Já povím vám příběh, jenž skutečně se stal,
když  bloudil jsem sám jednou v noci lesem.
V okolní temnotě ani jsem se nenadál
a najednou vím, že vlastně nevím, kde jsem.

Svůj příběh začnu, jak většinou to bývá
hluboko v tajemném, prastarém lese.
Tichou a tesknou tam píseň kdosi zpívá
a jemná hudba se temným hvozdem nese. 

Tam hlavy stromů vysokých a ježatých
se do rytmu té písně šelestivě chvějí.
Snad pouhé poryvy větříku ve větvích-
snad jenom ty tu píseň v lese pějí. 

Později však zaslechnu slova v písni té.
Co může se asi skrývat v nočních tmách?
Co jen přede mnou halí keře trnité?
Nic, říkám si. Je to jen vítr v houštinách.

Ne, já opravdu rozeznávám ženský hlas.
Nejsem tu sám, někde tu člověk musí být.
Ale kdopak to zpívá v lese v tento čas?
A nebo skutečně jen vítr nemá klid?

Tak pomalu a s rozvahou se plížím blíž
přes černočernou nocí halenou krajinu.
A nacházím přírodou ukrytou zde skrýš-
měsícem prosvětlenou lesní mýtinu.

Možná lehký vánek jen tancem vábivým
přede mnou v světle luny jitřil noční les.
Tehdy nevěřil jsem znaveným očím svým,
Však o tom, co viděl jsem, povyprávím dnes.

Tančila lehounce jak ten noční vánek,
halena v stříbřitý měsíční byla svit.
V hloubi noci ještě nedostih‘ ji spánek,
ten tanec kouzelný nedal se zastavit.

Zelenavou plyne bělostná nožka travou,
však stébla se neohnou pod stvořením tím.
Já nevěřícně sledoval tu dívku hravou
a protíral si zrak, neb myslel jsem, že sním.

Vodopádem řeky jsou její bílé vlasy,
dík dotykům luny stříbřitě jasně září.
Já nespatřil jsem do té doby tolik krásy
soustředěné pouze v jedné ženské tváři.

Partnerem jí v tanci jen tichý vítr byl,
já sledoval jsem ji, skryt za tlustý kmen.
Však náhle se čarovný tanec zastavil
a já viděl jsem vílu sedat na kamen.

Pod bradu si pak své štíhlé ruce dala
a hleděla, kde já skryt byl v houštinách.
V tu chvíli najednou smutně vypadala
a já uzřel jsem perlu stékat po řasách.

„Pročpak zapomnělo na nás tolik lidí?“
ozval se její jemný hlas do temnoty.
„Protože věří jen věcem, které vidí.
Vidí jen, co chtěj vidět. A to nejsi ty!“

Já přemýšlel jsem, odkud přichází ten hlas,
vždyť nebylo tu nikde žádných jiných vil.
Pak pochopil jsem náhle, v očích němý žas.
To vanoucí větřík jí druhem v řeči byl.

„Dávno už je tomu, co přestali věřit,“
pověděl vánek jemně tančíc kolem ní.
„Není, kdo chtěl by v myšlenkách vás střežit,
ty na světě ses stala vílou poslední.“

„Pročpak tu už z mých přátel nikdo není?“
zeptala se větru, usazená v jehličí.
„Neboť všichni jsou ztraceni v zapomnění,“
v odpověď jí vánek korunami zafičí.

„Kde jsou všichni skřítci, obři nebo draci?
Proč musím pořád pociťovat samotu?“
„Neboť lidé mají své povinnosti, práci
a ty nehodíš se k přízemnímu životu.

Je tak těžké něčemu věřit v tento čas,
je těžké vůbec v něco doufat v těchto dnech.
Však já věřím, že všichni zrodíte se zas,
až lidé začnou opět doufat ve svých snech.“

„A jaký člověk to nyní dělá pro mě?
Kdo dnes ještě našel si ke snění sílu?“
„Kdo ví, třeba teď někde v jednom domě
někdo touží po tom potkat v lese vílu.“

A mně tehdy hned před očima  vyvstala
vidina děvčátka jdoucího večer spát.
A jak se tak do své postele chystala,
o nádherné víle chtěla si nechat zdát.

Tak to jsem spatřil a teď přeji si jen, kéž
bych tak tenkráte skutečně pravdu slyšel.
Neb tím, že já v tom lese uvěřil jsem též,
by další krásný tvor na tento svět přišel.

A proto vám vzkazuji, věřte klidně jen
v co všechno nemožného budete kdy chtít,
neboť pak každá vaše směšná víra, sen,
může jednou skutečně čistou pravdou být.

Autor: Klára Kubíčková