím nějakou odměnu, takže koukám, co bych ochutnala na stáncích v okolí pódia. Baclave vypadají zajímavě, a tak si koupím krabičku. Až později zjišťuji, že je to hodně namočené v oleji. Takže to rozhodně nemůžu sníst najednou. Koncert je skvělý, ale tam, kde je vidět, je na mě už moc hlučno, a tam, kde je decibelů přiměřeně, zase nic nevidím. Utahaná jako kotě, jdu docela brzo spát. Zítra nás čeká Toguz – rapid. Tam medaili nečekám, zato čekám perfektní trénink.

Přivezla jsem i nějaké další hry, ale opět fouká. Vítr je sice příjemně ochlazující, ale jeho intenzita je taková, že lítají papíry i moje malé dřevěné kameny. Tož si pak budu hrát ve vlaku. K rapidu jdu se zpožděním a všichni na mě čekají, až to nalosuju. Pak se ještě losování asi 3x změní, takže opět máme asi hodinu zpoždění. Ve tři je konference, kde jsem jen pár minut. Partii, která je v době začátku konference, hraju narychlo takovým způsobem, že nakonec s nejmladší hráčkou prohrávám. No těšila se na kontumační bod, díky mé nepřítomnosti, tak ho holt má. Vyhlašujeme výsledky. Spousta focení. Rumunsko má medailistu a nejdelší vlajku ze všech. Finanční ceny letos nejsou. Ale i tak to stálo za to sem jet, vezu přeci pohár a tři medaile. Sedám na vlak a jedu domů. Tak zase za rok?