Bylo to pro mě už druhé celostátní setkání, plné skvělých akcí, výletů, her a muziky. Je ale škoda, že poctivý účastník akcí neměl moc času ani příležitostí pokecat s mensany z jiného týmu, než z vlastního. Popisovat všechny akce? Raději ne. Ok, jen o té poslední se zmíním. Na ustavující schůzi nového SIGu, kde jsme si opravdu pochutnali a naplnili bříška po okraj, jsme založili SIGurmán. Jistý chlubílek musí říct, že to byl jeho návrh, který nakonec zvítězil. Musíte prostě přijet na některé další setkání, např. podzimní na Jižní Moravě, cyklistický ráj, a poznat, co obnáší české celostátní setkání Mensy.

Autor: Vladimír Kutálek, vladimir.kutalek@post.cz

Zkusili jste už někdy paragliding? Ne? O mnoho přicházíte! Díky Hubertovi byla možnost se dne 23. 5. zúčastnit tandem paraglidingu. Hlavní dějství se konalo na Javorovém vrchu u Třince, kde jsou ideální podmínky pro paragliding i škola paraglidingu. První den začal „poklidným“ vláčkem (na severu Moravy je zřejmě dovoleno jet přes obec vyšší rychlostí než 50km/h ) od úpatí lanovky serpentinami až na nejvyšší bod vrchu. Počasí nevypadalo hezky, ale na druhý den se mělo ukáznit. Večer skončil klasicky mensovně – u her. Zorganizoval se turnaj ve fotbálku, Hubert vytáhl své pověstné Dostihy a sázky a drtil opovážlivé vyzyvatele. Zbytek tlupy se bavil při kostkové verzi Scrabble, později Bláznivé člověče a nakonec došlo i na karetní Scrabble. Ale dá se říkat hraní, když si soupeři navzájem pomáhají a snaží se o bonus za použití všech písmenek?? Ale tato varianta mě víc bavila než ta správná, soupeřící. Šli jsme spát sice před mým oblíbeným zpíváním ptáčků, ale zítra nás čekal náročný den. Mně to ještě před usnutím nedalo a přemýšlel jsem nad rozšířením Bláznivého člověče pro šest lidí, výsledná pravidla najdete v rámci jiného článku.

Na druhý den jsme se po snídani vydali do lanového centra, samozřejmě že většina vyzkoušela téměř vše, co areál nabízel: bobovou dráhu (prý se nedá srovnat s bobovou dráhou na sněhu, věřím tomu, byla dost pomalá), sjezd na laně – Gorolszus (prý nejdelší), pár z nás i lanové centrum a těm, kterým to nestačilo, se vydováděli na dětské trampolíně. Značně unaveni jsme se vraceli tak akorát na plánovaný tandem paragliding. Naneštěstí rozpis měl skluz a tak jsme se bavili tím, že jsme pozorovali paraglidisty. Byla velká zábava pozorovat vzlety, nebo pokusy o vzlet, až do té doby než se jeden paraglidista zranil nedlouho po startu. A právě v tomto čase na nás přišla řada. I když jsme věděli, že máme zkušené tandem paraglidisty a že naše úloha je víceméně stát se živým závažím, i přesto jsme byli plni očekávání.

Na druhý pokus, ale jsme ve vzduchu! Chytli jsme termiku (vzestupný proud vzduchu) a postupně jsme vykroužili nad úroveň Javorového vrchu. Ty pohledy stály za to! Ten klid, pohoda, proti mému původnímu očekávání. Maje fotoaparát i kameru jsem fotil i natáčel, ale víceméně jsem nedával pozor jak a co. Sice pohled z letadla jsem už mnohokrát zažil, ale tohle byl pohled na úplně všechny strany, tedy i pod sebe, a přece jen z mnohem nižší výšky, takže si člověk mohl vychutnat veškeré detaily. Ani se nechtělo věřit, že jsem nahoře byl víc než 15 minut. No, pak jsem si zažil sestup s pár g a byli jsme na zemi. Čekal nás mnohem více adrenalinový zážitek, jízda s Hubertem v autě. Přes velkou rychlost a pocity nevolnosti jak z horské dráhy byla jízda bezpečná. Po večeři jsme měli uváděcí prezentaci paraglidingu, která byla tak dobře zpracovaná, že člověk měl hned chuť vyrazit a proletět se sám.

