Co je to biblioterapie

Biblioterapie je terapeutický přístup, který využívá knihy k podpoře duševní pohody, obvykle jako doplněk k jiným formám léčby. Použité materiály se mohou v závislosti na potřebách jednotlivce značně lišit – od beletrie přes filozofii až po seberozvojovou literaturu. Cílem je pomoci lidem zpracovat osobní zážitky, získat nové úhly pohledu a rozvíjet empatii. Běžně se používá ke zvyšování nebo obnově sebeúcty a sebepoznání.

Biblioterapie se dělí do dvou hlavních typů:
• Vývojová biblioterapie – pomáhá dětem i dospělým vyrovnávat se s životními výzvami, jako je šikana, stres nebo rodinné problémy.
• Klinická (terapeutická) biblioterapie – používá se k léčbě diagnostikovaných duševních poruch nebo ke zmírnění jejich dopadů.

Tato metoda se často uplatňuje u lidí trpících úzkostí, depresí, traumaty, závislostmi nebo emoční bolestí způsobenou událostmi jako ztráta blízkého, rozvod nebo propuštění ze zaměstnání.

Jak biblioterapie funguje

Terapeutický proces biblioterapie obvykle probíhá ve čtyřech fázích:
• Identifikace – čtenář se poznává v chování, problémech nebo cílech postavy.
• Katarze – čtenář skrze příběh bezpečně prožívá emoce a vnitřní boj.
• Nahlédnutí – příběh či postavy si propojuje se svým vlastním životem.
• Zobecnění – uvědomí si, že podobné problémy zažili i jiní a našli způsob, jak se s nimi vyrovnat.

Nejčastěji používaným žánrem v biblioterapii je beletrie, a právě proto je také nejvíce zkoumána a dokumentována.

Výsledky klinických studií

Metaanalýza z roku 2022 zveřejněná v časopise PLOS ONE analyzovala pět studií zaměřených na vliv beletrie na duševní zdraví. Zjistila, že samotné čtení fikce sice nemá okamžitý efekt, ale ve spojení s jinými reflexivními metodami může zlepšovat náladu i emoční pohodu.

Autoři, James Carney a Cole Robertson, zdůrazňují, že pozitivní dopad literatury na duševní zdraví je pozorován dlouhodobě a že poezie, beletrie i drama mohou podpořit léčbu různých psychických potíží. Účinné výsledky však vyžadují podpůrný rámec, který čtenáře povzbuzuje k zamyšlení a sdílení – ideálně s terapeutem nebo podpůrnou skupinou.

Zkoumané studie zahrnovaly jak literaturu předepsanou odborníkem, tak diskuse o fikci a vliv vzpomínek na dřívější čtenářské zážitky. Tři studie probíhaly formou přímého zapojení účastníků a další dvě sbíraly data z online zdrojů.

Závěr

Literatura podporuje empatii, porozumění a emoční propojení. Nabízí smysluplný způsob, jak zkoumat vlastní vnitřní prožitky a navazovat vztahy s ostatními. Ačkoliv nenahrazuje odbornou péči, může být – zvláště beletrie – cenným terapeutickým nástrojem, pokud je používána jako součást širší léčby na podporu duševní pohody.

Aloiz je pět let členem rumunské Mensy. Pracuje jako zdravotnický asistent a externí lékařský redaktor pro různé kliniky, zdravotnické časopisy a neziskové organizace. Je také studentem prvního ročníku Fakulty žurnalistiky a komunikačních věd.

1

„Celé je to příšerně naivní a patetické, což přičítám tomu, že se jedná o drama, a navíc poměrně rané autorovo dílo. Podle toho jsou napsané i dialogy. Zeptám se vás takhle: kdyby vám před barákem stála armáda ***, začali byste žvanit o krásách i nekrásách bytí? Jasně že ne. A tady čpí ten problém. Myšlenky jsou postávám vkládány do úst, k tomu ta květnatá mluva. Nezdá se to trochu otřepané? Nicméně, jsem jediná, kdo cítí v krvi vlastenectví za objev celosvětově známého slova ***?“

2

„Kniha na mě působila hodně ponuře a musela jsem se hodně přemáhat, abych ji dočetla. Ještě že je tak útlá. Autora jako básníka respektuji, jako prozaika nikoli. Pravda, i *** se dá číst jako báseň v próze. Jenže mně nesedl napoprvé ani napodruhé. Jeho legendická tajemnost a symboličnost (např. *** z řeckého hagné = čistá), obecná platnost námětů (dětská prostota jako jediná zůstává ušetřena zkázy, do níž upadá rafinovanost průměrných), tragédie obou hrdinů ani překvapivě aktuální, resp. nadčasové momenty (zištnost politiků, chtíč mladých žen) si mě nedovedly získat. Čtení pro mě bylo o to náročnější, že jsem se nemohla ubránit srovnání s muzikálem, jehož příběh je mnohem krásnější.“

3

„Vyčůraný a pasivně agresivní „dobrák“ *** se na svých cestách negativním světem potkává se samými blby, nezřídka z vojenského prostředí a již opilými či se zrovna zpíjejícími pod obraz. Jako na orloji tak před čtenáři pochodují různé postavičky, které se ovšem po oběhnutí celého kola začnou opakovat: blb, hovado, ožrala, dobytek, pitomec, primitiv, představitel úřední moci (rozuměj idiot 1. řádu), blb, hovado, ožrala, dobytek… Slavnostně házím flintu do žita. Prokousala jsem se až na neuvěřitelnou 465. z celkových 610 stran a konečně uznávám, že dál nemá smysl se trápit. Úžasný pan Zdeněk Mahler řekl, že v Bibli je skoro všechno ale ve *** všechno. Já tam nenacházím skoro nic. Škoda.“

4

„Prosím vás…už ne. Tohle už vážně ne, a určitě ne jako povinnou četbu, pokud to nebude napsané srozumitelně. Teď po letech znovu otevírám tento „skvost“ a opět koulím očima. Je důležité, abychom všichni měli alespoň trochu v patrnosti dějiny, ale ne tak, že po každé větě musím dítěti vysvětlovat, co vlastně čte, jelikož tomu nerozumí ani zbla a opakovaně se táže „Proč, mami? Proč? Proč jsi musela ty a musíme i my?“. Proč sahat právě po tom nejctihodnějším, nejarchaičtěji myslitelném zpracování? Můj mozek byl zneužit, požvýkán a opět vyvrácen. Pana ***, který jistě má své zásluhy, raději přenechme literárním historikům a historizujícím bohemistům.“

