Byl to den jako každý jiný, Velký a Milá byli nejspíš na lovu Barevných papírků a Cinkajících věciček, jako to dělali většinu času, a Uštěkance nechali venku.

Chvíli jsem jen tak seděla na sluníčku na hladké zemi a dívala se z Průhledu ven. Věděla jsem, že nemůžu projít a pokusit se chytit jednoho z těch opeřenců, co ledabyle poskakovali po trávě, keřích a stromech.

Vstala jsem ze sluncem prohřáté země a vyskočila na škrabadlo, které bylo v rohu místnosti. Měla jsem před sebou dlouhý den, a tak jsem chtěla co nejvíc utratit čas. Pohrála jsem si s cinkavým míčkem a pískací myškou, která se té opravdové podobala jen velmi vzdáleně.

Natruc jsem shodila Velkému pár jeho barvicích klacíků a několik již černě pobarvených papírů, a protože mě už nenapadalo, co dělat, šla jsem si lehnout na křeslo, vyhřáté od slunce.

Probudily mě hlasité projevy lidí, kteří stáli přede dveřmi. Vyskočila jsem na linku a přes Průhled jsem pozorovala, co se venku děje. Stál tam Velký a Milá a zuřivě máchali těmi jejich divnými tlapkami.

Pak Velký chytil tu bambuli, co má můj pelech na dveřích, a zacloumal s ní. Samozřejmě to s dveřmi ani nehnulo, protože mají takovou zvláštní věc proti jiným lidem.

Bylo legrační pozorovat, jak lidé zuří a jenom Uštěkanec poskakuje kolem s vyplazeným jazykem.

Najednou Milá ucítila můj pohled (vždycky byla tak vnímavá) a otočila se ke mně. Přešla přes trávu až k oknu do Místnosti-s-jídlem a položila tlapky na neviditelnou stěnu Průhledu. Pak začala mluvit tou svojí srandovní řečí. Párkrát vyslovila moje jméno, ale nerozuměla jsem tomu zbytku.

Velký si poklepal na hlavu a cosi na ni zakřičel, ale ona ho jen odbyla máchnutím tlapky. Ukázala na dveře a pak na mě. Asi po mně chtěla, abych otevřela dveře, ale ty umí otvírat jenom Velký a ona. Mávla jsem ocasem ze strany na stranu a natočila hlavu doprava.

Podívala se mi do očí a mávla packou směrem k sobě. Poté se rozešla a za chvíli se objevila v tom velkém Průhledu. Opět máchla packou a já seskočila a rozešla se k ní. Usmála se a vyslovila moje jméno se spoustou dalších nesrozumitelných mňouků. Ukázala směrem k Falešnému-průhledu-ven a já jsem se k němu rozešla. Zastavila jsem se před ním a podívala se na ni. Ukazovala cosi jako „otoč se“ a „skoč“. Bylo to matoucí, ale udělala jsem to. Pod packami jsem cítila studenou neviditelnou stěnu, která tvořila většinu plochy desky se čtyřmi nohami.

Pak jsem pochopila, proč chtěla, abych šla sem. Na desce ležel ten blýskavý a chrastící chuchvalec, kterým otevírala dveře. Vzala jsem jej do zubů a s ocasem nad hlavou jsem běžela k Průhledu. Zavrtěla hlavou. Poté opět udělala máchnutí k sobě a rozešla se dál. Za chvilku se ozval dutý zvuk, vycházející z té komůrky Velkého. Běžela jsem ke dveřím, ale Milá se rozešla dál.

Šla jsem tím směrem a pak jsem ucítila závan čerstvého vzduchu. Bylo to malý Průhled nad policí v Místnosti-s-vodou. Vyskočila jsem na polici a koukla se dolů. Milá tam stála, usmívala se a natahovala packy směrem k Průhledu. Protáhla jsem čumák trochu přes bílý okraj Průhledu a upustila chuchvalec, který s rachocením dopadl do pacek Milé.

Ta se rozběhla ke dveřím a já také. Ozvalo se rachocení kdesi ve dveřích a ty se poté otevřely. Milá se ke mně rozeběhla a já se ocitla ve vzduchu. Neubránila jsem se zavrnění. Velký si jen něco brblal a zalezl do své komůrky a já jsem dostala maso z balíčku jako odměnu.

Velký

Velký většinou nosí džíny, bílou košili a přes ni bundu. Má černé vlasy a hranatý obličej, není vůbec tak pěkný jako Milá nebo my. Není na mě moc milý, ale musím s ním žít. Velký má hluboký hlas a příšerně dupe. Někdy se mě tak pokouší vystrašit, ale to platí jenom na mláďata, jako je Ouško. Vždy, když přijde domů, sedne si před Falešný-průhled-ven a nebo před něco podobného.

Milá

Milá, nazývám ji tak proto, že je opravdu milá. Krmí mě, mazlí se se mnou a pouští mě ven. Má dlouhé světlé vlasy a modré oči, což je velmi neobvyklá barva. Vždy na mě mluví milým hlasem a pouští mě na gauč i do postele. K ničemu mě nenutí a myslím si, že mě má opravdu ráda.

Autor: Viktorie Ježková, autorka je studentkou Mensa gymnázia

Na další stanici přistoupili další lidi a v autobusu už bylo slušně namačkáno. Mladý muž s krabicí si krátil cestu pozorováním špinavého okna. Naproti němu seděl ob jedno sedadlo vousatý muž. Asi nějaký námořník – napadlo ho. Určitě námořník, nebo něco takovýho – vzpomněl si na obrázky vousatých námořníků s fajfkou v pruhovaném tričku, jak drhnou palubu rejžákem, vedle sebe kýbl s vodou, loď se mírně pohupuje, moře šumí, je krásně, léto… Zasnil se a podíval se bezmyšlenkovitě ke dveřím, kde stál nějaký stařík. To je zvláštní, proč vždycky, když je léto, se člověk nemůže dočkat, už aby byla zima, sníh, lyže, rampouchy… A když je tu zima, tak vzpomíná, jaký to byly vedra v červenci, to sluníčko, ty barvy…. Ale hlavní je, že má konečně ten magneťák. Hřála ho u srdce představa, jak ho doma rozbalí a hned vyzkouší. Když ho doveze celý. Ještě štěstí, že si sednul, s tou krabicí stát… Na levém rameni ucítil nepříjemný tlak. Posunul se doprava. Nějaký chlápek v brýlích s černými obroučkami na něj tlačil špinavá kolečka. Podíval se na něj a snažil se kolečka odstrčit. Kolečka patřila nějaké skládací tašce nebo něčemu, co měl ten chlápek v rukou. Mladý muž se ještě trochu posunul doprava a zadíval se opět na námořníka. Teď měl pocit, že se na něj námořník mračí. Podíval se z okna. Venku bylo šedavo. Stejně to není žádná romantika, tahle zima.