Při večeru plných her došlo na Bluff, ale hlavně na vyzkoušení pravidel Bláznivého člověče pro šest. No a to, to byla větší zábava. Pokud řeknu, že z nudné na náhodě založené hře se stala hra, kdy člověk musel i taktizovat, snad to postačí.

Poslední den jsme strávili tradičně, hra Šestiměstí, byrokracie, výměna fotek apod. No jedna událost by tu byla, ale ta patří jen do bulváru, pro zasvěcené: I mensan může mít někdy víc štěstí než rozumu. No já jsem vážně rozhodnut projít základním výcvikem paraglidingu, jen si našetřit dovolenou. A co vy? Neláká vás ptačí perspektiva?

Autor: Vladimír Kutálek, vladimir.kutalek@post.cz

(Redakčně zkráceno a upraveno)

Má výprava z Velkých Pavlovic do Hamburku fakticky začala již v lednu, kdy jsem se dozvěděl z mensovního časopisu o celostátním setkání německé Mensy v Hamburku. Nepříplatková uzávěrka byla již 31. ledna 2008. Po počátečním váhání, neumím moc dobře německy, jsem začal spekulovat nad přípravami: jak se tam dostat, co tam dělat, kde bydlet, cestovní pojištění a samozřejmě jak každou z těchto věcí zaplatit.

Situaci s ubytováním mi usnadnili pořadatelé, protože dali pár tipů na blízké hotely, od drahých až po relativně levné hostely. Z nabídky akcí organizovaných Mensou jsem si vybral potenciálně zajímavé akce. Nejdříve jsem zvažoval cestu vlakem či letadlem, z důvodu dlouhé cesty jsem vyloučil autobus i auto. Nemám rád autobus na dlouhé cesty, do Hamburku jezdí i Student Agency za 2×900 Kč a autem? Drahé, únavné, rizikové (havárie), neekologické a nezapomeňte na parkovné, nově i na ekologickou nálepku do středu německých měst. Cestu vlakem můžete zjistit na www.jizdenka.cz. Nakonec jsem vybral letadlo a odlet z nedaleké Vídně.

Zaplatit mensovní akce vychází nejlevněji přes Paypal, takže jsem se tam zaregistroval, což obnáší i registrování platební karty, ze které si strhnou 50 Kč a jako identifikátor platby pošlou číslo, které po obdržení výpisu musíte zadat do Paypalu.

Cestovní pojištění si sjednávám na poslední chvíli, někdy i večer před odletem, pak je nutné vlastnit platební kartu pro internetové platby. Pro placení jsem byl vybaven jak kartou Master Card (kreditní) tak VISA (debetní). Pro výběr hotovosti jsem měl kartu od mBank, výběr zdarma v zahraničí. Celková bilance akce v přípravné fázi, nepočítám již jen útratu na místě, nakonec vyšla na 8 100 Kč.

Nezapomněl jsem ani telefonní čísla na karetní centra, opsaná čísla karet, drobné na lístky na MHD, zjištěné spoje i cenu z letiště do hostelu, mapu, vytištěné podrobnosti o akcích a kde je kontaktní centrum Mensy, jak se tam dostat, co dál dělat mimo akce Mensy v Hamburku.

Ráno začalo cestování vstáváním ve dvě. Pochod na autobus odjíždějící ve tři, cestou mírné zpestření potkáním podezřelých individuí ptajících se na non-stop zastavárnu …

S předstihem na zastávce, ale stejně nervózní jako další spolucestující, a s hlavou plnou myšlenek: „Jsem na správném místě, není někde o kousek dál? Nebo úplně na jiném nádraží?“ neboť autobus má zpoždění. Konečně nasedáme. Nudná cesta do Vídně, kde mám na letišti spoustu času. Typické otravování s kontrolami na letišti. Čekání v letadle. Vzlet. Kosa. Občerstvení. Povídání se spolucestujícími. Přistání. Mám jen kabinové zavazadlo, a tak mohu z letiště rovnou vyrazit ven.

