Když byly obě pohádky hotové, dohodli se oba autoři na jejich vydání v rámci jedné knihy. Z jedné strany měla být Jaroslavova klasická prozaická verze pohádky a z druhé strany Moničina veršovaná. Tento koncept autory napadl z toho důvodu, že se na knižním trhu oboustranná dětská kniha, stejná pohádka, z jedné strany prozaická a z druhé veršovaná, zatím nevyskytuje, a tak byli přesvědčeni, že i tímto by mohli čtenáře zaujmout.

Jak už to bývá, knihy často prodávají spíše jména autorů než obsah knihy samotný. Jaroslavovi v roce 2016 vyšel román Epos o panáčkovi a Monice v roce 2020 sbírka veršovaných hádanek Historie v hádankách. Obě knihy si své čtenáře našly, ale nedalo by se ani v případě jedné knihy říct, že by se jednalo o bestseller. Museli tedy spoléhat na to, že nakladatele zaujmou knihou samotnou.

Člověk by řekl, že nejobtížnější bude samotné napsání knihy. Ale není tomu tak. Napsat knihu je na celé cestě k jejímu vydání asi to nejjednodušší. Po dokončení rukopisu začíná běh na dlouhou trať, na které je občas až zbytečně moc překážek. Některé se dají zdolat snadno, jiné jsou obtížnější a člověk se o jejich zdolání musí pokusit vícekrát. Prvním problémem je, že dětských knih je na trhu ohromné množství. Ať už jde o původní českou tvorbu, nebo překladové tituly. Zároveň jsou dětské knihy drahé na výrobu, neboť by měly být v pevné vazbě, na kvalitním papíře a plné ilustrací, ideálně barevných, aby byly na první pohled poutavé pro malé čtenáře. A ilustrace znamenají mj. sehnat a zaplatit ilustrátora.

I tak zkusili oslovit nakladatele. Nabízet dětskou knihu je ideální rovnou i s ilustracemi. Monika oslovila ilustrátorku, se kterou spolupracovala už na své první knize. Dohodly se na několika celobarevných ilustracích a na několika černobílých, které by si děti mohly vymalovávat. Autoři pak s rukopisem, ukázkou ilustrací a popisem, jak by kniha měla vypadat, oslovili celou řadu tuzemských nakladatelství.

V této fázi se musí každý nepříliš známý autor připravit primárně na to, že mu nikdo neodpoví. Když už mu odpovídá, tak se většinou jedná o zdvořilé odmítnutí. Známý je případ J. K. Rowling, které první díl jejího Harryho Pottera odmítlo 12 nakladatelství, až to třinácté projevilo zájem. Když už konečně někdo našim autorům reagoval pozitivně, chtěl poměrně radikálně zasahovat do původního konceptu. Například vydat jen jednu verzi pohádky. Nebo obě verze výrazně zkrátit. Případně byl problém s edičním plánem, který byl na řadu let již plný.

Připadala v úvahu varianta vyrobit si knihu úplně sami tzv. samonákladem. Taková sranda ale zabere mnohem více času a energie než knihu napsat. To pro lidi, co píšou hlavně pro radost, není. Pak tu je ještě Pointa. Seženete si v rámci crowdfundingu peníze na knihu, kterou vám pak Pointa za peníze z kampaně vydá, a propojí vás s odbornými profesemi, které s přípravou knihy k vydání pomohou (redaktor, korektor, sazeč, grafik apod). Přes Pointu vyšla Monice kniha Historie v hádankách. I když jsou náklady na výrobu knihy hrazeny z peněz vybraných v kampani, autor má z prodaných knih „jen“ autorský honorář, jako bývá u klasických nakladatelství. U malonákladových knih, kterých se prodá maximálně několik stovek kusů, je autorský honorář skutečně jen symbolický. Paradoxně přitom hlavně ohledně kampaně má nejvíce práce s propagací a prodejem právě autor. Nicméně pro začínající autory je toto možnost, jak knihu vydat, pokud ji nechtějí financovat ze svého.

Pak tu je ale ještě něco mezi. Nakladatelství, které odvede všechnu práci, ale riziko spojené s případným komerčním neúspěchem knihy nechá na autorech. Nicméně zisk z prodeje náleží autorům. Jedním z takových je právě LIKA KLUB, pod jehož hlavičkou vyšla pohádka O drakovi, který neuměl hrát šachy.

Bezvadné na takové spolupráci je, že většinu těch nejméně zábavných starostí obstaral nakladatel. Práci redaktora, korektora, sazeče, grafika, zajištění tisku, ISBN, rozeslání povinných výtisků, zajištění distributora a dopravu knih ke knihkupcům. Při plánovaném vydání knihy pro radost je skutečná alchymie stanovit cenu a počet výtisků při určité odhadované sumě nákladů. Při nižší maloobchodní ceně potřebujete více výtisků, aby se náklady vrátily, nicméně tím se automaticky zvýší celková suma, kterou k vydání knihy potřebujete. Při nižším nákladu by zase musela být maloobchodní cena moc vysoká. Za moc vysokou cenu si ale knihu nikdo nekoupí a sáhne po jiných. Při nižší ceně a přestřeleném nákladu zase hrozí, že se nenajde dostatek čtenářů a knihy se neprodají. V podstatě by se vytiskly zbytečně. V případě vydávání knih pro radost to není o tom vydělat, ale jen moc neprodělat. A tak v případě Draka autoři během konzultací s nakladatelem stanovili doporučenou maloobchodní cenu na 333 Kč a náklad na 550 výtisků. Přeci jen chtěli knihou udělat radost mnoha lidem, dětem.

Kniha je v podstatě hotová v momentě, kdy je připravená k tisku. Pak už stačí jen počkat na kapacitu tiskárny. A strategicky vybrat datum vydání. První tři měsíce roku se prodávají knihy nejhůře, je pořád čerstvě po Vánocích. Léto také prodeji knih moc nepřeje. Nejlepší období je před Vánoci a na přelomu jara a léta před prázdninami, dovolenými a na konci školního roku. Nevýhodou těch období, kdy se prodává nejlépe, je, že svoji novinku v tom období chce vydat skoro každý. Šlo o knihu pro děti, a tak si autoři usmysleli, že ji vydají k Mezinárodnímu dni dětí, tedy 1. června.

Když už je vybraný termín vydání a domluvena tiskárna, je fajn zkusit předprodej. Pokud má autor už nějakou fanouškovskou základnu, případně v zádech nějaké velké nakladatelství s velkým dosahem, je to velké plus. Potenciální čtenáře může oslovit napřímo. Předprodej má dvě velké výhody. Je to forma propagace, něco se chystá, bude kniha. Druhou výhodou je, že si lidé mohou knihu pořídit ještě předtím, než vůbec vznikne, a tím přispět na její vydání.