Kolečka se zase začala tlačit na jeho rameno. Nechápavě se podíval na jejich majitele. „Nechte si to, pane, jó? Špiníte mi bundu!“ Chlápek se jen zašklebil. „Ta bunda stála tisíc korun, tak si to dejte pryč!“ – „Já bych mu dala facku,“ ozvalo se najednou vedle. „Tuhle jsem zrovna jela s takovým klukem a ten mě nechtěl pustit sednout, tak jsem mu ji ubalila a hned mě pustil!“ – „Moh bys pustit staršího!“ ozval se teď chlápek s kolečky. Mladý muž s krabicí se na něj podíval. „Vidíte, že mám magneťák, ne?“ – „To je mi jedno!“ odpověděl nakvašeně chlápek. „Tak pusťte jednou sednout mladšího a je to!“ odpověděl mladý muž s krabicí a podíval se kolem. Nikdo nic neříkal. Jenom ten námořník se stále víc a víc mračil. „Já mu snad tu facku dám!“ řekla najednou paní vedle. „Prosím vás, paní, to se bavíte o mně?“ otočil se na ni mladý muž s krabicí. „Já se s tebou nebavím!“ odsekla paní. „My si tykáme?!“ – „Jo.“ – „Tak já se s tebou taky nebavím,“ řekl mladý muž a otočil se od paní s taškou.

„No to snad ani není možný!“ zařval najednou námořník a začal se zvedat ze sedadla. „Ty toho pána nevidíš?“ – „Jakýho pána?“ zeptal se mladý muž. Námořník se sápal ke staříkovi, visícímu za tyč asi tři metry od něj. „To snad není možný!“ pokračoval dál zuřivě a cpal dědu na sedadlo. „Tak kvůli týhle generaci sme bojovali na barikádách! Hajzl jeden! Střepinu z granátu v prdeli a do nohy sem to dostal a tohleto!!! Kdybych to tenkrát věděl …“ sděloval nahlas námořník ostatním. Nikdo z cestujících nic neříkal. „Pane, to se bavíte o mně s celým autobusem?“ zeptal se mladý muž, teď už dost podrážděně. „Ty si dávej bacha na to, co řikáš!“ zařval námořník. „Jo tak – vy jste pan BRETSCHNEIDER, že jo?!“ řekl mladík a pravou rukou dělal, že si píše na manžetu od košile poznámky. „Tak to si povíme jinde! Tos neměl řikat! Já ti toho Bretschneidera vosladim! Zastavit! To si vodneseš!“ křičel hrubým hlasem námořník a cpal se skrz lidi k mladíkovi. „A dem! Poď ven! Měl sis dávat pozor na hubu! Všichni to slyšeli!“ chytil ho za rameno a tlačil k východu. Cestující se tvářili zcela nepřítomně. Nikdo neřekl ani slovo.

Autobus už byl na sídlišti. Mladý muž se rázem vzpamatoval. Neblahá předtucha ho přiměla nasadit pokornější tón. „Já to tak nemyslel,“ říkal vážným hlasem a sunul se k východu. „Tak mi to promiňte…“ – „Já ti ukážu! Di! To si eště povíme!“ řval ale námořník a vystrčil mladého muže s krabicí ven z autobusu. „Tý paní se vomluvíš!“ křičel a už tu byla i paní s taškou i ten se špinavými kolečky. „Tak vomluvíš se, nebo si to chceš říct jinde?“ zařval vousáč a ukázal směrem k nedaleké stanici SNB. Vytáhl přitom nějakou průkazku s oranžovým pruhem a strčil ji mladíkovi pod nos. Mladému muži se udělalo nevolno. „Tak co, bude to?“ – „Já se vám omlouvám, já to tak nemyslel,“ řekl bezbarvým hlasem a paní se usmála. „Nejradši bych ti dal sám pár facek! Potřeboval bys přes prdel! To se nedělá, tohleto! Přece, když vidíš pána, že je starej, tak ho musíš pustit sednout.“ řekl chlápek s kolečky. „Ale já ho neviděl.“ – „Nekecej a zapamatuj si to! No, já jdu,“ dodal ještě chlápek v brýlích. „Na shledanou!“ obrátil se na paní a odešel. Vousáč s uspokojením praštil mladíka po zádech. „Máš štěstí, že ses omluvil!“ řekl, načež se uculil na paní s taškou a odešel kulhavým krokem do blízkého paneláku.

Mladý muž a paní s taškou teď na zastávce osaměli. „No, já nevím, kolik ti je. Jak tak koukám, nejvýš šestnáct. Víš, chtěla jsem ti říct – dávej si pozor na takový pány, s tou průkazkou, jako tenhleten, víš? Hele, mně to nevadí, já měla taky syna, ale ten umřel, jenže byl starší – bylo mu třicet, tak já to znám.“ – „Ale já jsem toho pána opravdu neviděl!“ opakoval stále mladík. „Já vim, já vim, ale stejně si dej pozor a pusť každýho příště sednout. Nevim, kde se učíš nebo kam chodíš do školy, ale – tak jezdi jiným autobusem, nebo jeď metrem, víš? Já mám dceru, ta už je na vdávání, ale je daleko starší než ty, je jí dvaadvacet, teď spolu děláme vánoční pečivo, tak já už musím domů, víš. Tak ti přeju ŠŤASTNÝ A VESELÝ VÁNOCE! Ahoj!“ – „Na shledanou – šťastný a veselý! Děkuju!“ zavolal za paní ještě mladý muž s krabicí.

Protože vousáč, který mezitím vyšel z domu se psem na procházku, se teď nacházel pár kroků od zastávky autobusu, mladík už na nic nečekal a rychle zmizel. Za chvíli jsou tu přece VÁNOCE – SVÁTKY KLIDU, MÍRU, ŠTĚSTÍ A POHODY! Ty jeho už třiadvacáté.

Autor: Jiří Křivka; Odpovědnou redaktorkou Literární sekce je Ing. Bc. Eliška Anna Kubičková.

Bolest rvala  Borenovo tělo na cáry. Nevěděl, kolik hodin či dokonce dní uplynulo od chvíle, kdy jako hadrový panák dopadl na dno rokle. Všechno se to seběhlo velmi rychle a nečekaně. Dětmarovi muži, mezi něž Boren patřil, neměli téměř žádnou šanci pozvednout zbraně a bránit se. Ti, kteří drželi noční hlídku, zemřeli jako první. Spící vojáky nestačil nikdo varovat.