Veškeré jízdenky/vstupenky/poukázky byly organizátory připraveny v jednom místě, cestu jsem měl zmapovánu už z domova, takže zbývalo jen koupit za drobné jízdenku, nasednout na správný autobus a pak na správný S-Bahn. Trochu se rozkoukat … a už se s kolegy mensany přeorientováváme na angličtinu. Vyfasoval jsem krásný rudý pytel na záda (výborné poznávací znamení mensanů po městě) i brožuru s kompletním přehledem atrakcí! A mimo jiné i s popisem cesty od výchozího bodu, kde pro jistotu vždy čekal i průvodce, a také s časy setkání. Výborná práce, škoda, že to bylo jen v němčině …

Rychle se ubytovat, něco málo sníst, a hurá na první výpravu – návštěvu plnírny vodíku pro MHD. Krátký film, v němčině, brožury i v angličtině, ale výklad jen v němčině. Jako téměř úplně neznalý němčiny jsem měl velké problémy, ale hlavní myšlenky jsem zachytil. Hamburk – jako jedno z mála měst Evropy – bude postupně předělávat autobusy MHD na vodíkový pohon, mimo ekologický pohon a dotace, jsou výhodou i nulové emise a tišší provoz. Nakonec následoval soukromý odvoz autobusem na vodík na přestupní místo S-Bahnu.

Po krátkém poklábosení se spolubydlícími, hurá na další akci – prohlídku německého elektronového synchrotronu. Po asi půlhodinové přednášce v němčině, jsme byli rozděleni na dvě skupiny a postupně jsme procházeli celým areálem. Od kolegy jsem se dozvídal důležité informace, které jsem se nedovtípil z němčiny. Prošli jsme řídícím střediskem, podzemím s cedulkami – pozor silné magnetické pole, s ukázkami starých technologií pro vedení částic. Celý areál byl, na první pohled, neuspořádaně vyplněn zastaralou výpočetní technikou, ale i jiným technickým zařízením. V současné době se staví nový urychlovač – obrovská hala. Nejvíce mě zaujala výše spotřeby elektrické energie – největšího provozního nákladu areálu, a také problémy urychlovače umístěného v blízkosti metra. Myslím, že to má vliv nejen při výstavbě, ale i při provozu, protože proud částic musí být s takovou přesností, že otřesy od metra mohou výsledky výrazně znehodnotit. Na pokoj jsem se vrátil jako poslední a usnul jako špalek.

Na druhý den po snídani čekala výprava do loděnice. Neobešlo se to bez bezpečnostního opatření: veškeré fotoaparáty včetně mobilů vybavených fotoaparáty musely být odevzdány. Vyfasovali jsme helmy a vysílačky pro poslech průvodce. Ale nejdříve jsme shlédli propagační film. Film i následný průvodce byly opět v němčině, většinu veselých historek jsem nezachytil, ale pár čísel ano, ale hlavně, bylo se na co dívat. Prošli jsme výrobou a suchými doky za plného provozu. No, na konci jsem byl značně uchozen, ale na získání brožur a plakátů mi síly ještě stačily. Na zpáteční cestě jsem si ještě nechal udělat přednášku o starém tunelu pod Labem a pak už jsem zvládnul jen oběd.

Odpoledne jsem měl na programu Hafen City, urbanistický projekt přestavby starých doků na moderní čtvrť v blízkosti centra Hamburku. Co budova, to architektonický unikát. Zapomněl jsem se zmínit, že i když jsem už pár velkoměst navštívil, Hamburk překonal mé očekávání. Tak výborně urbanisticky řešené město se spoustou zeleně, podzemními parkovišti a cyklostezkami jsem neviděl. Jediné velkoměsto, kde bych rád žil… Hafen City v tomto vůbec nezaostává, navíc přidává několik opravdu výjimečných budov, za všechny mohu jmenovat kulturní centrum. Při rozhovoru s ostatními mensany jsem se náhodou dozvěděl, že v Hamburku je jedno výjimečné místo, které má spojitost s Českou republikou. Na začátku 20. století bylo pronajato Čechům, a tak máme v Hamburku kus domovské země. No, to už jsem za družného hovoru procházel centrem Hamburku směrem k hostelu a dostával tipy na soukromý program.