Pokud pro to autor nemá jiné nástroje, je pro předprodej možné využít některou z crowdfundingových platforem. Pozor ale, při výběru platformy je dobré si pročíst podmínky. A pak si nastavit cíle tak, aby byly dosažitelné. Většina platforem má v podmínkách, že v případě nedosažení cíle kampaň ruší, peníze vrací lidem. Při vydávání knihy neznámými autory je nedosažení cíle spíše ten pravděpodobnější výsledek. Jsou dvě možnosti, jak toto riziko minimalizovat, a to raději si nastavit schválně nižší cíl, případně v rámci kampaně k dosažení cíle dolít zbytek peněz z vlastních prostředků, když už to vypadá, že by byla neúspěšná. Vzhledem k tomu, že si často tyto platformy berou procenta z cílové částky v případě úspěšné kampaně, autor mnohdy zaplatí za to, aby v rámci předprodeje něco prodal. Z toho důvodu si Monika s Jaroslavem pro předprodej vybrali platformu Donio. Nejenže si nebere procenta z vybraných peněz v rámci úspěšné kampaně, předprodeje, ale stačí získat jen čtvrtinu z původně nastaveného cíle, aby kampaň byla považována za úspěšnou. Kampaň na Draka nakonec naštěstí na draka nedopadla, protože si v rámci předprodeje našlo svého majitele sto třináct výtisků, tedy celá pětina nákladu. Což nebyl špatný začátek.

Nastal Den dětí a kniha se dostala z tiskárny přes sklad nakladatele k distributorovi, do knihkupectví. Jeden by si řekl, že tím to pro autory muselo skončit. Ale neskončilo. Bylo potřeba rozposlat, případně osobně předat knihy z předprodeje. Napsat a publikovat do světa tiskovou zprávu zvěstující zrod nové knihy, která byla jen v tom týdnu jednou ze 127 vydaných novinek. Kontaktovat blogery a recenzenty věnující se dětským knihám.

A doufat, že se tato tradiční pohádka o drakovi v netradičně pojaté knize, která nemá konec, zato má dva začátky, bude líbit jak dětem, tak jejich rodičům. A čekat, jak si tento klasický pohádkový motiv v novém originálním pojetí o dracích, princích a princeznách, povede. Pohádka je sice o pojídání princezen, ovšem je snadno stravitelná i pro vegetariány.

Pokud místo obvyklých soubojů princů s draky dáváte přednost soubojům ryze intelektuálním, tak jste na tom úplně stejně jako princ v pohádce O drakovi, který neuměl hrát šachy, a mohla by se vám pohádka líbit. Pokud se chcete dozvědět, jestli se princi podařilo draka k takovému souboji o princeznu přemluvit, v čem přesně souboj spočíval a kdo koho porazil, můžete zkusit sáhnout po této knize a co nejdříve ji přečíst až do konce. A nevadí, že už nejste dávno dětmi. Neboť jak praví jedno moudro, pohádky jsou tu především pro dospělé, aby si připomněli, jaké to bylo, když byli dětmi.

Knihu si k recenzi vypůjčily děti ze SIGu Jihočeské nadané děti – výsledek jejich hodnocení si můžete přečíst v následujícím článku:

Měla bych snad spíše říci slečna Nálada. Je totiž stejně stará nebo raději mladá jako já. Má šaty z barev příslušné roční doby, v kterou přichází a trochu tmavších odstínů než vidíme ve dne. Dnes přichází jako vždy bez klepání a je celá v šedobílé. Jako ta mlha. Nese v ruce lampičku, kterou svítí okno domu na protější stráni. Je udivená, že už jsem rozsvítila, obyčejně touhle dobou sedím v šeru pracovny a čekám, až zazní její krok, který má úplně stejný zvuk jako krok Ticha. Tedy pana Ticha. Ten je ještě méně nápadný než slečna Nálada. Jeho oblek je v barvách věcí mojí pracovny a umí, tedy ten oblek měnit odstín stejně jako regál na knihy a časopisy, psací stůl, lampa, magnetofon, židle nebo okenní rám, když vstupují do světla nebo stínu v různou denní hodinu. Slečna Nálada mě navštěvuje sice pravidelně, ale má i jiné povinnosti, jako jsou návštěvy dalších slečen, které rády v tichu sní, nebo třeba různých zákoutí města, parků, nábřeží a také kostelů a výstavních síní, kde ji můžete potkat i vy, když tam zajdete.

Slečna Nálada má totiž některé zvláštní schopnosti. Například dokáže, že zapomenete na svoje všední starosti, načerpáte nové síly, v duši se vám rozhostí mír a klid. Bude se vám lépe dýchat a budete i lépe rozumět svým vlastním myšlenkám, protože si najdete chvíli času si s nimi popovídat. Slečna nálada je totiž velmi skromná, nestrhává pozornost na sebe, nemusíte se jí věnovat, když vás navštíví doma ani když ji potkáte třeba v parku, naopak vás přiměje k tomu, abyste se věnovali sami sobě. A pak umí ještě něco velmi důležitého. Přivádí s sebou pana Ticho.

Moc jsem o něm zatím nepsala, ani by o to nestál, protože je ještě skromnější než slečna Nálada. Byl odjakživa tak skromný až na to málem doplatil. Nechal se vyhnat z ulic hlukem motorových vozidel, houkáním klaksonů, z bytů a domů křikem a hádkami nebo hudbou z reproduktorů, a dokonce už nechodí ani na vysokoškolské přednášky, kde ho překřičí hlučně se bavící studenti. Navštěvuje už jen těch málo míst, kde pracuje slečna Nálada. Navzájem se potřebují a podporují. Už jste si jistě všimli věty, která se objevuje v literatuře: „Náhle se rozhostilo ticho a vznikla taková zvláštní nálada.“ To je právě ono. Nálada, která k nám přijde, když si pro ni v naší uspěchané době uděláme chvíli čas, nám pomůže k tomu, že se nám v duši a mysli rozhostí ticho, mír a klid.

Na protější stráni se na tmavě šedomodrém podkladu stromů rozzářila další světla. Slečna Nálada si totiž s sebou vzala dnes víc lampiček. Asi čekala, že o ní budu vyprávět. Takové věci ona zná dopředu. A co vy? Už vás někdy navštívila? Že ne? Že nevíte? Tak se dobře rozhlédněte po svém pokoji nebo kanceláři. Třeba sedí někde v koutě pan Ticho v barvě šanonu a inkoustu. Možná ho i uslyšíte, když ztlumíte rádio. A kde je slečna Nálada? Vyhlédněte z okna do ulic, na stromy a na oblohu. Už ji vidíte? Právě vystoupila z obzoru fialového soumrakem a míří přímo k vám.