Od nešťastné bitvy u Reynského mostu, v níž se střetly oddíly vévody nelitánského s vojskem Přímořské ligy, uplynuly téměř dva týdny. Když se zbytky poražených Nelitánců, včetně Dětmarova oddílu, po strastiplném ústupu či spíše úprku dostaly na území náležející  rokašské svatyni, jež požívala zvláštní ochrany samotného císaře, věřily, že to nejhorší už mají za sebou.  Nikoho z nich by ani ve snu nenapadlo, že se vojáci Ligy odváží překročit rokašské hranice, vstoupit na neutrální půdu a dokonce zaútočit na přeživší Nelitánce.

Boren za těch dvacet let, kdy se živil jako žoldnéř, poznal na vlastní kůži  službu ve vojsku téměř všech zemí a státečků v tomto koutě světa. Velela mu celá řada více či méně úspěšných velitelů, ale žádný z nich by si netroufl porušit rokašské hranice a dokonce poblíž svatyně zmasakrovat, ano, to je to správné slovo, nebyla to bitva, ale masakr, několik desítek spících mužů.

Jediné, co si z té noci pamatoval, byl nepředstavitelný zmatek, udivené tváře ubíjených napůl ještě spících mužů a řev těch, kteří včas rozpoznali nebezpečí a zoufale se snažili probít se z nepřátelského sevření a dostat se do bezpečí svatyně, jejíž vysoká mramorová věž se nad obzorem tyčila jako maják.

Šestému smyslu a po léta sbíraným zkušenostem vděčil Boren za to, že jej noční útok nezastihl zcela bezbranného. Sekal a bodal na všechny strany. Srážel útočníky k zemi a kryl se před jejich ránami. Toužil tábor měnící se v krvavou lázeň co nejrychleji opustit. Ačkoliv utržil několik ran, útěk do bezpečí se mu téměř vydařil. Řev bojujících mužů, lomoz zbraní a řičení poděšených koní za jeho zády pomalu slábl.

Měsíc vyplul z mraků. Noční krajina náhle tonula v  záplavě jeho stříbrného světla. Světla, jež pronásledovaným přinášelo smrt. Měsíční paprsky Borena prozradily jedné z hlídek, čekajících v záloze na prchající Nelitánce, z nichž nesměl dle rozkazu nikdo přežít. Běžel úzkou pěšinou, lemovanou z levé strany hustým smrčím. Vpravo rostlo několik keříků, které byly rozesety i po příkrém srázu, jenž určoval šířku stezky. Neměl se kam ukrýt. Slyšel jen zadrnčení tětivy a svistot letících střel. První jej zasáhla pod pravou lopatku, druhá do levého ramene. Třetí  již svůj cíl nenašla.  Boren rozpažil ruce a klesl na kolena. Ztratil rovnováhu a přepadl přes okraj srázu. Jeho tělo střelcům zmizelo kdesi v temnotě pod nimi.

***

Hlava mu třeštila, jakoby se mu lebka měla každou chvíli rozskočit na tisíc kousků. Kdysi slyšel kázat jednoho kněze o pekelných mukách, která jsou připravena pro hříšné duše. Žádné mučení však nemohlo způsobovat takovou bolest, která nyní prostupovala každou částečkou jeho těla. Místo úst měl rozpálenou výheň. Zdřevěnělým jazykem drhl o vyschlé patro. Všechny poklady světa by vyměnil za doušek vody.  

Ležel v tlejícím listí, obklopen spletí  mladých doubků, osik a jilmů. Zaťal zuby a z posledních sil, nedbaje na bolest zlomených žeber, se připlazil k padlému kmeni, jenž čněl z moře listí jako ostrov necelých pět stop před ním. Překulil se na záda. a opřel si hlavu o jeho zvrásnělou kůru.

Rány  už téměř nekrvácely. Jedna šipka zasáhla naštěstí pouze sval a při krkolomném pádu z rány vypadla. Druhá dosud vězela zlomená pod lopatkou. Zaklonil hlavu a podíval se vzhůru. Skrz listoví nad jeho hlavou probleskovaly sluneční paprsky. Vysoko na obloze podobná přízračným plachetnicím plula bílá oblaka.

Věděl, že, pokud ho někdo brzy nenajde, zemře a o jeho kosti se porvou vlci. Svůj konec si tedy představoval úplně jinak. Přál si zemřít v boji tak, jak se zpívá v hrdinských ságách, ale teď tu pojde v houští jako zatoulaný prašivý pes.

Neměl už sílu ani volat o pomoc. Odevzdal se osudu a doufal, že mu bude milostiv tak jako doposud. Boha o záchranu neprosil, už dávno v něj nevěřil. Nechával se uspávat šuměním listoví.  Náhle zpozorněl. Uslyšel cosi, co ke zvukům lesa zcela jistě nepatřilo. Byl to zpěv. Hlásek, broukající si  písničku, patřil dítěti a zněl stále zřetelněji. I když měla píseň dětský nápěv, působila poněkud pochmurně.

Ovečka běloučká,

strachy v lese beká.

Sama je, ztracená,

i stínů se leká.

Dítě kráčelo přímo jeho směrem, jakoby vědělo, že tam v houští leží a potřebuje pomoc. Slyšel, jak kráčí šustícím listím. Vzápětí se objevilo mezi stromy. Malým zpěvákem bylo bosé děvčátko v bílé košilce. Hádal mu tak pět, šest let. Za oušky mělo zastrčené prameny světlých vlásků. Skráně mu zdobil věneček, spletený ze  květů pampelišek.

Dívenku pohled na zakrváceného muže zjevně vůbec nevyděsil. Bez zaváhání přistoupila až k Borenovi a začala si ho zvědavě prohlížet. Pocítil podivnou závrať. Jakoby ty oči barvy šedi ani nepatřily dítěti.

Boren se přinutil do úsměvu a dívenku oslovil: „Kdepak ses tady vzalo, ty pískle?“

„Já nejsem žádný pískle, už jsem velká holka,“ odvětila. Přidřepla si k Borenovi a ďoubla do něj ukazováčkem modrým od borůvek.  Jeho zranění si snad vůbec nevšimla.

„Můžu ti říkat Huňáči?“  se zachichotáním ho zatahala  za vousy. Modré měla i zuby.

„Jmenuju se Boren.“

„Ale jsi huňatý jak medvěd,“ zasmála se, „proto jsi Huňáč.“

Nebránil se. Hlavně, aby neutekla. Doufal, že se každou chvíli objeví někdo z její rodiny, starší sourozenci, babička, nebo  starší děcka z vesnice a pomůžou mu dostat se odsud.

Přikývl na souhlas.