Sotva krátká pauza na vydechnutí a už jsem cestoval na večírek pro „brzy přišedší“. Po krátkém vyhlížení oběti pro anglickou konverzaci, jsem vysvětloval, kde leží Velké Pavlovice, a na oplátku vzpomínal, kde leží různá německá města. Tip: Až pojedete do ciziny na podobné setkání, seznamte se s mapou, abyste alespoň věděli, kde leží největší města. Na pokoj jsem se opět vracel jako poslední…

Na druhý den ráno, naštěstí pozdní ráno, byla na programu prohlídka opravny ICE vlaků. Dostali jsme nejen zevrubnou přednášku o historii, vývoji a zajímavých faktech o vlacích ICE, ale také jsme si mohli na vlastní oči prohlédnout jednotlivé typy vagónů, dokonce i kabinu strojvedoucího, tu i s podrobným popisem jednotlivých ovládacích prvků. Perlička na závěr: ICE souprava má pár set metrů, takže zaměstnanci v opravně dost často jezdí na kole.

Minimální odpočinek a hurá na novou akci, tradiční plavbu přístavem. Sedli jsme do, na první pohled, pochybné bárky. Už jsem se bál další záplavy slov v němčině, naštěstí mi byl přidělen mensan, který se uvolil pro mne překládat. Takže tentokrát jsem měl téměř dokonalý „příjem“ od průvodce-kapitána, včetně pikantních historek. Historky si už nepamatuji, ale byla nám popsána historie nejznámější ulice Hamburku – Reeperbahnu. Než pojedete do Hamburku, zjistěte si, co to je za ulici.

Dále jsme postupně projeli celým rozlehlým přístavem nebo spíše přístavy a několika průplavy. Viděli jsme obrovské zaoceánské nákladní lodě, především pro spojení s Čínou. Když říkám obrovské, myslím tím opravdu obrovské. I z dálky taková loď připomíná plovoucí městský blok. Na takovou loď se vejde několik tisíc kontejnerů… Ostatní lodě pak už tak zajímavé nebyly. I obrovská hromada šrotu byla zajímavější. Nakonec jsme propluli kolem Hafen City a já se opět mohl kouknout na ten výjimečný urbanistický projekt, tentokráte z řeky. Po rozloučení jsem spěchal na pokoj občerstvit se, neb mě čekal další výlet.

Večer jsem měl v plánu podívat se na ohňostroj do zábavního parku. No mimo údiv, že na některé atrakce je schopen někdo jít a ještě za to zaplatit, to byl klasický lunapark se vším všudy. Tentokráte jsem byl na pokoji jako první a dopřál si zasloužený odpočinek.

Byl poslední den, den bez programu, den pro volnou zábavu. Využil jsem ho na hledání české země, bohužel neúspěšně. A také k potulování se po Hamburku bezcílně, nakonec jsem skončil na středoškolském večírku, kde se dalo na rozumné cenové úrovni bavit. Ale i kdyby ne, po těch víceméně formálních akcích to byl vynikající večer s využitím mateřštiny a angličtiny. Mysle si, že bych se měl před letem trochu prospat, odešel jsem před koncem a vydal se „zkratkou“ na pokoj. „Zkratka“ se protáhla víc, než byla plánována, takže jsem usnul tři hodiny před budíčkem ve čtyři ráno. Nakonec jsem se probudil o hodinu dříve. Ale nevšimnul jsem si toho, a tak jsem jel přeplněným S-Bahnem, který mi připomenul noční rozjezdy v Brně … Následovalo nudné odbavení a cesta domů.

Autor: Vladimír Kutálek