5

„212 stran utrpení. Nechápu, co se na tom všem líbí. *** jako postava slouží v knížce jako jediný hybatel děje. Bez něj by se tam toho moc nestalo, protože naše hlavní postava by toho bez něj moc neudělala. Postavy mi nějak nesedly, všechny byly strašně šablonovité. Do příjezdu k dědovi kniha celkem šla, ale pak to byl děs. Děj byl šroubovaný a jak začali putovat, to už byla nuda největší. Styl psaní mi opravdu nevyhovoval a některé věty jsem musel číst vícekrát. Ano, můžu říct, že jsem knihu přečetl, ale už ji nikdy znovu číst nechci…“

6

„Kniha poukazuje na zničující povahu peněz, manipulativnost mezi lidmi, zdánlivou nespoutanost některých postav, ale i nemožnost stát si za svým názorem nebo podřizování se. Ale neoslovila mě nejspíš tak, jak by měla. Všechny postavy mi přišly tak nějak protivné – ať ***ini rodiče nebo *** či samotná ***. Obyčejný příběh obyčejné dívky, skrývající se v neobyčejně nudném dramatu. Na konci se stane jedna zajímavá věc s ***, která už snad ani není spoilerem. Kniha ve mě nevzbudila žádné emoce ani sympatie s postavami, do toho ještě to rušivé nářečí. Jedním slovem, tato kniha je prázdná. Nelíbila se mi a ani si neplánuji přečíst další́ knihu od autorů.“

7

„Já jsem na těchto pohádkách vyrůstala, a tak jsem se rozhodla je přečíst i naší dceři, která při usínání potřebuje slyšet něčí hlas, a někdy jsem byla ráda, že tomu vlastně nerozumí. Některé pohádky mi přišly navíc, divné a některé neměly ani smysl. Vánoční příběh je katastrofa o ničem, až na konci děti čeká ponaučení, že nemají být na zvířátka ošklivý. Z dětství si pamatuji, že mě tenhle příběh už v té době nebavil. Strašlivý jazyk, tuny stylistických chyb. Ty chyby jsou záměrné, prý aby se kniha přiblížila dětem, jenže literatura má pozdvihovat nikoli se podbízet. Na 100 honů z toho čiší, že to nepsal Karel. Josef měl zůstat u štětce.“

8

„Nějak jsem si neuvědomila, že je to od *** a pustila se do toho. Humor extrémně ironický, pro autora typicky lineární příběh beze spádu. Ani jednu z postav se moc nedá oblíbit, spíš tahle knížka přibližuje komunistickou dobu. Postava *** mi byla již od začátku krajně nesympatická, celou knihu jsem jaksi trpěla jeho velké ego (myslím, že autor má poměrně přehnanou představu o své vlastní inteligenci). Příběh sám o sobě není špatný, humor se mi poměrně líbil, jen to není jaksi… z mého soudku. No jsem ráda, že to už mám za sebou.“

9

„Začalo to pěkně zostra, už *** jsem musel po několika stránkách přeskočit, protože jsem s rozmrzením zjistil, že netuším, co se v povídce děje a kam jí autor směřuje. Obecně mi vadilo příliš rozvláčné popisování zcela bezvýznamných věcí (přestože sáhodlouhé popisné pasáže bývají u ostatních autorů mými nejoblíbenějšími), nepropracovanost příběhů, ve kterých se takřka nic neudálo, samotné postavy, které mi nepřipadaly zajímavé, jen dotěrně nepříjemné, a často chybějící či nezajímavé pointy příběhů (a to jsem fanda Monty Pythonů). Kdybych popsal, jak jsem jel autobusem, pak si byl nakoupit v Kauflandu a doma uklízel, bylo by to možná zajímavější než tato ubíjející nuda.“

10

„*** nemohl být psychicky v pořádku, což se projevilo především v této knize. Buď člověku vnucuje víru, anebo tam vraždí děti a trestá ženy za jejich „hříchy“. Jo sice se mu to hezky rýmuje, má to správný rytmus a umí udělat temnou atmosféru, ale jinak mě to opravdu neuchvátilo. Proč jsou básně tak krvavé a depresivní? Co se ve spisovatelově mysli odehrávalo při jejich psaní? Co přimělo ministerstvo školství, aby tuto četbu zařadilo jako povinnou?“

11

„Příběh *** a *** v období heydrichiády mě trochu zklamal. Všechny postavy měly dosti jednoduchou psychologii. *** pasivní a *** zamilovaný a obětavý. Jenže když *** zastřelili, ani mu to nebylo líto… prostě se rozhodl, že jedna životní etapa skončila a on půjde dál. Přitom ji celou knihu ujišťoval, jak si ji vezme… O heydrichiádě samotné a životě za protektorátu bylo řečeno málo. Jen jsme byli ujišťováni, jak jsou Němci zlí, a v jedné scéně si pro *** spolužáka přišlo gestapo. Podtrženo sečteno: (pod)průměrné dílo.“

12

„Proč je toto dílo tolik přeceňované? Možná je to tím, že *** je nejvýznamnějším představitelem českého romantismu. A víte, proč je nejvýznamnější? Jednoduše proto, že je jediný. Četla jsem to dvakrát. A i po druhém čtení jsem usoudila, že *** měl evidentně k dispozici kvalitní oblbováky a halucinogeny. Z mého pohledu to mělo zůstat u těch pár výtisků, které si vytiskl na vlastní náklady, protože vydavatelé měli tehdy stejný názor jako já. Sice *** perfektně rozeberu i po 4 letech od maturity a opravdu dobře se na tom naučí některé básnické figury, ale jiný přínos to nemá. Toto veledílo ode mne získává jednoho bludišťáka.“

13

„Tak jako vyzní do ztracena pomsta hlavního hrdiny knihy, vyznívá pro mě do ztracena celý tento příběh. Dokud se vyprávění týkalo samotného ***, školy, režimu, vojny atd, četla se mi kniha velmi dobře a bavila mě. Dlouhé a nudné části s ***, který se rozplývá nad krásami moravského folklóru, a ještě pomocí nich vysvětluje historii a podstatu lidstva, to už bylo trochu moc. V závěru knihy je zajímavé pouze ztroskotání ***ova ďábelského plánu na pomstu, nějaká jízda králů vůbec. Ve finále mi bylo srdečně jedno, co vlastně hlavní hrdina chce a kdo jsou všichni ti lidé, kteří se kolem něj motají; úlevu přinesl pocit, že už to mám za sebou.“