„A jak se jmenuješ ty?“

„Mám škaredý jméno. Vůbec se mi nelíbí. Huňáči, dej mi nový. Ať máme nový hezký jména oba dva.“

„Líbila by se ti Myška?“ maně ho napadlo při pohledu na její drobnou postavičku.

„Jé, Myška a Huňáč. To je jak z pohádky,“ potěšeně zatleskala.

„Myško, mám strašnou žízeň. Nemohla bys mi donýst trochu vody?“

„Doběhnu ke studánce a pak si zas budeme povídat. Počkej, hned jsem tady. Studánka je kousek.“

Na rozloučenou ho zatahala ještě jednou za vousy a zmizela mezi stromy.

„Když někoho potkáš, tak ho přiveď s sebou, abysme si líp popovídali,“ křiknul za ní. Snad nebude pozdě, pomyslel si.

***

Z dálky k nim doléhal hukot příboje. Hvězdy nad jejich hlavami začaly ztrácet svůj jas. Milovali se, jako by to měla být jejich poslední noc. Líbal ji na bělostnou šíj a opájel se vůní jejího těla. Přál si, aby jejich objetí nikdy neskončilo. Blížící se svítání jim však přikazovalo rozloučit se. Oblékli se do šatů pohozených v trávě. Dívka si spletla cop a  vyklepala z houně, na níž strávili noc, trávu a zrníčka písku.

„Erin,“ objal ji, „už musím jít. Za odlivu odplouváme.“

Dívala se mu do očí a v srdci potlačovala pláč: „Těch pět dní, kdy se neuvidíme, snad nevydržím. Budu se modlit, aby ses mi šťastně vrátil.“

„Sbohem, má plavovlasá vílo,“ políbil ji na rozloučenou.

Stále cítil její něžné doteky.

„Erin, lásko!“

Otevřel oči a pohlédl do vrásčité tváře, jež se nad ním skláněla.

„No tak, mládenče, prober se,“ hladila ho po tváři  neznámá stařena. Její dlaň byla teplá a hrubá.

„Napij se,“ podávala mu k ústům dřevěnou misku s vodou. Vodou si nejprve svlažil rozpraskané rty a pak její obsah dychtivě vypil. Tak Myška na něj nezapomněla. Stařena bude určitě její babička. Obě měly  drobnou postavu a stejně znepokojivé šedé oči.

„Pomozte mi, prosím,“ stiskl ženě ruku.

„Neboj se,“ hleděla mu do očí, „už jsi v bezpečí.“

Ztratil vědomí.

***

„Huňáči, slyšíš? Už jsem tady!“ tahala ho za vousy.

Otevřel oči.  Myška klečela u jeho hlavy.

„Huňáči, nesla jsem ti vodu v dlaních, ale, jak jsem běžela rychle zpátky, tak mi všechna vytekla. Nezlobíš se?“

„To nevadí, Myško. Napít mi dala tvoje babička. Nepotkalas ji?.“

„Nelži, Huňáči, já žádnou babičku nemám,“ zlobila se, „já totiž nemám nikoho.“

„Ale před chvílí tady byla. Asi šla do vesnice pro pomoc.“

„Lžeš! Tady žádný lidi nejsou, protože všichni umřeli  Jsem tu jen já!“

„Měla černý šátek a  oči jako ty, Myško.“

„Lžeš! Buď si tu sám, když si tak zlý,“ postavila se.

„Počkej, Myško, neodcházej!“ chytil ji za ruku.

Vyškubla se mu a utíkala pryč.

„Myško, vrať se!“ křičel marně za mizejícím děvčetem, které si zase začalo broukat tu svou písničku.                                              

Ovečka zmatená

cestu domů hledá.

Smečka vlků litá

vyváznout jí nedá.

Zůstal sám.

***

„Probuď se, lásko,“ uslyšel dívčí hlas.

„Erin, miláčku,“ otevřel oči. Tvář, kterou spatřil, však  Erinina nebyla.

„Kdo jsi?“ zeptal se náhle zjevivší se dívky Boren.

„Jsem tvá spása,“ usmála se a položila si Borenovu hlavu do klína. Když se sklonila k jeho tváři, její vlasy, volně splývající po ramenech, ho šimraly na kůži. Dívka vonící sluncem. hladila Borena po tváři a stále se usmívala. Byla tak podobná Erin a přitom úplně jiná. Nedokázal to vysvětlit. I když ji viděl poprvé v životě, měl pocit, že ji zná, jako by se už  kdesi setkali.

Vzpomínka na milovanou Erin mu vehnala slzy do očí. Opět pocítil bolest, kterou dlouhá léta ukrýval hluboko ve svém srdci.

 Když se tenkrát vrátil z plavby, vítal jej místo krásné Erin zápach kouře a černý dým. Ještě než loď přirazila ke břehu, vrhl se do vln a hnán těmi nejstrašnějšími obavami utíkal k vesnici. Spáleniště, jenž bylo ještě před pěti dny jeho domovem, páchlo spáleným masem. Vesničané již na navrátilce čekali. Jejich zkrvavená a ohořelá těla byla naházena na jedné hromadě hned vedle studně.

Pozorně si prohlížel skrumáž  těl  starců, žen i dětí a hledal svou Erin. Doufal však, že se jí podařilo dostat se včas do bezpečí. Vzýval nebesa, aby vyslyšela jeho modlitby a zachovala Erin při životě. Záhy o svou naději přišel. Ve změti rukou zahlédl tepaný náramek. Píchlo ho u srdce. Takový náramek přeci daroval Erin minulou zimu. Jak šílený začal mrtvá těla shazovat z hromady, aby našel tělo té, jíž šperk patří.

Ta nejčernější předtucha se vyplnila. Vzal Erin do náruče a prosil za odpuštění, že ji tu nechal samotnou. Přísahal, že najde její vrahy a pomstí se. Proto opustil rodný kraj a stal se z něj žoldák.

„Již brzy se shledáte,“ řekla dívka a zadívala se mu do očí. Šeď jejích očí ho zneklidňovala. Když začala tiše zpívat, vůbec ho to nepřekvapilo.

Duše, ty ztracená,

pokojně můžeš spát.

Já, dívka bez jména,

náruč svou chci ti dát.

„Už je čas jít,“ políbila ho na rty. Její ústa chutnala po borůvkách. Pocítil podivnou závrať a pak jeho nitro zaplavil nepopsatelný klid. Posadil se a pohladil dívku po vlasech.

„Už vím, kdo jsi. Nevím, proč jsem se tě bál, vždyť si tak něžná.“

Dívka vstala a podala Borenovi ruku: „Pojď, už musíme jít. Máme před sebou dlouhou cestu.“

Stiskl jí dlaň. Ať už ho čekalo cokoliv, neměl, proč se bát.