Ovšem skutečně podstatná je volba, jakým typem rodiče se člověk chce stát. V Čechách jsme v tomto směru zřejmě sto let za opicemi (matky si tu své děti vzdorovitě vychovávají mimo definované kategorie), musela jsem tedy sáhnout do výrazně pestřejšího amerického sociokulturního kontextu. Naštěstí jsem o něm informovaná z hodnotných zdrojů jako YouTube, Instagram, Reddit a Facebook (jehož prostřednictvím jako správná třicátnice sleduji i přesdílená videa z TikToku), takže vím, z jakých základních druhů je na výběr.

Úvodem tu samozřejmě je základní rozdělení podle pracovního statusu na „working mom“ a „stay at home mom“ (zkracované na cool zkratku SAHM). Oba tábory přitom dokážou jít tomu druhému solidně po krku – optikou jednoho budete příšerná matka, která s vidinou mamonu, ukojení vlastního ega a kariérních tužeb zanedbává svoje děti, manžela a domácnosti, optikou druhého pak líná vyžírka, která nemá nic lepšího na práci než přesypávat cereálie do skleněných dóz, lepit dekorativní popisky na každou nádobu v domě nebo třídit dětem hračky podle barev. Nikdy tedy nebude vaše volba všeobecně uznávaná – pokud se ale toužíte skutečně plně ponořit do některého z dalších poddruhů matky, lepší výchozí pozici vám nabídne SAHM.

Dále totiž můžete být například „crunchy mom“ (jinak také „granola mom“) a na to se čas navíc hodí. Protože crunchy mom zásadně pěstuje domácí zeleninu bez pesticidů, vlastnoručně peče kváskový chleba a granolu, vyrábí kombuchu a uvažuje, že si pořídí krávu, aby měla pro výrobu domácího kefíru zcela netoxické mléko. Používá jedině látkové pleny z bio bavlny, děti nikdy nepouští k jakékoliv obrazovce, sladkosti jí nesmí přes práh, místo návštěvy lékaře využije bylinky ze zahrádky nebo doporučení svého homeopata, vzdělává děti doma a mezi hodinou matematiky a kroužkem keramiky je nakojí. Jejím opakem pro slabší kusy a working moms pak je „silky mom“, která si život zjednodušuje výdobytky moderní doby, jako jsou papírové pleny, kupované přesnídávky, hračky z plastu, televize nebo epidurální anestezie při porodu. Nerozhodné typy pak mohou volit zlatý střed a být nevyhraněná „scrunchy mom“.

Podle své estetiky pak máte v mateřství na výběr například ze „sad beige mom“ (pokud se snad ve vaší v domácnosti nedopatřením objeví jiné barvy než béžová, šedá a bílá, mělo by jít o barvy pastelové; pokud nejsou pastelové, je nutné daný objekt vyhodit nebo přetřít na béžovo), „maximalist mom“ (kde více je více) nebo „pinterest mom“ (k tomu budete potřebovat štítkovačku, průhledné dózy, proutěné košíky, bento boxy na svačiny pro děti, knížky v knihovničce otočené hřbetem dovnitř pro „čistší vzhled“ a nalepovací nápis nad kuchyňskou linku – ideálně obsahující nějakou kombinaci slov „laugh“, „home“, „love“ a „family“).

Pokud chcete, aby vaše děti nikdy neudělaly žádnou chybu, nezažily neúspěch a nemusely činit žádná rozhodnutí, ideální bude role „helicopter mom“, která svým neustálým dohledem a kroužením kolem dítěte žádaný úspěch zajistí, nebo drsnější „snowplow/bulldozer mom“, která sebemenší překážku z cestičky svého drahouška nekompromisně odstraní, ať už vyjednáním výjimky u učitele, zpracováním školního projektu místo dítěte nebo zahlazením jeho konfliktu s kamarádem, aniž by se samo dítě muselo na řešení podílet. Pokud je pak pro vás klíčové, aby vaše děti maximálně uspěly v akademické sféře (samé jedničky jsou základ, ne zvláštní výkon) a zároveň se naučily dokonale hrát na hudební nástroj, a to bez ohledu na jejich zájmy nebo preference, pak jste jasná budoucí „tiger mom“ (asijský původ výhodou).

Jestli je pro vás důležitější vzhled vašeho dítěte než jeho psychické či fyzické zdraví, vhodná volba je „almond mom“ – stačí dítěti místo svačiny nabídnout hrst mandlí, při každém jídle se ptát „To opravdu plánuješ sníst tohle všechno?“, nebo přihodit klasický citát „Nothing tastes as good as skinny feels.“.

Klasická „soccer mom“ pak svůj život redukovala na poskytování taxislužby svým dětem. Ty vozí na tréninky fotbalu, baletu, karate, klavíru… V mezičase utrácí peníze svého věčně nepřítomného manžela a okolí svého středostavovského domu na předměstí brázdí v SUV nebo minivanu. Typicky se po osamostatnění dětí vyvine v realitní agentku.

„PTA moms“ si svoji touhu po moci a statusu uspokojují prostřednictvím mikropolitických aktivit v parent-teacher association (americká variace na sdružení rodičů a přátel školy), kde mimo jiné rozhodují o školním dresscodu, kritizují přítomnost knih s homosexuální tematikou ve školní knihovně, protestují proti sexuální výchově ve školních osnovách a organizují školní akce (kde se dívají skrz prsty na working moms, které na školní benefiční prodejní akci pečených dobrot přinesou místo domácího koláče koupené sušenky).

Když už všechno selže, pořád je tu stará dobrá „wine mom“, která utápění žalu nad svým životem ve sklenici či lahvi vína komentuje humorným „Víno je levnější než terapeut.“ nebo „Jejda, omylem jsem místo mlíka koupila víno.“.

Každý typ se pak může vyvinout v „momfluencerku“, což skýtá skvělou příležitost veřejně prezentovat nerealistický obraz mateřství a prostřednictvím denních vlogů a sponzorů zpeněžit životy svých dětí.

Co z toho si vyberu já? Těžko říct. Dám vědět po stvoření dostatečného počtu dokonalých bento boxů, vylepení alespoň pěti inspirativních citátů na zeď a natočení jubilejního stého vlogu ze života mensovní matky…

Už od začátku pro mě šlo o určitý výlet z komfortní zóny. Období kolem zlomu letopočtu jsem zvyklá sledovat obvykle spíš římskou nebo egyptskou optikou a pohled ze strany Judeje pro mě byl zcela nový. Bylo také osvěžující pozorovat obvyklé hvězdy jako Caesar nebo Kleopatra v roli vedlejších postav či pouhých letmých zmínek v rozhovoru.