14

„Nezáživná kniha bez pořádné zápletky a chytlavého děje, jejíž přitažlivost se vzrůstajícím věkem čtenáře značně ochabuje. Manipulace ze strany samozvaného vedoucího *** mi přišla už dost zvláštní, všichni musí být čestní, odvážní, opálení, kdo nejde s námi, jde proti nám. Jako návod pro činnost klubů fajn, jako zajímavé čtivo pro dnešní mládež si myslím, že už sotva může sloužit.“

15

„Námět je otřesný, jednání postav absurdní, a i přes autorovu úpornou snahu o formu jsou to pořád rýmovačky naší kačky. Vlastní příběh je tak stupidní! Ona je kur…, on naivní zamilovaný hlupák, co jí vše odpustí a běhá za ní jak psíček. To je jak v té nejubožejší červené knihovně. Z důvodu větší pompéznosti hlavní hrdinka v závěru umírá. Důvod neuveden. Asi se zalkla vlastním osudem. Ale pokud máte tento titul v kánonu k maturitě, tak nevěšte hlavu – je to krátké a o tématu nešťastné lásky vyjádřené v úžasných verších se dá mluvit i spatra.“

16

„Omlouvám se, ale na můj vkus je toto absurdní drama až moc absurdní, naprosto mi uniká pointa. I když se mi to jako celek nelíbilo, bylo to zajímavě komponované. A naštěstí krátké. Být to delší, asi se z toho zvencnu. Význam tohoto díla je dle mého názoru čistě politický, bohužel ne literární. Dost mě tedy mrzí, že je na seznamu povinné četby s takovými velikány dramatu, jakými byli Shakespeare nebo Čapek.“

17

„Hodně tvrdě sepsaná poezie, jednotlivé strofy na sebe navazují zhruba stejně plynule jako moderní architektura na secesní domy. Klopotně zapsané myšlenky, jež zrovna básníkovi táhly hlavou, asociace bez návaznosti, verše bez atmosféry a nálady. Sbírka by potřebovala výrazně proškrtat, když po třicáté čtete totéž, notně to leze krkem. *** má velice omezený repertoár motivů (útlak ze strany pánů, Němců, Poláků, Židů, těžké životní podmínky, bída, ztráta identity, smrt), jeho nesnášenlivost má možná v jeho situaci opodstatnění, ale dnes mě jeho černobílé vidění (nejen) společnosti neskutečně dráždilo.“

18

„Tahle knížka mě moc nebavila, ale přečetla jsem ji, protože jsem si myslela, že mi to pomůže v dějáku – nepomohlo. Určitě to má svoji hodnotu a je to taková legenda, ale já se obávám, že těmto dobrodružným románům, které hltaly generace mých rodičů, asi nikdy nepřijdu úplně na chuť. Ze začátku je to zajímavé a vy si říkáte, že kdyby nás tihle lidé viděli, jak se tady cpeme antidepresivy kvůli naprostým zbytečnostem, řešíme problémy typu „k téhle sukni to červený nebo zelený triko“ nebo prožíváme, s kým právě chodí Iveta Bartošová, asi by na svoje potomky nebyli zrovna pyšní. Jsem ráda, že jsem se prokousala tak do poloviny, ale dál už mi to prostě nějak nešlo.“

19

„Kniha, jejíž náplň zná každý, ale upřímně, nějaký větší dojem ve mně nezanechala. Vše jde až příliš snadno, celá dominance týmu. A k prvnímu problému vlastně dojde až ve chvíli, kdy někdy na konci knihy dostanou gól a *** tak má poprvé v životě příležitost předvést se, jakým dokáže být psychologem v poločasové kabině. A už odjakživa mě na tom vytáčel ten fakt, že by si někdo, kdo sám nemá, nadrbal X děcek… Strašný doby nezodpovědných chalupníků.“

20

„Utrpení může mít mnoho podob. A *** dle mého splňuje všechny podmínky. Děsná nuda. A hlavní hrdinka je jak děcko na písku. ONA měla vše nejtěžší, ONA bude žít, tak jak bude chtít, ONA bude děti učit starým věcem, ač jsou jim k smíchu. K smíchu je i to, že ji KAŽDÝ miluje a poslechne. Běda, jak ji vlastní dcera chce přiučit chování, to je hned řečí! Ne, já v ní nevidím moudrou osobu, ale neskutečně otravnou uzurpátorku moderny a novodobých trendů. Ať má ty svý zvyky, ale ať to nikomu furt nevnucuje! Políbení každého spadlého kusu chleba nebo hrachu, zvedání každého kusu pírka…to by mě taky je*lo. :-)“

21

„O válečnou literaturu se nezajímám, další osudy rodiny mi přišly poněkud nepravděpodobné (nákupy rybníka, králíků), většina povídek mi přišla smutná (ano, vím, že jsou realistické, ale obyčejně vyhledávám veselé příběhy). Za mě ne. A těch ryb bylo nakonec už taky moc.“

22

„Někteří čtenáři tvrdí, že Na Větrné hůrce se shromáždilo nejvíce psychotických postav. Tito čtenáři asi ještě nečetli *** – role imbecilů jsou zde svěřeny sice jenom dvěma exotům, ale tihle mají olympijské proporce. ***ovu suchému přístupu ke všemu se vůbec nedivím – mít bratra s náběhem na Tourettův syndrom, v trojkombinaci s retardací a vžitým sebeklamem o vlastní vtipnosti, není lehké. A mít za manželku p*zdu, která považuje za dobrý nápad nalákat důvěřivého psa na kremrole a v rámci jakési vlastní mánie mu fiknout ocas, aby se daný pes mohl bolestí zbláznit a být zastřelen, která se nepřirozeně ráda ráchá ve krvi prasete, fascinovaně popisuje zbičování koní a za vrchol žití považuje matlání prasečí krví po tvářích jiných… To vše popisováno krásnou květnatou češtinou až mi z toho bylo na blití. Poeticky popsaný sadismus a debilita je pořád jen sadismus a debilita i když to okecáte miliardou slovíček.“

23

„Večerníček? Prosím, ale tahle mimořádně odpudivá slátanina prošpikovaná náboženským fanatismem toho nejhnusnějšího rázu, ohořelými koťaty a dialogy že by jeden zvracel, se u nás už číst nikdy nebude. Pan *** asi něco hulil. Jsme s naším 4letým klukem v půlce a mám chuť tuhle knihu pohodit někam ke svozu odpadu. V knize je hlavní doménou vyvolávání strachu. Klade se velký důraz na fanatickou poslušnost dětí. Musíte poslouchat Boha a rodiče, naprosto bezmyšlenkovitě a fanaticky, jinak vás dostihne trest (v knize obvykle smrt). V knize dále narazíme na témata jako jsou panenství, sexuální zhřešení a podobně. Nechápu. Naštěstí mi má fantazie a pohotovost dovolí Pánybohy vynechávat a mrtvá koťata nechat raději na louce si hrát. Jinak bych pak v noci chodil utišovat plačící dítě z nočních můr. Knihu založíme někam hodně hluboko. Zlatej Neználek!“

