Letos se ambiciózní organizační tým rozhodl celou akci posunout o stupeň dál a pro svou organizační výzvu si zvolil lyžařský resort Mariborsko Pohorje – s cílem nabídnout pro co největší počet účastníků včetně nelyžařů co nejvíce zajímavých zážitků jak uvnitř, tak venku, bez ohledu na počasí. Nejrůznější workshopy tak zahrnovaly kreslení fraktálů, wellness terapii, reiki, turistiku, kurz přežití a mnoho dalšího.

Během necelých čtyř dnů viděli účastníci z počasí snad všechno – příliš teplé počasí ovlivněné klimatickými změnami ve čtvrtek odpoledne následované překvapivou sněhovou bouří v pátek ráno a nakonec čerstvý sníh a jasný slunečný víkend v sobotu a neděli prostřídaný hvězdnými nocemi. Lyžaři měli plný program, pokud chtěli využít všechno, co bylo k dispozici. Času na odpočinek a regeneraci bylo sice velmi málo, ale všichni i tak chtěli na sobotním galavečeru Casino Royale s dress codem ve stylu Jamese Bonda vypadat co nejlépe.

Tento víkend však nebyl jen horským víkendem na lyžařských svazích. Maribor je druhým největším městem Slovinska a nabízí mnohem více než jen lyžování a kasino. Je to vzácné místo – všechny menší jižní svahy naproti lyžařským svahům jsou plné vinic. Tato oblast má své vlastní kouzlo, jak potvrdí každý, kdo různé části Slovinska navštíví. Dokonce i sportovní soutěž byla tentokrát speciální. Členové Mensy závodili na sněhovém svahu na malém jednosedačkovém sáňkařském vozíku „Pležuh“, který vyžaduje udržet rovnováhu (někteří byli úspěšnější než jiní) na malém sedadle při projíždění brankami v co nejlepším čase. A nejenže se členové Mensy této výzvě postavili, ale při všem tom lyžování, chůzi po někdy kluzkých a ledových cestách, jízdě za zimních podmínek apod. nedošlo k žádným nehodám a všichni se vrátili domů v pořádku.

Zápis do kroniky: Mezi 18. a 21. lednem se celkem 89 účastníků z 19 zemí celého světa setkalo nad Mariborem, aby se společně potkali a užili si vše, co tato oblast nabízí. Letošní tým je obzvlášť hrdý na počet a pestrost nabízených zážitků. Organizátoři spojili šikovné dobrovolníky z Mariboru a zkušené členy Mensy Slovinsko, kteří mají zkušenosti s organizací domácích akcí i s cestováním po světě a účastí na setkáních Mensy, jako jsou Silvensa, EMAG atd. Vynaložili tedy mnoho úsilí, aby pomocí osvědčených postupů nejen rozšířili a vylepšili vlastní tradiční akci, ale aby tím také pomohli dále budovat rostoucí slovinskou mensovní komunitu, díky níž bude Mensa Slovinsko v budoucnosti pořádat ještě větší a lepší akce.

Převzato z Mensa World Journal, č. 135, 4/2024.

Fyzickou přípravu na sjíždění ostrých kopců jsme v předvánočním shonu samozřejmě nestihli, ale v průběhu celých šesti poctivě odlyžovaných dnů jsme nemuseli nikam spěchat, protože jsme byli po celou dobu pány sjezdovek, s nikým jsme nemuseli soutěžit ani ve frontě, ani na dosažitelně upravených sjezdovkách, osídlenost kopců byla chvílemi průměrně čtyři až šest dospělých a čtyři děti na 1 800 m dlouhou čtyřsedačku v Caroně.

Čtyři dny nám krásně svítilo sluníčko a teploty šplhaly až k 5 °C. Dole jaro, nahoře slušně vysněžené sjezdovky pouze s ojedinělými kamínky. V okolí sjezdovek to však jako prakticky v celých Alpách vypadalo spíše jarně. Poslední dva dny před odjezdem jsme si užili nového sněhu (napadlo cca 30 cm), zaskočilo to i Italy, kteří kromě připevňování reklam ještě spali letním spánkem a moc se jim do úpravy tratí nechtělo – asi věděli proč – během pár dní od našeho odjezdu totiž napadlo v Lombardii nejvíce sněhu ve střední Evropě (až 2 m) a musel to být pro jejich mentalitu křest ohněm.

To jsme již doma hodnotili naši předvánoční dovolenou. Konstatovali jsme, že jsme si zalyžovali velmi dobře, do sytosti, sice na převážně strmějších svazích, než jsme zažili např. v Rakousku v Korutanech (Bad Kleinkirchheim). Červeně značenou sjezdovku v Caroně, Foppolu i San Simone bychom zhodnotili spíše jako černou v porovnání s jinými destinacemi. Přírodní krásy Dolomit, ale i možnost navštívit při cestě tam Trento s muzeem letecké historie (pustili nás na řídicí věž místního letiště), krásnou, ještě zcela jarní scenerii jezera Lago di Garda – doporučujeme příjezd až od Rovereta tunelem nad kopce nad severní částí jezera, určitě zastávku a prohlídku pláží a palem Riva di Garda, snad 100 tunelů na západním břehu se klikatící silničky směrem na Brescii s nádhernými výhledy na sladké moře – nebylo vidět na druhý břeh. Při zpáteční cestě na Bergamo nevynechejte zastávku v S. Pellegrino therme (kasino v secesním stylu a technicky zajímavý jez) a nejen to. Pokud pospícháte, budete spokojeni s kvalitou italských dálnic, trochu méně již s jejich sociálním zázemím, ale již trochu jižanská atmosféra a blízkost moře vám to vše vynahradí. Zpáteční cestu jsme si prodloužili do večerní předvánoční Verony, bílá hvězda s obloukem u Areny a Casa di Guilleta (obě památky bohužel byly v 19 hodin už zavřené) nám vynahradily trochu nepohodlí při dospání v autě v ranních hodinách, protože jsme si obě cesty (celkem cca 2 215 km) rozrvhli na jeden a půl dne a hlavně jsme polykali kilometry v noci, při malém provozu a v době, kdy nás naši dorostenci nechali chvíli v klidu.

Celkový dojem – spokojenost, rodiče – k.o. Děti byly hodné pouze do čtvrtého dne – odměnou jim měly být třítýdenní prázdniny, trochu jsme jim záviděli. Dokonce nejen v Caroně, ale i cestou u Verony v nákupním centru jsme v sobotu před Štědrým dnem prakticky nenašli místo na zaparkování, a tak jsme si za odměnu koupili i celkem výhodně něco na sebe i na památku.

Chtěli bychom poděkovat Aleši Venckovi za organizaci.

Autor: Roman Kostínek