Autor: Jana Beranová

Nakonec přišli téměř všichni. Staří, mladí, tlustí, hubení, burani i inteligenti. Nepočítal s tím, proto byl příjemně překvapen. Ale na druhou stranu,  jen hlupák by nevyužil takové lákavé nabídky. Nestává se často, aby člověk ve schránce našel poukaz na celodenní zájezd do nevšedních míst s příslibem chutného oběda,  nezapomenutelných zážitků  a dárkem pro každého a to vše ani za obvyklých 139 Kč či 99 Kč, nýbrž zcela zdarma.

Pobaveně pozoroval, jak v rukou žmoulají své poukazy, jakoby se báli, že je to všechno jen žert a zadarmo nic nedostanou. Srdečně se s nimi vítal a ukazoval jim vyhrazená místa v  autobuse. Když si v seznamu odškrtl poslední jméno a všichni se konečně usadili na svá místa, vzal si mikrofon a s thymolinovým úsměvem se obrátil k účastníkům zájezdu: „Dobrý den, dámy a pánové, jménem společnosti Inferno vás všechny vítám na palubě našeho zánovního autobusu, v němž se vydáte vstříc nezapomenutelným zážitkům. Jmenuji se Dagon a  mým úkolem je starat o vás po dobu zájezdu. Pokud to bude v mých silách, budu se snažit vyhovět všem vašim přáním.“  Ozval se nesmělý potlesk i dívčí chichotání.

„Dovolte, abych vám ještě představil šoféra pana Goga.“  Zraky všech spočinuly na řidiči, který se jim pokynul hlavou. Řidič i delegát  měli zelené obleky se zlatým prýmkováním a čepice s nápisem Inferno. Většina přítomných žen hleděla na oba se zalíbením, neboť to byli pohlední třicátníci s římskými nosy a  uhrančivým pohledem.

„Myslím, že formality už máme za sebou a můžeme tedy vyrazit za dobrodružstvím,“ řekl Dagon. Červený autobus se zlatavým nápisem Inferno se podobně jako desítky dalších červených autobusů v jiných městech pomalu rozjel a odvážel cestující, jak se psalo v poukaze, za hranice všedních dnů.

Sotva si pasažéři uvědomili, že slibovaný zájezd právě  začal a skutečně nemusí zaplatit ani korunu, zahrnuli Dagona přívalem otázek.

„Kam to vlastně jedeme, pane Dagone?“  vyzvídala odbarvená blondýna na šestém sedadle.

„Co tak úžasnýho nám chcete ukázat? Abyste věděl, tak já vám tady přede všema oznamuju, že já nic kupovat nebudu,“ vykřikovala korpulentní důchodkyně  v růžové hučce sedící hned za řidičem. Dagon se nadechoval k odpovědi, ale nestačil říct ani slovo.

„Kdy bude nějaký to občerstvení a zábava? Posledně nás bavil Goťák s Bohdalkou a dostali jsme vepřovej řízek. Tak doufám, že to dneska bude ještě lepší,“ dělil se o své zážitky postarší obrýlený mužík. Vzápětí mezi několika matrónami  propukl spor o to, kdo je lepší, jestli Kája, Helena nebo Hanička. Dagon se raději postavil do uličky a pohybem ruky sílící hádku umlčel.

„Dámy a pánové, cílem našeho zájezdu je prohlídka nově otevřeného zábavného parku I-landu. Vy všichni máte tu čest být jeho prvními návštěvníky a vyzkoušet na vlastní kůži jeho atrakce. O vaše rozptýlení se postarají okostýmovaní zaměstnanci I-landu. Už teď vám můžu slíbit naprosto jedinečné zážitky. Dostane se vám exkluzivního servisu,“ sliboval. Potom  se odmlčel a zadíval se ven z okna: „Vidím, že už se blížíme k cíli naší cesty. Dámy a pánové, připoutejte se prosím, budeme přistávat,“ zavtipkoval.

Někteří cestující se snažili zahlédnout z oken ono slibované místo, jiní se dívali na hodinky a nevěřícně kroutili hlavami, neboť od chvíle, kdy autobus opustil nástupní místo, uplynulo sotva patnáct minut. Všichni okolí města dobře znali, a proto je zaráželo, že by jim stavba velkého zábavného parku téměř za humny zůstala naprosto utajena. To prostě nebylo možné.

„Tak už jsme téměř na místě,“ oznámil Dagon. Údiv se ještě zvýšil, jelikož se právě  nacházeli na serpentinách nad městem. Všichni delegáta upřeně sledovali a většina ho začala považovat za blázna, protože široko daleko byly jen lesy a kopce. Dagon jejich úšklebky ignoroval. Obrátil se k řidiči a poklepáním na rameno mu dal znamení. Gog znenadání strhl volant doprava. Autobus prorazil svodidla. Vzápětí opustil za vyděšeného řevu cestujících vozovku a řítil se ze srázu dolů do údolí, kde po smrtonosném pádu zůstal  ležet na boku. Z výšky  připomínal červenou krabičku pohozenou v trávě.

* * *

Vyděšení a zmatení cestující  nejistě vystupovali ze dveří autobusu, zaparkovaného před bránou ve tvaru zvířecí tlamy, nad níž hořel nápis Vítejte v I-landu!  Dagon, za jehož zády se brána pomalu otevírala, se na ně usmíval: „Dámy a pánové, račte vstoupit do našeho parku, jehož veškeré atrakce a služby vám jsou plně k dispozici.“

Když cestující zjistili, že jsou fyzicky zcela v pořádku a že i karosérie autobusu nenese sebemenší stopy po hrůzostrašném pádu, považovali vše jen za nějaký davový přelud. Brzy se ze šoku vzpamatovali a první zvědavci, vybaveni kamerami a fotoaparáty, prošli bránou do parku. Jakmile dovnitř vstoupil poslední z Dagonových klientů, brána se opět zavřela.

Areál I-landu byl velmi rozsáhlý a tvořil ho komplex několika vzájemně propojených údolí. O každé z nich pečovalo několik průvodců, oblečených do poněkud extravagantních kostýmů. Byli zahaleni do chlupatých kožek, někteří z nich měli i ocasy a netopýří křídla a hlavy všech zdobily dva rohy. Návštěvníci ocenili jejich úbory potleskem a mnozí z nich zatoužili po společné fotografii.

„Přijde mi to poněkud dětinské, co myslíš, René?“ žádala o vyjádření svou drahou polovičku vysoká kostnatá žena v kostkovaném kostýmku.

„Ano, drahá. Nemáš tušení, kde je nějaká restaurace? Už bych si dal pivko,“ reagoval její pupkatý oplešatělý manžel. Tento pár uzavíral zástup, který právě vcházel do prvního údolí.