Možnosti

1. Audience (Václav Havel)
2. Babička (Božena Němcová)
3. Báječná léta pod psa (Michal Viewegh)
4. Broučci (Jan Karafiát)
5. Hoši od Bobří řeky (Jaroslav Foglar)
6. Klapzubova jedenáctka (Eduard Bass)
7. Krysař (Viktor Dyk)
8. Kytice (Karel Jaromír Erben)
9. Lovci mamutů (Eduard Štorch)
10. Máj (Karel Hynek Mácha)
11. Manon Lescaut (Vítězslav Nezval)
12. Maryša (Alois a Vilém Mrštíkovi)
13. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (Jaroslav Hašek)
14. Postřižiny (Bohumil Hrabal)
15. Povídání o pejskovi a kočičce (Josef Čapek)
16. Povídky malostranské (Jan Neruda)
17. Romeo, Julie a tma (Jan Otčenášek)
18. RUR (Karel Čapek)
19. Saturnin (Zdeněk Jirotka)
20. Slezské písně (Petr Bezruč)
21. Smrt krásných srnců (Ota Pavel)
22. Staré pověsti české (Alois Jirásek)
23. Žert (Milan Kundera)

Řešení najdete ZDE.

Martino, v životopise uvádíš, že jsi vystudovala Obchodní akademii. Chci se proto zeptat, v jakém roce jsi ji dokončila, a jestli jsi po škole pracovala alespoň nějakou dobu v původním oboru.

Dokončila jsem ji v roce 1994, což je opravdu poměrně dávno. Po škole jsem určitou dobu pracovala v oboru – bylo to způsobeno tím, že mi ve škole nešlo účetnictví a chtěla jsem si dokázat, že ho v praxi zvládnu. Nikdy mě ale tato práce nebavila a neuspokojovala. Nemám vztah k číslům a k penězům. Prostě účetní, která poslouchá Metallicu a nosí kroužky v nose, není tou pravou ozdobou, naopak mezi kolegyněmi dost ční. Pak jsem se raději stala kancelářskou silou v jiných oborech, ale ani tam jsem se svou živostí, upřímností a zájmy rozhodně nezapadala.

Kdy jsi přišla na myšlenku, že se chceš profesionálně věnovat literatuře?

Řekla bych, že na tu myšlenku jsem nepřišla vlastně nikdy. Dostala jsem se k tomu postupně, životním vývojem a sbíráním zkušeností. Nicméně už ve třetí třídě jsem prohlásila, že se chci stát spisovatelkou. Mí drazí spolužáci, z velké části dětičky z prominentních rodin (hovořím o době před rokem 1989), se tomu samozřejmě smáli. Přiznám se, že základní škola a sídliště Řepy jsou velkým mementem mého života a snažím se této lokalitě i vzpomínkám vyhýbat.

Máš nějaké rodinné předpoklady k umění? Věnoval se někdo z rodiny, alespoň amatérsky, umělecké činnosti?

Nemáme v rodině vyloženě spisovatele, herce nebo malíře. I když moje prababička napsala rukopisnou básnickou sbírku „Kterých se to týká“, která se nám v pozůstalosti zachovala. Ona tehdy reagovala na skutečnost, že se její láska nevrátila z bojišť první světové války. Můj prastrýc Karel Bittner byl pak archivářem a věnoval se vojenskému letectví a podílel se i na knihách z tohoto oboru. Moje sestra se věnovala určitou dobu klasickému zpěvu. Kdyby před pár lety nepřející lidé nenechali zavřít soukromou konzervatoř, mohla z ní vyrůst profesionální zpěvačka.

Vím, že máš vzdělání v oboru mediální komunikace a pedagogika volného času. Chci se proto zeptat, jestli jsi také navštěvovala nějaké kurzy zaměřené na tvůrčí literární práci a co si o takových kurzech myslíš. Dá se psaní naučit jako kterékoli jiné řemeslo?

Absolvovala jsem žurnalistický kurz, kurzy PR a mediální výchovy, ale že bych vyloženě chodila na tvůrčí psaní, to ne, tudíž jsem v tomto směru teorií nepolíbená. Ostatně psát jsem také začala spontánně, čili u mě se jedná o živelnou aktivitu. Základní pravidla při práci s textem znám a snažím se je dodržovat. Podle mého názoru se novinářské řemeslo naučit lze, ovšem na to ostatní je potřeba něco navíc – mít fantazii, nápady a pak hlavně schopnost vše zpracovat tak, aby to bylo čtivé. Jinak bychom se ale měli vzdělávat celý život a nezáleží na oboru činnosti.

Jeví se ti jako výhoda, že nejsi na psaní závislá, nebo bereš fakt, že musíš dělat i jinou práci, spíš jako omezení ve vlastní tvorbě?

Zcela na rovinu říkám, že bych se chtěla věnovat jenom psaní a besedám, protože jsem tvůrčí typ a nebudu si ve svém věku nalhávat, že by bylo báječné přes den účtovat a po večerech tvořit romány. Existuje však ještě jeden obor, který by mě bavil, a to organizace kulturních akcí. Bohužel sama jsem se léty praxe přesvědčila, že v našem prostředí se jedná opět spíše o nevýdělečnou aktivitu.

V badatelské práci jsi se zaměřila na osobnosti 19. století. Čím je právě tato doba pro tebe zajímavá?

Ta doba mi přijde nesmírně zajímavá z mnoha důvodů, i když pro spoustu lidí je zachování českého jazyka otázkou dost kontroverzní – pokud bychom mluvili německy, jsme okamžitě dnes „světovější“. Právě třeba v literatuře by pak autor dokázal oslovit mnohem širší jazykový trh. Přesto mám devatenácté století ráda, protože ti lidé něčemu věřili, něco se snažili změnit a vybudovat. Přijde mi to jako krásná protiváha současnosti, která je spíše destruktivní a velmi sobecká.

Máš nějaké vzory mezi autory? Je pro tebe nějaký spisovatel/spisovatelka takovou inspirací, že bys chtěla umět psát jako on/ona?