Pojetí postavy Heroda bylo poměrně vyvážené. Poprvé je zmíněn jako chlapec, který v průběhu románu vyrůstá ve vladaře, a nejde přitom o jednorozměrný biblický symbol zla, ale o komplexního člověka, který, ač ze své podstaty prchlivý, dělá svá rozhodnutí z poměrně pochopitelných pohnutek, ovlivněn okolnostmi, lidmi kolem sebe i vlastními ambicemi. Navíc díky tomu, že jsem nebyla zatížena dostatečnou znalostí historie a netušila jsem, co se má stát, jsem si mohla příběh užít i se všemi dějovými zvraty. (Což si například u románu o Juliu Caesarovi člověk nedopřeje – dramatický závěr jednání senátu o březnových idách pak zkrátka už tolik nevyzní…)

Velmi pozitivně na mě zapůsobily propracované bojové scény, bylo zřejmé, že autora bavilo je psát. Obzvlášť silný dojem například zanechal popis scény, kde bojový kůň protivníkovi ukousne kus obličeje; úryvek přikládám níže:

„A tu hřebec trhl hlavou, rafl a ukousl Chánanovi půlku obličeje. (…) Joramův svět se zúžil na nestvůrného černého koně, kterému visely z huby cáry masa. (…) Joram se svezl na kolena a sevřel Chánana v náručí. Nos chyběl úplně a rovněž jedno oko, zatímco druhé, zbavené víčka, sebou v důlku zmateně cukalo. V krvavé mase se bělaly obnažené zuby a rozdrcená klíční kost.“

Obsáhlé autorovy znalosti historie a židovské kultury jsou z knihy zřejmé, pocit obsahové důvěryhodnosti umocňuje i uvození jednotlivých kapitol úryvky z historických textů, které dávají ději určitý rámec. To je ale současně i potenciálním negativem – pokud k tématu a kulturnímu kontextu nemáte úplně blízko, čeká vás seznámení s dobovou politikou, geografií nebo novými koncepty spojenými s věroukou, židovskou samosprávou… Román se tak místy blíží spíš literatuře faktu než odpočinkové četbě. Náročnější je i poměrně větší množství postav s mnohdy podobnými jmény (Menachem a Malichos, Antipatér, Aristobúlos a Antigonás nebo Šamaj a Šemajách), která sice jsou fakticky vzato dost odlišná, ale ve své „cizosti“ alespoň pro mě dost podobná, abych vždy chvíli váhala, o kterou z postav jde. A konečně k mírnému zmatení u mě přispívala i kombinace různě dlouhých časových skoků v ději.

I když tedy pro mě z těchto důvodů byla četba náročnější (a při mateřských povinnostech jsem si na ni hledala čas obtížněji, než bych bývala ráda), celkově román hodnotím kladně. Určitě mi rozšířil obzory, představil mi novou oblast historie (a to časově i lokalitou), a i když jsem po dočtení neodolala, o Herodově životě si nastudovala víc, a připravila se tak o budoucí šokující zvraty v dalších dílech, ochotně si na ně počkám a ráda si je přečtu.

Když toto téma vyhrálo v hlasování o soutěžní téma, zdálo se, že už ani na něj nejde nic nového vymyslet. Soutěžní příspěvky nás přesvědčily o opaku. Autoři, kteří soutěžili ve třech věkových kategoriích, vzpomínali na dětství, na vzdálený domov při pobytu v zahraničí, ale také nechali hledat domov promrzlého ptáčka nebo anděla, který si udělal výlet nočním městem.

Jako host v literárním programu vystoupil básník, spisovatel a pořadatel kulturních akcí Jožka Král a básnířka a písničkářka Viola Jíchová. Hudební program zajistil originální hudebník, hráč na hang drum, skladatel a zpěvák Jiří Šámal, který se také ujal role kmotra sbírky na téma Domov. Knížku doprovodily ilustrace české krajiny, jež představují olejomalby akademické malířky Jarmily Kubičkové a pastely Elišky A. Kubičkové.

Jako již tradičně do programu přispěli svými básněmi také členové SIGu Literární tvorba. Svojí návštěvou nás potěšili a také do programu přispěli zástupci literární skupiny Mělnický Pegas, kteří se úspěšně zúčastňují našich soutěží již od roku 2016. Sami také pořádají literární soutěže v poezii. Akce proběhla v příjemné atmosféře, k níž přispělo i prostředí chránící před venkovním horkem.

SIG Literární tvorba v letošním roce vyhlašuje jubilejní 10. ročník literární soutěže. Při té příležitosti jsme otevřeli dvě soutěžní kategorie: próza a poezie. Na výběr bude ze dvou soutěžních témat: Ticho a Až uvidím polární zář. Podrobnosti, pravidla a přihlášku lze najít na stránkách SIGu mensa.click/sig-lit. Dále připomínáme možnost prezentovat svoji tvorbu v kanále SIGu na YouTube: mensa.click/yt-lit. V případě zájmu o tuto prezentaci napište na adresu sig.soutez@seznam.cz.

Některé ze soutěžních příspěvků najdete v rubrice Tvorba mensanů ZDE.

ANI SRIEŇ, ANI CHUMELICA HMLY

Pooraná pôda, miestami oziminy sa zelenia,
už tých stôp niet,
už ich povypĺňal prvý sneh…

Vyšliapané cesty sa lúčia, odchádzajú…
Nájdeš ešte domov?

Haluze, polámané konáre.
a nich dravé vtáky na teba gániace luhajú, drancujú…

Kráčať neprestávaš…
predsa cítiš teplo – slyšíš vyspevúvanie tvojej pece.
Upokojuje ťa to,
hoc domov tvoj je preďaleko.

Dôjdeš doň, dôjdeš.
Ľúbosť neoklameš.

ŽELEZNIČNÉ OČI

Mala v očiach všetok ten čas.
Stretla moje oči v žltastom poli,
a ja som pocítila razom večerné smutno,
také ktoré sa tiahne zo starého kopca,
z dávnej púte,
z prechádzok oproti slnku,
z posedávania si na lavičke pri kaplnke,
z jari, ktorá si snímala z ružového klobúčka lupeň…
morušami farbiacimi ten horný kraj.

Mala v očiach všetky tie jari.

JEHO HODINY

Pofukovalo.
Mesiac mal v sebe ešte včera modré chumáče večera…
ráno ho vystriedala teplá tma.