Jeho hlavní atrakci tvořila obrovská ledová hora, v jejímž ledu vězely lidské figuríny (alespoň návštěvníci o tom byli přesvědčeni). Některé v něm stály po paty, jiné po kolena či prsa, některé byly v ledu uvězněny celé.  Bylo zde chladno, proto návštěvníci raději přešli do dalšího údolí, kde na ně čekaly železné schody, doruda rozžhavené a sršící jiskry, po nichž chodily nahoru a dolů další figuríny. Ačkoliv občas některá spadla do nádoby plné vroucího oleje, postavené pod schody, a začala se v ní škvařit, schody byly stále plné jako eskalátory v metru v době ranní špičky.

Dlouhovlasý chlápek v rozdrbaných džínách dával najevo svou nespokojenost: „To jsem viděl v Terminátoru dvojce. Arnie se teda rozpouštěl mnohem líp. Kam se na něj hrabete.“

Ani zde se kvůli strašnému vedru příliš nezdrželi. Přicházeli k propasti, která vypadala jako studna. Na dně ležel nepředstavitelně veliký červ, u jehož tlamy poletoval roj jakýchsi bílých balónků. Když červ vdechl, všechny je najednou pohltil a při vydechnutí je chrlil ven žhavé jako jiskry. Tato atrakce také moc obdivu nezískala. Návštěvníci svorně dospěli k názoru, že prohlídka parku trvá už příliš dlouho a že je nejvyšší čas na slibovaný chutný oběd.

Dagon je tedy zavedl do jiného údolí, v němž hořelo několik desítek ohňů, nad nimiž na železných konstrukcích visely obrovské kotle. Z davu se začaly ozývat nespokojené výkřiky: „Tomu říkáte chutný oběd?“

„Ňákej blbej guláš! To jsme měli před volbama!“

„ Paní, koukejte, jak jsou ty kotle zasviněný!“

„Viděl vůbec tuhle vaši vývařovnu hygienik?!

„Z těch kotlů jde ale puch, já snad omdlím!“

Znechucení návštěvníci hrozili Dagonovi pěstmi a chtěli vrátit peníze, ale pak si vzpomněli, že vlastně nic neplatili, proto mu alespoň z plných plic nadávali. Vytvořili kolem něj kruh, který jako oprátku na odsouzencově krku pomalu zmenšovali.

Náhle se ozvala ohlušující rána provázená oslepujícím zábleskem. Lidé si v panice zakrývali oči a zacpávali uši, nevšimli si tedy, že se na ně seshora řítí stovka okřídlených, rohatých příšer. Když prohlédli, bylo už na útěk pozdě, nohy jim zcepeněly hrůzou. Na každého se vrhly dvě příšery, popadly ho v podpaždí a v okamžiku s ním odlétaly pryč. 

Osaměvši Dagon si setřel z čela krůpěje potu a nasupeně pozoroval odlétající podřízené.  „To jste si dali na čas, zatracení flákači, to si s vámi ještě vyřídím!“ pronášel na jejich adresu. Zlost ho však záhy přešla, neboť  vše až na pár drobností vyšlo přesně podle plánu.

„Good bye, hříšné duše! Užijte si to tady!“ loučil se se svými prvními klienty, kteří byli podle svých „zásluh“ roznášeni do jednotlivých údolí. Blondýně, která mu v autobuse nadbíhala, poslal na rozloučenou vzdušný polibek.

Právě se chystal zamáčknout nostalgicky slzu v oku, když zazvonil mobil. Podle displeje volal samotný šéf.

„Dagon, slyším,“ ohlásil se.

„Jak to u vás vypadá, Dagone?“ chtěl vědět šéf.

„Vše proběhlo podle plánu. První zásilka se právě třídí. Pouze bych zkrátil dobu exkurze. Jedno údolí bude, šéfe, bohatě stačit,“ oznamoval Dagon.

„Váš projekt modernizace se zatím jeví jako zdařilý. Když si vzpomenu, jak jsme dřív museli každý přírůstek dopravovat jednotlivě a k tomu ještě na vlastních zádech, ještě teď mě bolí v kříži. Váš nápad s autobusovými zájezdy nám ušetří personální zdroje a také nám zvýší i produktivitu práce. Prémie a povýšení vás určitě neminou,“ sliboval šéf.

„Děkuji vám, pane, za důvěru. I nadále budu pracovat na rozvoji a modernizaci Inferna,“ ujistil šéfa a odešel svému osobnímu poradci v sekci podnikatelů a manažerů přihodit za odměnu pod kotel další polínko.

Pozn. Při líčení pekelných muk jsem vycházela z Vidění mnicha Alberika, který žil v první polovině 12.století  v montecassinském klášteře.

Autor: Jana Beranová

Slunce zapadalo v odlescích oranžové, červené a žluté.

Ozářilo celou krajinu svým přízračným světlem.

Slunce mizelo v oceánu…Ještě chvíli a ztratí se v něm úplně.

Oblohu pokryly červánky a umocnily onen velkolepý dojem.

,,Magické!“ řekli by si lidé.

A právě v té chvíli, kdy poslední kousek slunce zmizel v oceánu, se stalo cosi zvláštního…

Celá obloha zaplála oranžovým světlem a v místě, kde ještě před pár minutami zářil kotouč, byl nyní obrys překrásného ptáka.

Během několika sekund se ale pták rozpadl na prach.

Někdo by možná věděl, kdo to byl.

Bůh Fénix.

A teď má dvanáct hodin do znovuzrození…

Autor: Eliška Hřebenářová

Nevím, kdy jsem to místo našla, jen tak jsem bloudila a narazila na starou železnou bránu.

,,Peklo za mnou leží, tak vstup, máš-li odvahu!“hlásal její nápis.

Staré panty zavrzaly, když jsem se opřela do křídel brány.

Vešla jsem a celý svět potemněl.

Všechno bylo šedé a Měsíc zčernal, jen desítky černých křížů byly jasně vidět.

,,Vítej! Sirotčinec pocitů tě zdraví!“zakrákala lebka nabodnutá na větev stromu, který stál u brány, ,,Avšak cesty zpět není!“

S hrůzou jsem se rozhlédla a četla nápisy krucifixů.

Bolest.

Nenávist.

Provinilost…

Pak vše zčernalo.