Chtěla bych umět psát romány jako Vladimír Páral. Vždycky jsem si přála se s ním setkat, ale to už se asi nepovede. Navíc bych ani neměla odvahu mu stisknout ruku. Ale jeho styl obdivuji. Pak mám moc ráda Viktora Dyka, kterému literární kritici vyčítali strohost. Nešel do psychologie postav, on jenom naznačoval. Dyk jednoduše nezapadal do škatulek, byl jiný. A já mám jinakost ráda.

Získala jsi různé ceny v literárních soutěžích. Myslíš si, že se dá vůbec umělecké dílo objektivně zhodnotit? A co si v této souvislosti myslíš o kritice?

Mně soutěže pomohly v tom, že jsem se mohla setkávat s lidmi, kteří píšou. Tím pro mě splnily důležitou úlohu. Ovšem jestli se dá umělecké dílo zhodnotit, nevím. Samozřejmě jsou jisté znaky, které by mělo mít, ale ostatní záleží na subjektivním vkusu hodnotitele. Navíc vysoce umělecká literatura se často nesetkává se zájmem čtenářů. I v devatenáctém století se velké oblibě těšila spíše zábavná literatura typu rytířských románů nebo románů stylově zapadajících do červené knihovny. V dnešní době hraje také větší roli finanční stránka věci.

Na otázku kritiky nedokážu odpovědět, protože jsem žádnou kritiku od kritika, která by byla pro mě poučná, prostě nedostala. A pokud někdo hodnotí přes mou knihu mou osobnost, aniž by mě znal, tak to pro mě žádná kritika není.

Máš nějaké autorské sny, o kterých víš, že by sis je chtěla určitě splnit, abys mohla být spokojená sama se sebou?

Přála bych si umět napsat něco tak silného, jako je Dykův Krysař.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů do další práce.

První, co mě na knize zaujalo, byla předmluva. Té se ujal samotný Zdeněk Svěrák, který se pěkně vyjadřuje k autorově cílevědomosti a snaze zachytit v knize vše podstatné. Nebyla to jenom práce teoretická, mladý student se účastnil spousty představení, aby této knize zajistil co nejautentičtější a nejpřesnější informace. Když se rozhodl věnovat téma své diplomové práce právě historii Divadla Járy Cimrmana, zašel ve své houževnatosti tak daleko, že se s jednotlivými herci i kulisáky opakovaně scházel, aby získal jejich pohledy na práci v Divadle. Na informacích z těchto rozhovorů je pak z velké části kniha postavena.

Hned první kapitola s názvem „Souhra náhod“ se věnuje setkání jednotlivých členů a vzniku Divadla. Čtenáři se dozvídají o vzniku postavy neznámého českého génia Járy Cimrmana i o prvních divadelních hrách. Kniha je průběžně doplňována fotkami z jednotlivých představení, takže během prolistování cca 200 stránek vidíme proměny nejenom Divadla, ale i jednotlivých herců. Vznik dílčích představení je doplněn dobovými informacemi, takže během cca 55 let jeho historie můžeme zaznamenat nejenom střídání režimů, ale také úmrtí některých herců a zásah doby covidové.

Pro milovníky legendárního Divadla Járy Cimrmana je kniha téměř biblí, která zachycuje vše podstatné, a ještě něco navíc. Kromě historie divadelního souboru a životech jednotlivých tvůrců Divadla je v ní zmínka i o budovách, kterými se Divadlo v průběhu let stěhovalo. Díky četnému obrazovému materiálu, kterým je proložena, získává kniha větší přitažlivost. Zásluhou autora a jeho nadšení a lásky k „Cimrmanům“ je kniha mnohem více než jen příručka.

V tomtéž roce se začala scházet hrstka studentů a studentek nad kreativními úlohami v pravidelném semináři na Gymnáziu
Dr. Josefa Pekaře v Mladé Boleslavi, kde působí lektor Akademie PhDr. Adam Krupička, Ph.D., jako vyučující českého jazyka a literatury.

Období distančního studia od března do června 2020 nepřineslo útlum, naopak – kroužek přenesený do on-line prostředí virtuální učebny zaznamenal neobvyklý zájem, vzrostl počet aktivních autorů a autorek reagujících na pravidelně zveřejňovaná tvůrčí zadání (v současnosti Akademie literární kreativity sdružuje 32 žáků a studentů napříč všemi ročníky gymnázia).

Po opětovném nástupu do prezenční výuky v roce 2020/2021 se pak již aktivity kroužku ustálily na kombinaci distančního tvoření v domácím prostředí s osobním setkáváním na monotematických lekcích k daným problémům literární činnosti (tzv. mistrovské lekce). K 1. 10. 2021 byl rovněž spuštěn oficiální web Akademie literární kreativity (mensa.click/mp), kde čtenář nalezne informace o činnosti školního kroužku. Samozřejmou součástí internetových stránek jsou pak blogy všech literárně aktivních studentů Gymnázia Dr. Josefa Pekaře, kde jsou zveřejněny jejich nejlepší texty.

Nad pedagogickou činností Akademie převzala patronaci Asociace spisovatelů, a Gymnázium Dr. Josefa Pekaře se tak stalo její první partnerskou školou (od roku 2021). V budoucnu by v rámci tohoto partnerství měla Asociace vysílat své členy, profesionální spisovatele a spisovatelky, jako hosty Dnů literární kreativity pořádaných na gymnáziu v souvislosti s výročími upomínajícími nejslavnějšího absolventa – básníka Františka Gellnera.

Aktivity kroužku v loňském školním roce vyvrcholily předáváním Cen Akademie literární kreativity (28. 6. 2021). Devět nezávislých hodnotitelů (z řad pedagogů, vedení školy, ale i studentů, laických čtenářů a odborníků) vybíralo čtyři vítěze ze šestnácti textů, které na ocenění nominoval vedoucí semináře. Texty byly rozřazeny do čtyř samostatných kategorií podle svého zaměření a obsahu: Poietikos (za objevný literární experiment), Katharsis (za text, který nejlepším způsobem zachycuje lidské emoce a pomáhá vnitřnímu očištění čtenáře), Noéma (za text, který čtenáře obohacuje v oblasti poznání) a hlavní kategorie Aisthetikos (za text dokládající vysokou estetickou úrovní literární kvality). V každé kategorii byl jeden text vybrán jako vítězný.