Preľaknutý… visel Mesiac z oblohy ešte vždy.
Ani vo vetre, nechcel sa prenechať osudu,
odísť za kopce sladkých spánkov.

Za vŕšteky sa nechcel rozhliadnuť.
Tam, kde najstaršie svetlo nedospieva,
dve mačky zvlčené sa neodlúčia…
Tam kde, mladosť, ale dávna mladosť nezabúda na mená,
kde vidiecka zhrbená láska nezhadzuje ihličie,
kde písmenami maľované pohľadnice netratia vône.

Za sladkými spánkami, nechcel sa Mesiac vydať.

Pofukovalo.
Ale možnože, bolo ešte pre neho skoro.

ZNOVU HRÁ NA TELE

Počúvali sme o pohľadoch na náš zašlý čas,
ale nemohli sme sa obzerať na včerajšky…
Boli by sme sa utopili v minulosti,
med by nás ošialil, že nie je srdcovou krvou.

Počúvali sme, že potrebujeme lásku,
že potrebujeme hodvábnu kolísku…
Zadubili sme sa a utekajúc dolu svahom,
kričali kry na nás, nech sa zaľúbime na lavičkách,
a či i v tej komnate, v ktorej tma kropí na líca mäkké svetlo.

Počúvali sme, ako ožíva strach a v ňom tuhá vášeň,
ale to bola len polovičatá pravda…
Bála som sa len ja,
zatiaľ čo ty si si robila kúpele – obárala si sa v záhradných vodách…
bez popálením, bez ďalších jaziev,
celá si sa vystierala…
opovážlivosť tvoja usmrtila všetky divadelné opery.

Počúvali sme, kde je to miesto – tiché, ale neskrotne rujné,
ale ty si ho už dobre znala,
sama si v ňom vyrastala.
Teraz učíš mňa, ako ísť krkolomnou cestou,
a v nej sa bozkať s kvetnými agóniami,
spať nezletilo bez šiat,
ale ráno byť plná závojových úmyslov Mesiaca.

Počúvali sme, čím sú naše myšlienky, skutky a hriechy také čisté,
keď zem je oblatená vzdychmi, čo i diaľky zvádza.
Stuchlé dni odchádzajú,
začína znovu pofukovať…
Na tele nám hrajú hlasy tranzistorových piesní.
Znovu pofukuje.
Piesne nám húdli…
karnáty na tele.

Andrea Šťástková (3. místo dospělí)

Óda na periferii

A tak zatímco za námi cinkaly zvonky tramvají,
smáli jsme se těm lidem,
co se týden co týden tlačili v přeplněných vagonech, jen aby
se na pět dní ohřáli ve stověžatém městě,
tak úžasném, že tu chce být každý.

Nad skleničkou vína jsme se radovali,
že na víkend můžeme zůstat tady,
zatímco oni jsou odsouzeni k nekonečné cestě
do Aše, do Břeclavi nebo Vsetína,
do míst, kde je ve tři ráno docela ticho,
kde se kočka přecházející cestu v půlce zastaví,
abys ji pohladil,
a kde tě paní v potravinách zná jménem.

Večer jsme se vraceli do našich malých bytů
s pocitem, že nám nic nechybí,
aby oni vstávali s výhledem do zahrady nebo na louku,
dýchali čerstvý vzduch smísený s vůní buchet,
které jim maminka v neděli večer zabalila do ubrousku.

V pondělí se s námi zase v metru smísí,
unavení a trochu pomačkaní z cesty,
když my se budeme sotva probouzet.
A za těch pár okamžiků
nikdo z nás nepozná,
o co věrni svému městu
přicházíme.

Dětský pokoj

To místo jedinečné, jediné
na věky krásné, tolik nevinné,
tebe sotva překvapí svou polohou,
zatímco ostatní nalézt ho nemohou.
Tam slova nepálí, tam slova hřejí,
jak svíčky oheň v boji s beznadějí.
Tam vykouzlí úsměv i rohlík či topinka,
jen tím, že chystala je tvoje maminka.
V tapetách tvé dětské sny zůstávají
a z vybledlých fotek jen dech se ti tají.
Jsi tu sám sebou, tak proč nepoznáváš
odraz kluka v zrcadle, kterému máváš.

Jan Žižka (Čestné uznání dospělí)

DŮM S PAVLAČÍ

Domácí blues

V zrcadle tiše plují modrobílé stuhy,
ma jsou to ty, co někdy nosíváš,
rána jsou bez tebe jedno jako druhý,
sama to dobře víš, tak proč se ukrýváš?

Už dávno minul čas, kdy zněla vlídná slova,
zůstaly dluhy z nevyřčených vět,
modrá a bílá je to, co nám zbylo
ze všech těch barev našich mladých let.

Život je na chvíli pak všechno hezké zmizí,
zvadne i růže, nad níž tajil se ti dech,
jen slunce bude dál kreslit zlaté pruhy,
v společném pokoji po šedivých zdech.

Předměstí

Někdo má rád bílé štíty domů,
široké třídy a náměstí,
já ale míval, věřte tomu
– vždycky raděj předměstí;

protože:
Kde potkáš ty, co jinde ne?
Jen tam, tam na předměstí,
kde nebe je před ránem stříbrné,
jen tam, tam na předměstí.

Kde všechno má svůj rub i líc?
Jen tam, tam, na předměstí,
kde žít můžeš si i když jsi z Nemanic?
Jen tam, tam, na předměstí.

Tam ulice vedou až do nebes,
jak dlouhé a úzké vrásky měst
a k ránu je vidět tolik hvězd,
jen tam, tam na předměstí.

Kde půjčil sis na věčnou oplátku?
Jen tam, tam na předměstí,
kde veselo bývá už od pátku,
jen tam, tam na předměstí;

kde po dešti často duha je,
kde svět končí za točnou tramvaje,
kdes zpaměti znal všechny partaje,
jen tam, tam na předměstí.

Tam ulice vedou až do nebes,
jak dlouhé a úzké vrásky měst,
a po jedné z nich vrátím se,
ze svých cest až k nám,
tam na předměstí.

Dům s pavlačí      

Je už to nějaký ten pátek,
co žiju v domě bez oken.
Ztratil jsem klíč od zadních vrátek,
teď nevím jak a kudy ven.

Bytná mi zastavila vodu,
a včera odpojili plyn,
jde o to dočkat do důchodu,
říkal můj soused jménem Grimm.

Zamlada čítával jsem Zolu,
abych stačil starším v hovoru,
teď padá prach na desku stolu
a výtah jede nahoru;

a výtah jede a prach padá,
jenom čas kolem otáčí,
z nás dvou jen noc je ještě mladá,
noc, v tomhle domě s pavlačí.