Na místě mrtvého dívčího těla vyrostl kříž…

STRACH…

Autor: Eliška Hřebenářová

„Sašo, oběd! Co tam máš? Nech to!“

„Ale…“

„Ukaž? Kde jsi to vzal?“

„Leželo to támhle… Podívej, když tady takhle zmáčkneš, pípá to jako ptáček!“

„Takové hlouposti! Kdoví, k čemu to je a komu to patří. Lidé si dnes vůbec nadávají pozor na věci.“

(o jednu vteřinu a dva jasné záblesky později)

„Olivere, vůbec si nedáváš pozor na věci! Tak u kterého stromu? Cože, někdo to už našel? Někdo z minulosti? Jsi opravdu ignorant, vždyť děláš už třetí průzkum! Ne, víc se vracet nebudu. Vezmu ten komunikátor a vymažu jim paměť. Počkám na centrále.“

„Alexandře Grahame! Okamžitě ke stolu!“

Autor: Hana Bednářová

Křehké prsty uchopily vznášející se mysl. To je zase noc, povzdechla si víla 120L. Tolik spáčů! Ti lidé snad nemají v noci nic lepšího na práci. Tak tedy Cestovatelova noční můra, dnes počtyřiadvacáté. Za chvíli se už mysl pěkně cuká. Teď dokonce víla zaslechla vzdálené echo: „Je to jenom sen, za chvíli se probudím, jenom sen…“ Tahle můra už není, co bývala. Každý ji hned prokoukne. Několikrát žádala vedení o přestup, alespoň na F16. Znovu to echo. Nejsi moc sebejistý, mladíku? „Probudím se, probudím…“ Stačí malý přehmat, nikdo si toho nevšimne… Pracovní doba ubíhá najednou mnohem zajímavěji.

Autor: Hana Bednářová

Mateřské loď byla plná úžasných věcí. Nejzajímavější byl ale kokpit. Tím víc, že sem malý Žmark měl vstup zakázán. Ale teď byli všichni na poradě a s tátovým rezervním čipem se dveřní hydraulika dala lehce obejít. Usadil se v nablýskaném křesle hlavního ostřelovače. Co to támhle… Taková pěkná modrozelená koule… Zkusil zamířit. To je vzrůšo! Jak se to jen…
To je ono, tady, ten červený knoflík! Parádní výbuch! Když vtom –
„To snad není pravda! Žmarku, kolikrát jsem ti říkal, že sem nesmíš ani statocystou? Budeme si muset promluvit mezi osmi očima. Ničit cizí planety… Máš dva týdny hibernace!“

Autor: Hana Bednářová

„A máme je!“ vítězoslavně zařval benjamínek týmu, vyskočil od monitoru a začal divoce křepčit po místnosti.

Jeho kolegové, nečekaně vyrušení od práce, jen překvapeně zvedli hlavy a s poněkud nechápavými výrazy sledovali jeho prapodivný rituální tanec. On je ovšem nemínil nechat na pochybách o tom, co má na mysli. Kromě podupávání, poskakování a zběsilého mávání rukama nepřetržitě opakovaně vykřikoval: „Konečně máme důkaz, že nejsme ve vesmíru sami!“

Jedna ze starších vědeckých pracovnic k němu přiskočila, chytila jej za rameno a ve snaze přivést ho k chování důstojnému pracovníka této instituce s ním pořádně zatřásla.

 „Vzpamatujte se, mladíku, a přestaňte se chovat jako blázen nebo puberťák.“

„Vy to nechápete?!“ rozhlédl se po místnosti a svých kolezích jako kdyby je viděl poprvé v životě. „Podařil se mi… nám,“ rychle se opravil, „nejvýznamnější objev v dosavadní historii. Pár světelných let od nás žijí inteligentní bytosti. Rozumíte? Inteligentní bytosti jako my! Dokonce jsou nám vizuálně velmi podobné. To dekódované vysílání to jasně prokazuje. Když mi nevěříte, tak se na to pojďte podívat sami.“

Tu poslední větu nejspíš ani nemusel dodávat. Veškeré osazenstvo jejich oddělení se hrnulo k monitoru v rohu místnosti.

Videosekvence, kterou přístroje zachytily a dokázaly dekódovat, byla velmi dlouhá, takže během jejího přehrávání k obrazovce stihli doběhnout nejen všichni momentálně přítomní pracovníci jejich oddělení, ale dokonce i většina pracovníků útvarů vedlejších, které zaznamenaly u sousedů podezřelý ruch, co pochopitelně vyvolal jejich zvědavost.

„To je fantastické! Naprosto neuvěřitelné! Úžasné!“ ozývaly se jeden přes druhého překvapené hlasy.

Ty cizí bytosti se od nich vážně lišily jen několika nepodstatnými detaily jako tvar nosu nebo odstín barvy pleti a vlasů.

„Tto… to přece… není možné,“ koktala narychlo povolaná hlava celého institutu. „Oni vyznávají naprosto stejné hodnoty jako my! Ten záznam mluví jasně – oni hrají hokej!“

„A zatraceně dobře,“ uznale hvízdl kdosi vzadu.

***

Podivný létající objekt, nápadně se podobající talíři na polévku, kroužil už několik dní nad Českou republikou. Za tu dobu stihl obrátit doslova naruby veškerý život v zemi. Valná většina obyvatelstva místo práce zírala na nebe a případně ještě debatovala s kolegy, kamarády a sousedy o tom, jestli jsou to opravdu mimozemšťani a s jakými úmysly asi přilétají.

Přes hraniční přechody se jako hejna kobylek valily stovky reportérů všech možných světových seriózních i bulvárních médií, následovaní ještě mnohonásobně větším množství záhadologů všeho druhu.

Martin Komárek stihl napsat mírně jízlivý komentář na téma, že povolební patová situace končí, protože svými hlasy zasáhnou Marťani, a v jeho závěru samozřejmě položil otázku, zda budou opravdu hlasovat s Paroubkem.

Poslanecká sněmovna zasedala nepřetržitě už třetí den a pravice s levicí stále nebyly schopny se ve věci záhadného objektu na ničem dohodnout. Sociální demokraté ostře vyčítali Topolánkově vládě, že v okamžiku, kdy se záhadný objekt nad územím naší republiky poprvé objevil, ministr obrany rozhodl o vyslání stíhaček proti němu bez toho, že by požádal o souhlas sněmovnu.

„Vláda v demisi nemůže sama činit podobně závažná rozhodnutí,“ hřímali jejich řečníci jeden přes druhého.

Marně se vládní ministři snažili vysvětlovat, že záhadný objekt nejen, že narušil vzdušný prostor České republiky, ale dokonce se i několikrát objevil v bezletové zóně nad jadernou elektrárnou Temelín.

Komunističtí poslanci plamenně řečnili o imperialismu pravice, která se snažila rozpoutat meziplanetární válku.

Kupodivu ani Zelení své tradiční spojence příliš nepodpořili, když interpelovali ve věci přesného vyčíslení ekologických škod, které střelba na mimozemské těleso způsobila.