Pro druhý ročník tohoto literárního ocenění se podařilo získat velice reprezentativní porotu. Bude ji tvořit „Devět hrdinek“, žen, které významným způsobem zasahují do kulturního, vědeckého a společenského života v ČR (např. laureátka ceny Magnesia Litera za debut roku, nositelka ocenění Sestra roku, organizátorka akce Maraton dopisů ze společnosti Amnesty International ČR, iniciátorka hnutí Nemusíš to vydržet, debutující zpěvačka, olympionička a další). Jednotlivé porotkyně jsou vybírány jako kariérní i morální vzory hodné následování. Dlouhodobým záměrem organizátorů ocenění pak je, aby každý ročník cen měl jiné složení poroty, které by odráželo nejdůležitější podněty ve společnosti, a přispívalo tak k navození diskuze o tom, kam česká kultura a společnost směřuje.

Ze soutěžních příspěvků:

Tanečník

Kristýna Prchlíková

V prstech svíral lem sportovního trička. Kdyby to jen trošku šlo, jistě by na něm umotal uzel. Po vzpřímených zádech mu stékaly kapky potu a nervózníma očima těkal po sále. Přijde vůbec? pomyslel si. Dál žmoulal lem a rukávem se pokusil otřít orosené čelo. Už mokrý rukáv bohužel neposloužil, akorát mu nad obočí přilepil pár pramínků světlých vlasů.
Trenér kroužil kolem jako sup čekaje na svou kořist. Chlapcova očka mimoděk vzhlédla a srazila se s drsným pohledem ledově modrých panenek. Jako by neznámá síla podlomila tanečníkovi kolena. Před pádem ho zachránily dveře. Klika cvakla a dovnitř nakoukla hlava černých kudrlin.

„Přece jen jsem vás našla!“ vykřikla radostně. „Jsem Anka, ty musíš být Petr. Jsi vyšší než já! Výborně! Začneme už dnes?“ Chrlila slovo za slovem, větu za větou. A malému chlapci spadl kámen ze srdce. Jen v zádech – tam pořád cítil ony dvě přísné, ledové oči.

…

…slow, quick, quick, slow… Pata! Špička! Špička! Pata! Rozléhala se sálem slova ostrá jako šlehání bičem. Anka se neusmívala. Netančila. Chlapci po tvářích stékaly slzy a hruď se otřásala v rytmu přerývaných nádechů. Kotníky po hodinách skákání bolely tak, že ho sotva udržely. I přes to. Nebyl schopen položit chodidlo na parket správně. „Jak jen jsem neschopný,“ vyčítal si.

…

Tváře mu zrudly. On vyhrál! I když uvnitř skákal radostí, ostych mu dovolil jediné. Otočil se na Anku, galantně jí nastavil rámě a pomalým, nejistým krokem vyrazili vstříc porotě. Rozhlížel se kolem, jako by snad pořád nevěřil, že medaile v ruce rozhodčího bude za pár chvil jeho. Bloudil očima davem, až nakonec zachytil pohled těch očí. Už se málem začal třást, ale včas to ovládal. Dnes je můj šťastný den, kdy sny se plní! Problémy teď neexistují, pomyslel si.

…

„Individuál“ – jen to slovo slyšel a jímala ho hrůza. Sám s trenérem na tom velkém sále plném zrcadel. Jak moc to nesnášel.

Položil ruku na kliku a třikrát se zhluboka nadechl. S otevřením dveří se kolena začala třást. Rychle za sebou zavřel a napotřetí rozklepanými prsty utáhl tkaničky bot. Pozdravil trenéra a se spuštěním hudby začal tančit. Zavřel oči. Hudba mu proudila tělem, nohy opakovaly kroky nacvičené hodinami tvrdé dřiny.

A v tom to přišlo. Ten hlas. Opět křičel. „Jsi neschopný! Propni ta kolena! Jsi moc tlustý, vlastní nohy tě neunesou!“ Přišla první rána. Zasáhla přesně. Maličký chlapeček padl doprostřed sálu – jako už tolikrát. Drobné ručky se snažily chránit tvář, po které se koulely slzy jako hrachy. Nepřemýšlel, jen doufal, že to všechno jednou skončí. A jeho rty neslyšně šeptaly.
I přesto Tě miluji.

Plameny

Kateřina Stránská

Opět se probudila na tom stejném místě. Uvězněná. Až na jedinou malou škvírku sem nepronikalo žádné světlo. Právě z toho malého zdroje naděje sem v tu chvíli procházela načervenalá zář. To ji trochu uklidnilo. Tak krásný to musí být pohled, jak za obzorem vychází slunce a pohrává si s barvami nebes. Tolik toužila po tom znovu to spatřit. Vidět obyvatele vesnice, kteří si radostně pozpěvovali při orání polí. Jak se asi teď mají? A jak se má on? Tolik toho spolu zažili, a přeci se zdálo, že toho bylo málo. Chtěla ho znovu vidět. Ne, potřebovala ho znovu vidět. Ale proč?

Rudá záře naplňovala svět. Nic jiného tu není. Jen ta krutá barva plížící se smrti. Plameny. Všude jen plameny a lidé, kteří se jim marně snažili čelit. Byly nelítostné. Ničily vše, co jim přišlo do cesty. Něco tak krutého přesto bylo impozantní. Na tom pohledu bylo něco až poetického. Krásného. Mohl myslet na to, jak se zachránit. Jak pomoci těm ostatním, kteří ztráceli život v téhle již prohrané bitvě. Ale ne. Myslel na ni. Je v pořádku? Je vůbec naživu? Nenáviděl se za to, že ji opustil, když ho potřebovala nejvíce. A ten pocit, co ho doháněl k šílenství. Jenže co to bylo za pocit? Snad vina, že je nechal ji odvést. Ale tu cítil a věděl o tom. Tak co byl tento hřejivý, ale zároveň tak nepříjemný pocit? Musí ji najít.

Co když na ni už zapomněl? Chtěla to tak, moc si to přála, ale na druhou stranu se toho obávala. Nechtěla, aby to tak bylo. Nebo vlastně ano? Byla tak zmatená svými vlastními pocity, snažila se je zahnat, jenže v tom chladu a tmě nemohla myslet na nic jiného. Co to bylo za pocit? Ten, který chtěla celou svou duší přijmout, ale zároveň se ho bála. Proč se tak cítila? Proč?
Rozhodl se. Ztratil všechnu naději. Jestli dnes večer zemře, bude to s ní. Musí ji najít. Běžel. Všude kolem byly slyšet žalostné výkřiky umírajících. On ale i přesto stále běžel. Nevěděl kam. Jediné, co věděl, že ji musí najít. Musí. Rudá barva plamenů a krve trpících lidí ho zaslepovala. Jeho plicím chyběl vzduch. On ji ale musí najít. Musí.