Dneska už dávno nečtu Zolu,
co nevím, to mě nebolí.
Prach padá dál na desku stolu
a čas je vlastně soukolí.

Je už to nějaký ten pátek,
co žiju v domě bez oken.
Ztratil jsem klíč od zadních vrátek
a nevím jak a kudy ven;

bytná mi zase zastavila vodu,
a včera odpojili plyn,
jde o to dočkat do důchodu,
říkával soused jménem Grimm.

Však jednou – zaplatím vše zlatým listím,
co zvednou kola tramvají,
smířím se s mnohým a snad i s tím,
jak se ty pátky střídají,
jak se ty pátky střídají.

Barevný podzim (a moll)

Až půlka života už bude za námi,
až podzim promluví sytými barvami,
pro všechny ty večery, noci i svítání,
pro všechno to co bylo,
prosím, buď se mnou dál.

buď se mnou dál, jak první sloka básně,
jak ticho v zahradě, když ptáci odletí,
buď se mnou dál, jak jaro čarokrásné,
jak střípek ze zlata a první objetí,
buď se mnou dál, jak jaro čarokrásné,
jak střípek ze zlata a první objetí;

buď se mou dál, jak příběh z lepších časů,
jako ten déšť co padl cestou k nádraží,
buď jak déšť v pramenech tvých vlasů,
jak ten náš starý dům a okno s vitráží,
buď jak déšť v pramenech tvých vlasů,
jak ten váš starý dům a okno s vitráží.

Až vítr zvedne se vysoko nad námi,
a podzim odlétne jako barevný šál,
pro všechny ty barvy, noci i svítání,
pro všechno to, co bude,
prosím, buď se mnou tu dál.

Nela Fabíková (1. místo v kategorii 15–17 let)

Velká holka

Až vyrostu,
budu mít dům s tobogánem,
který povede
přímo z mého pokoje.
A tak každé ráno vyskočím
s těžkým školním batohem
(i učebnice fyziky
si chce občas jít zaplavat)
a převlečená do plavek
(dvoudílných,
jak nosí velké holky)
dám ranní šplouch –
stihnu ho ještě před školou.

Až vyrostu,
budu mít obrovskou zahradu
a v ní svůj vlastní les
s druhým domem
hluboko ve stromech.
A budu vysoko,
výš než ptáci,
budu mít přehled
a kontrolu
nad svým malým-velkým světem
nad svým malým-velkým životem.

Až vyrostu,
budu se denně vracet
do domu
bez hádek
a konstantního křiku
a bez špinavých triků
a bez jizev na těle
a bez oprátky
výhružně obemknuté
kolem mého krku.

Až vyrostu, budu šťastná…

Konečky vlasů v dešti

Doma jsem ve zbloudilé kapce deště,
která se omylem
rozplácne o beton.

Doma jsem v prázdném autobuse
hluboko v noci,
když klimbám
na špinavém sedadle.

Doma jsem u kadeřnice
v loknách vlasů
kroutících se na podlaze
jak upadlý ocásek
zděšené ještěrky.

Doma jsem ve zbytku kávy
upjatě lpícím
na dně prázdného hrnečku
okupujícího kuchyňskou linku.

Doma jsem na nejvyšší poličce
zahrabaná pod pokrývkou prachu,
který nikdy nikdo neutřel.

Violette Pospíšilová (2. místo v kategorii do 14 let)

Plamen

Kliku chladnou stáhnu dolů,
jen zlehka dveře popostrčím
pouhou špičkou svého prstu,
a, ani mrknout nestačím,

už valí se ven vůně sladká –
ta, již dobře znám.
Tak shodím z těla kabát,
boty – vůbec vše, co mám,
a jak jsem rázem lehká.

Pak projdu domem prázdným tam,
kde poslední plamínek plane
v kamnech stále vyhřátých.
Přihodím, čekám, co se stane,
a zničehonic – oheň!

Ten suší, kapku po kapce,
mé deštěm zmoklé vlasy.
Už jen přikrývkou se zahalím
a nechám si zdát cosi.

A jaké je mi teplo.

Poklad

Kráčím stejnou pěšinkou
přes stejně hustý hvozd,
na jehož konci, já snad sním,
tam stojí stejný most.

Ten most, jenž stále sklání se
nad vodou ladně tekoucí.
Ten most, jehož kamínků součet
znám jen já, vševidoucí!

Tak rozběhnu se tak moc rychle,
že jedním skokem ho zdolám.
V dáli z komína se kouří,
pročež z hlubin duše zvolám:

“Už jsem zpátky! Babi, dědo!”
Bábi běží s koláčem.
Děda srst Chlupáče tiskne,
pročísne ji kartáčem.

Tak dlouho byl jsem ve světě,
kde ztrácím se jak kapka v moři.
Tady to však patří mně
a jenom mně, vy malí škvoři!

Jenom já znám nazpaměť,
kde jaké smítko leží.
Boháč – ten, kdo má svůj svět,
jejž jako poklad střeží.

Tereza Gavlasová (2. místo v kategorii do 17 let)

tichá noc

mrzne.

zářivá světýlka,
sněhová postýlka
a malý holoubek
šlape sám zlehýnka,
předstírá klid.

chýlí se k půlnoci,
mrzne mu tělíčko,
buší mu srdíčko.

touží po pomoci,
bude jen snít.

tiše po náměstí
šedivý holoubek
tam a zpět přechází,
síly mu dochází.

přeje si,
neví, co.

snad kousek kabátku,
rybičku v pozlátku,
zrníčka hromádku…
nebo jen pohádku?

tu ho nečekaně
sevřou teplé dlaně,
uprostřed hloubání.

holoubek klepe se,
co osud přinese?
ať už ho odnese
na onen svět…

nevinné děvčátko,
s modřinou na tváři
svírá holoubátko,
očička mu září.

mrzne.

zářivá světýlka,
sněhová postýlka,
v ní šťastné děťátko,
se sivým holubem,

smutek pošel.

ptáček už nevnímá,
dítě ho kolíbá,
sen přenádherný má…

v spánku svém
dýchá zem
a malý holoubek
domů došel.

Kateřina Opatová (3. místo v kategorii 15–17 let)

Poničená vize léta

Červánky zakalený šedým dýmem,
letní lásky zmizí s tímto týdnem.
Naposled si zaplavem,
než zmizíš u Havla s davem.

Odlesky od prasklýho foťáku
jsou poetický jak vztahy na dálku,
akorát, že jsou i stejně nefunkční-
víc než filmový přestávky komerční.