Skutečnost byla totiž taková, že létající talíř si bez ohledu na střelbu, která mu podle všeho způsobila menší škody, než komáří bodnutí, spokojeně poletoval dál.

Tohoto faktu zase využili někteří občanští demokraté, kteří se pustili do socialistů a lidovců s tím, že tato zkušenost jasně ukázala, jak nesmyslně minulá vláda utrácela, protože ty drahé Grippeny jsou při obraně státu úplně k ničemu.

Zatímco se zástupci občanů ve sněmovně málem začali prát, létající talíř zamířil ku Praze a podle všeho se začal chystat na přistání. Volně klouzal k Hradčanům a pomalu sestupoval. Když minul někdejší sídlo českých králů a přitom stále zvolna klesal, vypadalo to stále jednoznačněji, že se rozhodl přistát na Letné.

Některého z vládních poslanců nekonečná rozprava či spíše hádka nudila natolik, že se připojil na on-line zpravodajství o neznámém objektu. Když zjistil, že pravděpodobní mimozemšťané se chystají během pár okamžiků přistát nedaleko odsud, okamžitě tuto informaci rozšířil ve své straně s tím, že by měli přestat žvanit o hloupostech a raději pospíchat na letenskou pláň, aby to byli právě oni, kdo jako první za celé lidstvo přivítá vesmírné cestovatele.

To, že návštěvníci z jiné planety nereagovali nepřátelsky na střelbu – vlastně na ni nereagovali vůbec nijak – a celý ten jejich „vyhlídkový let“ nad Českou republikou působil dojmem, že se takřka úzkostlivě snažili nezpůsobit žádné škody na zdraví ani majetku, postupně i ty největší skeptiky a milovníky hororových scénářů přesvědčilo o tom, že jejich úmysly násilné nejspíš nebudou.

Strach z nich už neměl skoro nikdo, zato zvědavý na ně byl prakticky každý. Policejní kordóny se snažily ze všech sil držet davy co nejdál od travnatého místa, obvykle hostícího cirkusy a podobné atrakce, které si mimozemšťané podle všeho zvolili za místo dosednutí svého stroje na zemský povrch.

Věděj, u nás se všechno rozkecá, pronesl kdysi komisař Ledvina k americkému detektivovi Nicku Carterovi – a co platilo pro Čechy na počátku dvacátého století, zůstalo v platnosti i na počátku století dvacátého prvního. Během několika minut byla budova parlamentu prázdná, protože předseda každé strany chtěl být tím, kdo jako historicky první pozdraví zástupce civilizace z jiné planety. K letenské pláni směřovala taková kolona aut, že něco podobného nezažili ani pamětníci prvomájových manifestací minulého režimu.

Páni poslanci a senátoři ovšem trochu pozapomněli na to, že nad Malou stranou, kde sídlí parlament, se tyčí Hrad. A že na Hradě sedí muž, který by nepřenesl přes srdce byť jen pomyšlení na to, že by to snad mohl nebýt on, kdo pozdraví jménem naší planety vyslance cizí inteligence. Zatím co se oni se ve sněmovně ještě zarputile hádali, směrem na Letnou už dávno mířila prezidentská limuzína.

Létající talíř se snášel k zemi velice pomalu, trvalo mu to dlouhé desítky minut. Tím pádem se mezitím do vyklizené oblasti přímo za záda Václava Klause stihli procpat předsedové obou komor parlamentu, všech politických stran a těsném závěsu za nimi i všichni straničtí a parlamentní místopředsedové. Neobešlo se to pochopitelně bez strkanic, kdy se jeden snažil probojovat před druhého.

Když mimozemské plavidlo konečně dosedlo, plání se rozlehla různá ta „och“ a „ach“ z tisíců hrdel a pak ji přikrylo naprosté ticho plné očekávání.

Návštěvníci z vesmíru si ovšem dávali pěkně na čas. Další dlouhé minuty se nedělo nic, takže se začal šířit takový ten obvyklý nervózní šum, který postupně sílil. Přesně v okamžiku, kdy začal přecházet ve zvuk podstatně hlasitější, se na boku talíře objevil otvor. Znovu se rozhostilo hrobové ticho a i na prezidentu Klausovi byla na první pohled patrná silná nervozita.

O poznání hlasitější citoslovce údivu a nadšení zaburácela Letnou ve chvíli, kdy se trávníku dotkla noha prvního mimozemšťana.

Přesně tak, byla to noha, nikoli žádné chapadlo, přísavka či podobně exotická končetina. Kapitán plavidla z jiné planety – mají-li tedy nějaké kapitány – vypadal až příliš lidsky. Na první pohled sympatický vysoký ramenatý vousáč kolem třicítky, jehož ne-člověčí původ při podrobnějším ohledání prozrazovala pouze lehce nazelenalá pleť a modrofialové vlasy i vousy, byl doprovázen ženou podobného věku, která byla skoro stejně vysoká jako on. I ona se vyznačovala zelenkavou pletí a nepřirozenou barvou vlasů. Za touto vůdčí dvojicí pomalu vystupoval asi tucet dalších cizinců obojího pohlaví.

Než se stihli přihlížející vzpamatovat z prvního šoku, způsobili jim návštěvníci z vesmíru druhý. Muž a žena v čele mimozemské delegace naprosto neomylně zamířili směrem ke skupince politiků v čele s prezidentem a když od ní byli vzdálení asi dva metry, zastavili se, lehce se uklonili a zřetelně a nahlas pronesli: „Dobrý den, velice nás těší, že vás poznáváme.“ Přízvuk byl sice jasně cizí, ale ne natolik, aby všichni kolem neporozuměli každému slovu.

Ani ti nejvýřečnější politici v ten okamžik nebyli schopni jediného slova.

A bylo jejich jediným štěstím, že pozemská technika není na takové úrovni, aby dokázala přeložit pískavé cvrlikání, kterým se mezi sebou polohlasem bavil zbytek posádky:

„Podle všech našich zjištění je toto přece ta jejich takzvaná Česká Republika.“

„Jistě, že je, ujišťovali jsme se o tom několik dnů – a naše přístroje jasně ukazují, že jsme sem letěli jen o malinko víc, než dva roky.“

„A ten jejich signál k nám letěl přesně šest let.“

„Tak to je vážně divný. Naši vědci se musí pekelně mýlit, když tvrdí, že jejich fyziologie je takřka totožná s naší. Ti musí stárnout nejmíň 3x rychleji, než my. Vždyť se na to podívej, to přece není jinak možný, aby ten jejich skvělý hokejový mančaft z Nagana za těch osm let tahle příšerně zestárl a sešel.“

Autor: Darth Zira