Tam venku muselo být tak krásně, jen ona tu byla zavřená. Tíha jejího bolavého srdce jí znemožňovala jakýkoli pohyb. Byla tak bezmocná. Tak slabá. Už ani tyhle myšlenky ji nepřinutily cítit něco jiného než to dotěrné šimrání, které nedokázala pojmenovat. To, co cítila, když její myšlenky utekly zase zpět k jejímu světu, do bezpečí. K němu. Ale proč?

Nedokáže to. Zklamal. Opět zklamal. S bolavou hlavou usedl do ohořelé trávy. Už neměl sílu. Přestal se bránit tomu pocitu, nechal jej, aby jím prostoupil. Zavřel oči a myslel na ni. Pocit se zvětšoval, sílil. Srdce bušilo. Rázem otevřel oči a prudce se zvednul. Pochopení se mu odráželo ve výrazu. Dech mu zrychlil. Už to pochopil. To nebyla vina, ba ne. Nebyla to slabost, právě naopak. Byla to láska.

Ten zvláštní pocit přidával na intenzitě. Ucítila mírné bodnutí ve svém srdci. Lekla se toho. To ji osláblo, tak tomu nechala volný průchod, jen na chviličku. Událo se to tak rychle. Pochopení. Úleva. Stesk. Bolest. Konečně to pochopila. Byla to láska.

Vůbec si nepamatoval, že by se někdy cítil slabě. Byl plný sil, odvahy… naděje. Naděje. Mírně s ním něco škublo. Ze srdce jako by se mu stal kompas. Věděl, kde ji najde. S nově nabranou silou vyrazil podle kompasu vpřed. On ji najde. Budou spolu.
Je daleko, ale blíží se. Přesně věděla, kde je. Jde ji zachránit. Znovu ho uvidí. Znovu se shledají. Budou spolu.

Prodíral se hořícími keři a stromy. Nevnímal okolí, byl zaslepen. Ovšem ne krvavou září plamenů, ale láskou. Vše jiné mu bylo jedno, jen jí potřeboval být nablízku. Cítí ji. Cítí, že se k ní blíží. Už jen posledních pár chvil a znovu se shledají.

Radost a poznání ale vystřídalo něco jiného. Strach. Východy slunce netrvají tak dlouho. Bylo by to krásné, to ano, bohužel to tak ale není. Když se po dlouhých hodinách posadila, zjistila, co se děje. Ve světě tam venku se dělo něco špatného. Svět sužovaly plameny. Rudé, smrtelné plameny. Plíce ji bolely. Celé její tělo bylo nasáklé kouřem. Dusila se.

Něco je špatně. Tím není ani zdaleka to, že vše kolem něho hořelo. Něco bylo velmi špatně. Spojení jejich srdcí zakolísalo. Strach byl tak silný a nečekaný, přimělo ho to přidat. Byl blízko. Musí to vydržet. V tu chvíli to uviděl. Malou boudu s těžkými, kovovými dveřmi. Spojení sálalo odtamtud. Ale sláblo. Vyrazil ke dveřím a snažil se je otevřít. Marně.

Slyšela ho. Cítila ho. Přes všechnu bolest vstala a dotkla se dveří. On je na druhé straně. Tak blízko, přitom tak daleko. Snažil se dveře otevřít. Marně. Pak nastalo ticho. Nevěděla, co se děje, bála se. Vzduch jí z plic dočista zmizel, když s tou známou bolestí upadla zpět na zem. Necítila nic, jen kouř.

Zevnitř jeho srdce se ozvala rána. Prasknutí. Ona umírá. Chtěl to vzdát. Zemře jí nablízku. To by mělo stačit. Prostě nechá plameny, aby ho spolkly i s okolním světem. Jenže pak uviděl klíč. Z jeho pozice byl jasně vidět, jak je schovaný pod větví. Ta byla v zajetí plamenů, ale on to ignoroval. Držel klíč ve spálených prstech. Jen aby vydržela i ona. Odemkl dveře a spatřil ji tam. Jak tam leží. Bez sil. Visela na posledním vlásku života. Ale držela se ho pevně. Vzal ji do náručí a vynesl ven. Otevřela oči. Když ho spatřila, celé se rozjasnily. Znovu se shledali. Byli spolu.

Ruku v ruce leželi na zemi. Nemuseli nic říkat. Oba to věděli. Svůj osud. Mlčky sledovali kouřem zašedlé nebe a čekali, až si pro ně přijde smrt. Taky že přišla. Pak už jen…plameny.

U stánku na rohu ulice si od pekařského učně kupuji housku. Je zmrzlý jak preclík, stojí tu s tou nůší už dvě hodiny. Prý předloni promoval z genderových studií. S červeným. A na druhém rohu od řezníka plátek šunky. Míjím prázdnou zastávku zrovna ve chvíli, kdy přijíždí nacpaná dvaadvacítka od Zahradního města. Nebožáci, co bydlí na periferii a pracují v centru. Za cestu tam a zpět dají hodinový plat. Ještěže to mám do práce jen slabou hodinku pěšky.

Prázdnou ulicí majestátně tiše pluje černý elektrický Mercedes S-Klasse s modrým majákem. Pomalu mě míjí zelinářský povoz s logem Billa. Asi jede do sámošky na Náměstí republiky, jiná Billa tímhle směrem není. S rychlostí, kterou má, je na cestě z měcholupských skleníků už aspoň tři hodiny. Ale koník dostane odměnu – smlsne si na zbytcích ze včerejška. A jeho koblížkama pak vytápějí skleníky. Kde jsou ty časy, kdy všude jezdila a parkovala kvanta aut.

Kousek před Mírákem vede řeznický tovaryš bernardýna vlekoucího vozík s košem housek a s termosy s polévkou. Asi veze svačinu dělníkům na stavbě trasy D. Podle značek jsou termosy z amerického výprodeje druhoválečných přebytků.
Na Míráku potkávám další přecpanou dvaadvacítku. Kdysi ve špičce jezdila čtyřikrát za čtvrt hodiny. Teď jezdí po dvaceti minutách. Náměstím se proplétá policejní lítačka. Všude plno lidí, a tak kluci pískají na píšťalky a mačkají klaksony na řídítkách ostošest.

Za půl hodinky dojdu do práce.

Anglickou se do kopce plouží povoz Bránických ledáren tažený dvěma statnými valachy. Nedávno obnovily provoz. Ale kapacita je nedostatečná, tak se staví další v Libni.

Alejí, co bývala magistrálou, klusem projíždí dvouspřežná bryčka, kočí zabalený v houni, na pasažéra není vidět. Tohle bude privátní, žádné taxi. Zřejmě někdo z vyššího managementu některého z velkých podniků.

Z Václaváku udělali park. Vypadá celkem hezky. Samý trnitý keř a růže.