Všechny ty naše výlety a nápady,
co se nám nad medovníkem zdály
tak, TAK, moc skvělý.
Tak proč bychom se vzdali?

Léto plný Tomáše Kluse, lásky a radosti ryzí.
Léto, co vytvořilo nespočet poničených vizí.
Léto roztříštěný jak sklenička o kov.
Léto, co mi konečně vytvořilo domov.

Nalejem prosecco

Odjedu někam daleko.
Ne na pláž, ne do lesa.
Tam, kde se pilo prosecco
a hrály se pexesa.

Z balkonu byly vidět západy.
Dojdu až k rybníku,
kde všude roste kapradí.
Na chleba dám dost šnytlíku.

Složím znovu ty velký puzzle,
uvařím polívku Co dům dal.
Vrátí se všechny iluze,
který jsi mi kdy vzal.

Budu tam úplně sama –
koukat se na ty západy.
Hlavu zaměstnám rébusama
a za tebe najdu náhrady.

Pustím si detektivku.
Že by nadpřirozeno?
Její duch objeví se vmžiku
a nalejem si prosecco.

Ivan Durnev (3. místo v kategorii 15–17 let)

Stýskání

Pod cizí oblohou, co svítí tak jasně,
proč zní mi ticho najednou halasně?
V zemi, kde řeky jinak šumí,
ptáci na větvích divně mluví.

Ve zdech, co šeptají cizím tónem,
stavím svůj příběh zlomky, slovem.
Prudce ten čas v pokoji plyne,
když v nové zemi cizinec žije.

Nebyla to volba, byl to rozkaz!
Věci se sbalily – nastal ten čas.
Hodnotu slovo v tu chvíli nemělo,
všechno se stalo, jako by mělo…

Domov mi vzali, pohodlí je pryč,
úsměv se ztratil, co na to říct?
Krajem, co v tváři skrývá mi stín,
hledám svůj směr, jak větru klín.

Každý kámen, co v srdci mi leží,
zpívá mi o domě, o lásce, o věžích.
O loukách krásných, co květinami voní,
o báječné poušti, kde se světlo zrodí.

„Domove, domove, drahý, jediný,
nejdražší, nejsladší nad světa končiny!“
Všude je dobře, všude je krásně,
ale domov jediný, ten je nejlepší.

S tím souvisí i jméno ostrova – žádná loď, která proplouvala kolem, se nedostala vcelku k pevnině, a už vůbec ne s posádkou. Říká se, že maják mohl svítit, ale strážce majáku světlo nikdy nezapnul. Prý totiž věděl, zda na lodi plují dobří či zlí lidé. Maják byl postaven okolo roku 1654 – v dobách, kdy moře křižovali piráti a loupežníci. A právě ty zde potkala smrt.

Traduje se, že strážce majáku poté v moři hledal mrtvá těla těch, kdo byli na lodi, a za pomocí temné magie z nich vytáhl všechno zlo. To pak prý schovával v lahvích, které ukládal do truhly z jedné z lodí, které ztroskotaly u ostrova. Také se říká, že časem se lahve se zlem pirátů a loupežníků kupily a strážce majáku si musel opatřit dalších sedm truhel.

Lidé se o strážci tohoto majáku baví dodnes. Vedou se různé debaty o tom, zda jeho příběh není pouhá pověra, neboť onen ostrov s majákem viděli pouze lidé, kteří tam i zemřeli, a my ho nenalezneme ani na satelitních mapách. Avšak na starých pirátských mapách je zakreslen. Je snad možné, že byl někdo, komu se podařilo utéct z ostrova ztracených lodí a zakreslit na mapu, kde je? Nebo se ona pověst traduje mnohem delší dobu, akorát rok byl pozměněn, a lidé na mořích si tehdy označili ostrov jako místo, kterému se musí vyhnout?

O strážci majáku se také říká, že byl kanibal. Na ostrově nebyl žádný život. Byly to, alespoň dle popisů ve starých zmínkách, strmé, ostré skály, které byly pusté a nehostinné. Ke strážci majáku nikdo nemohl s jídlem. A tak mohl jíst pouze těla členů posádek, které zde ukončily svou cestu.

Nad tím ale už raději nebudu přemýšlet. O necelých čtyři sta let později od doby, kdy byl maják postaven, lidé chtěli natolik znát pravdu, že byla vyslána posádka, aby onen ostrov našla dle pirátských map. Asi už tušíte, že jsem byl členem oné posádky, kterou tvořilo ještě dalších osm lidí.

Asi vám už také došlo, že onu cestu jsem přežil, ale tomu, co jsem tam zažil, asi neuvěříte. Loď odplouvala s devíti členy posádky a vrátili se pouze čtyři. Sama cesta na ostrov byla neuvěřitelně nebezpečná. V jednom kuse jsme čelili bouřím a já si snad ani nevzpomínám, zda jsem někdy vylezl z podpalubí.

Pamatuji si ale, že na ostrov nás doplulo pouze osm. Jeden ze členů posádky během bouře vyšel z podpalubí a smetla ho vlna. Nevynořil se.

Když jsme dopluli na ostrov, došlo nám, proč přesně nebyl vidět ani na satelitních mapách. Nad ostrovem byl ohromný mlžný oblak, který působil, jako by byl nad ostrovem tisíce, ne-li desetitisíce let. Maják byl nyní na ostrově zničený, nicméně byly vidět bílé kusy se žlutými pruhy ležící na ostrově.

Kupodivu se nám podařilo u ostrova zakotvit a vylézt ven. Všimli jsme si ho mnohem dříve, neboť jsme měli něco, co ti lidé před námi neměli. V podpalubí jsme měli displej a nahoře jsme měli světlo s dalekým dosahem a kameru, která posílala záběry prostředí právě do toho displeje.

Na ostrově jsme nalezli ony truhly plné lahví, v nichž bylo uchováno zlo lidí, kteří pluli kolem. Truhly byly polámané, a tak jsme se dostali dovnitř. Jeden z nás si vzal láhev a otevřel ji. V tu chvíli jsem slyšel, jak něco z láhve vyletělo. Vlétlo mu to přímo do úst a jeho srdce zkamenělo. Chvíli poté skočil do moře – a vlny ho rozdrtily o ostré kameny kolem ostrova.

Hladina se zbarvila krví a my jsme slyšeli někde poletující další zlo. Tři z nás napadlo a oni dopadli jako člen posádky, který jednu láhev plnou zla otevřel.

Pouze čtyřem z nás se podařilo uniknout a dlouho jsme o tom nedokázali mluvit. Několik let jsme nad tím, co se stalo, přemýšleli a mně teprve teď došlo, čí zlo poletovalo kolem bez otevření láhve a které připravilo tři z nás o život.

