V následujícím článku vycházejícím z Markovy prezentace na Mensa Akademii v jedenácti bodech shrneme jeho doporučení, jak k efektivnímu a dlouhodobě udržitelnému učení jazyků přistoupit.

1. Najděte si styl učení, který vám sedí

První důležitý krok je uvědomit si, že neexistuje jediná univerzální metoda. Někomu vyhovují filmy, jinému učebnice, dalšímu podcasty. Marek zdůrazňuje, že nejlépe funguje to, co vám dlouhodobě dělá radost. Jazyk je totiž běh na dlouhou trať — pokud vás daný způsob učení nebaví, neudržíte ho.

Proto si položte jednoduchou otázku: „Kterou formou kontaktu s jazykem jsem ochotný strávit desítky až stovky hodin?“

2. Ponořte se do jazyka (i bez zahraničního pobytu)

Mnoho lidí si myslí, že jedinou cestou k plynulosti je život v cizině. To je mýtus. Klíčem je vystavit se cílovému jazyku každý den — ideálně v situacích, které vás baví:

• Sledujte seriály a videa bez titulků nebo s titulky v cílovém jazyce.
• Čtěte knihy, komiksy či krátké články.
• Poslouchejte hudbu a podcasty.
• Změňte si systémový jazyk v mobilu nebo na sociálních sítích.

Tohle je forma tzv. jazykového ponoření (immersion). Výzkumy ukazují, že funguje nejlépe, pokud jsou materiály o trochu náročnější než vaše aktuální úroveň, nikoli zcela mimo ni. Tak musí mozek neustále pracovat, ale bez demotivace a přetížení.

3. Nepřekládejte si v hlavě

Jedním z největších brzdicích návyků je automatické převádění všeho do češtiny – „Kočka — cat“, „jdu — I go“… Tento zvyk totiž blokuje schopnost myslet v jazyce, která je pro plynulost zásadní. Místo překládání je tedy lepší učit se významy přímo v cílovém jazyce, pomocí obrázků, kontextu nebo příkladových vět. Tak se mozek učí jazyk „zevnitř“, ne skrze češtinu.

4. Neřiďte se slovníčkem – důležitý je kontext

Při čtení knih nebo článků není cílem rozumět všemu. Neustálé zastavování a hledání každého slova ve slovníku je vyčerpávající a nakonec kontraproduktivní. Mnohem efektivnější je snažit se pochopit význam z kontextu, hledat si jen ta slova, která se opakují nebo jsou klíčová, a číst plynule i za cenu drobné nejistoty.

Využijte i tzv. „syndrom modrého Forda“ – jakmile si něco jednou aktivně dohledáte, najednou na to začnete narážet všude kolem sebe a dané slovo či jev si snáz zažijete.

5. Mluvit, mluvit, mluvit – i s chybami

Jednou z nejpodstatnějších částí jazykového růstu jsou chyby. Jsou nástrojem zpětné vazby a bez nich se nikdo nic nenaučí. Rodilí mluvčí navíc drobné chyby tolerují a často si jich ani nevšimnou. Jazyk zkrátka není chirurgická operace a dokonalost v něm není potřeba.

• Mluvte sami se sebou (popisujte, co děláte).
• Najděte si jazykového partnera nebo online lektora.
• Používejte jazyk hned od začátku.

6. Výslovnost je často důležitější než „dokonalá gramatika“

Mnohé gramatické chyby komunikaci nezničí (lidé vám pořád budou rozumět), ale špatná výslovnost dokáže způsobit, že vám rodilý mluvčí neporozumí vůbec. Jinými slovy: perfektní gramatika je fajn, ale pokud se kvůli výslovnosti nedomluvíte, bude vám k ničemu.

• Napodobujte („papouškujte“) – opakujte krátké věty po hercích, moderátorech, podcasterech…
• Nahrajte se a porovnávejte s originálem (ne kvůli dokonalosti, ale kvůli srozumitelnosti).
• Zjistěte si, na co si dát v daném jazyce pozor (typické zvuky, přízvuk, rytmus, spojování slov…).