Asi aby lid neměl kde demonstrovat.

Byl to den jako každý jiný, Velký a Milá byli nejspíš na lovu Barevných papírků a Cinkajících věciček, jako to dělali většinu času, a Uštěkance nechali venku.

Chvíli jsem jen tak seděla na sluníčku na hladké zemi a dívala se z Průhledu ven. Věděla jsem, že nemůžu projít a pokusit se chytit jednoho z těch opeřenců, co ledabyle poskakovali po trávě, keřích a stromech.

Vstala jsem ze sluncem prohřáté země a vyskočila na škrabadlo, které bylo v rohu místnosti. Měla jsem před sebou dlouhý den, a tak jsem chtěla co nejvíc utratit čas. Pohrála jsem si s cinkavým míčkem a pískací myškou, která se té opravdové podobala jen velmi vzdáleně.

Natruc jsem shodila Velkému pár jeho barvicích klacíků a několik již černě pobarvených papírů, a protože mě už nenapadalo, co dělat, šla jsem si lehnout na křeslo, vyhřáté od slunce.

Probudily mě hlasité projevy lidí, kteří stáli přede dveřmi. Vyskočila jsem na linku a přes Průhled jsem pozorovala, co se venku děje. Stál tam Velký a Milá a zuřivě máchali těmi jejich divnými tlapkami.

Pak Velký chytil tu bambuli, co má můj pelech na dveřích, a zacloumal s ní. Samozřejmě to s dveřmi ani nehnulo, protože mají takovou zvláštní věc proti jiným lidem.

Bylo legrační pozorovat, jak lidé zuří a jenom Uštěkanec poskakuje kolem s vyplazeným jazykem.

Najednou Milá ucítila můj pohled (vždycky byla tak vnímavá) a otočila se ke mně. Přešla přes trávu až k oknu do Místnosti-s-jídlem a položila tlapky na neviditelnou stěnu Průhledu. Pak začala mluvit tou svojí srandovní řečí. Párkrát vyslovila moje jméno, ale nerozuměla jsem tomu zbytku.

Velký si poklepal na hlavu a cosi na ni zakřičel, ale ona ho jen odbyla máchnutím tlapky. Ukázala na dveře a pak na mě. Asi po mně chtěla, abych otevřela dveře, ale ty umí otvírat jenom Velký a ona. Mávla jsem ocasem ze strany na stranu a natočila hlavu doprava.

Podívala se mi do očí a mávla packou směrem k sobě. Poté se rozešla a za chvíli se objevila v tom velkém Průhledu. Opět máchla packou a já seskočila a rozešla se k ní. Usmála se a vyslovila moje jméno se spoustou dalších nesrozumitelných mňouků. Ukázala směrem k Falešnému-průhledu-ven a já jsem se k němu rozešla. Zastavila jsem se před ním a podívala se na ni. Ukazovala cosi jako „otoč se“ a „skoč“. Bylo to matoucí, ale udělala jsem to. Pod packami jsem cítila studenou neviditelnou stěnu, která tvořila většinu plochy desky se čtyřmi nohami.

Pak jsem pochopila, proč chtěla, abych šla sem. Na desce ležel ten blýskavý a chrastící chuchvalec, kterým otevírala dveře. Vzala jsem jej do zubů a s ocasem nad hlavou jsem běžela k Průhledu. Zavrtěla hlavou. Poté opět udělala máchnutí k sobě a rozešla se dál. Za chvilku se ozval dutý zvuk, vycházející z té komůrky Velkého. Běžela jsem ke dveřím, ale Milá se rozešla dál.

Šla jsem tím směrem a pak jsem ucítila závan čerstvého vzduchu. Bylo to malý Průhled nad policí v Místnosti-s-vodou. Vyskočila jsem na polici a koukla se dolů. Milá tam stála, usmívala se a natahovala packy směrem k Průhledu. Protáhla jsem čumák trochu přes bílý okraj Průhledu a upustila chuchvalec, který s rachocením dopadl do pacek Milé.

Ta se rozběhla ke dveřím a já také. Ozvalo se rachocení kdesi ve dveřích a ty se poté otevřely. Milá se ke mně rozeběhla a já se ocitla ve vzduchu. Neubránila jsem se zavrnění. Velký si jen něco brblal a zalezl do své komůrky a já jsem dostala maso z balíčku jako odměnu.

Velký

Velký většinou nosí džíny, bílou košili a přes ni bundu. Má černé vlasy a hranatý obličej, není vůbec tak pěkný jako Milá nebo my. Není na mě moc milý, ale musím s ním žít. Velký má hluboký hlas a příšerně dupe. Někdy se mě tak pokouší vystrašit, ale to platí jenom na mláďata, jako je Ouško. Vždy, když přijde domů, sedne si před Falešný-průhled-ven a nebo před něco podobného.

Milá

Milá, nazývám ji tak proto, že je opravdu milá. Krmí mě, mazlí se se mnou a pouští mě ven. Má dlouhé světlé vlasy a modré oči, což je velmi neobvyklá barva. Vždy na mě mluví milým hlasem a pouští mě na gauč i do postele. K ničemu mě nenutí a myslím si, že mě má opravdu ráda.

Autor: Viktorie Ježková, autorka je studentkou Mensa gymnázia

Jsem rozbořený most
nad vyschlým říčním korytem,
jsem vybělená kost
na dně vodou rozrytém.

Jitra mě mučí,
noci mě děsí,
z mých zvadlých prsů
pijí noční běsi.

K propasti zoufalství
snášejí se z výšky
ty dětské smrtky
s vodnatými bříšky.

Jen se přitulte, mí malincí,
zsinalými rtíky jak od upírů
sajte mou bolest,
andílci s černými křídly netopýrů.

A skřehotejte tiše na měsíc
své věčné NEVER MORE
– už nikdy víc!

Nad vyschlou solnou plání
starý strom se sklání,
smečka vlků číhá v stínu.
Už v dálce někdo úpí,
už krouží hejno supí
a Smrt se chystá na hostinu.

Ilustrace: Jana Axman Vlková

Autor: Jiřina Broučková

Autor: Pavel Oplt

Omezenců síť bez konců nicoty,
stlačený život v nevýznamný celek
jak zápis zřízeného života matek
spáleného, zmořeného,
lámaného a hlazeného
k plození tupých Jezulátek.

Odpoví mi i bez otázek,
ptát se však můžu na cokoli,
na každého je spolehnutí,
že bude vysoušet
a že bude pálit,
aniž by svědci byli vyslechnuti.

Autor: Michal Kasal