Bylo to zlo samotného strážce majáku. Ten, kdo shromažďuje zlo, nemůže být dobrý člověk. Zla je na tomto světě už tak dost.

Jáchym Heies, 14 let

Bylo ti pět a už se to blížilo.
Kreslíš si obrázky, naposled do školky,
zápis do školy, tvé první bačkůrky.

Je ti deset, doma máš panenky,
falešný make-up a chceš být jak baletky.
Začínáš řešit známky, někdy je zle,
ale stačí pusa na čelo od mamky
a zas je ti skvěle.

Je ti třináct a řešíš svůj vzhled.
Tohle tu nemá být, tohle vyrostlo
a tamto zas vůbec.
Nevíš, jak se chovat.
Chceš být už velká,
ale ještě potrvá, než bude konec.

Je ti patnáct, jsi skoro velká.
Máš občanku, kamarádky, kluka…
Už si nehraješ na maminku
a panenky jsou tu tam.
Je ti trapné si s nimi hrát,
ale nemáš tušení,
že za pár let bude tvým přáním
vrátit se a znovu prožívat to vzrušení,
když Barbie potká Kena.

Je ti osmnáct a už jsi žena.
Měla bys umět vše –
maturita za dveřmi,
střední je fajn,
ale stále řešíš problémy.
Už ne, kterou panenku
si vezmeš na výlet,
ale co můžeš jíst,
jak zhubnout,
a stydíš se svou vlastní postavu
kamkoli sdílet.

Teď už víš,
jaké to je být ve světě dospělých.
Kolik nocí probdělých
a dětských snů ztracených.
Co bys dala za to
sednout si v pokojíčku,
nechat mamku zapálit vonnou svíčku
a cítit ten domov…

Furt jsi doma,
ale je to spíš hotel.
Jdeš do školy, do práce,
domů jen na noc.
Nevěřila bys,
jak přeješ si moc…

Jak přeješ si vytáhnout panenky.
Převlékat je, zdobit,
hrát si na maminku
a fantazii neztratit.

Nevíš, co bude dál,
snažíš se zabavit myšlenkou,
že jednou ti zase bude líp.
Kdy se to stalo
a jak dlouho už to tak je…?

Zachumlaná v peřině,
ležíš, ale stejně to není ono.
Mamka ti nečte pohádky
na krásné spaní
a ty víš,
že zítra tě už nečeká
jen nekonečné hraní…

Spadané listí se točí v barevných vírech a prudce stoupá ve spirále, aby se zase svezlo k zemi na větrném tobogánu. Opracovaný kmen vyvráceného stromu, který padl za oběť povodni, bývá obležený dětmi, ale dnes po něm leze jen jeden hošík oblečený do šedé větrovky. Po asfaltové cestě se jen zřídka projede bruslař nebo cyklista. Na běžeckém okruhu je víc místa, protože zde nejsou žádní sváteční sportovci, kteří běhají, bruslí a jezdí na kole výhradně za horkých letních dnů nebo o slunných víkendech. Okénko u bývalé Šlechtovy restaurace, kde prodávají zmrzlinu a limonádu, je zavřené. Ani starší dámy s hádavými psíky s mašličkou na hlavě tu nejsou vidět. Zahrádka před kavárnou Vozovna, kde jsou kvůli autentičnosti i koleje, je prázdná. Školní výpravy s peroucími se žáky směřují do planetária zásadně před koncem školního roku a nikoliv na jeho začátku, takže zde také schází. Ani žádní milenci nesedí na lavičkách s nápisem „Ukradeno ve Stromovce“. Jen málo podzimních běžeckých závodů mírně naruší atmosféru usínající přírody. Pracovníci podniku Sady, lesy, zahradnictví vysávají z cest a trávníků spadané listí, které alespoň na pár dní změkčilo tvrdý povrch asfaltových cest. Na záhoně před Šlechtovkou nic nekvete. Závodní běžci mají po sezóně, a tak trénují nezáživné monotónní objemy. Voda v potoce odnáší zlaté, oranžové a rudé listí směrem do Tróje. Z výstaviště není slyšet žádná hudba. Půjčovna kolečkových bruslí, která nepůjčuje za deště, má častěji zavřeno. U stolečků venku před bistrem sedí jen několik největších opilců, které by už pro opilost nepustili dovnitř. Jezdí méně vlaků, protože nejsou v provozu výletní spoje. Brzy se stmívá. Nekonají se žádné výstavy pod širým nebem. Drobně mrholí. Je listopad. Napadne první sníh a skončí podzim ve Stromovce.

Zima

Stoupám po čerstvě zasněžené cestě, ale není to ten příjemný křupavý sníh, který si pamatuji z té krásné zimy v roce 2005, kdy jsem se připravovala na svůj první maratón. Není to ani ten hluboký sníh z loňské zimy, do něhož jsem se bořila po kolena a na obvyklé běžecké tratě jsme vyráželi na běžkách. Je to zrádný slabý poprašek, který zakrývá tvrdošíjnou ledovou krustu, co vydrží snad až do prvního jarního dne, a který je právě tak mohutný, abychom neviděli led pod ním a přitom ne dost na to, aby člověka udržel a nohy při běhu neklouzaly. V některých místech si připadám jako v té pohádce, kde hrdina musel lézt na skleněnou horu. To nejhorší mě ale teprve čeká. Musím seběhnout kopec od knihovny Národního muzea ke Šlechtovce. Jistě, mohla bych se kopci v tomhle počasí vyhnout a pohodlně klusat na malém rovinatém okruhu, ale závodím taky v běhu do vrchu a potřebuji se připravit na konfrontaci se soupeřkami, které vyrostly v Krkonoších, a naše pražské kopce jsou pro ně úsměvná záležitost. A tak kloužu, téměř padám, ztrácím a zase nabývám rovnováhu, přebíhám z jedné strany na druhou, abych zjistila, že to vpravo i vlevo klouže úplně stejně. Ale naštěstí seběh není dlouhý, tak jenom doufám, že na jeho konci nebude čekat naježený pes, který by mi chtěl zabránit v dalším tréninku. Musím totiž oběhnout celý okruh znovu, abych se přibližně za půl hodiny mohla opět plahočit do kopce a potom znovu seběhnout dolů, a pak znovu a možná ještě jednou. A i kdyby se už setmělo nebo mi došly síly, vrátím se zítra, pozítří, za týden. Poběžím do kopce, bude mi to klouzat a budu těžko udržovat rovnováhu při seběhu a přebíhat z jedné strany cesty na druhou a doufat, že pod kopcem nečeká naježený pes, který by mě nepustil do dalšího kola.