7. Zaměřte se na své slabé stránky

Učení jazyka je obrazně řečeno jako vědro složené z různých prkének: gramatika, slovní zásoba, poslech, čtení, výslovnost, mluvení… To, jak vysoko se vědro naplní, určuje nejkratší prkénko. Pokud nerozumíte poslechu, neposune vás ani skvělá gramatika. Pokud špatně vyslovujete, lidé vám neporozumí, i kdybyste napsali perfektní esej.

Najděte tu oblast, která vás brzdí — a cíleně ji trénujte.

8. Učitel může pomoci — ale zázrak neudělá

Ani nejlepší učitel nenaučí člověka, který se učit nechce. A naopak — pokud se učit chcete, dokážete se posouvat i sami. Učitel je tedy spíš průvodce: dá vám zpětnou vazbu, nasměruje vás, opraví chyby, pomůže držet pravidelnost a proces učení o něco urychlí. Ale jazyk se stejně nejvíc „děje“ v tom, co děláte mezi lekcemi.

• Zvažte, jestli učitele potřebujete na všechno, nebo jen na konverzaci a zpětnou vazbu.
• Vyhledejte si rodilého mluvčího na online konverzace (výhodou bývá flexibilita a často i cena).
• Ujasněte si, co od lekcí chcete: mluvení, výslovnost, opravy, nebo vysvětlování gramatiky?

9. Vystupujte ze své komfortní zóny — bezpečně, ale pravidelně

Pro efektivní učení je potřeba současně bezpečné prostředí (aby vás nic „netrestalo“) a zároveň ochota udělat krok do nejistoty. Pokud budete vždy používat jen ty věty, které máte stoprocentně správně, posun bude pomalý. Růst totiž často nastává právě ve chvíli, kdy si dovolíte mluvit i složitěji, a nepřipraveně.

• Domluvte si situace, kde je „v pohodě to pokazit“ (konverzace s lektorem, partnerem, krátké interakce).
• Postupujte po malých krocích: nejdřív jednoduché věty, pak delší, pak vyjádření názoru, pak komplexnější diskuze.
• Odměňte se za pokus, ne za dokonalost.

10. Učte se jazyk tím, že ho učíte

Marek zmiňuje, že se sám v angličtině výrazně zlepšil i tím, že ji začal učit. Nejde o to, že by se každý měl stát lektorem — jde o princip: když něco vysvětlujete, mozek je nucený udělat si v tom pořádek a najít jasné formulace. A to je extrémně účinný způsob učení.

• Zkuste jednou týdně někomu shrnout, co jste se naučili (klidně kamarádovi, partnerovi).
• Pište si „mini-výklad“ pro sebe: jak bych to vysvětlil člověku, který to nezná?

11. Cesta k plynulosti trvá roky. A to je v pořádku.

Studenti jazyka často hledají zkratky: 1000 slov za měsíc, „plynule za 3 měsíce“, tajné techniky… Realita je však jiná a studium jazyka chce zkrátka svůj čas. Nikam tedy nechvátejte. Postupujte pravidelně a radostí – a výsledky se dostaví.

Souhrnem – jazyk se nenaučíte ani sesláním daru z nebes, ani drilem s paměťovými kartičkami a bažením po dokonalé gramatice. Klíčový je proces vytvoření živého vztahu k jazyku. Dopřejte si tedy s jazykem každý den aspoň drobný kontakt, užívejte si radost z objevování a buďte ochotní chybovat a vystupovat ze své komfortní zóny.

Záznam původní přednášky najdete ZDE.

Dobrým příkladem přívětivého přístupu jsou názvy, které mandarínská čínština používá pro několik západních států. Čína se se Spojenými státy, Británií a Francií setkala až poměrně nedávno a jejich jména tam předtím nebyla známá. Jak je tedy nazvat v jazyce, který se od angličtiny a francouzštiny výrazně liší ve výslovnosti i slovotvorbě?

Číňané přišli s elegantním řešením. Vybrali pozitivní vlastnost, jejíž zvuk v mandarínštině přibližně odpovídal názvu dané země, a zkombinoval ji s příponou guo, která znamená „království“. Tak se ze Spojených států stalo Meiguo – „Krásné království“, z Anglie Yingguo – „Statečné království“ a Francie Faguo — „Zákonné království“.

Mandarínské jméno pro samotnou Čínu bylo určeno jejím vnímaným umístěním a významem. Tím jménem je Zhongguo, tedy „Střední království“, odrážející čínskou představu, že jejich země je středem světa.

Ne každý ovšem přistoupil k udělování názvů na základě pozitivních atributů. Často byla vybraná jména neutrální a odrážela geografické či kulturní charakteristiky. Od 16. století používaly pro Zhongguo evropské země výraz Čína, starý sanskrtský termín označující území na východ od Indie. Tyto země viděly Čínu jako zdroj bohatství, který je třeba využít, nikoli jako nadřazený národ.

Ve starověku označovali Římané své sousedy na jihovýchodě výrazem Graeci, od nějž jsou odvozeni i naši Řekové. Graeci byl ale jen menší kmen žijící v dané oblasti. Domorodí obyvatelé o sobě obvykle hovořili jako o občanech konkrétní polis, tedy městského státu — byli tedy Athéňané, Sparťané, Thébané atd.

Když o sobě mluvili kolektivně, téměř vždy pak používali označení Heléni — buď podle svého domnělého praotce Helléna („světlo“), nebo podle boha slunce Hélia. Oba původy jim přisuzovaly postavení „lidí světla“.

Existuje však i méně poetický výklad. Možná Heléni znamenalo „lidé olivy“, od řeckého slova pro olivovník elaia. Je to méně romantické, ale docela dobře možné.

Řekové pak označovali obyvatele východního Středomoří jako Féničany, podle řeckého slova phoínix, znamenajícího „červenofialový“. Tito obyvatelé ovládli techniku barvení látek purpurovou barvou získanou z mořských plžů. Je však nepravděpodobné, že by sami sebe nazývali řeckým termínem. Podobně jako staří Řekové se nejspíš identifikovali podle svých městských států — Týru, Sidónu či Byblu. Pokud používali společné jméno, pravděpodobně se označovali jako Kanaánci. Zajímavé je, že slovo Kanaán mohlo v některých starosemitských jazycích znamenat „purpurový“.

Méně často byla jména volena proto, aby vyjadřovala vítězství nad poraženým národem a ponížila jeho obyvatele. Když Římané zničili Judeu a uvrhli její obyvatele do vyhnanství, snažili se natrvalo zpřetrhat vazbu mezi Judejci a jejich zemí. Kromě toho, že přejmenovali Jeruzalém na Aelia Capitolina, přejmenovali také celý region. Zvolili při tom jméno, které mělo způsobit co největší urážku, a region pojmenovali Palestina, latinsky „Filistie“ — tedy země Pelištejců, národa, který s Izraelity dlouhá léta sváděl urputný boj, než byl definitivně poražen.

Nazývali Pelištejci sami sebe tímto jménem? Pokud existovalo jejich vlastní kolektivní označení, neznáme ho. Je docela možné, že se označovali opět jednoduše podle svých městských států — Ašdodu, Ekrónu, Gázy atd.

Z pohledu Izraelitů byli Pelištejci krutí, agresivní a utlačující. Izraelité je nakonec porazili a zapsali příběh konfliktu. Není proto divu, že byli Pelištejci vykresleni negativně. Tento pohled ovlivnil i dnešní význam slova filistr, tedy „necivilizovaný člověk“. Archeologie však ukázala, že Pelištejci byli vyspělým, tvořivým a schopným národem.

Co je po jméně? Stejně jako v příběhu o slepci a slonovi záleží na tom, co se rozhodnete vidět.

Copyright © 2022 Harvey Kipper. Harvey Kipper je doživotním členem Americké Mensy. Nedávno mu vyšla kniha IS THERE AN ELEPHANT IN YOUR BIBLE? Exploring Etymology, která je dostupná na Amazonu. 

Hra je inspirovaná tématem babylonské věže, kde žije pět rozdělených národů. Ty spolu nemluví, vzájemně si nerozumí a kromě jazyka se liší i svým společenským uspořádáním a pojetím náboženství. Vy, jakožto „ten vyvolený“, pak máte předurčeno, že národy opět spojíte a ve věži zavládne mír.

Porozumění znak po znaku

Při své cestě věží od nejnižších pater vzhůru se s národy postupně setkáváte a rozkrýváte jejich jazyky – třeba skrze interakce s obyvateli, odposlechnuté rozhovory, nápisy na ulici, fresky zobrazující výjevy z historie nebo divadelní představení.

Jazyky jsou postaveny na logogramech – každý jeden glyf tedy znamená jedno slovo či morfém (podobně jako třeba čínské znaky). Nasbíraný jazykový materiál se vám zapisuje do poznámkového bloku, kde se k němu můžete vracet, psát si k jednotlivým znakům jejich odhadovaný význam a v určitých bodech si ho i finálně potvrdit.

Vyluštěná (i odhadnutá) slova se pak v dialozích a textech zobrazují už přeložená, a zjednodušují tak porozumění dalším promluvám a odhadnutí významu nových slov. (Alespoň tedy teoreticky, pokud se stejně jako my nenecháte na základě jednoho výskytu slova svést k chybnému předpokladu, kolem kterého se pak budete celou věčnost motat.)

Jeden (není) jako druhý

Každý z pěti jazyků přitom funguje jinak – ať už jde o vizuál znaků, nebo třeba slovosled, vyjádření množného čísla a tvar symbolů indikující slovní druh či odkazující k vzhledu označovaného předmětu.

Po vyluštění prvního jazyka a přesunu na další úroveň jsme si mysleli, že už máme princip hry zmáknutý a vše od teď půjde hladce – jenže přeorientovat se na úplně nový jazyk nebylo tak snadné. Pestrost jazyků byla na jednu stranu potěšující, protože hra tím nebyla repetitivní, na stranu druhou ale dokázala vzbudit jistou míru frustrace u našich mozků zpohodlnělých tím, že už všemu krásně rozumějí.

Naivně jsme se také zpočátku domnívali, že slovní zásoba bude u všech pěti jazyků v podstatě stejná. Ale i když se do jisté míry překrývala, podle konkrétního zaměření toho či onoho národa byla část slov vždy unikátní (např. vyjadřování čísel, vědecké pojmy či pojmy spojené s uměním) – neluštili jsme tedy pětkrát totéž.

Vyloženě mě pak nadchlo odhalení (pozor, spoiler), že slovní zásoba do určité míry odráží i filozofii/politiku jednotlivých národů – takže například člověk, který je v jednom národě považován za následovníka/věřícího, je optikou a slovníkem druhého národa heretik.

Krásný labyrint

Kromě samotného luštění jazyků tu hraje velkou roli i orientační smysl. Hra má poměrně zajímavé vizuální pojetí, prostředí každého z národů pojímá jinak, často si různě pohrává s perspektivou a nenabízí žádnou mapu, takže někdy je navigace náročnější. Navíc vás hra nevodí za ruku, nemá žádný tutoriál ani nápovědy, co si tedy nevymyslíte sami, to nemáte.

Prostor, který můžete prozkoumat, ale není až tak rozsáhlý, takže nebudete bloudit donekonečna – i tak se nám ale asi ve dvou případech podařilo kvůli nešťastné perspektivě místnost nebo průchod najít až po dlouhém frustrovaném pobíhání.

Hra občas pro zpestření zařadí nějaký „obyčejný“ logický úkol. A sem tam vám všechno to přemýšlení proloží třeba malou postřehovkou. To nás sice překvapilo (a s mozky ještě zavařenými po náročnějším úseku jsme nevěřícně zírali na klikačku typu „bouchni krtka“), ale při zpětném pohledu to přispívá k pestrosti herních mechanik a jako odreagování to rozhodně neublížilo.

Společně, bez odkladů a česky

I když jde o hru pro jednoho, my ji hráli ve dvou a vyhovovalo nám to báječně. Kde by se jeden z nás ve svých úvahách zacyklil a zoufale se dlouhé minuty trápil, dokázal druhý přinést nový úhel pohledu, všimnout si něčeho, co první přehlédl, nebo odhalit princip, který prvnímu unikal. Za mě je to tedy skvělá varianta společného trávení času.

V každém případě ale doporučuji celou hru zvládnout v relativně krátkém časovém úseku, abyste už vyluštěné jazyky měli v aktivním povědomí. My si hraní rozdělili do tří večerů (tj. celkem cca dvanácti hodin; některé zdroje uvádějí, že „na krev“ se to dá zvládnout za sedm, nebo na pohodu za patnáct), ty jsme ale měli rozložené asi do měsíce a půl. Slova a principy fungování jednotlivých jazyků jsme si tak museli vždy znovu připomenout, což sice je díky existenci herního zápisníku možné a poměrně snadné, ale přesto nás to v pozdějších fázích hry dost brzdilo. A protože cílem je propojit všechny národy, skutečně budete všech pět jazyků potřebovat až do úplného konce…

Překlad hry do češtiny pak byl dalším příjemným překvapením. Už jeho existence pro mě byla nečekaná a trochu jsem se obávala, že nebude funkční – jde přeci jen o lingvisticky zaměřenou hru od francouzských vývojářů určenou pro mezinárodní publikum. Čekala bych tedy, že systémově bude vycházet primárně z angličtiny nebo francouzštiny a překlad do čehokoliv jiného bude problematický – natož do flektivního jazyka. Ale i když skutečně občas překlad neúplných výpovědí trochu na flexi nebo slovosled narážel, byl spíš lehce neohrabaný než nefunkční (v duchu „ty najít já“). Což vlastně nevadilo a po kompletním vyluštění obvykle byly věty „učesané“ k plné srozumitelnosti („našel jsi mě“). Hra se totiž zaměřuje primárně na význam jednotlivých glyfů a gramatické „zbytečnosti“ kolem neřeší. V případě potřeby je do vět doplňuje až po přeložení (např. různé časy sloves aj.), a to i v angličtině – rozhodně bych se tedy češtině nebránila. My s ní hru odehráli úspěšně.

Jako poslední postřeh zmíním, že i když se dost pracuje s tématem náboženství, rozhodně nejde o náboženskou hru. Náboženství a společenské uspořádání je zasazené spíš do dystopického rámce a není jakkoliv tendenční. Příběhová linka přitom vlastně není až tak výrazná – a za mě ani nemá být primární předností hry. Ta pro mě spočívá v osvěžující logicko-jazykové herní mechanice.

Skvěle utracené čtyři stovky

Hra Chants of Sennaar už není úplná novinka (vyšla v roce 2023) a pochází od malého studia, nejde tedy o nijak nákladnou záležitost – oficiálně vás vyjde na zhruba čtyři stovky a pravidelně se objevuje v nejrůznějších akcích až za půlku (nabízí ji Steam i Epic Store). I plnou cenu si ale podle mě svojí úrovní plně zaslouží. Stejně jako kvalitní vysokoprocentní čokoládu ji nedáte na jedno posezení; o zábavu budete mít postaráno na několik večerů.

Pokud tedy chcete taky zažít ten neskutečně uspokojivý pocit, když vám začne dávat smysl doposud nicneříkající shluk symbolů, rozhodně Chants of Sennaar doporučuji. Můj mozek při luštění chvílemi trpěl, ale náramně jsem si to užila.